Než si ale Sheena stihla něco rozmyslet, výtah se znovu rozevřel. Natáhla ruku po panelu, avšak s výhledem na střechu, kterou měla právě před sebou, nic nezvolila. Zůstala zírat na prosklené venkovní dveře, za nimiž do stříbrného střešního pláště bubnoval silný déšť. Byl tak mocný, že jeho hustý opar zakrýval, kde je střechy konec. V šedavé mlze při dveřích před ní kreslily cákance z odražených kapek energické obrazce.
…
Sheenu probralo až cinknutí, ve kterém se výtah usnesl nerozhodnou dívku zase zavřít. Ve snaze proklouznout se nechala dveřmi přiskřípnout, načež ji čidlo propustilo a vkročila do prostoru malé zástavby na vrcholu budovy.
Sheena stále ohromena děním venku přistoupila k východu a položila dlaň na jeho jemně zamlžený povrch. Třebaže bylo pochmurně, lesklý kovový plášť střechy Sheenu uvnitř intenzivně osvětloval. Sledovala téměř bez dechu to zářivé pozadí, a jak s teplem jejích prstů mlha ze skleněné výplně ustupuje. Cítila na ruce chlad, ale nedokázala se odtrhnout. Už tak dlouho si nedovolila pocítit déšť.
‚Pojďme na střechu, zahřejeme trochu ten dnešní den,‘ škemrala Sorin.
Kolem Sheeniny dlaně se se Sorininou promluvou utvořila na skle průzračná suchá mapa a vzdálenější mlhavý potah kapalněl.
‚Nemáš ráda, když prší,‘ oponovala jí Sheena a vnímala, že dotyk studených dveří dodává Sorin sílu.
‚Ty máš. Nebudu ti to brát. Možná jen pár kapek bych nechala vypařit. Prosím. Jen pár kapek,‘ pokoušela.
‚Ne,‘ zamítla Sheena rozhodně a přerušila kontakt se sklem. Prohlédla si svou narudlou dlaň a začala Sorin tlačit z vědomí pryč.
‚Neopouštěj mě!‘ zakřičela Sorin. ‚Proč mě pořád od sebe odsouváš?! Zachránila jsem ti život! Já tě v seníku neopustila! Nikdy jsem tě neopustila. Mohlas tam zemřít jako malé deritské děvčátko. Copak jsi to neviděla?‘
‚Nebylo by mě třeba zachraňovat, kdybys ten seník nezapálila, Sorin! Nepotřebuji, abys mě zachraňovala, potřebuji zachránit před tebou. Kdyby nebylo táty, možná by mě už někde párali v Derigotu za to, cos provedla!‘
‚Kdyby nebylo táty?! Co ten tak pro to udělal?! Vždyť to on za námi strážné přivedl! Buď ráda, že jsem utekla! Je s nimi a jen vymýšlí, jak tě tam dostat,‘ pobouřilo Sorin.
‚Ne,‘ nepřipouštěla si Sheena, ‚chtěl mi jen pomoci od tebe. Ale strážným by mě nikdy nedal. Slíbil mi to.‘
‚Netvrď, jak té jeho pohádce věříš! Cožpak sis nevšimla, jak se dívá? Neříká ti všechno. Vyptává se tě, přitom jasně vidíš, že mu neříkáš nic nového. Zkouší tě. Říkám ti, že je se strážnými domluvený. Nevěří ti. Kdybys mu za to stála, nic by ti netajil. Neobcházel by tě. Nechoval by se k tobě jako k nepovedenému pokusu. To on je tady lhář. Taky ti tvrdil, že jste jedním Tarisem, a dnes jsi ráda, že ti zavolá. Už jsi mu jen na obtíž. Kde je ta vaše tarisovská jednota? Řekni mi, kde?‘
‚Tys ji zničila,‘ odvětila Sheena s lítostí.
‚Tomu sama nevěříš,‘ odfrkla na to Sorin. ‚Nikdy by tě neměl za nic jiného. Stačilo by, abys ho jenom trošku zklamala. Nikdy by ti neuznal nic, co bys chtěla sama. Ani tu kočku by ti nedal. Jsou to kecy, Sheeno, dovolil by ti jenom ho poslouchat. V každé maličkosti by se snažil odpírat ti příjmení. Dělal všechno pro to, abys na něm byla závislá. Jen se ho zeptej, jaký měl s tebou plán, než jsem přišla. Prokázala jsem ti službu. Nezměnila jsem ti otce. Se mnou jenom lépe vidíš, jaký je. Nikdy nebyl jiný. Nemá tě rád. Nemá rád nikoho. Má rád, když někdo dělá, co on chce. Má rád tvou poslušnost, ne tebe. A stejně, jako mu dneska překáží tvá máma, protože si dovolila být svá, časem bys mu překážela i ty. Nejsi přece jeho kopie. Nesnáší tolik věcí, na kterých ti sejde.‘
Sheenou velmi pohnulo, o čem Sorin hovořila. Měla pravdu v tom, že už nějakou dobu má o svém otci pochybnosti. Přesně tímhle se v sobě poslední dny probírala. Měla velký strach, že se s ní otec vídat nechce, neboť je k jeho zklamání Tarisem příliš málo. Již od něj necítila takovou soudržnost jako dřív. Celé pohroužené do svého smutku jí z toho bylo do pláče.
