Netrvalo dlouho, další dva roky, než se do manželství Taye Tarise, druhého muže tehdejšího světa, narodila holčička, které od počátku těhotenství neřekli jinak než Sheena. Takové jméno bylo na tehdejší dobu ojedinělé a neskromné. Mishi jej vybrala podle bohyně Sheeny, kterou Iliáni uctívají jako ztělesnění zázraku bytí. V mytologii má podobu všudypřítomného světla vycházejícího ze slunce, své matky, nejvyšší bohyně Amu.
Zplodit dítě bylo totiž pro Mishi téměř nemožné. I potlačovaná vouléza bránila početí a lékaři jí nedávali žádnou naději. Svou víru však Mishi neopustila, a když jako zázrakem přišla do jiného stavu, slyšela od Taye poprvé vyznání. Označil Mishi sluncem svého života a ona se cítila jako skutečná bohyně Amu, která mu nyní přináší světlo – svou Sheenu.
…
Pečeť jejich svazku byla na světě. Přestože se Sheena narodila i na derita nezvykle malinká, svýma temně modrýma očima, křídově bílou tváří a zářivě světlými vlasy upoutala každého. Vypadala až étericky čistá, jako dítě lesních víl. Ani plynoucí roky na tom nic neměnily a Sheena byla stále vedle svých rodičů drobným zlatavým přízrakem.
A pro ten přízrak byl Tay první čtyři roky schopný nemožného. V očích Maria a Mishi se ze svého otcovství úplně pomátl. Dostal se do stavu, který by u jiného tak šokující nebyl, jen u Tarise byl překvapivě bizarní. Vždy přepracovaný Tay, jehož vášní byly doteď obchody a zákony, se z paláce vracel už po poledni. Odvolával a překládal schůzky a na svůj dřívější výkon působil nepoužitelně. Bral si práci také domů. Přeplněná pracovna, která mu předtím nepřišla dost dobrá, náhle vydala za dvacetiletý policejní archív a několik kartoték se nastěhovalo i do obýváku.
To vše, aby se již nemusel vracet do centra a mohl Sheenu uložit k odpolednímu spánku. Stanovil to doma jako své výsostné právo a kradl Mishi jejich uzlíček štěstí, sotva do něj nacpala poslední lžíci.
V ložnici pak Sheenu kolébal vyprávěním a jeho hluboký hlas na ni působil jako ta nejspolehlivější pohádka. Tay však nebyl ten, kdo by se v pohádkách vyžíval, a tak místo smyšlených příběhů pro děti raději Sheeně denně povídal o své práci, plánech, o čemkoli, co zrovna řešil, a nezastavil se, dokud dozajista neusnula. Takové otevření bylo pro Taye nové, a že Sheena ničemu z toho nemůže ještě rozumět, bylo na tom to nejlepší. Stala se zpovědnicí, kterou tolik potřeboval.
Tayova uzavřenost okolnímu světu ale zůstávala nezměněna. Na všechno s Sheenou proto potřeboval být sám. Mishi věčně vyháněl z pokoje, aby nebyla přítomna jeho bláznovství, a dokud se hlasitě nedomáhala, aby tomu bylo jinak, měl Tay velkou část dne Sheenu jen pro sebe.
…
Mishi však mnoho protestů nevynášela. Blažilo ji vidět Taye konečně v rouše lidskosti se zájmem o něco, co mohou milovat společně. Navíc teď, když kancelář přestěhoval domů, pomáhala Tayovi dorovnávat pracovní skluz a v podstatě byla i jeho asistentkou, jak si přála. Oba její sny se tím vyplnily najednou a tento čas vypadal u Tarisů jako dokonalost sama. Sice Mishi občas kousala zvědavost, co Tay Sheeně za zavřenými dveřmi vypráví, ale tuhle část musela ponechat jen jim. Konec konců na tom nebyla ani nijak ztratná. Vždyť právě ty hodiny, které Tay mohl strávit s Sheenou o samotě, ho nejvíce rozzářily, a pak, než se Sheena probudila, zvládla Mishi Tayovi nejen pomoci v pracovně se zákony, ale taky si v ní uzmout kus jeho šťastné nálady pro sebe.
