Návrat na hlavní stránku

Nečekané přání

Dcera svého otce – kapitola osmnáctá

Krátce poté, co Sheena odešla od mámy s tím, že se jedou s otcem zabydlet do nového místa, vtrhl do Mishina pokoje Mario celý uřícený. Osamocená Mishi s jeho pronikavým hlasem téměř na posteli nadskočila:

„U Lin-Chua, Myšičko, omlouvám se, ten tvůj kretén mi dal vědět teprve ráno! Sedl jsem na první letadlo!“

Mishi právě dokončila nějaké psaní a kus papíru hbitě před Mariem složila. Tak tak rozevřela náruč, když se Mario bezhlavě hrnul do objetí.

„Jsi v pořádku?! Řekli mi, že tě přivezli skoro mrtvou!“

„Žiju,“ odpověděla Mishi v rozpacích z toho, jak rozrušeně ji držel.

„Nevěděl jsem, co dělat! Obvolal jsem Areneán, jestli by se nedalo−“

„Žiju,“ zopakovala mu, ale nedal se zastavit.

„Možná v Yutu by mohli…“ citlivě ji přitisknul.

„Žiju.“

„Protože, jestli…“

„Mario!“ zastavila ho Mishi rázně. 

Zadívala se mu do vystrašených očí: „Žiju. Jsem pořád tady. Prosím…“

Mario rozmrkal nabíhající slzičky.

„Jen… klid, ano? Prosím,“ klidnila ho.

Mario se odklonil od postele a usadil se na židli. Vzdychnul ztrápený. 

„Myšičko, co mi to děláš? Víš, že už jsem starej, tohle mi nedělej. Tohle nezvládnu. Řekli mi, že už je to hodně vážný.“ Promnul si tvář a Mishi jen smutně sledovala, jak si na ní dlaní rozhrnuje vrásky. Pak se rozhlédnul symbolicky po pokoji: „Kde… kde máš Sheenu?“

„Je s Tayem v nějakém bytě. Vybalují,“ odpověděla, nad čímž se Mario viditelně pozastavil. Objasnila: „Stěhují se kousek od nemocnice, aby Sheena nepřespávala tady. Nechci, aby měla tohle pořád před očima.“

Mario se zamračil a dával si věci v hlavě dohromady.

„Co?“ zeptala se na jeho hloubání.

„Taye jsem potkal ve vestibulu. Myslel jsem, že ti pro něco jde. Je tady. Neptal jsem se. Ani jsem ho nezdravil, jsem na něj vážně nasranej.“

„Aha,“ reagovala Mishi a překvapení se snažila zakrýt.

„Co se tady děje?“ nehrálo Mariovi.

„Nic…“ zavrtěla Mishi hlavou, „jen… jsem to nevěděla. Nemluví se mnou. Co mě sem přivezli, tak jsem ho neviděla.“

Mario se nad tím naštvaně srovnal, jako by se chystal pro Taye dojít.

„Ne, to není jeho vina,“ brzdila ho, „tentokrát je to vážně na mě, já… domýšlela jsem si nějaké věci.“ Sklopila zrak k složenému papíru v ruce a pohladila ho palcem. „Můžeš mu to, prosím, předat?“ podávala mu jej.

Mario se na vzkaz zadíval, ale nechystal se ho převzít. Vrátil na Mishi pohled s výtkou, jak absurdně se teď chovají.

„Já… napsala jsem něco, co bych chtěla, aby věděl,“ spustila lítostivě. „Moc bych s ním chtěla ještě mluvit, ale nevím, jestli mi dá šanci. Všechno jsem úplně zkazila,“ snažila se před Mariem držet.

„Co se stalo?“ optal se jemně a nechal její ruku se vzkazem padnout na deku.

„Já ani nevím, Mario. Pohádali jsme se… vlastně ani to ne… jenom jsem se na něj vyřvala a vyhodila ho z domu, protože jsem si myslela, že už si našel někoho jiného. Myslela jsem, že už někde začal nový život, aniž by počkal… Prostě jsem si myslela, že se na mě už úplně vykašlal a někde mě podvádí…“

Mariovi se rázem vytratila vážnost z obličeje a spustil lehký smích.

„Cože???“ chichotal se. „Promiň, ale… cože??? Jak tě to napadlo?“

„No, bylo to už opravdu hrozné mezi námi, víš. Pořád mi něco tajil, lhal mi, nebyl doma, a když jo, neměl o mě vůbec zájem. A pak mi přišlo, že na sobě najednou spoustu věcí změnil a něčím voněl a… tys věděl, že přespává v mém starém bytě?“

Mario se zamyslel: „Ne, to jsem teda nevěděl. Ale bavíme se oba o stejném Tarisovi, že? O tom, pro kterého je jednodušší vyhrát Kitský maraton než stáhnout ženě kalhotky?“

„Jo,“ vydechla Mishi do smíchu, až se jí kutálely slzy po tváři.

„Myšičko moje,“ vzdychl Mario něžně a naklonil se, aby Mishi objal kolem ramen a pomohl jí otřít mokré líce. „Když jsi měla takové starosti, mohla jsi mi zavolat. Víš, že bych ti kdykoliv s potěšením vysvětlil, jakýho troubu máš. Opakoval bych ti to klidně pořád. Myslel jsem, že už jsi na tohle odolná a dávno víš, jak je neschopnej, když má bejt chvilku člověk. Já teda nevím, o co šlo, ale jsem si jistej, že jestli ti něco zatajil nebo ti lhal, tak to proto, že nechtěl, aby bylo vidět, jak moc to prožívá. Ještě by se ukázalo, že fakt člověkem je a to by nepřežil.“

