Sheena Taris opouštěla tajně od svých čtyř let dvakrát týdně Areneánskou říši a navštěvovala území zvané Derigot, aby jí Lin-Chu pomohl s úlohou Nositele Levana. Bohužel na tom, co má tento úděl pro Sheenu znamenat, se nedokázal shodnout Lin-Chu s jejími rodiči, ani oni sami mezi sebou.
Sheenin otec – Tay – Levany nenáviděl a to, že s nějakým žije pod jednou střechou, mu znepříjemňovalo život. Nesnesl to vědomí natolik, že se opět naplno opřel do své práce v paláci, a dřívější brzké příchody kvůli dceři byly ty tam. Patrně by tato změna Sheenu ranila, ale byla naprosto pohlcena svými objevenými schopnostmi a bez velkého smutku vyměnila tátovo předškolní biflování za nositelské učení.
…
Ale ani kdyby byl Tay doma jako dříve, dny by nemohly zůstat stejné. Sheena měla povětšinu času co dělat sama se sebou. Její dětské tělíčko se obtížně vyrovnávalo se dvěma pány v jedné mysli a Levana vnímalo jako nemoc. Vždy, když vystoupil z nevědomí, Sheena upadla do horeček a silné nevolnosti. Dělo se tak zpočátku náhodně, sesypala se několikrát denně při jakékoliv činnosti. Zdálo se, že to nemá žádný řád, že Levan pouze zkouší na sebe upozornit, a když zjistí, že Sheeně ubližuje, stáhne se zpátky.
Byla to prvotní fáze, během které s ním Sheena nedokázala nijak komunikovat, ani rozpoznat, kdy se chystá znovu ozvat. Měla velmi malou kontrolu nad jeho činnostmi. Chvíli si třeba radostně hrála a během toho jí do veselí vpadla úzkost. Zasténala něco o tom, že ji bolí bříško nebo hlavička, a když takový stav trval déle, zvracela a nakonec omdlela.
Byla to těžká zkouška zejména pro Mishi, která byla s Sheenou denně sama. Mohla Sheenu jenom držet a čekat, než to přejde. Nebylo možné jet do nemocnice, nemohla by tam vysvětlit, co se děje. Jedinou oporou byl Lin-Chu, od kterého měla jasné instrukce, z nichž skoro všechny přikazovaly vyčkávat. S vírou, že je Levan dost uvědomělý na to, aby Sheenu nezabil.
…
Během roku se ale u Sheeny rychlé a agresivní změny zklidnily, slábly a stávaly se vzácnějšími. Po pátých narozeninách se Sheena už jen některý den prostě necítila dobře a proležela jej v posteli s lehkou teplotou. Vypadala v takových dnech bez nálady, ale ve skutečnosti zažívala hluboké propojení se svým Levanem a apatie byla jen známkou soustředění se na vnitřní svět, který se postupně rozpínal pro oba.
Mishi si toho času jen domýšlela, co se v Sheeně odehrává. Sheena se snažila mamince vysvětlit, co prožívá, ale zněla velmi zmateně a nejspíše i zmatená byla. Podle všeho jí Levan promítal nějaké své vzpomínky, skrz které se představoval. Mishi věděla, že Levané si nesou s sebou všechny vzpomínky předchozích Nositelů, ve kterých kdy přebývali. Stávali se působivým výkladem historie. Poznávala u Sheeny z některých převyprávěných snů skutečné události, o kterých se učila ve škole. Malá Sheena ale máločemu rozuměla, a tak vše, o čem mluvila, bylo zkresleno chápáním pětiletého dítěte.
…
S postupem měsíců pak už Sheeně nestačilo mamince jenom vyprávět. Brzy se Sheena snažila sdělení od svého Levana sama pojmout a zkoumajíce své nositelství se začala zvědavě vyptávat. Jednoho rána proto za ní vešla Mishi do zeleného pokojíčku a nesla s sebou velmi zvláštní knihu. Měla s ní v úmyslu Sheeně objasnit důležitou etapu lidského pokolení. Tu, jež se Nositelů týkala nejvíce. Chtěla Sheeně konečně prozradit, jak vlastně Levané přišli ke svým schopnostem a proč se dnes pojí s lidmi.
„Tak jak se cítíme, sluníčko?“ oslovila probouzející se Sheenu. „Chceš snídat?“
Sheena zavrtěla hlavou. Vypadala ale mnohem lépe než v noci. Rozhrnula deku a posadila se. Velké zívnutí přerušil pohled na knihu v mámině ruce, kterou nikdy neviděla. Měla zmapovány všechny knížky v domě. I když uměla číst jen krátce a ještě četla velmi pomalu, čtení milovala a prolistovávala si, na co narazila. Někdy k vzteku otce i jeho šanony v pracovně.
Naklonila hlavu, aby viděla lépe, co máma drží.
„Za…har Elb…row, I-li-án-ské pověs…“ zamračila se, „poves…“
„Pověsti,“ pomohla jí Mishi a pobavilo ji, že se Sheena snaží nápisy na knize rozlousknout dříve, než je pořádně uvidí. Posadila se na postel a Sheeně tento svůj oblíbený literární kousek představila: „Schovávala jsem ti ji, až budeš větší. Je o prvních Nositelích. Nechtěla jsem, aby ses bála toho, co se tam píše. Není to moc pohádka a je to psáno těžkým jazykem. Ale už jsi velká, viď?“
„Jsem,“ potvrdila Sheena hrdě a zpozorněla.
