Návrat na hlavní stránku

Slib

Dcera svého otce – kapitola dvanáctá

O půl hodiny později…

Poté, co byl nešťastným oznámením výslech Mishi odložen, čekala Mishi s Tayem u Sheeniny postele na další zprávy. Seděla na židli, měla před sebou svou spící holčičku a neubránila se slzám. Nedokázala si odpustit, že nebyla předvídavější, když měla před zápasem u Sheeny podezření. Věděla, že s ní něco není v pořádku, a přesto ji do arény pustila. Teď byl kvůli tomu zmařen mladý život. A možná nebude jediný. Co tohle znamená pro budoucnost Sheeny, si jen domýšlela.

To Tay se zaobíral situací jinak. Za svou kamennou tváří především řešil, zdali budou Mishi ještě vyslýchat a jestli si budou Maraino úmrtí spojovat se zápasem, protože příčina jejího skonání zůstávala nejasná. Nevykazovala žádná zranění a nebyla Sheeninými ohni ani popálena.

„Nemají Sheeně co dokázat,“ řekl tiše ke zkroušené Mishi. Sám postával dobrý metr od postele a měřil si Sheenu pohledem, jako by se jím pokoušel svou dceru vzbudit.

Mishi k němu zvedla zrak a bylo na ní vidět, že jí moc nepomůže, když Sheeně nic nedokážou. Z toho, co zažila v lóži, byla přesvědčena, že celé neštěstí Sheena nějak způsobila, i když v područí Sorin.

„Zařídím, aby už s tebou nemluvili. Budou teď vyšetřovat, co se tam stalo, tak jim řeknu, že nejsi ve stavu, aby po tobě něco chtěli,“ oznámil.

Mishina reakce byla opět plná lítosti. K jeho suchému přístupu k věci se nevyjadřovala, jen složila tvář do dlaní:

„Měla jsem ti věřit… Tušila jsem to. Měla jsem ti všechno říct.“

Tay dělal, že její bědování neslyší. Bylo pozdě na taková uvědomění.Ale i když by to Mishi nepřiznal, byl nakonec rád, že mu zapírala, co na Sheeně roky vidí. Kdyby s tím, co ví teď, předstoupil před hodinou před strážné, už by bylo po všem. Jestliže je Sheena skutečně takto odlišná, jak Mishi tvrdí, čekaly by ji někde na doživotí čtyři zdi a nepřetržitý dohled. S výpadky sebekontroly a ohnivými projevy, když se rozčílí, by jí lidé možná vymysleli ještě horší osud. Prioritou proto pro něj bylo dostat nyní Sheenu z téhle proklaté budovy a zatajit strážným všechno, co půjde. Bude muset sám přijít na to, co s Sheenou dělat dále.

„Teefu Tarisi?“ objevil se jeden ze strážných v pokoji. „Můžete?“

„Ano?“ přistoupil k němu Tay.

„Potřebovali bychom vzbudit vaši dceru a –“

Strážný zaregistroval u Sheeny pohyb a utichl. Tayovi z Sheeniných projevů také přišlo, že se probouzí, čímž zneklidnil. Chtěl s ní mluvit nejdříve sám, než se k ní dostane kdokoliv jiný.

Zadíval se na Mishi, která pochopila, o co Tayovi jde, ale nemohla přispět jinak, než že tento úkol za něj převezme, a s Sheenou promluví.

I beze slov si tak porozuměli a Tay strážnému přerušil zaujaté zírání. Položil mu ruku na rameno, aby ho odvrátil od budící se Sheeny.

„Můžeme si o tom promluvit někde jinde?“ optal se ho a nasměroval strážného se svým přáním do chodby.

Strážnému se pokoj opouštět nechtělo, ale Tarisovi vyhověl. Vzdálili se až do sousedního koridoru a Tay jejich ústup objasnil: „Nechci svou ženu vystavovat těmhle záležitostem více, než je nutné. Je vážně nemocná a není na tom psychicky nejlépe. Rozumějte, že ji jako matku smrt toho dítěte zasáhla a je velmi rozrušená. Bude lepší, když kontakt s ní omezíte na minimum a vše kolem Sheeny budete odteď řešit jen se mnou. Byl bych rád, kdybyste se před ní už o tom ani nezmiňovali. Nerad bych, aby tady zkolabovala.“

Strážný se krátce zamyslel, načež souhlasil: „Rozumím. Zařídím, abychom už vaši ženu zbytečně ničím nezatěžovali.“

„Jsem vám zavázán, děkuji. Má toho i tak dost,“ uhrál Tay zdvořilou.

„To jistě ano,“ měl strážný pro Tarisovy pochopení. „I tak budeme muset ještě mluvit s vaší dcerou. Mohla by nám pomoci s tím, co se Maraie stalo. Je pro nás jediným možným svědkem.“

„Chápu,“ řekl Tay, „ale teď to nebude nejrozumnější. Kdo ví, v jakém stavu Sheena je a jestli si vůbec něco pamatuje –“

„Na tom nezáleží,“ vskočil mu strážný do řeči. „Nebudeme ji vyslýchat. Počítáme s tím, že může být po zápase otřesená a některé věci si nepamatuje přesně. Nebudeme se proto spoléhat na její verbální výpověď.“

„Prosím?“ zledovatěl Tay.

Strážný poznal, že se Tarisovi nelíbí, kam tím míří, a snažil se ho uklidnit: „Nejedná se o nic, čeho by se musela obávat. Nemusí vůbec o ničem mluvit, na nic si vzpomínat. Potřebujeme ji jen při vědomí. Necháme ji v klidu ležet a podíváme se, co viděla.“

„Podíváte se?“ nerozuměl.

„Ano. Přizvali jsme si k vyšetřování Nositele, který dříve patřil do našich řad a spolupracoval na podobných případech. Má mnoho zkušeností se čtením paměti a bezchybně to ovládá. Můžete být naprosto v klidu, teefu Tarisi, nic se jí nestane.“

„Chcete mi říct, že se jí někdo od vás bude hrabat v hlavě a nic jí to neudělá?!“ ztratil Tay předstíraný klid i formální tón. Jeho nedůvěra v Nositele se drala do popředí.

„Je to bezpečné,“ byl si strážný jist. „Jak jsem řekl, bude to provádět velmi zkušený Nositel. Celý proces je téměř neinvazivní, pouze se napojí do těla skrz dlaň, na které sice vznikne drobné fyzické poškození, ale budu u toho přítomen já i další, kteří zajistíme, aby vaše Sheena nepociťovala žádné nepohodlí. Budeme ji udržovat v lehce omámeném stavu, při kterém nezažije žádnou bolest. Potrvá to jen pár minut a budeme mít naprosto vše, co viděla, slyšela, a na co myslela během celého souboje čistě a jasně.“

„Ten Nositel to bude mít…“ poznamenal Tay nespokojeně.

„Ano,“ potvrdil strážný. „Obrazně řečeno, samozřejmě. Sheeně nic nevezme.“

„A to by mohl?“ nelíbilo se Tayovi.

„Nic takového dělat nebude.“

„Ale umí to,“ nedal se Tay odbýt.

Strážný se zhluboka nadechl, jak bylo pro něj těžké Tarise přesvědčit k nějaké spolupráci. Podezíravějšího člověka snad ještě nikdy neviděl. Bylo jedno, že měl Tay tvář bez emocí, už jen jak stál, značilo, že očekává od strážného něco zlého.

„Ano, umí to,“ přiznal mu raději strážný, „Ale nic takového se Sheeně dít nebude.“

Tay odvrátil od strážného zrak kamsi do prázdna a vážně rozmýšlel.

Po dlouhé chvíli shrnul: „Takže ten Nositel bude jediný, který uvidí, co tam Sheena dělala, a pak vám to řekne…“

„Ano,“ hlesl strážný a k dalšímu ujišťování se již neměl. Nechal Tarise dál přemýšlet a doufal, že už řekl vše, co bylo zapotřebí, aby se k něčemu dobrali.