„Já vím,“ kývla Mishi a zhluboka se nadechla, „…už vím.“

„A nějaké bláboly o ženských jsi mohla rovnou vynechat. Děláš, jako bys ho nikdy neviděla mezi lidma. Všimla sis, že mezi nimi ani nechodí? Vždycky se z nich jenom… nasraně vymotává, jako z pasti sloupů, které mu nějaký idiot naschvál postavil do cesty. A když už nemůže čumět do země, tak se dívá skrz ty lidi. Jak to nehraje roli v jeho obchodě, tak sere na to, jak se s ním cítíš. Dokonce, i když je se mnou na obědě, tak sedí naproti, mluví ke mně a přitom se dívá skrz mě. Neskutečně mě s tím na začátku vytáčel. Furt zahrabanej v tý svý kebuli a něco tam dělá. Nezajímáš ho, jen ti vyhazuje výsledky jako nějakej počítač. Něco ti oznamuje a dělej si s tím, co chceš. Nic navíc, nikdo kolem. Neviděl jsem ho jedinkrát se podívat na servírku, která nám přinesla jídlo. Na šatnářku, od které si přebral sako. Neví ani, jak vypadá právnička, co mu každej den nosí smlouvy. Je jedno, jakou ženu potká a co pro něj dělá. Žádná se mu nezavděčí. I když vyřizuje s nádhernou šikovnou recepční pokoj na hotelu, tak hledí arogantně do pultu a čeká, kdy už to bude mít.“

„Jo, to je Tay,“ poznávala Mishi svého manžela a usmála se.

„A promiň, že to tak řeknu, Mishi, ale vážně jsem dlouho pochyboval, že tenhle tvůj vocas má při sobě nějaký koule. Nemáš ponětí, jakou úlevu jsi mi přinesla. Kdybys nepřišla ty, měl bych už docela hodně teorií, kde s ním příroda udělala chybu. Radši ani nebudu říkat, co všechno jsem si o něm tehda pomyslel, že možná doma dělá. Dost mě to znepokojovalo, co se jednou o něm dovím. Připravoval jsem se, co budu v takovým případě dělat. Naštěstí ale přišel ten zázrak: Jednoho rána vejdu k němu do kanclu − a sedí tam taková kočka! Představ si to − u Tarise! Zrzavá kočka s nohama až na zem! Nechápal jsem, co tam děláš. A neposadil tě na sekretariát, abys byla hezky za zdí se zbytkem světa a neotravovala ho. Ne, ne. Nacpal si tě rovnou do svýho kamrlíku metr od sebe, aby na tebe mohl čumět. A jak! Snažil se přede mnou dělat, že se u tebe dívá naskrz jako u všech, ale nešlo mu to. Stačilo, abys kýchla, a už mu ty oči na tebe přeskočily. Sice jako tam a zpět, ale poznal jsem, jak mu šrotí, jestli se s tebou něco neděje. Vůbec jsem nepobíral, co se to s ním stalo, někdo ho zajímal. Musel jsem s tím něco udělat, než tě tam tím svým šarmem umlátí a utečeš,“ vyprávěl vesele a spokojeně mnul Mishi rameno, jež stále objímal. Byl rád, že se mu daří její smutek rozptylovat.

„Prostě ses nikdy nemusela takhle bát. Věř mi, byl tebou naprosto uhranutej dávno předtím, než jste se vzali. Netrval jsem na svatbě proto, aby se pro veřejnost oženil. S Bedrusem jsem se jenom domluvil, aby se u smlouvy kroutil. Bylo mu jedno, jestli je Tay ženatej. To já jsem chtěl, aby se rozhoupal. Potřeboval jsem ale nějakej důvod, kterej mi sežere. Musel jsem to na něj ušít, sralo mě, jak nad tebou tajně slintá a tvrdí mi, že ne. Místo, aby tě někam pozval, tak tě držel do půlnoci u rozpočtů a dělal ti v nich chyby, aby ti je mohl vracet.“

Mishi překvapeně pozvedla obočí.

„Tos nevěděla, có?“ pokračoval, „To ti neprásk, že ti schválně prodlužoval práci, aby tam v noci nebyl sám. Nebo spíš aby tě nenapadlo jít se někam bavit a někoho tam potkat. No, nekoukej na mě, jako by ti to na něj nesedělo. Vždycky jsem tě varoval, že je to magor. Když už jsem ho chytil při tomhle, měl jsem toho akorát. Chtěl jsem jen, aby udělal něco normálního, když má takovej zájem, nebo tě nechal bejt. Jenže na něj domluva neplatí. Doufal jsem, že když uvěří, že se musí oženit, půjde s tím rovnou za tebou celej vyklepanej a vymyslí, jak by sis ho vzala. A u tebe jsem doufal, že jestli se ti protiví, tak mu to vyložíš jasně narovinu a vyženeš mu už ty sny z hlavy. Proto si při jeho štěstí ani neumím představit, že by si to někdy rozmyslel. Věř mi, Mishi, tolik tě chtěl, vyhrál s tebou životní loterii. Nikdy by si to neposral nějakým taháním se. On ne.“

Mishi ve snaze vstřebat všechno nové se nad Mariovým vyprávěním rozpačitě pousmála.

„Takže − magor, ale tvůj… navždy jasný?“ ujišťoval se Mario.

„Navždy jasný. Díky, Mario,“ usmála se Mishi znovu.

„Ale to ho jako nehájím!“ hned upřesnil. „Pořád je to kretén, co potřebuje nakopnout. Takže teď za ním půjdu a pošlu ho sem. Urovnáte to! Přijde za tebou a bude s tebou mluvit, i kdybych ho měl dotáhnout za límec. A pak se půjdu podívat, kde nechal Sheenu.“

Chtěl se zvednout, ale Mishi ho chytila: „Ne! Prosím, Mario, nedělej to. Nech to na něm. Vím, že nám chceš pomoct, ale já už ho opravdu nechci do ničeho nutit. Jen… jen mu dej ten papír, ať si ho přečte a rozhodne se sám.“

To se Mariovi nezamlouvalo.

