Návrat na hlavní stránku

Tayemství

Dcera svého otce – kapitola dvacátá první

V posledních fázích voulézy zažívala Mishi kromě silných slabostí také dny nárazových zlepšení. Po hodinách, kdy s bolestmi na hrudi stěží dýchala, její organismus jako v záchvěvu naděje nabral sil a cítila se života schopná jako před měsíci. Měla velkou radost, když se tak dělo, a snažila se každou nabytou energii naplno využít. Dopisovala pro Sheenu deníky, kreslila, a když nohy dovolily, zvládla krátkou procházku s asistencí. Při ruce jí byly neustále sestry, které posloužily i jako milá společnost v době, kdy Tay musel do Kity a Sheena byla ve škole.

„Budete si ještě něco přát, paní Taris?“ načechrávala v pokoji sestra polštáře, zatímco Mishi v županu hleděla z okna někam ve směr, kde by měla být Sheenina škola. Neposlouchala. Až když postel byla dokonale připravená, uvědomila si, že zdravotní sestra poslušně zůstává u ní se svou otázkou.

„Děkuji,“ svolila Mishi k odchodu.

„Mám vám něco přinést?“

„Ne, budu si číst. Ať mne, prosím, nikdo neruší,“ řekla Mishi tiše a dál sledovala dopolední záři nad městem.

Cítila se natolik dobře, že plánovala telefonát do školy, aby mohla ten vzácný čas strávit s Sheenou. Možná by zavolala i Tayovi, přestože zatím spolu příliš nemluvili. Třeba je už na cestě zpátky. Musela se rozhodnout. S tím ji mrzelo, že by sem nedostala oba své paličaté Tarise zároveň. Asi, kdyby si vynutila, tak ano, ale to nebyla nálada, kterou by zde chtěla.

„Vlastně bych si dala…“ otočila se, ale pokoj byl již prázdný. 

Došla k posteli a posadila se. 

„Karamelky,“ vzdychla si pro sebe a zahleděla se na sluchátko telefonu. „Dala bych si karamelky.“

Usmála se nad svými myšlenkami. Už dlouho neměla chuť k jídlu. Nechtěla ale nikoho přivolávat. Vytáhla knihu a pustila se do čtení.

Nakonec neuběhlo ani dvacet minut a Tay nečekaně vklouznul do dveří. Posadil se rovnou na peřinu vedle Mishi a položil jí sáček karamelových bonbónů na rozevřenou knihu. Se svým nic neříkajícím tvářením sledoval, jak Mishi nejdříve zaskočeně bonbóny prohlíží, a pak na něj přísně přivírá oči.

„Že mě vůbec překvapuje, že máš štěnice i tady,“ zabručela si a balíček otevřela. „Teď ses prozradil.“

Tay na to klidně pohodil rameny, tak popíchnuta nevážně pohrozila: 

„Najdu je a nacpu ti je někam.“

Tay pozvedl s hraným ohromením obočí: „Všechny?“

„Blafuješ,“ hrála s ním. „Máš tu jen dvě.“

Tay na Mishi hodil pohled, že ho snad nemá za nějakého amatéra.

„Tak tři?“ zkoušela. Jen vydýchl do úsměvu. „Čtyři?“

Neodpověděl a místo toho pobaven zacpal Mishi pusu bonbonem. Pořád v ní ale měla dost prostoru, aby mumlala něco dalšího, takže tam jeho rukou přistál pro jistotu ještě jeden. S tím už se Mishi rezignovaně opřela o polštář a raději vychutnávala vytouženou sladkost.

Když karamelu na jazyku ubylo, využila Mishi toho, že Tay sedí blíže než obvykle, a pohladila ho po tváři.

„Povídej mi něco,“ poprosila ho.

Tay se zakabonil. Nebyl z toho nadšený, ale bylo na něm znát, že se snaží pro Mishi něco vymyslet. V množství témat, kterým se chtěl vyhnout, to byl ale úkol nesnadný.

„To je jedno. Třeba, jak bylo teď v paláci. Cos tam dělal? Stihl jsi oběd? Potkal jsi někoho, kdo neumí parkovat?“ klouzala dlaní po jeho sestřihu, jako když matka dodává odvahu svému malému synovi.

Tayovi i přes snahu trvalo, než ze sebe něco vydal, ale nakonec spustil o nepodstatných drobnostech z posledních cest. Mishi ráda, že Tay vůbec mluví, ochotně poslouchala, ale samozřejmě čím větší obyčejnosti povídal, tím více na něm cítila, jak nechce mluvit o skutečných věcech, které se nyní dějí. Bádala, jak udělat aby tento rozhovor brzy neskončil. Místo probírání aktuálního dění, o kterém příliš neví, tak raději zamířila do časů, kdy ještě měla dobrý přehled o životě obou a nic se nekazilo, třebaže to znamenalo se v jejich manželství navrátit velmi, velmi daleko, možná až na samý začátek.

A překvapivě se toho Tay chytil více než ochotně a své vzpomínání dokonce posunuli ještě před onen začátek. Bavili se společně dobou, kdy byli kolegové v kanceláři, od nočních seancí u zákonů až po chystání svatby. Nebylo pochyb, že oba ji nyní s čerstvou čtyřicítkou považovali za dobu šťastnou, plnou událostí, z nichž měli radost. Z pohledu dneška také v mnoha směrech vtipnou.

Jenže navazující události přirozeně stočily téma k počátku jejich milostného vztahu a k narození Sheeny, při kterém Tay podivně utichl. Ne náhle, jen se více zamýšlel než konverzoval, a Mishi v něm poznala i přes zdánlivý klid smutek.

