Když Sheeně začal druhý turnajový zápas, kráčela do arény sebejistě. Nezajímal ji křik okolí, ani ostré světlomety. Pohled stahovala ke svým nohám, jež se bořily do špinavého písku, a nebylo nic, co by v ní vzbuzovalo strach.
Na protější straně, jak ohlásil moderátor, již nějakou dobu trpělivě vyčkávala na Sheenin příchod Maraia Bolaire. Ale ani to Sheenu očividně nezajímalo. Zastavila se na svém startovním místě a se zrakem přimknutým k zemi čekala, dokud diváci neutichnou. Poté pohlédla ke zdi doprava, pak doleva, čímž zaznamenala kolem sebe široké žlaby naplněné vodou. Pobavilo ji, jak povědomá jí tato chvíle přišla.
„Tak začni,“ zvolala následně na Maraiu, „ukaž se.“
…
Maraia byla náctiletá, vysoká hnědovláska s dominantně dlouhým copem. Na její bledší kůži bylo vidět, že se zdržuje spíše v horských oblastech Horního Derigotu. V upnuté modrobílé kombinéze s objemnými botami vypadala připravena na velké představení.
Nenechala se zaskočit tajemně sebejistým dítětem. Vztáhla ruku k nejbližšímu žlabu a přitahovala z něj kapičky vody, které se poslušně od hladiny oddělovaly. Než doletěly k ní, postupně zamrzaly a semknuly se v ledovo-sněžnou kouli o průměru bezmála dvaceti centimetrů. Pak Maraia chvíli počkala, co se bude z Sheeniny strany dít, ale když viděla, že Sheena skutečně jen postává, kouli k ní vyslala silným švihem.
Sheena intenzivně sledovala, jak se koule blíží. Byla mnohem rychlejší než kterákoli Tlarabovova. Nynější soupeř byl starší a mnohem zkušenější. Přesto ani nemrkla. Jen co koule dorazila do její blízkosti, začala se už za letu roztápět a na Sheenino tričko dopadlo pouze pár zbývajících kapek.
„Tohle bude rychlé,“ poznamenala Sheena na mokré flíčky tratící se v páru. „Tolik let jsem tě nechala na pokoji a stejně jsi pořád k ničemu,“ dodala nevěřícně.
Stáhla kolem sebe písek a po vzoru předchozího zápasu hodila na Maraiu vlnu rozžhavené hmoty. Maraia už v předvídání nabírala do vzduchu nepřetržitě další vodu a když žhavý písek od Sheeny přeletěl celé jeviště, narazil na hrubou ledovou stěnu, kterou si Maraia před sebe postavila. Písek stěnu prorazil prudkou ranou a syčící kusy ledu se spečenými pískovými kameny se zbortily na hromadu.
…
Houstnoucí pára, která suť obklopila, dala Sheeně na okamžik pocit, že je Maraia zavalena. Netrval dlouho. Brzy zvuk sypajícího se kamení značil, že se po hromadě někdo pokouší lézt. Maraina silueta se přehoupla přes vrchol a vynořila se z páry.
Hned, co překonala sestup, pokračovala hbitým krokem za Sheenou. Ta netušila, co Maraia zamýšlí, a vůbec se jí to nezamlouvalo. V rychlosti házela po Maraie zbývající horký písek a také se musela přibližovat ke středu arény, jelikož na její straně zbyl po úvodu už jen zaprášený beton.
Maraia se dál přibližovala a s každým krokem k ní přilétaly od Sheeny méně rozžhavené, zbrkleji vytvořené kousky. Některým se zvládla pro nepřesnost jednoduše vyhnout, některé musela odrazit. Sheena jí velmi pomáhala tím, že šla sama z nouze naproti.
Přesto trvala ledovo-ohnivá bitva dobrou minutu. Sheena stále nevěděla, co Maraia chystá, ale představa, že za chvíli budou od sebe kousek a jejich schopnosti se střetnou na malém prostoru, ji zneklidnila. Přestala proto metat na Maraiu neúčinný písek a zastavila se. Rozhodla se připravit ledové Maraie prostředí, do kterého nebude chtít vstoupit. Vzduch v okruhu několika metrů rozpálila natolik, že se z ní div nezačalo dýmit.
Maraia okamžitě zabrzdila při spatření vlnícího se obrazu Sheeny v horkých proudech, avšak místo nemilého překvapení se spokojeně usmála. Nabrala všechnu vodu z pravého žlabu táhnoucího se obloukem kolem arény a vytvořila silný proud sněhu přímo do žhnoucího prostoru. Sheena se tak ocitla pod přívalem vody, která se nestíhala vypařovat, a skončila promočená, po kotníky ve studené vodě.
