Návrat na hlavní stránku

Turnaj

Dcera svého otce – kapitola osmá

O dva měsíce později…

Byl to zajisté bizarní výsledek hry osudu, že se manželé Tarisovi prvního podzimního dne roku 388-5 vydali se svou Sheenou do Setenu na událost zvanou Turnaj Nositelů. Ještě před sedmi lety, kdy se čerstvě vypořádávali se zjištěním, že jejich dcera disponuje duší Levana, by si nedokázali ani ve snu představit, že by tuto skutečnost vůbec zveřejnili. Natož takovouto formou.

Situace však nabrala nečekaný spád a Sheena, navzdory přáním rodičů, se sama začala zajímat o možnost úniku před neustálým sebezapíráním. Jistě si plně neuvědomovala, kolik komplikací tím způsobila, zejména svému otci. Ten se po dalších nepříjemných diskusích s Mishi vydal neochotně za Lin-Chuem, se kterým domluvil celý postup získání oficiálního povolení Sheenina pobytu v Areneánu.

Jenže Lin-Chu, stejně jako Mishi, byl ve svých stanoviscích neústupný. Turnaj Tayovi předložil ne jako nejlepší, ale přímo jediné řešení, pokud si přeje strážné Nositele získat na svou stranu. Lin byl toho názoru, že by bylo výborným základem pro Tayovu žádost, kdyby strážní Sheenu poznali rovnou v akci. Mohli by s jejími schopnostmi před očima být k rodině Tarisů shovívavější, protože v očekávaném jednání o Sheeně bude hrát svou roli i fakt, že něco takového měl s nimi Tay řešit mnohem dříve. Na Sheeně tak bylo ukázat se jako velmi schopný Nositel a na Tayovi jako přesvědčivý vyjednavač. 

Pochopitelně o ty své schopnosti Tay Taris strach neměl. Ale nad tím, co umí nebo neumí Sheena, neměl přehled on, ba ani Mishi. Musel tedy věřit dobrému slovu Lin-Chua a to pro něj nebyl snadný úkol.

Nakonec si ale Tay musel přiznat, že vyřešením téhle záležitosti by si velmi ulehčil život. Doteď vytěžoval své lidi především k utajení Sheeny. Dařilo se mu i těch pár nehod ututlat s nemalou pomocí speciálních složek paláce. Jeho lidé však začínali mít větší starosti se samotnou bezpečností rodiny. Tay se totiž v letech hospodářské krize snažil zachránit ekonomiku Areneánu spoluprací s podnikateli, kteří neměli zrovna dobrou pověst. 

Byl za to později kritizován, ale jeho odvaha, nebo bláznovství, uchránila svět před hrozícím úpadkem. To ale v den, kdy svou Sheenu vezl na turnaj, ještě nevěděl. Byl teprve v počátcích nejistých plánů, které zahrnovaly těžařský koncern v rukou pochybného magnáta z rodu Hemgonů, jenž se snažil za svou pomoc státnímu rozpočtu získat ve vládní radě křeslo pro svého syna. Tayovi s tím přibyly další strachy o rodinu, která by se mohla stát dobrou pákou pro tyto obchodníky. Hemgonův syn se již během Tayových nabídek viděl u moci a Tayova zdrženlivost, zdali nemá raději volit jinou cestu, se Hemgonovým ani trochu nezamlouvala. Tay věděl, že by Hemgonovi neměli problém ani s něčím takovým, jako je únos dítěte. Už si za poslední týdny vyslechl několik jejich „přátelských“ doporučení k opatrnosti. Ale majetek a vliv Hemgonů nyní pro ekonomickou záchranu Areneánu opravdu potřeboval, a tak napjatá, nepříjemně osobní jednání byla běžnou součástí jeho pracovního programu.