AAA
O dva roky později…
Když Sheena pobíhala krátce po svých, ať už kreslila písmenka křídami na chodník, nebo počítala sloupky od plotu, Tay se vnitřně celý rozplýval nad její bystrostí. Ne, že by děti nějak zvláště znal, ale byl si jistý, že je Sheena výjimečná. Samozřejmě jako on.
Podle toho se k ní také choval. Jen co malinko povyrostla, hned začal horké železo kout a věnoval se Sheeně o to intenzivněji. Sheena se ráda nechávala unášet veškerou pozorností tatínka, ale čas s ním nebyl nikdy čas her. Tay byl doslova posedlý jejím učením a chytal se každé příležitosti, aby s ní opakoval vše od čísel, přes barvy, názvy až po správnou výslovnost slov. Neustále se jí na něco vyptával, byl přísný a pečlivý, z každé situace dělal zkoušku a z chyb byl neúměrně ustaraný.
Někomu by přišlo, že takovým drilem musel Sheenu trápit, ale bylo tomu naopak. Malá Sheena nadšeně nasávala všechny informace jako houba a užívala si spokojený výraz otce, když znala odpověď. To byla její jediná odměna a byla na ní brzy značně závislá.
Běžně trestána Sheena nebyla. S postupem let stačilo, aby se Tay jen tvrději zadíval a Sheena hned ve svém snažení našla rezervy. Nezáleželo, jak moc na mámu zkoušela protivenství a vymýšlela, co by chtěla, nebo nechtěla. Jakmile na povyk těch dvou zvedl Tay zrak od novin, Sheena okamžitě věděla, co by dělat neměla. Bylo to jako kouzlo. Ve vteřině seděla se zády srovnanými a utišila se natolik, že Mishi nepobírala, jak to ten Tay vlastně udělal.
Sheenina poslušnost došla časem až do takových mezí, že Mishi začínala pochybovat, zdali je jejich dítě ještě v pořádku.
Protože i když se Tayova dominance někdy hodila, měla Mishi špatný pocit z toho, jak se Sheena Tayovi bezmezně podřizuje. Netušila však, co konkrétního by měla svému muži v tomto vytýkat. Nevšimla si, že by si Tay tuhle disciplínu na Sheeně nějak násilně budoval. Tayův přístup k Sheenině výchově byl sice striktní, ale Sheena nejevila známky toho, že by ji to tížilo. Pro Mishi, která v obavách z Tarisovy vzteklé povahy bedlivě sledovala tyto hranice, tak byl vztah mezi Sheenou a Tayem velkou záhadou. Vypadalo to, že Tay nedělá krom svých pohledů a neústupných pokynů vlastně nic a Sheena ho zkrátka poslouchat chce. Sheena byla dokonce jediná, která nepřiváděla Taye k tomu, aby před ní zakřičel. Měla tedy i ona na něj své zvláštní uklidnící kouzlo, kterému vpravdě Mishi nerozuměla už vůbec.
…
Že tedy Sheena neodmítá a nepochybuje o rozhodnutích svého otce, bylo od začátku evidentní. Z jejího pohledu však ani nebylo proč. V Sheeniných očích na rozdíl od maminky otec neochvějně vždy všechno věděl a dával logické a jasné instrukce. I jeho hodnocením proto Sheena bezmezně věřila a pyšně si na sebe připínala, cokoliv o ní tvrdil.
Jenže ač prožívala velké radosti ze svého učení, měla jeden silný strach, motivaci, kterou ani Mishi při svém sledování nevzala v potaz. Stvořil ho pojem, který i ona sama před svou dcerou vypouštěla z pusy častěji, než bylo zdrávo. Přikládala mu tak další váhu, jejíž podstatný základ utvářel Tay svou vlastní osobou. Pojem, jenž měl mnoho různých užití a znění jediné – Taris.