„Ona si jednou uvědomí, co pro tebe znamená,“ chopila se s citem jeho ruky. „Jde na ni puberta. Potřebuje si všechno překrucovat a zveličovat, aby si dokázala, že má vlastní skvělý názor. Jen si hledá místo, poznává svou sílu, víš. Jde to líp, když je proti tobě rovnou celý svět, na který si stěžuješ. Být ublížený pořád kvůli všemu. Je to ale jenom póza, přejde to. Až se jí do hlavy přestane tlačit tolik hormonů, pochopí, proč jsi s ní nemohl být, a žes to dělal i pro ni, aby se měla dobře. Jak moc je tvoje práce důležitá a jak ti záleží na tom, aby to tu dobře fungovalo.“

Na to se Tay lehce nevěřícně zasmál a potřásl hlavou.

„Co?“ nerozuměla té hořkosti.

„Jen… to, jak to říkáš.“

„Jak to říkám?“

„Jako bych to tam miloval.“

„No…“ nedával jí teď smysl předchozí rozhovor, ve kterém vzpomínali na práci, „miloval. Já tam byla, viděla jsem tě. Byl to celý tvůj svět. Chtěl jsi být teefu. Chtěl jsi všechno v Areneánu vyřešit a všem to v radě natřít. Udělat lepší svět, nebo ne?“

Tay se však uzavíral a nechtěl se k tomu vyjádřit.

„Tayi?“

„Je to jedno,“ odbyl.

„Mně to není jedno, co se stalo?“

„Neřeš to,“ mračil se.

„Já to chci vědět.“

„Mishi!“ napomenul ji. Nechtěje se hádat se utišil a jen důrazně zopakoval: „Neřeš – to.“

Mishi povzdychla. Také se nechtěla přít, ale nedokázala nepokračovat: „Týká se to Sheeny? Sorin? Turnaje?“

Mlčel.

„Vždycky jsi mě ignoroval, když jsem o tom chtěla něco vědět.“

„Neignoroval jsem tě. Řekl jsem ti, že si s tím nemáš dělat starosti.“

„No, to se dělá dost těžko, když tak zarytě mlčíš!“ opřela se do něj a najednou byli skokem u svých prvních velkých hádek.

Ale tentokrát se Tay vyprovokovat nenechal. Zavřel oči a Mishin ostrý hlas se pokoušel přejít. Povedlo by se mu to snáze, kdyby alespoň na chvíli odešel, ale to by se opravdu nedostali k ničemu lepšímu než tenkrát.

Mishi si všimla, že Tay nervně svírá prsty, a hned si vše rozmyslela. Smutná se omluvně přitulila k jeho rameni.

„Promiň. Jen, když mi někdy mluví o Sorin, je to pro mě těžké, víš. Mám strach, aby jí něco Sorin neprovedla. Chtěla jsem se tě aspoň zeptat, co si o tom myslíš, jestli je šance, že někdy bude v pořádku. Ale vím, že bys mi lhal, jen abych nemusela slyšet nic… nic z toho, co víš. Nejsem tak hloupá, Tayi. Znám tě. Je mi jasné, že toho víš hodně a není to nic dobrého, když ses rozhodl mě od toho úplně odříznout a nést to sám. Jen pochop, jak mi je, když nic nevím, a jenom se na ni dívám, jak se s tím trápí. Přitom ještě sleduju tebe, jak jsi kolem ní nejistý. A toho se úplně hrozím, protože ty jsi pro mě ten nejchytřejší a nejschopnější člověk na světě, takže… pokud ty nevíš, co dělat, pak si neumím představit, kdo jiný by věděl.“

Mishi čekala a doufala, že od Taye získá alespoň něco, co by ji přivedlo k odpovědi. Tay jí však vracel jen uměle strnulou tvář. 

Dívali se na sebe, a když se Mishi zalily oči nad těmi ztrápenými myšlenkami, s ledovým klidem řekl: „Postarám se o ni.“

„Já vím, že jo,“ zabořila do něj nešťastně tvář. „Já vím, že jo.“

AAA

Od toho dne se už Tarisovi k tématu Sorin nevrátili. I když se Mishi nikdy nedozvěděla, co Tayovy plány obnášejí, opět mu po letech důvěřovala. Věděla, že geniální a důkladný Taris by nic nenechal náhodě a jestli existuje pro Sheenu cesta ke svobodě, už na ní dávno pracuje.

Tak se snažila být dobře naladěná přinejmenším z toho, že spolu zase dokáží mluvit a že má po ruce karamelky, kdykoliv si vzpomene. Navíc si s každou Tayovou návštěvou byli blíže. Doslova. Židle v nemocničním pokoji se přesunula od zdi zpátky k posteli, ale brzy ani tam nikdo neseděl. V pár dnech si Tay začal lehat sám od sebe k Mishi na peřinu, aby ho měla těsně u sebe a nemusela se během mluvení vyčerpávat zbytečnou hlasitostí. Ano, přesně takhle jí to vysvětlil, když to poprvé udělal. A Mishi mu vše odkývala, že tomu rozumí.

„Škoda, že nemůžu vidět, jak to Sheena zvládá. Moc mi o škole nepovídá,“ smutnila Mishi jednoho takového dne, když spolu o samotě leželi.

Zasmušile si cpala do pusy další sladké kousky a Tay Mishi tiše pozoroval, jak se s boulí na líci uklidňuje. Nevydržel a natáhl se k odloženému saku, aby z kapsy vytáhl fotografii. Byla na ní vyfocena školní třída, kde ve středu záběru seděla Sheena mezi dětmi. Snímek byl jasně pořízen zvenčí.