Cítil se s tím vším jak pod křížovou palbou a to, co se zdálo nadějnou pomocí v otázce Sheeny, se mohlo v momentě obrátit v ještě větší zlo. Nechtěl Sheenu vystavovat veřejným akcím, kde by se mohla stát lehkým terčem. Ale bez turnaje by o ni mohl přijít také. V určitém bodě už to pak vypadalo, že nezáleží na tom, jak se rozhodne. Povolil tedy turnaj a nebyla chvíle, kdy by toho nelitoval a znova si to nerozmýšlel.

AAA

Přístavní město Seten, Aréna Nositelů

Se svou rodinou Tay dorazil časně ráno do Setenu a zaparkoval za obrovskou budovu arény, daleko od parkovišť běžných návštěvníků. Zde ho již čekal osobní doprovod, který zajišťoval kolem Tarisů klid. Nervózní Tay u vozu odmítl asistenci a sám vytáhl z auta Mishi vozíček, při čemž přísně přeříkal Sheeně všechna pravidla, která tady musí dodržet.

Nebylo to poprvé za ten den. Sheena už měla pocit, že i kdyby vystoupila z vozu opačnou nohou, pojedou za trest okamžitě domů. Vzorně proto pokyvovala hlavou, souhlasně odpovídala a měla z otce až vojenský respekt.

Stejně se ale neubránila, aby jí rozzářené oči ve chvilkách otcovy nepozornosti nepoletovaly po parkovištích v dáli, kde se to lidmi jen hemžilo. Snažila se mezi nimi zachytit alespoň někoho, koho by z vyprávění Lin-Chua poznávala.

Neměla však tušení, jak Nositele vlastně rozpoznat. Tyhle skupinky, valící se k nekonečným frontám u vstupní brány, vypadaly spíše jako diváci. Ale to jen hádala. Nikdy nebyla přítomna takové události. Sledovala zmatek a nadšené pokřikování a nemohla se vynadívat. A přestože měla všechny ty návštěvníky daleko od sebe, všimla si, že jsou někteří zvláštně oblečeni a drží obrovské cedule se jmény.

„Šaškárny,“ zabručel Tay na ten dav, když pomalu vezl Mishi k bočnímu vchodu.

Sheena však otcovo plísnění nevnímala. Cupitala za rodiči a neustále se zvědavě ohlížela, že se div nepřerazila o sloup osvětlení.

Zato Mishi slyšela Tayovy řeči dobře. Hned se mračila.

„Nech toho,“ vytkla mu tiše a chytila Sheenu za ruku, aby nevrávorala s každým krokem, jak vůbec nesleduje, kam jde.

Tím Sheena svůj zaujatý a mírně tápavý obličej nastavila i mamince.

„To jsou fanoušci, víš,“ vysvětlovala Mishi. „Nositelé, kteří chodí na turnaje pravidelně, mají své příznivce. Jsou slavní. A čím jsou lepší, tím jich mají více… nebo čím jsou hezčí.“

Zlehka se přitom usmála a pohlédla nahoru na Taye, který jenom dál duchaprázdně tlačil vozík.

„Ty jsi taky jejich fanoušek, mami?“ zeptala se Sheena fascinována představou, že by kvůli ní někdo přišel na turnaj s cedulí.

„No, dnes už to nesleduji,“ posteskla si Mishi. „Ale když jsem byla mladá, byla jsem na každém zápase jednoho Nositele, který uměl ovládat led. Měl ty nejkrásnější modré oči na světě. S kamarádkami jsme si mohly vyřvat hlasivky, když vlezl na ten písek. Byly jsme do něj zblázněné, byl neuvěřitelně urostlý, a když vypouštěl ledový vítr, po té jeho úžasně svalnaté ruce se mu vykreslovaly takové… – AU!“

Přerušila své vyprávění vyjeknutím, neb celý vozík s ní poskočil a tvrdě narazil na obrubník.

„Kamínek,“ řekl suše Tay, „ten jsem neviděl.“ 

Zapřel se a vyhoupl vozík nahoru. „A ten schod taky ne,“ dodal.