…
V té situaci bylo Sheeně jasné, že na tolik vody už energii nemá. Zvládla se nad hladinou prosušit, ale mocný Marain chlad, který z vody vycházel, její tělo nadále prochlazoval. Jestli se nechtěla vzdát, musela se dostat z vody ven.
Maraie ale nestačilo způsobit Sheeně takovou lehkou potíž. Na nic nečekala a rozměrnou kaluž, ve které Sheena stála, nechala od své strany rychle zamrzat. Její záměr Sheena naštěstí postřehla včas a než aby uvízla v ledu, na poslední chvíli vyskočila a dopadla na dokonale hladkou ledovou plochu, na které k hlasitému pobavení diváků zavrávorala. Neupadla, ale měla velkou práci s udržením rovnováhy.
I s tím Maraia počítala a využila tohoto rozptýlení. Hmátla na jednu a pak na druhou botu, čímž se jí z hrubých podrážek vysunuly nožíky, které vytvořily z objemných bot vmžiku brusle. Naskočila obratně na led a zabruslila k Sheeně, která se stále věnovala svým klouzajícím nohám. Když se však Maraia nebezpečně přiblížila, Sheena zvedla zrak a měla Maraiu opět v merku. S Marainým sebejistým kroužením kolem dostala vztek. Nenechá se tady takhle zesměšňovat. Rozhodla se Maraie ukázat svůj plamenný dotyk v plné kráse. Rozpálila své ruce a chystala se Maraiu s dalším jejím okruhem uchopit.
Jenže Maraia jako by Sheenin styl boje znala jako ty své nezvyklé boty. Jen co k ní Sheena vztáhla žhnoucí ruce, rozjetá Maraia je chytila za zápěstí, srazila je k sobě a zatočila s Sheeniným drobným tělem tak, že Sheena upadla a s uvolněním odjela po kolenou po ledové ploše do středu arény.
Takový kontakt, kde zapůsobila jednoduchá fyzika těl, Sheena nečekala. Už pro tu obrovskou bolest v sedřených nohách ji přepadla nerozvážná zlost. Musela se co nejdříve zvednout, ale v zaskočení z toho, jak ji Maraia popadla, si nevšimla, že Maraia přimrazila její zápěstí pevnými ledovými pouty k sobě. Až teď s jejich chladem řezajícím do kloubů si Sheena uvědomila, že je v kleku navíc spoutaná. Veškeré plamenné plány rázem padly.
Sheena se snažila ještě ze svých pout vymanit, ale bylo to marné. Neměla už na ně ve svém podchlazeném stavu sílu. Rozechvělá všudypřítomným Marainým mrazem na ně bezradně hleděla, dokud na jejich lesklý povrch nepadl podivný stín. Vzhlédla ke světlům nad sebou a spatřila, jak se nad ní uzavírá nějaká kupole, až se ocitla v naprosté tmě. Maraia během posledního Sheenina rozjímání nelenila a pro jistotu svého vítězství uzavřela spoutanou ohnivou deritku do iglú.
…
Sheena v temnotě, uvězněná na kolenou, poslouchala nadšené skandování tlumené tlustou vrstvou sněhu, jež měla nad sebou. Ovládl ji z toho takový nevídaný vztek, že divoce mlátila pouty o ledovou zem, dokud ji nesnesitelná bolest z nárazů nepřinutila přestat.
„Ubohé tělo!“ vykřikla rozlícena. „Zkurvený derit! CO jsi zařídil?! Nic jsi neudělal, ty svině! Končím s tebou! Seru ti na Tarise! Chci zpátky! Dostaň mě ven! OKAMŽITĚ!!! SLYŠÍŠ MĚ?!!!“
Křičela, dokud jí malátnost nevzala hlas. Poté její čelo padlo na pouta a se slzami mrznoucími na líci se zmožená třásla v bolestech. Planoucí vztek její mysl nadobro opouštěl.
Sám o sobě ale z Sheeny nezmizel. Jako živý tvor se sesunul z hlavy dolů a smrštil se v hrudníku do jediného horoucího bodu. Ani tam však nehodlal přebývat. Když Sheena ucítila ve své hrudi bolest z toho, jak se dere z těla ven, přepadlo ji zděšení. Bylo to horší, než by se jí někdo snažil vyrvat srdce. Než ale stačila přiložit spoutané dlaně na prsa, ona energie vystoupila z jejího trupu a vzala s sebou i veškeré tělesné teplo.
