Návrat na hlavní stránku

Žlutá dohoda

Dcera svého otce – kapitola třetí

Mishi Fasenoa ve svých dvaceti pěti letech uzavřela s teefu Tayem Tarisem tajnou dohodu o ročním manželství. Podle barvy složky ji pojmenovala „žlutá“ a neměla ten den tušení, jaký kolotoč vlastně roztáčí. Popravdě si to představovala velmi jednoduše a zábavně. Zkrátka odejde na chvíli z práce a nastěhuje se do domu, který si vybere. Vezme si svého šéfa, předvede pár úsměvů a objetí, bude si žít v bavlnce a rok uteče jako voda.

Byl to dobře promyšlený plán, o kterém nikdo kromě Maria Warda nesměl vědět. Pro obchodní partnery a širokou veřejnost museli Mishi s Tayem vypadat jako pravý zasnoubený pár. To znamenalo nejdříve hrát dva měsíce odměřený, formálně pracovní vztah, dokud nebudou připraveni na pozornost, při které začnou hrát vztah milostný.

Než nastala svatba, Mishi se doslova vkrádala Tayovi noc co noc tajně do bytu, aby tam s ním seděla nad seznamem věcí, které by jeden o druhém měli vědět. Udělali z toho hotový předmět a zkoušeli se jako ve škole. Chtěli, aby budoucí kontakt s novináři probíhal hladce.

V další fázi Tay učil Mishi etiketě, ve které měla značné mezery. To už spolu sedávali v luxusních restauracích, kde Mishi, dívka poflakující se celý život po tanečních klubech, byla naprosto v koncích. Ať se cítila připravená na cokoliv, teprve pod drobnohledem okolí pochopila, co Tay peklem cizích očí myslel. Palácem už poletovaly klepy a občas média utrousila zprávu o tom, že teefu Taris nějak často obědvá se svou sekretářkou. Mishi dráždilo, jak novináři degradují její pozici, ale s Tayem se dohodli, že nebudou reagovat na nic, dokud oficiálně nebudou zasnoubeni.

Zprvu tak největší lekce dostávala Mishi. Musela se toho o Tayově světě hodně naučit. Ne vždy věděla, s kým si má podat ruku první, ale dobře improvizovala. Cokoliv uhrála do roztomilosti. I když se neuměla nosit ve stylu dámy, rychle si zvykala a studovala noblesní okolí každou vteřinu.

Zato Tay svou část hry předvádět nezvládal. Jeho jediným úkolem bylo chovat se přirozeně jako muž, který miluje ženu. Jak složité pro člověka jeho nátury a zkušeností. Zde se jala Mishi statečně vedení a radila mu, jak se má tvářit či jak ji má držet. Nebylo toho moc, co musel za těch pár měsíců sehrát, ale tahle role byla pro Tarise bytostně nepohodlná. Neměla to s ním Mishi zrovna lehké.

Veřejné oznámení o zasnoubení přišlo až měsíc před termínem svatby, což bylo mnohem později, než očekávali. Tlačila je největší plesová akce konající se začátkem zimy, na kterou měli přijít již jako manželé Tarisovi. Přípravy zdržovaly především Tayovy pracovní cesty. Mishi musela plánovat téměř vše sama a zároveň připravovat nového kolegu namísto sebe v kanceláři.

Když se jim životní událost blížila, byli oba navíc nervózní a prošli neshodami, které nic neulehčily. Kdyby Mario nepřinesl místo Taye zásnubní prsten, možná by se ho Mishi ani nedočkala. Nakonec se však svatba stihla zorganizovat za pět minut dvanáct a poslední noci už nastávající manželé jen seděli naproti sobě v Tayově obýváku a odpočívali. Uštvaní a zničení.

AAA

„Máš je?!“ vlítla Mishi do hotelového pokoje, kde se Tay oblékal těsně před obřadem. Teprve před hodinou kvůli jednání a dopravní zácpě dorazil do Kity.

„Co?“ zamračil se otráven knoflíky u košile.

„Co asi,“ poklepala si Mishi na prsteníček. S přidržováním objemné sukně svých svatebních šatů se rozhlížela po pokoji.

„Mario je bude mít,“ odsekl protivně.

„Opravdu?“

„Něco takového říkal,“ bojoval roztřesenou rukou s knoflíkem.

Mishi povzdychla nad jeho náladou. Dosoukala se k němu opatrně, aby o nic nezavadila, a spustila mručení své: „To je divné, že mně nic neříkal. Mluvila jsem s ním před pár minutami.“

Přerušila jeho zápas a obratně dala knoflík na své místo.

„A co říkal?“ zeptal se a kravatu už jí radši rovnou podal.

„Že je tam sedm set lidí, přes dvacet fotografů. Asi budu zvracet,“ zoufale svraštila obočí. „Pitomé nehty,“ ulevila si, když mu ani napodruhé nedokázala kravatu zavázat.

„Ještě pořád můžem zdrhnout,“ zamumlal Tay vážně. „Někam na Zimní ostrovy. Tam nás Mario hledat nebude.“

Mishi mezitím dokončila úspěšně vázanku. Zadívala se na Taye a uvědomila si s jeho zoufáním, jak tady oba neuvěřitelně plaší. Dvě vystrašené děti před velkou zkouškou. Musela se tomu zasmát.

„Ne,“ řekla, „to zvládneme. Je to přece jenom jako.“

Usmála se na Tayův kamenný obličej, který jako ustrnulý vykresloval, jak vážný a stresující okamžik je teď čeká. Věnovala mu chvíli, během které v jejích zářících panenkách hledal, co jí teď dalo důvod k lepší náladě. Pak chytla jeho tvář a vtiskla mu na rty polibek, ze kterého ve vteřině vycuknul jak praštěný elektrickým proudem.

„Co to děláš?!!!“ vylétlo z něj polekaně a udělal od ní krok vzad.

Mishi překvapena a částečně i pobavena koukala, jak mu zrychlený tep opadává s ujištěním, že se ta šílená ženská už o nic více nepokouší.

„Promiň,“ chichotala se tomu, „jen jsem zkoušela, jestli žiješ, protože to tak nevypadalo. Napadlo mě, že si přece nedáme první pusu tam dole před tolika lidmi. Ještě by to dopadlo takhle. Počítáš s tím, že mě tam musíš políbit, že ano?“

„No… počítám,“ klidnil se Tay a dál rozhozen reptal, „jen teď jsem s tím nepočítal. Tohle mi už nedělej. Myslel jsem, že mě aspoň… upozorníš nebo něco. Máš blbý nápady…“

Sňal z židle vestu a pokračoval v oblékání jakoby nic.

„Tak už to máš za sebou,“ zněla Mishi omluvně. „Upozorňuji tě tedy, že asi za třicet sedm minut tě čeká ještě jedna před oltářem. Tak to zkus jinak než teď. A taky mě zkus u toho nedržet jako svou sestru. Včera, když jsme odcházeli od večeře, tak to nebylo zrovna ono.“

„Nikdo se na nás nedíval. Pochybuju, že to tu šatnářku nějak zajímalo,“ bránil se. „Ale pokud se chceš bavit o tomhle, nerad bych ti připomínal, čím ses včera pokoušela otevřít ústřici.“

„Dobře,“ ukončila Mishi tahanici, „jsi připravený?“

Uhladila Tayovi sako a s úsměvem mu ze rtu setřela stopu od rtěnky.

„Řekl bych, že jo,“ pohlédl odevzdaně na dveře.

„Takže, jak se jmenovala moje babička?“ zkoušela ho.

„Miladeth,“ zamračil se. „To nikdy nezapomenu. Kvůli ní jsem ti musel koupit tu hroznou barabiznu. Vážně si to nechceš rozmyslet?“

„Ne, je to nádherný dům, počkej, až uvidíš ten pozemek kolem.“

„Znalec mi řekl, že ti to za pár let spadne na hlavu, je to tam samej prach a plíseň. Dokážeš si představit, jak budeme s takovým bydlením vypadat?“

„Řekl jsi mi, že si můžu vybrat dům, jaký chci. Mám prý slovo Tarise,“ mrkla na něj. „A není tak starý, zvenku vypadá moc pěkně. Vevnitř se už vyklízí, žádnou ostudu nám neudělá. Je to jenom na rok, pak tam budu bydlet sama. To vydržíš, ne?“

„Tak doufám, že tam aspoň dneska nebudu spát na nějakém ztrouchnivělém gauči,“ remcal už celkem smířen.

„Ty máš ale představy… Vybavila jsem ti moderně pracovnu, dneska ráno ti tam dovezli postel.“

„Dobře,“ nechal to být. „Tak máš ještě nějaké zbytečné otázky, nebo už konečně můžeme na tu popravu jít?“

„Ještě jednu,“ zastavila ho a zavřela víčka, „jakou mám barvu očí?“

Pokojem zavládlo ticho s Tayovým bezradným výdechem.