Mishi si ho namíchnuta změřila pohledem a Tay jako odpověď uměle pozvedl koutky.

„Co měl na té ruce, mami? Povídej!“ tahala Sheena mámu za rukáv.

„Jasně… povídej,“ mručel Tay otráveně.

Mishi chtěla i přes náladu Taye pokračovat, ale protože byli jen pár kroků od budovy, podrobnosti odložila na jindy.

Tarisovi přistavili u tří chlápků v uniformě, kteří hlídali malý boční vstup pro privátní účely. Sheeně při pohledu na nával o kus dál došlo, že skrz něj by se otec nikdy nepokoušel dostat. Běžně nevyužíval hlavní vchod u velkých veřejných budov. Na to byla Sheena zvyklá. Nemusel ani vytahovat lístky, jen ta jeho známá důležitá tvář jim zajistila hladké vpuštění rovnou k výtahům s nějakým tím pochlebováním navíc, na které Tay nebyl zvědavý. Se svým pokerovým výrazem protlačil vozíček s Mishi dovnitř a jedním umělým zakašláním upozornil Sheenu, aby nestála venku a nezírala na fanoušky, jež ji pořád uchvacovali.

Sheena s otcovým gestem poslušně vběhla dovnitř a jen, co se za ní výtah zavřel, zapomněla na dav venku a myslí byla zpět ve svém světě. Ještě více se nořila do toho, kde je a co ji dnes čeká. Byla nadšená, vystrašená, měla trému, ale hlavně se nesmírně těšila už jen kvůli Sorin.

Výtah vyvezl Tarisovy do jednoho z liduprázdných koridorů vyšších pater umožňující přímý přístup k tribunám. Rozlehlou chodbu bez oken halilo přítmí z úmyslně stažených světel, které mělo nabudit dojem soukromí. Tyto části arény nebyly určeny široké veřejnosti. Nebylo ani důvodu, aby se v nich někdo z běžných návštěvníků potuloval. Propojovaly soukromé výtahy s nejkratší cestou k vybraným místům v hledišti. Sheena tak prozatím nezískala o charakteru budovy žádnou velkou představu, přesto s prvním krokem ucítila zvláštní vůni zdejších chodeb, která jí navodila v nitru rozechvělé sevření.

Ten krátký silný pocit byl pro ni nový, měl ale nádech čehosi povědomého. Zastavila se, a když viděla, že otec studuje plánek areálu, přiblížila se ke zdi, aby si ji mohla pohladit.

„Mami?“ upřela zrak na stěnu. „Už jsem tady byla?“

„Ne, zlatíčko,“ odpověděla Mishi.

„Byla! Byla jsem tu! Pamatuji si to! “ oznámila Sheena s úžasem a pohlédla na rytinu ve zdi, která zobrazovala dva Nositele sesílající na sebe blesky.

Mishi se opřela do kol a dojela k Sheeně.

„Asi tady byla Sorin, víš… v jiném Nositeli,“ pohlédla Mishi také na rytinu, kterou si Sheena intenzivně prohlížela. „To musí být Hes v zápase s Joniem,“ poznávala Mishi scénu. „Jeden pán mi to tady kdysi vyprávěl. Není to tak starý zápas, asi šedesát let zpátky. Tenkrát oba měli ambice na gerota a tenhle souboj to měl rozhodnout. Nevyhrál ani jeden, po dvou hodinách výbojů se zhroutil kus střechy a zápas byl zrušen. I tak je tady zvěčnili. Musela to být fakt síla…“

Mishi pokračovala svým zrakem na rytiny dalších utkání, které se táhly až ke konci chodby. Nejednalo se zde o nic výjimečného, podobné obrazy se nacházely i ve všech dalších chodbách, napříč celým areálem. Jeden z typických znaků tohoto architektonického unikátu.

