V Hertiské základní se s ránem zdály chodby rušnější a přeplněnější než útroby včelího úlu. Pro drobné deritské děvče, zmateně se prodírající hlučícími proudy, bylo téměř nemožné zahlédnout ukazatele k sekretariátu ředitele. Necítila se na to tady hledat lepší rozhled a také se musela vyhýbat střetům. Z toho neomaleného chování dětí kolem si přišla neviditelná.
A možná pro všechny v nejbližším okolí byla. Ne však pro světlovlasého chlapce, který její bloudění díky své pozici dobře registroval. Seděl na víku vysokého odpadkového koše, který stál nad schody u nástěnky. Usmíval se nad ztraceným jehňátkem v dáli a několikrát překmitl očima mezi ní a mladším kamarádem, který se zrovna vedle zaobíral připíchnutým seznamem.
„Blonďaté dvojky na čtyřech hodinách,“ zahlásil.
Svého přítele nezaujal. Ten jen na oplátku něco neurčitého zabručel.
„Čum se, než zdrhne! Vypadá ztraceně,“ bavil se, když děvče šlo už potřetí tam a zpátky.
„Tak ji zachraň,“ odpověděl mu konečně s dávkou otrávenosti a vytáhl tužku, aby na nástěnku něco dopsal.
Chlapce na koši ignorace popudila.
Seskočil a silně do kamaráda šťouchl: „Říkám, čum!“
„Kurva, Maxi!“ vyštěknul kamarád naštvaně, když s otřesem pokazil své jméno. Rychle ho opravil a pak se ohlédl, kvůli komu Max tak otravuje. Zprvu viděl jen nějakou holku. Jednu z takových, na které Max upozorňuje neustále. Ale pak na okamžik zahlédl její tvář a všechno v něm překvapením ožilo: „Tu znám!“
„No to teda neznáš,“ pochyboval Max.
Ale jeho kamarád z dívky nespouštěl oči a zářil: „To je Sheena Taris!“
„Kdo?“
„Sheena Taris,“ řekl jako na pitomce. „Ohnivý Nositel! Co tady dělá?!“
„Jo tohle,“ zamručel Max s vybavením si jejich společného pokoje, kde musí snášet na zdech obrázky Nositelů. „Na tu bych si fakt nevzpomněl.“
„Ale vzpomněl! Byla přece na tom turnaji! Vždyť porazila Maraiu Bolaire, jak si ji nemůžeš pamatovat?!“
Max se zamyslel. „Víš, co si z toho turnaje pamatuju? Že ses tam rozbrečel, protože jsi nemohl najít záchod.“
Chlapci spadly tváře za doprovodu Maxova pochechtávání.
„Nebrečel jsem, protože jsem nemohl najít záchod,“ hájil se kysele, „ten jsem našel… Brečel jsem, protože jsi schválně zmizel a já nemohl najít naši skupinu.“
Maxovi se dokreslila celá vzpomínka a naplno se rozesmál: „Jo! A přitom jsem byl pořád tak krok za tebou a díval se, jak bulíš a hledáš mě. To byl super den.“
Max nechal svůj smích doznít a poté se vrátil pohledem k Sheeně, jež se bezradnými kličkami opět vracela k nim pod schody.
„Sledujte mistra, pane…“ zamžoural Max po přeškrtaném jméně na papíře, „Hemony.“
Potřásl hlavou nad zkomoleným podpisem a vydal se dolů. Pln sebevědomí se připravil oslovit ohnivého Nositele, který uvedl jeho přítele v úžas. Přestože se však přiblížil k Sheeně rychle a natáhl k ní ruku, trefil se přesně do chvíle, ve které ona spatřila kýžené dveře. Zmizela v ředitelně bez povědomí o svém pronásledovateli.
AAA
Mezitím, co Sheena zažívala své první školní ráno, za řekou na druhé straně maloměsta její rodiče procházeli větší zkouškou. Po vypjatých událostech se ocitli konečně tváří v tvář.
Pro Mishi se Tay zcela nečekaně objevil ve dveřích pokoje s kyticí kopretin. Nevypadal ale jako někdo, kdo za ní přišel na návštěvu potěšit ji kytkami. Tvářil se, že kdyby udělal krok zpátky, dostal by od někoho z chodby kulku do zátylku. Z toho, jak nuceně zde stál a nelibě škrtil zelený svazek, by i okvětní lístky uvadaly a padaly k zemi jako pláč.