Tay si dal načas, než se optal: „A mohl bych ho ještě předtím vidět?“

„Samozřejmě,“ ožil strážný, když zaslechl Tarisův náznak souhlasu. „Jmenuje se Kara. Pojďte, seznámím vás.“

AAA

O dvacet minut později…

Tay se vracel od strážných a neměl ani po setkání s Karou v ničem jasno. Ta stará, pomatená žena v něm nezanechala dobrý pocit. Co ho na ní ale velmi zaujalo, byla její zmínka o Lin-Chuovi. Bylo to poprvé, co viděl mezi Nositeli někoho, kdo o něm nemluvil s respektem. Před ostatními strážnými se Kara viditelně krotila, ale poznal na ní, že by, co se týče Lin-Chua, našli společnou řeč.

A také Tay poznal, že z něj samotného Kara vyčetla, jak by rád o svém dítěti něco skryl.

Kara totiž nevypadala jako ledajaký Nositel. Její vyjadřování často znělo jako blábolení, ale za tím stařeckým sípavým hlasem Tay slyšel, že toho hodně ví a nedělá jí problém dát si věci dohromady. Stejně tak bylo znát, že Karu nezajímá, co si strážní vyšetří či nevyšetří. Zajímala ji Sheena.

To, že Kara funguje samostatně, strážní netušili, ale Tay uměl vnímat, co lidé říkají mezi slovy. Odhadl z několika vět Karu dobře. Byl si jist, že ať Kara najde v Sheenině paměti cokoliv, rozmyslí si, co strážným poví.

Jen si nebyl jist tím, zdali je to pro něj výhoda či nevýhoda. Neměl ponětí, co tady Kara vlastně pohledává. Ale musel to zjistit. Možná by se díky ní dostal na kloub nejen pravdě o Sorin, ale i o Lin-Chuovi.

S novými nadějemi tak mířil za Sheenou. Měl ještě pár minut, než bude mít v patách strážné, kteří se právě chystali na proceduru jejího přečtení. Svolil k tomu pod podmínkou, že Sheena nezažije nic nepříjemného. Ve skutečnosti jim ale bránit nemohl a jeho svolení bylo spíše symbolické. Sheena se stala s turnajem konečně oficiálně zapsaným Nositelem a podléhala tak ze dne na den odlišným zákonům – těm vnitřním derigotským.

Bylo jedno, jestli Sheena žije na území Areneánu. Byla Nositelem a tím spadala do zcela jiného systému soudní a výkonné moci. Strážní Nositelé se nemuseli při vyšetřování „svých lidí“ ničeho u areneánců dovolovat. A to ani kolem dětí, neboť mezi Nositeli věková hranice zletilosti neexistovala. V Derigotu neměla tradice rodičovství formu, že by rodič své dítě jakkoli zastupoval a rozhodoval o něm. Něco takového by bylo mezi Nositeli nemyslitelné, pojem dítěte v nositelských kruzích představoval svým významem pouze člověka ve fázi fyzického růstu. Prakticky to znamenalo, že je dítě jako dospělý, jen ještě nežije tak dlouho. Ve všech společenských ohledech pak v Derigotu děti nikdy k nikomu nepatřily, třebaže jim někdo pomáhal dostat jídlo do pusy, než to zvládly samy.

Když tedy strážní Nositelé jednali s Tarisem o Sheeně, dělali to v dobré vůli ze slušnosti. Přesto na ně Tay hrál neoblomně, že si jen tak něco bez optání k Sheeně dovolit nemůžou. Strážní se však neoháněli svými pravomocemi více, než museli. Znali zvyky areneánců a jak vnímají mezi sebou mladé lidi, kterým dali vzniknout. Konfliktům s rozdílnou mentalitou předcházeli.

Vlastně, jak o tom přemýšlím, muselo být pro strážné hodně zvláštní poslouchat někoho, kdo si svá rozhodnutí o Sheeně nárokuje na základě toho, že byl účasten jejího zplození a zajišťuje jí přísun základních potřeb, které z jejich pohledu by si mohla zajistit už sama, kdyby jí v tom zároveň z kulturních důvodů nebránil. Ale budiž to důkazem, že Nositelé byli lidé plní vstřícnosti a pochopení. Předvídali správně, že se v této situaci snadněji přizpůsobí oni Tarisovi než naopak.

Tay tedy spokojen, že jej Nositelé neobchází a ochotně mu oznamují vše, co se na Sheenu chystá, měl pocit, že stále může něco ovlivnit. A i když se mu procedura čtení paměti nezamlouvala, mohla být i jemu ku pomoci. Nevěděl, co Sorin Sheeně namlouvá a o co se Sheena nechce podělit. Takhle by se mohl konečně něco dozvědět bez jejího mlžení.

Nebyl daleko od Sheenina pokoje, když potkal Mishi. Sama Taye po promluvě s Sheenou hledala a vypadala ještě zlomeněji než předtím. Jako by se uvnitř ní něco úplně vzdalo.

„Je tam,“ řekla Tayovi hned zkraje.

„Sorin?“

„Jo,“ vzdychla Mishi. „Už se tak probudila. Zkoušela jsem na ni mluvit, ale… neodpověděla mi. Jenom… jenom odmítla, že s Sheenou mluvit nemůžu.“ Nabírala opět nešťastně k pláči. „Už nám Sheenu nevrátí…“

Tay slyšíc zlomenou Mishi si takovou představu nehodlal připustit. Popadla ho zlost. Chtěl vyrazit za tou samozvanou Sorin a podívat se na ni sám, ale Mishi ho nečekaně objala.

„Tayi, prosím,“ zastavila ho a natiskla se na něj. „Prosím tě, prosím, buď opatrný!“

Tay, překvapen Mishiným nahrnutím, nerozuměl, o čem mluví.

„Nebuď na ni nepřátelský, nevíš, co ti může udělat,“ pokračovala Mishi prosebně. „Viděla jsem ten její pohled. Nemusí jí na tobě záležet. Prosím… neprovokuj ji. Může ti ublížit.“

Až nyní Tayovi došlo, že se tady Mishi vskutku bojí o něj. Roky poslouchal, aby něco nedělal, čím by se křivdilo Levanovi, a teď ho brzdila, aby se něco nestalo jemu. Nevěděl, kde se v ní vzala taková starost, kterou od ní léta nezažil, ale pokývl, že rozumí, co mu tím chce říct.

Pokusil se Mishi uklidnit tím, že se zklidní sám, ale než tak stačil udělat, zaslechl od ní: „Lin-Chu říkal –“

„Lin-Chu?“ zarazil se. „Tys s ním teď mluvila?!“

„Varoval mě, že by se ti mohlo něco stát –“

„Mishi!“ vyletěl nanovo, když pochopil, odkud vítr vane. „Nevěř mu ani slovo! Má v tom všem prsty! Sheena je tady kvůli němu!“

„Ne,“ bránila Lina Mishi. „Nemůže za to. Snaží se nám pomoct!“

„PŘESTAŇ!“ křikl Tay a svým zlostným pohledem ji naprosto umlčel. 

„Už dost!“ vyprostil se Mishi z objetí a rozezlen odešel.

Vstoupil do pokoje za Sorin a nechal Mishi na chodbě.

Ta vystrašena čekala venku a promítala si scénáře, které můžou teď vevnitř nastat. Ačkoliv se snažila, nevydržela a rozhodla se za nimi vejít.

Sotva však dokročila ke dveřím, zahlédla naproti nim Lin-Chua. Stál daleko, osamocen až na konci prázdné chodby v přítmí, a otevřený pokoj s Sheenou měl na dohled. Hleděl soustředěně dovnitř, jak se tam s ní Tay baví. Téměř jako by je odposlouchával.