„Ty jsi opravdu neskutečný, vždyť se na mě díváš každý den!“

Tay se zamračil a nad takovými nesmysly mávl rukou: „Kdyby se někdo ptal, tak řeknu, že máš nejkrásnější na světě. To by taky šlo, ne?“

Mishi se otráveně zašklebila. Na jeho smysl pro romantiku si teprve začínala zvykat. Pro dnešek to ale s Tarisem vzdala: „Asi jo.“

Pomalu prosmýkla své bělostné šaty kolem nábytku ke dveřím.

„Půjdu ještě odchytit Maria. Za deset minut dole,“ chystala se odejít.

Sotva však otevřela dveře, napadlo ji: „Co chceš vlastně dělat se svatební nocí? Budeme hrát zase šachy, nebo na to už konečně vlítnem?“

Užila si pár sekund jeho zhrozený obličej a pak se rozesmála: „Dělám si legraci, už je mám rozložené v kuchyni. Zabírám si bílé.“

„Proč ty?!“ nelíbilo se mu. „Já mám vždycky bílé!“

„Protože jsem dneska nevěsta!“ ozvalo se tlumeně z chodby.

AAA

Po vyčerpávajících přípravách stanuli teefu Tay Taris a Mishi Fasenoa před oltářem. Stalo se tak třetího měsíce podzimní triády roku 4373 a na to, s jakými dramatickými představami se na tento den chystali, probíhal hladce. Přítomní novináři omílali ještě několik týdnů, jak krásné šaty Mishi měla nebo kdo a proč se na obřadě ukázal. Vyprávěli o životě nemocné obyčejné dívky, která v náruči svého nadřízeného přišla ke štěstí. Popisovali velkolepou svatbu, kde oba zářili ve šťastném konci jejího dojemného příběhu. Mishi se tak stala nejsledovanější ženou Areneánu a nebylo drobnosti, které by si na Tarisových nevšimli. Kromě té nejpodstatnější. Že nebyli skuteční.

Vraceli se oba do stejného domu na předměstí Kity, spolu v něm ale nežili. Tay pokračoval ve svém životě v paláci, jak byl zvyklý. Občas se přijel na Mishi podívat, probrat nadcházející události, které spolu měli zvládnout. Pokud však nemusel zůstat, raději přespával po hotelích v rámci svých pracovních cest.

Mishi, která opustila dle dohody svou práci, byla zpočátku deprimovaná množstvím času, jež najednou měla. S příjmením Taris se jí otevřel zcela jiný svět. V nových kruzích potkávala ženy, které neustále nakupovaly, zakládaly nadace pro pózu a navštěvovaly večírky v klubech, které se zdaleka nepodobaly těm, do jakých byla zvyklá chodit. Jenže Mishi se do této společnosti zapojit nechtěla. Všechno tam bylo cizí. Vyhazovala příchozí pozvánky a krátila hovory, když se některá z manželek Tayových obchodních partnerů pokusila zavolat.

Seděla celé dny doma a padl na ni v tomto směru zvláštní smutek. Když Tay společenskou akci neoznačil za důležitou, nikam nechodila. Ve svém starém domě žila svým vnitřním světem. Pekla a vařila, pomalu vyklízela pokoje, přemalovávala nábytek, kultivovala zahradu a sušila květiny. Vše sama včetně žehlení Tayových košil. Srostla se svým domem, který jí jako jediný spolu se sousedovic kočkami a ptáky na stromech dělal společnost.

Nikdy by o sobě neřekla, že má takovou stránku. Poklidnou a něžnou. Leckdy se zamýšlela nad tím, kam se vlastně ztratilo to divoké a nezávislé já. Jestli ji nemoc takhle zlomila a silné léky, které s výzkumem musela brát, vymyly hlavu. Zažívala nepoznaný mír a pocit bezpečí, do kterého se však přeci jen s postupem času vkrádaly nenechavé otázky.

A tak jednoho dne s létem přišla odpověď v podobě malého papírku hozeného do schránky. Byl celý ošuntělý a špinavý, jako by ho někdo stokrát promnul v ruce a nosil týdny po kapsách. Neobsahoval mnoho slov, ale rozhodil veškerý její vnitřní klid. To bývalý přítel Rohn se v pár větách omlouval za svůj odchod a popřál dodatečně k velkolepému sňatku.

Byl to jenom vzkaz a neměl ani mezi řádky zpáteční adresu. Přesto Mishi seděla zarmoucena po večerech na verandě a pročítala si ho dokola. Ve své mysli se neustále vracela k Rohnovi. Ztrácela se ve vzpomínkách na protančené večery, promilované noci, na žár jeho kůže a vůni jeho dechu. Celá se třásla i při těch nejparnějších stmíváních a kytky v tomto čase na oknech vadly a košile už nikdo nežehlil.

Rána pak prozírala do tabletek, pro které změnila své jméno. Čím dál více je chtěla hodit do koše a ještě pár měsíců žít vášnivě jako dříve, než za několik let spočinout v hrobě s nápisem Taris.

Tay postřehl její smutné zamyšlení. Zůstávala v něm i na veřejnosti, kde vždy nasadila tu správnou masku. Příčilo se jí už hrát. Nedokázala přestat myslet na papírek, který měla pořád při sobě. Tayovi pověděla, že je rozhozena léky. O Rohnovi se před ním zmínit nedokázala. Tay se ale ani dál nevyptával a nechal Mishi být. Pokračovali v dohodě, kterou už měli z větší části za sebou.

Tak uběhly další dva měsíce a Mishi se cítila koncem léta na pokraji šílenství. Zjistila si, kde Rohn zrovna bydlí, co dělá a jestli někoho nemá. Věděla, že když mu odepíše, nebude to jenom dopis, který z domu Tarisů odejde. Myslela každým dnem na to, že dohoda se zimou vyprší. A i když se to zdálo nekonečné, tu poslední triádu ještě vydrží. Neunesla pomyšlení, že by Tayovi natolik zkomplikovala život. Svědomí ale ustupovalo do pozadí pokaždé, když viděla Tayův odměřený přístup k jejich přátelství. Už jí nepřišel ani roztomilý. Všechny tyhle pocity se neustále zmítaly a v síle domácího osamění se měnily doslova z hodiny na hodinu.

Jako probuzena ze snu nakonec Mishi spatřila své ruce, jak podávají kurýrovi obálku. Ta s Rohnovou adresou, obsahující celou pravdu o jejím manželství, měla odnést trápení pryč.

Když se tak ale stalo a podlehla svému nutkání, ihned ji přepadl strach. Náhle nepobírala, jak vlastně došla k tomu, že něco takového vůbec sepsala. S vědomím svého činu chodila po domě, ale nebyla schopna nic udělat. Stokrát v hlavě vzteky dopis roztrhala a poskládala jej zase zpátky. Nevěděla, jestli to, co provedla, bylo to nejlepší, nebo naopak to úplně nejhorší, co ji kdy napadlo.

Po odpoledni plném výčitek nastal večer, při kterém se dívala z přední verandy k cestě zalité světlem zapadajícího slunce. S obrazem houpajících se větví rozmýšlela Rohnovi další psaní.

A jak se dívala na cestu, přijíždělo auto. Bylo více než povědomé. Bylo Rohnovo. Srdce se jí v momentě rozbušilo a všechny myšlenky o dopisech, Tayovi, léčbě a klidu v nádherném vlastním domě byly okamžitě pryč. Vběhla do síně, popadla kabát a utekla za Rohnem.

AAA

Do domu v orosené čtvrti kitského předměstí se Mishi od Rohna vrátila až nad ránem. Vypadal opuštěně, přesto měla pocit, že některá zavřená okna zanechala otevřena. Opatrně tedy vstoupila a uklidňovala se tím, že Tay má být ještě čtyři dny v Hertisu. S pocitem, že i zde v předsíni je něco jinak, položila kabát přes botník a udělala krok do kuchyně.

Rozsvítila, díky čemuž spatřila Taye sedícího na lavici. Téměř na ní ležel. Strnule se při tom díval na lednici a jednou rukou točil na stole známým ošuntělým papírkem. Ani ostré světlo mu nezměnilo směr pohledu.

Mishi se sevřelo hrdlo z jeho výrazu a z toho, jak napjatým způsobem zachází s důkazem pod prsty. Cítila se provinile. Jako náctiletá, která byla tajně venku přes domácí vězení.

„Kde jsi ho našel?“ zašeptala.

„V síni,“ odpověděl stejně tiše. „Asi ti vypadl. Hodně jsi spěchala.“

„Jak –“ nechápala jeho jistotu.

„Zavolal mi jeden šmejd od novin. Naštěstí žádný důležitý plátek. Podařilo se mi ho… umlčet. Má fotky z celé vaší noci, chceš je vidět?“

Pohlédl přitom na linku, na které ležela tlustá obálka. Postavil se a těžce vydechnul. Snažil se udržet v klidu.

„Já je neviděl, ale popis mi stačil,“ řekl.

