O 25 let dříve na okraji Kity, hlavního města Areneánu
Na malém sporáku, vypadajícím spíše jako stará kamna, poskakovala poklička na modrém oprýskaném hrnci. Na zdech kuchyňky vyložené dřevem viselo několik svazků sušených květů, které z něj nasávaly stoupající vlhkost. Nikdo do rytmu tančícího plechu nepřicházel, v domě bylo prázdno. Jen vzadu na verandě se pohupovala postýlka, ve které pod síťkou spalo miminko – před pár měsíci narozená Sheena.
Dole v zahradě ji přes kamennou cestičku měla na dohled mladá žena. Okopávala záhonek pod svahem a chvílemi vzhlížela nahoru. Přes košaté koruny stromů na stráni a slunce v očích si nikdy nebyla jistá, co vidí. V dalších minutách ji nervozita přemohla a po neudržovaných schodech z oblázků vyběhla nahoru. Na verandu už stoupla opatrně, a přestože trámy zavrzaly, malá Sheena spala dál. Žena odhrnula síťku a spokojeně sledovala, jak její dítě vydechuje do lehce pokrčené dlaně.
Během mateřského opojení konečně zaslechla syčení oběda. Zapomněla rázem na tichost a splašeně vběhla dovnitř, div nerozbila sklo ve dveřích. Prošla hbitě obývákem, kde na gauč pohodila zahradní rukavice, a prosmýkla se kolem skříní úzkými futry rovnou do kuchyně.
Problýsklo jí při tom hlavou, kdo postavil tento dům tak těsný. Musela si ale odpovědět jako pokaždé, že na tom vlastně nezáleží. Chtěla ho hlavně kvůli nádherné velké zahradě a zachovalému starobylému vnitřku. Tolik jí připomínal dům babičky. Zatím od koupě nic nevyhodila. Měl sice vesměs prázdné pokoje, kuchyňka však zůstala plně vybavená a na půdě na ni ještě čekala spousta harampádí. Zvenčí však dům působil prostorně, rodinně a hřejivě. Vnější zeď tvořily trámy, které dlouho nikdo nenatřel, takže byl více přírodně hnědý než zelený. Když se tak jako dnes do něj opřelo slunce, vůně dřeva pronikla dovnitř a vytvořila atmosféru, která se držela až do zimy.
Neuměla si představit člověka, který by téhle nádheře neodpustil nedostatek místa v každém pokoji. S takovou myšlenkou se jí na tváři objevil úsměv. Ale ano, uměla. Žila tady s ním.
…
Nebyla vždy taková a tohle nebyl její vysněný život. Ještě před čtyřmi lety, tehdy jako Mishi Fasenoa, bydlela se svým přítelem Rohnem v moderním bytě v centru hlavního města. Chodili spolu už při studiích a společně nastoupili do paláce jako účetní hospodářského oddělení. Skoro každý večer trávili s přáteli v hlučných ulicích Kity, tančili v klubech a ráno se budili s kocovinou. Zvládala našlápnutou kariéru a užívala si pozornosti, kterou přitahovala svou jemnou tváří líbezné zrzky. Čas tím běžel neskutečnou rychlostí, brzy se měla stát asistentkou vedoucího a s Rohnem po třech letech souznění plánovali svatbu. Dokonalý svět jim narušila až banální nehoda, při které se Mishi zranila pádem ze schodů a musela do nemocnice se zlomenou nohou.
Lékařům se nezdálo, jak lehce ke zlomenině došlo, podstoupila proto několik komplexních vyšetření. Přišlo jí, že tam tráví věčnost naprosto zbytečně. Bohužel se mýlila. Její kosti v posledních letech skutečně prořídly, a to z onemocnění krve, jež se nazývá vouléza. Tuto dědičnou chorobu měla Mishi od narození, ale byla zdravě zejícím dítětem, které nikdy takové vyšetření podstupovat nemuselo. Samotná nemoc může totiž v těle kolovat a neprojevit se libovolnou dobu. Jak se však spustí, krev postupně není schopna rozvádět živiny a nemocný podlehne vyčerpání do několika let. Pro běžného člověka abiánské rasy vzácné a léčitelné, ale její deritské geny situaci komplikovaly. Derité mají značně odlišný imunitní systém a v té době žádná léčba voulézy pro deritskou rasu nebyla. Čekala ji ta nejhorší prognóza.
…
Mishi si promítala v kuchyni okamžik, kdy se otřesena touto zprávou zastavila na chodníku před nemocnicí. Nemohla se tehdy dostat zpět k sobě, ani se rozpomenout, kudy jít domů. Sevřelo se jí hrdlo z těch vzpomínek. Zkontrolovala hodiny, načež popadla sáček těstovin natolik horlivě, že se rozsypaly po lince a pár jich zčernalo žárem plotny. Naštvaně na to vydechla. Přišla si roztržitá. Každou chvílí totiž očekávala manžela.
