Návrat na hlavní stránku

Utajený byt

Dcera svého otce – kapitola šestnáctá

Následující večer Sheena splnila svůj slib a vytáhla maminku do kina. Po návratu ukládala Mishi Sheenu ke spánku a společně v podkroví ještě nechávaly doznít příjemně strávený čas.

„Tak vidíš, že se ti ten film nakonec líbil,“ přeskládávala Mishi Sheeně věci na psacím stole.

Sheena, inspirovaná filmem, listovala na posteli mytologií v knize Iliánských pověstí. Zabraná do jejich stránek neodpověděla. Mishi si posléze k ní přisedla a s hřejivým pocitem zkoumala, co zrovna Sheena čte. Sheenu už dlouho neviděla v tak dobré náladě. Hodiny se usmívala. Nevadilo jí jít celou cestu do kina pěšky, ani tam sedět mezi desítkami cizích lidí, kteří svou neukázněností narušovali průběh filmu. Veškerou protivnost Sheena dnes ráno nechala v šatníku a Mishi nemohla dostat od své dcery lepšího daru. Po včerejší Tayově akci s palácem, kdy si Mishi přišla už pro svou rodinu k přehlédnutí, jí těžkosti na duši polevily. A stačilo málo. Vidět Sheenu na chvíli spokojenou.

„Ano, byl úplně skvělý! Nevěděla jsem, že Iliáni uctívají i měsíce jako bohy,“ povšimla si Sheena mámina přisednutí a pohlédla skrz okno na nebe, kde se v temném poli všechny tři měsíce jasně vykreslovaly kolem záře proplétajících se planetárních prstenců. Sheena milovala ten čarovný astronomický úkaz, jenž Theu zdobí. Stejně tak milovala prstencové zatmění slunce, které přicházelo dvakrát do roka. Na co se ale Sheena těšila nejvíce, bylo úplné zatmění, které je jen jednou za čtyři tisíce let − všechny tři měsíce se sluncem v konjunkci společně s prstencovým zatměním. Již za pár let mělo nastat a Sheena byla nadšená, že zrovna ona patří k těm, kteří tuto vzácnou nádheru zažijí.

„Myslíš, mami, že Iliáni ještě dnes tomu všemu věří?“

„Určitě ano… i když jsem teda s žádným Iliánem nikdy nemluvila. To víš, nikdo tam nesmí. Ale slyšela jsem, že tam jsou tradice pořád silné. Uctívají jak bratry měsíce, tak Amu i Sheenu.“

Sheeniny oči se zajiskřily potěšením, když zaslechla své jméno. Hned uculení oplatila. Jmenovat se po bohyni. Nic lepšího prostě máma nemohla vymyslet. Třebaže tady v Areneánu její jméno nic neznamenalo a nikdo jiný jej nenosil, považovala si, že někde na světě existuje místo, kde ono slovo představuje něco posvátného a lidé jej vyslovují s velkou úctou.

„Ale Zahar Elbrow tam byl. Takže někdo tam může,“ sklopila Sheena zrak zpátky ke knize. Mluvila o autorovi svých oblíbených pověstí.

„Jo, to je pravda. Ale pan Elbrow, to je něco jiného. Jeho rod má u Iliánů velké privilegium. Přátelí se přímo s královskou rodinou. Jsou snad jediní z Areneánu, kteří smí na ostrov jezdit a pustí je i do města. A zrovna pan Elbrow tam jezdí hodně často, Iliánům úplně propadl. Těm cestopisům věnoval celý život. Je to zapálený vypravěč, naprosto báječný. Neumí nudit, on se s tím narodil. A tak, jak o Iliánech celý život píše, tak taky o nich pořád mluví. Moc mu záleží na tom, aby se o nich vědělo. Tady tuhle knihu mi sám věnoval, když mi o nich povídal.“

„Ty ses s ním potkala?!“ rozzářila se Sheena slyšíc takovou novinku. Jak se mohla máma nikdy nezmínit o tom, že mluvila s někým, jehož knihy miluje od raného dětství nejvíce ze všech?

„Párkrát. Na nějakých společenských akcích krátce po tom, co jsme se s tátou vzali. Je to opravdu zajímavý člověk, starý urozený pán. Gentleman, jakých už dnes není. Hezky jsme si povídali o Iliánech i o Nositelích. Vyzná se. On totiž není žádný povídkář, víš, je to historik. Ví o světě hrozně moc, je velmi vzdělaný. Pozval mě tehdy i do svého sídla v Sendoru, ale nikdy jsem toho nevyužila. Má tam prý úžasnou galerii a obrovské výstavy z cest… Ale víš co? Až pojedu příště na kontrolu do Hertisu, pojedeš se mnou a zastavíme se tam. Určitě to pozvání ještě platí. Myslím, že bys měla zažít setkání s někým takovým. Lidé z šlechtických rodů jsou úplně jiní. Je to zážitek. I já ho uvidím moc ráda.“

„Páni,“ vydechla Sheena pod peřinou, „to by bylo úžasné, mami!“

Mishi zhasla světla a políbila Sheenu na čelo, na kterém se vykreslovaly stíny venkovních větví. Okamžik tak pokojem zavládlo noční ticho, než Sheenu ve vzpomínce na film něco napadlo a zase se posadila.

„A proč my vlastně nezkoušíme taky letět do vesmíru jako Levané? To nikoho nezajímá, co je tam dál?“

„No… tak zajímá… Ale je to trošku složitější letět do vesmíru, víš. Potřebuješ něco s obrovskou energií, co by tě dostalo do takové rychlosti, že bys překonala gravitační pole. A na to potřebuješ silný motor a dobré palivo,“ odpověděla Mishi.

„Ale říkala jsi, že Levané létali do vesmíru,“ vzpomínala Sheena.

„To jo. Ale i když se ví, jak tam létali, tak pořád nemáme to jejich palivo. Úplně ho vytěžili, když válčili. Nechali nám tady jen grafit… ale ten tě do vesmíru nedostane, jako třeba letadlo do vzduchu. Nestačí to. Ale třeba brzy nějaká chytrá hlavička na něco přijde. Ještě před sto lety se cestovalo přes kontinent několik dní, a jak to dneska přes ty dálnice fičí. Možná se už tvoje děti proletí i vesmírem.“

„Taky bych letěla,“ zašeptala Sheena. „I když je to hrozně vysoko…“

Na to se Mishi jemně usmála: „Tam venku už není žádné vysoko. Jak opustíš planetu, tak už nemáš žádnou zem, na kterou bys mohla padat. Tam už je všude dokola jen krásný vesmír. Prostor, kam se podíváš…“

„A myslíš, že je tam taky nějaká planeta jako ta naše?“

„Já myslím, že jo. Vidělas dneska, kolik tam napočítali planet? Nějaká z nich bude určitě tak akorát pro život jako ta naše. Ale bude asi hodně, hodně daleko,“ povídala Mishi. „Dokonce jsem jednou četla, že se ji pokoušeli Levané i najít. Ještě před válkou. Asi jim došlo, že si tady nadělali velké problémy. Představ si, že na Levě byly desítky miliard lidí. To už asi muselo být neúnosné. Já si to vlastně ani představit neumím, jak některé věci při takové populaci řešili. Chápu, že se snažili najít si jinou planetu.“

„Mohli se zastavit, když viděli, že jim Thea nebude stačit.“

To Mishi trpce pobavilo.