Vzal obálku a silou ji vrazil Mishi do rukou: „Na památku.“

Otočil se, rozhlédl se po kuchyni. Vypadal, že rozmýšlí, do čeho praští. Mishi vytáhla několik fotek a s přicházejícími slzami je vrátila.

„Promiň, Tayi, já… nechtěla jsem, aby to někdo věděl.“

„NECHTĚLA?!!!“ zakřičel. „Jako JAK jsi to jako nechtěla?! Dopis přes kurýra svému bývalému? To si vážně myslíš, že jsou idioti?!“

Mishi se polekala jeho náhlého výpadu a se zaškubnutím rozmrkala zaslzené oči. Tayův křik byl jejím viditelným strachem umírněn. Přesto vztek neovládnul.

„Musel jsem kvůli tobě přerušit jednání s Goladerem!“ pokračoval. „Vypadal jsem před ním jako debil! Pak jsem jako debil musel letět půl noci do Kity, abych následně byl za ještě většího podváděného debila před celou redakcí! S blaženým výrazem koukali, jak solím!“

„Promiň,“ vzdychla Mishi.

„Ale…,“ zastavil se, aby úplně nevyletěl, „pořád to nejsem já, kdo je tady mezi náma dvěma ten největší debil. Rohn?! To myslíš vážně?! Takovej vysranej kretén!!!“

Na to se v Mishi všechno dotčením vzepřelo.

„Tohle nebudu poslouchat,“ odsekla mu.

Pokusila se z hádky uniknout do ložnice, ale Tay chytil pohotově dveře a nedovolil jí zavřít.

„Ani ho neznáš!“ křikla na Taye, když se o zavření přetahovali.

Bylo to zbytečné. Přesunula se ke skříni a začala z ní vyhazovat na postel své oblečení. Tay zůstal na prahu ložnice a sledoval, jak Mishi vytahuje kufr a zuřivě balí.

„A ty ho znáš?!“ spustil na ni, „Už jsi zapomněla, proč tě nechal?! Není ti divný, že má najednou zájem?! Teď, když jsi vdaná a z rozvodu můžeš pěkně těžit?!“

„Jasně, všichni chtějí jenom tvoje prachy,“ zasyčela. „To je tvůj svět, Tarisi, ne můj! Nech si ho. Nech si všechno! Nech si svoje prachy, nech si tenhle barák, nech si svý ubohý jméno!“ naházela rázně s dynamikou svých slov poslední kousky do zavazadla.

„Tak já jsem teď ten ubohej?! A on je teda poklad. Vysral se na tebe, když jsi měla umřít. Vysere se na tebe znova, až zjistí, že ze mě nebudeš nic mít! Co se to s tebou stalo?! Jsi neuvěřitelně blbá, když věříš, že tě najednou miluje!“

„To si piš, že mě miluje!“ křikla Mishi a ve svém utvrzení nalezla sílu. Prošla rychlým krokem kolem Taye do předsíně. „To je něco, co ty nikdy nepochopíš, Tarisi. On není takový jako ty.“

„Takový jako já?!“

„Jo. Rohn není takový ubožák, jako jsi ty! Ty tady vůbec nemluv o lásce. Ani nevíš, co to je někoho milovat! Neumíš se druhého ani dotknout, jsi úplně k pláči! Jsi jako chlap tak k ničemu, že jediný způsob, jak bys ty mohl mít ženu, je sepsat s ní smlouvu a narvat do ní majlant!“

Sebrala si kabát z botníku a zasadila: „Tak si kup jinou, já tě už nechci nikdy vidět!“

AAA

Mishi se vrátila zpět ze vzpomínek na den, kdy Taye nechala na pospas všem společenským žralokům. Utekla z tohoto domu s pomateným srdcem tak dramaticky, že si dodnes pamatovala každý krok, který udělala, než se dostala mimo čtvrť a rozrušená zavolala Rohnovi své rozhodnutí manžela opustit.

Ačkoliv se tak stalo před bezmála třemi lety, všechno jí přišlo i nyní velmi živé. Vytáhla nepřítomně z trouby koláč a přepadl ji neblahý pocit, že další dny byly jen snem.

Rozhlédla se po tichém prostoru kuchyně a uvědomila si, že takhle bloudí vzpomínkami už od včerejška. Nepamatovala si, kdy ráno Tay odešel, ani kdy válela těsto. Přesto vše bylo hotovo. S neklidem ještě vešla do ložnice, kde v dřevěné postýlce s vyřezávanými květinami našla Sheenu. Sice si nevybavovala, že by se jí dnes věnovala, Sheena však nevypadala, že by jí něco scházelo. Mishi si tak s úlevou přisedla a hladila Sheeninu spokojenou spící tvářičku. Nevěděla, proč jí minulost nedá pokoj zrovna teď, ale věřila, že existuje vyšší důvod, proč ji musí znovu projít a přerovnat. Jako by se život uklízel. Jako by přicházelo nové období. A s takovým zázrakem pod svou dlaní Mishi neměla pochyby, že skutečně přichází.

V tom Mishi uslyšela lehké klepání. S pohledem na hodiny se divila přesnosti, s jakou Mario dorazil. Poněkud z toho zneklidnila, jak neměla přehled o svých posledních hodinách. Po cestě do síně raději zkontrolovala koláč, srovnala účes a zametla ponožkou pár kousků jablek pod lavici, než otevřela Mariovi s velkým vřelým úsměvem.

Avšak jen co otevřela, hned jí onen úsměv ustrnul překvapením. Mario před ní stál v černé kožené kombinéze, ve které se svým věkem vypadal, jako kdyby právě dorazil ze srazu divokých motorkářů po třiceti letech. Možná čtyřiceti.

„Ahoj Myšičko, to koukáš, co?“ vychrlil Mario ze sebe nadšeně. „Koupil jsem si novou motorku, támhle je, kráska,“ ukázal k prorostlé bráně, kde skrz rozkvetlou akébii byla motorka vidět jen částečně. „Nejezdil jsem od doby, co mi vyměnili kyčel, ale to byla velká chyba. Teď jsem celé dopoledne prolítal a je to úžasný! Nemůžu se nabažit!“

„No…“ polkla Mishi, „úžasné. Vlastně jsem čekala, že mi přivedeš ukázat nějakou živou krásku. Kde ji máš?“

„Jóóó… měl, no. Ale nějak to nevyšlo. Poslala mě ráno k čertu,“ podrbal se Mario za krkem a hodil při tom na Mishi rádoby nevinný úsměv, který dobře znala. „Tak ale… já tady jsem, nejsi ráda?“

„Aha, tak nevyšlo. Už zase,“ založila Mishi přísně ruce. „Co se stalo?“

„Nóó… ale tak… znáš to. Ženský. Jeden den ti řeknou, že jim stačíš jen tak, druhej si tě chtěj připnout jako brož a pózovat celýmu světu.“

„Takže chtěla, aby ses k ní veřejně přiznal, a to tys ji poslal k čertu,“ shrnula Mishi reálnější verzi a mračila se na něj jako na nezbedné dítě. „A proto ta motorka? Opravdu? Mario, je ti už padesát.“

„Mně je pořád šestnáct! Nekaž mi to! A pusť mě už dovnitř, cítím, že jsi něco pekla. Aspoň si můžu dát za dva,“ odbyl ji a pln nadšení přešlapoval s kouzlem rozverného hocha. „Tak… uvolníš už ty dveře?“

Mishi přimhouřila oči a zabručela: „Jenom proto, že jdu do kuchyně najít něco, čím tě praštím.“

„Ale no ták,“ následoval ji, „Nebuď na mě tak přísná, Myšičko. Ona už byla vážně dost nepříjemná. Víš, že kdyby byla jako ty, tak z ní udělám první dámu hned. Ale ty dnešní holky…“

„Nesmíš pro ně chodit na sekretariát, Mario,“ odřekla mu Mishi výchovně a pustila se do krájení. „Dáš si k tomu kávu?“

Mario přikývl, položil opatrně klíče na lednici a zlehka otevřel dveře ložnice. Než Mishi zvedla oči od koláče, vytratil se za Sheenou.

Stále napjatá tak využila chvíle. Pozametala hbitě zbývající kusy jablek na zemi a sklidila nádobí. Přichystala dva šálky a mohla by si konečně oddychnout, avšak nadále se rozhlížela po kuchyni, co by ještě vylepšila, než se vrátí. Bylo tomu dlouho, co se Mario v domě Tarisů ukázal. Naposledy se s ním Mishi viděla v porodnici. Dnes se navíc necítila dvakrát ve své kůži.

Poté, co se vdala, stali se i Mishi s Mariem blízkými přáteli. Měli mezi sebou hezký vztah již v paláci, ale Mishi si držela od Maria uctivý odstup, jaký by měla mít ke svému vládci. Mario se přesto k Mishi choval vždy neformálně, a to především proto, že byla v jeho očích mladou půvabnou ženou. Přesně tak mladou a půvabnou, jaké si rád vyhlížel. Nenechal si proto ujít nevšední vzácnost v Tarisově kanceláři, která byla jinak obsazena samými muži.