…
Nevzala si svého tehdejšího snoubence Rohna. Rohn ji opustil poté, co zjistil, že je těžce nemocná. Měl samozřejmě pusu plnou jiných důvodů, ale Mishi stačil ten zbabělý výraz. Oba si uvědomovali moc dobře, že má před sebou jen pár zdravých let, než z ní bude skomírající přítěž. Nic z toho, co měli v plánu, se nestane. Nezazlívala proto Rohnovi útěk, sama nezvládala nést takové pomyšlení. Rozum však nepomáhal tišit bolest a ze dne na den odešla z oddělení, aby Rohna už nemusela potkávat. Na nějakou dobu úplně opustila palác. Bez práce, v holé garsonce si týdny vyplakávala oči.
…
„Kde je?“ vytrhl ji kdosi ze vzpomínek.
Polekaně se s nožem odvrátila od linky tak prudce, že skoro skončil v těle muže, jenž se objevil za ní. Ten ostří sledoval s ledovým klidem.
„Málem jsi mi zničila oblek,“ konstatoval suše.
„Málem jsem tě napíchla! Tohle mi nedělej, chodíš jako duch,“ oddechla si Mishi. Odložila nůž, stáhla z jeho hubených ramen sako a začala mu rozvazovat kravatu.
„Jako duch?! Vždyť se to tady nedá odemknout bez rachotu sto let starých klíčů, které určitě pasují i do brány hřbitova Hanoského zámku,“ bručel a nemaje rád partnerskou péči vytrhl Mishi z ruky uvolněnou vázanku, aby si ji sám hbitě sundal.
„Na cos myslela, prosím tě?! Přece jsem ti volal, že přijdu ve dvě. Na co ti to potom hlásím jako idiot,“ divil se.
Ihned na to se ale netrpělivě rozhlédnul a zopakoval: „Kde je?“
„Na verandě. Spí. Teď ji neruš,“ odvětila Mishi a všimla si, že stále čeká i na zbytek odpovědi. Přestože by byl nejraději u venkovních dveří, vyčkával. Byl na tohle pečlivý. Stál by tady klidně do večera, kdyby se mu zdráhala odpovědět.
„Vzpomínala jsem… na staré časy,“ pověděla Mishi ztěžka a pověsila sako v předsíni, „když jsem ještě nebyla domácí puťka.“
Pohlédla na něj do kuchyně a pozvedla obočí. Hned rozpoznal, na co Mishi naráží, a vydal se ven, skoro jako by utíkal před dalším možným rozhovorem. To Mishi nijak nepřekvapilo. Nerad vzpomínal na jejich seznámení, které nebylo zrovna vystřiženo z dívčího románu.
…
Mishi znala jeho jméno ještě předtím, než se stal členem vládní rady a získal titul teefu. Tay Taris býval v paláci asistentem vedoucího oddělení, kam Mishi s Rohnem po škole nastoupili. Měsíc před jejich příchodem ale Taris povýšil na zpravodaje vládní kanceláře, a tak se prakticky na oddělení minuli. Tarisova pověst však žila na hospodářském dál.
Nikdo ho v paláci neměl rád. Pro všechny byl Tay Taris mlčenlivý asociální chytrolín bez vlídných slov. Když už promluvil jako chladný stroj, nebylo to s klidem. Nečitelný nervák, který svými výpady způsoboval podřízeným deprese.
Osobně ho Mishi zahlédla jen párkrát. Jako hubený podivný pavouk procházel chodbami paláce a k nikomu nezvedal zrak. Vypadal, že neustále dumá nad něčím nesmírně důležitým. I Mishi byla v té době plna předsudků k jeho osobě, ale ve skutečnosti o něm znala jenom vtipy. Pro ni byl uzavřený, záhadný chlap s jemnými, ne příliš mužnými rysy.
Jediné, čím jí byl Taris sympatický, byla jeho deritská příslušnost. Moc deritů se v této oblasti Areneánu nezdržovalo. To Mishi nijak nevadilo, netoužila se sbližovat s muži svého druhu. Neshledala je přitažlivými ani zábavnými, čímž asi nebyla od pravdy daleko. Deritští muži bývají vskutku projevem strozí a tělem méně vzrostlí. Nejspíše proto, z jak dalekého ledového severu pocházejí.
Nicméně po rozchodu s Rohnem a měsících nicnedělání, během kterých se Mishi trápila nad svou nemocí, dostala od kamarádky vesele laděnou zprávu z paláce: ‚„Oblíbený“ Tay Taris se stal zástupcem vládce a hledá už týdny osobního zpravodaje. Nikdo nemá odvahu se o místo hlásit.‘
Sama dodnes neví, jestli silné prášky nebo pokles sebeúcty způsobil, že se objevila ve dveřích jeho kanceláře.