Mishi pookřála. Radostně si prohlížela naprosto znuděný a otrávený obličej své dcery. Pak jí ale pohled zůstal někde za fotografií s tím, jak jí právě něco došlo.

„Zkoušíš mě, jestli ti na to něco řeknu,“ prokoukla ho. Tay ale nic nedal znát. „Díky,“ poděkovala mu za fotku.

Ještě nějakou dobu ji zamyšleně ohlížela, než se opatrně zeptala: „Sleduješ ji stejně jako mě?“

Tay se chvíli zamýšlel.

„Více,“ přiznal.

Mishi pokývla, že něco takového čekala, a snažila se všechny námitky, které ji napadaly, do pusy nevpustit. Přece jen ale poznamenala: „Když budeš chtít vědět, jak se má, můžeš se jí taky na to zeptat, víš o tom?“

„Ano.“

„A přestaneš s tím někdy?“

„Ne,“ zamítl a viděl na Mishi, že jí dává práci se tomu neprotivit.

„Měla by o tom vědět, Tayi −“ neudržela se.

„Mishi,“ svraštil Tay čelo a odvrátil se.

„Promiň,“ rychle si ho přichytila, aby ho nenapadlo se vzdálit. „Nechtěla jsem… promiň. Dobře… když si myslíš, že je to tak lepší. Jen… jak Mario odjel, cítí se teď hrozně osaměle. I když víš o každém jejím kroku, můžeš si s ní i tak povídat o tom, co dělá.“

Tay se na Mishi zadíval, jako by řekla něco zbytečného, a prakticky tím toto téma mezi nimi nadobro uzavřel. Mishi pochopila, že se svým názorem o svobodě a soukromí u Taye nepochodí. Ne, pokud něco takového dělá už tak dlouho. Nedobrali by se ve společné řeči kolem sledování Sheeny kloudného konce. Trochu se sice bála, že by to Tayovi jednou mohlo přerůst přes hlavu, ale nezbývalo, než to nyní Tayovi ponechat a doufat, že ví dobře, co dělá.

Sklopila proto zrak zpět k fotografii a raději se začala soustředit více na její obsah, než na způsob, jakým byla pořízena.

„Páni, co to tam mají za hezounka?“ usmívala se nad blonďatým chlapcem, kterého Sheena měla naproti.

„Max Vehler. Je taky z domova, jako většina tam. Nějakej chlap ho nechal v nemocnici, když mu byly tři měsíce. Rodiče byli pohřešovaní, ale nikdy se nenašli. Je to takovej frajírek. Klasickej školní oblíbenec. Dělá jim tam předsedu třídy,“ sypal Tay bručivým tónem.

„To sis tam nechal prověřit všechny?!“ žasla Mishi.

„Ne, jenom jeho.“

Mishi se zamračila, že tomu moc nevěří.

„Nelíbilo se mi, jak se na Sheenu dívá,“ bručel dál.

„Myslíš jako kluk na holku?“ zvedl se Mishi koutek úst a nebylo pochyb, že trefila hřebíček na hlavičku.

„Tak nějak,“ naznačil Tay ústy a ignoroval, že se mu Mishi směje.

„Hahaha, doufala jsem, že se ještě dožiju toho, kdy se s tímhle vytasíš! Na tvoji malou holčičku kouká jiný chlap. Je to tady!“ neovládala Mishi nadšení. „Nechej ji to prožít, Tayi. Jednou se ti taky provdá. Opovaž se toho kluka nějak zastrašit!“ 

Sklouzla očima zpět celá rozjařená: „Jak to, že o něm nic nevím?! Ta holka mi taky vůbec nic neřekne! Vždyť je to úžasné a on je tak hezký! Sice sedí, ale je vidět, že je vysoký a už se mu dělají ramena. Určitě má pod těmi světlými vlasy modrý uhrančivý očiska jako ona. Jestli se jí věnuje až tak moc, jak žárlivě tvůj hlas zní, když o něm mluvíš, pak z něj musí být hotová.“

„No, jestli je po tobě, tak určitě. Je to takovej tvůj typ,“ zamručel.

„Co tím jako chceš říct?!“ popíchlo Mishi.

Tay demonstrativně spustil o něco vyšším hlasem: 

„Takovej urostlej, svalnatej, modrookej abián. Ty mám úplně nejradši. Takových je nejvíce na sedmém bulváru. V klubu Opilá růže. Vždycky si tam pro nějaký kousek zajdu, užiju si s ním a pak mu nechám ráno na sebe špatný číslo.“

Mishi se překvapeně zarazila, odkud je jí to povědomé.

„To jsem řekla kamarádce dříve, než jsem si tě vzala.“

„Sedm měsíců a dvanáct dní před svatbou… přesněji,“ shrnul suše, „V kuchyňce na hospodářském. A nebyla to žádná tvoje kamarádka, pěkně jsi ji všude pomlouvala.“

Mishi otevřela ústa.

„Ty! To mě teda zkoušíš!“ hrála nazlobenou. „Dobře, tak… bylo mi dvacet čtyři. Měla jsem to v hlavě trochu jinak. Zajímavé, že si pamatuješ zrovna tohle a ne, kdy jsem někomu řekla, že tě miluju.“

Tay se lehce pousmál: „Myslíš?“

Mishi mu úsměv oplatila. Velmi se však zastyděla, co všechno o ní ví.