Mishi zanechala svého úmyslu a místo toho se tiše rozeběhla za Linem. Chtěla mu něco povědět, ale okamžitě jí přiložil dlaň na tvář a prstem na ústech značil, aby mlčela. Poslechla ho a sledovala, jak se Lin intenzivně věnuje dění mezi Tayem a Sheenou. Byl při tom podivně rozrušen. Nikdy na něm nezažila napětí.

„Mluví se Sorin,“ porušila Mishi mlčení a zašeptala.

„Brzy bude,“ řekl Lin a nespouštěl z dvojice v pokoji oči.

„Jak… jak je možné, že se tohle u Sheeny děje, Line?“ nedokázala si Mishi celou situaci vysvětlit. „Proč není jako jiný Nositel?“

Lin na okamžik přestal sledovat pokoj a vážně odvětil: 

„Protože Sheena není Nositel.“

Vrátil svůj zrak na Taye a dodal: „A on to ví. Poznal to.“

„Vy taky…“ hlesla Mishi.

„Bylo důležité, aby jím pro všechny byla. I pro vás dva,“ vysvětlil Lin. „A pokud chceme, aby její oheň zůstal uvnitř ní, musí to tak být i nadále. Nositelé nejsou její rodinou, Mishi Taris, jsou jejím krytím.“

Znovu zpozorněl, když zaslechl hlasy strážných Nositelů, jež se rozhodli vydat z nižšího patra nahoru. Zamračil se, jako by se mu právě něco zlého zjevilo a Mishi spatřila, jak Tay v pokoji Sheenu chytá prudce za paži.

Polekala se, o co tam jde, a vykročila za nimi.

„Ne,“ uchopil stejně i Lin Mishi a stáhl ji zpět k sobě.

Dál sledoval pokoj a Mishi s jeho chováním již vytušila další neštěstí. 

Pomyslela na nejhorší a spojila si Linovo varování se současným děním v pokoji. Sheena tam před Tayem rudla a bylo vidno, že řeší něco ve stejném napětí, jaké se Linovi projevilo ve tváři. Mishi tak došlo, že když Lin mluvil o tom, že se svou nemocí Taye přežije, nemyslel žádnou blízkou ani dalekou budoucnost. Nemluvil o nebezpečných obchodních partnerech. Mluvil o dnešku. A o Sorin.

„Ona ho zabije…“ přepadla ji hrůza. Byla ale pevně držena Linem, který jí nedovolil udělat krok.

„On se nikdy nesmíří s tím, že přišla,“ řekl Lin pomalu a zahloubaný do svých vizí Taye ostře sledoval. „Nikdy by jí Sheenu nenechal.“

Vtom jej opět vyrušily hlasy blížících se strážných Nositelů. Jejich přítomnost na patře vyvedla Lina z míry.

„Odejdi, rychle,“ poručil Mishi náhle a spěšně ji odvlekl k nedalekému vstupu na požární schodiště. „Uteč ven, zůstaň v dešti!“

„Line!“ nenechala se Mishi vytlačit z chodby. Držela se jeho hávu a vyděšeně na něj třeštila oči.

„Nemohu ji v tomhle stavu zastavit!“ odmítal Lin-Chu její prosby a tlačil ji dál na požární schodiště. „Je pozdě! Uteč ven!“

Ale Mishi Lina neposlouchala. Když viděla, že Lin Tayovi nepomůže, rozhodla se zakročit sama. A jak se Lina držela, aby ji nenechal na schodišti, tak ho rázem od sebe odstrčila a utekla zpátky. Jakmile však udělala krok vstříc pokoji, Lin se vedle ní nečekaně zjevil a znovu ji popadl.

V úleku se mu bránila, když vtom jí poručil: „Zastav je!“

Ohlédla se za strážnými v dáli, o kterých mluvil. Zabraní do vlastních rozprav cestou k Sheeně nevnímali, co se na druhé straně koridoru děje.

„Nesmí je vidět!“ řekl Lin ještě, než Mishi pustil.

Ta ihned pokračovala k pokoji za Tayem a i přes Linova slova neměnila směr. Držela se ve stínu a viděla, jak se Sheena nepřítomně od Taye odtahuje. Její vzezření nabylo kritické podoby.

Mishi rozpoznala Sorin před výbuchem a se srdcem v krku se zastavila, dokud sama není ve světle pokoje Sorin na očích. Pochopila, co Lin myslel, když varoval před strážnými. Jejich přítomnost uvnitř by byla poslední kapkou v jejím podráždění.

Okamžitě si tak svůj vstup rozmyslela a rozeběhla se strážným naproti, aby je zastavila…

AAA

O půl hodiny dříve…

Sheena seděla na zahradě pod svým jírovcem a hlavu zlehka opírala o jeho kůru. Měla teplý vítr v zádech, a přestože si pamatovala, že v Setenu bylo během turnaje zataženo, nepřišlo jí zvláštní, jak teď slunce před ní silně praží svah. Dál odpočívala ve stínu svého ochránce a tráva kolem byla hravá a konejšivá.

Jen ta dřevěná stodola, která stála dole, nedávala smysl. Žádná na zahradě nikdy nebyla. Tedy ne, co si pamatovala. Slyšela od maminky, že dříve tam jedna stávala, než ji prý spálila na popel. Sloužila jako seník. Vypadala takhle? A proč by ji nechala hořet? Stavba pod svahem čím dál více stahovala její pozornost.

Sledovala ji do doby, než si všimla chrastivých zvuků vycházejících zevnitř. Zbystřila o to více a ze stodoly následně vyběhla tryskem malá kočka. Sheeně se sevřelo u srdce. Vypadala přesně jako sousedovic Puly. Byla jen mnohem mladší, tahle byla ještě kotětem. Stará Puly se ztratila před rokem a Sheena ji dlouze oplakávala. Měla k ní blízko a doslova spolu vyrůstaly.

S myšlenkami na Puly se lehce a rychle přemístila dolů k seníku. Dívala se přitom směrem k živému plotu, kam kotě odběhlo. Přerušil ji až další šramot z útrob seníku, kvůli kterému zvědavě nahlédla dovnitř. Tam ve stínu boudy stálo drobné děvčátko.

Sheena se přiblížila k vratům a s údivem zírala na známé světlé vlásky a tenké nožky v botičkách, jež má máma dodnes pověšené v obýváku nad krbem. Vydala se až těsně za děvčátko a přikrčila se, aby se mu podívala do tváře. Zajímalo ji, co tady dělá.

Děvčátko se ale nepohnulo. Dívalo se na stěnu z balíků sena a zamyšleně zkoumalo vybledlou trávu, která z ní trčela. Přítomnost Sheeny nevnímalo.

Sheeně však už bylo jasné, že se dívá na sebe samu a že sní nějakou vzpomínku. S tím si uvědomila také, že se cítí velice lehce, jako kdyby sama ve svém snu hrála roli nějaké nehmotné bytosti. Byla pouze přihlížejícím duchem a nejspíše i proto byla pro své mladší já neviditelná.

Děvčátko pohladilo seno několikrát se zaujetím a Sheeně se vybavilo, jak jako malá milovala uschlou trávu, od božské vůně po šustivý dotyk. Jen, co se zahrada posekala a vytvořily se na ní hromádky, udělala si hned v první noru a už jí z ní nikdo jen tak nedostal. S tou nostalgií se sena dotkla také. Natáhla svou ruku vedle té od děvčátka a následovala pomalu trasu menší dlaně.

Nepocítila ale od trávy žádného škrábání. Její ruka, jež se pokoušela sena dotýkat, postrádala hmat. Místo toho kontakt způsobil, že seno začalo okamžitě doutnat a rozhořelo se v celé stopě.

Toho se Sheena velmi polekala.