…
„Hledám zpravodaje, ne zpravodajku,“ byla první věta, kterou od Tarise uslyšela. S nezájmem a pálivou arogancí jí dalšími třemi větami naznačil pokyn k odchodu.
Týdny izolace v jednom pokoji ale otupěly deprimovanou Mishi natolik, že už ji nevyvedl z míry ani Taris. Posadila se naproti a trvala na pohovoru.
Teprve teď poznala, že ani sebehroznější povídky o něm nevystihují, jak silnou kávou umí být. Jeho tmavě hnědé oči byly překryté tvrdou nečitelnou clonou. Měl vystouplé lícní kosti z únavy, která o sobě dávala vědět. Když viděl, že ta špatně chápavá slepice nemíní odejít, čelist se mu zahýbala, jak vztekem zaskřípal zuby, a na čele mu naběhla žíla. Vypadal, že začne řvát. Mishi věděla z vyprávění, že k tomu nikdy nemá daleko, tak chvíli mlčela. Dívala se, jak se mu ruka s výrazně ostrými klouby chvěje a převrací listy jejího životopisu.
Do napnutého ticha se Taris kupodivu nerozkřičel. Prohlédl doporučení od svého bývalého šéfa, které přinesla. Jako někdejší zaměstnanec hospodářského oddělení na něj neměl dobré vzpomínky. Řekl o kusu papíru pár jízlivých vět, které zpochybnily nejen Mishiny schopnosti pro práci zde, ale i smysl celé její existence. Nejspíše pro tohle se nikdo neodvážil přihlásit. Tay zvládl během několika minut slabší povaze vnutit myšlenku na sebevraždu.
Ale Mishi, ač byla oslabena posledními událostmi, uměla hrát. Zvládla vydržet palčivé slovní jedy. Tay neměl tušení o jejím zdravotním stavu, ani jak moc zarývá hluboko, když se jí snaží vykreslit vlastní zbytečnost. Nakonec se během pohovoru taky poměrně vyčerpal a zaujat Mishiným klidem rezignoval. A jelikož se nikdo jiný ani další dny nehlásil, porušil poprvé svou zásadu a přijal na místo svého osobního zpravodaje ženu.
…
Mishi se vrátila myslí do přítomnosti a vnímala, jak Tay vchází z verandy dovnitř. Špatně upevněné sklo ve dveřích zařinčelo v doprovodu jeho nadávek.
Položila na stůl talíř polévky a ohlédla se. Přestože přicházel s Sheenou v náručí, byl to pořád on jako před lety. Stále dokázal ve vteřině vyletět z kůže a bez kousku empatie si prosazovat svou. Jen ta clona v očích, kterou tam viděla tenkrát, byla mnohem slabší. A nebyla tam vůbec, když se díval na svou dceru.
Dlouho si Mishi myslela, že ty tvrdé ledy v něm roztopí sama. Tay však svou ulitu prozatím úplně neopustil. Ale teď, když viděla každý den, jak se k Sheeně má, věřila, že pro Sheenu to jednou udělá. Ani si neuvědomoval, jakou mocí ho mění dítě, které drží.
Sledovala tak spokojeně, jak se Tay s protivným zamračením zasunul do lavice a pokouší se ve stísněném prostoru jednou rukou jíst a druhou chovat.
„Chtělo by to rozmyslet, kde bude za chvíli spát,“ řekl.
„Myslela jsem, že bychom mohli vyklidit půdu a udělat tam podkrovní pokojíček,“ opřela se Mishi o linku a pohlédla ven. Zasnila se nad tím a dodala: „To by bylo hezké, miluji podkroví.“
„Myslel jsem, že bychom mohli vyklidit už tenhle barák a −“ začal.
„Tayi,“ přerušila ho. „Je to tady krásné. Má tady velkou zahradu, les, žádný provoz, klidné sousedy −“
„Třísky, plísně, hmyz, půl kroku od rohu k rohu, aby se mohla praštit. Podívej se, jak jsem obitej! To tady jsem jen pár hodin tejdně. A ty jí chceš dát pokojík nahoru, aby furt běhala po schodech?!“
Když zvýšil hlas, Mishi se jenom trpělivě usmála. Zabíralo mlčet.
…
To se naučila již první měsíc jako jeho zpravodajka. Pracovat pro Tarise bylo totiž skutečné peklo. Kolotoč nadsazených, stresujících úkolů. Se svou typickou bezohledností ji nechával od brzkého rána do nočních hodin zavalit papíry, které daleko přesahovaly její povinnosti. Na druhou stranu si na to Mishi nestěžovala. Doma ji nikdo nečekal a ve svých úzkostech shledávala jeho nesnesitelnost jako něco, co si snad i zaslouží. Neměla tehdy už žádná přání, žádné vyhlídky. Jen doufala, že až přijde „den D“, tak to s ní sekne někde při jeho křiku, aby si uvědomil, že lidi kolem sebe přivádí do hrobu.