„Ty to nechápeš, Myšičko. On je schopnej tohle propásnout a pak se tím užírat do konce života. A ty si nezasloužíš tady takhle plakat.“

Na okamžik utichl, po čemž tiše dodal: „Chci to pro tebe udělat.“

Jenže Mishi již měla jasno v tom, co považuje za správné. A to nejen u Tarise. Posadila se zpříma, objala jihnoucího Maria a políbila ho na čelo. Zadívala se poté zblízka do jeho zamilovaných panenek a řekla mu: 

„Mario. Jsi ten nejštědřejší a nejsrdečnější člověk, kterého znám. Nechci, abys to teď špatně pochopil, jsem ti opravdu vděčná za všechno, co jsi pro mě a pro Sheenu kdy udělal. Staral ses o nás a mockrát jsi nám pomohl. Ale taky na tobě vidím, proč to děláš. Prosím, musíš už s tím přestat. Úplně. Chápu, že tě mrzí, že jsi zůstal jako ten druhý, ale jestli pro mě chceš opravdu něco udělat, tak tohle. U mne i u Sheeny. Už to uzavři, prosím, nemůžeš žít Tayův život, máš svůj.“

Mariovi se sevřelo u srdce. Vyslechnout si tohle od Mishi zrovna nyní bylo pro něj tvrdé. Natolik, že musel její ruce ze sebe sundat, aby ho netížily. Rozuměl, ale nebyl si jist, zda je schopný v sobě udělat takový krok. 

Přesto řekl: „Dobře, Myšičko.“

A jakmile se Mishi spokojeně zatvářila, nechal Mario svou hru na přítele stranou, přitáhl ji k sobě a dlouze políbil.

Zaskočená Mishi stihla ještě hlesnout, avšak její námitky byly umlčeny. Zahrnuta roky odkládanou touhou nedokázala Maria přerušit. To proto, že nebyla jen na jeho straně. Když už to vypadalo, že Mario jen tak neskončí, lehce se dlaněmi zapřela o jeho hruď, jako by ho chtěla odstrčit, ale ani to neudělala.

„Mario, co blázníš?“ zašeptala mu v náruči, sotva jí dovolil se nadechnout. Vypadala přitom, že by se stěží bránila, kdyby to zkusil znovu.

Mario se zprvu jemně usmál poznávaje, že Mishi má skutečně pro něj slabost, kterou z ní od začátku cítil. Až ho zamrzelo, že ji tolikrát jen pokoušel, ale neodvážil se překročit hranici dřív než dnes. Kdo ví, jak by tohle celé dopadlo, kdyby tak udělal v době, kdy po ní nejvíce toužil. Místo toho, aby se o ni rval, ji pomáhal získat Tarisovi.

Pak se ale ze svého zasnění vrátil a prozradil s šibalským úsměvem:

„Nasírám Tarise.“

„Vždyť nás nevidí,“ nevěřila Mishi.

„Chach… to ho teda fakt moc neznáš,“ pohlédl Mario do prázdného okýnka dveří, „Sleduje nás od první vteřiny. Vsaď se. Klidně by tě hlídal skrz klíčovou dírku a odraz zrcátka. Nesnese pomyšlení, že by o tobě něco nevěděl. Nemocnej obsesista. Radši se mučí tím, jak tě tady líbám, než aby se prozradil a přišel mi dát přes držku.“

Konečně Mishi pustil a vzal si poskládaný vzkaz z přikrývky.

„Ale když říkáš, že je ten pravej…“ zvedl se. „Už ho sem nemusím tahat. Je teď tak nasranej, že ti sem za chvíli přijde a bude dělat, že chce oznámit něco veledůležitého. Samozřejmě s úplným klidem a nic k tomu, co jsem udělal. To přece neviděl. Něco si vymyslí.“

Mishi na Mariův odchod zírala s otevřenými ústy.

Mario ještě před dveřmi mrknul vítězně: „Stejně jsem lepší. Takovej dědek a pořád to umím. Úplně jsem cejtil, jak taješ. Jak všem Tarisovým líbačkám nakopávám prdel. Jo jo, Myšičko…“ Otevřel dveře: „Měla sis vybrat mě. Ty víš, že bych tě nenechal nepolíbenou jedinej den.“

Zavřel.

AAA

Večer…

Blížilo se stmívání prvního večera v Hertisu a Sheena jej trávila na vnitřním parapetu jediného okna svého nového pokoje. O tři patra níže venku se táhla tichá silnice a chodník s lavičkou, vedle které se tyčil silný stožár reklamního billboardu. Takového, jakých je v krásném Hertisu pomálu. O to ironičtější bylo, že na této ulici stál navíc přesně tak, aby jeho plocha Sheeně naprosto zakrývala výhled do parku za ním. Z prostoru okna pokoje tím zbyl jen ten obraz nalepené reklamy, která doslova svítila do místnosti.

I přes dominanci plakátu však Sheena nevnímala, o čem vlastně je. Byla skleslá a tento nedostatek bytu ji ani nezajímal. Sledovala prázdně onu lavičku a rozmýšlela, jestli si na ni půjde sednout, než tady ti cizí chlapi skončí…

Tay totiž Sheenu dopoledne doprovodil z nemocnice pouze ke svému autu, u kterého již postávali dva muži. Převzali si klíče, na nic se neptali. Byli očividně informovaní, což se nedalo říct o Sheeně. Sama ještě zamlklá tím, co prožila v nemocnici, od otce nevyzvídala. Na pokyn nasedla do auta a nechala se neznámými lidmi zavézt několik bloků dál.

Při odjezdu se Sheena na zadním sedadle za otcem ohlédla a skrz zadní okno spatřila, jak se neklidně rozhlíží. Přestal, sotva na parkoviště dorazil jiný vládní vůz, jenž ho bleskově zahnal do vestibulu.

Po krátkém přesunu Sheena vystoupila před čtyřpatrovou, typicky hertisky červenou bytovkou. Patřila svou fasádou do historické části a na první pohled se ničím v této lokalitě nevyjímala. Jeden z mnoha řadových domů střední třídy, jenž na své obyvatele nevrhal posměch ani závist. Kdo by čekal, že se právě zde přední politik zabydlí. Otcův šestý smysl pro nenápadnost se rozhodně nedal popřít.

Zatímco si Sheena dům obhlížela, doprovázející muži se kolem ní pohotově otáčeli a vytahovali z kufru všechny věci. Když zaregistrovala, že odnášejí téměř ty poslední, následovala je nahoru do druhého poschodí a přibrzdila v rozevřených dveřích na prahu vstupní chodbičky s botníkem. Přítomní pánové, jisti si prostředím, bez okolků pokračovali do vedlejšího pokoje, kam skládali náklad na jedno místo a zase se obratem vraceli ven. Sheena, ač se jí do bytu příliš nechtělo, před jejich neustálým pohybem ustupovala, čímž byla posléze vtažena dovnitř, a stejně jako její věci i ona skončila v rohu obývacího pokoje.

