Návrat na hlavní stránku

V zapření

Dcera svého otce – kapitola třináctá

O tři roky později…

Další léto dávalo Levě pomalu sbohem a do subtropického srdce Areneánu mířily první chladivé deště. Jen jednu věc měla Mishi opravdu ráda na této nadmíru zalidněné oblasti mačkající se mezi metropolemi. Zdejší klima nedovolilo její krásné zahradě nikdy usnout.

Toho si od koupě domu vždy užívala. Dříve v tuto dobu okopávala záhonky, česala vysoké stromy a nemohla se vší práce nabažit. A bylo by tomu tak i nyní, kdyby pro svou nemoc neztrácela sílu se starat. Nenechávala ale ani teď svou půdu ležet ladem a najímala si alespoň mladé učňovské zahradnice, jen aby všechno rostlo jako vždycky. Chtěla pořád cítit tep života v kousku přírody, o který se roky starala sama.

Seděla pak denně vzadu na verandě a sledovala, jak se přes dopoledne dvě slečny probírají jejími keříky a štěbetají o všedních starostech. Docházely do domu Tarisů druhým rokem a Mishi měla jejich rozverné povídání při práci jako oblíbený televizní program. Tyto náctileté dívky měly neustále ve svém žití napilno. Chodily do školy, poslouchaly moderní hudbu, snily o úspěšném zítřku, vydělávaly si první neány na veledůležité zbytečnosti a řešily milion zapeklitých problémů s chlapci, záškodnými kamarádkami a málo chápavými rodiči. Všechno to samozřejmě musely během pletí a zalévání probírat a Mishi, slyšíc jejich historky, se jen zkušeně usmívala. Nikdy se jim do hovoru nevměšovala, nechávala si ho pouze na poslech jako pohlazení na duši. Přišlo jí krásné, jak dokážou být dívky všeho tak plné a ty nejsnazší věci zamotávat dokola, aby se přílišnou spokojeností nenudily. Ta energie, která v nich panovala a potřebovala se pořád vším zabývat, byla něčím, co už Mishi v sobě tolik nenacházela. A také jí takový projev scházel u Sheeny.

Protože i když dívky vytvářely u Mishi svým povídáním úsměv na tváři, zároveň smutně padal, když si Mishi vedle nich vybavila svou Sheenu. Sheena těmto děvčatům nebyla věkem příliš vzdálena, přesto při srovnání jejich životů měly pramálo společného. Na rozdíl od nich se Sheena během dne jen učila a četla. Nic jiného ji nezajímalo. Od turnaje nechodila ven, krom rodičů, strýce Maria a soukromé učitelky s nikým nemluvila a bylo velkým svátkem, když byla spatřena s učebnicí pod jírovcem na zahradě. Věčně zasmušilá se uzavírala do podkroví, kde měla své útočiště, a v přízemí se objevovala jedině s hladem nebo když šla pro noviny či poštu.

Brzy se tím Sheena stala velmi vzdělanou a velmi mrzutou. Odpírala si jakoukoliv zábavu, ve které by se mohla uvolnit, ve které by se mohla smát. Nadšení měla Sheena za nebezpečné, neboť si nebyla jista, zdali za přívalem radosti nestojí Sorin. Podobně se držela i v negativních emocích a z celého spektra prožitků Sheeně zbyla praktická strohost a lehké protivenství. Vnímala svůj problém se Sorin velmi vážně a nedávala šanci žádné zajímavé aktivitě, kterou by mohla Sorin využít k ponoukání. Dokud Sheena zachovala uvnitř sebe od všeho odstup, neměla se Sorin čeho svou mocí chytit, a Sheena v takovém stavu měla větší jistotu, že má svou mysl i psychiku pod kontrolou.

A aby se s razantně osekaným seznamem činností nenudila, studovala Sheena i ve volném čase školní látky daleko dopředu. Již před čtrnáctým rokem měla všechny zkoušky základní školní docházky za sebou, a i když poté neměla dalších vzdělávacích povinností, pokračovala se slečnou Vodner učivem odborných škol. Nejraději ze všeho pak počítala. Pochopila díky tomu, co otec na matematice vidí a proč mu dění mezi lidmi přijde oproti počtům nesmyslné. Rozmýšlela často, jak by byl celý svět lepší, kdyby byl jedinou rovnicí, jejíž výsledek by byl jednoznačný. A jelikož se žádného běžného mezilidského dění ani neúčastnila, měla Sheena brzy pocit, že cokoliv jiného, než dělá sama, jsou naprosté pitomosti, se kterými hloupí lidé ztrácí čas.

Ve své samotě se tak čím dál více brousila do Tayovy podoby, přestože o jeho přímém vlivu nemohla být řeč. Tay s Sheenou poslední roky kvůli své práci téměř nebyl. Pokud bylo před turnajem nepředstavitelné, že by Tay mohl doma trávit ještě méně chvil, po turnaji se to ukázalo jako zcela možný fakt. Nicméně i bez jeho zásahů plnila Sheena z vlastní vůle to, co si vzhledem k Sorin přál. Celé dny zůstávala doma v knihách a stranila se lidí. A to i těch, které měla denně na dosah, jako například maminčiny zahradnice. Hleděla na ně z okna svého pokoje, poslouchala jejich přitroublé chichotání, avšak nikdy si nešla s těmito děvčaty ani popovídat, natož jim − a tím i mamince − pomoci.

Mishi byla během tohoto období přesvědčená, že Sheeně schází především kontakt s vrstevníky. Viděla, jak Sheena svůj přístup k sobě žene do krajnosti, ale neodhodlala se ani s tímto názorem svého komplikovaného jedináčka do změny tlačit. Především proto, že už svým vlastním odhadům tolik nevěřila. Bála se Sheenu přemlouvat k něčemu, co sama Sheena považuje za riskantní. Uznala po zážitcích s turnajem, že Sheena se teď v Sorin vyzná nejlépe a její opatrnost je na místě. Přenechávala proto Sheeně vlastní vedení, co dělat či nedělat. A i když v prvním roce po turnaji byla Mishi ráda, že Sheena už přistupuje k Sorin velmi zodpovědně, situace doma se s dalšími měsíci vyvíjela směrem, který Mishi na srdci zrovna dobře nedělal.