Děvčátko naopak vyvalilo ohromeně oči a jen od kouře odstoupilo.

„Promiň!“ vyděsilo Sheenu, co způsobila. „Tohle… tohle jsem nechtěla. Musíš, musíš pryč, rychle pryč!“ volala na děvčátko.

Ale děvčátko ji neslyšelo. Dívalo se na šířící se plameny a v očích mělo radost. Pohlédlo na svou drobnou ručku a žaslo nad tím, co právě dokázalo.

„Ne!“ létala Sheena zoufale kolem. „To jsi nezapálila ty! Není to tvůj oheň, spálí tě!“

Snažila se něco udělat, ale viděla, že svou neklidnou přítomností oheň pouze umocňuje. Vyletěla tedy ven a volala dovnitř, co mohla, ale děvčátko tam zůstávalo v ohromení. Stálo v otevřených vratech a sledovalo oheň na trámech.

Vtom Sheena vzhlédla nahoru nad svah. Někdo vyběhl z domu. Poznala svou maminku, která se pustila okamžitě z kopce k hořícímu seníku. Když Sheena viděla, z jaké dálky máma běží a jak ohněm prokousané trámy nad dítkem praskají, problesklo jí hlavou, že to nemůže nikdy stihnout. To jediné, co ji napadlo, bylo ochránit děvčátko vlastním tělem, neboť jí vlastní oheň ublížit nemůže. Přesunula se k děvčátku, které se zrovna po plamenech s nevědomou radostí natahovalo, a přikryla ho dříve, než se popálí.

A jak se ocitla v těsné blízkosti se svým mladším já, nečekaně se do něj začala propadat. Její ochranná náruč byla stejně nehmotná, jako celá její existence. Prosakovala do malé holčičky jako voda do hlíny a obě se stávaly jednou. Její vnímání okolí při tom nabylo opět čehosi ztěžklého a smrtelného. Hmota dětského těla udala ostré hranice jejímu světu a rozšířila vjemy, které byly dosud omezené. V nové schránce ucítila žár vlastních ohňů a kouř, jenž je halil. Proces spojení prožívala rozvlekle a silně ve všech fázích, přestože se jednalo o mžik, po kterém již nebylo cesty zpět. Její bytost se nevratně sepjala s děvčátkem a díky tomu je všechny padající trámy minuly a výheň seníku jim už neměla jak ublížit.

Pak se sen rozplynul a skrz víčka Sheeně prosvitla nepříjemná záře z bílých zdí. Lehkost bytí byla pryč, tělo měla v otupělých bolestech a svíraly ji obvazy. Praskání ohně vyměnilo hučení zářivek nad její hlavou. Mámin křik utichl a místo něj byl slyšet tlumený rozhovor dvou mužů.

Začínala poznávat po hlase otce a pohlédla na něj ke dveřím, jak tam mluví s někým cizím. Neslyšela, o čem se baví, ale nakonec se na něčem oba muži shodli a odešli z místnosti. V tichu tak zbyly jen ty zářivky.

Rozevřela oči více a všimla si, že u postele někdo sedí. Byla to Mishi.

Pomalu se posadila a Mishi na ni zamlkle hleděla, jako by snad ani neměla radost, že se jí dcera probudila. Ta krátce zkoumala židli, na které Mishi sedí, a zaujalo ji, že se kolečkové křeslo nikde v okolí nenachází.

„Kdo vyhrál?“ zeptala se posléze.

Mishi se prodraly do očí slzy a polkla svou první odpověď.

„Nikdo,“ odvětila Sheeně.

Sheena se zatvářila hluboce zklamaně, až naštvaně. Byl to tak těžký boj a tak zbytečný. Začala se jím sama v sobě probírat, kde se stala chyba, a mámy si nevšímala. Až po dalších uběhlých minutách zaznamenala, že se na ni Mishi nepřestala strnule dívat, za což jí nevlídně pohled oplatila.

„Mohla bych na chvíli mluvit s Sheenou?“ promluvila Mishi skoro s pláčem. „Prosím…“

Sheena se příměji usadila a zapřela se zády o zeď. Chtěla být od Mishi co nejdále. Moc dobře rozuměla, oč Mishi žádá, a projevila jen tímto gestem jasné odmítnutí. Nedůvěra z ní sálala naplno.

„Sorin,“ oslovila ji Mishi, „můžu ti tak říkat? Sorin?“

Sheena zamyšleně bez hlesu svolila.

„Děkuji,“ pokračovala Mishi pokorně. „Moc tě neznám, Sorin… Nevím, kdo jsi a proč jsi mezi námi. Proč jsi přišla do naší rodiny… Ale rozumím tomu, že ti nedáváme příliš prostoru nám to říct. Možná to sama nevíš, já nevím… dokážu si představit, že jsi v Sheeně nějak uvězněná a… jen neustále od nás posloucháš, jak tě v ní nechceme.

A opravdu mě mrzí, že jsme to vedli takovým směrem… prosím, nechtěli jsme si tě nějak znepřátelit. Nechtěli jsme tě z něčeho obviňovat, nechtěli jsme se tě dotknout, přísahám. Já ani můj muž. Vím, že od něj zní mnoho věcí strašně, ale jen se bojí… my oba, prosím pochop… ze dne na den se nám Sheena úplně změnila. Nerozuměli jsme tomu, co se stalo. Nevěděli jsme, co máme dělat.

A pořád to nevíme. Nevíme o tobě nic a z toho máme strach. Ale já nechci, aby se na tebe hned házelo něco zlého jen proto, že nic nevíme. Nevidím tě tak. Vím, že Sheenu chráníš, viděla jsem, jak ji bráníš, aby jí nikdo neubližoval. Taky ji nějak zastupuješ, když jí není dobře, je to tak? Když se bojí… Nechceš, aby si zažívala něco těžkého, staráš se o ni. Je i teď nějak… ve tvé péči.

A to chápu, že ti na ní záleží, ale je i naše, rozumíš tomu? Je to naše dcera, pochop, prosím, co to pro nás znamená…“

Nadechla se a hlas se jí zadrhl. Sorin nic nepověděla, však něco v hloubce toho tmavě modrého pohledu pracovalo.

„Prosím, Sorin, vrať nám ji,“ spustila tklivě Mishi. „Potřebujeme ji tady. Já vím, že jsme se nechovali k tobě vždy správně a zapírali tě, ale tolik jsme o Sheenu nechtěli přijít. Ona je pro nás takový zázrak. Je obrovský zázrak, že je tady, málem se ani nenarodila, byla kvůli mé nemoci tak slabounká, všichni nám říkali, že to nezvládne… A ona nám ukázala nemožné… my jsme to vzdali a ona ne, prosím, potřebujeme naši Sheenu, je to to jediné, co nás tady drží… Prosím, Sorin, neodpírej jí život, tolik o něj bojovala, nezaslouží si to, nezaslouží si takhle trpět…“

Mishi ztichla. Pohlédla na obvazy, které Sheenu objímaly, a nešťastně nad nimi vzdychla. Nezdálo se, že by Sorin rozuměla čemukoliv, co se jí Mishi snažila sdělit. Ten její výraz zůstával naprosto prázdný. Mishi nevěděla, zdali Sorin chápe vůbec nějaký cit, natož aby měla pochopení pro ten mateřský.

„Ani nevím, kolik času ještě pro ni mám,“ rezignovaně řekla Mishi a hlas jí utichal. Už nevěřila, že by Sorin přesvědčila.

„Jenom… jsme chtěli, aby… chtěli jsme mít dítě. Já chtěla dítě… Nechtěla jsem nic víc, jen s ní být, než tu zůstane na všechno sama… a přísahám, že už nechci nic jiného, přísahám…“

Víc svých vlastních slov už Mishi neunesla. Zvedla se, a než aby dál zoufale prosila netečnou cizí tvář, odešla z pokoje.