‚Ale nemusíš se tím trápit,‘ ujišťovala Sorin. ‚Nepotřebuješ ho. Máš mne a já tě nikdy neopustím. Mně záleží na tom, co si přeješ. Splním ti, co budeš chtít. Se mnou se nemusíš ničeho bát. Ochráním tě. Nikdy tě nedám. Na mne se můžeš spolehnout, mám větší moc než on. Já ti nemusím namlouvat, že jsme jedním, ty víš, že jsme. Nemůžeme být nikdy ničím jiným. A jen já můžu skutečně strážným zabránit, aby se tě dotkli. Když mě pustíš, nedovolím, aby nás přečetli. Zastavím každého, kdo se jen přiblíží s myšlenkou ti ublížit.‘
Sheena se sesunula do sedu na chladnou zem a s pláčem objala kolena.
‚Proč to děláš? Proč musíš být tak zlá…,‘ pomyslela si mezi vzlyky.
‚Já nejsem ta, která je zlá. Jsem přece pořád s tebou a starám se o tebe. Můžeš to samé říct o tom, ke kterému se tak upínáš?‘
‚Ale proč jsi se mnou? Proč já?! Vylétla jsi ze mě, byla jsi volná. Mohla jsi jít, proč ses vrátila?‘
‚Protože tě miluji,‘ pravila Sorin něžně a Sheenino tělo nechala prostoupit slastným teplem, které Sheena nepocítila už velmi, velmi dlouho.
‚Neplač,‘ pokračovala Sorin a vysoušela slzy. Pomalu přebírala Sheeniny emoce a rozpouštěla svou přítomností Sheeninu úzkost. ‚Spolu nikdy nebudeme samy. Budu tvým tatínkem, budu tvou maminkou. Ukážu ti naplnění, které ti žádný člověk na světě nemůže dát.‘
‚Prosím, přestaň…‘ prosila Sheena zoufale. Již neměla sílu se Sorin bránit.
Po její žádosti však žár na těle rychle pohasl a Sorin pokorně ustoupila. Sheena se navrátila z vnitřního hovoru do reality a překvapeně se rozhlédla. Nečekala, že jí Sorin pracně získanou moc nad tělem vrátí. Ani okolí neznačilo, že by něco provedla, přitom přebrala kontrolou na dlouhý čas. Svědčila o tom i stopa dlaně na skle, u kterého Sheeniny vizuální vzpomínky končily. Opět se zatáhla mlhou.
‚Ukážu ti, jak vážně to myslím. Pojď ven na kraj střechy. Slibuji, že neudělám nic, co nebudeš chtít,‘ zvolala ještě zastřeně Sorin, než se ztratila do nevědomí.
…
Sheena plna obav a rozporů rozmýšlela. Zvědavost, co Sorin zamýšlí, byla ale tentokrát silnější. Oblékla pláštěnku a se skřípavým zvukem dveří vykročila na smáčený plech střechy Areneánského paláce.
AAA
O půl hodiny později…
Osamocený Tay seděl v jednací místnosti a aniž by si četl z černého šanonu před sebou, převracel naprázdno jeho listy a poslouchal ruch silnice před palácem. Sám nevěděl, nad čím konkrétně přemýšlí. Myšlenky mu přeskakovaly z problému na problém a žádná se nijak nerozvíjela. Poznával na sobě tenhle stav. Potřeboval odpočinek. A když tomu nechtěl dovolit, jeho hlava si ho zařídila po svém.
…
Skrz pootevřené dveře za ním Sheena nakoukla dovnitř. Přestože jednání skončilo, zdálo se, že ji otec nesháněl. Tiše jako pěna vplula do zasedačky a zavřela. Obešla stranu podlouhlého stolu s pěti širokými židlemi a sedla si vedle něj. Natočila se k oknu, které i zde zabíralo celou stěnu. Shlédla skrz něj na náměstí před palácem a měla na pohled naprosto stejný výjev jako před dvaceti minutami.