„My se taky nezastavujeme, zlatíčko. Není to tak jednoduché zastavit. Jak bys to chtěla udělat. Zakázat mít děti? Zakázat se léčit? Krátit někomu život? To si nikdo nenechá líbit. Máme prostě čím dál větší pohodlí, lepší zdraví, umíme vyrobit více jídla, žijeme déle… tak je nás tady čím dál více. A každý další chce taky svoji rodinu a žít dlouho. Jak bys vysvětlila, že to nemůže mít, když ti před ním mohli. To nepochopí. To by se lidé bouřili, nedalo by se to vyřešit nijak po dobrém.“

„Já to chápu. Tak bych nemusela mít děti,“ přemýšlela Sheena.

„To nechtěj,“ nelíbilo se Mishi, „to by ti bylo hrozně smutno.“

„Ale jak jinak to udělat. Přece neskončíme jako Levané, protože se nám nechce něco chápat. Vždyť kvůli tomu už tady nejsou.“

„A taky díky tomu jsou tady teď jiní. Třeba ty,“ opáčila Mishi. „To nemusíš brát hned tak zle, Sheeno… je to prostě taky jenom cyklus života. Ten nemusíš řídit. Je normální, že všechno, co vznikne, se živí svým okolím, vyroste a pak zanikne. Je jedno, jestli to je tvor, rostlina nebo civilizace. Tam není rozdíl, všichni jsme součástí toho samého. Ani ta planeta se tu nebude kolem slunce točit pořád. Všechno se rozpadá a musí se jednou úplně rozpadnout. Ale tím se z toho zase něco vytvoří, a to, co přijde potom, se třeba živí tím předchozím. Může mít užitek z toho, co tu bylo, rozumíš? To už je zařízené, nemusíš se o to starat. U naší mrkve ti to taky nevadilo, když odešla. Už se jí tam nedařilo, tak jsme ji zaoraly a vysadily jsme tam místo toho jahody. A jak je máš ráda. Nemusí ti to vadit ani u lidí. Jestli skončíme, bude tady něco jiného, neboj se. “

„Takže si myslíš, mami, že nemá smysl něco měnit?“ smutněla Sheena.

Mishi pohladila její skleslá líčka: 

„Myslím si, že jsou v životě věci, které je lepší nechat proběhnout.“

„A jak víš, které to jsou?“

Mishi se zamyslela.

„Tak… nikdy to vlastně nevím. Ale já to beru třeba podle toho, co by ta změna stála, víš. Jestli bych si vůbec pak užila ten výsledek, kdybych k němu dorazila strhaná po samém trápení. Když musíš pro něco obětovat opravdu hodně, zlatíčko, tak pak už stejně tu radost mít nebudeš. Nebude to mít cenu. 

A pokud pro nějaké udržení lidstva o chvilku déle obětuješ možnost mít děti, tak si myslím, že to za to rozhodně nestojí. Já bych tedy nevyměnila možnost mít tě za nic na světě. Ani kdyby to mělo zachránit celou planetu. Třeba to jednou pochopíš, až budeš mít svoje děti. Proto ti říkám, že tu populaci po dobrém nezastavíš. Odpírat lidem děti je jako odpírat jim vzduch. Je to příliš velká část smyslu života. Pro někoho i smysl úplně celý.“

„A tak to tady skončí,“ klopila Sheena oči.

„Ano, skončí,“ stvrdila Mishi jemně. „Ale to je dané. Už můžeme leda ovlivnit to, kdy to bude. Anebo to nechat být a taky to někdy bude. Nějaká jedna generace to zažije a s tím se nic dělat nedá. A já nevidím důvod, proč by to jedna měla zažít spíše než jiná. Tady asi nenajdeme nic, co by bylo správnější. Rozumíš mi?“

„Hm…“ broukla Sheena souhlasně.

Opět se někam na chvíli myslí zatoulala. 

„A myslíš, že se to děje i tam?“ zeptala se.

„Kde?“

„Na těch dalších planetách. Na těch tam daleko.“

Mishi se usmála, že Sheenu ta představa neopouští.

„Pokud jsou tam lidé, tak bych si tipla, že… s pravděpodobností tři sta padesát čtyři celých sedm procenta ano,“ řekla Sheeně na to.

Sheena se rozesmála: 

„To nejde. Pravděpodobnost nemůže být větší než sto procent.“

„U lidí může,“ mrkla Mishi. „Umí si udělat výjimku na všechno.“

„Hihi, to jo,“ bavila se Sheena a vrátila se očima na noční oblohu. „I tak je ale škoda, že není blíž. Mohli bychom se navštěvovat. Představ si, že třeba zrovna teď na té planetě taky nějaká holka sedí na posteli… čte si knížku… občas se podívá do okna na hvězdy.“

„To ji ta knížka teda moc nebaví,“ žertovala Mishi.

„Ale jo, mami, baví! Jenom se taky ráda dívá na hvězdy a přemýšlí, jestli tam někdo není, víš? A pak se zase vrátí ke knížce.“

„A o čem čte? O malém, pobledlém, věčně protivném Tarisovi?“

Na to Sheena stiskla mámě ruku a rozevřela oči dokořán: 

„JO! Představ si to! Knížka o Nositelce, která má ohnivého Levana. V hlavní roli – Sheena Taris se Sorin.“

„Chach! V hlavní roli? Už máš z toho film? Myslím, že na té planetě neví, kdo jsou Nositelé a Levané.“

„To by se v té knize přece vysvětlilo!“ nedala se Sheena.

„Tak to tam nezapomeň vysvětlit, až to budeš v té své hlavince balit a posílat skrz vesmír.“

„Já to myslím vážně, mami! My Tarisovi bychom vydali na knihu. Už jen jak jste se dali s tátou dohromady. To by určitě někoho bavilo číst.“

„Hmm,“ podepřela si Mishi čelo. „Někdy bych si přála, aby ten náš příběh zase tak nebavil. Zůstal obyčejný, víš. Žádná kniha. Ale když už by o nás někdo psal, aspoň bych tam měla taky nějakou malou vedlejší roli.“

„Nene, ty bys tam měla tu úplně největší! V každé kapitole bys byla,“ přitáhla Sheena mámu k sobě. „Ale máš pravdu, že tam asi Nositele nemají. Bylo by pro ně těžké si představit, že někomu začne s myšlenkou hořet ruka. To by je děsilo.“

Mishi se uchichtla: „To děsí i mne tady.“

„Ale byla bys báječná hlavní role, Sheeno. V tom mém filmu rozhodně jsi,“ zakončila Mishi. Několikrát svou princeznu políbila a přikryla dekou. „Teď už ale nic vesmírem neposílej, zítra ti začíná vyučování dřív, tak ať se vyspíš.“

„No jo…“ pokusila se Sheena mlčet, leč plna myšlenek nemohla.