A to nejen kvůli Sheeně, ale i kvůli sobě samotné. Protože když Mishi zrovna neřešila Sheenu, měla před sebou už jen samu sebe a své vlastní bytí, které nedokázala s omezující nemocí uspokojivě naplnit. Choré tělo se vzpíralo i malým zátěžím a záliby ubývaly. Jenže i přes to, že se nesměla Mishi namáhat, neustále sedět bylo pro její aktivní náturu utrpením. Pokoušela se pomalu procházet, pohrabat nějaké listí, ale děvčata ji hned zase někam usadila jako starou nemohoucí babičku. Ve vlastním domě jí určovaly, co může dělat. Když už si Mishi přece jen z ruky nenechala hrábě vzít, přišel zkontrolovat hlasitý povyk ten největší strážný – Sheena. Na vlastní dceru se Mishi nedokázala podívat a říct, že teď se zkrátka unavovat chce. Sheenin přísný výraz Mishi spolehlivě připoutal zpět do křesla silou tarisovskou.

Přesto si však Mishi stejně nikdy nedala nadlouho říct a vymýšlela, jak by lékařské zákazy obešla. Jako zlobivé dítě sledovala, kdy zahradnice odcházejí, a poté potichu proklouzla k nějaké odepřené činnosti, aniž by o tom Sheena věděla. Při jedné takové příležitosti došla Mishi s bolavým tělem k přední porostlé zídce a zahradními nůžkami, které pronesla pod trikem, tajně stříhala pnoucí se šlahouny. Byly dívkami dokonale upraveny, i tak ladila každý milimetr jen, aby mohla alespoň něco dělat. Stříhala je nakonec tak dlouho, až pod keřem prosvitl kámen. Hned se z něj bez rostlinné opory ulomilo několik kousků a ty se vysypaly Mishi k nohám. Pohled na zaprášené boty Mishi rozesmutnil. Vybavila si, jak zeď zpevňovala, než se sem krátce před svatbou nastěhovala. Sedmnáct let již tomu bylo. Pomyslela trpce na to, jak si tehdy přišla plná sil a teď se její zdraví drolí jak ta stěna.

S těmi myšlenkami Mishi zkontrolovala záclony v oknech pracovny, jestli Sheenu neupozornilo padající kamení. Pak letmo obhlédla obrys domu a napadlo ji, že za pár let už asi tady ten dům stát nebude. Cítila silné propojení s tímto místem. Věřila, že její dům a ona jsou jedno a až z tohoto světa odejde, dům se sám smutkem sesype.

Nato se zhluboka nadechla a pokárala se za téma, kterým se zabývá. Nechtěla takhle smýšlet. Dle své víry se tímto svému stavu jen odevzdávala a urychlovala celý postup nemoci. Připomněla si, že jsou tyto dny velkým darem, který od Lin-Chua dostala, a měla by být za něj vděčná.

Rozhlédla se proto raději po zahradě a hledala, co na ní ještě zcela neodkvetlo a dalo by jí potěšení. Přitom na ni zasvítila bílá věc ledabyle zastrčená v poštovní schránce. Bylo jasné vzhledem k datu, co to je. Položila nůžky na zem, došla k bráně a vzala obálku do rukou.

Sheena ráno schránku pravidelně vybírala, jen jediný dopis tam každý rok nechala. Pozvánku na Turnaj Nositelů v Setenu.

Mishi známou obálku několikrát přetočila. Neměla v úmyslu ji otvírat. Tohle byla už třetí od doby, kdy se Sheena zúčastnila. Pořadatelé, kteří neměli ponětí o tom, co se během jejích zápasů dělo, zvali pochopitelně úspěšnou Sheenu i na další ročníky. Ale Sheena byla natolik zlomená tamějším incidentem, že se nedokázala pozvánky ani dotknout. Jako by tím, že ji převezme, přijímala svou nositelskou podstatu. Takhle to vypadalo, že je dopis úplně na špatné adrese a nikoho v tomto domě se netýká.

Mishi vešla s pozvánkou do kuchyně a našla Sheenu sedící u stolu, jak bezduše zírá do květináče pod oknem. Na stole bylo dokonale prostřeno pro tři lidi, jen na Sheenině místě byla úmyslně podložka pod talířem posunuta více doleva. Zakrývala vypálené dlaně, které tam jako čtyřleté dítě udělala. Nechtěla je mít na očích.

Od turnaje nepoužila jedinkrát své schopnosti a o Sorin nechtěla ani slyšet. Schovávala i sama před sebou všechny důkazy, které by mohly připomínat, že Levana má. Tyto otisky dlaní byly jedním z nich. Často před mámou reptala, aby už celý stůl kvůli tomu vyměnily za jiný, ale Mishi bez většího vysvětlení Sheeniny návrhy zamítala.

Ne, že by Mishi nerozuměla Sheenině bolesti a děsu z věcí, na které během turnaje přišla. Viděla, jak Sheena považuje Sorin za prokletí, se kterým se nesmí v životě radovat a rmoutilo ji, že se kvůli tomu uzavírá do sebe. Kdyby věděla, jak Sheeně ulehčit, udělala by to, jenže odstraňovat úplně vše, co se pojí se Sorin, a dělat, že neexistuje, Mishi nepřišlo dvakrát moudré. Neviděla v tom žádné řešení, pouze útěk – známý styl blízký jinému členu rodiny, na kterého právě čekaly, až dorazí z paláce. A Sheeně k takovému stylu dopomáhat nechtěla.

Navíc se Mishi obávala, že by absolutním zapřením mohla Sorin vymýšlet jiné cesty, jak dokazovat svou existenci. Mishi brala jejího Levana stále jako člověka se všemi tendencemi, co u lidí znala. Ponechala proto Sorin na očích aspoň ten památeční stůl. Nějaké její hmatatelné dílo, které by mohlo klidnit její případné přirozené touhy po zviditelnění.

„Přišla ti pozvánka,“ oznámila Sheeně a hodila ji rovnou do koše.

Sheena vypadala, že neslyší. Trvalo, než ji mámino vyčkávání rozmluvilo.

„Měla jsi ji tam nechat,“ zamumlala do dlaně.

„Proč?“ zaujalo Mishi. „Chtělas, aby ji za chvilku našel táta? Má vidět, že tě to už nezajímá? Já ji tam klidně dám zpátky.“

„Ne. Táta ví, že mě to už nezajímá.“

„Hm,“ nechtěla Mishi Sheeninu náladu vířit a pohlédla na hodiny, které ukazovaly krátce po jedné.