Mario ale nikdy u Mishi neuspěl více než na polichocený úsměv, ve kterém Mishi pracně skrývala své rozpaky z toho, jak je Mariův šarm k neodolání. Nemohla by tvrdit, že se jí Mario nelíbí, jen pro ni byly přednější jiné věci než jeho kouzlo. Což platilo doposavad, třebaže propadala lehké trémě, kdykoliv se objevil poblíž. Zároveň byl Mario pro Mishi stále velkým váženým mužem, navzdory jisté ztřeštěnosti a hravému dvoření, které ho ani po svatbě Tarisů neopouštělo.

„Čím ji, u Lin­‑Chua, krmíš, je neuvěřitelně rozkošná,“ šeptal Mario celý rozzářený, když za sebou zavíral ložnici.

„Ano, to je,“ usmála se Mishi.

Nechala Maria se usadit a postavila před něj kávu s koláčem. Sama zůstala stát, jak jí nohy setrvaly v napětí. Podepřela se o komodu a snažila se tvářit uvolněně.

Několik minut v kuchyni šumělo jen ticho, do kterého Mario usrkával a pozorně se rozhlížel kolem. Během zkoumání novot se mu na tváři mezi lehkou šedí a vráskami vykreslila spokojenost.

„Máš to tu pořád moc hezký, Myšičko. Celá ta tvoje něžná duše tady září,“ oceňoval její práci a užíval si pohled na tikající staré hodiny mezi sušenými květy. Bylo vidět, jak ho teplo domova uklidňuje natolik, že by zapomněl i na řádění s motorkou. Mishi se tak těšila ze slov, která by od Taye nikdy neslyšela.

Posléze se znovu rozmluvil: „A jak se cítíš? Bereš léky?“

Jeho dotaz Mishi na okamžik zarazil. Nevěděla, zdali si je dnes ve svém rozpoložení vzala.

„Jo, beru,“ odvětila. „Už dělají docela pokroky. Teď to jsou jen takové malé kuličky, stačí dvě denně. Jsem ráda, že skončily ty staré kapsle. Někdy mě z nich pěkně bolela hlava. Vypadá to ale dobře, ještě mám prý poslední fázi daleko. Zase ten odhad prodloužili. Věří, že takových sedm, osm let bych tady mohla v plné síle strašit. Tak… já věřím také.“

Mariovi poklesly líce vážností: „Určitě se ještě za tu dobu posunou. Nasměrovali jsme tam teď nějaký nový zdroje, otevřeli další laboratoře. Tay dělá, co může.“

„Já vím,“ ujistila ho, „a jsem moc vděčná, že se staráte.“ Pohladila Maria po rameni. „Jsem vám moc dlužna. Oběma. Já můžu dát akorát další kus domácího koláče.“

Přistavila ke koláči a chystala se Mariovi přidat.

„To není pravda,“ nesouhlasil Mario, „Nemusíš se cítit dlužna, Myšičko. Je to nesmysl, taky jsi pro nás hodně udělala. Ani netušíš, kolik smluv jsme uzavřeli hlavně díky tomu, že jsi byla vedle Taye naprosto okouzlující. Takovou chytrou květinku, co se vyzná v tržní ekonomice, nikdo nečekal. Věčně se ho někdo vyptává, kde k tobě přišel. Za nás tedy jsi toho udělala až až. Vlastně si myslím, že jsi pro Taye udělala mnohem více, než by kdy mohl udělat on pro tebe. A to nemluvím o tom, že ses ještě od Rohna vrátila a dala mu druhou šanci. Dala mu Sheenu. Má neuvěřitelný štěstí, že jsi s ním. Nevěřím, že by se svou ‚úžasnou‘ povahou dal tohle dohromady s nějakou jinou ženskou.“

Mishi s jeho posledními větami zastavila nůž v jablcích, protože právě cítila, jak jeden takový pomyslný projel skrz její svědomí.

„Já nebyla ta, která tenkrát dala druhou šanci,“ reagovala tiše. Jindy by jí nevadilo o tomhle mluvit, ale s dnešním dopolednem se rána stala opět čerstvou. „To já se zachovala jako nevděčná kráva a způsobila Tayovi problémy.“

Mario viděl, že se Mishi nějak dotknul, ale jak moc zaťal do živého, netušil. Hned vysvětloval: „Já vlastně nevím, jak to tenkrát celý probíhalo. A jak ti to s Rohnem dopadlo.“

„Tay ti to neříkal?“

„Blázníš? Tay aby něco říkal. Nikdy o tobě moc nemluví, aby nemusel mluvit o sobě. Poznám na jeho ksichtě, že je to mezi vámi dobrý nebo špatný, ale to je tak všechno. Řekl mi tenkrát, že jsi odešla, pak, že ses vrátila, a potom jsem byl hrozně rozlítanej kolem Agramského konfliktu. Po plese mi oznámil, že zůstáváš na neurčito. Najednou jsi byla těhotná, v porodnici, a teď jsem tady. Vím, že jsem neměl na tebe moc času poslední dobou, abychom si povídali.“

Mishi se usmála, jak hezky zjednodušeně shrnul něco, co sama vnímá jako kus rozvleklé a složité cesty svým životem.

„To nevadí,“ řekla na to. „No… není toho moc, co by se k tomu dalo říct. Byla to hrozná hloupost, měla jsem prostě už tehdy Tayovi víc naslouchat. Nevím, jak to dělá, ale má vždycky ve všem pravdu. Byli jsme s Rohnem ani ne tři týdny. Když viděl, že si skutečně od Taye nemíním nic nechat, přestalo to fungovat. Několik dní jsme se s Rohnem jen hádali a vytahovali na sebe staré věci, než mi došlo, že chce opravdu jenom ty peníze. To mi stačilo, abych ho měla dost, a chtěla jsem zase rychle pryč.

Akorát nebylo kam. Vrátila jsem se sem, protože jsem neměla moc možností. Nechala jsem tady úplně všechno. Rohn mě celou tu dobu živil, neměla jsem u sebe nic, vzala jsem si s sebou jenom nějaké oblečení. Tak jsem se vrátila a čekala. Nedokázala jsem ani Tayovi zavolat, že tu jsem. Ale naštěstí se tady za dva dny objevil sám a já ho odprosila. Nebylo to dobré ještě dlouho, než se se mnou začal zase více bavit. Ale souhlasil, že dohodu dokončíme a pak se rozvedeme s tím, že si nechám všechno tak, jak jsme se původně domluvili.“

Utichla a pohlédla na dveře, za kterými byla slyšet Sheena oznamující své probuzení. Vydala se za ní podívat: „Omluv mě na chvilku.“

Zatímco byla u Sheeny, Mario se bavil roztomilými komentáři, které se z ložnice ozývaly. Postavil se, aby se krapet protáhl, a všiml si připnuté fotografie na lednici. Byla z porodnice – Tay na ní držel Sheenu hned po narození. Teda byl to někdo, kdo vypadal jako Tay, ale tenhle jeho obličej nikdy nezažil. Pokýval hlavou a se stejným štěstím, s jakým fotka na něj promlouvala, nevěřícně povzdechl.

„Co jsi to s ním udělala?“ poukázal na fotografii, když Mishi přišla zpět s Sheenou.

„Já?“ smála se Mishi a lehce miminkem pohupovala. „Já rozhodně neudělala nic. To tahle potvůrka. Na mě se takhle Tay nedívá,“ tvrdila dál vesele a všechny chmury předchozích témat byly pryč.

„Třeba dívá, když se nedíváš ty,“ nevěřil Mario a vzal jí z rukou svou kmotřenku. Rázem pochopil, proč Mishi i s takovými těžkým údělem září. Jejich malý zázrak ocenil: „Je skutečně nádherná.“

„Ano,“ stvrdila Mishi něžně a společně se na Sheenu dívali v těsné blízkosti.

„Jako ty,“ zašeptal Mario po chvíli a podíval se Mishi do očí tak, jak už od něj párkrát se slůvkem navíc zakusila. „Pořád jsi taková křehká a kouzelná kočička.“

Spatřujíc na Mishi potěšení se pokusil přiblížit více.

„Dej si radši ten koláč, starý kocoure,“ odřekla mu ihned znale.

Mario ještě krátce držel ten toužebný pohled na Mishiny rty, než se pobaveně rozesmál.

