Návrat na hlavní stránku

Nositel

Dcera svého otce – kapitola pátá

Toho večera, kdy Sheena zapálila seník, Tay s Mishi nezamhouřili oči. Seděli v kuchyni celou noc a lámali si hlavy nad vypálenými otisky dlaní na stole. Nedávalo smysl, proč by zrovna Sheena měla v sobě Levana, neboť rod Mishi takovým dědictvím neoplýval. Jakožto ostatně nikdo z deritů.

Ale Sheena skutečně projevila ve čtyřech letech nečekané schopnosti a požár seníku přinesl vysvětlení – ve svém dětském tělíčku nebyla sama. Nosila cizí duši vymřelé civilizace, takzvaného Levana, se kterým sdílela mysl i tělo. Ten navíc oplýval velkou mocí. Uměl ovládat teplotu okolí a dominoval ohnivému elementu. A protože s Sheenou splýval v jedno, uměla se takto projevovat nyní i ona. Nadto jí Levan zprostředkovával takovou tepelnou imunitu, že žár ani mráz jí prakticky neměly jak ublížit. Měla tak téměř všechny vlastnosti pravého ohnivého Nositele.

Jednu podstatnou vlastnost současných Nositelů však Sheena nesplňovala. Nedostala Levana od své matky. Žádní „volní“ Levané se na území Levy nenacházeli již tisíce let a jediným známým způsobem, jak se stát Nositelem, bylo býti prvorozeným ženy Nositelky. Jenže Mishi Taris Nositelem nikdy nebyla. Původ Sheenina nositelství byl záhadou a její rodiče nemohli nic takového u ní předvídat.

A aby toho nebylo málo, s takovou skutečností se před Tarisovy postavil ještě vážnější problém, se kterým si museli i bez objasnění příčin poradit. Ten se vázal na všeobecné postavení Nositelů Levana v tehdejším světě. Nositelů bylo v té době na Thee oproti třem miliardám běžných obyvatel pouze na pár tisíc jedinců. Za čtyři tisíce let existence nositelství, kdy ženy své Levany předávaly dětem a s muži Levané vymírali, celá jejich jedinečná kultura postupně zanikala. Stali se křehkou vzácností s potřebou útočiště pro své odlišnosti. Většina Nositelů se proto stáhla na území Derigotu, do přírodní rezervace nacházející se ve východní části Levy. Tam nalezli klid v prostém způsobu života uprostřed pralesů a vybudovali si vlastní pevné společenství. Zbytek, rozsetý po Areneánu, musel mít povolení a byl pečlivě mapován a hlídán.

Nebylo proto možné mít jen tak doma dítě s Levanem, jenž ovládá ohnivé síly, a neřešit s úřady a nositelskou komunitou jeho budoucnost. To Tay dobře věděl, lépe než kdokoliv jiný, jelikož tyto zákony vzešly právě z jeho pera. Ačkoliv byli Levané mnohými považováni za posvátné povznesené duše a Nositelé uctíváni s nimi, Tay Taris měl na ně jiný názor. Měl Levany za nepříjemnost, která obtěžuje tento svět příliš dlouho. Již od nástupu do úřadu se zasazoval o to, aby se nositelská otázka řešila rázněji a používat schopnosti mezi běžným obyvatelstvem bylo naprosto nepřípustné. Podařilo se mu pravidla zpřísnit a teď jeho vlastní dcera podléhala těmto krokům.

Bohužel v těch samých zákonech bylo také ustanoveno, jak takovou bezpečnost u Nositelů zajistit už od dětských let. Každý nezletilý Nositel musel projít nositelskou výchovou, která ho naučila se svým údělem fungovat tak, aby byl s Levanem dobře sžit, byl si zodpovědně vědom svých schopností a nikoho jimi neohrožoval. Třeba tím, že by svévolně podpálil seník.

Sheena tudíž, jako Nositel, nyní patřila do rukou výchovným Nositelům v Derigotu. Výchova Nositelů probíhala výhradně za hranicemi tohoto chráněného území a během ní nebylo možné komunitu opouštět. Pokud by tedy Sheena byla nahlášena jako Nositel, byla by odvedena mezi „své“ bez možnosti do svých šestnácti let rodiče častěji vídat.

Za to mohl především Tayův poslední protinositelský krok, kdy před dvěma lety, ve snaze izolovat Nositele od obyvatelů Areneánu, vyhranil Derigot pouze Nositelům. Jenom oni a jejich matky jako namatris – ty, jež Levana dříve nosily – mohly v Derigotu dlouhodobě pobývat. Výjimku tvořilo malé procento dalších pozdějších dětí namatris, kteří se v Derigotu narodili a v dospělosti domovinu neopustili.

Takže i když Tarisovi věděli, že Sheenu nahlásit musí a je velmi nebezpečné si ji s ohnivými schopnostmi ponechat, nedokázali ani pod hrozbou zákonů svůj poklad odevzdat Nositelům do výchovy. Rozhodli se, ač zmatení a bezradní, vše před úřady utajit.

Na to by si ale nevystačili sami. Utajení na areneánské straně nebylo pro Taye s Mariem tak obtížné zařídit. Ale kdyby přeci jen strážní Nositelé pojali podezření a rozhodli se z jakéhokoliv důvodu Sheenu prošetřit a odvést do Derigotu, byli by i tihle velcí muži bezmocní. A to, že Sheena nosí Levana bez jasné příčiny by bylo důvodem patřičným.

Proto Tay s Mariem hledali v řadách Nositelů z Derigotu spojence. Nad tím, co se děje interně mezi Nositeli, neměli přehled a potřebovali někoho významného, kdo by v případě problémů měl u strážných složek nositelské komunity nějaké slovo. Nezdráhali se tak se svým riskantním požadavkem jít až do nejvlivnějších kruhů a oslovit v Derigotu člověka, který mohl jejich plán s utajením Sheeny buď opravdu spolehlivě pojistit, nebo naopak úplně zhatit.

Byl jím samotný Lin-Chu, nejvyšší představený a duchovní vůdce Nositelů, se kterým Tay často vyjednával a řešil vztahy mezi Derigotem a Areneánem. Přirozeně, vzhledem k Tayově odporu k Levanům, nebyl ani Lin-Chu někdo, s kým by si Tay zrovna dvakrát rozuměl. Když měl Tay příležitost, nijak se u Lina nebrzdil ve své nevrlosti. Přesto Lin-Chu od Taye naléhavou zprávu přijal a souhlasil, že se na Tarisovo zázračné dítě bez pozornosti okolí podívá.