A už od první vteřiny se jí nové bydlení absolutně nelíbilo. Byla tady televize, hloupost, kterou doma nikdy neměli. Před ní skleněný konferenční stolek na luxusním koberečku a bílá kožená pohovka, jež studila už od pohledu. Celý obývák zářil bílým chladem prázdných zdí a přítomný moderní kov v nábytku to jenom podtrhával. Žádné barvy. Žádné dřevo. Žádné sušené květiny. I kdyby se zde usadil pavouk, zemřel by brzy už jen pro ten sterilní smutek tady. Bydlení vzdálenější tomu, na co byla Sheena zvyklá, snad ani neexistovalo. Její rozmrzelost sílila.

Také z rozměrů obýváku bylo zřejmé, že dispozice bytu nebudou valné. Nakupené věci z Kity, mezi kterými se Sheena bezradně rozhlížela, byly z většiny odsouzeny setrvat zabaleny. Všimla si však po chvíli, že toto není byt celý a opodál v dalším rohu obýváku se nachází chromovaná tyč, kolem které se vinou schody nahoru. Podle krabic nahrnutých k těmto schodům pochopila, co by se ve vrchním patře mezonetu mělo nacházet. Její pokoj.

Přistoupila ke schodům a zvědavě vzhlédla nahoru, když v tom všechny v bytě vyrušil zvenčí hluk těžšího auta. Sheena vešla rychle do kuchyně sousedící s obývákem a naklonila se z okna. Dole právě přistavil stěhovací vůz. Zamračila se. Vypadal, že má něco společného s touto akcí, ale nevěděla, co by to tak mohlo být. Až když začali další muži vykládat jeho obsah, poznala krabice z otcovy pracovny.

Najednou se tak v malém bytě ocitlo příliš mnoho lidí. Byli dobře organizováni a kolem Sheeny proplouvali, jako by neexistovala. Otcovy věci ale nehromadili k předešlým. Nosili je skrz obývák přímo do pokoje naproti kuchyně. Ten Sheenu zaujal nejvíce, neboť už z dálky skrz jeho otevřené dveře viděla, že se v něm nachází mnoho věcí, které stěhováci nepřinesli. Jako jediný pokoj se nevyznačoval novotou a neužíváním.

Sheena si ho hned chtěla prohlédnout, ale jakmile k němu zamířila, jeden z mužů se jí optal, které z krabic by chtěla vynést nahoru. Muže odbyla, že zatím žádné, a znovu udělala krok, ale do cesty se jí připletl další, který vynášel ven ochranné fólie jako nepotřebný odpad. Netrpělivě mu tedy ustoupila a jen, co se vymotal pryč, oslovil ji opět předešlý muž, jestli by opravdu nechtěla, aby jí s něčím pomohl.

To už do něj Sheena zapíchla svůj nevěřící pohled a následně jí došlo, že pozornost odvádí schválně. Na jeho dotaz se zadívala do otcova pokoje a pak zpátky na něj, načež byla mužem ujištěna, že by bylo rozumné, kdyby teď zařídili její pokoj a mohla v něm v klidu odpočívat, než dokončí zbytek bytu. Po těchto slovech Sheena nepochybovala, že má příkaz ji do toho pokoje nevpustit a snaží se být milý. Otrávena divadlem vzdala svou snahu, nechala muže bez odpovědi a vydala se sama k točitým schodům. Muž pochopil, že bude lepší Sheenu teď více nedráždit a raději ji nahoru nenásledoval.

Sheena se ocitla konečně ve vrchním patře, které bylo už na první pohled celé věnované pouze jí. A nebyla to jediná překvapivá shoda s domem v Kitě. Zastavila se u zábradlí a zírala na drobný psací stůl se zelenou židličkou, dvě skříně a čtyři knihovny s postelí přiraženou k oknu. Vše zde bylo rozestavěno přesně tak, jako v jejím starém pokoji. I stěny ji přivítaly oblíbeným odstínem zelené a na stropě nechyběly ani ručně kreslené hvězdičky.

V Sheeně se vše radostí zachvělo a poprvé za dnešek k otci adresovala pěknou myšlenku. Přestože byl její pokoj zasazen do moderního neosobního bytu, jako samostatné patro si dokázal uchovat milou atmosférou, kterou znala u sebe v podkroví. Nemohla uvěřit, že si dal otec tu práci, aby se jí tolik nestýskalo.

Posadila se na okenní parapet a s nečekaným objevem začala v sobě otce probírat. Že by se v něm zmýlila? Pochybnosti o svých úsudcích ji opět rozesmutnily. Další hodiny Sheena sledovala z okna lavičku před domem a čekala do setmění, než otec přijede.

AAA

Po odchodu stěhováků pohltilo byt opuštěné ticho, ve kterém Sheena již pomalu usínala s čelem opřeným o okenní rám. Chrastění klíčů v zámku ji však rázem probralo a ráda, že se otce dočkala, seběhla dolů.

Zastavila u vstupu do kuchyně. Otec ještě v kabátě vytahoval hrnek a zapínal kávovar. Vedle kávovaru Sheena zbystřila na lince poskládaný papír. Díky nedbalému přeložení poznávala mámino písmo. Přistoupila blíže, ale Tay papír ihned zastrčil do kapsy a bez jediného slova Sheenu obešel a zmizel na pár minut ve svém pokoji.

Sheena mu mezitím kávu dochystala, posadila se ke stolu a čekala.

Když se však vrátil, byl viditelně nepříjemně rozpoložen. Na Sheenu místo poděkování vybalil: „Zítra ráno jdeš do školy. Běž spát.“

„CO?!“ zmařila Sheena silným hlasem jeho pokus se zase vytratit.

Otočil se nasupen z takového tónu. Hned mírnila svůj projev.

„Co, prosím?“ opravila se.

„Jdeš do školy,“ zopakoval tvrdě.

„P… proč?“

„Protože máma řekla. Zařídila to beze mě. Běž spát.“

Obrátil se k odchodu.