Přesto přišel a díval se na svou ženu. I když se neptal, viditelně prozkoumával, nakolik se jí nemoc během předešlého dne podepsala na tváři.
Dorazil k židli vedle postele. Mishi mlčky sledovala, jak usedá a místo řečí boří pohled do kytice před sebou. Po další chvíli již nevydržela nutkání a do tichého napětí poněkud nevhodně vyprskla smíchy.
Tay do ní s nepochopením zapíchl svůj tvrdý pohled.
Mishi rychle přikryla smích dlaněmi a skrz ně pobaveně pronesla: „U Lina, pomoc, někdo mi na chodbě vyměnil manžela.“
Až teď Tayovi došlo, že se směje tomu proklatému plevelu. Naštvaně sebou škubl. Zvedal se dotčen, ale Mishi ho stihla zachytit.
„Ne, ne, počkej!“ zastavila ho. „Já se nesměji tobě. Prosím. Nesměji se tobě. Opravdu,“ ujišťovala vážně, přestože měla v očích stále pobavení.
Znovu se usadil a upřel na ni výraz, aby mu tohle už nedělala.
Hned vysvětlila: „Směji se tomu všemu teď a hlavně sobě, víš, protože jsem si vždycky přála, abys mi aspoň jednou v životě přinesl květiny. Ale když tě tu teď vidím… je to takový nesmysl. Připadám si tak pitomá, že jsem to po tobě někdy chtěla. Že jsem si podle toho nějak myslela, jak moc mě máš rád. Nechápu, co jsem od toho čekala. Nemusíš mi nic nosit, Tayi. Vím, žes to myslel moc hezky, jen to zrovna u tebe vypadá tak vtipně, žes je přinesl. Promiň, rozesmálo mě to.“
Tay nad tím povzdechl. Ledabyle pohodil kytici na stolek, jako by se zbavoval prokletí.
„Přinesl ti je Mario,“ řekl. „Určitě jsou tvoje oblíbené.“
Přešel do ticha nějaké nedlouhé úvahy a pokračoval: „Ale nevím to… nikdy jsem se tě neptal, jaké máš ráda. Ani by mě to nenapadlo. Myslel jsem, že se ti líbí všechny kytky, co jsou… v hlíně.“
„To je pravda,“ souhlasila a pohladila Taye jemně po hřbetě ruky. Byla ráda, že se ještě nevyvlekl. „Ty mám nejradši. Nechme je v hlíně,“ zašeptala něžně.
…
A tím mezi nimi započalo mlčení, ve kterém se oba dívali na jejich propletené prsty. Bez zbytečných slov proudily kolem další minuty a každý si v sobě probíral to své. Nebo možná nemysleli na nic. Zvenčí to vypadalo jako pat, ve kterém si už nemají co říct. Ale spíše každá věta byla propuštěna pro svou nadbytečnost dříve, než padla na jazyk.
Až když Tay polevil z nepřístupnosti, kterou na Mishi hrál, chytila ho pevněji a poprosila tiše: „Pojď si vedle mě lehnout.“
V tom momentě se na židli srovnal a celý se vzepřel do obrany.
„Nechci s tebou mluvit,“ prohlásil silným hlasem, jako by ji chtěl odstrčit. „Už nechci nic slyšet, Mishi. Já… mám toho dost. Nechci s tebou nic rozebírat. Už to stačilo… nechci nic dalšího.“
„Dobře, dobře,“ tišila Mishi jeho paniku. „Tak nebudeme mluvit. To nevadí. Slibuji, že už po tobě nebudu nic chtít, jen… buď tady se mnou, prosím.“
Viděla na něm, jak jí nevěří a cítila se z toho provinile.