A sotva vyšla ven, Sheena se ozvala: „Mami?“

Měla pocit, že maminku zaslechla.

Mishi však její volání již neslyšela. Vydala se najít manžela, který někam odvedl strážného, aby nebyl přítomen Sheeninému probuzení.

Sheena se rozhlédla po pokoji a byla zmatená. Měla v hlavě záblesky zápasu, které nedávaly celý příběh. Spatřila obvazy na rukou a vybavila si ledová pouta a sílu, s jakou ji Maraia smýkla po ledě. Původ některých ran si pamatovala, mnohých ne. Také bylo zřejmé podle jejich hojení, že čas od konce souboje pokročil. Jak dlouho se zde nachází, ale nevěděla.

Pochopitelně rozeznala zdravotnickou místnost, ve které byla prohlédnuta po prvním zápase. Nyní však v atmosféře chyběl tlumený hukot jádra arény. I odsud tak bylo znát, že turnaj již neprobíhá.

Sheeně se z té opuštěnosti ihned zastesklo po rodičích, ale jít je hledat se neodvážila. Po setkání s Karou nemínila už nikdy jít sama po zdejších chodbách. Osamocena čekala, až si pro ni někdo přijde.

„Ahoj, prcku,“ zaznělo brzy šeptem od dveří.

To Nina, opatrně jako zloděj, se vkradla dovnitř. V civilním prostém oblečení, bez líčení a zlaté čelenky byla k nepoznání.

„Viděla jsem tvého otce, jak mluví se strážnými. Doufám, že to není vážné,“ posadila se vedle Sheeny a soucitně ji pohladila. „Promiň, že jsem ti nevěřila, že jsi Nositel. Určitě tě brzy pustí. Jak to neseš?“

Ale Sheena nevěděla, co by měla nést. Nevěděla, co se stalo Maraie. S Nininou otázkou pomyslela na svá zranění, na což smutně pokrčila rameny. 

Pak se ale s obavou zeptala: „Strážnými?“

„Jo,“ kývla Nina, „ale neboj se, oni to musí řešit. Budou s tím pokračovat určitě ještě v Derigotu. Je to smutné, ale… mohlo se to stát komukoliv, nemusí tě kvůli tomu tady držet, jako bys něco provedla. Viděla jsem, že si přizvali dokonce i Karu. Nevěděla jsem, že je na turnaji. Myslela jsem, že už do Areneánu nesmí.“

Při vyslovení toho jména naběhla Sheeně husí kůže. Ještě si dokázala živě vybavit její odporný dech na své tváři.

„Kdo je to?“ bála se.

„Kdo?“ nerozuměla Nina.

„Ta… Kara.“

„Ty opravdu nejsi z Derigotu,“ uznala Nina a Sheena zavrtěla hlavou. „Kara je bývalý strážný, úplně nejstarší Nositel, co znám. Je starší i než Lin-Chu. Byla taky vedoucím Nositelem místo něho, ale byly z toho velké problémy. Byla prý nejbližší přítelkyně Linovy matky Danah. Než umřela, svěřila Kaře své místo, aby vedla Nositele, dokud nebude moci nastoupit Lin. Jenže Kara pak Linovi nic předat nechtěla a také proti němu pořád nějak mluvila, tak Lina dlouho nechtěli uznat.

Ale nakonec byli ještě rádi, že to Lin převzal protože… víš, Kara je hodně šílená. Lidi ji přestali poslouchat, protože se zbláznila. Něco se jí stalo a začala z ničeho nic mluvit o nějakých špatných Nositelích. Každého pořád obviňovala a hledala nějaké zrůdy. Nutila strážné takové Nositele hledat. Těmi svými přeludy všechny zblbla. Bylo hrozné, kolik Nositelů strážní trápili než pochopili, že je nemocná. Naháněli je, četli jim myšlenky, a oni se z toho, co jim Kara dělala v hlavě, už někdy ani nevrátili. Zůstali, jako bys jim vyrvala všechno z hlavy, děsné. Byli pak už jen takové skořápky bez duše, než nakonec stejně zemřeli.

A dodnes se to hrozně tají, že se to dělalo. Já to vím, protože to udělali tetě mé kamarádky. Ale ty o tom nikomu neříkej! Dávej si na ni pozor, ale nemluv o tom nikde. Nechci, abys z toho měla problémy. Bylo to dávno, než jsem se narodila. Jenom jsem to slyšela. Já jsem s Karou nikdy moc nemluvila, viděla jsem ji párkrát. Moc do údolí nechodí, vykázali ji na nějakou samotu v horách, kam za ní nikdo nechodí.

Jen nechápu, že ji vůbec sem pustili. Může být nebezpečná. Nikdy jsem takového vyšinutého člověka neviděla. Dokonce ubližuje i sobě! Aby jí věřili, že ty její zrůdy existují, začala tvrdit, že má jednu v sobě a kvůli ní si jako mladá musela proříznout rodidla, protože ji nutila být s muži, se kterými nechtěla, jen, aby měla brzy dítě. Viděla jsem tu ránu, je úplně příšerná, ani za tři sta let jí nepřestala hnisat. Celý podbřišek má rozpáraný, ukazuje ho všem jako důkaz. Tvrdí, že to dělá její Levan, že ji neléčí, jak by normálně měl. Že ji tam mučí bolestmi a nedovolí jí umřít jako pomstu za to, že to udělala. A proto je prý tak stará. Nemůže se ani zabít, protože to on nedovolí.“

Nina se nevěřícně nadechla a nad Karou dál kroutila hlavou: „Ale už ji přistihli, že si tu ránu hloubí noži znovu a znovu sama a zanáší si ji, aby se nikdy neuzdravila. Je blázen. Když na to přišli, vysvětlovala to zase opačně, že nevěří, že by to její Levan nedokázal zacelit a přinutit ji počít, aby se z ní dostal. Vymýšlela si, co se dalo. Mluvila už pak proti tomu, co řekla dříve.

To bylo ale naštěstí, když už jí nikdo nevěřil. I její žáci chápali, že je mimo, a vykázali ji. Takhle vztahovat na sebe ruku a pomýšlet na sebevraždu. Není divu, že neměla problém dělat tolik druhým. Musela ale být někdy i normální, když jí Danah tolik věřila, že jí svěřila vedení. Nevěřím, že by to jinak udělala. Danah byla prý neskutečně moudrá žena, poznala by to. Hned by si to rozmyslela, kdyby i jí Kara začala mluvit o tom, že slyší v hlavě Levanův hlas.“

Na to Sheena rozevřela překvapením oči: „A ty ho neslyšíš?“

Nina se zamračila, o čem to Sheena mluví.

„PŘESTAŇ!!!“ přerušil obě blízký křik z chodby.

Sheena poznala svého otce.

„Už dost!“ ozvalo se od něj následně.

Hned poté otevřel prudce dveře. Jeho zlostný zrak jako první spočinul na Nině jako na někom, kdo sem nepatří. To Nina pochopila okamžitě. I se svou upovídanou pusou neměla rozezlenému Tarisovi co říct. Proklouzla kolem něj rychle ven.

Sheena náhlému útěku Niny nerozuměla, však jen, co byla pryč, přestalo to být důležité. Seskočila z postele a s úlevou se vysápala do otcovy náruče.

Tay nečekal, krátce po hovoru s Mishi, z Sheeniny strany takový láskyplný kontakt. Přesto se její horlivosti neubránil. Maličko Sheenu pochoval, ale bylo v tom něco chladného a opatrného. Sheena si všimla, jak jeho objetí postrádá měkkost, až ji otec téměř od sebe odtahuje, ale vystrašena událostmi se nedala odbýt a vmáčkla se do jeho hrudi o to více.

Tay přistoupil s Sheenou k posteli a stroze pohladil její rozechvělá záda. Podíval se ještě otevřenými dveřmi do chodby, a když mu došla trpělivost, naklonil se nad postel a Sheenu usadil.