„Dám, dám… na mě zbyl jen ten koláč,“ vrátil Sheenu zpět do matčiny náruče. Pustil se poslušně do druhého talíře a pokračoval: „Ale jsem rád, že jsi šťastná, Myšičko. Že jsem vás nakonec dal dohromady dobře, viď?“

Mishi se pousmála nad tím, jak si Mario rád připisuje zásluhy. Ale pro tentokrát musela jedině souhlasit: „Dokonale.“

Šla zklidněnou Sheenu opět uložit a Mario s lícemi naditými koláčem si znovu prohlížel fotku, kterou byl tolik fascinován. S Mishiným návratem pak horlivě spustil:

„Ne, stejně mi to musíš vysvětlit. Dneska jsem viděl, jak Tay vražedně sjíždí svýho zpravodaje, protože měl na papíře přehozený dva naprosto nepodstatný řádky. Ještě než jsem odešel, vypadal, jako by měl v puse kyselou okurku, a nechtěl se mnou probírat vůbec nic. Prej, jestli mu budu něco vykládat o svým rozchodu, tak rovnou na místě otevře okno a skočí. Řekni mi, jak z člověka, jako je on, jsi dostala tohle,“ ukázal prstem na fotku. „A to myslím naprosto vážně – jak jsi vůbec našla tuhle jeho stránku v hromadě ledu a kamení, co má místo duše?! Protože já ho znám osobně déle než ty a troufám si říct, že mi řekl věci, které tobě nikdy neřekne. Přesto bych si ani ve snu nedokázal představit, že je tohodle schopnej. Tenhle vytlemenej člověk prostě není Tay Taris!“

Mishi vyprskla v smích. Představila si chudáka zpravodaje a dokázala by s přesností na slovo říct, co na něj Tay křičel. Pak se ale ztišila, když si uvědomila, že by taky mohla vzbudit spáče v sousedním pokoji.

„Jak jsi řekl, jsem prostě kouzelná,“ tlumeně se chichotala dál. „Ale poprvé… poprvé jsem musela trochu podvádět. Našla jsem něco, po čem Tay zvládne chvilku nebýt Tayem.“

Mario se zamračil, že zcela nerozumí, a sledoval její rozzářené tváře, které pomalu přešly do nostalgie.

„Ale ne, to taky není úplně pravda,“ upřesnila, „Taky jsem si dlouho myslela, že je Tay takový… chladný a protivný. Že má svůj život v paláci a ten náš je pro něj jen ta kupa papírů. Jen ta blbá dohoda.

Ale když jsem se vrátila od Rohna a on mě tady našel, jak potmě bulím jako největší kráva pod sluncem, tak udělal něco, co jsem opravdu nečekala. Normálně by nad tím utrousil něco cynického a zmizel. Víš, jak nesnáší tahle citová divadla. Ale neudělal to. Sednul si ke mně a nechal mě se vylít. Měl se mnou fakt trpělivost. Díval se, jak brečím a vysvětluji, co se s Rohnem stalo, pak zase brečím a omlouvám se. Takhle pořád dokola. Měla jsem neuvěřitelný monolog, mluvila jsem hodinu o tom, jak jsem hloupá, že se omlouvám, a on na to neřekl ani půl slova. Jen seděl a poslouchal. Teda, možná mě ani neposlouchal, já vlastně nevím. Neříkala jsem mu nic, co by nevěděl, rozumíš.

Ale nechal mě. A pak, když jsem skončila s tím výlevem, tak jsem si všimla, že vlastně naštvaný… není. Nezajímalo ho, co musel kvůli tomu zařizovat. Sám víš, co kvůli mně musel tajit, aby mu nepřišli na to, že mu utekla manželka za jiným. Nedělala jsem si starosti s tím, že by nás s Rohnem někdo viděl. Byla jsem na něj tak naštvaná, že mi to bylo jedno.

Bylo mi to pak líto, jenže ho to omlouvání stejně nezajímalo. Jen na něm bylo vidět, jak je zklamaný, že jsem odešla… nečekal to ode mě. Nikdy jsem ho neviděla se takhle na mě dívat. A to mi konečně došlo, že jsem mu mohla taky ublížit, víš. Že třeba není taková skála, jak si o něm všichni myslí. A já jsem odešla jako bezcitná mrcha. Po tom všem, co pro mě udělal, jsem na něj vykřičela, jaký je ubožák. Byla jsem úplně slepá… nikdy bych mu to neudělala, kdybych tušila, že pro něj nejsem jenom kolegyně, co mu pomáhá.“

„A proč si myslíš, že si tě bral, prosím tě,“ vstoupil jí do toho Mario.

„Já… já… nevím. Už nevím, co jsem si myslela. Jen mě to nenapadlo. Byl to přece Tay. Prostě ten, co ženy úplně nesnáší. Vůbec všechny nesnáší. I když jsme se vzali, nepřišlo mi ani, že bychom byli přátelé. Vždyť jsi viděl, jak se mnou mluvil,“ hájila se Mishi.

„No, já viděl ty vaše rozhovory trochu jinak než ty,“ usmál se.

„A samozřejmě jsi mi nemohl nic říct…“

„Tak řekl bych, ale líbilo se mi, jak se smaží, blbec,“ zubil se Mario.

Mishi si jeho pobavení měřila přísným pohledem. Něco takového ale od Maria stejně čekala. Bylo jí jasné, proč na Taye tenkrát nic nevyzradil. Byl by tím sám proti sobě.

Tay s Mariem byli totiž od prvních dnů jejich přátelství jako dva kluci věčně se tahající o nějaké hračky. Tay nedosahoval Mariovy oblíbenosti a Mario zdaleka neměl na Tayovo geniální logické myšlení. A nezapomínali to jeden druhému v tom svém království předvádět. I když pracovali společně a jako politická dvojka byli velmi úspěšní, mezi sebou vedli žabomyší války.

Pochopitelně kolem žen se nikdy měřit nemohli. Tay netečně přecházel všechny ženy, které vyhovovaly Mariově vkusu, rovněž jako ty ostatní. Nebylo tudíž překvapením, že se Mario v rámci jejich rivality začal o Mishi vážněji zajímat, sotva se Tay oženil.

Zpočátku nenápadně, jen formou slovních provokací. Získat si kteréhokoliv člověka, natož ženu, byla Mariova parketa. Ač podporoval vznik Tayova manželství, sám měl brzy po svatbě s Mishi své záměry. Jak ji poznával v rozličných situacích, zamlouvala se mu čím dál více. A vzhledem k tomu, že Tay celý rok zarputile Mariovi tvrdil, jak je jeho svazek s Mishi neosobní a ani do budoucna tomu nebude jinak, Mario si natěšeně chystal půdu a vyčkával. Jak se pak blížilo vypršení žluté dohody, Mario kolem Mishi kroužil o to intenzivněji a dával jí najevo svůj obdiv a přízeň.

Rohn tak nebyl jediným mužem, jenž se snažil během času žluté dohody mezi Mishi a Taye vstoupit. Když poté nastal jeho samotný závěr – plesová událost, po které mělo manželství Tarisů skončit – vytasil se Mario rovnou s nabídkou nejvyšší. Po promluvě s Tayem nabídl Mishi ještě na plese sňatek sám.

K těmhle tématům se ale již Mishi vracet nechtěla. Obzvlášť, když už se jí podařilo Maria šikovně odlákat od sebe zpět ke koláči. Přesto si neodpustila na Mariovu škodolibou radost kysele hlesnout: „Jistě.“ A na jeho účet v duchu pronesla, že je také přítelem k pohledání.

Neměla to tedy Mishi ani dnes s Mariem jednoduché. Mario uměl být i v padesáti neodolatelně šarmantní a chlapecky kouzelný, když se snažil zaujmout něžné pohlaví. Ostatně se celý život nezabýval ničím více. A to, že Mishi u Taye nakonec zůstala, nenesl se svou ješitností zrovna nejlépe. I teď, po narození Sheeny, tak na Mishi občas vyzkoušel, jestli by dokázal ještě nějak upoutat její pozornost. Ale jeho doznívající lichotky již postrádaly dřívější odhodlání a působily spíše jako výstřely do tmy.

Mishi se proto raději k jejich soupeření nevyjadřovala a pokračovala o večeru, kdy mluvila s Tayem po návratu od Rohna: „No, nakonec jsem to pochopila sama, takže… když jsem říkala, že se na mě Tay nikdy nedívá tak otevřeně jako na Sheenu, tak jsem trochu lhala.

Ten večer se na mě takhle díval. Bylo to jen na chvilku, ale stačilo mi to k tomu, abych pochopila, jak se věci mají. Nikdy bych tuhle jeho stránku nenašla, kdyby mi ji sám neukázal. Ale stejně mi nic víc neřekl. Jen souhlasil, že ještě stojí o to, abychom dohodu dotáhli do konce, a odešel.

Jenže tím mi dal do hlavy strašného brouka. Měla jsem z jeho mlčení pocit, že ode mne čeká nějaký krok,“ zahleděla se do země a uculila se. „Tím přišla na řadu ta vtipná část: Chtěla jsem se k němu dostat nějak nenásilně blíže, ale nevěděla jsem jak. Vždycky ho děsilo, když jsem se ho jenom dotkla. Začala jsem dělat neskutečně nenápadné akce, ze kterých se dokázal ještě nenápadněji vykroutit. I když plachost Taye znáš, nevěřil bys těm absurdním situacím. Prostě mu to strašně pálí, nedá se nachytat. Hned mu dojde, co na něj chystáš, je to absolutně nemožné. Nepřála bych žádné ženě Tarise uhánět. Největší adrenalinový zážitek mého života,“ hihňala se a tváře jí zarudly až k uším.