„Já vím, že jsem to tvrdila vždycky. A máš pravdu, vymýšlela jsem si na tebe pořád něco, i když ses snažil. Promiň, celou dobu jsem čekala, kdy už se změníš a budeš někdo jiný. Ale teď, přísahám, že už to nechci. Jen nechci, abys šel zase pryč. Prosím, Tayi… buď tady se mnou. Je mi jedno jak. Jestli mě nechceš moc blízko, tak dobře. Zůstaň sedět, třeba se posuň ještě dál, ale hlavně tu zůstaň. Buď tady a buď klidně Taris.“
…
U Mishi se opět začaly ozývat slabosti. Nechala tedy naléhání, pustila Taye, a lehla si zpátky. Tay ale situaci k odchodu nevyužil, a tak si více podložila hlavu polštářem, aby lépe viděla, jak tady vedle ní zůstává sedět a trucuje. Když poznala, že už neodejde, musela se velmi snažit oplácet mu vážnost a neusmívat se. Ve svém tvrdošíjném zamračeném znehybnění byl jak malý kluk, kterému přikázali dojíst večeři, jež mu nechutná.
Avšak pro tuto chvíli to ničemu nevadilo. Bylo to to nejvstřícnější, co od něj Mishi za poslední měsíce dostala. Věděla, že si Tay momentálně s tímto úkolem nedokáže poradit lépe a místo popohánění k činům si jej tiše užívala uvnitř po svém.
Když totiž zahodila všechny ty roky svého ublížení, zbyl z velkého teefu zase jen ten plachý chlapec, kterého si vzala. Byl pořád stejný. Nic se na něm nezměnilo od prvního dne, kdy ho poznala. Pouze onen příběh, o něm a o ní, byl dnes o něco delší. A jasnější.
Vybavila si, co jí nedávno vyprávěl Mario o Tayových začátcích s ní v kanceláři. Jak vzdálené to bylo tomu, co si o těchto časech myslela sama. Nejspíše proto jí pak toho tolik při společném žití ani nadávalo smysl. Proč někdy udělá krok blíž a zase zpátky. Dotkne se, a odvrátí. Stará se, a utíká. Vrátí se, ale nepromluví, nebo dělá, že neslyší a pak to přinese. Netušila, proč to musí dělat. Proč jí neodpovídá. Zažila s ním mnoho chvil, kdy musela z jeho pohledů vyčítat drobné rozdíly mezi „samozřejmě, že ano“ a „samozřejmě, že ne“ u věcí, na kterých jí velmi záleželo. Nedozvěděla se nic. Nechal jí svou složitost jako hádanku, skrz kterou ji asi jen podivně zkoušel. Co je schopná přehlížet a co si domyslí. Třeba chtěl, aby mu ukázala alespoň ona, jako jediná tady, svou dobrou víru v něj, což se jí dle sebe vpravdě za ta léta nepovedlo.
Ale teď – jako by se všechno obrátilo – a její asociální podivín zase takovým podivínem nebyl. Třebaže nikdy od něj neslyšela „miluji tě“, teď to konečně viděla. V každé vzpomínce, v každém ledovém záhybu jeho uražené tváře. Celá jeho komplikovanost se jí v očích rozpletla do prostých srozumitelných faktů. Miloval ji, ale nikdy si nedovolil ji mít, protože měl pocit, že ho ve skutečnosti nechce. Že je jenom vděčná za bezpečí, které jí poskytl, a za to se ho snaží nějak snášet. Raději ji proto tajně sledoval a staral se o ni zpovzdálí. O svou svéhlavou zpravodajku, která nemínila při pohovoru vypadnout z jeho kanceláře. Která mu tak nedala spát, že na ni vymyslel smlouvu o manželství, aby mu nikam neutekla.
…
Tay vydržel dlouho sedět, mlčet a zírat na protest do peřiny. Avšak s dopoledním zlatým sluncem v pokoji i na něj padla únava za probdělou noc. Přesunul se tedy na postel a natáhl se vedle Mishi na záda tak, jako by tu vůbec nebyla.
Mishi počkala, až se Tay uvelebí. A pak, hezky pomalu, aby ho nevyplašila, se o malý kousek přiblížila.
„Nebudu s tebou mluvit,“ připomněl na její pokus se přitulit.
Mishi souhlasně broukla a spokojena opřela čelo o Tayovo rameno. S potutelným úsměvem, který neviděl.
AAA
Hlasitě tikající hodiny nad knihovnou upozorňovaly ředitele Hertiské základní na zpoždění vzácného hosta. Seděl u svého dokonale bílého stolu v obležení modelů letadýlek a společně se svou kolegyní si vyměňovali nervózní pohledy.