Tay nebyl doma dva měsíce a na dnešek slíbil, že se v poledne zastaví. Sheena to pojala tak, že určitě zůstane na oběd a vše připravila. Sice se neusmívala, ale Mishi věděla, jak je pod tou smutnou bledou tvářičkou ráda, že otce po dlouhé době uvidí. Nekazila Sheeně radost svým názorem na Tayovy sliby kolem příchodů. Nechala ji se těšit. Sheena se k Tayovi i po letech dlouhodobých odloučení pořád upínala a věřila, že jejich propojení funguje i bez většího kontaktu. Vždyť jsou přece oba Taris. A dnešek byl pro Sheenu velkou ukázkou toho, že na ni otec ještě nezapomněl. Ani na mámu, když si pro svůj návrat vybral zrovna den jejích narozenin.

„Půjdeme na nějaký film?“ navrhla Mishi do napjatého tikání.

„Na to určitě nebude mít čas,“ odvětila Sheena smutně.

„Já myslela − my dvě.“

Sheena k mámě zvedla zrak a vyčítavě se kabonila za zpochybnění dnešního plánu.

„On přijde,“ zamručela na to podrážděně.

„Tak půjdeme, až odjede,“ začalo být Mishi nepříjemné snažit se tvrdohlavé dítě zaujmout.

„Bude tam nějaký romantický nesmysl,“ vrátila se Sheena pohledem ke květinám. Byl to její způsob, jak říct, aby jí máma dala pokoj.

„Romantika není nesmysl,“ opáčila Mishi a chystala nějaké věci na stůl, kdyby byl Tay skutečně na cestě.

Pokračovala při tom k Sheeně: „Ale hrají tam dneska i naučný film. O vesmíru. Nechtěla by ses podívat? Na planety, na slunce, na prstence a měsíce… To máš ráda, bude to určitě hezčí než obrázky v knize.“

Sheena ale neodpovídala. Měla pocit, že svůj nesouhlas dala najevo už dost jasně.

„Já vím, že jsem už dnes od tebe k narozeninám dárek dostala,“ zkusila Mishi na Sheenu smutnou, vnucující se tvář, „ale moc by pro mě znamenalo, kdybys šla se mnou ven. Ráda bych s tebou strávila nějaký čas. Víš, jinak než sezením doma.“

Sheena si ponechala v obličeji nevoli a rozmrzele zamítla: „Dnes bude pršet. Můžeme jít pozítří.“

„Dneska nebude ještě tak chladno. Dáme na tebe pláštěnku. Určitě jí ten déšť nebude vadit,“ ujišťovala Mishi a pohladila nafučenou tvářičku.

Sheena totiž od turnaje nejen nepoužila své schopnosti, ale taky se snažila, aby se Sorin neprojevovala pasivně. Bylo to náročné, neboť  některé jevy nositelství nemohla vůlí ovlivnit. Vypozorovala ale souvislosti, jako například že Sorinina síla v mysli je ovlivněna teplotou těla.

Sorin vždy vytvářela na Sheenině kůži i z nevědomí neustále teplý povlak, který nedovolil ochlazení. I kapka studeného deště byla Sorin nepříjemná a odpařovala každou kapičku dříve, než se Sheeny stihla dotknout. Kdyby se Sheena před deštěm neskryla, pod přívalem podzimního lijáku by vypadala jako sloup páry. A čím chladnější a silnější by déšť byl, tím více by Sorin rozpalovala Sheenino těsné okolí. Zároveň takové provokace, jež Sorin činily aktivnější, jí dávaly prostor ve vědomí. Proto se Sheena úmyslně držela v teplotě, při které nebyla potřeba regulace žádná. Koupala se jen ve vlažné vodě a hned se důkladně osušila. Oblékala se přesně tak, aby ji nic nestudilo, ale aby se ani nezapotila. I vlastní pot, který přirozeně tělo chladí, by Sorin rychle likvidovala. Sorin jednoduše milovala Sheenu vyprahle rozpálenou a ta proto vedle ochlazení nepřipustila také, aby ji něco zahřívalo. Jak tlumila kvůli Sorin své výkyvy psychické, tak stejně hlídala i ty fyzické.

Tím pádem se Sheena ani moc nepohybovala a domácí práce dělala pomalu. Vyhýbala se slunci i dešti, čemukoliv, co by rozhodilo optimální teplotu Sorininy největší tichosti. Samozřejmě ani s tím v její hlavě Sorinin hlas nikdy úplně neutichl. Ale díky všemu, čemu Sheena předcházela, měla Sorin jen nevýrazné komentáře, na které jí sotva stačil dech. Ty už pak zvládla Sheena ignorovat a navenek − navenek by nikdo nemohl říci, že téhle dospívající dívce v hlavě dřímá něco neobvyklého. Až na to, že byla po třech letech usilovné práce v potlačování Sorin nesdílnou ledovou královnou, která odpovídala všemi možnými způsoby jen jediné − „ne“.

Akorát pro Sorin neměla Sheena odpověď žádnou. Věděla, že když se se Sorin pustí do rozpravy, bude o to těžší ji zase umlčet. Jenže i tato sekera byla dvousečná, a jelikož se Sheena svému Levanovi mentálně nevěnovala, Sorininy pasivní projevy byly mnohem intenzivnější, než když byla mladší a měly mezi sebou hezký vztah. Tehdy byla Sorin ochotná nechat Sheenu bez problémů třeba pobíhat v letním dešti, pokud byl dostatečně teplý. Nyní jejich vnitřní válka neznala ústupky.

„Nechci to riskovat,“ poklesla Sheena hlasem jako konec diskuse nad dnešní návštěvou kina.

„Dobře,“ vzdala to Mishi.

A aby Sheeně dodala trochu naděje, otevřela lednici a vytáhla hrnec s polévkou na znamení, že je jistě už nejvyšší čas pro Taye oběd dochystat. Neuvědomila si však, kde zrovna Sheena sedí. Studený vzduch z lednice dorazil ve vteřině na Sheenu a ta se vztekle zpoza stolu vysoukala s myšlenkou, jak může mámě taková věc nedojít.

„Promiň,“ kňourla Mishi upřímně, ale Sheena už byla příliš podrážděná, aby se neurazila.