Chytila se u kořene nosu a pokývala nevěřícně hlavou. Pomyslela stydlivě, proč to Mariovi vykládá jako nějaké kamarádce. Nejspíše proto, že již žádnou neměla. Nikdy se nikomu o jejich historii nesvěřovala a ve skutečnosti ani nesměla. Bylo toho mnoho, co musela s novou životní situací uchovat v tajnosti. Cítila se s tím ve společnosti starých známých tak nejistá, že rozvázala všechna přátelství, která ještě měla. Mishi tím vlastně zbyl jen ten Mario. Ten jediný mohl jejich příběh znát. Pocítila velkou úlevu, že se alespoň jemu vypovídala.

Jenže zabraná do svého vyprávění zapomněla, jak se Maria šťastný konec Tarisů vlastně dotýká. Ani si to nikdy přiznávat příliš nechtěla. Nevěřila, že tehdejší Mariovo dvoření mělo nějaký opravdový ráz. Mario byl proslulý lišák. Vyložila si jeho chování tak, že ji tehdy na plese požádal o ruku jen proto, aby udělil Tayovi lekci. Někdy totiž viděla, jak Mario Taye vyloženě provokuje, aby zkoušel, jestli bude žárlit. Myslela si, že tím chce Tayovi jen dokázat, jak jeho přátelství k ní přátelstvím není. Mariovy akce jí tedy přišly spíše jako výpomoc, která ji měla dát s Tayem více dohromady. I když poněkud svérázně.

Proto si ani teď nevšimla, že Mario s historkou posmutněl.

„Takže jste se fakt dali dohromady přímo po tom plese, na kterém jsem ti nabídl –“ začal.

„Ano. Přesně na poslední den.“

„A kdyby se tak nestalo, rozmyslela by sis to?“

Mishi se na něj káravě zachmuřila, proč to znovu vytahuje.

„Ne,“ zamítla jemně, „Víš, co jsem ti na to řekla, Mario.“

Mario se zhluboka nadechnul a s pohledem do stropu vypustil své plíce, jako by tam byla i jeho zasažená duše.

„Jo, vím. Šťastnej parchant!“ zaklel si.

Poté se zvedl a jednou rukou Mishi objal kolem ramen.

„Skutečně nechápu, jak se mu povedlo, že si tě získal, Mishi. Ale mám vás rád, děti. Ať se vám to nikdy nepokazí.“

„Díky, jsi zlatý,“ políbila ho Mishi na tvář a poplácala na hrudi. „A neříkej to tak smutně. My tě máme přece taky rádi, Mario. Jsi vlastně takový náš úžasný a obdivuhodný patron. Bez tebe bychom nic z toho neměli.“

„No… když myslíš,“ odvětil a vzdychnul znovu, „ale budu potřebovat mnohem více takovejch výbornejch koláčů, abych to zvlád.“

„Budu ti jich péct, kolik jen zvládneš sníst. A pak mi s tím pomůže Sheena. Naučím ji přesně tenhle, jak ho máš rád. Dobře?“

Mario se zasněně nad jejími představami usmál. Místo odpovědi Mishi pohladil po tváři s pocitem, že se dotýká něčeho křehkého. Chvíli tak mlčel a rozmýšlel. Nevypadalo to, že o něčem, o čem se dnes bavili. Někam se myslí zatoulal a nehodlal se podělit.

„Tak jo,“ zakončil.

Přetnul celou atmosféru tím, že sebral své odložené klíčky z lednice a nahodil zase veselý, nic neřešící obličej.

S novým elánem, i když trochu nuceně, pronesl: „Ale celý to někam sepiš. I se všema podrobnostma. Jednou se nad tím někdo pěkně pobaví. Můžu to dát třeba Sheeně, až mi bude říkat, že ten její táta je nějakej divnej. Tak aby mi to věřila, víš, že je fakt jeho. Že si na ni taky nevyrobil… smlouvu.“

Naznačil při tom žertovně prsty obdélník papíru a přemístil se k hlavním dveřím.

„Rád jsem vás viděl, Myšičko. Už jsem si nadával, jak špatný strejda Sheeně jsem, že se ani nepřijedu podívat, jak se jí na tom našem světě líbí. Takže slibuju, že se napravím a odteď vás budu navštěvovat častěji. Kdybyste cokoliv potřebovaly, dámy…“

„Zavoláme,“ objala ho Mishi a sledovala, jak míří ze zahrady ven. „A buď na sebe opatrný, Mario. Žádné blbosti na té nové krásce! Co by bez tebe Areneán dělal.“

Mario se od brány zasmál.

„To, co ty. Měl by Tarise,“ krčil na to rameny, „Možná by to nebylo tak špatný. Jen by mě jako mrtvýho sralo, že neuvidím ty ksichty v radě, až si bude sedat do čela.“

Mishi se jen s lehkou trpkostí pousmála. Zůstala stát ve dveřích a sledovala Mariův odjezd. Mrzelo ji, že ještě nenechal některé věci minulosti. Přála mu, aby konečně našel klid jako ona. Aby zjistil, co skutečně chce, protože pobíhal po Areneánu jako rozervaný. Záviděl Tarisům rodinu, a přitom dělal všechno pro to, aby sám žádnou neměl. A nevěřila, že by to sám o sobě nevěděl.

Více však pro něj udělat Mishi nemohla. Uzavřela proto v sobě Maria a zamyslela se nad jeho poslední poznámkou. Možná by opravdu nebyl špatný nápad sepsat to, co nesmí nikomu vyprávět. Vzpomínky, které si musí nechat jen pro sebe.

Třeba právě ty, co měla na večer, kdy se s Tayem vrátili z onoho plesu, po kterém mělo jejich manželství skončit. Čekal je rozhovor o tom, co bude dál. Rozhovor o rozvodu.

Úspěšně se tématu poslední týden oba vyhýbali a zavládlo mezi nimi nepopsatelné napětí. Jenže poslední datum bylo stanoveno v dohodě, tak ji ten den ráno Mishi položila v obýváku na stůl.

Podívala se na ni a rozjímala nad tím, jak se cítila, když si ji prvně pročítala. A hlavně – jak se cítí dnes. Protože i když se pak následně večer Mariovi při tanci ze svých citů k Tayovi vyznala, nebyla tak pevně rozhodnutá, jak na Maria hrála. Potřebovala ještě něco. Aspoň malý náznak, že se jí nezdálo, co na Tayovi viděla, když se od Rohna vrátila. Od té doby byl totiž Tay zase odměřený jako dříve a neúspěšné nahánění, do kterého se pak Mishi týdny pouštěla, ji značně vyčerpalo. Už se nevyznala v tom, o co by Tay vlastně stál.

Tay smlouvu uviděl, až když se z plesu v noci vrátili, a její žlutý obal ho zarazil na prahu obývacího pokoje.

Mishi mu tímhle gestem nepadla zrovna do noty. Už na plese byl neskutečně protivný. A to příliš i na Tarise. Celou cestu v autě ani nemukl a doma jenom zabručel něco o tom, že si půjde hned lehnout. Když ho Mishi našla v obýváku, jak se na dohodu nepřátelsky dívá, rychle si svůj plán rozmyslela. Dnes už nebudou nic řešit.

Došla ke konferenčnímu stolku, aby dohodu zase někam schovala, když v tom postřehla nad krbem víno, které Mario kdysi přinesl. Dala ho tam jen kvůli krásné velké láhvi. Nemínila ho někdy otevírat. Avšak pohled na tuto láhev jí vnuknul myšlenku, že by se mohla pokusit o jeden tah, jenž nikdy u Taye nezkoušela.

„Co kdybychom si dnes alespoň přiťukli,“ prohodila na něj mile.

S mrknutím na víno si však slízla Tayův tvrdý pohled ze špatného vtipu. Věděla, že striktně nepije. Ale nevzdala to.

„Jenom trochu, že jsme ten šílený rok zvládli,“ pokračovala a přerovnala polštáře na sedačce naznačujíc, aby se uvelebil a nikam neodcházel. „Přinesu nám skleničky a převleču se do tepláků, protože v těch šatech se nedá dýchat. Můžeš mezi tím rozdělat oheň v krbu. Bude tady tepleji.“

Hraně se usmála a vevnitř ji vše škrtilo, jakou sázku tady zkouší.

Chtěla kolem jeho mlčící postavy rychle proklouznout, ale chytil ji a rozmrzele se na ni zadíval: „Já bych si opravdu šel radši lehnout. Byl to děsnej večer, jsem unavenej.“

Cítila to naléhání, ve kterém chtěl jen vzít nohy na ramena. Ale za rok po jeho boku zlepšila své herecké schopnosti, a tak použila nic nechápající nevinný výraz.

„Já vím. Právě proto bychom měli dnešek uzavřít nějak pozitivně. Jenom jednu skleničku, nezdržím tě dlouho. Prosím, udělej to pro mě,“ řekla a pohladila ho prosebně po ruce, kterou ji stále tiskl.