Ale více, než jedinečné umění na zdech, teď Sheenu zaujalo označení „gerot“, které maminka použila. Sheena již dříve slyšela od Lin-Chua povídání o gerotech. Jednalo se o post pro jednoho Nositele, který je ve svém druhu schopností nejlepší. Zdálo by se samozřejmé, že tento titul bude spojován spíše s Levanem, ze kterého vychází ona vítězná síla, avšak ne každý Nositel Levana bývalého gerota je schopen tak dokonalého propojení a využití potenciálu. Následující Nositel, potomek gerota, musí tedy začít od začátku, pokud o takový post také stojí. Většinou tak už od mládí usiluje na turnajích o místo, které jeho Levan již někdy vybojoval.

Těžko říct, co bylo důvodem k tomuto opakovanému srovnávání Nositelů, k němuž docházelo v aréně stovky let. Nejspíše to mělo i pro některé Levany svůj význam. Turnaj Nositelů v Setenu byl rozhodně jedinečnou příležitostí, při které se mohli Levané projevit jako existence. Lidé nesledovali na turnajích jen Nositele. Sledovali i celé rody a u každého nově narozeného čekali, zdali půjde ve šlépějích své matky. Zda se Levan i v potomkovi projeví stejně, zda se gerot stane opět gerotem.

Sheena věděla, že její gerot, gerot v ovládnutí ohně, se jmenuje Tlarabov. Bylo to také to jediné, co o něm mohla prozatím znát. Přesto si představovala, jak úžasně spalující musí být to, co dokáže jen myšlenkou stvořit. Její dětské sny byly ihned v obklíčení. Mít nejsilnější oheň na světě. Kdo by si to nepřál.

„Tak jste se vykoukaly?“ zeptal se Tay užasle zahleděných dam a oznámil čísla dveří, kterými musí projít, aby se dostali na svá místa.

Přestože by ty dvě zvědavě obhlížely krásné výjevy na zdech ještě dlouhé hodiny, ani jedna nechtěla riskovat zbytečný hněv již tak rozladěné hlavy rodiny. Vyhověly požadavku rychlého přesunu a nedovolily si už ničím zdržovat.

Ušli společně pěkný kus prázdných chodeb do další části budovy, ve které se však také nikdo zvlášť nezdržoval. Sheeně už z té zdejší opuštěnosti přišlo, že jsou v areálu snad úplně sami. To jen do doby, než se přiblížili ke dveřím vstupu na tribuny, od kterých zazníval nadšený křik.Natěšená Sheena se do nich opřela a nečekaně se oslepila silným světlem zevnitř. Křečovitě držela dveře, aby otec mohl projet, a sama nějakou dobu neviděla vůbec nic. Až když si navykla na neúměrné osvětlení, spatřila celou tribunu v plné kráse a z její velikosti se jí zachvěla kolena. 

Měla před sebou tisíce sedadel, které se od ní táhly v desítkách řad kolem neskutečně naddimenzovaného jeviště, jež bylo uprostřed arény zapuštěno hluboko do země. Sheena, uchvácená rozlehlým prostorem, nevěděla, na co hledět první. Nepobírala ani všechen ten rozruch, při kterém se diváci mezi sedadly usazovali nebo bloudili zcela namačkáni jeden na druhého. Dlouho se kolem sebe rozhlížela, než si všimla, že na ni otec opět volá. Byl již v uličce mezi sedadly opodál a Sheena pořád držela ony dveře.

Rychle se k rodičům přidala a vyhlížela cestou volná místa v zamyšlení, která jsou asi jejich. Otec se ale u žádných nezastavoval. Tlačil vozík dál, dokud neprošli celou úroveň tribun na její okraj, kde se nacházel opět další průchod. V něm je čekal ještě jeden malý výtah, po němž se ocitli v soukromé lóži, kterou měli plně pro sebe.