„Chtěla jsem jenom začít ohřívat polévku. Táta už určitě brzy dorazí, ano? Tak ať pak nečeká, kdyby třeba musel zase někam spěchat,“ zkusila Mishi vysvětlit svou dobře míněnou akci.

Sheena souhlasně kývla a postávala dál trucovitě u sporáku čekajíc, až se vzduch kolem jejího místa za stolem zase oteplí. Sledovala přitom, jak mámě s jejím zhoršujícím se stavem dává velkou námahu přesunout plný hrnec na plotnu. Napadlo jí pomoci, ale bála se na studený hrnec sáhnout. Ještě teď cítila, jak chlad z lednice Sorin vytáhl z nevědomí a tlačila ji mermomocí zpátky.

„Zapálíš to?“ zeptala se Mishi po úspěšném umístění hrnce a odebrala se do předsíně otrhat pár nasušených bylinek.

Vůbec si nevšimla, jak dotaz Sheenou prolétl a zatnul v ní všechny svaly. Sheena už měla dojem, že jí to snad máma dnes dělá schválně. Že by ji ta pozvánka tak navedla?

Rozhlédla se po policích.

„Není čím,“ hlásila mámě zpátky a otvírala dvířka a šuplíky jeden za druhým. Sirky nebyly k nalezení. „Schovala jsi mi sirky.“

„A proč bych to dělala?“ vracela se Mishi zpět se svazkem.

Sheena na ni hodila nabroušený pohled a to už začalo Mishi dožírat.

„Prosím tě, nech toho a zapal to. Začínáš to přehánět.“

„Nemám sirky!“ zvýšila Sheena na mámu hlas.

„Tak nemáš sirky! Zapálit sporák umíš, aniž by ti Sorin přebírala vědomí. Tak mě neštvi a zapal to!“ nenechala si Mishi její drzosti líbit.

„Ne!“ zamítla Sheena a chtěla prchnout do pokoje.

Mishi ji však stihla chytit. Bez potřeby velké síly dostrkala drobnou Sheenu zpět ke sporáku: „Nikam nejdeš, Sheeno! Tobě tohle tolerovat nebudu! Nechci tady dalšího Tarise, řekla jsem − zapal to!“

Ale Sheena se k tomu ani pod tlakem neměla. Cítila se bezmocně. Máma na ni takhle tvrdá nebývá. Nabírala k pláči, jako by dostala ten nejtěžší úkol v životě, což Mishi v momentě rozezlilo a zakřičela na Sheenu jako nikdy: „ZAPAL TO!!!“

Mishin křik proletěl zdmi baráku a sotva v nich dozněl, následoval ho zvonící telefon. Nikdo se ale v kuchyni ani nepohnul. Mishi ještě poslouchala opakující se tón hledíc přísně na ochromenou Sheenu a rozdýchávala svou zlost. Poté znaveně položila dlaň na čelo a vnímala, jak jí tenhle výpad udělal zle. Toho Sheena využila a přesunula se k aparátu.

„Sheena Taris, prosím,“ řekla do sluchátka s potlačeným pláčem.

Chvíli poslouchala.

„Jo… aha… hm… jo, mám… a kdy… já vím… chápu…“ odpovídala.

Mishi si jen domýšlela, co právě od Taye slyší. Sheena ale nevypadala smutně ani zklamaně. Spíše se navracela ke své mrzutosti. Až se zdálo, že ji Tayův hlas dokonce i štve. Pak se Sheena podivně zamračila a silně zavěsila bez jediného slova.

Mishi zaskočena zírala. Sheena před ní zlostně probodávala telefon očima, že se div neroztopil.

„Ty jsi tátovi praštila s telefonem?“ nevěřila.

Sheeně se na mámin dotaz změnil výraz k lhostejnosti. Sklopila zrak k patě lednice, kde zahlédla během telefonátu zapadlou krabičku se sirkami. Zvedla je a došla ke sporáku.

„Jo,“ odsekla společně se škrtnutím. 

Plynový kruh se rozhořel a Sheena hned od něj ustoupila jako od největšího zla. Opustila kuchyň, vyběhla schody do svého pokoje a práskla za sebou dveřmi.

Rána s Mishi trhla. Jak povědomé jí tohle gesto přišlo. Přešla na práh kuchyně a pohlédla nahoru na zabouchnuté dveře.

„Vy budete úžasná dvojka,“ vzdychla si pro sebe.

Nechala Sheenu nahoře dobrou hodinu pěnit a přemítala, jakou dohru bude tenhle její výstup mít. Sama se opovážila Tayovi praštit s telefonem jen jednou a už by to nikdy nezkoušela znovu. Ne, že by nebyla na Sheenině straně a nemyslela si, že si Tay zaslouží vědět, co Sheeně tímhle dělá. Ale znala jeho háklivost na taková gesta a bála se, že se tu brzy objeví se svým řevem. Podvědomě se tak připravovala na hádku, ve které bude muset Sheenu bránit.

Jenže i když Mishi měla teď s Sheenou společnou zlost na Taye, s jeho příjezdem by nejspíše byla za jedno i s ním v otázce troufalosti Sheeny. S dospíváním u ní znatelně sílila a před chvílí už neměla Sheena od trestu u mámy daleko. Sheenino „ne“ začínalo býti nepříjemným odsekáváním, na které ani Mishi neměla nervy bez hranic.

Nicméně poté, co Mishi trochu vychladla, začala si v kuchyni proběhlou scénu vyčítat. Vzala si Sheenino chování na sebe, že není pro Sheenu v tomhle zrovna dobrý vzor. Nebyla před Sheenou při svých nedávných řečech kolem Taye nijak milá a zrovna teď by Tayovi za to odřeknutí oběda asi taky práskla s telefonem. Nedivila se tedy, jak i její postoj Sheena dokonale předvádí. Má na to jen více odvahy nebo nerozumu.

Podobně se Mishi vracela k tomu, že Sheeně čím dál častěji vytýká odstřižení od světa. Pomyslela na to, že se sama po svatbě zavřela do tohoto domu na mnoho let. S okolím nekomunikovala a neudržovala žádná velká přátelství. Úplně se zde se svou voulézou zahradila a roky navíc zapírala, jak těžce se cítí. Jak by tedy mohla chtít po Sheeně opak v přístupu k Sorin? Sheena přece nikdy neviděla nic jiného. V jejím raném věku začalo to velké tajení Levana před veřejností a Sheena oba rodiče poznala jako opatrné samotáře stranící se všech. Kde měla vzít, že se problémy dají řešit i jinak?