Jen co si Tay uvědomil, že je hlazen, okamžitě Mishi pustil a rozladěný jejím přáním povzdychnul. Přesto si Mishi byla jistá, že to udělá, a bez dalších slov odešla do ložnice.

A ta krátká pauza, ve které zůstal Tay o samotě, se vyplatila. S Mishiným návratem už byl obývák osvícen krbem a Tay dokonce jejich dohodou listoval. Byl na pohovce, hluboce zamyšlený, a ani si její přítomnosti nevšiml. Až když zhasla světla, odtrhl se od textů, na které již neviděl.

Místo toho měl před sebou Mishi, která se na něj šibalsky od dveří usmívala a zkoušela ho:

„Víš, že na straně padesát sedm je bod o tom, že pojedeme na jednu dovolenou v rozsahu pěti až deseti dní?“

Tay položil dohodu zpět na konferenční stolek: „Zařídím ti předlouhou dovolenou. Můžeš jet, kam chceš.“

„Né!“ zdůraznila Mishi nesouhlas vysokým tónem jako paní učitelka, „tam je psáno…,“ posadila se vedle něj, „že MY pojedeme na dovolenou.“ Položila skleničky na stoleček a přitáhla je k sobě, až cinkly. Vypadalo to společně s jejím úsměvem velmi symbolicky.

„Pořád mi ji tedy dlužíš,“ dodala.

„Taky se tam píše, že můžu cokoliv takovýho zrušit nebo přeložit z pracovních důvodů. A já jsem opravdu moc zaměstnanej,“ pověděl jí na to a samotnému mu z toho cukaly koutky. Už nevypadal tak naštvaně a to ještě nevypil ani kapku.

I tak jim Mishi nalila po skleničce a strávili u ní nakonec poměrně dlouhou dobu. Samozřejmě si povídali o všem, kromě dohody, která tam na ně neustále zírala a čekala, až se dostane na řadu.

Prozatím to ale nevadilo. Mishi se podařilo Taye přemluvit i ke druhé skleničce a užívala si, že se díky tomu občas pousměje, i když stále kontrolovaně. Cítila se hloupě, že na něj musí jít přes víno, ale věděla, že by od toho tématu utíkal klidně donekonečna. A ona nejspíše taky.

Únava pak ani s postupem noci nepřicházela a jejich rozhovor se stal s vypitým vínem živější. Když se během něj dobrali i ke společným zážitkům v paláci, Mishi se odvážila mluvit napřímo.

„Takže… teď mě čeká slíbené povýšení. Budu asistentka zástupce vládce. Takový zástupce zástupce. To zní zajímavě,“ pronesla a vesele se tomu uchichtla nejen z vína, kterého měla v sobě o něco více než Tay. „Těším se, až ti budu zase pomáhat. Ta práce mi moc chybí, víš.“

Čekala další z jeho jemných úsměvů, kterými se doteď blažila, ale Tay namísto toho náhle umlkl. Lehce se odtáhl a zvážněl. Ve své cloně za očima měl cosi provinilého.

„No…“ řekl pomalu, „vlastně jsem doufal, že se už nebudeš vracet.“

„Ne?“ hrála Mishi udivenou a pocítila radostné zachvění.

„Ne. Myslím, že bys měla už jen odpočívat a nezatěžovat se prací. Víš, odjet třeba na tu dovolenou nebo rovnou se přestěhovat někam, kde se o tebe postarají. Kde tě nebudou už obtěžovat novináři. Stejně nemáš ráda předměstí, chtěla jsi někam více k Jordinu.“

„Aha…“ hlesla Mishi překvapeně a vnímala z jeho tónu, jak by ji nejradši zabalil a poslal někam na druhý konec světa.

„Ale já nechci jet pryč,“ řekla. „Chci se vrátit za tebou do paláce. Nebudu se válet někde na pohovce a čekat, až pojdu.“

„Tak jsem to nemyslel. Jenom je nesmysl, abys byla ve svém stavu zase v tom blázinci. Dostala jsi šanci žít o něco déle, tak si to užívej. Přece jsi tady ten rok nedřepěla jenom proto, aby ses vrátila. Slyšela jsi dneska ty obchodní kecy na plese. Do tohohle pekla chceš zpátky?!“

Ve zklamané Mishi se ale všechno bouřilo. Probouzela se v ní úzkost z přísnosti, kterou nasadil, když jí tady kázal jak hloupému dítěti.

S příchozími emocemi se zeptala: „Tak, co mám podle tebe dělat?“

„To já nevím. Třeba zůstaň tady, jestli chceš. Máš tady zahradu, co jsi tolik chtěla. Celej tenhle hroznej barák sis pracně předělala. Tak tady klidně buď a ještě něco… dělej.“

„Něco dělej?!“ roztrpčeně vystartovala Mishi. „To jsi vymyslel?! Trvalo ti to hodně dlouho? Dokážeš mě tady poučovat, co dělat nemám, ale nedáš mi žádný dobrý protinávrh? Tay Taris tam v tvé hlavě dnes není?!“

„Asi ne,“ odsekl Tay a zadíval se tvrdošíjně do polštáře.

Následující ticho Mishi rozezlívalo. Měla sto chutí Taye tím polštářem přetáhnout už jen proto, že byl zrovna lepší pro jeho oči.

„Já žádný návrh nemám, ale vím o někom, kdo by měl,“ zvedl Tay zrak zpátky a byl ještě vážnější a tvrdší, než když kázal. „Mario mi na plese naznačoval, že s tebou o něčem bude mluvit.“

„Mario,“ vskočila mu Mishi do nádechu.

„Ano. Ptal se mě, jestli by mi nevadilo –“

„On se tě PTAL, jestli by ti to nevadilo?!“

„Jo. Přemýšlela jsi o tom?“ zněl, jako by se nečertila.

„To nemyslíš vážně…“ zírala.

„Rozumíte si. Vždycky jste si tady tak důvěrně povídali. Nejsem slepej, abych neviděl, jak rád za tebou jezdí. A jak ho ráda vítáš.“

„Důvěrně. No jasně!“ spustila kysele. „To by nebylo vůbec divné. Ani trochu! Prostě jen přeskočím plot a vlezu do vedlejšího baráku. A v paláci řeknu, že jsem si na rok spletla dveře kanclu o dvě čísla napravo.“

„Kašli na palác,“ stál si Tay za svým, „Co jim je do toho. Je to tvůj život. Ty víš, že to tak není. Mezi námi nic není a nikdy nebylo. Jen jsi mi pomohla. Jestli ho máš ráda, neztrácej tady čas.“

Mishi na něj hleděla a žasla nad tím, co právě řekl. Podívala se zaraženě na skleničku a zase zpět na něj, jestli neblouzní. Nakonec spustila hořký smích, jak absurdní jí celá tahle chvíle přišla.

„Ty se mi snad zdáš!“ nevěřila. „Přeskočilo ti?!“

Musela se napít, a i když Tay chtěl ještě něco říci, nenechala ho:

„Ne… ne… ne! Přestaň s tímhle! Já nevím, co ti Mario napovídal, ale fakt se tady s tebou o něm bavit nebudu! Vy dva jste horší než ti pitomci ve škole, co se za mými zády domluvili, kdo se mnou bude chodit první. Máš mě snad za nějakou nesvéprávnou blbku, že mi povoluješ za ním běžet?! Tak snad jsem s tebou, protože to tak chci, ne?! Kdybych si myslela, že jsem si spletla dveře, tak proč bych se tady s tebou celý večer o něčem bavila?! Ale víš co?! Jestli ti přijde normální dělat ze mě štafetu, tak si běžte vy dva laskavě předávat někoho jiného. Na tyhle vaše kraviny nemám žaludek!“

Na moment utichla a s rozpálenými tvářemi rozčileně vrtěla hlavou.

„To ses ve mně fakt spletl, jestli si myslíš, že bych s tebou někdy řešila, co já s Mariem. To není tvoje věc. Umím mluvit sama za sebe a s Mariem si všechno vyřídím, to se neboj. Ten si ještě vyslechne, co si o tom jeho ptaní myslím. Vůbec ho do toho teď netahej. Teď řešíme, na čem jsme se dohodli my dva před rokem, tak dodrž slovo a vrať mi moji práci!“

Jenže Tay z předstírání kamenného klidu neustoupil.

„Ne,“ zamítl jednoznačně.