„Ale… ale…“ nepobírala Sheena.

„Není to můj nápad,“ zabručel.

„Ale já nechci!“ protestovala.

„Mně to neříkej.“

„Tati!“ štěkla na něj do obýváku.

Tay se zastavil. Změřil si vyděšenou Sheenu pohledem, ale nic neřekl.

„Já nechci jít do školy!“ hysterčila Sheena dál. „Vždyť… vždyť mám školu už hotovou! Co tam budu dělat?! Říkal jsi, že teď musím dělat jiné věci. To nemůžeš na to mámě něco říct?!“

„Mám mámě zavolat do nemocnice a říct jí, že neuděláš, co si přeje?“

Sheeně se zadrhl dech a pak téměř neslyšitelně vydechla: „Jo.“

Tay se vrátil za Sheenou do kuchyně, sejmul před ní sluchátko z telefonu na zdi a vytočil číslo. Držel ho přitom pořád dost od sebe, a jen co z něj zazněl Mishin hlas, vrazil ho Sheeně rovnou do ruky a zasyčel: 

„Zkus si to.“

Překvapená Sheena sluchátko roztržitě přiložila k uchu a vykoktala: „A…a…ahoj mami, to jsem já… Jo… jo, všechno v pořádku… Jo, líbí. Mám tu pěkný pokoj… Aha… A jak ti je?“

Pokračovala krátkým rozhovorem o mámině stavu a vnímala během toho vedle sebe otce, jak ji praží pohledem a čeká, kdy se odvážná slečna vymáčkne. Sheena ale byla do telefonu stále odevzdanější. Nakonec na máminu zmínku o škole řekla: „Dobře… já vím… ano. Hned odpoledne ti přijdu povyprávět, jak tam bylo. Miluji tě, mami. Odpočívej. Pa.“

Zavěsila.

Tay se zdržel komentářů, přešel ke krabicím v obýváku a Sheena vypustila ze sebe bezmocné slzičky. Sotva polevily, objevila se otci za zády.

„Tati? Půjdeš tam se mnou? Prosím…“ kňourla tence.

Tay přeskládal několik krabic a z jeho výrazných výdechů bylo znát, že mu položila nepříjemnou otázku. S odpovědí nespěchal.

„Mám práci, Sheeno. Jsi už velká, není to daleko. Budou na tebe čekat v ředitelně. Provedou tě.“

„Ale…,“ opět Sheena natahovala, „já tam nechci jít sama. Nemohl bys tam se mnou jít? Aspoň před školu. Prosím…“

Tay přerušil svou činnost a zamračil se nad jejím naléháním. Zmlkla, když pochopila, že ho vytáčí. Do napětí, ve kterém se na sebe dívali, ještě v posledním pokusu zašeptala: „Vůbec to tu neznám. Ani nevím, co to bude za lidi… Prosím, tati, bojím se tam jít sama.“

„Dobře. Vezmu tě tam,“ nechal se Tay přemluvit a jeho souhlas zněl jako poslední věta, kterou si dnes řekli. Zamířil do svého pokoje.

„Slibuješ?“ ujišťovala se, ale dostala nazpět jen přísný pohled s jasnou výtkou za hloupou otázku.

Obtěžkaná zprávou o zítřku vyšla sklesle schody a rozhlédla se po pokoji. Konečně se dostala i k oné reklamě za oknem. Obrovský plakát zval k náboru pracovních sil do nově otevřené automobilky stavěné na druhé straně pohoří. Svým zněním byl navrhnut do nálady místních deritů, přestože o rase na něm nebyla nikde zmínka. Slova byla nadějná, ale byl to jen důkaz smutného faktu zdejší nezaměstnanosti.

Sheena reklamě ve své hlavě věnovala dlouhé minuty, než si uvědomila, že neví, proč na ni tak tupě hledí. Svlékla se do spodního prádla a rozhodla se jít spát s tím, že veškeré vybalování nechá zítřku. Otevřela jednu ze skříní, kam chtěla odložit oblečení a z jejího dna na ni vykoukla stará krabice. Byla přelepená odchlipující se páskou a Sheena k ní zvědavě přidřepla, k čemu tady je. Museli ji zde nechat předchozí majitelé. Nevelkou silou se dobyla dovnitř a rozzářila se nad obsahem, který podle všeho patřil nějakému dítěti. Jeho vrch tvořila vrstva zvířecích plyšáků a hraček. Hned si všimla, že čtyři z nich jsou kočky. Vzala jednu z nich do ruky a rozplývala se nad tou roztomilostí. Usadila se vedle skříně a prozkoumané věci odkládala na koberec.

Brzy tak na ni přes rozhrnuté hračky prosvitl i nápis ve věrně známém stylu písma. Patřil knize, která měla pod sebou ještě šest dalších a Sheena po jejich letmém prohlédnutí nemohla uvěřit svým očím. Byla to celá iliánská série od Zahara Elbrowa. Dokonale ilustrovaná edice, po které Sheena vždycky toužila, ale už nebyla k sehnání. Mishi marně věnovala spoustu času tomu, aby tento sběratelský kousek mohla Sheeně dát. A nyní ho Sheena měla před sebou, původní zcela neporušené vydání. Snad z něj nikdo ani dosud nečetl.

Sheena držela knížky a z náhodného nálezu jí srdce tlouklo štěstím. Nechápala, jak mohl někdo tady takový poklad zapomenout. Musí mu přece hrozně scházet! Otec určitě bude vědět, komu byt patřil. Jestli tohle dítě je zapálený obdivovatel Iliánů jako ona, musí se svému dvojčeti ozvat, že má jeho knihy. 

Avšak alespoň pro jeden večer mohla Sheena dělat, že jsou její. Nedokázala odolat. Přenesla si svazky do postele i s plyšovými kočkami a v obležení krásných věcí se nechala iliánskými příběhy ukolébat.