„Doufám, že sis to aspoň pouštěl častěji, než ty nevyzrálý kraviny, co jsem někdy plácla.“

„Ke kravinám jsem se nijak zvlášť nevracel“ řekl a uvelebil se do polštáře. „Ale některý perly fakt nejdou zapomenout.“

„A která byla ta největší?“ zvědavě loudila.

Tay se zahloubal.

„Asi když jsi řekla Mariovi, že je náš úžasnej a obdivuhodnej patron.“

Tomu se i Mishi trpce zasmála.

„Nevěděla jsem –“

„Já vím,“ mávl rukou.

V následné odmlce napadal Mishi zcela jiný pohled na věci kolem Tayova sledování. Jak se asi musel cítit, když tajně poslouchal i to, co by nechtěla, aby slyšel. O něm, o ní, o mužích, které měla. Kolik toho řekla, co by leckdy vzala zpět. Už se nedivila, že se jí Tay nikdy na nic nevyptával. Věděl všechno. Ve všech verzích, které tvořila pro druhé, ač třeba občas žádná nebyla pravdou. Možná se nikdy neptal, protože čekal, že od ní dostane jen další verzi přesně šitou právě pro něj. Nejspíše se svou vytříbenou pamětí měl o ní lepší přehled, než ona sama o sobě.

Přesto tady dnes ležel a vypadal, že se přes všechno přenesl. Rozhodla se tedy raději nechat toto téma na pokoji a více se tím už neprobírat.

Vrátila Tayovi fotografii a přitulila se.

„Máš studené ruce,“ všimla si. „Je tady chladno. Nechceš se přikrýt?“ nabídla kousek své peřiny.

Tay se pochybně zatvářil, čímž Mishi poškádlil.

„Budu hodná, jen tě přikryji. Žádné akce na tebe nechystám,“ tvrdila, avšak v očích měla jiskru. Takové její koukání znal.

Odložil fotku na stolek a s ruměncem na tváři se přetočil zpět:

„Tos říkala pokaždý. A teď z tý tvý hodný neakčnosti máme Sheenu.“

„Vidíš, jak jsem byla hodná,“ hihňala se. „Náhodou to nebylo pokaždé. Někdy jsem tě nechala spát… když už ses tvářil hodně takhle,“ zkroutila obličej.

„Jo, snažil jsem se a často tě ani to nezastavilo.“

Mishi se znovu zasmála, ale nenechala Taye nic zamluvit. Opět ho pokoušela: „Takže… nechceš se jít ke mně zahřát pod peřinu? A nebudu ti teda lhát, nemíním být hodná.“

Tay přivíral oči a nebylo jasné, zda se rozmýšlí nebo čeká. Zadíval se do bílé stěny pokoje a náhle vypadal duší nepřítomen.

„Na co myslíš?“ pošeptala, a přestože stále ležel na peřině s hlavou opřenou o loket, pomalu si začala hrát s jeho knoflíky u košile.

Tay k Mishi shlédl a nezúčastněný toho, co páchá, řekl: „Vzpomínáš na vyhlášku o provedení některých ustanovení zákona o energetické náročnosti budov?“

„Cože?“ ustrnuly jí ruce na knoflících.

„Dělali jsme na ni dva měsíce v sedmdesátým devátým,“ pokračoval.

„Matně,“ hloubala Mishi nad tím, proč teď mluví o něčem dvanáct let zpátky. Pak jí ťuklo: „Nebyla to ta, které jsme říkali ‚šlehačková‘?“ Hned se rozzářila. „To byl hezký večer, když jsme ji dokončili. Měla jsem ráda naše… oslavy.“

„Úplně jsi pak vytuhla a já ji musel do rána sám přepisovat, protože byly papíry od tebe celý zpocený a pokrčený.“

„Jo,“ smála se. „Ten křest byl příznačně energeticky náročný. Říkala jsem ti, abys to hlasování odložil.“

„Včera jsem si na to vzpomněl, když jsem podepisoval její zrušení. Rada schválila nějaký novoty, když jsem tam nebyl,“ dokončil zklamaně a vrátil se pohledem na zeď.

V momentě se někam zasnil a Mishi povzdychla nad tím, že se zase ubírá do vnitřního světa místo toho, aby tady byl s ní a realizoval, na co myslí. Nechtěla ale na Taye tlačit, tak vydržela nějakou tu minutu sledovat, jak za clonami v očích bloudí vlastními proudy.

A to byla opravdu scéna jako vystřižená z období, kdy se teprve intimně poznávali. Tehdy jí přišlo nepochopitelné, že ji Tay nepotřebuje blíže, než nakolik mu stačí k pocitu, že jsou spolu. Bylo to to jediné, co si přál. Mít svou Mishi. Kdyby Mishi neprotestovala a nepodmiňovala tím jejich vztah, setrval by ve své posteli v pracovně klidně napořád. Nerozuměl významu, jaký Mishi společné ložnici přikládá. Třeba se s ní ve své hlavě miloval každý den, ale skutečné prožitky ho nelákaly. Ba co více, ještě se u nich častokrát tvářil, že „trpí“.

Jenže Mishi byla jiná. Tak jako dříve, i teď toužila po něčem tělesném. Vlastně Taye obdivovala za to, co si dokázal bez dlouholetého kontaktu mezi nimi v sobě uchovat. Asi by jí zvládl být věrný, i kdyby pro něj zůstala láskou platonickou nadosmrti. Stačilo mu pár vzpomínek, ve kterých si žil. Stačilo mu jen se dívat přes kamery, jak se má. Jen vidět, že existuje, že je pořád jeho ženou a čeká na něj doma.