„Tak já ti něco z ní přečtu. Hezky pomalu. Ale je to jenom pro velké, ano?“ pohladila ji Mishi po vlasech, čímž urovnala vrabčí hnízdo padající Sheeně do tváře.
Poté otevřela knihu a spustila:
„Dávno tomu již, devatero tisíců let, bylať zem Levanská městy velikými posázena. Lid, jenž přebýval v nich, moudrostí a vědomostmi oplýval takovými, že nebylo již nikdá v světě širém větších. Zoveme je dnes Levané, však pravé jméno jejich zapadlo s věky v prach a nikdo jej nezná. Taktéž příčina touhy jejich bezmezné hnát se za pokrokem známa již není.
Měliť sousedů, Iliánů, ostrov Ilián obývajících. Leč v očích Levanů lid tento co hordy barbarů a divochů jevil se. Však nastojmež – Iliané obcování veškrné v zemi Levanské okem pozorným sledovali! U vědomí toho Iliáné byli, a v zkazkách svých potomkům sdělovali, že Levané paláce své až do nebes stavějí, vybranými jídly lahodnými stoly jejich prohýbají se, což činí je tlustými. Proto apráty nohy, ba i ruce jim nahrazující sobě strojiti musí!
Však i přes nezměrnost výdobytků těchto nebyloť v lidu Levanském osob šťastných a spokojených. Oni přemýšlením a philosophováním dychtivě zaobírali se. Mozky své za stroje považovali. Za stroje dokonalé, leč ladem ležící a nevyužité. Toužiliť objeviti vše, co by mysl pouhá sama dokázati mohla.
Oni dřívě ve strojích a přístrojích úžasných a divotvorných dokonalost hledali, leč naplnění nedošli. Ba ni život dlouhý, nemocí a útrap prostý, nestačilť jim. A ti oni, z toho lidu poslední, život svůj zasvětili hledání čehožsi vyššího. Posedlým chtíčem hnáni, nadpřirozeno do moci své uchvátiti chtěli. Touhou jejich bylo mysl svou otevříti do široka tak, by síly tajemné a neznámé ovládati mohli a pány nad osudy svými se stali.
Až tu, mladý lékař levanský, an Cryian zvalť se, kýžený klíč k bráně mysli a schopnostem kromobyčejným nalezl. Ponejprv sobě sám posloužil tak, že schopnosti všeckny ovládati mohl. Poté i manželce své, synu, i dcéři. A pak tisíců Levanů dychtivých proudilo k němu v zástupech, by dobrovolně pokus ten podstoupili a sobě provésti takový zákrok nechali.
A odemykalť on jim ochotně myslí. Leč záhy, kdy dcéra jeho v šílenství sama na život si sáhla, vědomosti té nabyl, že schopností nových vícero mysl jedinou obtíží k neunesení. Mysl taková, majitele nepřipraveného, ovládání vymkne se a z otěží vymaní se. On však, Cryian, ač zlomen, po zlatu a penězích prahnuv, neústupným zůstal. Jen to obměnil, že každému jednomu jen jednu schopnosť dal, a to takovou, kterouž sám si onen ten vyvolil. A Levou dále nadšení obcházelo. Dříví v krbu myšlénkou pouhou zapáliti, či vodu v led ve sklénce proměniti – toť móda, která co mor šířila se po městech levanských.
Netoliko všem byla však novost tato po vůli. Jako nadšení, tak i strach a nevole šířily se. Ano, strach a závist, mezi těmi obzvláště, kdož chudí byli a jimž zlaťáků na Cryianův klíč nedostávalo se. Ba i ti, kdož majetnější, leč dosud pro velký zástup chtivců čekající, nespokojenost svou najevo dávali.
Strach, zmatek a nepořádky zachvátily zemi Levanskou. Zběsilých šílenců hordy, pro něž životy druhých bezcenné byly a jenž sami připodobňující se k bohům, zemi pustošili. Bratr bratra vraždil, sestra sestru rdousila, konec Levanů se blížil. Svět jejich v peklo se změnil a ku zániku spěl.
Národ Iliánů, oceánem od země levanské oddělený, tehdy u toho vědomí byl, že Levanů již není. Hrůzný konec jejich, kdy sami sebe zatratili, kázal Ilianům tradice držeti, život střídmý zachovávati a touhy po moci a síle od sebe odvrhnouti. Vždyť po dnešní časy tomu tak jest!
Čtyř a půl tisíců let odplynulo, než rybáři iliánští toliké odvahy sebrali, by ku prokletým břehům Levy se vydali. Výpravu velkou však, dosaživší břehy země zpustošené, záhy zlá nemoc stihla. Horkost, křeč a šílenství zklátilo jich velký díl. Oni totiž cizí obrazy v myslích svých viděli a zbaviti se jich nemohli, ač zoufale bohyni svou Amu vzývali, by tato z hrudí kámen ten vyrvala jim, jenž vnitřnost jim pálí a bolest takovou působí, že po tuctech v mdlobách hynou.
Netoliko všechny ale choroba pohltila. Novorození, kteříž během výpravy dlouhé světlo světa spatřili, jeviliť se zdravými. Ba i dítka čtyř let mladší netrpěla nikterak, či snad jen pranepatrně. A i tací byli mezi dospělci, kteréž nestihlo protivenství nižádné.
Ti oni, kdož ve zdraví zůstali, s korábem jediným pak zpět na Ilián se ubírali, by o nemoci té smrtelné zvěst na Iliánu vypověděli. Jen hrstka zůstala, by o děti a trpící pečovali.