Jejich vztah tedy začal válkou, ale měnil se. Když prvotní nápor Mishi zvládla, nepatrně jí Taris ulehčil a měla tak prostor si všímat. Především toho, že sám byl mnohem vytíženější než kdy ona. Mishi netušila, kdy Tay spí, protože jej v paláci viděla pořád. Vysvětlení takového nasazení se k ní dostalo až po roce, kdy si už získala jeho důvěru a čtením některých neveřejných dokumentů pochopila, jak jako zástupce vládce funguje a že celá Tarisova funkce je vypočítavá myšlenka Maria Warda.
Samotný vládce Areneánu, Mario Ward, vlastně jako jediný z paláce ještě před pár lety pověstného Taye vůbec neznal. Tay dělal v rámci své práce na hospodářském oddělení i asistenci na vládních zasedáních. Přehlédnutelného poslíčka, který měl za úkol jednou za čas prohodit členům vládní rady složky na stole. Zbytek zasedání pak seděl Tay v rohu u skříně jako na hanbě a s důležitostí tamějšího nábytku držel komín listin.
Pro někoho velká nuda, ale pro Taye bylo velmi vzrušující být přítomen takovýmto vládním diskusím. Všemi těmi čísly a pojmy, které létaly vzduchem, naprosto žil a hlavně jim rozuměl. Věděl, že jim rozumí více než někteří u vládního stolu. A tak seděl a poslouchal se zdánlivě nepřítomným pohledem z okna. Jenže taková aura sebejistoty s lehkou arogancí radním neušla a postupně se na Tarise lepily nervózní zraky.
Když si konečně i Mario všimnul věčně zadumaného mladíka v jednacím sále, neměl ponětí o jeho jméně, ani proč podružného zpravodaje sledují členové rady a mají s jeho přítomností nezvyklou nejistotu v hlase. Jak sám pak později vyprávěl, Tay byl prostě podivín. Prý vypadal, že neposlouchá, ale cukaly mu koutky úst pokaždé, když se mluvilo o něčem, z čeho sám Mario neměl dobrý pocit. Mario vnímal určité propojení s tímto mladíkem a pak, aniž by si to příliš uvědomoval, díval se na Taye pokaždé, když si nebyl jistý.
Mario Ward byl totiž od základu člověk intuitivní, velice otevřený, veselý a sympatický. Ve své funkci až příliš neformální. Byl dobrý politik i ekonom, ale své nejproduktivnější roky měl již za sebou a více ho zajímaly radosti věčně starého mládence. Přestože vládnul už skoro dvacet let a táhlo mu na padesát, byl i s vráskami plný života a nikdy neseděl celý den v kanceláři. Své povinnosti plnil tak minimálně, jak to šlo. Věděl, že úřad potřebuje někoho, kdo mu dodá trochu vážnosti, ale rada ho nikdy nenechala odstoupit, protože byl Areneánem zbožňován.
Nebylo tedy moc zvláštní, když Taye pozval na skleničku a po jedné prodiskutované noci z něj udělal rovnou svého osobního zpravodaje. Ať už mluvili o aktuálních problémech nebo se nechali unášet utopií, rozuměli si výborně a Mario v Tayovi viděl své mladší já. I když se mu Tay podobal jen pracovně, měl ho Mario rád už od toho večera a stali se brzy přáteli. Tay tak časem dostal funkci asistenta, a nakonec zástupce vládce.
V době, kdy mu pomáhala Mishi, byl už Tay Taris fakticky více než zástupce. Mario jej přespříliš využíval pro své povinnosti a Tay se stával jeho stínem. Jejich spolupráce došla do stavu, ve kterém Tay Areneánu tajně vládnul a Mario mu plně důvěřoval. Jen vládní rada nechtěla slyšet, že by Tay Taris oficiálně usednul na Mariovo místo. Tay byl i přes své schopnosti tolik nenáviděn.
…
Když Mishi tenkrát pochopila, že její nadřízený není skutečným zástupcem, a jak skrytě, pod velkým tlakem bez uznání, dělá tu nejzodpovědnější práci, cítila k němu najednou mnohem více úcty. Už to nebyl ukřičený ignorant. Viděla v něm přepracovaného skromného génia, který si na svá záda naložil více, než by si kdokoliv dokázal představit. I když byl k ní Taris osobně nevrlý, viděla, jak mu na Areneánu záleží a jak prožívá každý hrozící problém.