…
U toho předešlého však byla o dvě patra výše. V pláštěnce na okraji střechy hleděla dolů a s volnou Sorin ve své mysli nepociťovala žádnou závrať. Tam dole se v deštivém oparu rýsovalo dokonalé „T“ Kitského náměstí. Uchvácená sledovala kapky lijáku, jež jí prolétávaly kolem kapuce a s prudkým spádem mizely někam do ztracena.
‚Říkáš, že bys mě nikdy neopustila, Sorin, ale pokud umřu, umřeš se mnou,‘ pomyslela během toho a špičkou boty vyzkoušela kluzkost přelomu mokrého střešního pláště. ‚Co kdybych teď skočila? Vylétla bys a zachránila se? Mohla bych znovu vidět něco pravdivého jako na turnaji. Nemůžeš mi nic skrývat, když jsi pryč. Zůstává ve mně pořád tvůj otisk, ale bez tebe, abys mi ho zatajila. Mohla bych vidět zase něco z toho, co jsi zažila. Čistě jako v tom snu, když jsi letěla zavraždit Maraiu.‘
‚Žádnou Maraiu jsem neletěla zavraždit. Už jsem ti to řekla stokrát, snažila jsem se tě zachránit. Nic jsem jí neprovedla, byla to nehoda. Dokážu ti to. Ukážu ti, co jsem tam dělala, nemusíš se pro pravdu zkoušet zabít. Ale pokud chceš opravdu vědět, co pro mě znamenáš, tak si skoč,‘ prohlásila Sorin nevzrušeně.
‚Umřela bys se mnou? Tomu nevěřím,‘ naklonila se Sheena přes okraj.
‚Nenechala bych tě přece umřít, Sheeno. Klidně roztopím celé náměstí vším, co mám, abych tě na lávovém proudu snesla měkce na zem. Zkus to a uvidíš.‘
‚Zabila bys všechny ty lidi?!‘ rozbušilo se Sheeně srdce.
‚Miluji tě. Nikdo pro mne není důležitější než ty. Ty to pořád nechápeš? Jsem tvůj Levan. Se mnou si nemůžeš takhle ublížit. Jsi nesmrtelná.‘
…
„Sheeno?“ promluvil Tay na Sheenu zblízka.
Sheena se probrala ze vzpomínky a poslední Sorinino slovo v ní ještě opakovaně doznívalo. Znejistila. Lehce zmateně se kolem sebe rozhlédla a v momentě jí došlo, kde sedí. Ve svém nevinném úmyslu posadit se vedle otce, zasedla čelo stolu. Místo určené vládci. Křeslo strýce Maria.
Okamžitě se zvedala, ale Tay ji přidržel rukou na rameni:
„To nevadí, můžeš tady sedět.“
„Tady může sedět i někdo jiný?“ tázala se plná rozpaků.
„Ne,“ měl ve tváři, že si to ani neumí představit. „Ale tobě by to dovolil, neboj se.“
„Tobě by to nedovolil?“ vypadlo z Sheeny následně.
Otcův obličej se ale zkroutil do záhadného zamračení. Pochopila, že odpověď nedostane.
‚Ví, že jemu ne. A jak by si to přál,‘ ozvala se Sorin. ‚Cítím, jak ti závidí.‘
„A ty bys tady chtěl sedět, tati?“ zeptala se Sheena vážně. „Myslím, jako vlád−“
„Ne,“ nenechal ji to slovo doříct.
‚Ano, přesně takhle moc nechce,‘ pokračovala Sorin ironicky. ‚Je o tom tak přesvědčený, že to neumí říct, aniž by mu vyletěl tep.‘
…
Sheena slyšíc Sorin se navrátila zpět do vzpomínek na střechu. Sorin jí s radostí pomohla jasněji promítat jejich rozhovor.
‚Proč jsi řekla, že měl táta se mnou nějaký plán. Jaký plán?‘ vzpomínala Sheena na své otázky rušené ranami velkých kapek do pláštěnky.
‚Nehraj si na hloupou. Víš, do jaké rodiny ses narodila. Pamatuješ si, jak tě pořád učil, pořád zkoušel. Nutil tě počítat dříve, než jsi uměla chodit. Co všechno ti vyprávěl o paláci, o obchodech. Hltala jsi mu to, i když jsi nevěděla, o čem mluví. Přece si nemyslíš, že ti takhle vyhučel hlavu, aby z tebe byla kadeřnice.‘
‚Vím, že mě chtěl v paláci. Vedle sebe. Říkal to často. Říkal – chci tě tam vedle sebe,‘ sevřelo se Sheeně v hrudi, když si vybavila, jak blízcí si tehdy byli.