Nám dnes známo jest, že nebylať to nemoc, lébrž duše Levanů. Těch, jimž mysl odemknuta byla. Jim pouze tělo smrtí sešlo, však duše, napůl šílená, putovala dále světem, troskami dříve kvetoucího Levanu. A tu Iliáni zjevili se a duše ty, po tělech prahnoucí, zachvátily je.“
Sheena napjatě okusovala kousek deky a třeštila očka z toho, jak moc znala takové stavy. Vize vzpomínek, pálivá bolest v břiše a mdloby. Když si vyslechla, že takovému soužení neušli ani první Nositelé, ba trpěli ještě více, nevnímala svého Levana už tolik jako něco skvělého.
„Přestane to někdy, mami?“ tázala se na své nevolnosti.
„Ano, miláčku, už brzy, neboj,“ zaklapla Mishi knížku.
Sheena se po ní zaujatě natáhla a Mishi ji nechala listovat. Sledovala, jak malým prstíkem obtahuje ilustrované lodě a poničené levanské mrakodrapy.
„A já jsem taky připlula?“ zajímalo Sheenu.
„Jak to myslíš?“ nerozuměla Mishi.
„Lin-Chu říkal, že Levana dostává miminko od maminky. Ale ty jsi neměla Levana, že ne? Takže jsem taky připlula na lodi jako Iliáni?“
„Ne,“ pobavila Mishi ta představa. „Víš, Sheenuško, my zatím s tatínkem nevíme, proč máš Levana. Ale na tom nezáleží. Je prostě s tebou. S ním nebudeš nikdy sama a to je krásný dar.“
„Takže ho mám od Lin-Chua? Dal mi Levana jako dal tobě mě?“
„To ti řekl?“ překvapilo Mishi.
„Hm,“ broukla Sheena souhlasně a dál si listovala. „Říkal, že jsi byla moc smutná a nemohlas mě mít. Tak tě trochu uzdravil, abys doma nebyla sama. Jsem taky dar?“
Překvapená Mishi vydechla do úsměvu: „To určitě jsi. Moc jsem si tě přála, zlatíčko. Doktoři mi říkali, že to nepůjde, tak jsem se chodila modlit k Lin-Chuovi, aby mi pomohl. Nevěděla jsem, že mne vyslyšel.“
„Lin-Chu slyší každého,“ řekla Sheena. „I co si lidé povídají uvnitř.“
„Ano, je to tak. Má Levana, který umí úžasné věci.“
„Proč tě neuzdraví celou? Já bych chtěla, abys byla zdravá,“ nerozuměla Sheena.
„Asi nemůže, víš,“ odvětila Mishi, „už tak udělal pro nás moc. Stačí, že jsi tady.“
…
Sheena se s odpovědí spokojila a vrátila se ke knížce, zatímco Mishi se s posmutnělými myšlenkami ponořila do sebe. Zvenčí se ozývalo letní ráno, do kterého vstupovalo pravidelné zašustění papíru, když Sheena přetočila stránku. Mishino zamyšlení přerušilo až rázné zavření knihy.
„Už si nechceš číst?“
„Mám hlad,“ špitla Sheena opatrně, jako by bylo něco špatného, že si to rozmyslela. „Dáš mi tuňáka?“
„Tuňáka chceš? Na chleba?“
Sheena souhlasila a chtěla ještě něco říct, ale uslyšela zezdola šramot.
„Strejda!“ vyhrkla euforicky na jeho příchod a vystřelila hbitě z postele. V pokrčené košilce bosky pádila dolů.
„A máslo! Máslo, mami!“ zakřičela, než spustila nadšené jančení.
„Strejdó-ó-ó-ó,“ drkotal Sheeně hlas s každým schodem.
„Sheenóóóó,“ ozvalo se podobně tence z kuchyně, což Sheenu rozesmálo. S rozjařeným smíchem vběhla Mariovi do připravené náruče. Zvedl ji a vesele s ní cloumal: „Bez másla to není ono, co?“
„Ne,“ hihňala se.
„Koukám, že je ti dneska už líp,“ povídal. „Maminka mi včera volala, že ti není dobře, tak jsem přijel až teď, abychom si to užili víc.“
„Jo, je mi už dobře. Mamince je dneska taky dobře,“ ohlédla se Sheena za příchozí Mishi.
„Tak to je bájo,“ pochvaloval si Mario. „To si už můžeš zase hrát pod kaštanem, co?“
„To je jírovec, strejdo,“ opravila ho Sheena, když ji pouštěl zpět na zem. Hned ho chytila za ruku a táhla k venkovním dveřím: „Chceš se na něj kouknout?“
„No tak počkej, slečno, nejsi ani oblečená!“ zastavila ji Mishi. „Jestli chceš jít ven, mazej nahoru se obléct. Udělám ti ten chleba a až se najíš, můžeš vzít Maria na zahradu.“
Sheena na to chvíli nelibě přešlapovala, načež zmizela do pokojíku.
…
„Tak jak to zvládáš?“ zajímal se Mario, když se ocitli v kuchyni sami.