Lin-Chu si totiž nikdy z Tayovi nevraživosti nic osobního nevyvozoval. Byl moudrým, uvědomělým mužem s nekonečnou trpělivostí, jež byla pro jeho roli ve společnosti nezbytná. Narodil se a prožil celý svůj život v Derigotu jako člen rodiny Chu, která v čele nositelské komunity stála již od jejího vzniku. Zdědil Levana po své matce, dosud nejvýznamnější Nositelce, Danah-Chu. A svou matku Lin za 400 let života nijak nezostudil. Pro ochotu pomáhat svými schopnostmi běžným lidem se stal dosud nejlépe přijímaným Chu vůbec.

Především svými energetickými silami léčil vážně nemocné a poskytoval nešťastníkům výklad jejich trápení. Věřící tak u Lin-Chua nacházeli skutečnou fyzickou i psychickou úlevu, která už pro jejich stav jinde nebyla k dostání. Z Lin-Chua se stal kult, mnohými až fanaticky zbožňovaný, opředený historkami o jeho vševědoucnosti a moudrém vhledu. Linův domov na derigotské hranici byl denně navštěvován těmi, kteří prosili o vyléčení nebo chtěli porozumět svému spletitému životu.

Mezi takové ortodoxní věřící patřila i Mishi. Její víra v Nositele se stala neochvějnou především v době, kdy se snažila v sílící nemoci navzdory své neplodnosti otěhotnět. Navštěvovala Lin-Chua pravidelně se svými modlitbami až do narození Sheeny. Poté Mishi ustoupila Tayovi a přestala, jelikož si Tay tyto její duchovní cesty vyloženě nepřál. Ještě by ji náhodou napadlo brát Sheenu s sebou a učit ji těmhle věcem.

Přesto Sheenu setkání s Lin-Chuem neminulo a nastal její velký den, kdy k tomu mělo dojít. Sheena do té doby znala Lin-Chua jen z maminčina vyprávění a měla ho spíše za legendu než někoho, kdo skutečně existuje. Těšila se, že pozná toho, kterého máma obdivně označuje jako toho „Nejvyššího“ a velmi v něj věří.

Ráno si proto obě přivstaly a napekly buchty s tvarohem, které Mishi Lin-Chuovi nosívala, kdykoliv se šla do Derigotu pomodlit. Přestože již bylo jasné, že Sheenu nemůže nic spálit, držela ji Mishi dále od trouby a jiných tepelných zdrojů. Nechala Sheenu stát na stoličce a cukrovat horké kousky s pečlivostí čtyřletého dítěte. Cukr byl pomalu všude po kuchyni, i v květináčích s bylinkami a nejvíce bílého poprašku na Sheeně samotné.

„Ty boty si cukrovat nemusíš, ty nikdo jíst nebude,“ zametala Mishi cukr na zemi kolem stoličky, a když narovnala záda, spatřila talíř pocukrovaných buchet, kde na každé byl jasný malý dolíček.

„Co to…“ udivila se a pak uviděla Sheenu, jak prstíkem na dalším talíři do každé buchty soustředěně dloubne. Hned ji brzdila: „Prosím tě, nepočítej pořád.“

Vzala Sheeně talíř zpod ruky, aby zachránila ještě něco a dolíčky jemně zahlazovala.

„Kolik?“ vešel na to Tay do kuchyně.

„Tady devět, tam…“ podívala se Sheena nejistě na talíř v mámině ruce, „jede… náct.“

Tay přejel talíře očima a spokojeně kývl, na což Mishi jenom povzdychla a začala skládat buchty do krabičky.

„A kolik jich můžu sníst já?“ promnul si ruce Tay celý natěšený.

„Žádnou!“ zdůraznila. „Ty jsou pro Lin-Chua. A pro Sheenu.“

„Udělala jsi tři pekáče, abych nedostal nic?!“

„Přesně tak,“ odpověděla Mishi s nezájmem.

Bylo poznat, že ti dva měli za sebou nepříjemnou diskusi trvající dlouho do noci. Mishi vždycky věděla, že Tay Lin-Chua neuznává a z nějakého důvodu až nesnáší. Nikdy dříve to s ním ale obsáhleji nerozebírala. Pro ni to byla jenom další Tayova věc, které nerozumí. Sama jako věřící se s Tayem nepouštěla do diskusí, ve kterých by jí svou materialistickou logikou jen znevažoval pokoru k osvíceným Nositelům.

Nyní ale měl Lin-Chu sehrát důležitou úlohu u jejich dcery a Mishi nevěřila, že Tay bude schopen se svou povahou před Lin-Chuem při žádosti dostatečně sehnout pomyslný hřbet. Pokoušela se svého manžela přesvědčit, aby se setkání zúčastnil i Mario, jenž uměl být za každé situace příjemný a taktní. Neuspěla. Tay se rozhodl vydat do Derigotu s Sheenou sám bez Mariovi pomoci a odmítl i její společnost.

Ještě včera večer z toho v ložnici mezi nimi zavládl takový rozpor, že se Tay odebral k půlnoci raději do pracovny, kde měl pořád svou postel a svůj klid. Nebylo proto divu, že mu stále rozladěná Mishi přisadila:

„Za hodinu se tu staví poslíček pro ty návrhy, tak chci Mariovi něco přibalit k tomu. Ten se aspoň nebude vztekat, že dostal něco navíc, co si neporučil… Ale když si tady pán myslí, že všechno zvládne nejlíp sám, tak prosím – chceš buchty? Napeč si.“

Tay do Mishi zapřel svůj nakvašený pohled, ale na další hádku náladu neměl. Místo toho si jednom pro sebe zabručel „bezva“ a dál pokračoval neadresně tlumeným hlasem: „To mám za to, že jsem si vzal dneska volno. Abych poslouchal tyhle blbý kecy. Ještě k tomu musím vidět Lin-Chua, mluvit s tím idiotem, zasrat si auto derigotským bahnem, prodírat se tam smradem mezi komárama –“

Sprchu Tayových stížností zastavila až buchta, kterou mu Mishi ne zrovna něžně nacpala přímo do pusy s jasným vzkazem.