Na kůži tím Sheeně padl dosud nepoznaný chlad, jenž se v momentě vsákl do svalů jako dech smrti. Obklopena tmou v iglú hleděla prázdně do černého prostoru a všechny emoce i každá myšlenka se rozpustila do hrůzného tichoprázdna. Se sladkým útlumem vědomí se propadala do nicoty a sunula se k zemi.
Když jí i víčka na očích klesla, blouznila a obrazce z mrazivých vloček si pohrávaly s myslí. Věděla, že umrzá. Vše se stávalo bledé a jistým způsobem nádherné. Těžkosti odešly a bolest už nebyla nepříjemná. Spoutaná ulehla a ledová zem jí pronikala svými jehlovými prsty do plic, aby pozvolna brala život s každým výdechem.
…
A přestože onen Sheenin dech byl čím dál plytčejší, zůstala malým nezdolným kouskem při sobě. Po dlouhých vteřinách začala vnímat, že v okolním vzduchu roste vlhkost. Něco se tam venku dělo, ale nedokázala ani pootevřít oči. Za zavřenými víčky jako do pozadí temného snu jí začalo postupně pronikat světlo. Vypadalo jako nějaká zářivá kouzelná bytost, která se snaží rozehnat všechno zlo stahující dětskou duši do konečné temnoty. A pak, skrz ono sílící světlo, které počalo již na tvářích hřát, proletěla zvláštní záře, která přistála na ledově semknutých zápěstích a pohltila je do vlastního žhavého sevření.
Vtom Sheena vykřikla bolestí a byla neznámým vnějším žárem bezcitně vytržena z mdlob. Prudce se zvedla do sedu a vytřeštila oči na rudá zápěstí, na kterých se silná pouta roztápěla. Až když zcela vymizela, žhnutí na kůži přestalo a bolest ustala.
…
Sheena zpátky v bdělém stavu okamžitě rozpoznala, že je kolem ní opět světlo arény. Rozhlédla se po iglú, jehož zdi se tavily stejně jako ta pouta. Rychle s podivným zdrojem žáru ustoupily a jeho zbytky úpěnlivě vysyčely do ztracena.
Avšak ani s poslední Marainou vločkou nebralo intenzivního žhnutí na jevišti konce. Teplota okolí nadále rostla a vzduch se nasytil horkou parou, ze které i Sheenu popadala dušnost. Zakrátko měla pocit, že se tady snad uvaří. Pak ale poznala charakter onoho tepla a vše se v ní zastavilo. Znala ho věrně, jen nikdy ne jako nepřátelské. Nezažila ho tak ubíjející, jelikož vždy bylo na její straně. Ba co víc – vycházelo přímo z ní.
Sheenu popadla hrůza, když pochopila, jaká poletující žhnoucí bytost ji právě vysvobodila a rozpálila všechno kolem. Konečně si tím všimla i neobvyklého ticha ve své hlavě. Někdo tam chyběl. Někdo, kdo se stal samostatným hráčem v aréně. Sorin opustila Sheenino tělo a nyní se nacházela někde venku.
Krátce po tomto uvědomění k Sheeně dolehl Marain zděšený výkřik. Prolétl Sheenou jako šíp a rozplynul se do stran. Sheena se za ním několikrát otočila, ale kvůli husté páře neviděla na krok. Netušila, kde Maraiu hledat. Nemohla ji však nechat bez pomoci, a přestože se sama dusila, z posledních sil se zvedla z vody a zoufale probrodila pár kroků. Myslela při tom na to, co Sorin naposledy cítila, než tělo opustila. Sheena měla v sobě stále ten hrozivý otisk Sorinina rozlíceného vědomí. Věděla, že musí Maraiu najít a nějak zuřící Sorin zastavit, ale motala se v páře do všech směrů a nevěděla, kam v rozlehlém zápasišti jít. Chtěla na Maraiu zakřičet, ale sotva měla sílu se držet nad zemí. Zraněná kolena povolovala a její roztřesený krok se zastavil.
Ještě jednou se rozhlédla a spatřila konečně tmavou skvrnu v tom šedivém mlžném pekle. Možná to byla Maraia, ale černý obrazec se před jejíma očima zvětšoval a požíral dál všechno kolem. Sheenino vnímání tak bylo definitivně zatemněno ztrátou vědomí, ve kterém upadla do horké písčité kaluže.
AAA
O dvě hodiny později…
V Aréně Nositelů nastal konec turnaje a bojovou atmosféru v srdci budovy vyměnila velkolepá přehlídka účastníků. Ti během závěrečného nástupu děkovali publiku a srdečně zvali na ročník další.