„Páni,“ žasla Mishi, když do lóže vstoupili. Byl zde dokonalý výhled na obrovský jevištní ovál pod nimi. „Tak na tahle místa jsem jako náctiletá koukala se závistivým opovržením,“ měla radost.

„To zní jako první chvíle tohoto týdne, kdy nelituješ, že sis mě vzala,“ ozval se Tay a podal jí sklenici vody, která tu byla na stole připravena.

„To bude nejspíše pravda,“ stvrdila Mishi na oplátku.

Sheena, zabraná do vlastních prožitků, dělala, že nepříjemné hlášky svých rodičů neslyší. Raději si dala do pusy něco z dobrot na stole a na špičkách opřená o zděné zábradlí koukala dolů na hlavy těm, kteří seděli na svém místě nebo stáli u vysokého oplocení při okraji jeviště a dívali se nedočkavě na písek, nacházející se hluboko pod nimi. Tam technici dokončovali přípravy na první představení.

„A kde jsi byla, mami?“ rozhlížela se.

„U toho plotu tam dole,“ odpověděla Mishi. „V zimě jsem měla co dělat, abych si na brigádě vůbec našetřila na lístek. Většinou to byl nějaký z támhle těch řad, kde vidíš kulový. Tak jsme se šly s kamarádkami protlačit k síti aspoň na ty zápasy, co nás nejvíce zajímaly. Bylo to těžké, ale byly jsme hezké, tak nás někteří kluci pouštěli nebo pomáhali udělat místo,“ rozzářeně vzpomínala a Sheena viděla po dlouhé době na mámě veselí.

„Jsi pořád moc hezká,“ řekla Sheena na to a přitiskla k mamince tvář.

Mishi se úsměv prohloubil. Ve svém nostalgickém vzpomínání na svůj tehdejší půvab, jenž ještě nebyl dotčen voulézou, Sheenu vděčně za potěchu hladila.

„Tak půjdeme?“ vskočil jim necitlivě do chvilky Tay. Na rozdíl od své ženské společnosti, která se rozptylovala nesmyslnými zbytečnostmi, měl on s pohledem na hodinky v hlavě pořád všechny povinnosti.

Sheena totiž musela jít potvrdit svůj zápis dřív, než turnaj začne, a zúčastnit se úvodního setkání, na kterém se předčítala pravidla. A protože Mishi měla pohyb dost komplikovaný, všechno zůstalo na krku Tayovi, který z toho nemohl mít větší radost.

Mishi proto zůstala v lóži a Tay vedl Sheenu dolů do přízemí.

Ve vstupní hale už bylo oproti chodbám nejvyšších pater velmi živo. Tay a Sheena se propletli skrz hustý zástup čekatelů na vstupenky, jídlo, suvenýry, a dostali se do druhého křídla komplexu, kde se v ohromném sále registrovali poslední účastníci.

Tay celou cestu držel Sheenu silně za ruku a ta si všimla, jak jeho oči neklidně těkají mezi kolemjdoucími. Vzpomínala na parkoviště, kde měl podobný výraz. Někoho očekával. Někoho, koho by nechtěl potkat. Nerozuměla tomu strachu, který u něj snad nikdy nezažila. Vždy sebejistý, kamenný táta byl najednou ustrašený, ohlížel se a každé sebemenší zdržení jej čílilo. Nedovolila si však ani hlesnout a doslova za ním vlála. Stěží stíhala tempo, které zrychloval s větším počtem lidí v okolí.

Spěchu byl konec, až když dorazili do registračního sálu, kde krátká fronta u stolečku uvozovala hlediště s řídce osazenými lavicemi.

Tayovi se částečně ulevilo. Postavil se do řady, Sheenu postrčil před sebe a dlaněmi přimknul její ramena k sobě. Snažil se ji tak celou svým tělem obstoupit a chránit ze všech stran.