„Můžeš aspoň pro tu Sheenu někdy přestat?!“ vytkla mu vážně, jakým řečem Sheenu vystavuje. „Snaž se tam na něj být milý, prosím tě. Aspoň jednou v životě nebuď Taris.“

Poté vzala Sheenu za paži: „Pojď, miláčku, vysvleču tě z toho cukru.“

Nechala Taye být a vedla Sheenu nahoru. Už jen proto, aby nemusela poslouchat to jeho věčné remcání.

AAA

Derigotská hranice s Lin-Chuovým sídlem se nacházela od hlavního města na jihovýchod až za celou Kitskou nížinou. Díky blízké těžbě u Setenu však bylo možno velkou část vzdálenosti překonat rychlotahy, které propojovaly dvě nejdůležitější města východní Levy. Tay tak vezl autem svou Sheenu něco přes čtyři hodiny a celou dobu hleděl nepřítomně na nekonečně rovnou dálnici. Psychicky se přitom připravoval na nepříjemné setkání a srovnával si myšlenky. Zneklidněn složitou situací se přesvědčoval, že bylo správné, za čím roky stál, když ve jménu bezpečnosti „uklízel“ Nositele do Derigotu.

Protože Mishi zastupovala jen jeden ze všeobecně rozšířených názorů na Nositele. Bylo bezesporu pravdou, že Nositelé byli mnohými milováni a ctěni. Zástup věřících tomu vždy nasvědčoval a oficiálně se pak v Areneánu těšili Nositelé velké toleranci. Jenže Tay všechny ty duchovnosti kolem nich nesnášel, a naopak si všímal, že mezi nevěřícími se začíná rozrůstat napětí a strach. Nositelé byli zkrátka

„ti jiní“. Tím, jak počty Nositelů slábly, byla jejich odlišnost o to více na očích. Byli dvěma entitami v jednom těle, při čemž jedna z nich ovládala síly, které přesahovaly lidské chápání, jakožto i možnosti se proti nim bránit. Přestože se Nositelé dušovali, že jejich Levané jsou nenásilní bez kousku žádostivosti a žijí s nimi v symbióze bez emočních projevů, Tay tomu nikdy nevěřil a nebyl sám, kdo měl tehdy pochybnosti. Nositelská kultura se stávala s moderní dobou velkou neznámou a nové generace neměly přehled o tom, co by mohly od Nositelů očekávat.

O téhle počínající protinositelské náladě ve společnosti se veřejně nemluvilo, ale Tay o ní jako vrcholný politik samozřejmě věděl. Proto ani neposlouchal argumenty své ženy. Vnímal mnohem vážněji cejch, který Sheena nosí a který ji může od rodiny i běžného světa odtrhnout. Ale ať se během cesty za Lin-Chuem jakkoliv probíral zákony, které sám uvedl v platnost, byl si jistý, že nemohl činit jinak. Kdyby Nositele do Derigotu tak zatvrzele netlačil, mohly by z rostoucích obav vypuknout nepokoje. A přesně takové s podobně nevinným začátkem už zničily jednu civilizaci na tomto kontinentě před devíti tisíci lety. V tomhle směru by se už rozhodně neměla historie opakovat.

Co si ale Tay neprobral dříve, a co přicházelo k němu až teď – jak se vlastně Sheena vyrovná s úlohou Nositele? Pokud se jim podaří vše utajit, jak zvládne přítomnost Levana v sobě zapírat? A jde to vůbec? Natolik Tay život Nositelů zase neznal, aby si dokázal odpovědět. To mu dělalo velké starosti.

Zato sama Sheena poslední dny vypadala, že se svým Levanem starosti nemá. Od příhody se seníkem nic dalšího s ohni nezažila, avšak byla také se svým zájmem už opatrnější. Viděla, že rodiče nějak řeší, co se tehdy stalo, ale žádné vysvětlení od nich prozatím nedostala. Hlavně proto, že jej neměli ani pro sebe.

Byla tedy nadále dítětem bez větších trápení a o tom, že je Nositelem, neměla až do setkání s Lin-Chuem ponětí. Zatímco se za ním vezla, nevydržela vzadu sedět v klidu. Na klíně si žmoulala papír příkladů, který měla již dlouho vyplněný. Už i otci samou netrpělivostí přeříkala všechny výsledky, ale získala nazpátek jen neurčité zabručení, u kterého si nebyla jistá, zdali otec něco vnímal. Byla zvyklá od něj během cest dostávat spousty náhodných otázek, na které se vždy těšila. Navíc, když jeli bez maminky, měla možnost vymýšlet otci příklady také. Střídali se s nimi a soutěžili, kdo bude vědět rychleji. Pravda, měla někdy podezření, že otec prodlevy předstírá, ale i tak měla z vítězství nesmírnou radost.

Dnes však byl otec velmi tichý. Rovná dálnice ho nijak nezaměstnávala, přesto se jejich společným hrám věnovat nechtěl. Sheena z toho brzy smutněla a z dlouhé chvíle postupně prozkoumala popsaný papír, záděru u nehtu, okousanou propisku, otcovo ucho, až sebou začala nudou šít.

Klekla si na sedadlo a přitiskla ruce na okýnko. Celá se do něj zapřela, jako by se chtěla dotknout míhající se krajiny za ním. Ta se měnila z domečků předměstí na louky a z luk na lesy. Jak se blížili k Derigotu, všechny znaky civilizace mizely a okolí se stávalo krásnější a zelenější.

A to bylo něco přesně pro Sheenu. Milovala jejich zahradu, především ji unášely stromy, ale tohle bylo stokrát krásnější než kterákoli zahrada, kterou kdy viděla. Nakonec nalepila na okýnko nos i pusu.

„Neolizuj to sklo,“ napomenul ji Tay a opakovaně ji kontroloval, zda se opět neztratila ve svém snění. Ve chvíli, kdy Sheenu na okamžik zaostřil přes zpětné zrcátko, ulekl se něčeho před autem a dupnul na brzdu, že se sesypala ze sedadla.

„Sedni si a připoutej se!!!“ zakřičel a vrátil se pohledem na silnici.

„Zvířata,“ syčel, „bezva…“

Zpomalil ale díky tomu natolik, že i ze sedadla Sheena viděla les v plné kráse. Zapomněla tím rychle na to, že ji táta okřikl. Nebylo to ostatně poprvé za poslední týden. Otec se nyní často nečekaně proměňoval bez větších důvodů.