Z toho příjmení, které rezonovalo v domě každý den, si Sheena rychle vytvořila znak své jedinečnosti. Znamenalo to víc než jen slovo, které dostala za křestní jméno. S tím, jak vzhlížela ke svému otci, mělo pro ni velkou cenu a věděla, že otec pojem Tarise splňuje do puntíku. S čímž souhlasila i maminka.
Proto si Sheena již v brzkém věku usmyslela, že je důležité, aby jej splňovala také. Těšilo ji, kdykoliv byla svými rodiči označena za „malého Tarise“ a nejvíce se pak obávala toho, že by otec někdy její „tarisovství“ popřel. Což se domnívala, že by udělat mohl, kdyby ho někdy zklamala.
A tak nikdy nedokázala „velkého Tarise“ zklamat, i kdyby to znamenalo budit se uprostřed noci a přeříkávat si v postýlce abecedu pořád dokola.
…
Mishi sledující Tayovy výchovné tendence pochopitelně časem nezůstávala jen u nečinného přihlížení. Třebaže netušila, čím je Sheenina snaha poháněna, zakládala si v životě na jiných hodnotách než Tay a nesouhlasila s jeho dychtivostí Sheenu neustále něčemu učit. Neodhodlala se do toho Tayovi mluvit napřímo, ale využívala dopoledne, během kterých byly spolu samy, aby si hrály a povídaly o něčem, co bylo blíže jejím představám o raném dětství.
Sheena se ale v tátovi viděla natolik, že se snažila neustále maminku do jejich světa zatahovat. Ve stolních hrách místo hraní sčítala a odčítala figurky, zřetelně se s chloubou pokoušela předčítat návody a na panenkách opakovala, jak se která část těla jmenuje. Tahle válka byla tedy pro Mishi prohraná už od počátku. Sheena v tomto věku neměla sebemenší zájem dělat něco jiného, než o co by stál otec. Nezbývalo nic jiného než se s tím smířit.
Bylo to ale nakonec smiřování vcelku poklidné. Nebylo totiž dne, kdy by si Mishi neuvědomovala postup své nemoci a jak moc záleží na tom, aby si ti dva Tarisové rozuměli. Nemyslela nijak na nejhorší, prozatím léčba dávala nadějné výsledky, přesto stín těchto otázek v Mishi občas šlápl na citlivé místo a v tu chvíli byla Mishi vděčná, že Sheena visí celou svou duší a budoucností právě na Tayovi.
AAA
U Sheeny nastal rok pátý, a přestože dál působila vedle rodičů na dítě až nezvykle soustředěně a mentálně starší, začalo na jejím chování prosvítat, že to celá pravda nebude. Sheena měla svět, který byl jen její a oproti tomu, k čemu ji vedl otec, byl nesmírně snivý. Jen trvalo ony čtyři roky, než se z něj rozhodla něco ukázat.
…
Třeba jako ten večer, kdy Mishi po večeři uložila Sheenu do postele v jejím pokojíčku v podkroví. Po ulehnutí měla Sheena nad sebou zelený strop, který byl od maminky pokreslený malými hvězdičkami. Už se v duchu připravovala, až jí zanedlouho, jako každý večer, přijde dát otec dobrou noc a na pár minut si ještě lehne vedle ní. Brzy se ho také dočkala a na ty hvězdy se pak dívali společně, zatímco Sheenu začala uklidňovat sladká vůně jeho košile. Přitulila se k otci jako k velkému medvědovi a přepočítávala mu hvězdičky polohlasem tak, aby věděl.
Najednou se však při svém počítání zastavila. Zadívala se zasněně na ty hvězdy a její mysl se kamsi zatoulala.
„A dál?“ ozval se Tay netrpělivě.
Neodpovídala. Se zatajeným dechem koukala nahoru.
„Kočka,“ vyhrkla nenadále, jako by to bylo další číslo.
„Jaká zase kočka?“ vzdychl. „Jsou to hvězdy, Sheeno.“
„Ne, támhle, tati! Má uši a tam ocas…“ obtahovala Sheena ve vzduchu prstem hvězdičky.