Ačkoliv Sheena vnímala jeho stres, byl tento postoj po dlouhé době konečně nějaký blízký kontakt mezi nimi a velmi ji potěšil. Chytila otce za ruce, které ji pevně svíraly, a na hřbet jedné z nich položila svůj líc. Snažila se alespoň trochu k otci přitulit. Když to Tay zaznamenal, povolil sevření a nechal jejich ruce proplést. Vtom k němu Sheena vzhlédla s něčím, čemu nerozuměl, tak si přidřepl, aby jí viděl lépe do tváře. Toho okamžitě zneužila a celá se mu pověsila na krk.

„Tati, já se trochu bojím,“ prozradila na sebe.

Tay Sheenu s ustaraným výdechem jemně odtáhl: „Není čeho.“

Sám tomu ale očividně nevěřil.

Sheena se od něj zadívala na osazenstvo zdejších lavic a až nyní si uvědomila, že ti zvláštně zející lidé v hnědých hávech jsou těmi, které tolik očekávala.

„To jsou Nositelé?“ zašeptala s očima dokořán.

Tay projel zrakem nejbližší zástupce a tváře mu poklesly nechutí.

„Jo,“ odvětil a zase se vzpřímil. Nechal Sheenu být a dál se věnoval vlastním myšlenkám.

Sheena díky tomu měla chvíli čas si poprvé Nositele dobře prohlédnout. A přestože si vyslechla od mámy o Nositelích mnohé, jejich skutečná podoba ji velice překvapila.

Především všichni přítomní vypadali mladě, ne více než na třicet let. To mohlo být jen zdání, neboť Levané o zdraví svých Nositelů intenzivně pečují a jejich fyzické stárnutí je velmi pozvolné. Zde se ale Sheena asi opravdu dívala na mladou generaci, protože starší Nositelé se až na výjimky předváděním na turnajích nezabývali.

I tak tito mladí lidé nepřipomínali ani zdaleka své vrstevníky bez Levanů. Byli prostě oblečeni do volných látek přírodně nevýrazných barev. Jejich nohy byly bosé, nebo chráněny jen tenkou podrážkou páskových kožených sandálů, které Sheena viděla již u Lin-Chua. Jejich tváře navíc pozbývaly jakékoliv pěstěnosti, jak znala od lidí z měst. Chlapci a muži měli obličeje mírně zarostlé, společně s ženami si nechávali polodlouhé či dlouhé vlasy v nepečlivých culících, copáncích nebo jiných kreacích, které se pokaždé vyznačovaly velkou svobodou neposlušných pramenů.

A v neposlední řadě, čeho si Sheena také nedokázala nevšimnout, se mezi nimi nevyskytoval nikdo výrazně světlovlasý a jejich plná hladká pleť měla karamelový nádech od tropického slunce. Sheena tak se svým typicky deritským vzezřením byla vskutku bílou cizí ovcí mezi těmi nejryzejšími abiány, jaké kdy viděla.

Avšak zrovna tento konkrétní poznatek překvapivý nebyl. Že se mezi Nositeli derité nevyskytují, věděla. Tedy, díky ní již pár let toto tvrzení nebylo pravdou. Jejich podoba však nebyla jediným znakem, který Sheenu ze společnosti Nositelů vyřazoval. Zdejší Nositelé působili zejména neobyčejně spořádaně a klidně. Snad jako by je dnes ani nic důležitého nečekalo. Tiše si mezi sebou povídali bez známek velkého vzrušení či obav. Ani okukování od Sheeny nevnímali. Nebylo toho mnoho, co by dokázalo jejich vznešenou vyrovnanost narušit.

Jenže Sheena v sobě zažívala velký den a byla v nepřehlédnutelném napětí. Nedokázala se uvolnit, jak nevěděla, co ji čeká. Takový klid, který na Nositelích viděla, ve svém nitru nenacházela. S tím vším, co na nich rozpoznala, se cítila v porovnání s nimi naprosto „nenositelská“.