Když se tedy Mishi dobrala k tomu, u koho se tyhle věci Sheena naučila, bující přísnost z ní vyprchala. Přiznala si smutně, že možná ta podoba, kterou na dceři vidí, není až tak Tayova jako její. Po hodině přemítání už ani nevěděla, jak se ke křiku dobrala a proč bylo najednou tak důležité, aby Sheena zapálila sporák. Nechtěla ji přece nutit.

Uklidila proto jedno prostírání a ve své lítosti přemýšlela nad změnami, pro které už cítila nejvyšší čas. Především, jak má svůj rozpadlý vztah s Tayem srovnat, aby Sheeně poradila. Kdy jen zapomněla, jak se s Tarisem vychází? Na začátku jí nejednou řekl, že ona jediná mu rozumí. Proč se to změnilo? Přece tady nezanechá Sheenu s tím, že s jejím otcem se dá akorát hádat a práskat s dveřmi.

Náhle se tak Mishi velmi obávala, že pokud k Tayovi sama nenajde znova cestu, Sheena ji brzy ztratí taky. Znovu a znovu se probírala svým manželstvím a snažila se pochopit, kde se stala chyba. Představovala si, jak velkou tíhu Tay v sobě nese od chvíle, kdy mezi ně vstoupila Sorin. Jak jako krajní introvert prožívá všechny jejich partnerské neshody a taky Sorin samotnou. Možná má pocit, že tady doma o něj nakonec nikdo nestojí. Třebaže si to nedokázala vysvětlit, protože Sheena při každé příležitosti na něm vyzvídala, kdy se ukáže. Musel nějak od své rodiny nabýt dojmu, že zde není vítán. Tak silného, že radši přežívá v cizím, citově chladném apartmánu rady, než aby přišel domů. Tvrdí, že spí pravidelně v paláci sedm pater pod zemí, protože má pracovní kalendář nesmírně nabitý.

Ale Mishi už Tayovi nevěřila, že skutečně všechny noci tomu tak být musí. Finanční krize v Areneánu byla zažehnána, přesto se zlepšením situace více času neměl. Obě ho čekaly doma zbytečně jako předešlé roky. Avšak teď už si Mishi byla jistá, že ho něco opravdu drží od jejich domu. Jen tápala, co zásadního by to tak mohlo být.

S další načatou hodinou už Mishi přišlo ticha v domě moc a přestala se osaměle zaobírat problémy. Lehce zaťukala na zelené dveře Sheenina pokojíčku a otevřela: 

„Nechceš si se mnou dát ten oběd? Dal ti dneska hodně práce.“

„Ne,“ odpověděla Sheena tiše. 

Seděla na posteli, v klíně měla rozevřenou knihu a koukala smutně dolů do zahrady.

„Nezlob se na tátu, víš, že…“ chtěla začít Mishi zase něco o práci, ale tahle písnička už byla k nevydržení.

„Vím,“ vstoupila jí do toho Sheena, aby si nemusela zase něco vymýšlet. „Ale i tak, mami! Jediný den. Jediný! Tak dlouho tady nebyl. Musím se dívat do novin, abych viděla, jak vypadá… a zase nepřijede.“

Mishi si přisedla k Sheeně na postel.

„Nebuď na něj naštvaná,“ spustila jemně. „Volá ti skoro každý den. Povídáte si. Snaží se. Možná to byla nějaká hrozně důležitá věc a brzy ti to vynahradí.“

Sheena se zamračila. Nerozuměla, kde se v mámě bere tolik pozitivna. Ještě ohledně táty. Znělo to z jejích úst divně.

„Budu,“ vyhrkla na to, „budu si na něj naštvaná, slíbil mi to! A až ho uvidím, řeknu mu to! Řeknu mu, že je nesmysl, že by si nemohl odložit schůzku! Všechny nemůžou být tak důležité, svět se přece nezboří pro jeden den, kdy tam nebude!“

Mishi rozmrzele utichla. Musela by jinak tvrdit něco, co si nemyslí. S Sheenou souhlasila. Říct to nahlas ale nechtěla. Snažila se začít s tím, co si slíbila před chvílí, a na hlavu rodiny neházet jenom výčitky. Odhodlané Sheeně proto popřála v duchu hodně štěstí. Jako by slyšela sebe před lety, ale vymlouvat jí to nechtěla. Měla ještě naději, že Sheena má u Taye větší slovo než ona. Sheeně volal Tay pravidelně po obědě a alespoň po telefonu se jí věnoval. To Mishi ke sluchátku nikdy nechtěl. Ani pozdravovat ji nenechal. Po letech svárů se nad tím ani nepozastavovala.

„Mami?“ spustila Sheena prosebně. „Pořídíme si už konečně kočku? Tobě by nevadila, že ne?“

„Mně ne, zlato, ale pochybuji, že táta změnil názor.“

„Záleží na tom? Stejně tady nebydlí,“ kyselila se Sheena nanovo.

„Záleží,“ tvrdila Mishi. „Možná tady teď není, ale je tady doma. A já chci, aby věděl, že ho tady respektujeme. Má tu své místo a nebudeme dělat nic, čím bychom ho vyháněly. Rozumíš tomu?“

Sheena několikrát zamrkala a bylo vidět, že takovou logiku nepřijímá.

„On už si dávno nemyslí, že je tady doma. Vždyť už tolik měsíců nepotřebuje ani jedinou věc z pracovny. Nebydlí s námi, mami. Je jedno, jestli tu bude kočka, stejně ji ani neuvidí.“

Mishi se pokoušela udržet v klidu, ale s Sheeninými poznámkami se v ní začalo opět všechno stavět na zadní.

„Jak jsem řekla,“ uzavřela.

Sheena se vzdorovitě vrátila pohledem k oknu a Mishi bylo zase líto, že jim ta komunikace dnes nějak nevychází. Cítila se jako v začarovaném kruhu. Počkala tedy, než je namíchnutí přejde, a pak se přisunula k Sheeně blíž. Počala něžně upravovat zlatobílé vlasy, které rozpuštěny šimraly Sheeninu uraženou tvář.