Zatímco čekal, rozptýlil se občasným nahozením sjíždějících brýlí. Obyčejně tolik trpělivosti neměl. Znepokojovala ho nedisciplinovaná dívčí posila osmého stupně. Snad nebude kazit ročník, na který je letos obzvláště pyšný. Považoval se, co se týče dochvilnosti, za puntičkáře a jinému dítěti by již vyměřoval přísný trest. Její blýskavé jméno mu však svítilo do oka natolik, že byl ochoten jej trochu přimhouřit.
…
„Račte vstoupit, slečno Taris,“ odpověděl na tiché klepání a Sheena se těžkými polstrovanými dveřmi protáhla ze sekretariátu dovnitř.
Kromě zmateného hledání samotné ředitelny ji zdrželo ještě vyplňování nutných papírů. Přes hraný rozzářený úsměv ředitele nepoznala jeho podráždění. Zdvořile pozdravila a projela zrakem přesvětlenou místnost, jejíž strop byl nevkusně posetý visícími zmenšeninami letounů.
„Zdravím vás, slečno Taris, jsem Andra Rawson,“ postavil se a šel si s Sheenou podat ruku. „PROFESOR Andra Rawson,“ zdůraznil a pro úplnou spokojenost už chyběl jen zvuk fanfár. Ředitelův hlas byl přitom velmi ostrý a způsob, jakým doslova sekal věty, Sheenu od počátku rušil.
„Prosím, usaďte se,“ ukázal na křeslo vedle mile se usmívající ženy. „Dovolte, abych vám představil vaši ročníkovou lektorku, slečnu Muriel.“
Sheena pokývla, načež ženě více prosvitly zuby skrz rty a odhalil se na jinak líbezné tváři roztomilý předkus. Vypadala velmi mladě, nejspíše teprve nedávno dokončila studia. Byla z Sheeny viditelně nesvá. Podala Sheeně studeně upocenou ruku, a když svou novou studentku oslovila, skoro se bála, jestli to dělá správně.
„Můžete se seznámit později,“ přerušil je Rawson, „slečna Muriel vás zavede za okamžik do třídy. Chtěl jsem to udělat sám, ale bohužel jsme přišli o nějaký čas, tak… vás aspoň krátce přivítám v naší speciální škole, slečno Taris. Jsem rád, že náš brilantní profil obohatí dcera teefu. Doufám, že i vaše potěšení bude zůstat na oba roky a svůj základ zde dokončit.“
Sheena zbystřila.
„Ale já mám základ dokončen,“ poznamenala neklidně. „Absolvovala jsem všechny zkoušky bez chyby. V přípravě slečny Vodner.“
„Ano, ano, já vím,“ pozvedl Rawson dlaň, aby se uklidnila, „vím o vašich zkouškách a znám slečnu Vodner. Vynikající lektor. Je vidět, že váš otec věděl, koho najímá. Sám jsem s ní na Kitské akademii pracoval, než mě… než mi přiřadili tuto… výjimečnou školu. Nicméně…“ Nadechl se a v očích se mu zalesklo cosi vypočítavého. „Jedna z podmínek vašeho časově nezvyklého nástupu bylo zrušení platnosti těchto zkoušek. Abyste je mohla úspěšně absolvovat znovu. Zde – u nás.“
Sheenin šokovaný výraz zcela ignoroval a pokračoval strojenou laskavostí: „Musíte pochopit, že vaše situace poněkud komplikuje, abych vás teď přijal. Navíc nám přibydou starosti navíc, když zde máme netradičně registrovaného Nositele. Což se samozřejmě v této budově nijak neprojeví, viďte.“
Následně umlkl a Sheena pod jeho bodavým pohledem poslušně pokývala hlavou.
„Výborně!“ promnul si Rawson dlaně a vrátil se k úsměvu. „Nakonec si tedy vyjdeme vstříc. Jsem vskutku nadšen, že na naší zdi slavných absolventů přibude zrovna vaše tvář. A vaše příjmení. Se stoprocentním výsledkem zkoušek, samozřejmě. Rozumíme si?“
Očekával od Sheeny reakci, ale i strnulá tvář mu stačila jako souhlas.