„Mami?“

„Hm?“

„Věděla jsi, že je v Kitě byt, kde má táta svoje věci?“

„Kde?“ nerozuměla Mishi.

„V centru, u bulváru Titra. Když jsme jeli do paláce, tak jsme tam stavěli pro nějaký šanon a cestou zpátky se tam šel převléct. Nevěděla jsem, že bydlí v Kitě někde jinde. Ty jo?“

Mishi se stáhlo hrdlo a pohotově zalhala: „Jo tam. Ano, to je jen takové místo… pro nutnosti, víš, když nestíhá a musí rychle zase do paláce.“

„Ale sem je to jenom patnáct minut,“ nehrálo Sheeně.

„A tam pět,“ zaonačila Mishi.

„A proč to nemá v paláci. Vždyť tam má apartmán.“

„Víš, že má rád svoje soukromí,“ řekla Mishi a na Sheenin pokrčený obličej už raději otvírala dveře. „Tak dobrou noc, sluníčko.“

Mishi sešla schody do potemnělé kuchyně a Sheenino oznámení jí uvízlo v hlavě. Zamyšlená nerozsvítila. Probírala se všemi zmínkami o bytech, které od Taye kdy slyšela. Měl jich několik po světě, jako třeba v Agramu, Jordinu nebo Yutu. Ale v Kitě? Proč by měl byt v Kitě, když má tady dům s rodinou hned po ruce. A ještě v takové čtvrti, která se mu nikdy nelíbila. Nevěřila, že by si ji zrovna on vybral. Ne sám. Ne pro sebe.

Mishi pocítila nevolnost. Chtěla se opřít o linku, ale ruka se jí nečekaně podlomila. Když zavrávorání ustála, podívala se na ni a v dopadajícím světle z okna spatřila, že se třese. Vypovídala o vnitřním boji, který zrovna vedla, když se přesvědčovala o tom, jak jí nezáleží, kde Tay teď bydlí a co dělá. Její tělo se však nenechalo ošálit a zareagovalo na takové odmítání po svém. Klepání přešlo v pár vteřinách do silného návalu a na poslední chvíli se naklonila nad dřez, aby do něj vyprskla celou večeři.

Se zakašláním se Mishiny výdechy proměnily v pláč. Tayovo bydlení někde jinde a myšlenky o tom, co to pro ni znamená, se slily do jedné tíhy. Nerozuměla, jak se mohlo všechno takhle pokazit. Proč se po létech čekání a trpělivosti věci pořád jenom horší. Čím si zasloužila, že je tady v závěru své nemoci na všechno sama. Co má své dceři ještě povídat…

Víra, kterou Mishi do Taye na počátku jejich vztahu vložila, se tak obrátila v obrovské zklamání. Jak jen mohla uvěřit, že jednou tohohle člověka nějak změní? Jak se mohla v životě takhle splést? Dala mu ze sebe tolik, aby měl svou šanci být otcem a manželem. Mohl přece alespoň pro dva lidi na světě, jež ho milují, se trochu…

Mishi se ve slabosti s pláčem sesunula po lince dolů na kachličky, kde v dalších vlnách následoval jeho neodbytný příval. Byl natolik mocný, že sevřena drásavým pocitem neštěstí se brzy začala dávit. Vzdorovala tomuto sevření však jen krátce do chvíle, než poznala hranici, při které ji vlastní slzy začaly rdousit.

Vtom si Mishi lapající po dechu uvědomila, jak právě ve svých četných „nechci“ míní i samotné „nechci už žít“. A jak se její nemocné unavené tělo vzdává a vychází jejímu přání vstříc. Okamžitě ji zachvátil bytostný strach, že tyto sporé nádechy plné sebelítosti a obviňování by také mohly být ty poslední. Problémy života, ač obrovské a důležité, se staly ničím oproti vzduchu, kterého se jí teď nedostávalo. To ji zlomilo a ztratil význam i ten poslední odpor, který ještě měla. Příběh o silné Mishi, která míní všechno zlé překonat a chce být jednou odměněna šťastným koncem, dorazil ke své kapitulaci.

Až když Mishi svůj boj s osudem úplně vzdala a přiznala si, že nerozumí tomu, co se jí děje a co by měla dělat, její plíce se uvolnily. Trvalo, než vzlykání ustalo, avšak lehkost, která přišla s niternou upřímností, byla dobrým znamením. Její život s Tayem, který si vysnila, nikdy nenastane.

Po dalších minutách tak již zklidněná zírala na záclony a mysl se jí pomalu sesbírala ze dna. S vlhkou studenou tváří se probírala novými fakty. Konečně mnohem smířlivěji.

Především si uvědomila, že už nezvládá sebemenší stres a její tělo dosluhuje poslední dobou příliš rychle. Věděla, co musí udělat. Nikomu nepomůže, když tu bude na něco čekat a věnovat spoustu energie tomu, aby dostala Taye k rodině zpátky. Nechtěla umřít Sheeně dřív jenom proto, aby si dokázala, že její manželství má nějaký smysl.

A zatímco si Mishi stírala slzy a rozmýšlela, u kotníku jí zašimralo cosi chlupatého. Byl to malý kocour od sousedů, kterého čas od času Sheena pouštěla dovnitř. Mishi pohlédla skrz obývák na pootevřené dveře verandy. Za svitu lampičky se tam mírně přivíraly a otvíraly venkovním větrem. Až tento výjev Mishi vytáhl z proudu úvah a vrátil do prostoru domu, ve kterém uslyšela jemné vrzání pantů v doprovodu cvrčků na zahradě. Začala vnímat chlad od země, ale nechtěla se zvedat. Srovnala se do sedu a počala hladit mazlivého kocoura, který jí v tomto momentě přišel víc než symbolický.

„Tak jsi nás, Tayi, přece jenom opustil. Zdá se, že to naše dítě pochopilo dřív než já,“ špitala si pro sebe. Zadívala se na bíločernou kocouří hlavičku: „Tak co, chlupáči, jak by se ti líbilo, kdybys tu byl častěji?“

Kocour přivíral slastně očka a pod Mishinými prsty si vrněl s rytmem lednice. Jeho viditelná bezstarostnost pozvedla Mishi náladu. Líbilo se jí, jak si dokáže užívat, že jej někdo drbe. Žádné včera. Žádné zítra.