V malém osobním měřítku tak Tarisovi nezáleželo na nikom. V zákonech myslel na všechny. Bylo to pro Mishi podivně kontrastní, ale rozuměla mu a možná… možná se jí tenhle nenáviděný asociál začínal líbit.
Proto mu pomáhala dobrovolně nad své povinnosti a Tay její pomoc přijal. Zatáhl ji i do několika utajených prací, ve kterých se k jeho spokojenosti osvědčila. Za dalších pár měsíců byla Mishi spíše Tarisova asistentka než zpravodajka a očekávala s nadšením povýšení. Přestože zdravotně se jí čas rychle krátil, s několika vydařenými projekty dostával život zase smysl. Pochopila, proč Tay tuhle práci dělá a jaký je rozdíl mezi duchaprázdným úředničením a vymýšlením něčeho, co lidem skutečně mění život. Výsledky jejich práce pak vnímala i při chůzi po ulici.
…
„…a proto je nesmysl, abychom tu zůstávali, nechápu, že to nevidíš!“ dokončil Tay přednášku, která Mishi jen jako lehké hučení proplouvala skrz myšlenky.
Vrátila se s Tayovým utichnutím k sobě. Odtáhla zamyšlený pohled od okna a spatřila jeho čekající výraz. Neměla už ponětí, o čem se vlastně bavili. Vzala prázdný talíř ze stolu a s klidným hlasem jej šla umýt:
„A co nového v paláci?“
Taye její nepozornost popudila, ale nakonec změnu tématu uvítal.
„Mario chce zítra přijít a ukázat ti svoji novou…“ nadechl se dlouze.
„Slečnu,“ dokončila Mishi za něj skloněná ke starému plechovému dřezu, který svými zvuky narušoval rozhovor.
„To není tak úplně přesně, co jsem chtěl říct. Ale dobře.“
„Slyšela jsem, že je to milá holka. Jak vypadá?“ zastavila Mishi tekoucí kohoutek a pak si uvědomila, že tohle není na něj zrovna nejlepší otázka.
„Jako Mariova sekretářka. Všechny vypadaj stejně. Začínám věřit, že je někde továrna, kde je vylévaj z formy. Speciální Wardova edice. Na každý měsíc jednu.“
„Ale nepřeháněj,“ smála se.
…
Maria jako věčného milovníka Mishi znala dobře. Několikrát jí sám vyčetl, že si vzala z vládního patra paláce toho nesprávného. Podobné řeči však Mario vedl pořád. Rád takhle obcházel všechny hezké ženy, nejen na vládním patře, a jeho pozornosti neušla ani pohledná Mishi. Sama jej brala s rezervou, ale kolegyně podléhaly. Málokterá si ho dokázala upoutat na delší dobu. Téměř žádná nebyla nikdy zveřejněna. Pro média byl Mario Ward stárnoucí osamocený mládenec plně oddaný Areneánu. V paláci o jeho početných milenkách kdekdo věděl.
O to více Taye vytáčelo, že je takovým šéfem tlačen do konvencí. Jako zástupce vládce musel Tay na společenské večírky, poskytovat za Maria rozhovory a veřejná známost mu lezla krkem od samého počátku.
Pod tvrdou slupkou byl totiž Tay Taris obyčejným plachým chlapcem, který se necítil dobře ani v přepychu, ani ve společnosti žen. I s vysokým postavením si dlouho udržel od všeho odstup a bydlel v malém funkcionalistickém bytě, dokonale vystihujícím jeho duši. Mario mu zčásti toleroval laxní přístup k reprezentativním gestům, ale v zájmu dobrých obchodních vztahů a lepší vizitky vládní kanceláře zadal jednou Tayovi zcela nečekaný úkol.
Ten přišel v době, kdy Mishi už řešila i Tayovy osobnější problémy. Pokud se Tay chystal na nějakou konferenci nebo daleké jednání, hotely musela zařizovat místo sekretáře. Předtím to dělal sám, protože kam složí hlavu, nemínil nikomu svěřit. Měl tisíc a jednu zvláštnost. Ani uvázat kravatu by si od nikoho nenechal. Ale Mishi mu celý tento prostor nabourávala a nakonec byl Tay i rád, když mu akutně mezi zasedáními sehnala novou košili. Pro Mishi byl Tay roztěkaným dítětem, které je geniální v jediné věci a zbytek ho nezajímá. Všechny tyhle formality byly pro Taye nutné ubíjející zlo, ve kterém se Mishi cítila velmi užitečná.
…
I tak se na Taye nepříjemné povinnosti jen hrnuly a nastal den, kdy vešel ze zasedačky do své kanceláře Mariem rozčilen jako nikdy dříve. Ignoroval plně soustředěnou Mishi uvnitř a prásknul dveřmi, aby rána na protest byla slyšet až k Mariovi přes chodbu. Hodil své těžké klíče na stůl a ty podrazily sloup složek, které tam Mishi právě pracně naskládala. Došel k oknu a se založenýma rukama ještě zlostně odfrkával.