Zanedlouho po sjezdu z dálnice dorazili do místa, kde v hustém lese cesta končila. Vypadalo to, jako by ji někdo uťal s tím, že zde je konec světa. Ale byl to jen konec moderního Areneánu a dál už na území Derigotu neměla auta co dělat. Začínala tu lehce vyšlapaná cestička, po které Tay nesl Sheenu na ramenou. Ta s dlaněmi na jeho temeni zírala nahoru do korun stromů a sledovala, jak divoce to tam žije.

Tohle neviděla ani v parcích, ani v lese u nich za domem. Měla před sebou ten nejčistší poklad celého kontinentu. Stovky ptáků se proháněly mezi větvemi a vytvářely spolu se šuměním listí nezaměnitelný orchestr. Vůně mokrého listí prozrazovala noční déšť. Ostře ohraničené sluneční paprsky protínaly zdejší příšeří a kreslily Sheeně svým teplem po porcelánových tvářích. Atmosféra pralesa byla hypnotická. Cítila ten obrovský nabitý prostor. Pohledy zvířat někde z dáli a klid hvozdu rušený jejich přítomností.

Byla naprosto zahleděná nahoru, takže ani nepostřehla, že se již s otcem blíží k Lin-Chuovu domu. Její úžas přerušila až zvláštní úzkost. Pocítila něco zcela neznámého, něco jako strach, ale bylo to strachu jen podobné. Bylo to něco, co nedokázala ovlivnit, co se jí snad ani netýkalo. Stupňovalo se to s onou prostě vypadající budovou ze dřeva a kamene, čímž si stavby všimla a s ohlédnutím zjistila, že už otec musí jít hodně dlouho. Objala jeho hlavu a zakňourala bolestí.

„Copak?“ sundal ji Tay z ramen a drobná kolínka se podlomila, sotva se botičky dotkly země. „Sheeno?!“ zachytil ji dříve, než upadla a zvedl ji do náruče. „Není ti dobře?“

Sheena nedokázala nic říct. Křečovitě se chytila otcovy košile, aby schovala čelo pod jeho bradu. Tay se obrátil s lehkou panikou. Plánoval, že ji odnese zpět k autu.  Udělal však krok a uslyšel za sebou známý hlas:

„Bude v pořádku, dej jí chvíli.“

Před kamennými schody domu stál mírně prošedivělý zavalitý muž v hnědém hábitu s vínově rudými lemy. Ještě před okamžikem tam nestál, ale díval se na Taye, jako by ho sledoval celou dobu. Ve svých kožených sandálech pomalu došel až k nim a pohlédl na Sheeniny zlaté vlasy. Ty jako závoj zakrývaly trápící se dítě schoulené v otcově náruči. Natáhl k Sheeně ruku a Tay ji ještě víc s nedůvěrou přivinul k sobě.

„Jen si zvyká na dvě duše,“ pokusil se muž rozrušeného Taye uklidnit. „Bude teď Levanovi vzdorovat, než ho nechá zaujmout své místo a on už nebude jejímu tělu takhle ubližovat. Čeká ji nepříjemný proces, ale zvládne to. Jako každé naše dítě.“

Pojem „naše dítě“ v Tayovi zaskřípal jako nehty na tabuli. Protivilo se mu, aby nějaký Nositel si jeho Sheenu přivlastňoval, byť jen slovy. Posléze ale upustil od své tvrdohlavosti a dovolil, aby jí onen muž sáhl dlaní na čelo a soustředěně se na ni zadíval.

Sheena se tím vrátila z jisté nepřítomnosti zpět k sobě a bylo to poprvé, co spatřila Lin-Chuovu baculatou tvář. V úzkých škvírkách ohraničujících jeho oči nalezla léčivý klid.

„Ano,“ vydechl Lin-Chu a nepatrně se usmál, „má ho. Derit se stal Nositelem. Neuvěřitelné, že?“

Vrátil se pohledem na Taye, který mu udivený tón nevěřil. Už se mu dobrých pár vteřin vařila krev v žilách, ale ještě se díky myšlence, že Lin-Chua potřebuje, ovládal.

„Můžeš ji dát na zem,“ pobídl ho Lin.

Když Tay viděl, že se Sheena zdá být v pořádku, opatrně ji postavil.

„A pojď dovnitř,“ vyzval ho Lin následně a vyšel pomalu těžkým krokem schody ke dveřím. U nich se zastavil a ohlédl. Tay se k jeho následování neměl.

„Chceš se mnou přece mluvit o samotě,“ vysvětloval mu dále. „Vidím v tobě spousty myšlenek, které před Sheenou určitě říkat nebudeš. O ni se bát nemusíš. Půjde támhle k dubu, ochutná jeho pryskyřici a po cestě zpět si potrhá o aránii kalhoty. Bude tu celou dobu nešťastná sedět na schodech a přemýšlet, jak ti to vysvětlí. Nic jí zde nehrozí. Nikdo krom nás v téhle oblasti dnes není. Pro Taye Tarise, velkého teefu, si musím vyhradit vždy speciální samotu. Že?“

Tay se zaměřil na Sheenu, jež stála opodál a opět zírala do lesa. Nechtěl ji tady nechat, ale měl Lin-Chuovi co říct, než se s ní setká sám.

„Sheeno, počkej tady, nikam nechoď, rozumíš?“ zavolal na ni.

Zasněně pokývla. S očima nabitýma úžasem si poslušně sedla na kámen pod sebou a Tay vstoupil za Lin-Chuem do chladna a šera kamenných zdí.

Kdyby měl někdo nazvat Lin-Chuovo rozlehlé obydlí jediným slovem, byla by to jistě prázdnota. Všechny místnosti měl Lin po celá staletí svého života dokonale vyklizené, jako by zde sám ani nebydlel. To proto, že jeho dům sloužil v prvé řadě k meditacím a symbolizoval tichý prázdný prostor, který měli příchozí věřící nalézt i ve svých myslích. Podlaha zde byla měkká, hliněná, částečně vykládaná oblázky se stopami vosku od svíček. Oken zde nebylo mnoho, tudíž ani světla. Nebyla nijak zasklena, byly to jen díry ve zdi ve tvaru čtverce orámované trámy, jež byly po stranách zakrývány těžkými rudými závěsy. Ty visely i na některých místech jen tak ze stropu, zdánlivě chaoticky.