Jeho tradiční průběh nenarušil ani fakt, že ve dvou případech za ten den skončili jindy nedotknutelní Nositelé na ošetřovně. Je s podivem, že nikdo z běžných diváků, ba i hráčů, nebrali tehdy na zřetel, jaké nezvyklé náhody letošní konání doprovázelo. Ale bylo tomu tak asi proto, že nevěděli, co se v rozhodujících okamžicích dole na jevišti vlastně dělo. Organizátoři pokaždé pohotově zasáhli a vyhnuli se poplašným zprávám. Prostor jeviště se po obou Sheeniných zápasech rychle vyklidil, vítěz byl ohlášen dodatečně a další zápasy pokračovaly dle rozpisu až do slavnostního večera.
…
Bohužel, oproti veselí na tribunách, byla realita ve zdravotnické části komplexu s pozdním odpolednem značně pochmurná. Sheena i Maraia ležely každá na samostatném pokoji nedaleko od sebe a ani jedna po dvou hodinách nenabyla vědomí.
Sheena na tom byla oproti Maraie o poznání lépe – v hlubokém spánku ji drželo „pouze“ vyčerpání. Dokud její tělesné funkce nevykazovaly žádného narušení, nebylo potřeba si dělat o její zdraví starosti.
Zato Marain stav zůstal i dlouho po zápase kritický. Fyzicky se jevila bez vážnějších zranění, přesto její organismus selhával bez zjevných příčin. Ocitla se v plné pozornosti lékařů a léčivých Nositelů, kteří se ji snažili udržet při životě, ale i přes jejich snahu Marain stav neměl dobrých vyhlídek. Přestože měla kolem sebe lidské i nadlidské síly, nikdo jí momentálně nedokázal pomoci. Všichni byli ztraceni v otázkách, co se mohlo stát, že její Levan nestabilizuje tělo tak, jak by měl.
…
Mishi v tomto vypjatém čase ustaraně projížděla chodbou od jedné dívky ke druhé. Nedokázala se zastavit a počkat u Sheeny, když věděla, že její soupeřka, stejně mladé stvoření, bojuje vedle o život. S výčitkami sledovala dění na patře a čekala, až se Tay vrátí. Jednal právě se strážnými Nositeli někde v nižším podlaží.
Pochopitelně i strážní byli Maraiou zaskočeni, ale ať se Taye vyptávali na cokoliv, bylo zřejmé, že z něj žádné užitečné informace nedostanou. Nevěděl v tomto směru o Sheeně prakticky nic více než kdokoliv z nich.
Jediný, ke komu se ještě upínali s nadějí, byl Lin-Chu. Ten se ale naopak vyjádřil k případu nejméně. Stál tiše při Maraie a narozdíl od ostatních Nositelů se o nic nepokoušel. Jeho nečinnost tak byla větší předpovědí než záznamy lékařských přístrojů.
Nakonec Lin Marain pokoj opustil a odebral se za Sheenou, u které se zrovna nacházela jen Mishi. Zavřel za sebou dveře a vedle Sheeniny postele pozoroval, jak Mishi své dítě hladí se ztrápenými myšlenkami.
„Jen sní,“ promluvil.
Mishi během svého hlazení pokývla, že rozumí, ale nic to na jejím trápení nezměnilo. Věřila Linovi, že se Sheena bez úhony probere, ale neubránila se zklamání, že dovolil, aby něco takového vůbec u ní proběhlo. Uvnitř ní se hádaly výčitky, které k němu měla, s tím, jak moc jej teď chtěla žádat o pomoc.
„Tohle se nemělo stát,“ zašeptala do ticha.
Lin se k reakci chvíli neměl. Mishino odmítání všeho a všech bylo velmi silné. Pak se ale přeci jen optal: „Vzpomínáš si, kdy jsi to řekla naposledy, Mishi Taris?“
Mishi k němu vzhlédla a čekala.
„Bylo to v nemocnici poté, co ses dozvěděla, že máš nemoc, kterou ti nemohou vyléčit. Vždy jsi ji v sobě měla. Narodila ses s ní. Přesto jsi byla přesvědčená, že se to nemělo stát. Měl ji už tvůj praděd a jeho matka… Co se tedy nemělo stát, Mishi Taris? Tvůj stav nebyl dán jediným činem.“
Mishi tiše přemítala.
„Chceš se se skutečností hádat, že nemá být? Ve svém jediném vlákně, když vychází ze spletence i té úplně první chvíle, kdy všechno jest? Vybereš si jen několik viníků, kteří mají nést více odpovědnosti za současnost než jiní?“
Mishi na Lin-Chua zamrkala a poprvé jeho slova procházela skrz ni a neměla je za nic víc než řeči.
„Myslela jsem, že vaše poslání je chránit život. Uzdravujete. Pomáháte. A dopustíte, aby se nějaké dítě v aréně zabilo,“ vyčetla mu zlomeně.