Mishi byla zvyklá na tyhle situace. Třebaže Mario svárlivý nebyl, vzteklý Tay zavedl mezi nimi ráznější rozpravy jako běžný pracovní postup. Vesměs ale nešlo nikdy o nic více, než aby Tay demonstroval, jak se mu opravdu něco nelíbí, a do pár minut se ti dva spolu bavili zase klidně. Mishi tedy nevzrušeně vstala od svého stolu a v tichosti začala složky sbírat.
„Pro tohle tady nejsem,“ zavrčel si od okna Tay pro sebe a dál kmital očima po střechách centra Kity.
Mishi dozvedala rozsypané papíry a pak ji zvědavost přemohla.
Napěněného Taye se optala: „Můžu vám nějak pomoci, teefu?“
„Prý se potřebuju oženit, chápete to?!“ otočil se za Mishi plamenně. „Protože to nějakej starej zakomplexovanej debil s miliardama řekl a Mario mu chce pro příští období lézt do prdele. Nelíbí se mu, že nemám rodinu a nebude s někým takovým, jako jsem já, nic uzavírat. Tak já, kterej tady stavím denně rozpočty pro jeho příští investice a zajišťuju jeho rozežraným spratkům zlatý žvanec, nejsem dost dobrej. Protože nejsem sám ‚rodinný typ‘! To je opravdu při mý práci hrozně důležitý! K čertu s těmahle pravidlama! Chodím na ty dementní plesy ve snobských hadrech, chválím mu tu jeho přestárlou konzervu a stejně… stejně to nestačí! Řekne, že bych se měl oženit, a Mario mu poslušně na to kývne, že se na to zrovna chystám. Nechystám! Nechápu, kde to vzal!!! A teď na tom visí celej ten posranej kontrakt! Chcete mi pomoct?! Dostaňte mě z toho!!!“
Zapadl nešťastně do křesla: „Anebo víte co? Raději sežeňte pistoli a zastřelte mě. Bude to mnohem lepší, než abych si nějakou blbku bral.“
Bezradně utichl a dál si už klel v sobě sám.
„To zní jako ta nejhorší žádost o ruku, co kdo kdy slyšel,“ uznala po chvíli Mishi.
Tayův zamračený obličej zvolnil. Zíral na Mishi udiven, čemu se směje. Mishi však čekala zbytečně, kdy Tarisovi vtip dojde. Nezasmál se. Místo toho přešel do hlubokého zamyšlení. Nakonec zvedl prst, jako by na něco kápla, a pospíchal pryč. Neukázal se v kanceláři další dva dny.
…
S tím, jak Mishi Taye znala, měla pro jeho trápení pochopení. Stejně jako dnes byly pro něj i tehdy ženy něčím, co se nedalo spočítat. Navázat s kýmkoliv vztah bylo pro Tarise jako obléci si cizí kůži. Už jen to dobré vycházení s Mariem bylo velkou výjimkou. Přesto tady a teď, o tři roky později, seděl a díval se na Sheenu zcela pohlcen jejíma tmavě modrýma očima.
„Věřím, že to bude příjemná dívka,“ pokračovala Mishi v rozhovoru o zítřejší Mariově návštěvě. „Určitě by ocenil, kdybys jí dal šanci.“
„Proč já?“ povzdychl Tay a s Sheenou vstal.
„Protože jsi jeho přítel?“
„Proč nemůže mít dva…“ zamručel a zamířil do dveří pracovny, „Klidně bych se o něj rozdělil.“
„Ty taky jiného nemáš,“ utrousila Mishi a pomyslela, že by se jistě Mario o Taye podělil také rád. Je hotovým přítelem k pohledání.
Rozhodla se ale Tayovi vyjít vstříc a zatímco se natahovala po klice, aby mu otevřela, navrhla: „Ale pokud je to tak hrozné, tak je tady zítra zvládnu sama.“ Pohladila při tom něžně jeho uzoufanou tvář.
„To by bylo nejlepší,“ kývl, „nesnáším ty jeho ženský. Jsou to kancelářský krávy.“
„Tou jsem byla taky.“
„Ne, ty jsi jiná,“ řekl Tay a zamračil se, jako by se ho hluboce dotkla.
Mishi se potěšeně uculila nad komplimentem, který byl u Tarise vzácností. Hned se za to opřela rukou o rám dveří tak, aby mu zabránila s Sheenou uniknout do pracovny, a smyslně se k němu přitiskla.
Rozpaky znehybněl, když jej hladila po zádech.