Poté, co měl i kocour mazlení dost a odběhl ven za šramotem v trávě, musela se také Mishi v kuchyni chtě nechtě zvednout. Učinila tak a sebrala knihu pověstí, kterou upustila, než začala zvracet. Šla s ní potmě do pracovny, kde rozsvítila malé světýlko na stole. Neosvětlilo toho mnoho, bylo tady spíše jenom proto, aby se o něco s Tayem nepřerazili, když si hrávali na dospělé. Stačilo ale k tomu, aby osvítilo i obrys postele v rohu, na které Tay spal první měsíce jejich společného života a pak i ty poslední. Při pohledu na ni Mishina zlepšená nálada nabrala nanovo lehký pád. Skutečné změny asi nepřicházejí tak rychle jako odhodlání či strach. Rozhodla se proto, že na sebe nebude tolik spěchat a dnes na Tayově posteli přespí. Ještě se dobrovolně naposled potrápí svými zmařenými sny a hned zítra ráno začne jeho místnost vyklízet.

Mishi dorazila ke knihovnám. Zasunula knihu do police, přičemž postřehla, že s ní zavadila o nějaký předmět. Znovu ji vytáhla a na zem před ní spadl drobný klíček. Sebrala ho a divila se, od čeho může být. Vypadal jako od kartotéky, ale v domě se žádné nezamykaly. Potom si ale uvědomila, že u těch v obýváku to vlastně jistě neví. Byly tam jenom velmi staré a propadlé smlouvy. Osobně je tam dávala před lety, kdyby byly náhodou potřeba. Od té doby na ně nikdo nesáhl.

Vydala se tedy ke kartotékám v obývacím pokoji a zjistila, že dvě jsou skutečně zamčeny. Několikrát s nimi zaškubla údivem, načež je odemkla nalezeným klíčkem a pustila se do listování. Jejich obsah však nevypadal na staré smlouvy ani omylem. Byly to samé výpisy z účtů, převody majetku, faktury. Na první pohled nic zvláštního, i když jí tyto údaje nic neříkaly. Nebylo to pro ni neobvyklé, nikdy neměla přehled o všem, co Tay vlastní. Misi tak přejížděla listy očima a pořád nerozuměla tomu, proč by Tay zrovna tohle před ní zamykal. Ano, vše tu bylo osobní, jeho vlastní majetek, ne vládní, ale nikdy přece nedala Tayovi důvod myslet si, že by se mu v něčem chtěla přehrabovat.

Zandala listiny nazpátek, ale před zavřením se zarazila. Intenzivně se zadívala na ty složky a ovládla ji zvědavost. Rozsvítila v obýváku lustr a začala znovu, hezky od začátku, probírat všechny uzamčené štosy. Vytáhla je ven a rozložila je na konferenční stolek. Měla z toho dobrou řádku komínků a plánovala, odkud začne. I přes osláblý žaludek si udělala silnou kávu a usadila se s ní na pohovku. Očekávala dlouhou noc. Pokud má Tay skutečně nějaký život někde jinde, bude tady v těch dokladech zmínka. Věřila, že proto kartotéky před ní zamknul. Najde o tom bytě důkazy a možná… možná mu na tu adresu zítra jako překvapení pošle stěhováky s celou jeho pracovnou.

Mishi srdce střídavě bušilo vzrušením a svíralo se napětím. Cítila se velmi ublížená, ale zároveň velmi svobodná. Dala si záležet, aby nevynechala jediný papír, a s každým přetočeným listem ve své duši Tarise opouštěla. Bylo jí jedno, jak vypadá, co právě dělá. Zamýšlela celého Taye Tarise za tuhle noc proprat a s ránem poslat k čertu. Když s ní nemínil mluvit tři roky, budou mluvit tyhle papíry…

AAA

Následné ráno Mishi vzbudila Sheenu velmi brzy. Během čekání, než se ze svého pokoje Sheena vymotá, mazala dole jeden krajíc za druhým, jako by na snídani mělo dorazit tucet lidí. Nervozitou nevnímala, co dělá.

Rozespalá Sheena dorazila do kuchyně, zasoukala se do lavice za stůl a ulpěla zrakem na mámě, která rozrušeně chystala snídani a občas práci odložila, aby si něco napsala bokem na papír. Beze slova poté dala Sheeně přeplněný talíř pod nos a se svým papírem se přesunula naproti. Ani na chvíli se nezastavila. Psala dál a zdála se před kolapsem. Bylo na ní vidno, že píše se vztekem, a Sheeně z toho napětí začínalo být úzko. Větřila velký problém.

„Jez!“ reagovala Mishi tvrdě na Sheenino nakukování.

„Stalo se něco?“ zeptala se Sheena opatrně.

„Ne,“ odsekla Mishi, „jez.“

„Vypadáš −“ ignorovala Sheena příkaz.

„Hrozně? To je normální,“ zabručela Mishi do papíru. „A bude to už jenom horší.“

„Tak jsem to nemyslela, mami. Vypadáš jenom strašně unaveně. Nemohla jsi usnout? Mohla jsi mě vzbudit, šla bych si k tobě lehnout.“

Mishi se na Sheenu zadívala a promítla si své poslední hodiny. Sheena měla ve tváři nevědomou starost, ale zrovna za to byla Mishi ráda. Jen povzdychla nad těžkostí své hlavy.

„Prosím tě, jez,“ pobídla již Sheenu smutně a psala dál.

Sheena si s nechutí kousla. Nemusela se ale do jídla dlouho nutit. Záhy se do těsného prostoru kuchyňky navalila stará robustní postava slečny Vodner, jež se rozjařená rozezněla svými všetečnými otázkami a otravnými komentáři. Sheena se pokoušela nějak odpovídat a rozhovor mírnit, neboť viděla na mámě, že i když dělá, že slečnu Vodner nevnímá, její přítomnost jí vadí. S každou veselou větou slečny Vodner Mishi tlačila více na hrot tužky a doslova očima proklínala papír.

Rozruch kolem jejího příchodu přerušil až zvuk prudkého zabrzdění auta, který zastavil i klapačku slečny Vodner. Všechny tři se za zvukem ohlédly k hlavním dveřím a napětí v Mishi vzrostlo.

„Vezmi si to a běž si to dojíst nahoru,“ poručila Sheeně.

„To je táta?“ zeptala se Sheena s talířem v ruce, ale Mishi se jen postavila a ukázala přísně prstem nahoru na dveře. To už i slečna Vodner znejistila a konečně si začala všímat nedobré atmosféry. Pomohla Mishi a popostrčila Sheenu k odchodu. Obě se stihly z kuchyně vytratit, než se u Mishi ocitl Tay v botách a kabátě.