„Mé poslání není bránit úmrtí,“ nesouhlasil Lin. „Hlídat každého z vás, aby k tomu nedocházelo, když se vám to nehodí. Nikdy se vám to nehodí. Dítě v tomto ohledu není ničím jiným než dospělý. I ty jsi dnes doufala, že mě potkáš, a budeš se za svůj stav kát.“
Pohlédl významně na vozíček, ve kterém seděla, a pokračoval:
„Ani dnes se necítíš připravena. Po všech těch letech, o kterých ses domnívala, že je nebudeš mít. Nestačily ti. Příčí se ti odejít a nechceš to připustit ani u jiných. Myslíš poslední dny tolik na svou nemoc, na svůj věk a na své skonání, že nedokážeš přijmout, kolik zdravějších a mladších lidí přežiješ. Proto tě zasáhla Maraia. Chceš v tom nalézt nějakou spravedlnost. Ale řekl jsem ti to už tenkrát – to, že jsi nemocná, znamená, že jsi nemocná. A všechno ostatní, co tomu přisoudíš, tě bude dohánět.“
Jeho trefná promluva v Mishi zbrzdila zlobu, kterou k němu vedla a pohroužena do svého svědomí se zakousla do rtu. Bylo pravdou, že si přála dnes Lin-Chua na turnaji potkat a odprosit ho, aby jí dal ještě čas. Alespoň ten čas, o který se připravila vysazením léků. Velmi toho rozhodnutí litovala. Doufala, že za její celoživotní oddanost a osobnější vztah k ní bude milostivý. Více než k jiným, neboť o něm věděla, že jeho léčba není samozřejmostí. Přesto věřila, že by zrovna jí pomohl. Byl její poslední nadějí a nyní se za svůj neskromný požadavek, ve kterém se upřednostňovala před ostatními, styděla.
Svůj postoj chtěla Linovi vysvětlit: „Jen chci, aby –“
„Ne,“ zatrhl jí Lin. „Ne,“ zopakoval měkčeji. „Není to ‚jen chci‘.“
Setrvával klidný, přesto měl v hlase jistou přísnost.
„Nemáš snad vše, co jsi chtěla, Mishi Taris? Co jsi ‚jen chtěla‘?!“
Mishi nešťastně spustila: „Ale já teď nemůžu Sheenu nechat s Tayem, Line. On… on vůbec nerozumí…“
„Když jsi mne prosila o dítě…“ připomněl Lin.
„Já vím,“ vzdychla nad sebou Mishi.
„…chtěla jsi ho pro něj…“ nenechal se přerušit.
„Já vím.“
„Řekla jsi, že mu ráda zde něco zanecháš…“
„Já vím.“
„Byla to tvá slova. Myslela sis, že se nedožiješ ani sedmých narozenin.“
„Já vím.“
„A já ti řekl, že se tak nestane.“
„JÁ VÍM!“ nezvládla Mishi jeho připomínání.
Překvapena stáhla rty k sobě a nepoznávajíce sebe samu se provinile na Lina zadívala. Nikdy by si nedovolila na něj zvýšit hlas.
Lina se ale Mishin okřik nedotýkal. Se stejným klidem, s jakým k ní promlouval dosud, dokončil: „Začala ses se mnou přít, že mu důvěřuješ a udělá tě to vědomí šťastnou. Ale můj nesouhlas se nevztahoval k tvým pohnutkám.“
Mishi se měla k dalšímu oponování, však zarazila se: „Cože?“
„Opravdu víš, jak toto naše setkání proběhlo, Mishi Taris? Byla jsi plna pochybností, zda dá bez tebe dítěti vše, co považuješ za důležité, tak jsi náš hovor odvedla tímto směrem. Pochybovala jsi o své důvěře k němu. Cítila ses proto dotčena, že odmítám, že bys to pro něj ráda udělala. Že jsem odmítl tvou neplodnost vyléčit. Avšak to byl tvůj výklad. Nenechala jsi mne už pak nic říci, nechtěla jsi nic slyšet. Vnitřně rozlícena jsi mne objala a odešla. Ale mé ‚nestane se tak‘ patřilo k tomu, že to nebudeš ty, kdo tady něco zanechá jemu.“
Mishi tím naprosto sebral dech.
„Proč počítáš s tím, že bude živ déle než ty?“ tázal se jí nakonec.
Jeho otázka Mishi hluboce zasáhla. Nemusel říkat více, spatřila v Linových očích vizi Tayova brzkého konce. Věděla, že Tay pracuje často s nebezpečnými lidmi, kde se hraje o velké peníze, ale nikdy si nepřipouštěla, že by se mu něco stalo. Až nyní pochopila, že Tayův stihomam poslední dobou měl skutečné opodstatnění.