„Jde to,“ shrnula stroze Mishi a zkontrolovala schody, zdali je Sheena už za dveřmi. Bylo na ní poznat, že tady nechce mluvit. „Doufejme, že máme zase na pár dní pokoj.“
„Hm,“ zabručel Mario a Mishi soucitně pohladil. „Rád si s tebou popovídám, Myšičko, ale dřív, než na to zapomenu, potřeboval bych ten kontrakt. Tay říkal, že je v nějaký krabici pod eSkem nebo co.“
„Jo,“ ťuklo ji, „počkej.“
Položila snídani na stůl a zavolala nahoru: „Máš tu toho tuňáka na stole, tak ho sněz, než půjdeš ven, ano? Budeme chvilku v pracovně a pak za tebou strejda přijde.“
Slyšela z vrchu od Sheeny nějakou odpověď, která byla pro Maria nesrozumitelná.
„A neber si ty zelené, jsou děravé! Na stoličce máš připravené červené! Slyšíš mě? Červené!“
A znovu se ozval z podkroví tlumený hlásek, po kterém Mishi spokojena naznačila Mariovi, aby se přemístili do pracovny. Tam otevřela skříň, vytáhla krabici s písmenem S a začala se v ní přehrabovat.
„A jak to jde vám?“ zeptala se při probírání složkami. „Už jste dojednali tu dálnici na Yuto?“
„Jo,“ odpověděl Mario a následně se zarazil. „Ale to už tak před tejdnem. Divím se, že ti o tom Tay neřekl, byl nadšenej.“
„No,“ povzdechla, „neřekl, protože tady ještě nebyl.“
Zvedla se a podala mu složku s hledanou smlouvou.
„Nebyl tady deset dní?!“ nevěřil Mario.
„Nebyl tady přes dva týdny,“ upřesnila Mishi kysele a posadila se na pohovku vedle knihovny. „A to přišel jenom na pár minut.“
Mario zamračen zasyknul: „Já s tím idiotem promluvím.“
„Ne, prosím. Nech to být. Je pro něj těžké vidět Sheenu takhle.“
„A pro tebe ne?!“ zlobil se. „Jak to má Sheena vůbec pobrat? Pár let je do ní celej žhavej a najednou se neukáže?!“
„Víš, že takhle si to nepředstavoval,“ pokoušela se Mishi Taye zastat.
„Jo tak on si to takhle nepředstavoval. Já mu ukážu něco, co si určitě nepředstavuje! Musíš si za tím stát, Mishi, nenechávej ho na tebe hodit celou situaci.“
„Jasně,“ zasmála se hořce, „jako kdybys ho neznal. Jako by šlo na Taye nějak tlačit. Stáhne se ještě více a neuvidíme ho měsíce. Až se ho budu chtít na další čas zbavit, určitě mu zkusím něco připomínat. On není hloupý, Mario, ví přesně, co tímhle dělá.“
„Jo to ví, ale hloupej je,“ bručel naštvaně Mario s nosem v papírech.
…
Mishi nechala Maria číst a zadívala se na prázdnou židli za Tayovým stolem. Pomyslela roztrpčeně na ty časy, kdy se tady v pracovně s Tayem milovali. Při jeho posledním průletu domem mu nestihla dát ani pusu. Také se netvářil, že by se mu po nějaké stýskalo. I když odtažitého Tarise znala, bylo těžké si v tyto dny říkat, jak mu rozumí. Velmi se jí dotýkal způsob, jakým se vypořádával s komplikacemi u Sheeny. Bohužel ale ani ona nedokázala projevit podobnou odvahu, jakou chtěla po něm. Dosud mlčela a nevytasila se na Taye s tím, že se jí jeho chování nelíbí. Tu sílu překonat samu sebe neměla ani ona. A i Mariovi se styděla přiznat, jak moc se před Tayem bojí si za něčím takovým stát. Už mu v jeho povaze ustoupila tolikrát, že si nedokázala představit něco jiného.
…
Z úvah Mishi vytrhl kovový rachot se zvukem bortícího se nádobí. Rychle za ním vpadla do kuchyně a ulekla se kočky, která před ní nečekaně seskočila z linky na zem a zmizela přes obývák pootevřenými dveřmi ven. Po bleskovém kočičím úprku Mishin zrak skončil na Sheeně ve dřezu, která celá zmáčená zrovna dotahovala kohoutek, jenž se jí podařilo na sebe pustit.
„Ona ti jedla tuňáka, co byl na lince, mami. Nemohla jsem ji odehnat, nedosáhla jsem tam. Musela jsem přes koš nahoru.“
„A proč sedíš ve dřezu???“
„Spadla jsem,“ odpověděla Sheena jako jasnou věc a nechala se vytáhnout ven. „A pustila se voda.“
„A jak se sem, u Lin-Chua, dostala ta kočka, kdo tu pustil?“ pohlédla Mishi na Maria, ale ten dušený smíchem jen vrtěl hlavou, že neví.
„Já,“ přiznala Sheena. „Seděla vzadu u dveří. Chtěla taky snídat. Slízala ale jenom tuňáka a máslo. Chleba už nechtěla, tak jsem po ní dojedla zbytek.“
Na to Mishi nahodila kyselý obličej. Napadlo ji mnoho, co by řekla, ale před Mariem jen rezignovaně vzdychla: „Vidíš, Mario? A takhle tady žijeme. U nás se dojídá po kočkách. Nejmilejší snídaně je olízaný chleba.“
Vrátila se k Sheeně: „A řekla jsem červené tepláky, ne zelené! Jak to před strejdou vypadáš, tyhle jsou samá díra!“
„Ale… červené nejsou zelené,“ protivila se Sheena.