„Co to bylo, kurva, za vzkaz?!“ okamžitě na Mishi rozčileně štěkal. „Jsi normální, nechávat mi něco takového u sekretáře?!“

Mishi ani nehlesla. Tvářila se, že Taye neslyší a prosmýkla se kolem něj k pracovně. Přitom k ní nečekaně dorazila od něj jakási sladká vůně, ze které se jí sevřelo u srdce. Tenhle dámský parfém jí byl povědomý.

Nedala však na sobě nic znát. Prudce rozevřela dveře pracovny a slyšela Taye za sebou hulákat: 

„Co si myslíš?! Já nemám čas na takové −“

Věta se v Tayovi zastavila, když vstoupil do pracovny. Rozhlédl se.

„Co se to tady děje?“ byl překvapen. Viděl polovinu pracovny naskládanou v krabicích.

Mishi Taye mlčky obešla a zavřela za ním dveře. Znovu jí s tím do nosu praštila ona vůně. Šeřík. A byla si jistá, že tuhle značku zná. Snažila se, aby jí myšlenky neodbíhaly od toho, o čem chtěla s Tayem mluvit, ale vůně ji dráždila příliš. Stále se v pozadí rozpomínala, na kom ji cítila.

„To bys mi mohl říct ty,“ odpověděla mu s hraným klidem.

„Překáží ti snad ty věci?“ rozmáchl se po pokoji. „Nechtěla bys mi třeba oznámit předem, že chceš vyklízet pracovnu, abych si mohl zařídit, kam to dám?“

Mishi se zamračila: „Tak ty to nemáš kam dát?! Na to ti je moje barabizna dobrá? Jen jako skladiště nepotřebných krámů – faktury, výroční zprávy, rodina… Máš snad v tom svém tajném bytě málo místa?!“

Tay překulil oči.

„Tak o tohle ti jde? Kvůli takový kravině vyvádíš?“ vytkl jí.

Čekal odpověď, ale žádná nepřicházela. 

„Dobře. Mám v Kitě byt. Odvezu si to tam. Stačí? Je to všechno?“

„Ne,“ založila Mishi ruce.

Dala si pauzu, aby nabrala dech a vystřelila na Taye vážně:

„Proč platíš slečně Vodner už přes dva roky pětkrát více než dřív?“

Tay se viditelně zarazil, ale ještě uhrál nechápavého: „To jí nemůžu platit, kolik chci? Odvedla na Sheeně dobrou práci. Vážím si toho. Snad se ti z toho, kolik komu platím, nemusím zpovídat.“

Mishi se hořce zasmála a pokývala nevěřícně hlavou.

„Proč jsi ji najednou začal platit z jiného účtu?“ zasadila další otázku a otočila se pro několik složek připravených v krabici pod stolem. Házela jednu po druhé nahoru: „Co je, sakra, tohle… a tohle… Co jsou tohle za účty? K čemu je máš? Proč máš u nich tenhle seznam telefonních čísel? A rozmysli si dobře, co mi odpovíš. Zkoušela jsem si na ně zavolat.“

Vrátila se od složek zrakem k Tayovi, jenž rázem oněměl.

„Takže…“ mluvila Mishi dál, když Tay neměl slov, „co všechno naše milá slečna Vodner pro tebe tady dělá? Co všechno vynáší z domu? Jak víš o Sheeně tolik věcí, když jsi ji tak dlouho neviděl? Jak můžeš vědět, kde jsem před týdnem udělala na dveřích čárku?!“

Tay nadále mlčel, ale již svou mimiku dostal pod kontrolu. Mishi opět vydechla do hořkého úsměvu a z jeho nečitelné tváře se cítila bolestivě spokojená. Trefila se. Nejspíše neodpovídal, protože tušil, že se Mishi ke své odpovědi už dobrala. A měl by pravdu.

„Jak dlouho nás sleduješ?“ otočila se Mishi k jiné krabici a vytáhla několik fotografií. „Máš tady kamery? Mikrofony? Máš, viď? V pracovně, u Sheeny… v ložnici… ale v obýváku ti to nefunguje, to jsem tě včera převezla. Jak můžeš být takový debil a nechat mi o tom důkazy pod nosem.“

Ale ani po tomhle se Tay k vysvětlování neměl. Mishi se posadila na postel a nechala Taye stát a rozhlížet se po krabicích. Nebylo u něj jasné, nad čím přemýšlí a jestli vůbec. Zato Mishi nenechal na pokoji zatracený šeřík, který už byl od Taye cítit všude po pracovně a značně ji rozptyloval.

A jak tak pátrala ve vzpomínkách po šeříku, vzápětí jí došlo:

„Tohle není od doby, co jsme byli na turnaji! Tohle děláš celou dobu! Všichni ti novináři…“ šokovaná se kousla se do rtu. „I Rohn. To nebyl žádný zmetek od novin, kdo nás s Rohnem sledoval. Byl to tvůj člověk! Nikdy jsi v žádné redakci platit nebyl! Všechno jsi to na mě zahrál!“ Prudce se zase zvedla a vykročila, jako by do něj chtěla vzteky vrazit.

Tay ještě vteřiny mlčel, ale když viděl, že už zapírat stejně nemá smysl, řekl jen tiché „Jo“, čímž v Mishi vyprovokoval ještě větší zlost.

„Uvědomuješ si vůbec, že jsem se kvůli tomu −“ vystartovala na něj hlasitě, však zarazila se. Spojila si další souvislosti. „Ne… ne… Řekni mi, že jsi mu nezaplatil, aby mi to udělal. Řekni. Neudělals to. Že jsi tohle všechno nevymyslel jenom, abych s tebou zůstala.“

Tay rozmýšlel, co Mishi řekne, a ta se z jeho výrazu uvnitř rozkládala.

„Nikdy jsem mu nic nezaplatil,“ spustil. „Přišel za mnou hned po svatbě. Chtěl peníze za to, že se ti nikdy neozve. Když jsem ho s tím vyrazil, poslal ti ten vzkaz. Věděl jsem, žes to četla a že nad tím přemýšlíš, že by ses k němu vrátila. A tušil jsem, že když ti o tom neřeknu… tak za ním poběžíš, necháš se jím zase vyjebat a tím spíš už tady budeš chtít zůstat.“

„Potřeboval jsi prostě vděčnou manželku. Na své zkurvené obchody, abys vypadal dobře. Tak sis vybral zklamaného mrzáka, který ti bude zavázaný do konce života za pár šupů, které vrazíš do jeho léčby,“ shrnula znechuceně Mishi. „Je to fakt chytrý, Tayi, fakt chytrý…“

„Mishi, poslyš −“

„Ne,“ zastavila ho. „už mi to stačilo. Teď, Tayi, budeš poslouchat ty mě: Okamžitě si zařídíš, aby odsud odvezli všechny tvoje věci. Cokoliv, co tu kromě Sheeny po tobě zůstane, přísahám, že vynesu před barák, poleju a nechám shořet před sousedy takovým ohněm, že i Sorin bude čumět, co se děje! Prostě odsud vypadneš a už nikdy nepřekročíš práh mého domu!“