„Báječné,“ zvedl se a odprovázel Sheenu se slečnou Muriel ven. Když se loučil, stiskl Sheeně ruku silněji a s jasným podtextem k ní polohlasem promluvil: „Slyšel jsem, že jste chytré děvče.“
…
Muriel vedla Sheenu do zadní části levého křídla budovy a Sheena mapovala nové prostředí s plným soustředěním. Nyní, když byly chodby liduprázdné, dávaly lépe viditelné popisy u odboček konečně smysl. Slečna Muriel se snažila Sheenu během krátké procházky informovat o škole co nejvíce, ale o čem sama Sheena přemýšlela, neřekla ani slovo. Nechtěla však lektorce do úvodu vskakovat otázkami, tak poslouchala jen napůl a více si všímala, kudy kráčí.
To, čemu se totiž Rawson i slečna Muriel hned první den úmyslně vyhýbali, bylo prozrazení podstaty této školy. Hertiská speciální základní nebyla školou ledajakou a označení „speciální“ mělo svůj význam. Stála jednu ulici od místního sirotčince, který svou rozlohou a kapacitou byl svého času největší v zemi. Všechny děti ze zdejšího ústavu docházely právě do přilehlé školy. Zprvu ji zaplnily většinově, později se škola na děti z neúplných rodin přeorientovala zcela.
Tato skutečnost zde dělala z Sheeny, jež měla oba rodiče, nezvyklý jev. Ředitel Rawson pochopitelně věděl, že jen dočasný. Proto bylo možná dobře, že se k tomuto poznatku Sheena dobrala až o pár týdnů později. Momentálně jí nebylo připomenuto, co o její budoucnosti značí, že ji maminka poslala zrovna sem. Vcházela napjatá do své třídy a nevěděla o povaze zdejších dětí zhola nic.
…
Hrobovým tichem a civěním zhruba dvaceti párů zvědavých očí překvapena nebyla. Vlastně očekávala horší reakce. Už tomu bylo dlouho, co čelila velké pozornosti. Ještě si dobře pamatovala všechny novináře a obchodníky z dob dřívějších. Přišlo jí neuvěřitelné, že si to někdy dokázala užívat. Že někdy v osmi letech stála před kamerou, nesmírně „chytrá“, a předváděla, jak soukromé lekce veřejného vystupování byly k něčemu. Před obyčejnými vrstevníky se zdály překážejícím balastem, který mohla rovnou hodit do koše.
Pozdrav tak Sheena spolkla a představení nechala slečně Muriel. To také proto, že se pozapomněla nad nezvyklým vybavením učebny, která neměla jediný stůl. Před plastovou tabulí seděly všechny děti na zemi na velkých, zvláštně tvarovaných polštářích. Slečna Muriel vytáhla ze skříně jeden i pro Sheenu a poslala ji do volného prostoru k oknu.
Sheena usedla, kam jí bylo řečeno, a jako první postřehla vedle sebe pihatou robustní dívku, která se tvářila, že pro ni na světě není lepšího místa. Mezera mezi ní a zbytkem třídy, kterou Sheena vyplnila, byla očividně úmyslná. Ne však z její strany, neboť jakmile měla Sheenu vedle sebe, její zakřiknutá, baculatá tvář pookřála. Přátelsky se usmála, ale lehce nejistá Sheena ponechala její přívětivou energii bez odpovědi.
…
Výuka začala a hlas slečny Muriel dětem nasměroval pozornost k čelu učebny. Konečně se Sheena mohla uvolnit a prohlédnout si svou třídu bez zbytečného sledování své maličkosti.
I když – kéž by to byla pravda. Nedaleký světlovlasý chlapec se zvídavým kukučem k ní neustále stahoval svůj zrak. Sheena dělala, že jej nevnímá a přitom obhlížela třídu, ve které, ač působila jednolitě, byli spolužáci rozesazeni do dvou skupinek tak, že derité a abiané seděli pospolu nepromíchaně. To ji zaujalo. O to divněji působila její abianská sousedka, která jako jediná posedávala na deritské straně. Když se ale nad tím Sheena zamyslela podruhé, uznala, že zrovna ta tady nejspíše nesedí na straně žádné.
„…mohla by nám k tfomu něco povědět třeba… Sheena?“ přerušila Sheeně rozhlížení Muriel a skrz její křivě rostlý chrup se ozvala vada řeči. „Možná si od zkoušek ještě na něco zajímavého vzpomeneš.“
Zaskočená Sheena se do ticha jen nadechla. Na tvářích spolužáků naskákaly úsměvy, z nichž ten nejpobavenější patřil právě výraznému chlapci. Ochotně mu sekundovala s jakousi hláškou i dívka vedle něj.