„Musím s tebou o něčem mluvit, Sheeno,“ řekl a její jméno vyslovil se zdráháním, snad jako by jej užít ani nechtěl. Nedůvěřivě při tom zkoumal její tvář. Hledal ty podivné věci v očích, o kterých slyšel od Mishi. Zdálo se však, že tam nejsou. Viděl jen ustrašenou, nic netušící dětskou duši, kterou dobře znal. Přišla mu tak čirá a nevinná, že stěží pobíral sílu vyslovit, s čím přišel.

„Přijdou sem teď za tebou nějací Nositelé, kteří vyšetřují, co se při tom souboji stalo. Nemusíš se jich bát, je to jejich práce. Jenom potřebují odpovědi na pár otázek, dobře? Budou se ti…“ zastavil se na okamžik, „budou se ti dívat do vzpomínek. Přes ruku. Nemusíš jim nic říkat, podívají se sami, co jsi tam dělala, aby viděli i to, co jsi třeba mohla těmi ranami zapomenout. Ale budu tady pořád s tebou a nedovolím, aby ti nějak ublížili, ano?“

„Ne!“ vyhrkla Sheena s hrůzou. „Já nechci!“

Odsunula se divoce od něj ke zdi, div se do ní strachy nevpila.

Tay ale nevypadal, že by tohle nečekal. Pokusil se dotknout jejího lýtka, ale úplně se před ním smrskla a objala si kolena jako před nebezpečným nepřítelem.

„Já nechci! Nechci, tati, prosím!“ nabírala k pláči.

Taye zoufalé žadonění bodalo a bezradně nad ním povzdychnul. Sám tou procedurou čtení procházet nechtěl. Posadil se na židli a hleděl na Sheenin polekaný výraz, kterému nerozuměl tak, jak by si přál. Přivádělo ho to k zlosti, navenek však nic neprojevil.

„My už prostě nevíme, Sheeno,“ spustil. „Chceme ti s mámou rozumět. Chceme tě chránit. Ale to, jak se chováš, se nám prostě vymyká z rukou. Neposloucháš. Utíkáš. Ubližuješ lidem! Nerespektuješ jediné pravidlo, které jsi mi odpřisáhla! Museli jsme toho udělat hodně, abys tady dneska byla, uvědomuješ si to?! Chápeš, co riskujeme pro to, abys měla, co chceš?! Ale to, co se stalo… je moc, Sheeno. Už nemůžeme takhle dál. Chtěl bych ti věřit, že jsi v tom nevinně. Ale nevím. Nerozumím ti. Už ani nevím, na koho tady vlastně mluvím.“

Sheena plna lítosti popotáhla, zatímco první hrášky slz utíkaly.

„Na mě,“ ujišťovala ho tence. „Nechtěla jsem nikomu ublížit, tati –“

„Ale ublížila!“ odsekl jí tvrdě.

Neústupně se mračil,a le když viděl, jak ji jeho slova zasáhla, zalitoval.

„Já tě vlastně neviním,“ zjemnil. „Vím, že to dělá ten Levan. On je všechno to zlo, co tě napadá –“

„Sorin není zlá! Snažila se mě zachránit –,“ chtěla mu Sheena povědět svůj sen o seníku, ale nedovolil tomu.

„JE! Pochop to už konečně!“ rozlítil se na ni. „Není to tvoje kamarádka, Sheeno! Je to Levan! Je to cizí zlá věc, která tě nemá ráda! Nemá ráda nikoho! Musíš si to uvědomit a neposlouchat to!“

„Ale maminka –“

„Nezačínej s maminkou!“ zavrčel mezi zuby, načež se rozkřičel. „Víš, co teď maminka dělá?! Pláče! A víš proč?! Protože holčička, se kterou jsi bojovala, před chvílí umřela! Rozumíš tomu?! Je mrtvá, Sheeno! Chápeš, co se stalo?! Co ten Levan udělal?! Zabil někoho!“

Sheena v momentě přestala plakat a ustrnula.

Prolétl v ní Marain poslední výkřik, když z ní Sorin s pomstychtivými úmysly vylétla. Celá se roztřásla v tragédii, které byla přítomna. 

Přestala otce vnímat a zadívala se do šedé podlahy.

Tay tak na Sheeně konečně poznával, že ví více, než tvrdí. Mrzelo ho, jakým způsobem takovou informaci Sheeně podal, ale na to už bylo pozdě. Chtěl svůj křik ještě nějak zamluvit, jenže uslyšel hluk na chodbě, který značil blížící se strážné Nositele.

Pohlédl napjatě na Sheenu, kterou sílící hlasy strážných taktéž polekaly. Nečekaně ji popadl za paži a silně přitáhl k sobě.

„Sheeno, máš poslední šanci. Budeme si věřit, dobře?“ spustil na ni zblízka tlumeně. „Nemůžu nic dělat, když nic nevím! Tak mi řekni, co víš, abych se to nemusel dozvědět od nich. Ty víš, co je ta Sorin zač, tak mi to řekni! Zůstane to jenom mezi námi a udělám všechno pro to, aby tě nevzali do Derigotu, ale potřebuju vědět, že aspoň ty víš, co se tady děje. Protože já nemám nic. Nevím, co mám dělat. Nevím, co mám od tebe čekat. Nemůžu nechat toho Levana dělat tohle! Tak mi dej něco! Jinak mi tě taky můžou vzít, tak mi řekni, proč jsme dneska tady! Mluv se mnou!“

Ale Sheena, která tu doteď byla s ním, se začala vytrácet. Život v jejích očích mizel někam do hlubokého nevědomí a její panenky se bořily do tvrdého, prázdného pohledu. Nešťastné tváře jí povolily a její tělo rozechvělé stresem se uvolnilo.

Bylo to přesně takové, jak mu popisovala Mishi. Nikdy toho však nebyl svědkem. Tušil, že se to může někdy stát, stále tomu ale nemohl uvěřit. Levan přebral tělo svého Nositele. Sheena tady nebyla.

Když měl Tay poprvé před sebou Sorin, zachvěl se v něm dosud nepoznaný druh strachu. Jeho Sheena byla najednou tak… cizí.

Roztřásla se mu ruka, kterou držel její paži. Pomalu ji pustil, když Sheenina teplota razantně vzrostla. Rudla postupně před jeho očima ve vlně od rukou ke krku, až byla dokonale rozpálená po celé kůži. Vypadalo to nepřirozeně, přehřátí, jež se nedalo srovnat ani s horečkou. Nebyla jím však zatížena, nebyla malátná. Naopak, energie z ní čišela a nebylo pochyb, že by ji mohla každou chvílí použít.

A s tím, jak ji pustil, se od něj odtáhla jako od cizince a usadila se sama na kraj postele tak, že se chystala z ní seskočit.

„Sheeno?“ zeptal se Tay opatrně.

Sorin ale Tay nezajímal. Místo toho se dívala do otevřených dveří.

„Sheeno…“ zopakoval a ohlédl se, co tam pozoruje.

Skrz otevřené dveře nebylo kvůli zhasnutým světlům v chodbě nic vidět, ale kroky, jež slyšel, Sorin viditelně provokovaly. Zaryla nehty do matrace a zaškubla sebou. Nořila se do napětí a její dech se zrychloval. Kroky už byly blízko a šero chodby Tayovi konečně poodkrylo několik nevýrazných postav patřících strážným Nositelům. 

Napnut se vrátil pohledem na Sorin, která ještě pár okamžiků svírala matraci v sílící agresi, než ji pevně chytila naposledy a se silným odrazem seskočila na zem. Vystřelila za strážnými do chodby tak rychle, že Tay ve snaze ji zastavit jen naprázdno máchl rukama.