Tay se nadechl ke slovu, ale Mishi hned zařvala: „JEŠTĚ JSEM NESKONČILA! K tomu si od zítřka budeš Sheenu vyzvedávat na dva dny v týdnu a budeš se jí věnovat. Nezajímá mě, jestli máš na to čas, zařiď si to, jak chceš, bude se od tebe vracet nadšená! Nebude od tebe poslouchat, že na ní něco nemáš rád. Nebude tu sedět a čekat, jestli zavoláš. Když jí něco řekneš, tak to taky dodržíš! A pokud jsi něčemu z toho nerozuměl, nebo jenom uslyším od Sheeny zmínku o tvé nové šeříkové společnosti, tak ti ztropím takový veřejný skandál, ale takový, že budeš ještě rád, až ovdovíš!“

Mishin rozhodný křik ustal a pracovnou zavládlo ticho.

Tayovy tváře nejdříve napětím zaškubaly, jako by se chystal přít, ale nic takového se nestalo. Jeho obličej nakonec přešel do stavu neprostupné tvrdosti, který Mishi znala, ale nikdy ho neviděla natolik intenzivní. Rychle ji vztek přecházel, jelikož právě z dokonale kamenného výrazu poznávala, jak silné emoce v něm spustila. Teda alespoň věřila, že Tarise ještě částečně zná a něco z toho, co o něm ví, zůstává pravdou.

„Dobře,“ zaznělo od Taye po chvíli.

„Dobře,“ zopakovala po něm Mishi stejně tvrdě jako definitivní tečku mezi nimi.

Na nic dále už Mishi nečekala. Utřela si slzu, která jí právě dorazila na horní ret a odcházela z pokoje. Ačkoliv se ještě chvěla z proběhlého rozhovoru, něco v ní zažilo úlevu. Byla to víra, že ten nejhorší krok má za sebou. Těžkost na duši ale stále rostla, dokud byla v jednom pokoji s člověkem, se kterým se rozhodla všechno skončit. Ten navíc stál u dveří, jimiž potřebovala projít. Bolestivá aura, kterou Tay kolem sebe měl, se jevila neprůchodná.

Mishi proto přivřela oči a přistoupila k Tayovi s tím, že zvládne i v jeho blízkosti chytit kliku a odejít. Natáhla se po ní, ale dveře byly dál, než se na první pohled zdálo. Mishi ucítila vůni šeříku a Tayův hrubý stisk své paže, který byl pro ni nepochopitelně necitelný. To proto, že už nevnímala, proč ji Tay chytil. Nevnímala, že jí s posledním krokem podklesly nohy a vyčerpaná padala k zemi.

„MISHI!“ prolétlo domem až k Sheeně sedící v pokoji nad učebnicí.

Polekaně se na sebe se slečnou Vodner podívaly a Sheena okamžitě vystřelila dolů. Vrazila do pracovny, kde našla otce, jak drží bezvládnou mámu při zemi a několika nerozmyšlenými pokusy se ji snaží probudit. Marně. Dýchala velmi plytce.

„Zavolejte do Druhý Kitský!“ zařval Tay na Vodner stojící mezi dveřmi se sluchátkem v ruce. Zvednul Mishi do náruče se slovy, které dokreslily výjev jeho paniky.

Ochromená Sheena se mámy bezmocně dotkla, ale byla otcem odstrčena, aby nepřekážela.

Když Mishi odnášel do auta, zachytila Sheenu v síni slečna Vodner a sevřela ji kolem ramen, aby za ním raději neběžela.

„Počkej, dítě,“ brzdila ji a potáhla Sheenu kousek zpátky. „To zvládne, neboj, zvládne to.“ 

Přitiskla rozrušenou Sheenu k sobě a snažila se ji uklidnit. 

„Počkáme tady. Neboj se. Zvládne to. Neboj se.“

AAA

O jedenáct hodin později…

Jako z nejsladšího spánku se Mishi vrátila po dlouhých hodinách zpět k sobě. Návrat z andělské lehkosti však rychle těžkl s odhodláním otevřít víčka. Dříve, než okolí nabylo zřetelnějších obrysů, pocítila Mishi silnou bolest vzpírající se hlavy. Pootočila jí, čímž jí ulehčila. Spatřila tak svou nataženou ruku na kapačkách jako předobraz upípaného zátiší z přístrojů vedle postele. Zhluboka se nadechla a po hadičkách vyjela pohledem nahoru. Když bolest u spánků odezněla, všimla si, že velmi slabě cítí nohy. Nemohla s nimi pohnout. Vůlí se lehce zachvěly a s mravenčením zase přešly do bezvlády.

Uplynuly minuty, než si Mishi uvědomila přítomnost jako takovou. Poslední okamžiky před pádem se jí vracely po částech. Až poté, co měla mysl jasnější, zaregistrovala, že v pokoji není sama. Tay stoje opodál u jediného okna se opíral o zeď a hleděl nepřítomně skrz žaluzie ven.

„Jak moc je to zlé?“ zašeptala, čímž upoutala jeho pozornost.

„Ne,“ vydechla hned nato ztěžka, „neříkej mi to. Cítím to.“

Rozhlížela se pomalu po pokoji: „Kde je Sheena?“

„V Kitě.“

Nad tím se Mishi zamračila: „A kde jsem já?“

„V Hertisu.“

To Mishi nedávalo smysl. Zaměřila se na okno, ale z postele mohla vidět akorát oranžovou fasádu nemocnice a zatažené nebe.

„Aby se dívali, jak jejich první léčený derit pojde,“ došlo jí, v jakém je stavu, když ji nenechali v Kitě. „Už mě domů nepustí, co? “

Tay udělal krok blíže. Mishin dotaz nezodpověděl a ani nemusel.

„Chceš, abych ti zařídil převoz jinam?“ zeptal se místo toho.

„Ne. Je mi to jedno. Když mě chtějí tady… Jen mi přivez Sheenu.“

„Dobře,“ souhlasil. Vzal to jako okamžitý pokyn. Došel k židli u postele, na které měl kabát. „A něco dalšího?“

Mishi se na Taye naštvaně zadívala, jako by právě něco provedl. Znejistil, když se dotknul kabátu. Nevěděl totiž, že s jeho přiblížením se opět dostala vůně šeříku k její tváři. Stále ji zraňovala. Přestože tady ležela vysílená, nedokázala to nechat jen tak.

„Chci vědět, kdo to je,“ zaznělo od ní neústupně.

„Kdo?“ nerozuměl.