Myslela si vždycky, že má toho nejdivnějšího chlapa na světě. Teď si tím byla jistá. To, čeho si na něm vážila, ji přitom často trápilo. Tay jí ukazoval, že nemusí posuzovat lásku podle počtu dotyků a polibků, ale stejně po nich toužila a tahala ho do svých neřestí. Vtipkovala o tom, jak ho znásilňuje, přestože tomu tak pochopitelně nebylo. Nejednou se přistihla, že si také bere neúspěšné svádění velmi osobně. Že vlastně žárlí, i když přesně neví na co. Asi na geniální mysl, která mu místo ní poskytovala k životu vše, co ho uspokojovalo. Včetně jejich vztahu. Když byl přesně jako teď v posteli zamyšlený, necítila, že by ho měla úplně pro sebe. To ji hlodalo. Přišlo jí, že každá chvíle, ve které se snesl do přízemní fyzické podstaty a spolupracoval, byla jen, aby se nezlobila.

Ale nic z toho nevěděla jistě. Nikdo o něm nevěděl nic jistě. Byl to Tay Taris. Člověk, který nevysvětloval a nehájil své jednání. Nechával každému, co si myslí. Obraz sebe takový, jaký si daný člověk o něm vyvodil. Možná podle toho obrazu pak Tay odhaloval druhého, protože tím, že se lidem nepřizpůsoboval, promítali si lidé do názorů na jeho podivnosti především své problémy. Tak jako Mishi svou neschopnost udržet si víru v jejich lásku bez krásných slov a fyzického milování.

Nyní již tomu Mishi rozuměla, ale už to nedokázala na sobě změnit. Nezbývalo, než si v těch posledních dnech také něco odpustit a odejít s něčím, co nezlepší. Nechat při psaní své cesty hrubku, kterou neopraví. Protože to není potřeba. Není potřeba opravit každou hrubku. A ona právě měla Taye znovu ve svém objetí a dychtila i ty malé síly, které ještě má, využít k tomu, co tolik nemá rád.

Rozjímavý Tay neměl tušení, co se Mishi honí hlavou, dokud neucítil její rty pod bradou. Jejich pohledy se setkaly a neurčitě se usmál na provinilý výraz, který kvůli polibku měla. Nevěděla, jestli se usmívá proto, že poznal její nejistotu a přijde mu mylná. Ale chtěla tomu věřit, tak úsměv vzala jako svolení. Objala Taye kolem krku a začala ho něžně líbat. Jen tak lehce a opatrně, aby se přidal, až bude chtít.

A Tay, ač už mohl Mishi předvídat, pod přívalem polibků znehybněl, jak bylo pro něj typické. Když však Mishi vzdávala svou snahu a cítila, že se na něj zavěšená dlouho neudrží, podepřel ji a přitáhl k sobě sám, aby nepřestávala. Nezvládal jí téměř nic oplácet, ale nepřerušil ji do chvíle, než k němu dorazilo toužebné zašeptání.

Vtom Mishi zastavil a mírně ji od sebe odtáhl.

„Můžu ti ublížit,“ zamítl přísně nápad jako dítěti, které nemá rozum. Poté sklouzl svými prsty k smutně ostrým hranám nahého těla, které odhalil rozvázaný župan.

Mishin elán nepatrně opadl. To poslední, co ale teď chtěla, byl právě onen rozum.

Pohladila Taye po líci a vážně řekla: „Ubliž mi.“

Načež se hned vesele uchichtla.

Tay se však tak rozverně necítil. Zamračil se, měl starost. Pochopil, že si Mishi svou hloupost vymluvit nenechá, tak se od ní úplně odpoutal, vstal a beze slov zamířil ke dveřím.

Mishi vidouc Taye odcházet zabolelo u srdce. Takhle nesmyslně vyhánět ho nemusela.

Jenže Tay se před dveřmi zastavil a místo odchodu zamknul. Stáhl dveřní roletku, zatáhl závěsy u okna, shodil ze sebe oblečení a vklouznul pod přikrývku za překvapenou manželkou. Úplně se nepřitulil, nechal si odstup, ve kterém ji hladil. Starostlivě a nesměle.

Mishi brzy přemohla nedočkavost a přiblížila se, přičemž si u Taye všimla, že v sobě neustále něco rozpačitě řeší.

„Šestnáct let jsme spolu a pořád na mě jdeš jak školák,“ utrousila pobaveně a slízla si jeho dotčený pohled s jasným vzkazem, že si takové řeči mohla nechat. 

„Dělám si legraci,“ žehlila s chichotáním, „pojď ke mně, Tarisi.“ 

Přimkla si ho k sobě a jako obvykle přebrala netrpělivě taktovku.

Ale tentokrát byla Mishi ráda za Tayův něžný a opatrný přístup. Zacházel s ní jako s hedvábným papírem, který nesmí pokrčit, a to bylo v tento den pro ni asi to nejlepší. Ani na chvíli po něm nežádala více.

Nutno však o Mishi dodat, že i když ve své mladší a hlavně zdravější verzi měla mnohem divočejší nálady, většinou to nebyl sex, o který jí u Tarise šlo. Byly to ty jediné chvíle, kdy dokázal všechny masky odhodit a být s ní v celé své křehkosti, kterou si normálně pečlivě chránil. Ať už řešil za kamennou tváří cokoliv těžkého, poznala míru a povahu jeho problému právě a jen tehdy, když se milovali.

Tohle o něm věděla od první noci, kdy hodila do krbu žlutou dohodu a zmocnila se ho skrz alkoholovou lest. Na co ale zapomněla ve svém smířeném a šťastném stavu, že její protějšek za velkou zdí ve svém nitru dosud nic nevyřešil. A už vůbec nebyl připraven na blížící se smrt své životní lásky, jejíž vyčerpané tělo právě držel.