„Ale prosím tě,“ stáhl jí ruku zpět pod deku, „ty vidíš kočky všude.“
A byla to pravda. Od doby, co si sousedé pořídili koťátko, které zabíhalo k nim, byla Sheena kočkami unesená. I přes všechny Tayovy zákazy jej brala do náruče a tajně si s ním hrála pod velkým jírovcem na konci zahrady, kam ani z okna obýváku nešlo dohlédnout. A to byl v její naprosté poslušnosti první opravdový vzdor.
Tay neměl totiž nikdy ke zvířatům vztah a viděl v nich jenom plno chlupů a starostí. V tomto případě i škrábanců, u kterých se tak tak držel, aby Sheeně nevynadal, když k nějakému přišla.
„Tak ještě jednou, ano?“ pobídl ji k počítání a Sheena spustila znovu od jedničky.
Ale už nepočítala hvězdičky. V nich viděla stále kočku – svou kočku. A nejen ji. Za chvíli kolem kočky byla tráva a listí a hrábě, kolem kterých v té představě kočka vesele poskakovala. To Sheena tátovi již neřekla. Nechala jej spokojeného odejít a poté, za svitu bludičky na stěně, dokončila ve své fantazii kočičí představení.
Nastal tak čas, kdy si Sheena více uvědomovala, že má také něco, co k otci nepatří. Nedokázala se ale pro jeho přání svých koček vzdát. Místo toho pevně věřila, že otec jednou taky pochopí, jak jsou kočky úžasné a jedno koťátko od něj dostane. Třeba na páté narozeniny. Nebo na ty další. Ale to už určitě.
AAA
Když Sheena večer po odchodu otce zanechala počítání a konečně se jí podařilo přes příběhy na stěnách usnout, pokračovaly v živých snech. Obvykle byly o tom, jak šplhá po jírovci v jejich zahradě nebo jak je s rodiči někde na cestách. A pak tu byly pochopitelně sny plné koček. Těch bylo úplně nejvíce.
S pátým rokem však Sheeninu pozornost strhlo cosi neobvyklého. To když Mishi, pocházející z malé vesničky u Werady, prvně rozdělala dole na zahradě táborák. Bylo to v den, kdy Tay musel být služebně přes noc mimo Kitu. Sheena těžce nesla večery, při kterých otec nebyl doma, a nepovídali si před spaním. Tak Mishi napadlo, že by mohlo něco úplně nového Sheenin stesk rozptýlit. Po setmění si spolu sedly na starý kmen a zabaleny do jednoho velkého svetru se dívaly do ohně. V tom temném koutě zahrady, teple mámina objetí a s vůní škvařící se pryskyřice se do Sheeniných očí vtiskly šlehající plameny jako obrovské a nádherné tanečnice. Fascinována žhavým elementem pak Sheena žadonila o takový táborák pokaždé, když otec nebyl na noc doma. Někdy i dříve, než slunce stihlo zajít.
Jenže Sheenina záliba v plamíncích neskončila u táboráků a roztomilých kresbiček. Dokud se Sheena chtěla na hořící předměty jenom dívat, přišlo Mishi takové zaujetí nevinné. Ale Sheenina obliba rostla a vkrádala se Sheeně i do snů. Sheenino pravidelné zanícené vyprávění o plamenech, mezi kterými chodí, ji u tak malého dítěte znepokojovalo. Netrvalo tedy dlouho a Mishi si začala dělat z Sheenina přehnaného zájmu o oheň starosti.
…
Bylo tomu tak i jednoho rána, kdy sledovala Sheeninu tvářičku zírající na hořící plotnu, aniž by si všímala bábovky před sebou.
„Copak rozmýšlíš, miláčku?“ vstoupila Sheeně do rozjímání.
„Hm,“ broukla Sheena neurčitě a konečně se pustila do jídla.
„Zase se ti něco zdálo?“ ptala se Mishi dál.
„Hm,“ stvrdila Sheena, ale zůstávala ponořená do sebe.