„Omlouvám se, slečno Muriel,“ řekla Sheena bez známek rozpaků, „nedávala jsem pozor. Mohla byste mi, prosím, celý dotaz zopakovat?“
„S… samozřejmě,“ nečekala Muriel od Sheeny oficiální tón. „Hovořila jsem o díle Kalera ‚Včelí zvony‘. Dneska jsme jej začali probírat, tak jestli bys nám mohla na úvod o něm něco povědět.“
„Z jakého hlediska?“ ucítila Sheena příjemný návrat jistoty.
„Z jakého… chceš…,“ nevěděla Muriel, co má od náhle sebevědomého dítěte očekávat.
„Dobře. Děkuji,“ poděkovala Sheena a spustila. „Rado Kaler napsal Včelí zvony jako svou prvotinu v osmnácti letech. Byla to původně absolventská práce, povídka popisující občanskou válku v Yutu v padesátém prvním století, kterou zažil jako předškolák. Samotný konflikt není v knize podstatný, jedná se spíše o zábavné dětské historky na pozadí smutného období města. Jazyk je přizpůsoben dětem a situace se snažil popsat věrohodně očima pětiletého. Přesto bych mu vytkla absenci psychologie, kterou výborně ztvárnil v podobných knihách třeba Bretoli nebo Hegenoa. U Kalera dospělí v knize vypadají, že se jich válka za oknem absolutně netýká. Také fakticky jsou události překrouceny. Především časově. Vlajkobijci určitě nevyráželi dveře radnice ráno, když se tam ještě ten den dopoledne upsal starosta veliteli Noremovi. Kdo ví, proč se zrovna Včelí zvony staly tak známé.“
„Ty jsi četla něco od Bretoliho?“ vskočila jí do řeči Muriel.
„Četla jsem všechno od Bretoliho,“ odvětila Sheena a vzpomněla si na loňské propršené léto.
„Tfo je těžká četba,“ zvážněla Muriel. Skoro vypadala, že se jí to nezamlouvá. „A rozhodně některé jeho knihy nejsou pro mládež.“
Sheena krčila rameny: „Nebylo to tak zlé. Nečetla jsem to v době, kdy jsem věřila, že jsem se narodila, protože se moji rodiče drželi za ruce.“
Na to se ve třídě rozezněl smích, jehož intenzitu Sheena nepochopila.
„Dobře… dobře…“ klidnila všechny Muriel, „je vidět, že toho víš hodně, Sheeno. I z dějin. Skoro jako bys tam byla.“
„Taky že byla!“ zvolal Sheenin věrný pozorovatel. „Protože je Nositel!“
Na Sheenu se zazubil a užíval si bzučení, které mezi spolužáky spustil. Když ho bylo znovu slyšet, dodal: „Určitě si to její Levan pamatuje. To není moc fér. Taky bych o tom hodně věděl, kdybych to zažil.“
„Maxi!“ napomenula chlapce Muriel. Ocitla se v situaci, kterou očekávala později. „Nevykřikuj mi tady! A taky tfo tak nefunguje. Nebo tě mám vyzkoušet z událostí posledních let, které jsi určitě zažil?!“
Max sklapnul, ale úsměv mu zůstal, jako by na jeho účet nic nepadlo.
Zato dívka vedle na něj spustila: „Jak to víš?!“
„Vždyť je to Sheena Taris! Byla přece na tom turnaji. Jak si ji můžeš nepamatovat, Nell, porazila Maraiu Bolaire!“ přeříkal Max dívce věty, které měl od kamaráda ještě čerstvě z rána v hlavě. „Nezdá se, ale…“ mrknul na Sheenu, „je to pěkně ohnivá holka.“
Sheena ze svého prozrazení zbledla. Co mu udělala, že o ní tyhle věci hlásí? Nebyla ale jediná, kterou zasáhl. Onu Nell, jíž měl vedle sebe, jeho chování také očividně nasupilo.