Okamžitě za ní vyběhl, ale Sorin prolétla kolem strážných Nositelů jako nic a zmizela ve dveřích požárního schodiště.

Sám také nebrzdil. Rozhodnut Sorin dohnat, běžel dál za ní, dokud neminul postavy, které viděl z ošetřovny. Ty se s jeho přiblížením rozplynuly a vytrácející se iluzi proťala Lin-Chuova ruka, která pevně chytila Taye za košili.

„Stůj!“ zařval Lin-Chu současně a Tay se zastavil.

S tepem v oblacích do Lina zapřel odmítavý pohled a chtěl znovu za Sorin vyrazit, ale Lin-Chu mu s následným krokem zarazil loket do hrudníku, čímž jej připravil o nádech.

„Ještě ne!“ zatrhl Tayovi úmysl vběhnout za ní do šachty.

Tay popadl dech a vztekle se do Lin-Chua za jeho čin opřel. Bylo mu jedno, co Lin říká, nemohl nechat Sorin Sheenu takhle unést. Celý rozzuřený odstrčil Linovu ruku, která mu bránila pokračovat, ale Lin-Chu ji přirazil zpět silou, kterou by ani od člověka jeho postavy nečekal.

„NE!“ zařval Lin znovu na Taye. „Upálí tě!“

Jenže Tay, plný strachu o Sheenu, byl rozumu zbavený. Vytrhával se Linovi, který se ho stále snažil zbrzdit, a když ucítil, že se Lin pokouší na něj zapůsobit dokonce svými schopnostmi, aby se zklidnil, jedním razantním škubem se vyprostil a zanechal Linovi kus své košile.

Konečně volný doběhl k požární šachtě, avšak jakmile k ní dorazil, okýnko dveří se děsivě začernilo a celý vstup se rozžehnul v nastalé výhni uvnitř. Tay stihl zastavit, než se dveří dotkl, a konsternovaný peklem za nimi, pod přívalem žáru, který z nich šel, si uvědomil, jak málo ho dělilo od toho, vstoupit do šachty o pár vteřin dřív.

Mezi tím klopýtala Sheena v moci Sorin po kovovém požárním schodišti šachtou dolů do přízemí. Prchala před strážnými Nositeli jak nejrychleji mohla, ale schody byly na její dětské nožky příliš velké. Nejednou se z nich kvůli tomu málem sesypala a s každým takovým škobrtnutím vinou schránky malého derita se v ní umocňovala i zlost.

Ale ani silná úzkost a nejasný plán jí nezpomalily a běžela, aby se zachránila před Karou. Musela za každou cenu pryč, i kdyby měla spálit na uhel každého, kdo se ji teď pokusí zastavit.

Její sílící hněv a strach tak teplotu šachty zvýšil o několik stupňů. Již během svého zuřivého klopýtání se připravovala na setkání, kdyby dole někdo hlídal. Byla téměř v přízemí a mysl jí ovládlo vzrušení. Z dlaní jí vyšlehly plameny, které divoce bičovaly zábradlí, jehož se musela přichytávat.

A s nastalým vzrušením konečně i potlačená Sheena uvnitř rozeznala dosud skrytou podstatu Sorininých myšlenek. Strach, který Sorin hnal kupředu, se promísil i s touhou, jež v ní dřímala celé roky. Sorin se sice bála Kary, však neměla obav dole někoho potkat. Právě naopak. Plameny na rukou nebyly jen na ochranu a Sheena jasně cítila, že tohle vzrušení je Sorin více než vlastní. Se zrůdnou radostí léta čekala na takovou příležitost.

Sheena ale nemohla Sorin v ničem bránit. Sorin byla v mysli příliš silná. Plameny z dlaní se zakously do rukávů a v záchvatu euforie šplhaly až k obličeji. Teplota schodiště už byla k nepřežití a blonďaté vlásky se kroutily, škvařily, až se vznítily a proměnily Sheenino tělo v běžící pochodeň. Celá se rozhořela slastným ohněm, jehož každý kousek Sorin něžně hladil po těle a nemilosrdně pálil vše, co měla na kůži.

Ve stavu naprosté extáze s posledními schody se ukázaly Sheeně výjevy, které nikdy nespatřila. Viděla souboje, které před ní Sorin ukrývala – k smrti vyděšené tváře, na které přiložila své ruce v rozpoložení, jaké měla nyní. A ten poslední záblesk, ten patřil tváři Maraiy.

Když Sheena spatřila skrz Marainy oči poslední okamžiky jejího bdělého života, nesnesla již více. Zděšena stvůrou, která v ní dřímá, přetrhla Sorin kontrolu nad tělem. To ve stavu bezvládí za posledním schodem upadlo a zmítalo se ve vnitřním boji dvou paní jako velká ohnivá koule valící se po zemi. Krátce se postavilo a sáhlo po klice venkovních dveří, ale opět upadlo na podlahu strženo bojem, ve kterém se Sorin snažila sápat ke dveřím a Sheena se odtahovala zpět ke schodišti. Ještě několikrát sebou jejich tělo lomcovalo od schodů ke dveřím, dokud nebyly obě vyčerpané a oheň nezeslábnul. Unavená Sorin však přesto Sheenu překonala a dostala ji do nevědomí. Rychle vší silou poté s tělem vrazila do dveří a podařilo se jí vyvrávorat před budovu.

Avšak venku Sorin čekal jen hustý temný liják. Několika kroky chytila rovnováhu a překvapena pohlédla nahoru na černé mraky, které ji se silným zahřměním mocnou průtrží v sekundě uhasily. Skrz páru se rozčilena rozhlížela kolem, ale nikdo jiný se zde nenacházel. Stála u východu sama a ledový vítr tady vyháněl z otevřených popelnic odpadky stejně, jako plamenné myšlenky z její hlavy. Drásající neuspokojení tak Sorin zatlačilo zpět do pozadí.

Sheena díky tomu plně procitla do své ohořelé, zimou se klepající fyzické podstaty, a když si uvědomila tichost ve své hlavě, složila tvář do dlaní a rozplakala se ohromnou úlevou. Pod přívalem lijáku, který ji zachránil, ze sebe vyplakávala tíhu posledních okamžiků, ale bolest neustávala ani s plynoucími minutami. Plakala, jako by už nikdy neměla pocítit mír a život už neměl jak pokračovat. Pravda, jež poznala, byla v tomto okamžiku nepředstavitelným břemenem, které nedokázala nést.

A jak sklíčena truchlila za svůj úděl, vstoupil do jejího pláče kovový zvuk od schodiště, po kterém se kdosi hnal dolů.

„Sheeno?“ uslyšela záhy otce.

Otočila se za jeho hlasem a vše se v ní sevřelo se vzpomínkou na poslední rozhovor. Aniž by to dávalo příliš smysl, zanechala vzlyků a poděšena jeho přítomností se rozeběhla od něj ještě k sousednímu parku.

Na útěk však již neměla sílu. Pár rychlými kroky ji otec dostihl, silně ji popadl a zdvihl ze země. Sheeny se zmocnila s polapením ještě větší panika a z jeho náruče se snažila zběsile dostat. Odstrkávala ho od sebe, škubala sebou, kopala, ale neměla proti němu žádných šancí. Tay se jejímu marnému odporu nebránil více, než že ji s nevídanou trpělivostí pevně k sobě tiskl, dokud svůj boj nevzdala. Samotnému se mu během jejího lomcování podlomila kolena a padl na ně i s Sheenou do bláta. O to lépe se mu zmatené dítě drželo, než skončilo veškeré jeho šílenství.

Nakonec Sheena ustala a hned na to omotala ruce kolem otcova krku. Zabořila nos do jeho brady a splaveni se oba drželi, jako by se už nikdy neměli pustit.

„Jsi tady? Sheeno…“ zaznělo od Taye tiše, když Sheena už jen odevzdaně vydechovala.