Tu noc se jí zdálo něco opravdu zajímavého, k čemu se ještě nyní vracela. Nerozuměla při tom maminčině vážnosti. Vnímala tyhle sny jako všechny ostatní, naprosto přirozeně. Nebyly to noční můry. Plameny v jejích snech byly přátelské a zábavné.
„A o čempak to bylo? Povíš mi?“ zněla Mishi netrpělivě.
Sheena začala mamince sen popisovat:
„Já si hrála na zahradě. Viděla jsem utíkat kočičku. Ona ta kočička utíkala do seníku, tak jsem běžela za ní. Taky jsem tam byla. V seníku. Ale kočička tam už nebyla. Bylo tam jenom seno, nemohla jsem ji najít.“
Znovu si kousla a s plnou pusou mumlala dál:
„Já ji hledala, ale hořelo to. Zapálila jsem to.“
„Co jsi zapálila? To seno?“ nerozuměla Mishi a Sheena pokývala tváří od drobků. „Jak?“
„Rukou,“ odpověděla Sheena se samozřejmostí a natáhla k mamince rozevřenou dlaň. „Já ho hladila a hořelo.“
Mishi se starostlivě zamračila a opřela svá záda do židle.
„Myslíš, že tam kočička byla, mami?“ napadlo Sheenu.
„Určitě ne, zlatíčko,“ pohladila ji Mishi, „určitě ne. Utekla od ohně pryč. Kočičky se ohně bojí.“
…
Odvrátila se krátce od Sheeny a zamyslela se. Snažila se nedělat z toho velkou vědu, ale nedokázala v sobě zapřít špatné tušení. Nevydržela své obavy a rozhodla se poradit s Tayem. Když už se Mishi zaobírala nějakými představami, kterých se bála, cenila si jeho racionálního pohledu na věc. Třeba pro ni bude mít pár úvah, které ji uklidní jako vždycky.
Zvedla se: „Půjdu si zavolat, ano? Tak to tady v klidu dojez a pak na mě počkej nahoře. Pastelky jsem ti dala do šuplíku.“
Sheena tiše sledovala, jak máma mizí v pracovně. Slyšela odtamtud její tlumený hlas, ale nerozuměla ani slovo. Vrátila se tedy zpět ke svým snům. Pohlédla znovu na plotnu a ten hořící kotouč jako siréna vábil její zvědavost.
Hodila do sebe poslední kousek a slezla z polštáře na lavici. Pomalu došla k plotně a dívala se nahoru na hořák s velkým soustředěním. Neviděla jenom oheň, cítila ho. Jako by měl duši. Jako by jí chtěl něco říct. Představovala si, jak volá a chce si hrát stejně jako v těch snech. Ale byl ještě dost vysoko a nemohla jej vidět v plné kráse.
Chtěla si přistrčit židli, ale bála se, že s ní nadělá hluk. Tak si jen stoupla na špičky a natáhla ruku. Aspoň konečky prstů si ho chtěla pohladit. Když ucítila jeho teplo, byla ještě pořád daleko, přesto v ní proudil pocit neznámé blaženosti. Představovala si, jak bude měkký, až se ho dotkne.
„SHEENO!“ křikla Mishi a odtrhla ji od sporáku dříve, než stačila dokončit svůj úmysl. „Zbláznila ses?! Mazej pryč, OKAMŽITĚ!“
Sheenina vytřeštěná modrá očka sledovala mámu, kterou nikdy neviděla v takovém rozrušení. Raději poslechla a šla líně po schodech na půdu. Ale i když se jí chtělo plakat, nepustila ani slzu. Neuměla si celou situaci vysvětlit, ať se jí probírala sebevíc. Vlastně jí bylo líto hlavně to, že zase neví, jak je ten plamen měkký.
…
Sedla si k oknu na postel a zklamaná se dívala dolů do zahrady. Brzy nato přišel domů Tay a bylo z kuchyně slyšet, jak se rodiče o proběhlé věci hádají. Nejspíše se nehádali a jen tak Sheeně tátův hlas zněl. Ale to bylo jedno. Po chvíli už Mishi zase takticky mlčela a Sheena slyšela zezdola jenom jednu stranu.