„To je pravda,“ schválil Sheeně Mario, „zelené s dírou jsou lepší než červené.“
Byl za to od Mishi mlčky zpražen, jak jí výchovu neulehčuje, a musel se tomu smát. Raději se jal Sheeniny mokré ručky a odváděl ji ven: „Pojď, princezno, půjdeme uschnout na sluníčko, ať si maminka od nás odpočine.“
„Ale já můžu, strejdo, uschnout –“
Sheenu ihned zastavil varovný mámin pohled. Rychle ztichla a nechala se odvést strýcem na zahradu.
…
Ovšemže Sheena uměla samu sebe rozehřát tak, že by na ní prádlo uschlo do minuty. Někdy ještě zapomínala na svůj zákaz, když byl kolem někdo, koho nepovažovala za cizího. Ale ani strýc Mario, ani otec nevěděli, že když jsou s mámou samy doma, občas jí máma takové drobnosti povoluje.
A zpočátku s tím ani nebyl žádný problém. Dokud Sheena uměla pouze zapalovat svíčky a sporák při společném vaření, Mishi kryla Sheenu úspěšně. Samozřejmě o tomto porušení pravidel Lin-Chu věděl. O to více si Mishi vážila toho, že Sheeně neztěžuje pobyt mimo Derigot, jelikož jí nedokázala úplně všechny nositelské projevy odpírat.
Sheena totiž měla vždy velké tendence se předvádět. Jak umí už krásně mluvit a číst, kolik toho ví, do kolika napočítá a ohnivé schopnosti nebyly výjimkou. Mishi učila ohledně ohňů Sheenu hranicím, ale nechtěla jí užívání Levana zcela zakazovat. Zákony byly v tomto směru nekompromisní, ale příčilo se jí Sheeně vykládat o tom, že přihřát si myšlenkou čaj v hrníčku je něco špatného. Nechtěla, aby Sheena slepě podléhala příkazům, a proto se raději zaměřila na to, aby Sheena rozuměla dobře tomu, kde končí praktické užití a začíná nebezpečí. Sama tak prošla několika rozčarováními, kdy musela Sheeně zakázat něco, co dříve povolila, ale nakonec se obě začaly v neznámých silách více orientovat a Sheena měla velkou radost, když mohla být se svými schopnostmi užitečná.
Jen před Tayem si musely dávat velký pozor na pusu. Mishi byla ráda, že Tay o Sheeniných ohnivých aktivitách v domě neví. Jako první by paranoidně řešil, proč Lin-Chu neučí Sheenu zákazům lépe, a poté by se jeho vztek obrátil proti ní a její „nezodpovědnosti“, že neznámého Levana u Sheeny podporuje. V pekle, které by si tím na sebe přivolala, se jí zrovna žít nechtělo. Poslouchala by ještě více Tarisův chladný intelekt bez kapky empatie. Bylo by mu jedno, že by Sheena měla ze všech těch přehnaných omezení akorát otrávený život. Řekl by zkrátka stejné „ne“ jako poslední dobou říká na všechno.
Ale i když každý Tayův nesouhlas zněl Mishi spíše jako zlozvyk, tušila, že v tématu Sheenina Levana hraje prim něco jiného. S novou situací v rodině to byl totiž Tay, jenž ztratil nejvíce. Mishi si byla jistá, že se všemu protiví hlavně proto, že ho nesmírně mrzí, kolik pozornosti Levan u Sheeny teď má a on sám a jeho cíle už Sheenu nezajímají jako dříve.
Rovněž si byla Mishi jistá, že kdyby něco takového Tay přiznal nahlas, natož své ublížení řešil, začalo by z toho v subtropické Kitě sněžit. I proto se Mishi Taye před Mariem zastávala. Viděla na Tayovi tu bezradnou past vlastní hlavy, která ho přinutila utíkat tam, kde cítil pevnou půdu pod nohama a kde nemusel nikomu nic vysvětlovat – do paláce.
…
Aby ale byla pravda o jeho pracovním nasazení úplná, nutno dodat, že měl v tomto období Tay Taris také jiné starosti. S Mariem v těch letech řešili přicházející finanční krizi a potřeba intenzivního řešení toho, co Areneánu hrozilo, Tayovi přihrávala do karet. Mohl být „beztrestně“ i několik dní v kuse v paláci a přespávat v tamějších apartmánech rady. Na Sheenu a jejího Levana už vlastně neměl ve svých starostech ani prostor a byl za to nejspíše i rád. O své nepřítomnosti doma si nic navíc pro ty dvě vymýšlet nemusel.
…
Jenže ať se Tayovi dařilo domovu vyhýbat dokonale, Sheena uměla do jeho dnů vpadnout s problémy, na které si najít čas prostě musel. S plynoucími roky se Sheeniny potřeby neustále měnily a s žádným jejím stavem se nedalo počítat nadlouho.
Až do Sheeniných osmi let bylo utajení jejího nositelství relativně snadné. Sheena trávila skoro všechen svůj čas doma, na zahradě nebo v Derigotu. Někdy doprovázela rodiče do města, ale kromě strýce Maria se s nikým jiným více nepoznala. Díky Lin-Chuově učení měla svou teplotu pod kontrolou a nejevila na veřejnosti žádné známky odlišnosti. Ani když média odhalila Sheeniny pravidelné návštěvy Lin-Chuova sídla, nekonalo se žádné velké prozrazení. Tento fakt se nakonec povedl dobře zamluvit, protože Mishi byla vírou v Nejvyššího známá. Že učí svou dceru tomu samému, nebylo překvapením.