Netrvalo proto dlouho a Mishi ucítila, že s Tayovým dechem není něco v pořádku. Jako by prožíval nějaké vnitřní pnutí, které na něm nepoznávala. Vytrhlo ji to z vášní a chtěla se na něj podívat, ale nedovolil tomu. Silněji ji sevřel tak, aby mohl mít tvář skrytě zabořenou v jejím dolíku u klíční kosti. 

S tím i ustal a jen Mishi nehybně držel. Mishi se chtěla v obavách zeptat, ale než stihla promluvit, zašimralo ji cosi vlhkého na krku. Pozdě si uvědomila, kolik po něm žádala a co musel v sobě překonat, aby s ní mluvil, natož ji pomiloval.

Už se nepokoušela Taye od sebe odtáhnout. Chytila jej stejně, jako držel on ji, a i když mu intenzitu objetí nemohla opětovat, alespoň mu věnovala úplnou tichost. Dojata ho nechala ze sebe dostat všechnu bolest a se soucitnou úzkostí na hrudi vnímala, jak jí jeho horké slzy, jedna po druhé, sjíždějí po kůži do vlasů.

AAA

Tak se poslední dny podzimní triády v malém nemocničním pokoji střídali dva Tarisové, kteří se navzájem nepotkávali. Tay ležel u Mishi každé dopoledne do doby, než Sheena byla na cestě ze školy. Poté se mu podařilo přízračně vytratit a svou dceru v budově minout. Nejspíše to oběma vyhovovalo, neboť ani Sheena Taye nevyhledávala. Řešila v sobě se Sorin svůj původ a popravdě údajného otce zahlédnout nechtěla.

Před čím utíkal Tay, neměla však tušení ani Mishi. Povídali si otevřeněji než kdy dřív, ale když přišla řeč na Sheenu, Tay uhrál hovor do autu. Mishi měla nutkání oba nabádat k tomu, aby si svůj spor vyřešili, ale bylo to marné. Jádro smutku si před ní tvrdohlaví Tarisové nechávali pro sebe. Neměla se čeho chytit, nevěděla nic. Musela věřit, že si k sobě najdou cestu sami.

Možná toho bylo jen v jeden čas příliš. Nakonec už stejně ani nemohla něco řešit. Mishi každým ránem dýchala slaběji a měla na jazyku čím dál méně slov. O to měkčeji byla držena v náruči, ve které podřimovala. Tu a tam otevřela oči, když ucítila sílu, a vzhlédla do těch hnědých nebo modrých na druhé straně. Jako by se jen ujišťovala, že tady s ní ještě někdo je. Už ani nepostřehla, kdy se tváře mění. Nebylo to důležité. Vždy tam jeden z jejích Tarisů byl.

Taye poznávala hlavně podle palce, kterým přejížděl po líci, jak jí lehce podpíral hlavu. Když už úplně utichla a nic nežádala, měla od něj za den více pohlazení a něhy, než za celé roky. Vskutku nevěděla, kde se něco takového v jejím manželovi bere. Napadalo ji přitom, že kniha Tarise musí mít mnoho stran, které si nestihla přečíst.

A asi to tak bylo i dobře. Mohla mu ponechat tajemství, neboť zrovna v tajemstvích byl teefu Tay Taris velmi zběhlý. Některá mistrně konstruoval. Některá se tvořila sama z nouze a lží. A jedno z takových tajemství si umělo najít špatnou dobu, kdy si na něj došláplo…

Ležel na posteli a sledoval Mishi, jak uvolněně spí a tváří se jako při procházce rozkvetlou zahradou. Zdálo se sice, že se v ní vše chvilkami zastavuje, ale měřicí přístroje Tayovi předávaly svůj klid.

Posléze ucítil podivné zachvění. Tušení mu zvedlo hlavu z polštáře a zadíval se do prázdného okýnka. Zneklidněl a raději se vydal na chodbu zjistit, co ho dráždí.

Sotva udělal krok z místnosti, uleknul se pláště strážného Nositele, jenž stál hned vedle dveří.

„Co tady děláte?!“ zavrčel na něj.

Nervózně se rozhlédl k výtahům. Sheena měla být ještě nějakou dobu ve škole. Přesto nechtěl být zpozorován v takové společnosti. Rukou Nositeli naznačil, aby šli dále do ústraní.

„Posílá mě Kara. Čeká na vás dole. Jsme znepokojeni, jak se věci vyvíjejí, Tayi Tarisi,“ odpověděl.

„Nic se nijak nevyvíjí. Už jsem Kaře řekl všechno. Vypadněte!“

„Dohoda zněla, že Sheenu vydáte do konce měsíce –“

„Vím, jak dohoda zněla,“ vskočil mu Tay do řeči. Bezmocně se ohlédl ke dveřím Mishina pokoje. „Potřebuju ještě čas. Teď to nejde.“

Zamračený strážný nelibě vydechl. „Víme, že vaši muži zaznamenali aktivitu jejího Levana v budově školy.“

„Nikomu tam neublížila. Jen se jí vznítilo oblečení. Zvládla to zastavit. Nikomu se nic nestalo, skoro nikdo to neviděl,“ hájil Tay.