Plna pochybností o sobě se obrátila zpět k otci. Věděla, že už nemůže od turnaje odstoupit, protože teď záviselo i na její účasti, jestli se rodičům povede získat povolení k pobytu. Bylo to navíc její vlastní rozhodnutí, které je sem přivedlo, a vnímala, jak se na ni otec za takové svévolné jednání stále zlobí. Jen si nebyla jistá, jestli mu vadí, že riskovala prozrazení, nebo to, že chce být Nositelem i veřejně.

To proto, že si nikdy nedokázala vysvětlit, proč k jejímu zařazení do této skupiny svolit nechce. Nyní s pohledem na ostatní Nositele chápala jasněji, odkud otec vzal tvrzení, že Nositelem sama není. Kdyby Nositele poznala dříve, také by s otcem musela souhlasit. Netušila, co s těmi podivnými lidmi má vlastně společného, ani proč by se mezi ně měla hrnout. Otcova představa jejího života jako obyčejné dívky jí teď byla mnohem bližší. A doufala, že ještě není pozdě na změnu názoru.

„Když se se Sorin zapíšu na ten turnaj, budu pořád Taris, že jo?“ zapřela do něj po těchto úvahách prosebná očka.

Tay zprvu vypadal, že otázku neslyšel. Nad něčím se zamýšlel do okamžiku, než k Sheeně sklopil zrak a spatřil, jak jí na tom záleží. Nepatrně se nad tím pousmál a ujistil ji: „Samozřejmě.“

Hned na to zbystřil volný stůl k zápisu a opět se plně soustředil na své povinnosti. Vytáhl pozvánku, vyplnil formulář a podepsaný jej vyměnil za papíry s potřebnými organizačními informacemi včetně seznamu Sheeniných soupeřů. Všechno to bez mrknutí oka předal Sheeně do rukou a posadil ji na kraj druhé řady. Sám se šel postavit za otevřené dveře, aby ji mohl hlídat.

Sheena listy přeskládala a jako první hledala mezi nimi právě onen seznam, na který dychtivě čekala. Bude znát jména těch, které dnes potká tváří v tvář. Se vzrušením tak vytáhla seznam z letáčků a zarazila se. Na strohém lístku byla napsána tři jména. To první bylo „Tlarabov“ a za ním v závorce „oheň“.

Myslela si, že je to nějaký omyl. Tlarabov je přeci její gerot, proč by se měla utkat poprvé hned s tím nejlepším? Upřeně se dívala na to jméno a nemohla tomu uvěřit. Za ním byla Maraia Bolaire s ledem a Tivmo, u kterého nebyla uvedena schopnost žádná.

Chtěla se jít zpět ke stolku zeptat, ale když odtrhla oči od seznamu, všimla si, že už dávno někdo stojí na pódiu a předčítá pravidla. Spoléhala se, že ta první nebyla důležitá, a nyní se pokusila být pozornější. Vyslechla si, že tyto soupeře vybírá porota v čele s Lin-Chuem. Každému účastníkovi jsou přiděleni tři, vždy se zkušenostmi podle úspěchů v předchozích turnajích. Vybrané dvojice pak předstoupí proti sobě během dne v plánovaný čas, a kdo předvede působivější prezentaci svého umění, ten je zvolen za vítěze a výsledek je zaznamenán.

Ovšem, aby něco takového bylo pro veřejnost zajímavější, tyto schopnosti používají soupeři proti sobě. Pod ochranou svých Levanů a přihlížejících zkušených Nositelů, kteří by v případě nebezpečí zasáhli.