Lin-Chu Taye provedl skrz celou budovu až do malé místnosti, kde na zemi plápolaly plamínky mezi kulatými polštáři. Tay dva z nich překročil a zastavil se tak, aby se mohl na Lina dívat zblízka. Byl zde pobídnut, aby spustil, co má na srdci, ale na tuhle hru náladu neměl.

„Když seš tak vševědoucí a čteš mi myšlenky, proč mi rovnou neřekneš odpověď a neušetříš nám čas?“ začal Tay hned zostra.

Lin-Chuova tvář se pousmála a jeho oči si uchovaly stále stejný klid i s odrazem nabroušeného Taye.

„Nemáte rádi, když mluvím sám se sebou, Tayi Tarisi,“ odvětil a usedl na jeden z polštářů. „Někdy stačí k odpovědi slyšet svou otázku.“

Na chvíli umlknul a následně žertovně dodal: „A ani já nemám rád, když si povídám sám se sebou.“

„Co jsi udělal Sheeně?“ spustil Tay.

„To je tvrzení, ne otázka,“ reagoval Lin.

„Proč je Nositel?“

„To není to, co tě zajímá.“

„Už je to tu zase,“ rozdráždily Taye Linovy způsoby, „to mi budeš takhle odpovídat? Zase? Znám tě, Line, na mě ty přemoudřelý řeči nezkoušej. Mluv se mnou normálně. Takhle se jen vyhýbáš, když nechceš říct pravdu.“

„Někdo by vám Areneáncům měl už zakázat používat tohle slovo,“ vstoupil mu do toho Lin. „Vaše kultura nemá ani špetku respektu v zacházení s něčím takovým, jako je pravda.

Já bych ti rád odpověděl, Tayi Tarisi. Ale ty vůbec nevíš, na co se ptáš. Ptáš se mě neustále tak, že ti záleží spíše na tom něco konkrétního neslyšet než se dobrat odpovědi. Není to poprvé, co jsem se ti snažil tohle při našich setkáních vysvětlit.“

„Tak se nehrabej v hlavě těm, kteří tě tam nezvou, a odpověz za sebe – co se to, kurva, děje s Sheenou?! Co chci nebo nechci slyšet, tě nemusí zajímat,“ pěnil Tay.

„Musí, pokud na tom závisí, že tady budeš postávat dál a dožadovat se mé pozornosti. Která tě navíc obtěžuje. Přišel ses mnou obtěžovat, ne se ode mne něco dovídat. A já se ti pouze pokouším tuhle nepříjemnost ukrátit.“

„O takovou dobrotu jsem tě nežádal. Chci vědět, co víš o Sheeně.“

„Nosí Levana,“ řekl Lin.

„To jsem zjistil i bez tebe,“ mračil se Tay.

„Ne, to jsi beze mne pouze tušil. Ještě včera jsi doufal, že ty vypálené dlaně jsou jen nějaký omyl. Protože jsi pak neviděl u Sheeny nic více, zvažoval jsi popřít i tento hmotný důkaz. Nechtěl jsi sem ani jezdit, abys o tu nejistotu nepřišel. Byla sice dráždivá, ale v jistém směru velmi útěšná. A teď se na mne zlobíš, že jsem ti to potvrdil. Ano. Má ho.“

„Ale jak je to možné?!“

„To tě nezajímá,“ zavrtěl Lin hlavou.

„A už zase,“ vytáčelo Taye Linovo odvádění.

„Ano, už zase. Ptáš se, proč tomu tak je, ale přitom tě zajímá jenom, jak udělat, aby tomu tak nebylo. Chceš řešit, co se děje, nebo že se to stát nemělo? Jsi opravdu tady, Tayi Tarisi, a řešíš něco skutečného, nebo se plácáš v nemožné záchraně svého padlého snu o Sheeně?“

„Dobrá, pochopil jsem. Prostě jenom jedeš ty svoje sračky, aby to vypadalo, že mi říkáš hodně, ale neříkáš nic. To nemám zapotřebí,“ chystal se Tay odejít.

„Kdybys tato slova neměl zapotřebí, tak tě ani nerozčilují. Ale k tobě nepromlouvají, neboť se jich chytáš a snažíš se je probírat svým myšlením, na které jsi tak pyšný. Dokonce natolik, že jsi z něj udělal to jediné, co považuješ za své já. Velký geniální Taris. Nejchytřejší muž světa. Tobě mám něco říkat? Nejsi schopen ani pravdu poznat. Vždyť je všude kolem tebe a ty se chodíš ptát toho, koho považuješ za idiota. To já ti mám vyložit, co sám vidíš? Nenávidíš mě, jak si myslíš, že ti vyzní, cokoliv ti teď povím?“

„Na tohle,“ odmítal Tay, „nemám trpělivost. Aby sis tady se mnou hrál, to si nech pro své věřící. Na mě to nikdy fungovat nebude. Nejsem žádná tvoje pitomá ovce. Vím, o co ti jde. Snažíš se, abych si myslel, že sám sobě nerozumím a sežral ti pak, co mi nakecáš. Ale já moc dobře vím, na co se ptám. Tak mi buď odpovídej něco, co dává smysl, nebo mi rovnou řekni, že se ti hodí si to nechat pro sebe.“

„Žádáš po mně nemožné, Tayi Tarisi. Nemohu ti vyhovět. Chceš, abych řekl něco smysluplného ve tvých nesmyslech. Chceš něco vědět, přitom si ceníš toho, když ti věci dávají smysl. A proto nikdy nic nevíš.

S tou tvou logikou, které si tak vážíš, to nikdy nepůjde. Nejsi ale nikým výjimečným. Nemusíš si z lidí dělat stádo, do kterého nepatříš. Neděláš nic jiného, než každý, kdo sem přijde. Povyšuješ se se svou inteligencí nad ostatní úplně zbytečně. Jsi s ní totiž jen neskutečně omezený. Tvé usilovně nabyté znalosti, které by rozhodly o mé pravdomluvnosti, jsou ti překážkou. Podřizuješ se jen tvrzením, které ti byly vštěpeny výchovou, vzděláním, které si přejímáš a schvaluješ sám.“

Lin následně několikrát povzdechl, než pokračoval:

„Ale všechna ta slova, co máš v hlavě, jsou jen prázdné symboly, kterým nikdo nerozumí. Každý z vás si je upravuje a dává tomu významy své. Jsou jedním velkým nesmyslem. Není divu, že když se s tím snažíte domluvit mezi sebou, nenajdete kolikrát pochopení. A do toho ten podivný zlozvyk hledat ve větách druhých lidí nějaký smysl. Potřebovat nějaký pocit pravdy, abyste si mohli vzájemně věřit.