Bála se proto, že otec každou chvílí vyjde nahoru a okusí jeho křik také. Jemu o svých ohnivých snech neříkala. Sny nebyly něčím, co by jej zrovna zajímalo. Ale ač to čekala, ani po této příhodě s ní otec o ničem takovém další dny nemluvil. Sheena měla od mámy nějakou dobu zakázanou zahradu, táboráky a byla pod ostrým dohledem, když se přiblížila ke sporáku. A až když mámě po sté slíbila, že už se nikdy nebude pokoušet ohně dotýkat, byl jí její první trest odpuštěn.
AAA
Ale hned ten první den, kdy Sheena mohla opět na zahradu, usedla do trávy pod jírovec a pozorovala zaujatě seník dole pod svahem. Tak jako na něj hleděla celé ty dny ze svého pokoje, nespouštěla z něj zrak ani tady. Dumala při tom dál nad svými představami, jež její dětskou mysl nenechaly na pokoji. I když ji včera otec zkoušel ze čtení, tak bylo těžké se od ohnivých myšlenek odtrhnout. Mezi pasážemi v knize pak místo oddělovačů už viděla jen plamínky. Bylo to jako nějaká síla uvnitř ní, která chtěla, aby nemyslela na nic jiného. Která jí tvrdila, že na to myslet musí. A tak se Sheena nechala unášet tím vnitřním hlasem a poslední hodiny myslela jenom na jedno. Na oheň.
…
Avšak nyní Sheenino zabrané přemýšlení nad ohni přece jen cosi přerušilo. To sousedovic kočka Puly vyběhla se šramotem ze seníku, přelezla plot a pelášila si to ke svému domovu. Sheena zbystřila, jak silně jí ten výjev připomněl nedávný sen. To ji zvedlo z vlhké země a seběhla po travnatém svahu dolů. Celá napjatá vešla do dřevěné boudy a s pár kroky se ocitla u úhledných balíků suché trávy.
Všechno zde krásně vonělo a spolu s vůní vlétával Sheeně do nosních dírek i vlezlý prach, který šimral až k slzám. Nechtěla tu být dlouho. Jen vzpomínala na svůj sen. Tolik si přála jej znovu prožít.
Přistoupila proto blíže a pohladila stěnu balíku. Ucítila hned, jak takové stonky uschlé trávy umí kousat. To ji rozesmálo a přimělo stáhnout ruku zpět. Ale poté zase neodolala a dotkla se sena společně s promítáním toho, co viděla ve svém snu.
V něm ale tráva nebyla tak ostrá. Ve snu navíc cítila teplo ze své ruky. Teď to bylo jiné. Sheenu roztrpčilo, jak ve snu bylo vše příjemné a tady není. Hladila trávu znovu a znovu a snažila se vybavit si, jak to bylo. Ale sen v její paměti již blednul a zbylo z něj málo. Přála si zavřít oči a vrátit se do něj, aby znovu věděla. Kdyby jen mohla to teplo z něj přivolat.
…
A vtom se zpod Sheeniny dlaně prodral kouř. Ulekla se ho a prudce ruku strhla. Z doutnající trávy rázem vyšlehl malý plamínek, jenž rychle rostl a pohltil během okamžiku celý balík. Jako lavina začaly ihned hořet další balíky, bující živel vystoupal do výše, až se samotná bouda seníku ocitla v plamenech.
Překvapená Sheena obklopena hučící výhní setrvávala v ohromení. Neměla se před plameny k útěku. Jen ustoupila největšímu žáru a zůstala při vratech bez dechu zírat. Neviděla nikdy nic tak nádherného.
„Hoř,“ zašeptala s úžasem a všimla si, jak po trámu žhnoucích vrat se plazí jeden ohnivý had přímo k ní.