„Tati, já nechci do Derigotu, prosím!“ odírala nos o jeho strniště, aby ho ani nenapadlo se byť jen o kousíček vzdálit.

Čekala, ale Tay na to nic neřekl. Smutně klopil zrak k její lysé, ohořelé hlavičce, po které klouzaly cestičky deště.

„Tati, prosím, já nechci, nechci do Derigotu! Nechci do Derigotu, už nikdy nechci!“ naléhala dál do jeho mlčení.

Dlouho ještě trvalo Tayovo bezhlasé přemítání, ve kterém se snažil najít nějaké východisko. Žádné neměl. Jenže i když se hrozil dalších projevů Sorin, nemohl nechat Sheenu Nositelům, aby Sorin zajistili. Nedokázal se Sheeny vzdát. A nedokázal připustit, že by kvůli Sorin Sheena trpěla.

„Dobře,“ zašeptal jí a přiložil na Sheenino ohořelé temeno dlaň, aby se mu opřela hlavou o rameno a přestala se tak vypjatě k němu vtlačovat.

To ji uvolnilo a jeho hlas společně s pohlazením vnesl do jejího nitra částečnou útěchu. Přesto pořád, i když tišeji, opakovala: „Já už nechci. Prosím. Už nikdy tam nechci. Nedávej mě tam. Prosím.“

Tay bez ustání Sheenu hladil, aby toho nechala, ale její žadonění nebralo konce. Zcela utišit se mu ji nepodařilo.

„Nepůjdeš. Slibuju. Slibuju ti to. Nedám tě,“ odpovídal jí dokola.

Až když znavení sebralo Sheeně hlas, schoulená tak, jak ji otec k sobě vinul, upadla do spánku.

Tay se se spící Sheenou zvedl a zmáčený ji nesl venkem kolem budovy arény k autu. Šel pomalu a voda z deště se mu převalovala po tvrdých lícních kostech, jež se občas zahýbaly vztekem a bezradností. Za chvíli spatřil, jak mu Mishi běží naproti, zděšená ohořelým tělíčkem v jeho rukách. Byla ale tím posledním člověkem, kterého teď chtěl vidět.

Téměř posledním.

Jen co se přiblížil k dalšímu bočnímu východu, vyšla z něj skupinka lidí, z nichž některé již poznával. Byli to strážní Nositelé.

Zastavil se pár metrů od nich a v napjatém mlčení poslouchal hlasité bubnování deště do kovového pláště budovy. Od bahna, promočený a doškrábaný držel svou dceru a nedokázal myslet na nic jiného než na to, co jí před chvílí slíbil.

To už k nim dorazila i Mishi a zjišťujíc, že jejich hrozivě vypadající dítě stále žije, chtěla ihned Sheenu převzít. Tay se však od Mishi odvrátil. Ani ona neměla právo se teď Sheeny dotknout.

„Spí,“ zavrčel a Mishi pochopila, že se má klidit z cesty. Stáhla zpět své vzpínající se ruce a utrápená na něj hleděla, co teď bude dělat.

Její trápení ho ale nezajímalo. Tvrdě se mračil na všechny kolem a vypadal, že to schytá každý, kdo se opováží k Sheeně přiblížit.

Strážní byli z této situace značně nesví. Přestože nikdo ani nehlesl, vypjatá atmosféra Taye nutila se rozhodnout.

Trvalo, než předal opatrně bezvládnou Sheenu Mishi, a aniž by spustil oči ze strážných, přikázal své ženě, aby odvezla Sheenu okamžitě domů.

AAA

O pět hodin později…

Mishi odjela s Sheenou ze Setenu bez Taye, a ačkoliv se necítila na dlouhou jízdu po kitské dálnici, neodporovala Tayovi, aby se teď nikdo jiný u Sheeny nezdržoval. V jinak prázdném autě ji proto do Kity vezla sama a sledovala ve zpětném zrcátku svůj spící poklad zamuchlaný do deky. Vypadal i přes spánek sklíčeně a zmoženě.

K hranici hlavního města dorazily vprostřed noci a Mishi přenesla zabalenou Sheenu rovnou do postele. Ještě hodiny poté nemohla opustit dětský pokoj a dívala se až do svítání na začernalou Sheenu s pocitem viny.

Jen zázrakem neměla Sheena žádné větší zranění. Několik fialových modřin a škaredých odřenin prosvítalo na tváři bez jediného chloupku. Přes všechen ten prach a spečené částečky oděvu nebyla ani popálená. Jako by jenom kůže skutečně k jejímu tělu patřila a vše ostatní shořelo s dokonalou přesností.

Mishi Sheenu hladila, že se jí sotva dotýkala. Neotřela jí ani jedinou sazi z čela. Nechtěla ji vzbudit, jen jí dát do spánku kousek sebe, aby věděla, že je maminka u ní. Sheenina začazená tvář ale byla pořád pokrčená jak v noční můře a povolila až s ránem.

Až poté, co se Sheena jevila klidněji spící, Mishi konečně sešla dolů, kde narazila na Taye. Polekala se jeho postavy v kuchyni, neboť ho doma nečekala. Neslyšela žádný příchod. Opíral se tam o linku, v potrhané košili a kalhotách od zaschlého bláta hleděl nepřítomně do podlahy s šálkem kávy v ruce. Zdálo se, že přemýšlí, ale cítil se tak bídně, že obraz kachliček s bahnivými šlápotami bylo to jediné, na co se snesl dívat.

Mishi se při pohledu na něj neodvážila promluvit. Posadila se za stůl a se zapřenými lokty napjatá poslouchala tikání hodin. Nepochybovala, že Tay ví, na co čeká.

Nechal ji takhle dlouho se tím tichem užírat, než ze sebe vydal skoro neslyšitelně: „Můžeme si ji nechat. Žádné obvinění nebude. Nemyslí si, že za to může.“

Mishi vydechla do slz a nemohla uvěřit, jaké štěstí při nich stálo. Přesto jí bylo jasné, že ani tak to neznamená všemu konec.

„A co ten útěk? Viděli, že ty ohně nezvládá…“ měla starost.

Tay mlčel. Odpověď mu proběhla hlavou, ale nemínil se podělit.

„Nic. Nic na to neřekli,“ odbyl.

Mishi mu však nevěřila.

„Co za to chtěli?“ zeptala se.

Opět se odmlčel.

„To není důležité,“ uzavřel téma.

Mishi poznala na Tayovi tu těžkost a neubránila se sebevýčitkám. Zvedla se a došla k němu, aby ho objala.

„Tayi, mně je to tak líto,“ vinila se za všechno.

Tay se ale na její zpytování jen zamračil. Vyhnul se objetí a rychle unikl do pracovny. S přírazem dveří za sebou ještě zamknul.

Tou ranou Mishi probodl jak ostřím. Pochopila jeho vzkaz o možném odpuštění. S lítostivým návalem se sesypala zpět do lavice a spustila z toho silný pláč, jako by si měla vyplakat duši. A i když ji vnitřně rval na kousky, snažila se plakat co nejtišeji, aby nevzbudila Sheenu.

To ale bylo zbytečné.

Sheena se probudila hned poté, co Mishi sešla dolů, a úplnou scénu svých rodičů sledovala otevřenými kuchyňskými dveřmi ze schodů.

Seděla tam, dost vysoko, aby si jí Mishi nevšimla, a dost nízko na to, aby pozorovala, jak pláče za stolem. Na hraně světla dopadajícího z kuchyně na schody si držela kolena a s každou slzou, kterou viděla téct po maminčiných rukách, upustila jednu svoji.

Pohroužena do zármutku nad bolestně utichlým domovem pak zahýbala rty takřka bez hlasu:

„Už nikdy nebudeme nic dělat, Sorin. Už tě nikdy nenechám.“

  • Slib
  • Číst první díl
  • Číst druhý díl