Ale tady jsi v Derigotu a mluvíš s Nositelem. Tohle podřizování se vašim hodnotám ode mne vůbec nečekej. Já jsem naopak ten, kdo s tebou žádné hry hrát nechce. Nejsem tvým nepřítelem, ale neprojevuji ti ani přátelství. Nebudu si tě takto kupovat. Nemám potřebu tvého uznání. Nemusíš se snažit dávat mým odpovědím nějakou cenu. Nebudu ti něco vysvětlovat do doby, než si zhodnotíš, že ti nelžu. Tak dlouhý život před sebou nemáme ani jeden z nás. Nezbývá mi než na tvé otázky mlčet, nebo říci to, co tě neuspokojí. Nedáváš mi jinou možnost.“

Tay se na Linův přednes zlostně mračil.

„Samozřejmě. Zase jsem z toho vyšel blbej já,“ otráveně vrčel. „Máš to dobře nacvičený, aby druhej přestal přemýšlet a úplně jsi ho ohromil. Ale mně jsou ty tvý manipulativní kecy úplně jasný. Nikdy to u mě neprostřelíš.“

Na to Lin pozvedl ruce, že více pro Tayovo pochopení dělat nemůže.

„Moje věty ti budou vždycky dávat smysl jenom podle toho, co uznáváš,“ řekl. „Je nikam nevedoucí na tom stavět, jestli ti říkám smysl nebo nesmysl. Kdybys přijal během svého života něco jiného, dávají ti nyní smysl tvrzení jiná. Ale pleteš si smysl s pravdou, Tayi Tarisi. Že ti něco dává smysl, neznamená, že je to pravda. Jen, že to vychází pravdivě ve tvé logice, která vychází z ničeho, protože si ji schvaluješ sám. A to je celé to tvé cenné myšlení. Nic. Jedna velká pohádka. Tak si přemýšlej, když tě to baví, ale nežádej po mne nějakou pravdu. Pokud bych měl být ve tvých očích pravdomluvný, musel bych říkat pro tebe smysluplnou lež.“

„Jistě. A tak by měli od tebe všichni všechno slepě brát jako fakt,“ přerušil ho Tay cynicky. „Ty tvé kecy pohádkami nejsou.“

„Ano, je to tak,“ stvrdil Lin, „Protože ‚já vím‘ a nemám potřebu toho využívat. Těžko se ti to přijímá, protože před sebou vidíš člověka z masa a kostí. Ale já nejsem člověkem jako ty. Ve mně žádné úvahy jako v tobě neprobíhají. V mé mysli je naprostý klid. Nemusím se ničím probírat, o ničem rozhodovat a ničemu věřit. Mám díky svému Levanovi dar, že vím cokoliv, na co se zaměřím. Mám něco, co běžný člověk nikdy mít nemůže – čistý pohled. To znamená, že ke každé skutečnosti vidím všechny souvislosti najednou. Bez hodnocení, bez dualit. Můžeme se bavit o čem chceš, ale tvůj výklad oproti mému vědění bude vždy jako obraz proti soše.“

Lin se na Taye smířlivě usmál, ale ten dál vypadal, jako by všechna slova procházela skrz něj.

„Proto ti ji ani nemám, jak předat, Tayi Tarisi. Nemůžu ti předat vědění skutečnosti. Ale mohu ti říct nějaké tvrzení o ní. Mohu ti říct mnoho tvrzení o jediné skutečnosti. Mohu ti tu sochu popsat, jak budeš chtít, dát ti stovky obrazů. Ale ty je stejně budeš přebírat a jenom některé uznáš jako pravdivé. A tak ti ta socha nikdy nebude zřejmá. Jsi na to žel příliš chytrý,“ povzdychl si.

„A takhle si komplikuješ každý náš rozhovor, jako bys stál jenom o to se nade mnou rozčilovat. Když mluvím, moc přemýšlíš, nic nevnímáš. Jsi tak povýšený. Máš mě za idiota, tak slyšíš věty idiota. A idiot nemluví nikdy smysluplně. Proto ti nevěnuji mnoho tvrzení, toho si všímáš dobře. Nemělo by to totiž význam. Jsi až příliš závislý na tom, aby ti věci dávaly smysl. A ještě jsi při tom zaměřený na to, abys z toho vyšel chytřejší než já. Místo odpovědím se věnuješ tomu, co mi uznáš a co neuznáš.“

Lin své objemné tělo nakonec zvedl z polštáře: „Avšak věz, že mě k odpovědím nepotřebuješ. Nejsou ti skrývány, jen se jim bráníš. Někdy ti vyvstanou na mysl jako záblesk, ale tak se ti nelíbí, že je zaženeš. Stačí o ně zase stát a vrátí se. A až je přijmeš, třeba pochopíš, proč ti dříve smysl nedávaly. Žes to byl ty, kdo u nich stál a smysl jim potřeboval upřít.“

Lin vykročil ke dveřím, však Tay ho zastavil.

„Ty víš, proč je Sheena Nositel a hodí se ti, abych to nevěděl,“ zněl Tay jistě. „Klidně se vsadím, že v tom máš prsty. Že je součástí nějaký tvý hry. Potřebuješ nějakou páku na mě nebo tak něco. Ale tohle ti nedovolím. Je mi jedno, proč to děláš, nikdy ti nedovolím Sheenu zatáhnout do těch vašich levanských seancí. Sheena bude s námi jako normální dítě.“

„Ano, to bude,“ kývl Lin-Chu. „Ale nepovede se ti, aby byla jako normální dítě. Před chvílí ti omdlévala v náručí a tvá beznaděj byla cítit až do mého domu. Nevíš, co si s jejím Levanem počít.“

Poté dal Lin Tayovi tichou chvíli, než mu sdělil k Sheeně své: „Bude tady dvakrát týdně. Naučím ji, jak s Levanem vyjít, aby to na ní nikdo v Areneánu nepoznal. Budeš mi ji sem vozit ve smluvený čas a já zajistím, aby se strážní drželi v nevědomosti dál. Prozatím. Do doby, než se jim postavíš sám. Ale během výuky s ní budu vždy o samotě. To je moje podmínka.“

Linův rozhodný hlas utichl a Tay strnul nad tím, jak málo možností se mu teď naskýtá. Už jen to, že musel přijít žádat Lina o pomoc s utajením, stěží překousl. Teď mu má svěřovat Sheenu do učení? Lin-Chu měl však pravdu. Tay si uvědomoval, že neví, jak Sheeně v soužití s Levanem pomoci.