„Dobře, Maxi,“ ukončila rázně rozruch Muriel. „Je hezké, že o Sheeně tolik víš, pořád tfo ale neznamená, že si tu budeš hulákat svoje divadlo. Nicméně pravda tfo je. Sheena je Nositel. Divím se, že si tfo pamatuješ, měla jsem na turnaji pocit, že se s Nell vzadu jenom pošťuchujete a nic vás kolem výletu nezajímá. Možná by nebylo od věci, kdybys teď dělal domácí úkoly ve dvojici s Sheenou. Může tě o Kalerovi hodně naučit. V literatuře jsi mě letos ještě moc nenadchnul.“
„Ale –“ otevřela na protest pusu Nell.
„Žádné ale, Nell. Můžeš Kalera vypracovat s někým jiným. Tfobě změna taky prospěje. Jestli se brzy vy dva puberťáci nějak nesrovnáte, posadím vás od sebe hodně daleko.“
Nell svá ústa zase zavřela a zrudla ve tváři. Muriel se odvrátila k tabuli a na Nell bylo vidět, jak kantorku očima proklíná. Občas do této tiché nepřátelské palby zahrnula i Sheenu, která opravdu nechápala, čím si zasloužila výsledek proběhlé scény. Po zbytek literatury už Sheena raději dávala pozor a dělala všechno pro to, aby splynula s hloučkem.
…
Pro Nell s Maxem se ale ani tak neviditelnou nestala. Cítila jejich kontrastní zájem na sobě pořád. I na bílé tabuli viděla Sheena obrys Nelliny tváře, která v ní utkvěla něčím zvláštním. Nemohla si však prověřit čím, protože měla strach, že kdyby se na Nell podívala, jejich pohledy by se střetly.
Ten strach v ní setrval až do konce hodiny. Když Sheena vycházela ze třídy, pořád si přála Nell ještě nějak prohlédnout. Možná, kdyby do svého přání zahrnula ‚nepozorovaně‘, nesplnilo by se jí tak náhle.
„Hej, Sheeno!“ uslyšela za sebou Maxe. Okamžitě zastavila a otočila se. Až poté si položila otázku, proč na něj vlastně reaguje.
S úsměvem k ní došel a zeptal se: „Tak kdy se do toho dáme?“
Mluvil o úkolu z literatury a Sheena mlčela. Pomyslela na nějaké termíny mezi nikdy a absolutně vůbec nikdy. Tenhle kluk už snad neuměl obtěžovat více. Jen jak se tvářil, Sheenu popuzovalo. Doslova se tady na ni nahrnul a způsob, jakým vystupoval, byl diktující. Zvnějšku sice jeho slova zněla mile a nedalo by se říct, že dělá něco špatně, ale v jeho očích bylo něco, co Sheena znala u jiných. Sálalo z něj ‚mám vždycky, co chci‘. Hleděl na Sheenu se samozřejmostí, jako by nepočítal, že neodpoví.
Sheena se zamračila, kde bere Max jistotu, že by ji zajímalo, co by rád. Avšak pravdou bylo, že se přistihla, jak jeho čekání v ní vyvolává úzkost, že musí něco říct. Třebaže se tomu protivila, Max byl hypnotizující. Byl sakra dobrý. Jenže Sheena měla za poslední roky tvrdě vybudovaný alarm na tyhle zkoušky. Odolala a vydala se pryč.
„Počkej,“ zaznělo najednou od Maxe měkce a lehce se přitom dotkl Sheenina ramene, čímž ji zastavil. „Hele, já vím, že je debilní být odjinud. Chtěl jsem toho Nositele hodit do pohody, chápeš? Stejně by to za chvíli všichni věděli a řešili to. Nikdo by se s tebou nebavil, abys náhodou na ně nepšikla lávu nebo něco. Jsou to posraný sračky.“
Teď Max Sheenu úplně zmátl. Marně od ní na něco čekal.
„Ten úkol nech, udělám ho,“ mávl posléze Max rukou. „A dobrý, že jsem tě prokec, jo?“
Ale ani tak od Sheeny nic nezaznělo.
„Jo a Nell si nevšímej. Má dneska nějaké… to… svoje,“ překulil oči a odcházel. V pár krocích se ještě pobaveně za Sheenou otočil: „Hah, drželi pevně za ruce… to je dobrý, to ti kradu.“
„Udělám ten úkol,“ ozvala se na to Sheena náhle. Začala pochybovat, jestli Maxe nezhodnotila zprvu moc rychle.