Na této bázi pak turnaj funguje každý rok. Tím, že se konkrétní Nositel účastní turnajů opakovaně, se mu počítá jakési pomyslné skóre – stupeň – který dává přibližnou představu o jeho sladěnosti s Levanem a o schopnosti užívat jeho vlastností. Takové hodnocení je pochopitelně omezeno pouze na tuto každoroční událost, tedy na ty Nositele, kteří umění svých Levanů ukazovat chtějí a turnajů se účastní. Těch je sice vždy dobrá řádka, ale stále v Derigotu zůstává většina Levanů neznámá a o jejich schopnostech mají povědomí jen jejich Nositelé. V nositelské komunitě tak nemá takový turnajový stupeň výpovědní hodnotu pražádnou.

Od řečníka u mikrofonu ale turnaj zněl jako něco významného a úžasného. Sheena z jeho přednesu pochopila, že se ocitla v jakési hře, kde se nemusí ničeho příliš obávat. To ji maličko uklidnilo. Sice netušila, jak na někoho vrhnout plamen, aniž by ho popálila, ale o to zde bylo nejspíše postaráno. Také nikdy neviděla, jak tyhle její ohnivé síly ustává Nositel. Po všech těch zákazech a barvitých popisech od rodičů, jak by mohla svými ohni lidem ublížit, bylo trochu těžké brát své schopnosti jinak.

K tomu ale naštěstí měla svou Sorin.

Pro Sheenina Levana nebyl turnaj nic nového. Sheena ostře cítila, jak Sorin tato místa a pravidla věrně zná. Na rozdíl od Sheeny sršela sebevědomím a nedočkavostí.

Ale ani tahle sebejistota Sheenu úplně nevytáhla z pochybností. V Sorinině vzrušení bylo totiž také neznámé očekávání. Jako by se těšila spíše na někoho konkrétního než na zápasy. Sheena se rozhlížela po sále, ale v této místnosti se dotyčný určitě nenacházel. Nebyli zde ani všichni účastníci a zdejší osazení pomalu mizelo už během čtení.

Když bylo to nejdůležitější řečeno, Sheena odcházela s rozporuplnými pocity. Nevěděla, jestli se jí ještě do arény chce. Čím déle tady byla a věděla více o tom, co se bude dít, řešila, zdali se nerozhodla pro příliš velké sousto. Ani žádné dítě u zápisu neviděla. V momentě, kdy se ocitla opět vedle otce, tak neměla daleko k tomu, aby mu vyzradila, že by raději jela domů. Na něco takového v ní ale příliš žhnula natěšená Sorin.

„Co se tváříš?“ zeptal se Tay na protažený obličej. 

Očekával, že Sheena bude po přednášce zářit, když o ten zatracený turnaj zatvrzele stála. Teď Sheena vypadala, že ji sem snad sám dotáhl za trest.

Smutně na něj pohlédla.

„Chtěla bych –“ spustila, ale zadrhla se a poslední písmena zapískala, jako by ji někdo zatahal za hlasivky.

Ten zbytek už ji Sorin nenechala doříct. Začala se hněvat, když poznala, že chce Sheena dnešek překazit. Přece se nebudou teď chovat zbaběle a hloupě, když už jsou tady. Sheeně se z toho boje sevřel krk a v tu chvíli pocítila, jak ji Sorin zoufale přemlouvá.

Sorin se však tentokrát nepodařilo bázlivou Sheenu přesvědčit žádnými řečmi. V napjaté tísni, kdy Tay očekával konec sdělení, se proto Sorin uchýlila k něčemu nečekaně zlovolnému. Nechala Sheeně projet hlavou ostrou jehlu bolesti, která rázně ukončila jejich spor.

„Na záchod,“ vyhrkla Sheena bez vlastní kontroly a bolest povolila.

Tay se na nesrozumitelné chování zamračil a Sheena se svých neřízených reakcí polekala. Dlaněmi si zakryla pusu a silně si na ni zatlačila, aby už Sorin nemohla nic vyslovit. Vypadala při tom, že bude brzy zvracet. Otočila se a zjišťujíc, že příznačně s otcem postávají vedle dámských toalet, vběhla dovnitř.

  • Turnaj
  • Číst první díl
  • Číst druhý díl