Návrat na hlavní stránku

Sheena

Dcera svého otce – Kapitola první

K lesům dalekým od hertiského předměstí se blížil pomalu a tiše bílý vůz. Nezpozorován minul bránu Sendorského sídla a pokračoval boční cestou okolo přilehlých zahrad až do nejzadnější části, kde by nikdo v tento čas neočekával žádnou návštěvu.

To byl také úmysl ženy, která auto řídila. Dorazivší vystoupila a zamračena přímým sluncem, natáhla dlaň proti žhavému kotouči na nebi a odvrátila se. Hřejivé paprsky přitom osvítily její nezvykle bledou, zamyšleně propadlou tvář. Už tomu bylo dlouho, co naposled vyšla na denní světlo. Její šedá strohá kombinéza na tenkém, drobném těle, navíc vypovídala, že nepatří k těm, kteří by se z takových radostí, jako je svit slunce dokázali potěšit. Naopak. Svou strohou vážnost považovala za důkaz nejvyšší inteligence. Přesto s pocitem nezměrné vlastní důležitosti, přijala okolnosti svého příjezdu jako přijatelné.

Věděla totiž, že jedině díky nim může mít takovou příležitost se sem tajně dostat. Vyrovnaným zrakem proto projela cestu, les i blízké okolí, jež uspokojivě mlčely a plnily bezchybně její přání. Zdejší tichost narušovaly jen ony ozvěny pobavených hlasů z předních zahrad.

A pro ni bylo opravdu hloupé, že se zrovna nyní někdo dokáže smát. Je snad toho málo, pro co by si mohli drásat oči neštěstím? Nevýslovná drzost, kterou právě nyní – v průběhu války – předváděli, kompenzovala pouze výhoda dalšího kroku, který díky tomu mohla sama mít.

Stála tedy před dominantní cihlovou zdí lemující celé panství, která měla bránit všem nevítaným cizincům, aby se nemohli dobrat do srdce kontinentu, ve kterém se právě rozhodovalo o dějinách následujících staletí. Ji však osud světa opravdu nezajímal a ani se necítila zastavena tak nicotnou překážkou, kterou by dokázali vymyslet jen lidé proti lidem.

Ona ale nebyla člověkem, jako ti, které slyšela se smát, již dávno ne, proto přistoupila ke zdi blíže a zvědavě obhlížela, jestli všechny vydrolené díry a výčnělky jsou pořád tam, kde vždy bývaly. Dotkla se přitom opatrně cihel a slastně se na ně usmála. Cihly byly natolik rozpálené poledním žárem, že by každý rychle ustoupil. Tato žena ale oplývala čímsi, díky čemuž jí žár nemohl ublížit. Promlouval k ní poddaně jako ke své výsostí, hladil ji přitom úlisně po prstech a přinášel požitek.

Hladová po té slasti, kterou si také dlouho nedopřála, přijala jeho pozvání. Přiložila na zeď obě dlaně a zapřela se celou jejich plochou, aby co nejvíce pocítila tu žhavou sílu, která byla její nejniternější podstatou. Pod intenzivním přívalem tepla její oči vzplály a mírná nervozita, které propadala, byla vmžiku pryč.

Teď, když se jí srdce zklidnilo, odstoupila k autu, aby lépe viděla až za zeď na jižní stranu honosné stavby. Tam ve třetím patře divoce vlály záclony u jediného balkónu a neměly daleko k tomu, aby se utrhly a uletěly dolů do opuštěných stájí se zarostlou jezdeckou drá-hou. Jako cílová vlajka příhodně označovaly místo, kam se nyní musí dostat.

A dokud rozmýšlela své další kroky, zároveň s ní balkónovou hru větru s kusem látky pozorovalo zevnitř sídla i roční batole.

To batole jsem byla já.

Taktéž mě v tu chvíli obklápěla samota. Táta vzdal mé uspávání, nechal mě v postýlce a vytratil se do kuchyně. Věnoval se mi sám, výjimečně pro ten den, jak již bylo řečeno, byl všechen personál v zahradách vytížen velmi důležitou prací.