„Sheeno, pojď dolů na ten oběd. Najíme se a vezmeme ten velký pruhovaný deštník a projdeme se někam ven. Můžeme se zastavit v kině. Ty si dáš karamelky, já zmrzlinu. Užijeme si to i bez něj. Přece se svět nezboří ani pro ten další den, kdy tu není. Zítra už může být zase všechno jinak. “

Sheena se nechala vískat ve vlasech, a zatímco poslouchala, mámin hlas ji obměkčil. Vnímala, jak se máma snaží a s každým slovem zanechávala vzdoru. Namísto toho se jí prodralo do očí to velké zklamání z dneška a Mishi tak spatřila, jak moc je Sheeně uvnitř teskno. Než ale stačila něco říct, Sheena sama tence začala:

„Promiň, mami, že jsem byla na tebe zlá. A že jsem ti nepomohla s tím hrncem. Mrzí mě to.“

„To nic. Vím, že se Sorin bojíš… Neměla jsem tě do toho nutit. Asi mě taky dneska něco kouslo. Nemám zrovna nejlepší náladu.“

„Kvůli tátovi? Že měl přijet?“

A aniž by to Sheena měla v úmyslu, viditelně se do Mishi trefila. Poznala na mámě pocit provinění, a když se od ní nedočkala odpovědi, pokračovala zamyšleně:

„Víš, mami, jak Lin-Chu říká, že každý člověk dostane vždycky, co chce? Že hmota tíhne k tomu, o čem přemýšlíme. Že stačí něco chtít a stane se to. Věříš tomu?“

„Ano,“ potvrdila Mishi. „Věřím Lin-Chuovi, že to tak je, zlatíčko. Stačí chtít. I když to někdy dorazí zvláštní cestou v podobě, jakou třeba nečekáš, ale stane se to. Všechno.“

Sheena se zadívala do okna a po chvíli plačtivě spustila:

„Já skutečně chtěla, aby dnes přijel. Nevím, co jsem udělala špatně, myslela jsem na to pořád. Hrozně moc. Nechápu to. Proč mi to nefunguje, mami? Nevidím ho tu a to jsem nechtěla nic jiného. Opravdu. Tolik jsem se snažila na nic jiného nemyslet a stejně nepřijel.“

Mishi během Sheenina naříkání trpce mlčela a přemýšlela, co na to odpovědět. Nevěděla, jak Sheeně vysvětlit, proč se jí otce nedostává, aniž by neřekla něco špatně. A hloubala nad tím do okamžiku, než Sheena krátce utichla a upřela na mámu svou zkroušenou tvář.

„Chtěla jsi to taky, mami?“ zaznělo od Sheeny nečekaně.

Mishi se k něčemu nadechla, ale nedokázala Sheeně takhle lhát.

„Ne,“ přiznala a vlastní myšlenky ji zlomily. Objala zarmoucenou Sheenu: „Nechtěla jsem, aby přijel. Promiň, miláčku. Zkazila jsem ti to.“

Hned však dodala rozhodně: „Ale přísahám, že teď si to přeji! Chci, aby přijel a byl s tebou!“

Sheenu omluvně tiskla k sobě, a když ji pustila, zdála se Sheena sice ještě smutná, ale odpuštění přicházelo. V máminém přiznání spadlo z Sheeny břímě, které si za nepovedený den přisoudila. Konečně se bledou tváří pousmála. Byla ráda, že pořád jejich víra fungovat může. A aby máma věděla, že se už nezlobí, položila Sheena svou knihu na stůl a vstala z postele. Navrhla, aby se šly dolů najíst, jak si přála.

Udělaly ale jen pár kroků a již na schodech uslyšely zvuk od venkovní brány. Vylekaně se na sebe podívaly, jako by si temnými silami právě přivolaly přízrak a hmota jejich přání uposlechla příliš rychle.

Sheena se rozzářila. Nadšeně sešla ještě jeden schod a následně se zastavila strachy se vzpomínkou na telefon.

„Neboj, já první,“ pohladila ji Mishi po zádech a scházela pomalu dolů. „Promluvím s ním.“

Slabé Mishiny nohy si daly načas. Než vstoupila do kuchyně, byla ještě napůl v chodbě, když zarazila Taye, jenž se jak velká voda hrnul do podkroví. Nečekal, že se mu Mishi objeví v cestě. Zastavil těsně, málem ji srazil. Byl viditelně rozezlený, podíval se na Mishi jenom jako na věc, která prostě překáží, a poté zvedl pohled k vrchním schodům. Tam Sheena strnule čekala a polykala všechny andělíčky. 

Bez jediného slova Tay přísně ukázal Sheeně prstem, aby šla okamžitě dolů. Nespouštěl z ní své neúprosné oči, když se krůček po krůčku blížila. Vypadal, že jí jednu vlepí jen, co bude na dosah.

„Co takhle dobrý den?“ opřela se do něj Mishi podrážděna tím, jakou atmosféru s sebou přinesl.

Tay ale Mishi ignoroval a počkal si, až se vystrašená Sheena doloudí. Ta se sice přistavila do úkrytu těsně za mámu, ale ani tak neušla tomu, aby se na ni otec zblízka díval, jak umí jenom on. Nechal Sheenu se dlouhé vteřiny vařit ve vlastní šťávě. Nebylo potřeba nic říkat, ten tichý vzkaz byl jasný a mučivě přesvědčivý. S podlamujícími se koleny Sheena věděla, že už otci nikdy telefon předčasně nepoloží.

„Běž se převléct, počkám na tebe v autě,“ přikázal, když už na Sheeně bylo znát, že má v hlavě své chování pro příště srovnáno.

Sheena se poslušně otočila, jenže Mishi ji zastavila.

„Proč?“ chtěla Mishi vysvětlení, ale neodpověděl. „Kam pojedete?“

Z Taye ale nedostala nic. Značně znervózněla.

„Tayi! Mluvím s tebou!“ domáhala se.

„Do paláce,“ odbyl ji ostrým tónem, aby se nestarala.

„Proč?“ začala Mishi znova.

Tay z Mishina nátlaku celý zrudnul. Zapíchl svůj pohled do Sheeny, která své rodiče napjatě sledovala, a vyštěknul: „Jsi hluchá?! Máš minutu!“

Polekaná Sheena na nic nečekala a vyletěla nahoru, že Mishi nestačila zírat. Než něco mohla namítnout, Sheena byla v pokoji a šramotila tam splašeně ve skříni.