‚Ano, to říkal. Vedle sebe,‘ souhlasila Sorin a přerušila Sheeně vzpomínku. Navrátila ji myslí do zasedací místnosti. ‚Ale kde vedle sebe? Teď sedíš vedle něj.‘
‚Ne. Myslel jako zpravodajku. Jako měl mámu.‘
‚Jistě. Tam bys mu byla velmi platná. Obzvlášť, když se krátí doba Wardovy vlády. Bez Maria si svou pozici neudrží. Rada ho nenávidí. Sestřelí ho hned, jakmile tvůj strýc složí funkci.‘
‚Jsi blázen, Sorin! Takové věci nejdou. Někdo jako já nemůže být nikdy vládce a táta to ví. Musela bych být člen rady. Jak si myslíš, že by k tomu došlo? To je absurdní!‘
…
„…vyjednal jsem ale jen se strážnými odklad, dokud nebudeš dospělá,“ zaslechla Sheena útržek otcova delšího monologu.
„Cože?!“ hlesla polekaně.
„Tys mě teď neposlouchala?!“ rozčílilo Taye. Bylo na něm vidět, kolik práce si s tím dal.
„Oni mě pořád chtějí přečíst?!“
„Ano!“ stvrdil naštvaně. Nechápal, co měla teď důležitějšího k přemýšlení. „Nechtěli se vzdát vyšetřování, jsi jejich jediný svědek. Sheeno, je to vážné, co se tam stalo! Vnímej mě! Nositelé na turnajích neumírají! Musí se to řešit! Ale máme s Derigotem dohody, které zaručují, že naše legislativa do toho zasahovat nebude. Jsi pro ně Nositel. Vztahují se na tebe jejich zákony, ne naše, chápeš to? To oni o tobě rozhodují. Ale přesvědčil jsem je, že jsi ještě dítě, zvyklá na něco jiného. Souhlasili, abys byla ještě s námi, ale musel jsem slíbit, že až ti bude šestnáct, předstoupíš v Derigotu před strážné a pomůžeš jim tu smrt prošetřit. A taky to, proč máš Levana. Chtějí odpovědi. Chtějí vzpomínky předchozího Nositele.“
Sheena vytřeštila oči. Vybavila si, jak mučící je, když se k těm vzpomínkám snaží dostat sama.
„Tys jim slíbil… vždyť mně jsi slíbil…“ nechtělo se Sheeně věřit, co se od otce dovídá.
„Sheeno…“ pokoušel se ji Tay uklidnit.
Rozrušená zavrtěla hlavou, že nechce dále poslouchat a postavila se.
„Sheeno!“ uchopil ji Tay silně, když to vypadalo, že se pokusí utéct.
Jeho pevný stisk zabolel a přinutil Sheenu zůstat.
„Já vím, co jsem ti slíbil. Nehodlám dodržet, co jsem jim řekl, ale musel jsem jim to takhle říct. Pochop, jak je to složitý! Není toho moc, co by se dalo dělat! Čas běží a nemůžeme si dovolit žádný blbosti. Proto jsem tě taky vzal dnes do paláce. Abys viděla, že tady už tři roky neřeším nic jinýho, než jak tě z toho dostat!“
„To jsem nevěděla,“ zamrzelo Sheenu.
„Tak teď už to víš! Tak na to laskavě mysli, až mi budeš chtít zase demonstrativně praštit s telefonem kvůli pitomýmu obědu, nebo mě vydírat řečmi o tom, jak se nezajímám!“
„Ano,“ sklopila Sheena oči, „promiň, tati.“
…
‚Seber se!‘ zakřičela Sorin mezi zmatenými výčitkami svědomí. ‚Lže ti! Jen se podívej, jak krčí čelo, jak stěží polyká. Znáš ho! Takhle nevypadá, když ti říká pravdu. Snaží se na tebe hodit vinu za to, že není doma, abys byla poslušná. Přece mu to nesežereš! Nenech ho dělat ze sebe idiota a podívej se na něj. Sám nevěří tomu, co říká. Na tebe čas nemá, ale na to skládat si věci do bytu pár minut od vašeho domu ano. Nevídáš ho, protože tě vídat nechce! Co by mu udělalo na chvíli přistavit auto k bráně a zeptat se, jak se máš?! Ví, jak na něm visíš, a je mu to jedno! Tlačí tě jen do stavu, ve kterém uděláš, co řekne! A ještě s pocitem, jak tě jako hodný tatínek zachraňuje. Nebuď tak uboze poddajná, nebo ho přinutím ti říct všechno, abys ho už konečně poznala!‘
„Celá hoříš,“ přerušil Tay v Sheeně napjatou atmosféru a položil dlaň na její rudou tvář, „zvládáš ho?“
Nahodil při tom lehce starostlivý výraz, u kterého Sheena okamžitě poznala, že je falešný. Otec jí přišel spíše zvědavý. Jako by ji teď trápil schválně, aby vyzkoušel, zdali má Sorin pod kontrolou. Projela jí pichlavá bolest, když pochopila jeho hru.