S devátým rokem se však Sheena začala dívat čím dál častěji ze svého pokojíčku v podkroví na druhou stranu. Tam přes ulici měli sousedé také své mladé rodiny a jejich děti si hrály pospolu na předních zahradách. Na nich se také nacházely krásné houpačky, pískoviště a dokonce i velký dřevěný domeček na hraní. V téhle čtvrti nebyla žádná střední třída a všechny zdejší děti byly rozmazlené. Podle Sheeniných rodičů doslova na zabití. Proto Sheenu drželi od těchto dětí dál a snažili se jí dát veškerou potřebnou společnost sami. Nejdříve oba, později už tento úkol zbyl převážně na Mishi.
Takto to ale nemohlo fungovat věčně a zvědavá Sheena vyšla ven na ulici vstříc svým vrstevníkům. Byl to její vlastní nápad a byla z něj vskutku nadšená. Konečně se odvážila poznat blíže děti jako je ona.
Než dorazila k cestě, ohlédla se za maminkou stojící na verandě. Strážila tam, jestli se Sheena rozhlédne. To Sheeně nedávalo moc smysl, neb auta zde projížděla v počtu třech za den šnečí rychlostí. Přesto mámě vzorově předvedla, nač čekala. Přecupitala ulici na druhou stranu a dorazila k plotu sousedů. Vylezla na jeho betonový základ a rukama objala desky. Měla tak oči nad nízkým plůtkem a mohla se podívat na tři holčičky hrající si na pískovišti.
„Ahoj,“ řekla a holčičky zbystřily, „já jsem Sheena Taris, bydlím tady naproti. Můžu si s vámi hrát?“
Na osmiletou holku byla Sheena hodně zvyklá se neustále představovat. I když se s nikým cizím více nestýkala, Tarisovi byli jako rodina zástupce vládce dosti oslovováni novináři. Přepadli Mishi pokaždé, když s Sheenou vyrazily do centra, a malá Sheena je milovala. Uměla správně zapózovat a slušně mluvit. Ráda předvedla hru na vyspělou, aby nedělala tatínkovi ostudu. Otrkala se natolik, že před ostatními neznala stud. Alespoň při oficiálním představování s máminou rukou v té své. O prostém přátelství, ve kterém je jen sama za sebe, dosud nevěděla nic.
Co ale taky neznala, bylo, že by ji někdo ignoroval. Svou bezprostředností každého dospělého uchvátila. Zájmu dětí se ale dnes nedočkala. Holčičky jenom něco broukly a dál si hrály, jako by tu Sheena nebyla.
To ji vyvedlo z míry. Zapochybovala, jestli ji vůbec bylo slyšet, tak hlasitěji zopakovala: „Můžu si s vámi hrát?“
Teď si byla jistá, že rozuměly, ale už ani nezvedly hlavu.
Sheena se pustila plotu a sedla si vedle něj smutně na chodník. Rozmýšlela, co by jim ještě měla říct, ale nechala to být. Chvilku házela nazlobeně na silnici kamínky a poté se vrátila domů.
U mámy v kuchyni se usadila za stůl a sledovala její vlnící se sukni při vaření oběda.
Mishi se věnovala dál svému a v pozadí vnímala Sheenino zamlklé zklamání. Nic jiného ani nečekala. Tay vedl Sheenu v prvních letech ke spoustě věcem, ale jak být „obyčejným“ dítětem, které si hraje s ostatními dětmi a vyrovnává se s pozicí mezi vrstevníky, ne. Nejspíše proto, že sám takový nebyl a nikdy by nepřiznal, že by mu to chybělo. Ale Mishi měla své dětské kamarádky a lásky, a když viděla Sheenu jako mladou slečnu, nejednou si vzpomněla, že v jejím věku už dávno dostala první pusu v lese u rybníka. Byl to sice malý kluk s pusou ulepenou od borůvek, ale počítá se to.
Sheena se však uměla jenom učit a i po tom, co se jí otec přestal věnovat, ponechala si návyky, které v ní budoval. Její dny byly o dopoledním vyučování se soukromou učitelkou a odpoledne trávila v Derigotu nebo se sama zabavila v pokoji. Bylo čím dál těžší vyhnat ji ven na sluníčko. Když už, tak si jen četla dole v zahradě pod svým jírovcem. Byla proto na pohled stále křídově bílá a drobounká. Kdyby do ní Mishi sama necpala denně jídlo, nevěřila by, že vůbec jí. Sheena ale nevypadala nikdy nespokojeně. Nestrádala. Měla svůj svět a až do dnešního dne jí v něm nic nechybělo.
…
„Běž to zítra zkusit znova,“ promluvila Mishi něžně na smutný obličejík. „Vezmi si s sebou čokoládu a místo, aby ses představila jak před kamerou, tak jim nabídni. Když se jim budeš líbit, samy se zeptají, jak se jmenuješ. Pozvi je třeba k nám na houpačku.“
Posadila se vedle Sheeny a chňapkou ji pošimrala na tváři: „Až uvidí, jak jsi super, vezmou tě zase ony na to své pískoviště.“
Sheena se zatvářila, že si snad maminka něco vymýšlí.
„To je jedno. Já se s nimi nepotřebuji bavit,“ mručela.
„No, viděla jsem u nich na zahradě nějakou kočku, tak možná že by…“ pokusila se Mishi zahrát u Sheeny na správnou notu. Sheenu hned zaujala. „Ale žádné vylomeniny, žádné ohně! Nic neumíš a Nositel nejsi. Víš, že se před ostatníma nesmíš předvádět.“
„Neboj, ona se stejně teď nijak ukazovat nechce,“ ujišťovala Sheena.