„Dobře,“ souhlasil tedy. „Ale ohlídám si, co jí sypeš do hlavy. Klidně si tady máchejte rukama, dělejte ohýnky, ale tím to končí. Nedovolím, abyste jí vymyli hlavu nějakým Derigotem.“

Lin-Chuovi se pozvedly tváře: „Baví mě, jak mluvíš stále o Sheeně, přitom tady vůbec nejde o ni. Tak zoufale potřebuješ pocit vlastní síly. Absolutní kontroly nad vším. Jde ti jen o sebe. O tvou bolest. Problém není v tom, že je tvoje Sheena Nositel. Ale že jsi jí už od začátku dal do života úkol. Měls už všechno promyšlené, že? Celý její život. A ono to nevychází. Kdyby svého Levana přijala s láskou a byla šťastnější tady mezi námi, nedovolil bys to. Zlomilo by tě to. A to tě děsí. Proto jsi ještě před pár lety neměl nic. Žádnou ženu, žádné dítě. Ty víš, proč jsi to nechtěl, a odhadl ses dobře. Takový sobec jsi. Klidně bys oběma všechnu radost zmařil, jenom aby jejich život byl podle tebe. Jenom, aby byly tam, kde je to pro tebe nejlepší. Kde se sám cítíš nejjistější.

Nikomu totiž nevěříš a všichni jsou hlupáci. A tak se cítíš bolestně osamělý, i když tě Mishi objímá a šeptá ti, jak tě miluje. Necítíš to. Jako by to na tebe křičela přes celý oceán cizí řečí.

Pokud tady, Tayi Tarisi, přemýšlíš nad tím, co nedopustíš, tohle jsi neměl dopustit. Je jedno, jestli vím, proč je Sheena Nositel. Jestli jsem skutečně vyléčil Mishi neplodnost, zdali má vůle ji tenkrát přivedla k tobě do kanceláře. Jestli jsi díky mně byl ve správnou chvíli na správném místě, abys tu kancelář získal. Stále řešíš, proč se věci dějí, a neumíš je žít. Neumíš být vděčný. Neumíš důvěřovat. Chceš všechno ovládat sám, nedokážeš přijmout, že jsi dostal něco, co jsi nevymyslel. Že existuje něco, čemu nerozumíš. Že by se dělo něco, o čem bys nevěděl. Vytáčí tě ta nejistota.

Ale tohle je rozjetý vlak, nad kterým nebudeš mít nikdy kontrolu. Nezastavíš ho. Nezvládneš mu určovat ani sebemenší směr, dokud se nenaučíš přijímat, co se kolem tebe děje. Budeš žít se svými plochými obrazy, dělat zmatené kroky jako teď a divit se, proč to nefunguje.

Jen se podívej, co děláš. Přišel jsi pro mou pomoc, ale přitom vnitřně odmítáš, že budu ve tvém životě. V čem ti tedy má být vyhověno? Tolik se bráníš, abych do tvého života vstoupil a ani nepoznáš, že už v něm dávno jsem. Nepoznáš, co všechno jsem ti dal. Jsi úplně ztracen v tom svém geniálním myšlení.“

Nakonec položil Lin ruku na Tayovo rameno: „Přitom by se stačilo zeptat na něco jiného. Nejsi tak nečitelný, jak si myslíš. Já vím, co tak toužíš znát. Víš ty, proč se mě na to nedokážeš zeptat, Tayi Tarisi?“

Tay pod lící zaskřípal zuby a ucukl s ramenem, aby setřásl jeho dlaň. Potlačil svůj vztek, jak jen zvládl a rozmluvil se na Lina s naprosto ledovým obličejem: „Ze Sheeny nevyroste loutka beznadějných Levanů. Vím, že hledáte někoho, jako je ona. Dostat Levana do dítěte bez porodu. Zachránit tyhle zvrácený schopnosti. Ale ona vám v tom nepomůže. Nedovolím to. Klidně tohle vzkaž tomu vševědoucímu Levanovi, kterého v sobě nosíš:

Pro mě jste jen paraziti. Paraziti, kvůli kterým tento svět nemá klid. Berete bezohledně životy svých Nositelů jako rukojmí. Necháváte se uctívat pro něco, čím nejste. Cpete věřícím do hlavy žvásty a děláte z nich vymytý pitomce. Kupujete si je uzdravováním, pár lety navíc, které stejně promrhají klaněním se vašim kravinám. Vytváříte tak jen další věc, kvůli který se lidi hádaj. Jste tu úplně k ničemu. Jsem rád, že vymíráte. Měli jste vychcípat už dávno.“

A jen, co to Tay dořekl, Lina opustil. Prošel rychlým krokem celým sídlem a dorazil ven před schody. Tam se zastavil a zhluboka svůj vztek prodýchal. Rozhlédl se naprázdno po lese, ale ještě dlouho nic vnějšího nevnímal. Až poté sklopil zrak k prvnímu schodu, na kterém seděla Sheena a napjatě na něj zírala.

„Roztrhla sis kalhoty?“ zeptal se jí na nohavici, kterou si hned chytila, aby nešlo nic poznat.

„Já ty trny neviděla, tati,“ kňourla mu.

Tay pomyslel na Linovo předvídání a jemně odvětil: „Já vím.“

Sklonil se a odhrnul nezbedné pramínky, které měla v jednom kuse v očích. Když se do těch nevinných tmavě modrých tůní zadíval, pořád měl v uších Linovy věty. Nejradši by ji vzal zase na ramena a odnesl domů. Předstíral ale klid, aby v Sheeně nevzbuzoval další napětí.

„Budu čekat v autě, ano?“ řekl. „Pak si pro tebe zase přijdu. Nemusíš se bát, Lin-Chu ti neublíží. Jen si budete povídat a ukážeš mu ty svoje ohně. Řekneš mu, jak to bylo v tom seníku. Poradí ti, co dělat, aby se to už nestalo.“

Sheena souhlasila. Přesto vypadala pořád sklesle, tak její zvolněnou hlavičku srovnal: „Hej, jsi Taris, jasný? Neklop před nikým oči. Když se ti tu nebude líbit, už sem nikdy nemusíme chodit, dobře?“

Srozuměna vše odkývla a čekajícího Lin-Chua ucítila za zády. Jen se za ním krátce ohlédla, než se rychle navrátila pohledem k otci, ale ten už bez rozloučení mizel lesní cestou pryč.