„Jsem tady,“ řekla. Utřela si slzy o rukáv. „Nic nedělá.“
„Dobře,“ přestal se Tay její tváře dotýkat.
„Co budeme… co bych měla udělat?“ zeptala se.
Tayovi se něco na jejím náhlém zklidnění nezdálo. Zaměřil se krátce na černý šanon a se zamyšlením ho zavřel.
„Zařídil jsem jeden tajný výzkum,“ spustil. „U vykopávek v Derigotu jsme našli místo, kde bylo kdysi město, ve kterém měli Levané velký zdravotní laboratoře. Někdo tam už před námi byl, asi v sedmém století, a nechal tam takovou zvláštní zmínku o nějaké… látce, která umí Levana otupit, možná… vypnout… nevím, jak tomu úplně rozumět, ale napsal tam, že vzorek, který objevil, někam mezi ty trosky zase zakopal. Jenže úplně bez vodítka, takže nevíme, kde přesně to je. Snažíme se s těmi podklady zjistit, o jakou látku šlo. Buď ji najít, nebo nějak přijít na to, co to bylo. Je jasný, že nevíme, o co jde, ale tak jak to zní… kdybychom to našli, mohli bychom z tebe toho Levana dostat. Nebo ho nějak… zničit, rozumíš? Abys byla bys zase v pořádku.“
„Ale já už jsem v pořádku,“ protáhl se Sheeně smutně obličej.
„Myslel jsem normální. Jako my všichni tady,“ upřesnil. „Vnímala jsi, co jsem říkal před tím? Důležité je, že jsme na stopě, a jestli to najdeme, budeme potřebovat, abys Levana uměla opravdu držet. Potlačit ho co nejvíc, aby nikomu neublížil, až se budou pokoušet s ním něco udělat. Jsi schopná se takhle ovládat?“
„Asi… asi ano,“ rozechvěl se Sheeně hlas. „Myslím, že už mi to jde.“
„Tak na tom pořád pracuj, ano?“ řekl na její nejistotu a Sheena pokývla. „Neboj se, na něco přijdeme. Možná to bude těžký, možná tě ta léčba bude bolet, ale musíš to zvládnout. Musíme to udělat. Až bude po všem, budeš to zase jenom ty.“
Sheena mlčela a nešťastně na otce koukala. Jak by si přála, aby byla.
„Chápu, že bys ráda dělala spoustu věcí a že za to nemůžeš, ale až když nebudeš mít Levana, můžeš cokoliv, co budeš chtít, dobře? Třeba mít padesát koček najednou, ale teď pochop, že to nejde. Teď je potřeba, aby ses věnovala jen jedné jediné věci. Jak tu zrůdu držet, aby nemohla nic dělat. Na ničem jiném teď nezáleží.“
„Jo,“ špitla Sheena a uvnitř ji stahovala úzkost. Všechno to znělo tak nejistě a útrpně.
„Sheeno,“ pokračoval Tay i přes její zkroušené zahloubání, „ty víš, že nejde jen o výslech. Nesmí se vůbec dozvědět, co máš za Levana. Pokud jsi opravdu viděla nějaké vraždy, byl by to jen začátek. Musíme nějak zařídit, aby ve tvý hlavě o něm nic nenašli. Abys byla beze stop. Můžu pak tady v Areneánu udělat hodně, ale musíš patřit Areneánu, ne Derigotu. Já vím, že to zní hrozně, ale je jedno, co to bude stát. Nemůžeš být Nositel. Prostě nemůžeš. Musíš si to uvědomit a udělat pro to všechno, jestli chceš žít tady a zůstat se mnou.“
A nemusel poslední větu ani dokončit, aby Sheenu vystrašil už jen ten náznak, že by tomu tak nebylo. Přestože viděla na svém otci, že neříká všechno. Přestože věděla, že někdy lže. Bylo to jedno. S přívalem strachu, že by je něco rozdělilo, zastavila bouřící se Sorin a vrhla se na otce.
„Ano! Chci!“ zavěsila se mu na krk. „Chci zůstat s tebou!“
„Dobře,“ řekl Tay spokojeně a na Sheenu položil dlaň, aby se uklidnila. Znavená emocemi povolila své sevření a nechala se otcem podpírat.
…
„A… a co když budu mít šestnáct a pořád budu mít Levana? Co budeme dělat?“ bála se Sheena dál.
Tay tuhle otázku čekal. Odpověď se mu ale zadrhla na jazyku. Sheenu usadil zpátky, vstal a zamyšlen se přiblížil k oknu.