Se strachem o něj však přišly k Mishi ještě úzkostlivější myšlenky. Nebrala v úvahu takovou možnost, když se vzdávala léčby. Spoléhala na Taye, který se jednou o Sheenu postará. Obrala se svou lehkovážností o zbytek zdraví a její dcera se kvůli tomu může brzy ocitnout úplně sama. Sama se Sorin.
„Line…“ vzdychla Mishi tísnivě.
„Není to o mně, Mishi Taris,“ odmítal její závěry čta jí myšlenky. „Nemohu zvrátit, k čemu se hmota teď uchýlila. Není to o čase, který bych komukoliv dal. Budete to utvářet znovu a znovu, navzdory mým radám a činům. Nemáte zájem vzdát se svých cílů. Posílím tvůj dech a opět jej zadusíš, jako jsi to udělala již dvakrát.“
„Ne,“ nevěřila Mishi, „vím, že jsem udělala strašnou chybu, Line… už bych…“
Její litující ústa byla zastavena, neboť se Lin nelibě zamračil a popadl Mishi za rameno. Překvapena hleděla, co zamýšlí.
„Vstaň,“ řekl.
Nejistě těkala pohledem mezi ním a svýma nohama ve vozíku. Než ale stačila něco namítnout, pocítila v zesláblých končetinách mravenčení. Lin ji již druhou dlaní popoháněl, že své vybídnutí myslí vážně.
Mishi se s jeho pomocí ztěžka zvedla a Lin-Chu ji následně přivinul ke svému objemnému tělu. S Linovým objetím Mishi do hrudníku začalo vnikat léčivé teplo, které se rozproudilo v žilách jako ohromná dávka živoucí energie. Během jejího hřejivého působení už Mishi neměla pochyb, že přesně tohle v menší míře pocítila, když ho tehdy ukřivděná objala na rozloučenou. I přes to, jak zle jej soudila, v ní zanechal požehnání, aby mohla mít dítě. Aby dostala, po čem touží.
Stejně jako dnes.
…
Mishi stála vedle vozíčku zase pevně na svých a vnímala v Linově náruči, jak se její vnitřní stav vrací o léta zpět. Nečekala, že po tom všem, co si o jeho osobě před minutou pomyslela, projeví takovou vstřícnost. Stále držena ho rozechvělá emocemi objala kolem krku a skončila pokorně s čelem na jeho prsou.
„Nemohu bránit úmrtí,“ zopakoval jí. „Tvému, ani jinému. Bránil bych tím i zrodu. Zrodu všeho, co s vaším koncem přijde. Narození těch, kteří přijdou s vaší smrtí. Není žádného dobra v takovém konání. Vaše existence není přednější než jejich. Tyto proměny jsou vším, co tady je. Bez neustálého vzniku a zániku by nebylo co vnímat. Ale tomu ty rozumíš, Mishi Taris. Ty víš, že se prostor nemůže zaplnit nesmrtelností. Nebyl by schopen života.“
Mishi, posílená Linovou léčbou, odstoupila a měla pocit, že mu konečně rozumí. Cítila se ke svému údivu natolik lépe, že ji opouštěla i panika, které doteď propadala kvůli Sheeně a Maraie. Jako by Lin-Chu do ní vpustil energii spravující nejen stav fyzický, ale i ten mentální. Všechny ty strachy v ní najednou získaly zcela jiný, méně osobnější, ráz.
„Je snazší s tím souhlasit, když již nejde o tvůj zánik,“ poznamenal Lin-Chu na její podiv.
Tím Mishi opět zaskočil. Nechtělo se jí věřit, že by s ním teď souhlasila proto, že měla své síly nazpátek. Ale nemohla si lhát v tom, že již necítí svou smrt za dveřmi. Činilo ji to znatelně klidnější a zítřek nevypadal tak neúprosně, ať se má stát cokoliv. Byla si jistější, že ho překoná.
Zmatena na Lina pohlédla s vděčností a začala si v sobě pokládat otázky, proč jí tedy pomohl.
„Nezasloužila ses o to, aby ses narodila, Mishi Taris. Nevím, proč se snažíš dělat něco pro to, aby sis zasloužila žít dál. Netřeba tvé víry, slibu či pokání. Jste tak závislí na tom všechno uplácet,“ reagoval hořce Lin-Chu a odebral se k odchodu.