Tím Mishi polevily nervy a na Taye vystartovala: „Takže ty se mnou už mluvit nebudeš?! Takhle to teď bude?!“

Tay ale po odběhnutí Sheeny na Mishi ani nemrkl. Zamířil ven.

„Už se mnou vůbec nepočítáš?! Neexistuju?!“ křičela mu Mishi při odchodu do zad. „Prostě si přijdeš, poručíš si, odvezeš Sheenu, nemám právo vědět kam, proč, na jak dlouho −“

Veškerý křik ale vyšel vniveč se ztrátou prchajícího posluchače. Mishi tak jen popošla k venkovním dveřím a rozhozena nepobírala, že Tay nastupuje do auta a nemíní její nicotný názor řešit. Věděla, že prožívají velkou krizi, ale tenhle scénář byl příliš, i nač byla zvyklá.

V tom zaskočení uslyšela za sebou ťukání sandálů. Sheena před ní vběhla do síně, vklouzla do rozvázaných bot a spěchala v nich ven, jako by už neměla ani sekundu navíc.

„Počkej!“ brzdila ji Mishi a rozzlobeně si Sheenu prohlédla. Zářila nadšením. Její srdce zběsile bušilo a v rukou žmoulala narychlo poskládanou pláštěnku.

To Mishi podlomenou emocemi zasáhlo: „Najednou na něj nejsi naštvaná?! Už ti nevadí, že bude pršet?!“

Sheeně se provinile protáhl obličej.

„Půjdeme zítra, mami, ano? Slibuji,“ žadonila o pochopení.

Na odpověď ale nepočkala. Se zatroubením sebou trhla, celá roztržitá dala mamince nepřítomně pusu na tvář a utíkala do vozu za otcem.

AAA

O dvacet minut později…

Tay s Sheenou přijížděli k prvním obchodním budovám centra a ohromená Sheena pozorovala odpolední kitský ruch v šeru zatahujících se mračen. Velkýma očima hltala střídavě otcovu soustředěnou tvář s děním za okny. Byl to splněný sen. Neviděli se s otcem měsíce a už vůbec spolu nikam nejeli celou věčnost. A že ji poprvé veze do paláce, bylo neuvěřitelné. Nikdy ji tam nevzal a to ho tolikrát prosila. Nezvládala chvilkami nést takové vzrušení. Až ji tížilo svědomí, že o tátovi dnes mluvila tak špatně.

„Co?“ zeptal se, když zaregistroval, jak na něj Sheena kouká. „Něco ti na mně nesedí?“

Uculila se. Konečně si všimnul.

„Máš kratší vlasy,“ řekla.

„A ty zase delší,“ odvětil poněkud odměřeně a dál se věnoval řízení.

Ale to Sheeně nevadilo. Pokračovala ve svém zvídavém okukování, a že tak činit může, ji naplňovalo blahem. Mohla by se dívat hodiny jenom na to, jak se soustředí na cestu. Neměl dobrou náladu a ještě jí nevěnoval žádné milé slovo, ale v tom opojení, co zažívala, zářil božskou silou. Nežádala by po něm ani, aby se usmíval. Měla pro jeho protivenství pochopení, neboť sama trpěla tím, jak po ní neustále chtějí, aby byla veselejší. Otec na tyto nesmyslné tlaky taky nehleděl a dával přednost vážnému rozumu, což považovala už dnes za ideál, díky kterému se dá život uchopit nejlépe. A on jako vzor toho všeho jí připadal neobyčejně rozmýšlivý a natolik precizní, že by si nedokázala představit, jak by se vůbec mohl v čemkoli splést, natož ztrácet čas. Všechny ty rozmarnosti a hlouposti, co jí vadily na ostatních lidech, on zkrátka neměl. Neměl žádnou zbytečnost navíc.

Bohužel z té dokonalosti, co z něj sálala, se kolem něj v očích Sheeny vytvořila také aura jisté neproniknutelnosti. Chtěla ho obejmout, ale netroufla by si se ho teď dotknout. Bylo ticho a nebyla si jistá, zda smí promluvit. Kéž by jí položil nějakou otázku. Ta touha po obyčejném kontaktu byla její zbytečností navíc. Tohle po něm nezdědila. A i když ji to na sobě štvalo, nedokázala si pomoci. Přála si od něj něco slyšet, ale nemohla sama začít. Nešlo to. Ne u něj. Byl prostě ztělesněním toho, čemu máma říkala jednoduše – Taris.

Hádala jen, jak moc teď její myšlenky asi cítí. Jevil se, že na sobě dívčí pozornost vnímá, ale není to nic, co by chtěl řešit. Jeho panenky upřené na silnici hloubavě kmitaly, jako by přehazovaly listy v knize. Knize témat, na které musí myslet. Vypadal vnitřně velmi zaneprázdněn.

„Sheeno, musím s tebou něco probrat,“ promluvil, když se přiblížili ke křižovatce. Zastavil.

„Máma má dnes narozeniny,“ vysypala ze sebe Sheena.

Znělo to mimo mísu, ale měla tuto větu na jazyku už nějakou dobu. Vyplynula z výčitek, které měla z máminy tváře při odchodu. Jenom čekala, dokud otec ticho nepřeruší první.

Zamračil se, že mu vadí, co řekla, a pak jen zamručel: „Já vím, kdy má narozeniny. Znám ji déle než ty.“

Zase se rozjel a hovor, který chtěl vést, odložil.

„Co musíš se mnou probrat?“ pochopila, že mu něco přerušila, a pokusila se navázat na jeho začátek. Neodpovídal. Už byl někde jinde. Zamrzelo ji, že se mu netrefila do noty. „Jen jsem chtěla říct, že jsme tam mámu neměli nechávat samotnou. Možná by ji potěšilo, kdyby −“

„Nezačínej,“ zavrčel výhružně.

Sheena sklapla a její vzletné pocity byly pryč. Pomyslela, že je dnes asi opravdu něco jinak. Možná ne jenom dnes, neviděla otce tak dlouho. Přes telefon by si asi těžko něčeho všimla. Otec se nechtěl poslední dobou o mámě bavit, to už bylo normální. Řešil to změnou tématu nebo mlčením. Ale takovou zlost v hlase za prostou zmínku nečekala. Věřila, že kdyby řekla o mámě ještě slovo, tak skutečně poprvé od něj jednu schytá.