AAA

Ráno…

Než se stihlo nad Hertisem rozednít, probudilo Sheenu zabouchnutí dveří. Zvedla hlavu z polštáře a s budíkem, který ukazoval krátce po páté, se uklidnila. Otec běžně vstává takto časně. Pomyslela na to, že s jeho chůzí po bytě už stejně neusne a vstala také. Sesbírala popadané knihy a hračky kolem postele, načež se prudce narovnala s pocitem, že zde něco není v pořádku. Uvědomila si horký povlak na své kůži a upřela zrak na topení, které před spaním zapomněla pustit.

‚Dobré ráno, miláčku,‘ ozvala se v hlavě něžně Sorin.

Sheena na svůj účet trousila zlostné myšlenky.

‚Nebuď tak přísná,‘ reagovala Sorin s dobrou náladou, ‚postarala jsem se, aby nám bylo teploučko.‘

Jenže Sorin byla ta poslední, kterou by Sheena chtěla při sobě první den ve škole. Rychle seběhla schody ke svým krabicím a hledala teplé oblečení. Když si ale naplnila náruč svetrem a kalhotami, došlo jí, že otce vlastně vůbec neslyší.

„Tati?“ zavolala do podezřelého ticha.

Nikdo se neozýval.

„Tati?!“ zkusila to znovu.

‚Kolikrát ještě?‘ rýpla si Sorin.

Sheenu rozrušilo pomyšlení, že bouchnutí, které ji probudilo, byl ve skutečnosti otcův odchod z bytu. Upustila věci na zem a šla k jeho dveřím. Zjistila, že jsou zamčeny. Zabouchala na ně, ale nikdo se neozval. Startovala v ní zlost, kterou Sorin ráda podpořila. Ohlédla se do kuchyně. Něco tam leželo na stole. Byl to malý lísteček s adresou a vzkazem:

‚Musel jsem odjet, už se nestihnu vrátit. Tady je adresa.‘

Sheena hleděla na papírek. To snad otec nemyslí vážně?! Nevěděla, jestli je více naštvaná, nebo vystrašená, že se novému prostředí musí postavit sama.

‚Ty jeho sliby,‘ komentovala Sorin. ‚Takhle se u Tarisů drží slovo.‘

Sheena nespouštěla oči ze vzkazu a její nitro nabíralo na emocích. Byly natolik silné, že jejich energetický projev se kumuloval i mezi prsty, kterými vzkaz svírala.

‚Oh, nepovídej, že to uděláš,‘ nenechala Sorin provokací. ‚Nevěřím, že bys porušila, cos mu odpřisáhla. Ještě ses tak dušovala. Už nechci žádný oheň, tati, máš pravdu, je špatný. I ty jedna tatínkova hodná holčičko.‘

Sorin ještě chvíli nechala Sheenu prožívat hořkost, než dodala: 

‚Tohle na mě ale nehodíš.‘

A vtom Sheeninou vůlí otcův vzkaz vzplanul. Plamínky z jejích prstů se do papírku nemilosrdně zakously a vztekle jej požíraly poslouchajíce zlost své paní. V krátkém okamžiku shořel silným žárem a na bílý ubrus dopadl jen jeho rozvířený popel.

Sheena se zadívala tvrdě na šmouhu, kterou na něm utvořil. Rozčilená si přála, aby ji otec tady na ubruse našel a poznal, že není jediný, kdo umí zanechávat zprávy plné lhostejnosti.

Vrátila se ke schodům pro své věci a oblékla se. Stále nazlobená poté v horním pokoji začala sklízet plyšáky do nalezené krabice nazpátek, při čemž si všimla, že knihy nebyly posledními věcmi na jejím dnu. Odhrnula malou dečku, kterou byla krabice zdánlivě vystlána a pod ní našla další předměty, jež nebyly Sheeně cizí. Jednalo se opět o hračky, ale tentokrát hračky kočičí. To Sheenu zarazilo a krabici úplně vysypala, aby našla i další potřeby pro živého mazlíčka.

Sheena se usadila na koberec a nad obsahem krabice ve svém zklamání smutně rozjímala. Ne, tohle dítě není její dvojče. Tohle mělo větší štěstí. Asi nemá ve svém životě někoho, kdo by mu všechny sny zamítal, a říkal věci, které neplní.

Zbytek brzkého rána tak Sheena strávila u skříně promítáním toho, co kdy chtěla. Přece toho nebylo tak moc. Možná jí otec vše logicky vysvětloval, ale přesto nerozuměla tomu, proč některé věci prostě nemůže mít. A možná, že otec vybral tenhle byt a udělal jen pro ni tento krásný pokoj, ale… nebylo to dost. Tížil ji pocit, jak to nestačí.

Čas k odchodu do školy se nachýlil, ale Sheena již byla nakloněna tomu, že půjde přímo do nemocnice a nějak mámě svůj postoj vysvětlí. Vychystávala se do podhorského rána, když vtom před domem nečekaně zatroubilo auto. Z okna spatřila vládní vůz. Neuvěřitelné! Otec se pro ni nakonec vrátil!

Co nejrychleji opustila byt a sbíhala do přízemí. Až před východem si vzpomněla na šmouhu na stole, ale nechtěla nechat otce čekat. Spoléhala se, že se vrátí domů dříve a ohnivé důkazy se jí podaří odstranit. Možná si nemusela otcův odchod brát tak osobně. Co když odejít musel? Určitě by se nezlobila, kdyby se ráno neprobudila se Sorin ve svém vědomí. S ní vždycky vidí všechno víc horké, než to ve skutečnosti je. Příznačně. Měla by si dávat větší pozor na to, co dělá. Měla by si dávat pozor na Sorin.

Zabrána do těchto úvah otevřela dveře auta a zůstala stát.

„Ahoj, sluníčko,“ pozdravil s rozzářeným úsměvem Mario, „nepotřebuješ někam hodit?“

„Strejdo!“ vpadla dovnitř, div se mu neposadila na klín. „Tys přijel!“

„Já vím, trochu to trvalo,“ uznal. „Něco jsem vyřizoval a pak jsem se byl podívat za mámou. Myslel jsem, že tě tam najdu.“

„Byl jsi dneska v nemocnici?“ uvědomila si Sheena, že ve svém vzteku mámě ani nezavolala.