„Ona?“ podivila se Mishi a uslyšela poskakující pokličku. Vrátila se ke sporáku. „Tvůj Levan je dívka?“
„To nevím,“ pověděla Sheena, „ale bylo by lepší, kdyby to byla holka.“
Mishi se na to jenom usmála. Ještě nikdy neslyšela, aby někdo určoval svému Levanovi pohlaví. Za ta tisíciletí už to byly jenom duše, jejichž neurčitá identita byla pevně spjata s Nositeli.
„Mami?“
„Hm?“ broukla Mishi s očima u hrnců.
„Můžu jí dát jméno?“ zeptala se Sheena vážně.
To Mishi zarazilo, že stáhla plamen a otočila se.
Během návštěv u Lin-Chua měla Mishi příležitost si s několika Nositeli popovídat o tom, jak svého Levana vnímají. Jejich Levané s nimi splývali v jednu osobnost s naprostou přirozeností. Vlastně nikdy nemluvili vyloženě o Levanovi, pouze o sobě. Mnohým Mishiným otázkám tudíž ani nerozuměli.
Avšak Sheena vnímala svého Levana již od počátku jako nějakého návštěvníka. Mishi se do dnešního dne domnívala, že je to jen tím, že se Sheena přizpůsobuje tomu, jakým způsobem o něm mluví oni, rodiče, mezi sebou. Nechtěla nikdy v Sheeně vzbuzovat pocit, že k ní Levan nepatří, přestože jí Tay tuto snahu vpravdě kazil.
Poslední dobou ale Mishi pojala podezření, že si Sheena se svým Levanem po večerech v sobě povídá jako s nějakou smyšlenou osobou. Něco takového se u Nositelů vůbec nevyskytovalo, jelikož je Levan v mysli Nositele natolik usazen, že není, kdo by si s kým povídal. To, že ho Sheena chtěla pojmenovat, jenom dokazovalo, že se stále vnímá rozpolceně jako dva v jednom. Přesněji dvě v jedné.
„Budu jí říkat Sorin,“ pokračovala si Sheena, „líbí se jí to.“
…
Mishi nevěděla, jak by nyní měla reagovat. Přemýšlela, jestli je v pořádku, o čem Sheena hovoří. Teď Sheena zněla trochu bláznivě, i když v osmi letech mívají děti ve své představivosti fiktivní kamarády. Ona měla v hlavě skutečného a Mishi poprvé ve všech souvislostech napadlo, že možná právě tohle je důvod, proč Sheeně společnost ostatních nijak neschází. Ale zatímco jiné děti z toho vyrostou, její přítel tady zůstane a Sheena se v sobě bude kvůli němu nejspíše stále dělit na dvě části.
…
Sheena ale netušila, že mámě svým dotazem způsobila další obavy. Zažívala od Levana první krátká sdělení, která konečně měla formu jakéhosi smysluplného hlasu. Ještě před rokem znala jen Levanovy vzpomínky. Také rozeznávala jeho pocity jako reakce na to, co se venku kolem ní dělo. Poznala, jestli se mu něco zamlouvá nebo ne. Někdy celé dny do ní prosakovala jeho nálada, u které si byla jistá, že není její, neboť pro ni sama neměla důvod. Zakrátko se ze slov Levana stávaly věty a z neurčitého propojení jasnější vztah. A nakonec Levan získal u Sheeny i své trvalé označení – Sorin.
Navíc, o čem se Sheena mámě dosavad nezmínila, cítila od své Sorin neznámý druh lásky, který byl bytostně silný a ochranářský. Prolínal se s vděčností a jistotou. Jistotou, že mají jedna druhou. A nebylo pravdou, že by Sorin nějak tlumila Sheenin zájem o přátelství s dětmi. Byla to ona, která přesvědčila Sheenu, aby vzala čokoládu a dle máminy rady vyrazila další den na procházku po čtvrti.
Fungovalo to. Už první den se Sheena mezi trojčaty rozpovídala. Zjistila, že se jmenují Lili, Mimi a Kishi, což jí přišlo neuvěřitelně vtipné. Nenašla si ten den nové kamarádky, ale již nebyla tím neznámým dítětem odnaproti.
Při druhém setkání si musela vyslechnout jejich podivné příběhy o panenkách. Měly pro Sheenu spousty logických děr, ale něco v ní jí říkalo, aby o tom raději pomlčela. Při třetím setkání už viděla i jejich maminku a bylo pro ni velkým překvapením, jak moc se lišila od té její. Nikdy se neusmála, ani jednu holčičku nepohladila, zato jejich psa hladila pořád. Za několik dní měla Sheena i to štěstí potkat se s jejich kočkou, ale byla neskutečně vypasená a protivná. Celou dobu naštvaně mlátila ocasem a chtěla utéct, načež ji holky zase přitáhly zpátky.
Sheena skončila z trojčat rozčarovaná. I když pak ještě poznala jejich kamarádky a kamarádky kamarádek, nenašla nikoho, s kým by si maličko rozuměla. Ale o ten pocit, že vyjde ven a někam patří, o ten nechtěla přijít.
…
Její snaha splynout se i posléze vyplatila a Sheena se dostala k nádhernému vysněnému pískovišti, jehož hřejivý písek, zářivý a zlatý, uvízl v Sheeniných přáních na měsíce.