Tenhle den začínal být pro Sheenu děsný. Oba rodiče kdo ví proč naštvaní, oba po ní štěkají. Začala pochybovat, jakou roli v tomhle hraje ještě Sorin. Přece o ní tři roky skoro neví a ona sama se cítí „hodná“. Jenom se učí, všechno si plní a nedělá problémy. Tak co se tady děje?

Natočila se v sedadle na otce a opřela se o dveře. Smutně si ho prohlížela a doufala, že ho třeba svým skleslým obličejem obměkčí. A jak se tak dívala, nebyly to jenom kratší vlasy, na které nebyla zvyklá. Nepoznávala na něm ani jeden kousek oblečení. Ani ty hodinky nikdy neviděla. A tak zvláštně voněl. Tohle nebyla jeho kolínská, používal celý její život jednu a tu samou. Bylo to až zarážející, jelikož otec nebyl někdo, kdo se měnil ze dne na den. Měl své věci, své zvyky, své košile. Nesnášel, když musel něco osobního změnit. Nad vším novým reptal a co dosloužilo, se muselo koupit zase úplně stejné, takže když jste ho neviděli třeba rok, přibyla mu akorát vráska na tváři.

Sheena byla nečekaně ze svého zahledění vyrušena, když Tay prudce přistavil u nízkého bytového domu. Nerozuměla, co tady pohledávají.

„Počkej tady,“ vystoupil.

Sheena sledovala, jak vytahuje svazek klíčů, odemyká vchodové dveře a mizí v temné chodbě. Jen co byl pryč, natáhla se zvědavě přes jeho sedadlo. Dům působil na centrum Kity až nezvykle prostě. Snažila se skrz okýnko vzhlédnout nahoru a uvidět celý barák v jeho laciné sešlosti. Kita pro ni nebyla až tak neznámá, ale tuto zapadlou čtvrť neznala. Tušila, že palác bude blízko, přesto silnice zde měla výmoly, chodníky byly rozkopány a z laviček zbyla jen pamětní torza. Kolemjdoucí si nepřátelsky měřili pohledem drahé vládní auto s blonďatým děvčetem uvnitř. Většina těchto lidí byli chudí derité.

Moc toho však Sheena vykoukat nestihla. Když se za sklem v chodbě rýsovala otcova tenká postava, rychle se zatlačila zpět na své místo.

Otec se vrátil s objemným šanonem, který jí vložil do rukou.

„Drž,“ poručil.

„Můžu se podívat?“ prohlédla si černé desky.

„Ne,“ odsekl rázně a ve stejném tempu, v jakém dorazili, čtvrť opustili.

Sheena v autě jezdila prstem po kovovém okraji pořadače a řešila, co právě viděla. Je možné, že táta žije tady? I když nemá rád luxus, nesnáší staré a levné věci. V tak neudržované chudé ulici by nebydlel, kdyby pro to neměl pádný důvod. Každopádně má zde pracovní věci. Své věci. Nebo ne?

Zadumaná Sheena přiložila pořadač ke svým rtům a ucítila, jak povrch kartonu matně sladce žensky voní. V tu chvíli se polekala, neboť jí Tay během řízení ve stejném momentě necitelně jednou rukou šanon od úst odtrhl a pohodil ho na zadní sedadlo. Když vracel oči k silnici, vrhl na ni kárný pohled a nervózně si povzdychl. Cesta mu přišla nekonečná.

Zbývalo ale jen pár odboček a okolí se s každým metrem razantně proměnilo. Na chodnících přibyla vzorně upravená zeleň, na lidech místo bund visely módní kabáty. Bytovky s obchoďáky ustoupily kancelářským mrakodrapům, které svou studeně moderní architekturou jen předskakovaly otevírajícímu se Kitskému náměstí.

Tarisovi dorazili do samotného jádra hlavní metropole a Sheena zanechala všech myšlenek a zbystřila. Měli před sebou rozlehlé stříbrnošedé prostranství ve tvaru písmena T, obehnané čtyřproudou silnicí, s dokonalým zlatozeleným parkem po jeho vnitřním okraji. U jeho čela se pak tyčila pýcha vlády Areneánu – téměř sedmdesát pater vysoký palác. Jeho lesklá fasáda vypadala, jako by byl celý ze skla. Jeho obrovská okna byla rozdělena tenkými stříbrně působícími kovovými rámy, díky kterým při slunečním dni zářil jako diamant. Nebyl nejvyšší budovou v okolí, ale svou důležitost utvrzoval mohutností a rozlehlostí. Seděl svou rozlohou na podstatné části centra, čímž mezi budovami působil jako nefalšovaný statný král.

Tay přibrzdil. V koloně u vjezdu do podzemních garáží měla Sheena ještě pár minut k rozhlédnutí. Nedaleko od majestátního vchodu uzřela malé pódium, na kterém stál jakýsi muž a velmi energicky mluvil k přihlížejícím. Neměl žádný mikrofon, přesto jeho pronikavý hlas dorazil k Tarisovým do auta. Ani tak mu ale Sheena nerozuměla. Slova se na tu dálku již slévala. Zaujata ale nespouštěla oči z jeho gest. Obklopoval ho malý hlouček, ve kterém málokdo skutečně poslouchal. Většina vypadala, že si odskočila z kanceláře ven vykouřit cigaretu.

Sheena vzpomínala na to, jak s mámou tudy několikrát za život projížděly. V paláci Sheena nikdy nebyla, ale náměstí jako dítě navštěvovala v době, kdy Mishi aktivně předváděla ženu zástupce vládce. Toto pódium jí utkvělo v paměti. U jeho konstrukce postávala, zatímco máma poskytovala novinářům rozhovory. I tak si ale Sheena spíše vybavovala, jak odbíhala do parku opodál a sbírala zlaté listí okrasných stromů. Význam tohoto malého prostoru ji tehdy nezajímal.

Bohužel, nyní zase nebyl na něco takového čas. Než sjeli dolů do garáží paláce, zadívala se Sheena naposledy na oblohu, kde těžkla mračna očekávaného lijáku. Jak dokonale vystihovala náladu, která nyní v autě vládla. Následně vše ve voze potemnělo a Tarisovi se ocitli v betonovém podzemí.

  • V zapření
  • Číst první díl
  • Číst druhý díl