Ona událost venku, kterou obstarával, byla vzpomínka na úmrtí otce mé matky, Zahara Fredena Elbrowa, váženého dobrodruha a spisovatele, který zemřel jen pár týdnů před mým narozením. Byl tomu přesně rok, co vnesl svým odchodem do nitra mé matky velký smutek, a ona si přála uctít jeho památku tak, jak bylo u našeho rodu vždy zvykem. Jen já se protivila přemíře hlučné společnosti, a tak jsem byla přemístěna dovnitř, kde mi bude lépe. A kéž bych mohla říci, že se její přání vyplnilo.

Samozřejmě nemám na tento den žádné vzpomínky. Ráda bych z vlastní paměti vyprávěla, jak se to tenkrát celé odehrálo. Ale nemůžu. A trvalo mi dlouho, než jsem pochopila okolnosti, které mi v této příhodě nebyly vůbec jasné.

Jako například – jak se podařilo oné blonďaté ženě v kombinéze vylézt nahoru a zjevit se na balkóně. Navzdory svému křehkému vzezření do několika minut stála za otevřenými dveřmi tři patra nad zemí a její pohublá silueta se promítla na podlahu ložnice.

Dál se ale nehrnula. Přeci jen na prahu rozmýšlela, zda je dnes opravdu ten správný den. Mohla se konečně postavit sama sobě, svému strachu i bolesti, která jí odpírala pocit štěstí. Zpět k autu ji zároveň táhla obava, že může být každou chvílí odhalena. Cítila se tak spíše než jako zloděj jako vyhnanec, který se tajně vkradl domů. Tady ale její domov nebyl. Bylo tady to, co posedle milovala a co stále považovala za své. Myslela si, že to láska ji přivedla do zapovězeného místa. Byla si tím takřka jista, jen nějaký ubohý dívčí hlas vzadu v její mysli křičel, že na své úmysly nemá právo.

Stále stojíc na balkóně se polekaně ohlédla. Dole po trávě se prohnal pes za balónkem. Někdo se brzy objeví. Byl nejvyšší čas vstoupit, nebo zmizet.

Rozhodla se raději nic neriskovat a stejně tiše odejít. Sotva ale udělala krok, z ložnice se ozvalo dětské broukání. Můj hlásek ji probodl a celá zkameněla. Došlo jí, jak blízko jsem a s tím už nedokázala čekat na další příležitost. Odhrnula záclonu a ujistila se, že nikdo kromě mě v pokoji není. Přistoupila blíže a naklonila se nad postýlku. Viděla, jak v ní sedím a sleduji ji stejně upřeně jako ona mě. Skoro jako bych ji poznávala a věděla, co máme společného. Vydechla při tom úlevou z toho, co právě dokázala.

„Sheeno?“ zazněl v pokoji nenadále mužský hlas.

Žena zvedla pohled ke dveřím a v nich spatřila mého otce. Bez dalších slov se na sebe dívali a neskrývali překvapení. Oba viděli někoho, koho už nikdy neměli potkat.

Žena poté shlédla zpět ke mně a své oči zase bolestně vrátila na něj. V její tváři se mísily výčitky s nejistotou, zda má setrvávat. Závěr svého utrpení měla na dosah.

„Sheeno…“ zopakoval táta měkce. „Co… co tady děláš?“

Žena stáhla dotčeně rty a zamračila se. Tohle je to první, co od něj po létech slyší? Už jen to jméno, jež vyslovil, ji dráždilo více, než byla ochotna snášet.

Ponechala tak vyřčenou otázku bez odpovědi. Místo toho se zadívala na mne a jediné, co cítila, byl vztek. Natáhla nade mne ruku a se vztekem přicházela nenávist. Nenávist ke mně jako k symbolu všeho, co jí ještě překáželo.