„Jo.“

„A jak je mámě?“

„Dobře,“ ujistil. „Teď je jí dobře. Neboj.“

„Tak za ní pojedeme?“

„No, to bych neřek. Nemáš dnes náhodou nějaké povinnosti?“

Čekal s lišáckým úsměvem.

„Cheche… myslelas, že o tom nevím, co? Správnej strejda ví všechno.“

„Hm,“ povzdychla si.

„Takže do školy?“

„Jo,“ zamručela. „Ale nemám adresu, nechala jsem ji… doma.“

„To nevadí, vím, kde je,“ mávl Mario rukou a nastartoval.

„Je tady jenom jedna škola?“

„Ne. Ale je jenom jedna, do které by tě máma poslala.“

Nahraná Sheena si znovu těžce povzdychla a zrak stáhla ke kolenům. Bylo by lepší, kdyby spolu jen tak bloudili ulicemi a nakonec se nikam nedostali. Mario však vypadal, že mu tahle situace nehrozí.

„Nebuď smutná. Chápu, že se bojíš. Celý život doma. Ale bude tam fajn, uvidíš, a aspoň si najdeš nějaké kamarádky. A taky kamarády, protože jsi hezounká.“

„Mmm,“ zazněl od Sheeny nezájem.

„Stačí nebýt pořád nabručená, jako víš kdo, a nebudeš mít problém,“ vtipkoval a Sheena na něj hodila pohled, aby toho už nechal. 

„Chach, jó,“ pokračoval, „přesně tenhle obličej mám na mysli.“

Dal Sheeně krátkou pauzu, ale posléze se znovu rozmluvil.

„Tak co nový pokoj, líbí se ti?“ pokusil se přetnout její kabonění.

„Ujde.“

„Ujde?!“ jeknul dotčeně. „A co bys chtěla?! Vždyť je krásně derigotsky zelenej, je velkej, schody tam máš, okno u postele… Uznávám, že teď tam je ta zatracená cedule, ale předtím byl vidět z toho okna skoro celý park i s řekou. Vysázeli tam i pár jírovců jen pro tebe, abys na ně viděla! To jim ještě na úřadě vytmavím, že ti ten výhled nakonec zazdili takovou ohyzdností.“

Sheena na něj mhouřila oči a poslouchala, jaký má o jejím pokoji přehled. Když si Mario všimnul její otázky ve tváři, rychle sklapnul a věnoval se řízení s hraným soustředěním.

„Jak –“ chtěla se Sheena zeptat, ale Mario se zamračil a potřásl hlavou, aby se na to neptala.

Přistavil k chodníku a mrknul na Sheenu, že jsou na místě. To Sheenu ale nezajímalo a stále hleděla na strýce, třebaže už ji pohladil po tváři na rozloučenou.

„To je tvůj byt, strejdo?“ zeptala se.

„Teď už ne,“ řekl. Pobídl, aby se koukla ven: „Ale tohle je tvoje škola.“

„Jak dlouho ho máš?“ neměnila Sheena téma a vybavila se jí krabice po předchozím majiteli. Mohla se teď dopídit, komu patří.

‚Nechci nic říkat, Sheeno, ale někdy jsi opravdu neskutečně blbá,‘ ozvala se Sorin na její úvahu.

„Dlouho,“ odbyl. Když stále čekala, dodal: „Už to bude tak deset let.“

‚Prý nějaké tvoje dvojče…‘ zasmála se Sorin. ‚Sheeno, vzbuď se. I když se mi líbí, jak se teď ten potrhlý chlap smaží nad tvými blbými otázkami, tak mu pomůžu a vysvětlím ti, o co tady jde.‘

‚Ne, od tebe nic slyšet nechci!‘ vskočila jí do řeči Sheena.

„Je ti dobře?“ všiml si Mario, že se do Sheeniny tváře vlila horkost.

„Jo,“ rozhlédla se Sheena nejistě kolem, jako by tu nějakou dobu nebyla. „Jo,“ utvrdila se.

„Měla bys už běžet,“ připomněl, když kolem auta zhoustl proud dětí mířící do budovy. „Budu na tebe myslet. Uvidíme se pak u mámy, jo?“

„Dobře,“ kývla.

Tím na strýci spatřila úlevu a odpustila si další otázky k bytu. Než však vystoupila, napadlo ji: „Strejdo? Ty jsi chtěl se mnou o něčem mluvit?“

„Proč?“ podivil se.

„Proč jsi pro mě přijel?“

„Protože jsem tě chtěl vidět.“

„Jen proto?“

„Ano,“ poznával Mario v jejím tónu podezíravého Tarise a to ho zneklidnilo. „Nemůžu?“

Sheena totiž na něj upírala své oči tak, jak Mario nejednou v paláci zakusil. Poznal, že i v téhle roztomilé hlavince začíná pracovat Tayův princip. V duchu prohodil pár nehezkých slov ke svému příteli o tom, že se skutečně umí podepsat. Tohle dítě však miloval. Hrát s Sheenou partie, na které byl zvyklý u jejího otce, rozhodně nechtěl.

Sheena na svém strýci ale nehledala něco úmyslně skrytého. Měla jen pocit, že přijel s něčím na srdci a jeho podivná nervozita během jízdy k tomu vybízela. Bylo jí jedno, co se snažila naznačit Sorin. Věřila, že ať si pořídil v Hertisu byt z jakéhokoliv důvodu, byl to důvod plný lásky, kterou od něj dostávala od narození.

„Můžeš,“ povolila Sheena tváře. Přisunula se a nechala se Mariem přitisknout. „Můžeš kdykoliv, strejdo. Děkuji, žes přijel. Miluji tě.“

„Oooo, já tebe, sluníčko,“ tulil si ji. „Přijel jsem, abys nesmutnila, víš? Hlavně si z tý školy nedělej žádnou hlavu. Jsi nejchytřejší holka, co znám, poradíš si. A kdyby ses tady v Hertisu nudila, zavolej mi, jo? Najdeme si něco společného a zabavíme se.“

„To nemusíme hledat, strejdo, my přece máme hodně společného,“ uculila se Sheena. „Taky máš rád kočky.“

„To teda!“ souhlasil.

„A zelenou…“ chytla jeho ruku a počítala mu dětsky na prstech.