„Je tu ještě jedna možnost,“ záhadně ztišil svůj hlas, „Sheeno, jde o to, že i když jsem teď zkoušel dohody s Derigotem zrušit, než ses narodila, šlo mi úplně o opak. Hned po nástupu jsem rozjel procesy, dobře vymyšlené a účinné, kterými jsem odsun Nositelů chtěl zrychlit a pojistit, aby to nikdo nemohl vrátit zpátky. Spustil jsem v médiích kampaně, které lidem vysvětlili, že v Areneánu Nositelé být nemůžou. Zahrnul jsem do toho důležité podnikatele, kteří na tom profitují. Kteří mají hodně z toho, že Nositelé odcházejí a nechávají tu svůj majetek. Rozumíš tomu? Je to už větší než já, nedokážu to zastavit. Nemám k tomu žádnou podporu. Nikdo z těch, co mají v tomhle prsty, už tady Nositele nechce. I kdybys na výslech nemusela, jednou to prostě dojede a už tu nebude moct bejt žádnej Nositel. Ani ty.
Ale chtěl jsem ti vysvětlit, že jsem to tak udělal, protože jsem věřil, že je to správný. Jsi už dost velká na to, abys to pochopila. Nositelé sem nepatří, Sheeno. Oni nejsou jako my. Dělají ze sebe něco svatého a myslí si, že nemusí dělat spoustu věcí, co normální lidi. Že nemusí pracovat, platit daně, mít děti ve škole. Absolutně odmítají to, jak to tady funguje. Zákony, vědu, morálku, všechny naše hodnoty. A ještě si myslí, že jsou tady, abychom jim v tomhle nějak naslouchali a dělali to samý. Že nám přinášejí nějaké prozření. Ale jsou prostě jenom nepřizpůsobiví, jsou to manipulativní budižkničemové, kteří oblbují lidi duchovníma kravinama a narušují to tady. Navíc mají ty svý schopnosti, který by mohli kdo ví na co použít, kdyby se tu chtěli více prosazovat.“
„Ale máma říkala −“ skočila mu Sheena do řeči.
„Mámu v tomhle vůbec neposlouchej,“ nenechal se Tay přerušit. „Máma tomu nerozumí. Pochop, že je nemocná! Chápej, jaký to pro ni je. Potřebuje něčemu takovýmu věřit. Co jinýho má dělat, když vidí, že odchází. Její rozum to nezvládá a už je kvůli tomu úplně mimo. Vypráví si něco o moudrým vesmíru, který všechno vysněný přináší, že každá bolest je dar a ona tu má jistě nějaké poslání, aby si nemusela přiznat to, že se prostě jen narodila s mizernou nemocí do debilní doby, ve které jí nikdo nedokáže pomoct. Neví, jak se jinak srovnat s tím, že je to tady nespravedlivý a že je to na hovno. Ale prostě je. Život je nespravedlivý. Žádný vesmír tě nesleduje a žádný dary tady nechoděj. Si představ, že by se něčím takovým při tolika lidech a planetách zabejval. Ty máš ještě všechna kolečka pohromadě, tak je, prosím tě, používej. Ať si máma klidně jede svý pohádky, ale nenech se tím gumovat. Ty to nemáš zapotřebí. Tady aspoň vidíš, jak jsou ty nositelský bláboly nebezpečný. Takhle zblbnout člověka je horší, než ho zastřelit. Trpí tím pak i všichni okolo. Jestli tobě přijdou jejich řeči sympatický, tak si uvědom, že se máma klidně i neléčila, protože se odevzdávala nějakému svému vnitřnímu vedení nebo něčemu takovému, co od nich slyšela. Větší pitomost jsem ještě neslyšel. Naštěstí jsem ty léky do ní zase dostal, jinak by už tu dávno nebyla. A to by se ti asi už tak nelíbilo.
Takže chápeš, proč jsem se snažil, aby se co nejrychleji vypakovali do Derigotu, kde si můžou sedět celý den na hlíně a věřit si, čemu chtěj. Chtěl jsem hlavně, aby nám už s tím dali pokoj a neživili jsme je tady.