„Vrať mi mou práci, Tarisi! Musíš! Je to tady černé na bílém,“ zapíchla prst do složky. „Na co jsme si to potom psali?! Slíbils mi to!“

„Já vím.“

„Tak to dodrž!“

„Ne.“

„Ne?!“ pěnila Mishi, „To říkáš jen tak?! Nemůžeš si jen tak změnit všechno poslední den!“

„Můžu,“ řekl. Na její protivenství připomněl suše: „Je to moje kancelář. Můžeš mě s tou dohodou žalovat, ale prostě tě nepřijmu.“

„Prostě mě nepřijmeš…“ nepobírala Mishi a zapřela se do pohovky, „no to je od tebe báječné… to mám za tu pomoc…“

Tay však její narážky tiše přešel a více už Mishi nedráždil. Nechal ji, dokud od zlosti nepřešla do lítostivého zklamání. Když vypadala, že začne plakat, spustil na ni klidně:

„Našel jsem ti pěknou léčebnu v Jordinu. Je to malej zámeček v horách. Samý lesy, žádní lidi, obrovský zahrady… postarají se tam o tebe.“

Mishi k němu zvedla roztrpčený pohled.

„Šetři se,“ špitl na ni jemně, skoro jako by ji o to prosil.

„Nechci se šetřit. Chci se vrátit do paláce. Chci tam zase sedět, Tayi.“

„Přece nebudeš asistentka, Mishi,“ nelíbilo se mu.

„Je to moje rozhodnutí! Chci se vrátit!“ čílila se znovu.

„Ne.“

„Jak NE?!“

„Ne jako NE! Prostě tam nepůjdeš!“ zatrhl Tay definitivně. „Nebudeš dělat pitomou asistentku, Mishi!“

To Mishi zastavilo. Odkdy má místo své asistentky za pitomé?

Tay však opět zmlkl a s nikam nevedoucím svárem si promíjel čelo.

„Ano, chybíš tam,“ přiznal po chvíli, „a kéž by ti tři budižkničemové zvládli aspoň polovinu toho co ty, ale… Jako asistentku tě tam nechci.

Hlavně jsi těžce nemocná, uvědom si to! Ani s tou léčbou tady nebudeš do důchodu. Co se pořád chováš tak, jako bys na všechno měla věčnost?! Máš jen pár dalších let navíc, můžeš mít cokoliv, tak si vymysli něco, co tě bude bavit a nestrháš se u toho! V paláci je to jenom o nervy a ty by ses vůbec neměla takhle zatěžovat!

Ale i kdybys byla zdravá, tak tam prostě nepatříš. Tohle není práce pro tebe, Mishi. Já chápu, že mi chceš pomoct, ale já už bych nedokázal koukat na to, jak tam děláš něco, co tě vůbec nedoceňuje… Máš na víc, tak tady na mě nehraj, že to o sobě nevíš a chceš tam hrozně dělat!“

Mishi překvapeně koukala, o čem to mluví.

„Myslel jsem si to už tenkrát, ale bylo mi to jedno. Byl jsem rád, že ti to nedochází a svůj potenciál plýtváš zrovna v mý kanceláři. Ale teď s tím, jak se známe… nemohl bych se dívat, jak tam ty poslední roky zahazuješ. A sralo by mě, kdybys je zahazovala i někde jinde, takže bych tě zase tahal k sobě a snažil se tě pro svůj sektor využít. Ale bylo by to úplně k ničemu. Nemohl bych… nemohl bych po tobě ani nic pořádně chtít, ani bejt na tebe přísnej. Víš, jakej jsem. Jak mě tam všechno sere. Křičím tam na ty pitomce od rána do večera. Třeba bych nakonec nešetřil ani tebe. To chceš bejt zase u toho?! Copak bych na tebe mohl zase řvát?!“

Mishi se mu v napjaté pauze velmi snažila vracet jeho vážný výraz, ale vpravdě brzdila své pobavení, když zaslechla, že si Tay myslí, že již u jeho řvaní není.

„Včera jsi na mě v kuchyni křičel pět minut jen kvůli marmeládě,“ připomněla mu zlehka.

A to byl moment, ve kterém Tay přišel o všechny zbraně, a s příchozí vzpomínkou na jejich spor se mu koutky na tváři samy rozjely do stran. Spustil takový smích, že nedokázal přestat.

Mishi tím zažila ještě větší překvapení. Byla poprvé svědkem toho, jak to vypadá, když se Tay naplno směje. Neměla pochyb, že víno udělalo kus své práce v tomto díle, ale něco tak nevídaného u Tarise nečekala.

„Ale mazala jsi mi to schválně špatně, já to viděl! Už jsem ti to říkal stokrát, že to takhle nesnáším,“ komentoval Tay včerejšek se zajíkáním.

Jenže ač se nemohl smíchu jen tak zbavit, ten veselý chlapec z něj zase mizel, sotva nabral dech. Jeho projev však znatelně zjemnil. Před očima Mishi tak probíhaly na Tarisovi změny, o kterých se jí ani nezdálo.

Přesto se jejich rozprava neubírala lepším směrem.

„Prostě bych nezvládl pro tebe vytvořit místo, které by tě docenilo tak, abych se necítil jako největší svině na světě,“ uzavřel Tay. „Nechci tě tam. Promiň.“

V Mishi opadlo to krátké rozptýlení, když pochopila, že Tay už má o všem rozhodnuto. Nemělo smysl se s ním přít. Také jí došlo, že jeho přání je opravdu rozumnější, přestože to nechtěla uznat nahlas. Pomyslela si, že teď nezbývá nejspíše nic jiného, než se přesunout do nějaké léčebny, kde bude v klidu, aby si nepřitížila.

Zklamaná dolila oběma ještě víno, ale už se nenapila. Dívala se mlčky na ty skleničky a čtyři poslední Tayova slova jí pořád zněla v uších. Takhle si konec svého manželství nepředstavovala. Tohle nebylo to, co si dneska přála od Taye slyšet. Bylo jedno, jestli ji posílal do léčebny nebo za Mariem. Vnímala v tom pouze, že si přeje, aby odešla z jeho života.

V tichu, ve kterém už ani pohasínající oheň nebyl slyšet a vše kolem temnělo, jí tak pomalu docházel hořký závěr večera.

„Nechci, aby sis myslela, že jsem nevděčnej idiot, co ti lhal. Měl jsem ti o tom říct dřív,“ promluvil na ni, když viděl, že se boří do zármutku. „Moc jsi pro mě udělala. Vůbec jsem nečekal, že ten rok půjde přežít. Fakt jsem nevěřil, že to zvládneme… Hlavně já sám.“

Mishi zbystřila. Přemýšlela, jestli se jí to z vypitého vína zdá, nebo tady skutečně Tay Taris mluví poslední minuty o sobě. To v ní vykřesalo jiskřičku naděje.

„A kdybych nebyla nemocná… co bys teď chtěl, Tayi?“ optala se tiše.

Na takovou otázku ale Tay nebyl připraven.

„Asi…“ odpovídal nejistě, „Asi bych chtěl, aby to tak zůstalo. Tak, jak to je. Někdy mě napadlo říct ti ještě o další rok, dva, ale nepřišlo mi to správný. Ty bys chtěla tu dohodu prodloužit, a ještě si hrát na paní Taris?“

„Ne,“ věděla okamžitě. „To nechtěla.“

Tay zamítnutí čekal a se svědomím na jazyku ihned nabídl:

„Já vím, že jsem ti zkazil plán. Chtěla jsi tu asistentku. Ale fakt to není dobrej nápad, Mishi. Tak pokud budeš mít někdy nějakej jinej, stačí říct a udělám všechno pro to, abych ti v něm pomohl.“

To Mishi vytrhlo ze smířeného hloubání.

„Jakýkoliv jiný?“ tázala se naprosto vážně a Tay souhlasně přikývl.

Pookřála z takové nabídky a nečekaně se zvedla: „Tak to jsem ráda, že to říkáš. Nezapomeň to pro příštích pět minut. Jeden bych měla.“

Vzala ze stolku žlutou složku s dohodou, došla ke krbu a rázně ji vhodila do žhavých uhlíků. Plamen ve vteřině ožil a ozářil její spokojené bílé tváře. Otočila se s úsměvem za Tayem, obklopená světelnou aurou. Tay udiven, co ji to popadlo, jen hleděl.

Vrátila se zpět, vzala do rukou obě skleničky a jednu mu podala.

„Až do dna,“ zavelela.

Tay opatrně usrkl, ale když viděl, že ho Mishi sleduje s plnou vážností, dopil ji naráz a zašklebil se jako pravý abstinent.

„A teď ještě tuhle,“ podala mu druhou.

„Bude mi blbě, až zítra ráno vstanu. Hodně,“ bránil se.

„Neboj, už je skoro zítra ráno a rozhodně tak brzy vstávat nebudeš. Je to součást nového plánu. Tak mi v něm pomáhej.“

„Doufám, že má i nějakou pointu ten tvůj novej plán. Krom toho, že mě chceš zabít,“ vypil Tay i druhou skleničku a byl rád, že už není čím dolít.

„Jo. Má. Pointa je v tom,“ sebrala mu Mishi skleničku z ruky a obě odložila, „že ti to pomůže se nezbláznit, až udělám tohle…“

A než stačila větu doříct, obkročmo si na něj sedla, omotala mu ruce kolem krku a přitiskla ho s vášní k sobě tak silně, že veškeré protesty byly předem prohrané.

  • Žlutá dohoda
  • Číst první díl
  • Číst druhý díl