Natáhla po něm ruku a dotkla se ho. Dotkla se ohně sžírajícího dveře seníku. Byl teplý a byl hebký, přesně tak, jak čekala. Bylo to neskutečné. Cítila kouř, který ji halil, ale nedusila se. Vnímala žár, který ji nepálil. Všechno kolem hrálo překrásnou symfonii. Všechny plameny tu byly jen pro ni. Tak živé a tak mocné. Zpívaly, tančily a chtěly její pozornost.
…
Znenadání do toho však Sheena uslyšela křik. Vyběhla z kouře ven a spatřila plačící mámu sbíhat klopýtavě svah.
V zažívané euforii se mamince rozeběhla naproti:
„Mami, mami, podívej! Hoří!“
Mishi svůj běh ubrzdila a sesypala se k černému človíčkovi, kterému svítily radostí zuby a bělmo vykulených očí. Slzami se při tom úplně zajíkala. Nezmohla se na slovo, jenom otřesena Sheenu rychle prohlížela.
„Já to zapálila, maminko! Já chtěla, aby to hořelo, a hoří!“ pokračovala Sheena zcela ignorujíc mámino šílenství. „Jako v tom snu! Rukou!“
Když Mishi skončila se zjištěním, že Sheena opravdu nemá zkroucený ani jeden vlas, sedla do nahrnutého bláta a nevěřícně si podepřela čelo rukou od popela. V dáli už byly slyšet sirény blížících se hasičů, které přerušil rámus padající střechy vyhořelého seníku. Za ním se Sheena smutně otočila jako za končícím představením.
„Škoda, žes to neviděla! Ohně byly tak krásné, všechny!“ kňourala Sheena chvíli, ale pak si vzpomněla.
Rozevřela dlaň a na ní plápolal malý plamének. Jen tak, jako by jej živila samotná kůže.
„Jeden jsem ti schovala.“
Mishi se nabídnutého ohně zděsila a ihned Sheenu po té ruce plácla. Několikrát Sheeninu dlaň ještě přetřela, zdali je oheň opravdu pryč a nic dalšího už nedokázala pobrat. Roztřesena si setřela slzy úlevy, vzala Sheenu do náruče a nesla ji domů. To už kolem nich probíhali hasiči, kteří se snažili zabránit rozšíření požáru na blízkou kůlnu sousedů.
AAA
Jen co nešťastná Mishi vydrhla Sheenu zpět doběla, Tay dorazil domů jako velký vítr. Posadili Sheenu za stůl v kuchyni a opřeni o linku ji pozorovali jako při výslechu. Chvílemi se na sebe dívali a bezhlasně si předávali pro Sheenu nečitelné pohledy. Nevypadali naštvaně. Byli zoufalí.
„Sheeno,“ začala Mishi, „my teď potřebujeme slyšet pravdu.“
Čekala, ale Sheena jenom zmateně skákala zrakem z jednoho rodiče na druhého.
Byla popohnána: „Co jsi tam dělala?“
„Já hladila seno a… hořelo,“ vysoukala ze sebe Sheena.
Již zněla opatrněji, než když popisovala svůj zážitek mamince v koupelně. Začalo jí docházet, že se stalo něco velmi špatného. Její rozum takovému napětí nerozuměl, ale viděla ve tvářích svých rodičů, že něco zavinila. Natahovala pomalu k pláči, jak nevěděla, co vlastně chtějí.
Mishi přisedla a pohladila Sheenu po zádech: „Víš, co jsem ti povídala o ohni, miláčku. Je hrozně nebezpečný. Pálí, udělá ti moc bolesti. Já vím, že jsi nechtěla zlobit, nemusíš se bát. Jen nám řekni, jak to bylo. Našla jsi tady někde sirky v kuchyni? Zapadly mi za sporák? Nebo jsi byla ve vedlejším pokoji na půdě? Slibuji, že tě nebudeme za nic trestat, nebudeme se na tebe zlobit, jenom nám řekni, jak jsi to zapálila.“
„Rukou!“ vzlykla Sheena bezmocně a snažila se najít alespoň trochu důvěry v očích otce.