Jenže to všechno nemá s tebou nic společnýho. Ty, Sheeno, taky nejsi jako oni. Je jedno, že máš Levana. Nejsi Nositel. Tohle je… prostě chyba, já si nikdy nevzal žádnou Nositelku, ty nemáš mít Levana. To je fakt, který ti musí být jasný, kdykoliv o nich mluvím. Tohle, co se ti stalo, je nějaký omyl, který se musí vyřešit, nebo ututlat. Ty k Nositelům nepatříš. Ty nemáš problémy se společností jako oni. Ty jsi vzdělaná, ráda se učíš, jsi správně vychovaná a chceš se tady zapojit do života s pravidlama jako ostatní. Musíš to mít pořád na vědomí a chovat se podle toho. Jenom tak máme šanci, že nebudeš přibrána do něčeho, co se tě netýká.“
„Chápu,“ řekla Sheena, „ale… i když se budu chovat normálně, poznají, že ho mám.“
„Ano, i tak si za tím musíš stát. Že ho možná máš, ale nic to neznamená. Že o ty schopnosti nestojíš, nepoužíváš, necítíš, že by k tobě patřily, takže je jedno, že nějaký Levan v tobě existuje. Musíš se od tý skupiny úplně distancovat a vůbec se nezajímat, co se s nimi děje.“
„A to by mě vyšetřovat už nechtěli?“
„Chtěli. Ale tohle, co jsem ti řekl, je nezbytný pro cokoliv, co bychom vymysleli dál. Je to podmínka, ve které musíš fungovat pořád. Cokoliv jinýho než tohle znamená pro tebe stoprocentně Derigot. Bez šance. Je to jasný?“
„Jo,“ odkývala vše Sheena. „Nejsem Nositel.“
„Tak,“ stvrdil Tay, „Jsi schopná to vzít odteď naprosto vážně a úplně se toho nositelství vzdát?“
„Ano,“ byla si Sheena jistá, „nechci být Nositel.“
„Už nechceš žádné ohně…“
„Ne, už nikdy,“ odpřisáhla.
…
Tayovi prosvitlo na obličeji, že ho Sheenino odhodlání potěšilo. Jaký rozdíl oproti tomu, co od ní slýchával před lety.
„Výborně,“ ocenil po chvíli. „S tím už bychom si mohli zase rozumět.“
I Sheena pookřála z otcovy spokojenosti. Cítila se hned klidnější s vědomím, že se o její problémy otec neúnavně stará. Už jen to, že ho měla před sebou a slyšela jeho nejisté plány, jí dávalo větší pocit bezpečí, než všechny Sorininy sliby o ochraně ohnivou mocí.
„Víš, Sheeno, ten výzkum je spíše naděje, že se tomu vyhneme bez práce. Byl bych rád, kdyby se nám povedlo toho Levana dostat pryč, ale spoléhat se na to nemůžeme. Je pravděpodobnější, že ho budeš muset popírat celý život a nedávat ho najevo a že ti najdeme místo, kde na tebe Derigot nedosáhne.“
„Jaké místo?“ vystrašilo Sheenu, že se snad bude muset někde ukrývat.
„Vlastně nejde tak o místo… jako o postavení, rozumíš? Sheeno, už nejsi malá, tak budu mluvit napřímo. Nemáme čas na to, abych ti to nějak servíroval, takže se pokus teď soustředit a brát to, jak to je.
To, že máš Levana, je tady v Areneánu velkej problém. A je to jenom tvůj problém. Nikdo ho za tebe nevyřeší. Už jsem ti vysvětlil, že nic nesvedu, aniž by ses k tomu nějak postavila. Odteď se musíš zapojit. Ani ne za dva roky už budeš v tomhle státě sama za sebe a nebude záležet na tom, kdo jsem já. Nebudu se moci ohánět tím, že jsem člen vládní rady, že jsi moje dcera a že mám na tebe nějakej nárok. Budeš plnoletá. Budeš je zajímat jenom ty. Nebude je zajímat, kdo jsem já, klidně mě překročí. Už bude záležet jenom na tom, kdo jsi ty.
A princip tohodle je jednoduchej: Když nebudeš nikdo, seberou tě snadno. Čím důležitější budeš, tím spíše se neopováží po tobě něco vyžadovat. Areneán, Derigot − to je jenom politika. Tady neexistuje lepší obrana než důležitost. Jestli se chceš před strážnými Nositeli opravdu chránit, musíš zařídit, aby tady na tobě lidem záleželo. Musíš bejt tady důležitá. Musíš si tady vytvořit místo, se kterým lidé kolem tebe budou mít pocit, že tě potřebují. Musí z tebe něco mít. A čím důležitější budou ti, kteří tě budou potřebovat, tím důležitější budeš ty. A oni tě pak budou chránit svým vlivem už jenom proto, že by tratili na tom, kdybys odešla.