AAA

Ten večer, kdy Tay přivezl Sheenu z první návštěvy Derigotu, vládla v domě Tarisů rozporuplná atmosféra. Tay se bez jediného slova zamkl do pracovny a Sheena se nadšeně vrhla na mámu s velkým vyprávěním. Seděly spolu u večeře a Sheena popisovala každý detail jejich dne. Jen své roztrhnuté kalhoty vynechala, ale těch si Mishi nevšímala. Dívala se na rozzářenou Sheenu a potěšeně se usmívala.

Ráda si poslechla od Sheeny popis krásného Derigotu a úžasného Lin-Chua, třebaže při tom myslela na Taye, jak ho teď musí každé Sheenino slovo za těmi dveřmi dráždit. Co teď vadí nebo nevadí Tayovi ale bylo druhořadé. Návštěva Lin-Chua podle všeho dopadla dobře a tak se Mishi hlavně soustředila na zbrklé Sheenino povídání, které občas ani nedávalo smysl, protože Sheena ve velkém zápalu ještě neuměla dávat pořádně věty dohromady.

To jí však nepřekáželo a nezastavila pusu ani po cestě do koupelny ani při čištění zubů. Dnes to prostě s okousaným kartáčkem musela Mishi vzdát. Uložila upovídanou Sheenu do postele a vrátila se do kuchyně, kde Taye konečně našla za stolem.

„Už na tebe čeká,“ oznámila mu a posadila se vedle něj.

Tay pokývnul a dál zamyšleně koukal do talíře. Když si všiml, že se na něj Mishi intenzivně dívá, zamručel jen „už jdu“, ale nijak zvlášť se nepohnul.

„Něco tě trápí?“ zeptala se, ale Tay mlčel, jako by nic neřekla.

Sice se od rána ještě neudobřili, ale nyní se Tay jevil spíše sklíčený než klasicky nevlídný. Vypadal, že vskutku řeší něco bolestivého.

„Něco ti Lin-Chu řekl?“ přisunula se blíž a něžně ho chytila za ruku, jež měl položenou na stole.

Přitulila se k jeho rameni, a když viděla, že se k jídlu moc nemá, zašeptala: „Odložila jsem ti několik těch buchet, nechceš si je teď dát?“

Ale Tay se odtáhl a vyvlekl z jejího dotyku. Pokračoval s večeří, aniž by se na Mishi jen na okamžik podíval.

Do Mishina hlasu se vlilo naléhání: „Chceš vůbec, abych tu teď byla? Mám tě nechat o samotě?“

Ani tak se ničeho nedočkala. Zklamaná se od stolu zase zvedla.

Při rozmýšlení, co nyní, jí pohled zavadil o sešlou svíčku v malé skleničce. Stála na komodě celé roky. Vzala ji a vyšla potichu schody, aby nakoukla, jestli Sheena už nespí.

To by Sheenu ani nenapadlo. Seděla na posteli s přikrytýma nohama a dívala se ven do daleké tmy kitského lesa trpělivě čekajíc svého otce. Tomu to dnes ale trvalo nějak déle než obvykle a již z toho začínala smutnět.

Mishi se ohlédla ze schodů dolů, zdali se Tay nezvedá, a když uznala, že se toho nejspíše nedočká, vešla dovnitř. Sheena ji hned zaznamenala s radostí, že vůbec někdo přišel.

„Podívej, co mám,“ ukázala Mishi Sheeně svíčku.

Přisunula si k posteli malou zelenou židli od psacího stolu, posadila se a natáhla ruce. V rozevřených dlaních skleničku podržela Sheeně před očima: „Ukážeš mi, co tě dneska Lin-Chu naučil?“

Sheena se rozvrtěla vzrušením. Srovnala svůj posed a soustředěně se zadívala na knot svíce uvnitř. Vmžiku se rozhořel jasným velkým plamenem. Mishi se toho vzplanutí lehce ulekla, neboť nikdy neviděla tyto schopnosti takhle zblízka. Až teď jí došlo, že hrát si s ohněm v posteli není zrovna dobrý nápad. Ale Sheena měla takovou radost. Svíčku nechávala zhasínat a zapalovat pořád dokola a Mishi sledovala její výraz s dojemným sevřením v hrudi.

Trvalo několik minut neúnavného hraní si s plamínkem, než jej Sheena nechala rozhořet naposledy. Poté svíčku místo odvolání plamene rázně sfoukla a sdělila mamince vážně: „Mami, já to nesmím dělat. Lin-Chu říkal, že Nositelé nesmí používat Levany někde jinde.“

„To je pravda,“ potvrdila jí Mishi. Odložila skleničku na chladný parapet a pocítila úlevu v horkých dlaních. „Nebudeš tyhle věci dělat před ostatníma, ano? Přede mnou můžeš. Budeme si dávat pozor.“

„A před tátou?“ zeptala se Sheena. „Nemá to rád,“ dodala smutně.

„To nevadí, miláčku,“ pohladila ji Mishi. „Tak to bude jenom naše. Můžeš mi občas ukázat, co umíš. Něco malinkého, ano? Ale opatrně.“

Uložila Sheenu řádně do postele, políbila ji a přikryla něžně dekou.

„Bude to naše tajemství. Ale teď už spinkej,“ řekla a zhasla.

„Mami?“ zastavila ji Sheena před odchodem.

„Ano?“

„Můžeme zítra pod hvězdy namalovat stromy?“

„Stromy?“

„Tam,“ ukázala Sheena na volné místo mezi skříní a policemi. „Stromy! A velké! Jako v Derigotu. Zelené a žluté.“

Mishi se usmála: „Dobře. Namalujeme tam zítra velké zelené stromy. A žluté. Dobrou.“

Nechala otevřeno, a když sešla pár schodů, ozvalo se z postýlky:

„A kočky!“

„A pod to ještě kočky,“ zopakovala si Mishi pro sebe a s úsměvem na tváři se vrátila do kuchyně.

  • Nositel
  • Číst první díl
  • Číst druhý díl