Ten stál opodál a zamračený se snažil z Sheeny vyčíst něco více.
„Jenom tak? Sáhla jsi na to a začalo to hořet?“ prohodil pochybně.
„Ne,“ odpověděla Sheena tiše, „já chtěla. Řekla jsem mu to.“
Tay překulil naštvaně oči a zvýšil hlas:
„Už vážně ztrácím trpělivost, Sheeno, cos tam dělala?!“
„Neřvi!“ opřela se do něj Mishi a přitiskla k sobě Sheeninu vystrašenou tvář. Sheenu, nezvyklou na otcovy hlasité projevy, jen ten náznak viditelně ochromil. „Ty jsi teda taktik.“
„Teefu Tarisi?“ přerušil všechny hasič ve dveřích, „Potřebuji, abyste mi šel něco podepsat, prosím.“
Tay pohlédl na Mishi, která už zlomena láskyplně utěšovala svoje zlatíčko. Otráven odpověděl: „Má žena to s vámi vyřídí. Je to její dům.“
To nebyl pravý důvod, proč nešel sám, ale zabral. Mishi s povzdychem následovala muže ven.
…
Tay díky tomu dál o samotě probodával Sheenu přísným pohledem a čekal. Nevěděl, kde se v ní bere najednou takové vymýšlení a zapírání. V jeho dokonalé dceři. Uvědomoval si, že je ještě příliš malá na složité páky, jen si nemínil připustit, že je na světě něco, na co je krátký.
„Nikdy jsi mi nelhala,“ spustil, „ani mi nic netajila. A teď děláš… takovou neplechu! Chápeš vůbec, jak tím maminku trápíš? Jak se o tebe bojí? Sahat na sporák? Zapálit seník? Co to s tebou je? Máš snad málo pozornosti? Málo se ti věnujeme?!“
„Ale já,“ začala Sheena znovu vzlykat, „já chtěla vědět, jak je ten oheň měkký, tati. Chtěla jsem ho pohladit, on… on mě má rád! Je hodný!“
Tyhle pohádky začaly Taye vytáčet doruda. Zhluboka se nadechl, chtěl něco zakřičet, ale měl před sebou v Sheenině obličeji stále zapsány všechny ty sliby, které si dal. Chtěl alespoň jediného člověka, se kterým dokáže jednat bez řvaní. Byla jeho čistým listem. Jak jinak ji teď přinutit mluvit pravdu ale nevěděl. Ta bezvýchodnost z něj zase vzduch vypustila.
Zklamaně Sheenu propustil: „Běž nahoru. A dneska hned spát. S takovým lhářem si povídat nechci.“
Obrátil se k lince a upřel pohled do dřezu, aby už mohl zvolnit tvář. Poslouchal, jestli se Sheena zvedá, ale místo toho byl slyšet jenom její nářek. Tohle ještě nikdy neudělal. Jejich večery byly pro ni důkazem, že ji má tatínek rád. Spustila takové slzy, že se nezvládla ani postavit.
A to nekončící vzlykání Taye vydíravě mučilo natolik, že se již neudržel. Otočil se prudce zpátky a ukázal na schody: „ŘEKL JSEM – BĚŽ!“
Sheena sebou polekaně trhla a pláči bylo v tu ránu konec. Okamžitě se zapřela oběma rukama do stolu, aby se zvedla, a proletěla kolem otce do svého pokoje, rychle co nejdál od jeho hněvu.
…
Tay si tak konečně mohl ulevit i slovně, během čehož zaregistroval vracející se Mishi.
„Řekla něco?“ vyzvídala hned.
„Ne,“ sykl, načež i Mishi ztraceně vzdychla.
Ještě na moment se tím v sobě probíral, než od Mishi zaslechl:
„Tayi, podívej!“
Tay zvedl zrak ke stolu, na který Mishi strnule hleděla. Tam u místa, kde Sheena seděla, byly v jeho dřevěné desce zřetelně vypáleny dvě dětské dlaně.
„Ona nám nelhala,“ nemohla uvěřit vlastním očím, „je Nositel.“