„A jaká jsem?“ zašeptala a přiblížila se tváří. „Chytrá… něžná… krásná… prostě dokonalá?“ věnovala mu několik polibků mezi slovy.
Tay pod hebkými ženskými rty celý zkoprněl. Zahrnut něžnostmi nebyl schopen ze sebe vydat hlásku.
Když se Mishi oddálila, opět se jí objevil na tváři potěšený úsměv. Poznala na Tayovi toho stydlivého kluka, který panicky plánuje, jak z téhle situace uteče. Ale přesně tohle očekávala. Bylo jasné, že odpověď nedostane. Nebylo to ani důležité, tuhle roztomilou Tayovu plachost zbožňovala. Občas se neudržela a takhle si s ním hrála, třebaže věděla, že on se pod projevy citů či vášně necítí dobře. Neodolala, aby si znovu nezkusila, jak je jediná na světě, která je schopna Tarise umlčet.
Teď již ale Tay pomalu z její blízkosti chytal křeč, tak se smilovala a ustoupila. Osvobozen od Mishiných neřestných náznaků si oddychnul a zadíval se na Sheenu, která celou dobu z jeho náruče sledovala své rodiče s velkým zájmem.
„Ona je prostě dokonalá,“ řekl Tay k Sheeně. Aniž by od dětské tváře odtrhl zrak, pokračoval do pracovny a patou za sebou zabouchl dveře nechávaje Mishi za sebou.
„A o mně to nikdy neřekne,“ komentovala Mishi jeho odchod nevážně, „nikdy, nikdy, nikdy.“
…
Nebyla zklamaná. Věděla o Tayovi, že by raději běžel nahý trním, než by přiznal, jak moc je šťastný v současném dění, které dle jeho představ nemělo nikdy nastat. Ve skutečnosti byl totiž tenhle vztah s Mishi daleko více, než plánoval.
Ano – plánoval.
Všechno to začalo před těmi třemi lety dva dny poté, co zmizel z kanceláře s hlavou obtěžkanou nuceným ženěním. Vrátil se za Mishi se štosem papírů ve žluté složce, se kterou si sedl naproti, a dlouho tiše přemítal, jak začne. Mishi překvapená tím, že si Tay poprvé přisedl k jejímu stolu, sledovala zvědavě, co se bude dít. Podle letmého prohlédnutí držel nějakou rozsáhlou smlouvu.
„Původně jsem vás chtěl s létem povýšit,“ začal tehdy záhadně, „ale… mám pro vás jinou nabídku. Řekněme protinabídku. Pořád můžete být povýšena, pokud odmítnete.“
Měla ještě dnes v živé paměti, jak byl nervózní. Tay mluvil zpočátku napínavěji a vážněji než doktor, který jí přišel říct, že jí zbývá pár let života. Vůbec netušila, k čemu se chystá.
A pak v několika zmatených větách Tay vyslovil myšlenku, že by se mohli naoko vzít: „Včera jsem dal dohromady dohodu, která by vám zaručovala vše, co za sňatek nabízím. Vlastně jediné, co potřebuju, je vaše účast vedle mě na všech těch hloupých společenských událostech. Nějakej kontakt s novináři, široký úsměv šťastný manželky… naprosté minimum, které Mariovi a jeho společníkům zavře klapačky.“
„Teefu Tarisi,“ skočila mu Mishi do řeči, „promiňte, jsem trochu překvapená, že s tímhle jdete za mnou. Víte, nejsem zrovna ten správný člověk. Asi jsem to měla říct dřív…“
Na okamžik se jí hlas zadrhnul. Do této chvíle nikdo z paláce kromě kamarádky a expřítele o jejím stavu nevěděl.
„Jsem těžce nemocná. Nebudu tady na celé vaše funkční období.“
„Já vím,“ odvětil Tay s klidem, „nechal jsem si vás prověřit.“
„Nechal jste si mě co?!“ vytřeštila oči.
„Přece bych neriskoval, že byste mě zdiskreditovala,“ nechápal její překvapení. „Musím vědět, z jaké rodiny pocházíte, jestli máte nějaké záznamy, jakou máte pověst. Cokoliv, čeho by se hyeny mohly chytnout. S tím přišla i vaše zdravotní karta. Snad si nemyslíte, že by se vám něco takového podařilo utajit.“
Mishi ztěžka polkla: „A… a… to vám nevadí?“
„Ne,“ odpověděl Tay jednoznačně. „Sice jsem nevěděl, o co jde, ale něco jsem si o té vaší vouléze zjistil a zarazilo mě, že ještě nebyl spuštěn výzkum léčby pro derity. Přitom zrovna na nás to má takový dopad.“
Významně k ní nato zvedl zrak: „Mohl bych to změnit.“
Mishi se sevřelo u srdce. Její pozornost nabyla zcela jiných rozměrů.