„Jo, ta je nej.“

„A Iliány!“

„Jistě.“

„A taky máš rád derity, že jo.“

„Jednoho prťavýho zvláště,“ upřesnil výčet. „Pokračuj…“

Sheena se rozesmála: „Nejsem prťavá.“

„Nemluvil jsem o tobě,“ zamlouval a obrátil nevinně oči do prázdna. Nechal Sheenu se dochichotat a doplnil: „A taky máme stejný kukadla. Týhle modrý, tý nikdo neumí říct ne. Věř mi, jsme neodolatelní.“

„Jo, to jsme,“ špitla potěšeně.

Políbila ho na líc a v dobré náladě vyklouzla ven z auta.

Zadívala se ještě naposledy na strýce, a poté, co jí ústy naznačil rozloučení, zavřela dveře. V hlavě jí přitom dozníval jeho poslední postřeh. Nikdy si nevšimla, že mají tak podobnou barvu očí. Vždycky se viděla v mámě, i když máma je má šedavě zelené.

Vykročila zamyšleně ke škole, a jak v mlhavém snu se otočila za mizejícím vládním vozem. Náhle se jí spojil byt s pokojíčkem s desítkami dalších věcí, které zažila.

‚To si děláš srandu, že ses nad tímhle zamyslela až teď,‘ utrousila Sorin.

‚Ne… to není možné,‘ vzalo tohle pomyšlení Sheeně dech.

‚Já ti řeknu, co je možné. Už od prvního dne, co jsem Maria uviděla, ti dávám dohromady jeden zajímavý příběh. Chceš ho slyšet?‘

Sheena jen nasucho polkla a odstrčila Sorin do nevědomí: ‚NE!‘

Rozeběhla se ke vstupu a propletla se mezi dětmi dovnitř.

AAA

O hodinu dříve v nemocnici…

Tay zahloubaný do sebe postával v chodbě opřený o zeď a mdle pozoroval výjevy nemocničního šrumu. Ve vnitřní kapse saka měl složený dopis s několika větami od své ženy. Čím více na ně myslel, tím znatelněji hrany papíru tlačily do jeho hrudi. Všechna pro a proti, které z něj vyčetl, se v něm hádala celou probdělou noc.

Ale ať už ve své rozporuplné mysli řešil cokoliv, zastavila se nad bělostnými lístky kopretin, jež zahlédl vpovzdálí. Nesla je Mariova ruka a máloco by mu mohlo nyní okyselit náladu ještě více. Tvrdě pod líci skousnul, zatímco si k němu Mario uvolněně vykračoval.

Nemusel nic komentovat. Mario se na něj provokativně ušklíbnul a vychutnával si, jak Tay ve výrazu ledovatí. Tay mohl stěží Mariovi tvrdit, že jeho klidná kamenná tvář je skutečná. Přesto se velmi snažil si ji udržet. Mario se postavil naproti a s úsměvem si pohrával s Tayovými nervy. Pozvedl kytici do úrovně Tayova pohledu a užíval si, jak vzduch mezi nimi houstne.

„Ta je pro tebe,“ řekl Tayovi po chvíli a naznačil podání kytice.

Tay se založenýma rukama jen netečně prohlédl žlutobílý plevel, jehož vůně mu svým účelem komplikovala nádech.

„Teda ne pro tebe,“ opravil Mario po úmyslné pauze. „Je pro Mishi. Ale OD TEBE.“

Tay odlepil záda od zdi a od Maria odstoupil. 

Nabízeným kopretinám se vyhnul. „Nebudu jí nosit kytky,“ zabručel.

„Proč?“

„Nemluvíme spolu.“

Na to se Mario zamračil: „Možná to má něco společného s tím, že ona leží támhle a ty stojíš tady. Kdybyste to chtěli změnit, museli byste na sebe řvát přes půl chodby a jedny dveře.“

„Nechci s ní mluvit,“ odseknul Tay a chtěl odejít.

„Jsi idiot!“ měl Mario sto chutí mu tu kytku vrazit někam. „I teď, když nevíš, kolik má dnů?! Ještě ti to za to, ty debile, stojí?!“

Jenže Tay vypadal, že se ho Mariova slova netýkají.

„Běž si tam sám,“ reagoval chladně. „Na to jsi celou dobu čekal.“

„Jo, určitě jsem čekal, až bude kolabovat v nemocnici,“ odfrkl Mario.

„Dočkal ses,“ pokračoval si Tay své. „Musím za Sheenou. Slíbil jsem, že ji zavezu do školy. Vy dva,“ pohlédl na Mishiny dveře, „si vystačíte.“

Udělal krok, ale Mario se mu hned postavil do cesty.

„Neser mě, ty kreténe,“ pustil se do Taye tlumeně, aby nic nedolehlo do blízkého pokoje. „Vezmeš si tu kytku a půjdeš za ní, nebo přísahám, že ti vrazím!“

Tay nad Mariovou výhružkou zkroutil obličej jako nad psem, který moc štěká, ale nekouše.

„Nevěříš?!“ zatnul Mario pěst.

Ani to s Tayem nepohnulo.

„Fajn,“ syknul. „Tak to půjdu udělat já. Třeba budu mít zase štěstí. Víš, jak je skvělý, když se ty její heboučké rtíky při líbání stydlivě chvějí? Jako by si říkala, že možná měla tenkrát dělat zpravodajku mně,“ pokusil se kolem Taye projít k Mishi, ale Tayova dlaň se mu tvrdě zarazila do hrudníku. Málem tím Mariovi vyrazil dech.

Mario se však i s krátkou bolestí na plicích vítězně usmál. Tayovi svou kytici podal a nespouštěl z něj oči, dokud se za ním nezabouchly dveře Mishina pokoje. Výrazně se mu ulevilo, ale nedalo by se tvrdit, že by byl spokojený. Cosi mu svíralo krk, že si povolil kravatu a nějakou dobu jen civěl na hranu okénka pokoje, do kterého neviděl. Nakonec se mu ale připomněla věta o Sheeně čekající doma na odvoz do školy, a tak nechal Tarisovým jejich chvíli a vydal se ke svému autu.

  • Nečekané přání
  • Číst první díl
  • Číst druhý díl