„Tak ještě žij, Mishi Taris… bez zásluhy,“ zakončil jejich shledání. „Snad tomu budeš rozumět v době, kdy budeš ve své hlavě umírat potřetí.“
…
Mishi, zahloubaná do Linových sdělení, poslouchala, jak utichají jeho vzdalující se kroky. Když si uvědomila, že je pryč, zadívala se na spící Sheenu a napadly ji souvislosti, které jí doteď nedocházely. Vyrazila s nimi z pokoje a po chodbách hledala svého manžela. Ten zrovna se stejným úmyslem mířil do Sheenina pokoje za Mishi. Střetli se na schodišti mezipatra a Mishi jej v posledních metrech horlivě doběhla. Přimkla se k němu, jako by mu potřebovala říct něco tajného.
Tay vyčetl z Mishina obličeje závažnost, s jakou přiběhla, a rychle ji od sebe odtáhl.
„Co je s Sheenou?!“ vyhrkl při tom. Myslel si, že mu nese špatnou zprávu o jejím zdravotním stavu.
„Nic, nic, ještě spí,“ poznala, jak ho mylně polekala.
Úlevně vydechl a zamračen si Mishi prohlédl, kde má vozík. Na to teď ale Mishi nemyslela. Mínila spustit své, však Tay byl rychlejší.
„Chtějí s tebou mluvit,“ oznámil jí a ohlédl se za sebe. Na konci chodby se nacházela místnost se strážnými Nositeli, o kterých mluvil.
Tay zkontroloval, zdali je někdo tady na schodišti nepozoruje a přiblížil se zpět k Mishi, aby jí zašeptal: „Řekni jim, co víš. Mají tam Nositele, kteří poznají, kdyby sis něco vymýšlela. Na nic si tam nehraj, jenom bychom na tom tratili. Říkej všechno tak, jak to bylo. Proč jsme Sheenu nenahlásili, proč jsme tady. Musel jsem jim říct i o tom roztopeným míči a jak na Maria vytáhla oheň. Řekl jsem, že netuším, proč to udělala. Nevadí jim, že nevíš, když je to pravda. Budou se tě na to určitě vyptávat, tak když nebudeš vědět, prostě přiznej, že nevíš, než bys rozváděla nějaký svý pocity.“
Mishi se napjata zadívala na ony dveře v dáli a pak špitla: „Myslím, že vím, proč to udělala.“
Na Tayovo zpozornění pokračovala: „Teda… myslím si, že… že za to vůbec nemůže, Tayi. Neví, že to dělá. Nedělá to.“
Nešťastně se tak vracela k tomu, čeho byla svědkem v lóži, zatímco byl s Mariem pryč: „Měl jsi pravdu, něco se s ní děje. Nejen dneska, já, já… to nechápu, je to už od toho míče. Po tom, co to udělala, se nějak změnila.“
„Jak změnila?“ nelíbilo se Tayovi, jak nejasně zní.
Ale Mishi své myšlenky nedokázala uchopit lépe: „No… Od té doby, když se na mě někdy podívá, zdá se mi, že tam vůbec není. Nedokážu to vysvětlit, co na ní vidím jiného, ale… prostě to není Sheena. Není tam, rozumíš mi? Má v očích takovou strašnou prázdnotu. Něco tam úplně…zhasne.
Dřív to bylo, jenom když ji něco rozzlobilo nebo byla dlouho o samotě. Byla to vždycky jen chvilka. Když jsem si toho všimla, tak nějak zpátky… naskočila. Ale teď… něco se na tom prvním zápase stalo a jak se zdála v šoku, bylo to přesně takové, jak u ní znám. Přísahám, byla prostě pryč. Celé hodiny jsem v té místnosti byla s někým úplně cizím. A… bála jsem se jí! Odpovídala mi strašně podrážděně. Dívala se na mě, jako bych pro ni nic neznamenala. Nebyla jsem její máma, nebyla jsem… nebyla jsem pro ni nikdo. Snažila se jenom hrát moji dceru. Věděla, že musí něco odpovídat. Ale nebyla to ona.
Ale jsem si jistá, že vůbec netuší, že má tyhle stavy. Jde o to, že když měla předtím ty krátké změny, tak pak fungovala dál, jako by se nic nedělo. Nevěděla, co během toho dělala. Ani jí ten čas nijak nescházel. Bylo jedno, co u toho roztřískala, prostě se to rozbilo. Měla na všechno vysvětlení, jak se to stalo, i když jsem u toho byla. Nevěděla ani, co mi při tom odsekla. Myslela jsem si, že si jenom vymýšlí, protože se za to stydí, ale ona… ona o tom asi opravdu neví.“
Tay se nad Mishinými zmatenými popisy vážně zamyslel.
„Myslíš –“ začal.