„Neradi vidíme takové věci, Tay Tarisi. Nezvykejte si nám něco nehlásit. Nemůžeme brát v této záležitosti ohledy. Ani na teefu.“

„Nezkoušejte mě zastrašit,“ pěnil Tay. Přiklonil se k Nositeli: „Taky můžu hlásit všechno. Vím, co chystáte na Lin-Chua. Kara by měla být ráda, že mě má na své straně. Takže Sheenu přivedu, až uznám za vhodné. Pár dnů ještě vydržíte.“

„Přivedete?!“ hořce pobavilo strážného. „Nemusím zrovna vám připomínat, jak je její Levan… speciální. Není to žádná poloviční duše, je to inteligentní zkušená zrůda. Myslíte si, že s vámi půjde?!“

Tayovi se stáhly rty a vážně se zamýšlel.

„Musím to udělat sám,“ řekl odhodlaně.

„Vy tomu nerozumíte, Tarisi. Jestli má jen malé podezření, že ho ohrožujete, udělal z vás v hlavě vaší dcery dávno největšího nepřítele.“

„Já vím,“ hlesl na to.

Strážnému Nositeli se nelíbila nejistota, kterou na Tayovi cítil, ale neviděl. Pochopil však, že s ním v tuto chvíli lepší pořízení nebude.

„Jak myslíte. Máte jen jeden pokus. Jinak se do toho vložíme my. Ale nic nenecháme náhodě,“ vytáhl strážný zpod pláště ampuli s krátkou jehličkou na konci. „Tohle je nervový jed, který Levana na několik dní otupí. Nebude se moci dostat z nevědomí, nebude Sheenu chránit. Jehlu jí musíte zarazit přímo do tepny na krku, tady… a zmáčknete druhý konec,“ naznačoval. „Buďte rychlý. Jed zabere až za několik vteřin. Myslete na to, že do té doby vás může ještě zabít.“

Podal ampuli Tayovi, a zatímco si ji Tay napjatě prohlížel, pokračoval: „Nezapomeňte, že i když Nositel spí, jeho Levan ne. A taky, že vnímá všechen prostor kolem sebe. Nepotřebuje oči. Je to Levan, vy jste jen člověk. Bude vždy vědět, kde jste a co děláte. Jediným klíčem je jeho pozornost. Může se vám to povést, pokud se bude soustředit na něco jiného. Taky by se vám hodilo, kdyby Sheena měla ve vás důvěru a bránila vás zevnitř, ale… s tím moc nepočítejte. To monstrum získává kontrolu nad Nositelem rozkladem jeho identity. Možná už teď sama neví, kdo je a kdo jste vy. Čekali jsme zbytečně dlouho.“

„Zbytečně ne,“ vydechl Tay těžce. Schoval ampuli do kapsy a ještě jednou se ohlédl s myšlenkou na Mishi. Jeho obličej už skrz ztuhlý výraz propouštěl starost: „Může jí to ublížit? Sheeně…“

Strážný svou odpověď pozdržel. O Tayově úspěchu silně pochyboval.

„Přežije to. Uvědomte si, jakou katastrofu se tady pokoušíme zastavit. V tomto případě je utrpení vaší dcery druhořadé. Být vámi, mám větší starost o vlastní zdraví.“

Hlas strážného utichl a Taye z napjatého soustředění vytrhlo pípání. Polekaně se otočil k pokoji Mishi, do kterého právě vbíhalo několik zdravotníků…

AAA

V čase, kdy Mishi zažívala svůj poslední kolaps a Tay řešil dohodu se strážnými Nositeli, kteří bez ohlášení navštívili nemocnici, nic netušící Sheena seděla ve třídě a účastnila se výuky. Docházela poctivě celé ty týdny, co její maminka ležela v nemocnici. Zprvu proto, že to bylo její přání. Poté proto, že věděla, že máma chce trávit nějaký čas také s otcem. Sama jej v nemocnici neviděla a v bytě se také nepotkávali. Poznala akorát na mámině šťastné a spokojené tváři, že v Hertisu stále je. Nerozuměla přitom tomu štěstí, protože si neuměla od otce představit nic hezkého. A i když jí pak bylo mámou nabízeno, že školu vynechávat může, ale bude muset přítomnost otce v pokoji překousnout, bylo pro ni už těžké ze svých postojů ustoupit. Nechávala rodičům soukromí a prchala před svými psychickými problémy tam, kde sice měla jiné, ale přece jen lehčí.

A tak se dělo i onen nešťastný den. Sheena seděla ve třídě na polštáři, řešila se sousedkou příklady, když v tom vyučování narušila sekretářka ředitele. Vypadala rozrušeně. Vyřkla Sheenino jméno a ukázala Sheeně vážně, aby šla za ní ven na chodbu. Za dveřmi se pokusila začít větu o telefonátu z nemocnice, ale nedobrala se ani k podstatě oznámení, protože už s prvními slovy vyděšená Sheena běžela ven…

Když jsem se Sheeny ptala na poslední den její mámy, abych mohla dokončit tento příběh, nebyla schopna mi k němu mnoho říct. Pamatuje si, že běžela. Cesta, která pěšky netrvala ani půl hodiny, byla pro ni i v té největší rychlosti nekonečná. Běžela tak rychle a s takovou úzkostí, že nezvládala dýchat. Obraz se jí před mokrýma očima rozmlžil a dvakrát uslyšela silné zaskřípání brzd od aut, kterým vběhla pod kola. Také si pamatuje, že se ji Sorin snažila zpomalit, než je obě zabije, ale její vůle byla silnější. Nezajímalo ji, že může každou chvíli přijít konec. Pro Sheenu již vše končilo s představou života bez mámy.