„Vlastně jsem to udělal už včera,“ pokračoval, „je jedno, jestli do toho půjdete. Potřebuju vás tady i jako asistentku. Třeba vám stihnou ještě nějak pomoci.“
Mishi nevěděla, co říct. Dlouho se jen ztrácela ve vlastních úvahách. Skutečně by mohla svůj stav ještě na nějakou dobu zlepšit?
„Dě… děkuji,“ vykoktala nakonec, „tohle jsem… děkuji, vážně.“
„To nemusíte, to byla samozřejmost,“ zastavil ji Tay. Bylo mu až nepříjemné vidět ji v takovém rozpoložení. „Jak jsem řekl, potřebuju vás. A zrovna teď potřebuju, abyste si zahrála na rok moji manželku. Jen… to předstírala. Celé jsem nám to už naplánoval,“ sklouzl zrakem ke žluté složce. „Stačí, aby si jen myslel, že to s tím zakládáním rodiny myslím vážně. Až se ten kontrakt rozjede, už to bude jedno. Zvládla byste to?“
Mishi se vážně zahloubala. Ohromilo ji to šikovné řešení, když pominula, že do něj zahrnul i ji. Z toho už tolik nadšená nebyla.
„Na rok?“ utvrzovala se.
„Ano. Mně bude stačit rok. Pak ty smlouvy jen tak nezruší.“
„A potom?“
„Potom se zase rozvedeme. Budete volná. Vše, co si kvůli té šaškárně pořídíme, si můžete nechat. Samozřejmě vás za takovou pomoc i po rozvodu zajistím. Výzkum poběží, budou vás léčit. Dál je to na vás.“
„Nebo bychom se nerozvedli a byl by z vás truchlící vdovec,“ zasmála se Mishi hořce. „To by vám sedlo. S takovým statusem by vás už nikdo do dalšího manželství nenutil.“
„Takhle nemluvte,“ zamračil se, „za rok budete zase svobodná, a ještě si hodně užijete. Udělám pro to maximum. Máte mé slovo.“
…
Mishi Tayovi zprvu nevěřila. Celé jí to přišlo jako podivný žert. Jenže vždy odměřený Taris by stěží o něčem takovém žertoval.
Vzala sepnuté listy a začala dohodou listovat. Ačkoliv musela uznat, že si svůj únik z problému vymyslel dobře, stále nerozuměla, proč dělá tak nákladnou a komplikovanou nabídku. Nedokázala však v sobě popřít, že jí takový návrh přijde přinejmenším dobrodružný.
„Věřím, že byste si sehnal i levnější manželku,“ vyjádřila se k tomu.
„Možná,“ hlesl Tay a sledoval, jak zaujatě čte první odstavce.
Nechal ji nějakou dobu číst, než netrpělivě promluvil: „Asi k tomu budete mít nějaké dotazy…“
„To rozhodně,“ zvedla Mishi oči od textu a měla v nich, že těch dotazů bude aspoň milion. „Víte, teefu, já vás vlastně vůbec neznám. Nezlobte se na mě, jen je to… je to… dost šílené, rozumíte… Neříkám ‚ne‘, ráda bych vám pomohla, chápu, jak to myslíte, ale asi budu potřebovat…“
Rozpačitě vzdychla. „Hodně toho budu potřebovat… vědět… vysvětlit… rozmyslet…“
„Chápu,“ pokývl Tay, „poskytnu vám k tomu, co budete chtít, jen mě hodně tlačí čas. Potřeboval bych tu svatbu už s koncem podzimu.“
„Za čtyři měsíce?“ překvapil Mishi ten spěch.
„Nemůžu si teď vybírat. Mario mi dal přesné datum, takže… buď vy, nebo někdo jiný… potřebuju to vědět hned, protože jestli do toho jdete, musíme se na to připravit co nejdřív.“
…
Tay čekal. Mishi hleděla na dohodu a mísila se v ní nejistota se vzrušením. Prožít dobrovolně rok vedle tak nepříjemného a nepředvídatelného člověka vyžadovalo velkou dávku bláznovství. A naštěstí pro Taye ji v sobě Mishi tehdy měla. Lákala ji představa léčby prodlužující život, ve kterém by se pak už neměla nikdy špatně. Navždy opečovávaná a zajištěná. Taková příležitost v nešťastné situaci. A to za jediný rok hraní si na paní Taris. Za pomoc jednomu podivínovi, který si jen s jistými osobními věcmi neví rady.
Usmála se, jak jí vycházelo, že se všem vlastně uleví a nikdo o nic nepřijde. Její souhlas ve tváři byl pro Taye dobré znamení.
„Takže…“ připomněl se, „čím chcete začít?“
Mishi se úsměv protáhl ještě více, když směle navrhla: „Co třeba tím, že si budeme tykat.“