„S kým žiješ. Chci vědět, kdo dokázal, abys s ním žil.“

„S nikým nežiju,“ bručel Tay otráven a šel ke dveřím, „jsem tam sám.“

„Nevěřím ti.“

Tay se zastavil. „A co s tím mám jako dělat?! Vůbec nevím, o čem to pořád meleš, Mishi. Nikdo jiný tam není. Mám ti snad přinést výpovědi sousedů? Co sis to zase vymyslela?!“

Dotčená Mishi stáhla rty a bylo na ní poznat, že ji Tay nijak nepřesvědčil. Zahodil tedy svou hru na klid a vrátil se k posteli: „Dobře. Lhal jsem ti o tom, kde spím. Lhal jsem ti o Rohnovi. Chápu, že jsi na mě naštvaná. Nikdy jsem ti neřekl, že sleduju, co celé dny děláš, ale sakra, Mishi… Jsou snad věci, ve kterých bych ti těžko mohl něco předstírat. Nedělej, že mě neznáš. Co bych tam s nějakou ženskou asi tak dělal?! To si vážně myslíš, že by se mnou hrála po nocích šachy a poslouchala problémy z paláce?“

„Nevím. Ale taky nevím, proč by sis kupoval byt v centru a neřekl mi o tom. Mohl jsi říct, že sis pořídil něco pohodlnějšího blíže k náměstí. Pochopila bych to. Proč to tajit? Proč ty lži o podzemních apartmánech rady? Víš, jak to pak vypadá, Tayi? Co je zrovna na tomhle bytě, krucinál, tak tajného?!“

Mishin hlas nabyl s rozčilením na síle. Obtížně nabrala dech a přístroje nelibě mručely, aby se uklidnila. Tay se na ně se starostí podíval a čekal, až se Mishi srovná. Byl už unavený se přetvářet a dohadovat. A bylo na něm taky zřejmé, že by tohle téma raději vůbec nerozebíral.

Naštěstí pro něj do ticha, ve kterém Mishi očekávala odpověď, začal zvonit telefon. Byl na stolku vedle postele. Oba k němu sklouzli zrakem a Mishi se zašklebila, že tohle mohla čekat.

„To bude pro tebe,“ sykla zklamaná, že teď může lehce uniknout.

Ale Tay nechal telefon zvonit. Zvolna shodil kabát zpět na židli a posadil se. Nespěchal. Zvedl sluchátko kousek nad telefon a na moment s nějakou myšlenkou čekal. Pak zavěsil, vytáhl telefonu šňůru a zabraně si ji v ruce protáčel.

„Je tvůj… nekoupil jsem ho,“ přiznal. „Řekla jsi mi, abych tvůj byt po svatbě prodal a zaplatil z něj částečně dům. Neudělal jsem to. Prodal jsem jen svůj a tvůj převedl na fiktivní jméno, abys nevěděla, že ho mám. Nakonec ses na něj ani neptala, nechtěla jsi vidět nic kolem prodeje, takže… jsem ho používal, když jsem nechtěl bejt v paláci… Prostě jsem tam jenom někdy přespal, to je všechno.“

Mishi zavřela nevěřícně oči. 

„Proto voníš šeříkem.“

„Voním?“ nerozuměl Tay a přičichl si ke košili. Nic necítil, však hlavou mu problýskla matná vzpomínka na rozlitý flakon půl roku nazpět.

„Jo. Ty už to asi ani necítíš, když v tom pořád chodíš… Říkala jsem si, že tu vůni znám. Úplně jsem zapomněla odkud. Ten parfém jsem nosila, než jsem se odstěhovala. Nechala jsem ho tam. Neuvěřitelné. Takhle krásně jsem voněla, když mi bylo pětadvacet?“ 

Krátce se Mishi s úsměvem zasnila, načež se ihned zarazila: 

„Počkej, Tayi, ty tam bydlíš se všemi mými věcmi? Tak jak jsem je tam nechala? Celou tu dobu?“

Tay zbledl, kam by tento výslech mohl směřovat. Zvedal se k odchodu a Mishi vidouc, že prchá, si spojila tajné sledování s bytem a přeskočila hned několik vět.

„Tayi, to je šílené! Jestli jsi chtěl být se mnou, stačilo přijít domů. Nemusel jsi mě tajně sledovat, mohl jsi tam být. Co blázníš, já přece nejsem žádná tvoje platonická láska, jsem tvoje žena! A už hodně dlouho se vším všudy, všiml sis toho?! Čekala jsem tam na tebe. Chtěla jsem, abychom byli spolu!“

„Ne,“ vypadlo z Taye na to.

„Ale ano!“ zvedl se Mishi opět tlak. „Byla jsem tak ráda, že jsme spolu zůstali, pořád jsem čekala, až se vrátíš a budeme konečně spolu normálně žít, to nevíš?!“

Tay trpce pobaven Mishinými řečmi pokýval hlavou a odvrátil se.

„Ty mi nevěříš?!“ dotklo se Mishi. „To jsi neviděl, jak jsem tam sama?! Co sis při tom myslel?! Říkala jsem ti dokola, abys přišel! Bylo to to jediné, co jsem po tobě chtěla−“

„Nech toho, Mishi!“ zastavil ji Tay. „Zase ty kecy, přestaň s tím už! Děláš, jako bys skákala radostí pokaždý, když mě vidíš. Nezačínej zase, co jediný chceš, úplně to nesnáším! Vždycky, když jsi to řekla, tak sis pak zase něco našla. Nedá se s tím nic dělat, furt jenom peskuješ − nechej toho, nebuď takovej, nedělej tamto, nemluv takto, pochop tohle… Kdy jsi mě tam chtěla, kdy?! Nevšiml jsem si, vždycky jsem ti vadil. Vždycky jsi se mnou měla nějakej problém. Jsem špatnej manžel, špatnej přítel, špatnej otec… ale hlavně je problém v tom, že jsem Taris. To je na mně úplně to nejhorší, kéž bych Taris aspoň na chvíli nebyl, že? Jenom to bys chtěla. Kurva, kolikrát jsem musel tohle od tebe poslouchat. Byla jsi vůbec u toho? Slyšela ses? Ty že jsi někdy byla ráda, že jsme spolu?! Vždyť naše příjmení v tvý puse zní jako nadávka, Mishi!

Takže na mě nezkoušej zas ty láskyplný vyděračský sračky, po kterejch se mám cejtit jako nechápavej idiot. Nemusíš mi říkat, jak to bylo. Já u toho byl a pamatuju si to dobře. Ty pak jenom vždycky všechno zkurveně překrucuješ, abys z toho vyšla jako ten dobrák, kterýmu se ubližuje. Ale já už to poslouchat nebudu. Mám už dost těch tvých rádoby osvícených keců, jak jsi hrozně milující a chápající, že víš, co je v životě důležité, a jak jsi díky nemoci dosáhla klidu a porozumění a že celý vesmír přijímáš, jakej je. Protože na to se ti dá fakt jenom říct, že já podle tebe asi pocházím z nějakýho jinýho!“

Tay se zastavil, když si uvědomil, že se mu řeč vymkla z rukou. Nemínil tady před Mishi vybalovat svou letitou ublíženost a rozpatlávat zbytečně osobní rozhovor.