Proto se na tohle musíš zaměřit. Hned po tom zapření Levana, protože s ním budeš mezi těma, se kterýma nechtějí mít nic společného. Nemá smysl na to jít jinak. Derigotu jako Nositel neutečeš. Je jedno, kde budeš, před tímhle se nedá schovat. Takže můžeš být klidně tady, všem na očích, když se budeš chránit politicky. Ani strážní Nositelé si nedovolí všechno. Rozumějí moci jako všichni. Chápeš, o čem mluvím?“
„Trochu…“ zněla Sheena zmateně. „Ale nevím jak −“
„Já vím jak,“ ujišťoval Tay. „Dám ti přesné instrukce, ale potřebuju, abys vnímala, co ti říkám. Všechno, ano? Pomůžu ti. Taky proto jsem chtěl, abys dokončila školní základ o dva roky dřív. Že se ti to povedlo, nám teď dalo čas. S ukončeným základem můžeš nastoupit s novým rokem do paláce a začít se tady rozhlížet. Poznat, o co tady jde. Budem na tom pracovat. Řeknu ti, co dělat.“
„A… jak budu vědět, že už… víš, že už mě nebudou vyslýchat.“
„Prozatím to vědět nebudeš. Bude to risk. Budeš mít tady nějakou pozici a bude na nich, jestli je to bude brzdit. Ale jestli chceš jistotu, můžeš ji mít, ale momentálně by to šlo jen v jediném případě, protože v Areneánu je teď jen jedno místo, u kterého nezáleží, jestli jsi Nositel. Areneán by tě vydat nemohl, měla bys naprostou imunitu,“ řekl a ke svému tvrzení položil dlaně na čalounění křesla v čele oválného stolu. „Musela bys být tady. Pokud by ses dostala až sem, Derigot by pro tebe skončil. Tady by už na tebe nedosáhli. Už bys to nikdy nemusela řešit.“
Tay po svých slovech významně pohlédl na křeslo vládce a poté s veškerou vážností zpět na Sheenu. Ta téměř přestala dýchat a se silným tepem na spáncích slyšela, jak Sorin posměšně komentuje:
‚Jak jsi to říkala, Sheeno? Absurdní?‘
AAA
Večer…
Tayovo auto zahaleno tmou přistavilo pod nefungující osvětlení k bráně Mishina domu. Nikdo nevystupoval. Sheena uvnitř upínala pozornost na otce, který jí celou cestu neměl co říct. Teď očekávala přinejmenším nějaké hezké rozloučení.
Jenže Tay se neloučil. Klidně dýchal a pozoroval hloubavě temnou ulici před sebou. Ticho v autě přerušilo až světlo od otevírajících se domovních dveří. Tay přimhouřil oči nad jeho zdrojem a spatřil pohublou siluetu své ženy. Mishi se zastavila na přední verandě a založila ruce. Neviděla na takovou dálku do auta, přesto nechala sebe úmyslně Tayovi na dohled.
Sheena zpozorovala, jak v otci obraz mámy pracuje, ale nedokázala na něm poznat více. Byla na jeho obličej natolik soustředěná, že se ulekla, když promluvil:
„Sheeno… to, co jsme si dnes řekli, se týká jen nás dvou. Už s tím nebudeme mámu zatěžovat.“
Sheenou pohnulo, co tím o mámě naznačil, však srozuměně pokývla.
„Běž,“ pobídl ji rychle, aby nepropadala smutku.
Sheena se přetočila ke dveřím a pak nerozhodně zase nazpátek. Ačkoliv otec nevypadal, že by stál o láskyplné gesto, vysypala ze sebe tence:
„Ráda jsem tě viděla, tati.“
Tayovi se prohloubily vrásky kolem očí, jako by se chtěl usmát, avšak tváře mu setrvaly ledově nehybné.
„Běž,“ zopakoval na to měkčeji.
…
Sheena vystoupila z auta a přeběhla mokrý chodník.
„Ahoj,“ pípla mámě v objetí, „ještě se na mě zlobíš?“
„Nezlobila jsem se na tebe, zlatíčko,“ odvětila Mishi.
Sheena mámu pustila a zatvářila se pochybně.
„Dobře,“ opravila se Mishi, „už se nezlobím.“ Symbolicky Sheeně přerovnala vlasy kolem čela, aby si ji pohladila. „Tak co v paláci? Líbilo se ti tam?“
Sheeně hlavou prolétly desítky odpovědí spolu se zážitky, které ještě měly čerstvou stopu.
„Jsou tam divné výtahy,“ odpověděla.
Mishi se zlehka zasmála a znovu Sheenu objala: „Jsem ráda, že jenom to. Mně přišel palác celý divný. Jedla jsi tam aspoň něco?“
„Jo, měli jsme s tátou večeři. Půjdu se převléknout,“ odbyla Sheena stroze a zamířila dovnitř potřebujíc více času na rozmyšlení, co vlastně může mámě popovídat.
„Dobře,“ řekla Mishi, a když Sheena mizela za rohem, upřeně se zadívala na bránu, za níž se mezi mřížemi pořád leskla barva Tayova auta. Cítila, jak se na ni Tay zevnitř dívá a možná právě přemýšlí nad tím samým, co ona. Dlouho ještě vyčkávala na zápraží a rozhodovala se, jestli za ním půjde. Nedokázala to, a tak byla nakonec ráda, že s další minutou Tay patovou situaci rozřešil a odjel.