„Myslím, že je to ta Sorin,“ potvrdila mu a ve tváři měla, jak jí taková skutečnost děsí. „Myslím, že je to ta Sorin, kdo tam v tu chvíli místo ní je. Nějak Sheenu zastupuje, když se dostane do stresu, a pak –“
Mishi zmlkla, jelikož z ostře sledovaných dveří vyšel jeden ze skupiny strážných Nositelů a vydal se rovnou k Tarisovým. Byl prozatím dost daleko na to, aby Tay mohl ještě na rozrušenou Mishi promluvit.
„O tomhle nesmí vědět!“ rozhodl jednoznačně. Byl z takové informace také viditelně rozhozen a Mishi se na něj bezradně zadívala, jak si asi myslí, že udělá, aby to na ní nepoznali.
Na to už ale sám, bez času na rozmyšlenou, radu neměl. Strážný Nositel se postavil pod schody a očekával, že se k němu Mishi připojí. Mishi se naposledy podívala nešťastně na Taye, který jí neměl jak pomoci. Pomalu sešla za strážným a vynaložila velké úsilí na hraný klid, v němž se nechala doprovázet k výslechu.
…
Vešla do místnosti, kde osm lidí v hávech sedělo u jediného stolu. Byla vyzvána k usazení. Bez hlesu, celá nesvá, poslechla a až pak pozdravila tónem, jako by bylo špatně, i jak se jmenuje.
Strážní jí ale na rozdíl od ní nastavili milé, vyrovnané tváře a nešetřili přátelskými úsměvy. Představili se a začali stručným úvodem, aby Mishi byla v obraze, co se po ní bude během následujícího rozhovoru chtít. V hlase přitom měli stejnou přívětivost, jakou znala od všech Nositelů. Opakovaně ji ujišťovali, že se nemusí ničeho obávat. Že je její výpověď pouze dodatečná pro pořádek k té manželově a nebudou ji vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu příliš zatěžovat.
Po dramatu, které se jí před chvílí odehrálo v hlavě, tak měla Mishi pocit, že dorazila úplně jinam, než měla. Za ta léta, kdy ve strachu Sheenu tajili, se jí pojem strážných Nositelů natolik začernil, že naprosto zapomněla, jací vlastně jsou. Především, že se jedná pořád o Nositele – ty nejvlídnější bytosti, co po světě chodí. Ale vzhledem k tomu, že Mishi trávila každý den s Sheenou, nebylo udivující, že zapomněla i na tohle.
Z úvodní řeči také pochopila, že strážní momentálně neřeší proběhlý zápas, ale drží se původního domluveného setkání nad povolením Sheenina pobytu v Areneánu. I tak se intenzivně soustředila na to, co musí před nimi nejen z dneška skrývat, a do žádných vlastních vyprávění se raději nepouštěla. Držela se položených otázek a krátila svou výpověď, jak se dalo. Nechtěla se do svých slov zamotat. A během toho usilovného soustředění se zároveň velmi snažila nesoustředit, protože právě to ji mohlo prozradit.
Neprůkazně proto při své řeči pokukovala zejména po těch strážných, u kterých věděla, že mají schopnost zvýšené empatie. Nemohli jí číst myšlenky jako Lin-Chu, ale mohli být napojení na její emoční tělo a rozpoznat povahu toho, co během své výpovědi pociťuje. Žádný z nich však nevypadal, že by Mishi projevovala něco nezvyklého. Pravděpodobně přijali její rozechvělost jako běžnou reakci matky, když se jedná o její dítě. Na druhou stranu se ještě nedostali k Mariovi a dalšímu podivnému chování Sheeny během dětství.
Jejich spokojeným výrazem se tak Mishi klidnila až do doby, než promluvila o příhodě s míčem. To jednomu z Nositelů rázem pobledla tvář a zadíval se na Mishi, jako by měl Sheenu s rozezlenou Sorin přímo před očima.
Mishi okamžitě přestala mluvit a jak se doteď snažila nemyslet na nic špatného kolem Sheeny, najednou jí vyvstalo na mysl snad všechno, co nechtěla, aby strážní věděli. Zastavila se s dalšími větami a čekala. Tohle byl pro ni konec všem lžím.
…
Jenomže strážný, který jako první přišel o svůj klid, nebyl zasažen ničím, co Mishi řekla, nebo nechtěla říct. Postupně se k jeho nejasnému rozpoložení přidali i další přítomní Nositelé a to nezávisle na sobě. V místnosti nastalo napjaté ticho, kterému Mishi nerozuměla.
Až s další minutou se jí jako poslední dostalo vysvětlení. Výslech přerušila jakási žena, která opatrně vstoupila do dveří. S lítostivým oznámením, že Maraia Bolaire právě zemřela.