A s tou nenávistí začala pouhou její myšlenkou teplota v mém těle vzrůstat a má jemná dětská kůže kriticky rudnout. Vmžiku mě obklopil její zlostný žár a s prvními pálivými puchýři jsem se rozkřičela bolestí do pláče…

Byl to můj konec, pro který přišla. Smířena s tím, že by si tak i uzavřela cestu k tomu, po čem touží. Chtěla mě sprovodit z tohoto světa, který již téměř celý vlastnila. Mohla si ve své moci dovolit vše a nebylo toho mnoho, na čem by jí skutečně záleželo. Byla krutá, nespravedlivá a posedlá svým šílenstvím.

To byl však jen výsledek jejího příběhu. A abych byla upřímná, není třeba jí to mít až tak za zlé. Nezasloužila se o svůj stav příliš. Vlastně – vzhledem k tomu, co bych ráda nejen o ní vyprávěla, není vůbec dobrý nápad takhle Sheenu představovat. Bylo by pak obtížné porozumět, jak se dostala k tomu, že zamýšlela mně, nevinnému dítěti, tolik ublížit.

A to bych nerada způsobila, neboť porozumění bylo důvodem, proč jsem své deníky začala tehdy v Setenu psát. Ocitla jsem se po tomto osudovém dni a dalších patnácti letech zpět v Areneánu a nerozuměla naprosto ničemu. Prožila jsem dětství v pralesech Derigotu odtržena od civilizace, od své rodiny, a Areneán se za tu dobu proměnil. Když jsem se pak jako náhodou dostala zpátky ke svým kořenům, cítila jsem se tak, jako by se asi cítil někdo, kdo by si přečetl jen tyto první strany úplně bez kontextu a nikdy dříve o planetě Thea neslyšel. To je těžko představitelné, já vím, ale nic výstižnějšího neznám. Byla jsem vhozena do neznámého prostředí plného cizích názvů a podivného chování mentálně odlišných lidí.

A nebyl čas cítit se při tom ztraceně. Musela jsem pokračovat dál s tím, že se vše postupně objasní. Což se také stalo a jedno z objasnění bylo, že to nebyly náhody, jež mě vtáhly zpět do hlavního dění. Byla to jistá část mne, která s sebou nesla důležité svědectví. Ta samá část, která mě tehdy zachránila před následky Sheeniny smrtící výhně. Ale i ta samá část, která mi toto neštěstí vpravdě způsobila.

To už ale zase říkám více, než by se dalo najednou pobrat. Nemá smysl proto nyní prozrazovat něco o mém životě, který, přiznávám, začíná poněkud dramaticky a vypadá, že nebude mít dlouhého trvání. Co ale prozradit mohu, že dosud neskončil. Můj ani Sheeny Taris. Přežily jsme obě podobný úděl, však Sheena to měla o poznání těžší. Narodila se totiž o dvacet čtyři let dříve než já, do zcela jiné doby, a cestou, kterou se musela vydat ona, se ještě nikdo předtím vydat nemusel.

Přes všechno, co se přihodilo, jsem ale nakonec ráda, jakým způsobem ji Sheena zvládla, protože díky tomu jsem přišla na svět i já. Jistě bych tady vůbec nebyla, kdyby nebylo Sheeny Taris, její síly i slabosti. Stejně tak by neexistoval tento náš společný příběh, který se onou chvílí, kdy se mě pokusila svým ohněm spálit, rozťal na dvě podstatné části – na to, co se dělo před tímto dnem, a na to, co se dělo po něm.

Ani jedna část ale není přednější, proto by bylo rozumnější vysvětlit vše od začátku. Od Sheeny. Protože právě ona je neodmyslitelně spjata také s tím, co důležitého se chystal můj děd vyzradit, žel ani jeho požehnaně dlouhý život tomu nestačil. Možná, kdyby věděl, jak blízko svému cíli je, pravda by na sebe nemusela čekat další generaci a já bych neměla s čím začínat právě teď…

  • Sheena
  • Číst první díl
  • Číst druhý díl