Běžela a prožívala peklo emocí, jen když si připustila, že by do nemocnice nedoběhla včas. Myslela na to, že musí utíkat za maminkou dokonce natolik intenzivně, že se ve své mysli od Sorin úplně oddělila a poprvé cítila, jakou má nad svým tělem moc. Náhle nebyla nesmrtelná. Nebyla pod Sorininou ochranou. Byla křehká. Cítila bolest v kotníku, který si natáhla. Cítila bolest v plicích, která ji dusila. Prý při tom běhu chvílemi věřila, že brzy padne, protože nedokázala zpomalit, ale stále odnikud přicházela síla běžet. Soustředila se jen na oranžovou budovu nemocnice, ke které se blížila mučivě pomalu…

Opravdu ráda bych teď prozradila, jestli to zvládla. Jestli Sheena byla s mámou v jejím posledním nádechu. Bohužel to nevím. A popravdě mi o tomto dni chybí i mnoho jiných podrobností. Možná si je Sheena nechala pro sebe. Možná by mi to ráda pověděla přesněji, ale sama neví, co z toho, co si pamatuje, je skutečné. Jestli něco s dalšími léty nezkreslila Sorin nebo z bolestivého traumatu nevytěsnila sama. Ale to nevadí.

Vím, že si dodnes vyčítá, že se tehdy nepřekonala a nezůstala ráno v nemocnici. Třeba jen pro ten den. Probíhal by celý jinak. Opakovaně se během vyprávění vracela k tomu, že něco špatného tušila a měla tomu naslouchat.

Ale já, i když bych Sheeně přála hezčí vzpomínky, nemůžu být s ní v tomto za jedno. Protože kdyby ten den neběžela z Hertiské školy do nemocnice, nikdy bych se nenarodila. Samozřejmě to není jediná událost, která vedla k mému početí, ale je pro mne velmi zásadní.

Proto také tento první svazek věnuji Mishi Taris. Jsem jí vděčná za to, že svou Sheenu poslala do Hertiské speciální základní. Právě tam totiž Sheena potkala mou matku i otce a jejich seznámení odstartovalo neuvěřitelnou cestu pro ně a všechny mé nejbližší.

Ale… na tohle bude ještě prostor. Nyní jsme stále v roce 391 pátého tisíciletí, kdy manželství Mishi s Tayem Tarisem zažívalo svůj poslední den. Bylo zajímavé o jejich vztahu bádat a vyprávět. Stejně jako číst Mishiny roztomile ručně psané deníky s kresbami, které jsme našly s Maree zachovalé v jejím domě v Kitě o téměř třicet let později. 

Mishi Taris byla bezpochyby pozoruhodnou ženou. A podle písma velmi něžnou. Získala si svou neobyčejností dva nejmocnější muže tehdejšího světa a ve své krásné skromné duši netušila, jak významná je. Svým životem i smrtí ovlivnila následující generace a zanechala na Thee odkaz, který žije dodnes. A já zde zanechávám tyto záznamy, aby se nezapomnělo, kdo byla.

Nevýznamnější však byla pro své jediné dítě. Pro Sheenu. Ta se v osudný den snažila za ní dostat co nejrychleji, aby ji ještě spatřila živou.

Mentální síla, která na čas Sorin zcela vyřadila, se ale před nemocnicí měnila v zoufalý smutek. Takový stav se stal zlomovým a Sorin, díky změně povahy Sheeniných emocí a ulpění na jediný cíl, nepozorovaně přebírala vládu. Připravovala se skryta v Sheenině nepozornosti na boj a Sheeně před nemocnicí podsunula myšlenku, že by měla raději běžet zadem. Nouzovým schodištěm bude u mámy rychleji.

Udělala to tak dobře, že Sheena považovala úvahu za vlastní. Zamířila proto za nemocnici do liduprázdné části, kde se za placem s popelnicemi černaly únikové dveře.

K překvapení Sheeny se s jejím přiblížením otevřely, načež rázem zastavila a uzřela, jak její ruce divoce hoří a je celá v adrenalinovém napětí. Vyděšena zvedla zrak, co se to děje, a před ní ven z budovy vyšla Kara v doprovodu jednoho strážného Nositele.

Sheena se na okamžik zadívala na ty dva a došlo jí, proč měla běžet právě sem. Pocity přechozích minut chápala jasněji. Sorin už od poslední ulice cítila Kařinu přítomnost a rozhodla se sama ukončit tohle nahánění. Sheeně se posléze zostřily Sorininy myšlenky, ze kterých vyplynulo, že Sorin Karu věrně zná. A že tenhle scénář se neděje poprvé. Staletími uštvaná Sorin zuřila a nehodlala se již Kařině hře podřizovat. Tentokrát ne. Třeba je v ubohém méněcenném deritovi, ale tohle kolo je poslední.

Sorin ihned stresem osláblou, zmatenou Sheenu odstrčila do nevědomí a přebrala nad ní bezvýhradně vládu. Kara posléze zahlédla v hloubce Sheeniných modrých očí vražedný oheň, načež se její tělo ocitlo v plamenech výhně Sorinina útoku…

Možná, kdyby se Sheenino vědomí neutápělo ve vizi závěru, všimla by si Sorininých vnuknutí. Stačilo by nepodléhat tolik útrpným myšlenkám a neodevzdávat se beznaději. Ale… nevím, jestli by to vůbec někdo na jejím místě zvládnul.

Tak či tak si připouštět konec nemusela. Ani očekávat svou smrt. Protože ve skutečnosti v den, ve kterém ze Sorininy vůle zaútočila na Karu, se věci kolem ní daly do pohybu a ta nejživější část jejího života právě začala…

  • Tayemství
  • Číst první díl
  • Číst druhý díl