Sedla si na okraj a hleděla na všechny ty zamazané hračky. Něco takového by jí táta nikdy nedovolil. Ne, že by neměla žádné hračky, ale každá byla zdlouhavě schvalována, takže Sheena měla v pokojíčku vedle knih, které se tam neúměrně hromadily ve třech knihovnách, jen pár těžce vyprošených hraček. Tady bylo dle rodičů tolik nepotřebných věcí, že ani sama trojčata nevěděla, co všechno vlastně mají. Při pohledu, jak s hračkami dívky zacházejí, ale Sheeně brzy přišly naprosto bezcenné.
Vzala do ruky zlámanou lopatku a představovala si, o co ji asi musely umlátit. Sama by za zničení něčeho takového dostala nekonečné kázání. Bylo jí z toho smutno. Teď byly všechny děti ještě vzdálenější a hrát si na pískovišti ztrácelo smysl.
Postavila se a na otázku děvčat odpověděla, že si už s pískem hrát nechce. Stála uprostřed zahrádky před jejich domem a rozhlížela se. Od klouzačky, přes kočku, po sladkosti na drahém dřevěném venkovním nábytku tu nebylo nic, co by bylo zajímavé. Vrátila se očima k trojčatům hrajícími si s panenkami. Dívky z pískoviště udělaly pláž a do vydlabané díry napouštěly zahradní hadicí vodu. Ta se jim pochopitelně vytrácela, a tak dolévaly a dolévaly. Sheena nad tím jenom povzdychla, sedla si na lavičku a u nohy stolu zbystřila plastový míč. Vzala jej a několikrát si s ním pohodila. Pak jej položila na trávu, sedla si na něj a okamžitě se tím převrátila na zem s pořádným žuchnutím.
To holky odtrhlo od jejich marného vodního snažení a rozesmály se plně od plic. Přiběhly k Sheeně, když se znovu, tentokrát úspěšně, na balón posadila. Chtěly si to samozřejmě hned také vyzkoušet, a tak trojčata mezi sebou soutěžila, kdo komičtěji spadne z balónu.
Sheena rázem ztratila to jediné, co ji bavilo. Posadila se zpět na lavičku a čekala, dokud nebyly holky natolik otlučené, že toho nechaly a vrátily se k písku.
Sheena využila situace a opět se začala zabývat míčem. To ale holky popudilo. Čím více se Sheena radovala z míče, tím více se zdál písek obyčejný. Nakonec znovu přišly za Sheenou a chtěly jí míč vzít, ale tentokrát se Sheena nedala. Trojčata se na Sheenu rozlítila a společně jak za jeden provaz začala natolik dorážet, že se jedné podařilo Sheeně míč z rukou vytrhnout a vztekle s ním Sheenu praštit do hlavy.
Přestože to nijak nebolelo, Sheena byla z rány zaskočená. Nevěděla, co má dělat. Ve stejném okamžiku však ucítila dosud nepoznaný pocit zlosti. Polekala se ho, ale nemohla s ním nic udělat. Nebyl její. V momentě zrudla a její pohled se stal mnohem vyzrálejší a vážnější. Trojčata se té tvrdé tváře zalekla a ustoupila. Už měla na krajíčku a chystala se křičet, když v tom v hloubce Sheeniných očí zaplály plamínky.
A tu se Lili, která Sheenu praštila, roztopil míč v rukách. Tak tak jej upustila, že rozžhavený plast jí jen lehce zavadil o dlaně. I to stačilo na ohromné puchýře a bolestný dětský pláč se rozlehl po okolí.
Neutichával. Všechny přítomné maminky vyběhly ze svých domovů se podívat, kdo to tak křičí. Našly klečící Lili s popálenýma rukama, které roztřesená Sheena polévala zahradní hadicí. Okamžitě je přerušila máma trojčat, jež vzala své sténající dítě do náruče a spěchala s ním na pohotovost. Lili hystericky plakala celou cestu až k autu. Než její maminka stačila nastoupit, rozkřičela se na Mishi se slovy, které by žádné dítě slyšet nemělo.
…
Nešťastná situace s jejich odjezdem utichla a Mishi se ocitla u mokrého pískoviště s Sheeninou tváří zabořenou ve svém boku. Pod nemile komentujícími pohledy sousedů chytila beze slov Sheenu za ruku a ignorujíc poznámky prošla hloučkem na druhou stranu ulice.
Sheeně už tekly lítostivě slzy po tváři nějakou tu minutu. Když zašly do domu, v síni si k ní Mishi přiklekla a pomáhala jí se uklidnit.
„Já jsem nechtěla…“ vzlykala Sheena v očekávání velkého trestu.
Mishi ale jen zvedla koutky úst a jemně se usmála v té vážnosti. Pravdou bylo, že skoro každou minutu, co Sheena byla venku s dětmi, stála věčně u nějakého okna za záclonou a nespustila je z očí. Viděla přesně, co se tam stalo.
To ale Sheeně neprozradila. Nechala Sheenu v tom trpkém ponaučení a možná byla i ráda, že tohle ukončilo Sheenino trápení mezi dětmi, se kterými si nerozumí.
…
Zdálo se tak, že Sheena vyklouzla bez úhony, ale padlo jedno velké tajemství. S tímto incidentem se Tay dozvěděl, že to nebylo poprvé, co Sheena nedodržela zákaz užívání svých schopností mimo Derigot. Ten se za to opřel především do Mishi v jedné z mnoha dlouhých hádek, které svou hlasitostí doléhaly až k Sheeně do podkroví. V domě Tarisů začaly první horké dny.