Ovládnul se a již klidněji dokončil: „Dlouho jsem se smiřoval s tím, jak jsi blbá, že těmhle pitomostem věříš. A že stejnými duchovními nesmysly krmíš Sheenu. Nikdy jsem nepochopil, co ty vlastně chceš. Ale možná bych tě ani nepotřeboval chápat. Možná bych to všechno překousl i s těmi tvými svatými Nositeli, kdybych viděl, že jsi spokojená a umíš podle toho žít. Ale neumíš. Tak mi netvrď tady tyhle kraviny. Pokud si fakt myslíš, že jsi chtěla jen to, abych byl s tebou, tak proč… proč jsi nikdy nebyla prostě šťastná a spokojená, když jsem přišel?“

Mishi mlčela. Nevěděla, co na to říct. Se smutkem pomalu zpracovávala, co si od Taye vyslechla. Ani ve snu by ji nenapadlo, že i takhle mohlo jejich soužití vypadat. Tay se jí nikdy se svými pocity nesvěřoval. Pod jeho pichlavým pohledem se jí tak objasňovaly i ty části manželství, které si dříve nedokázala vysvětlit.

Tay však ani reakci od Mishi nečekal. Teď již skutečně naposledy sejmul svůj kabát a nechal Mishi být.

„Tayi, počkej…“ nechtěla Mishi, aby takhle odcházel.

Ale Tay ve dveřích jen odseknul:

„Mám práci.“

AAA

Cesta z Hertisu do Mishina domu utekla Tayovi rychle. Přemýšlel během ní o posledních dnech a jel vstříc zapadajícímu slunci. Věděl, že ho v Kitě čekají ještě jedny oči, ke kterým nechce promlouvat. Sice před výjezdem dal Sheeně o situaci vědět, ale bylo jasné, že tím vše jen začíná. Čelit její reakci tváří v tvář nechtěl. A tak, třebaže si většinu trasy zkrátil soukromým letem, poslední kilometry autem už výrazně loudal.

Zaparkoval u brány a vešel do potemnělé síně. Celý dům byl ponořen do tmy, jen v kuchyni v rohu za lavicí svítila lampa. V jejím světle seděla Sheena na straně, kam běžně nesedává. Viděla z ní dobře skrz síň na hlavní dveře a pohledem je již dlouho prosila, aby se pohnuly. Svého otce tedy ihned zpozorovala a ten, jen co vstoupil, ucítil na sobě její velké očekávání. Jako by si myslela, že osobně přiveze jinou zprávu, než jakou hlásil z Hertisu.

Tay došel potichu k lednici a měl před sebou Sheeninu uzoufanou tvář. Prolétlo mu hlavou několik vět, které by teď měl asi říct. Nic z toho mu ale v ponuré atmosféře nedorazilo na jazyk.

„Vodner už odešla?“ rozhlédl se. „Ráno tě odvezu za mámou, běž spát.“

Sheena poslušně kývla, ale nezvedala se. Chvíli nešťastně klopila zrak, než pípla na otce prosebně:

„Budeš tady?“

Tay se zarazil. Rozhodně nechtěl.

„Jo,“ vzdychnul, „budu tady.“

Čekal, zdali se Sheena zvedne, ale ta vypadala, že ještě potřebuje čas. Nechal ji tam sedět a udělal krok do otevřené pracovny. Světla od cesty, jež pronikala dovnitř, stačila na srozumitelné obrysy, aby se v místnosti vyznal. Obešel krabice, které tady Mishi ráno nabalila, a dorazil k vyklizeným policím. S pohledem na postel v rohu nevěděl, jestli je pro něj horší spát v tomto pokoji, nebo si jít lehnout do Mishiny ložnice. Bezradně si tak pracovnu prohlížel a do mysli se mu vracela ranní hádka.

Když začal zvažovat pohovku v obýváku, postřehl Sheenu ve dveřích. Sledovala tam zklamaně, jak se otec doma necítí a nejradši by zase někam odjel. Ty její panenky ho najednou škrtily více než celá pracovna.

Navíc vedle výčitek, že se tady ani nedokáže na jedinou noc složit, měl z Sheeny pocit, že ho viní i za celou proběhlou situaci. Sice věděl, že co se stalo, stalo by se s Mishiným stavem třeba o den později, přesto si začal připouštět, že by se možná nemusely některé věci udát, kdyby ráno jednal trochu jinak.

„Copak?“ zeptal se bez náznaku toho, co prožívá.

Sheena se smutně odtáhla od dveří. Došla k otci a přitiskla na něj tvář s pevným objetím.

To bylo něco, na co naprosto nebyl připraven. Poněkud strojově Sheeně položil ruku na vlasy a snažil se ji pohladit, ale byl přitom nesvůj, tlačen do projevu, který ze sebe nedokázal vydat.

Na tom ale Sheeně nezáleželo. I když otcovo pohlazení postrádalo cit, držela ho pevně dál a vzlykla: „Co budeme dělat?“

Taková otázka Tayovi zněla příšerně. Otázka, ve které „my“ znamenal on a Sheena. Jenom. A už nikdy jinak.

Až teď si plně uvědomil, co Mishi před patnácti lety mínila větou, že mu tady chce po sobě něco zanechat. Jestlipak tenkrát věděla, jak hrozné to pro něj vlastně bude? Že už nebude moci všechno jistit zdálky, jak je zvyklý. Bez velké péče o dojmy a pocity druhých. Ačkoliv si byl vědom neodvratného osudu své ženy, ve skutečnosti nikdy takhle neuvažoval. Počítal s mnoha věcmi kolem toho, ale ne s tím, že jednou bude mít Sheenu zavěšenou na sobě s pláčem a bude muset něco udělat, něco říct. Nyní nastal ten okamžik, ve kterém všechno, v čem opravdu vynikal a uměl používat, bylo zoufalým málem. A ještě zoufalejší bylo, že si teď s tím, čemu nikdy nerozuměl, musí už poradit sám.

Tay odtáhl Sheenu od sebe a z jejího nešťastného zkroušení pochopil, že tento dům není dnes bezesným žalářem jenom pro něj. Nemělo smysl tady zůstávat a čekat na rozbřesk, jenž stejně nepřinese svým světlem nic lepšího než tahle noční temnota.

Po dlouhém zamyšlení tak dal přednost tomu, co sám chtěl udělat už léta, a definitivně rozhodl: „Sbal se.“

  • Utajený byt
  • Číst první díl
  • Číst druhý díl