Max svůj odchod zbrzdil a se sladkým úsměvem na Sheenu mrknul. Nevěděla, jestli to znamenalo ano nebo ne, ale muselo jí to stačit. Sledovala, jak mizí, a tápala ve svých smíšených dojmech. Ani to jí však nebylo dopřáno nadlouho. Během zasněného zírání na Maxe jí nečekaně přilétla rána do lopatky. To Nell procházející kolem zavadila svým loktem o Sheenina záda.
„Jé, promiň!“ Sheenu zachytila, aby drobná deritka střetnutí ustála.
Sheena zvedla k útočnici zrak, co se to děje. Jakmile to ale udělala, tato otázka se jí z hlavy okamžitě vytratila. Měla konečně Nellin obličej před sebou, jak si přála, ve všech detailech. A i s okatou zákeřností se o něm dalo říct jediné – byl naprosto uchvacující. Až nyní zblízka Sheena pochopila, že to, co jí na Nell nesedělo, byla ta neskutečná symetrie bez vady. Připomínala jednu panenku, kterou viděla v dětství. Nemohla se od Nell očima odtrhnout, jak nikdy neviděla tak krásnou živou dívčí tvář. Možná nanejvýš na fotografii v časopise, ale i tyhle ženy byly vždy jiné, když je pak zahlédla osobně po boku vlivných mužů. Tahle holka byla skutečná.
Nell však Sheenino civění nezajímalo. Po jasně neupřímné omluvě s čímsi varovným v očích spěšně pokračovala za Maxem.
‚Já jí to – promiň – vypálím do ksichtu, že se ti hned přestane líbit!‘ zavrčela Sorin, která se s bolestí v Sheeně zvedla jako bouřlivá vlna.
Sheena se snažila Sorin klidnit, ač neměla pro Nellino chování žádný argument. Nebyla tady ani den a její špatný pocit ze školy se jen prohluboval. Vpravdě se její nástup nevyvíjel nejlíp. Co když je tohle jenom začátek? Někde v hloubi tušila větší problémy. Musí mámě školu rozmluvit ještě dnes. Ale Sorin do svých důvodů zahrnout nemůže. Rodiče jí po tak dlouhé době zase věří, že má Sorin pod kontrolou a své schopnosti také. Zejména otec na to teď spoléhá. Bude si muset něco vymyslet.
…
Poté, co Sheena utišila Sorinino podráždění, vydala se chodbou ke schodišti a v ruce žmoulala malý klíč, který dostala od slečny Muriel. Měl být od její skříně nacházející se kdesi v nižším podlaží. Škola ale byla pro Sheenu stále neznámá. Pečlivě se rozhlížela po objektech, o kterých slyšela v popisu cesty, ale již za druhou odbočkou se cítila opět v nesnázích. Všechny zdejší prostory jí přišly stejné. A ještě přitom měla pocit, že její ztracenost kdekdo sleduje.
Popravdě Sheenu sledoval jenom jeden člověk, jehož si všimla už pod schody. Sheenu „tajně“ doprovázela její sousedka ze třídy a snažila se být velmi nenápadná, což vzhledem k jejímu jedinečně robustnímu zjevu bylo takřka nemožné. Zůstávala plachá, pár kroků od Sheeny stranou a dělala, že jejich společný směr je čistá náhoda. Sheena její poťouchlou hru nějakou dobu nekazila a nechala si naznačovat, kudy má jít.
Nakonec se ale Sheena zastavila a bezradně klíček s číslem 58 spolužačce na vzdálenost několika metrů ukázala.
„Padesát osm,“ zvolala na ni a poté, co se spolužačka krátce probrala svou pamětí, ukázala Sheeně prstem přímý směr někam dozadu, kde už Sheena zahlédla řadu skříněk.
Sheena vděčně pokývla nazpátek a baculatá dívka se do vteřiny vytratila jako anděl, jenž splnil svůj úkol. Nechala Sheenu samotnou a ta mezi skřínkami skutečně nalezla tu svou. Za onu nápovědu tak byla velmi ráda. Úschovné skříně pro žáky byly totiž na Hertiské základní rozesety po celém objektu. Mohla by tu bloudit celý den.
…
S myšlenkou, že si alespoň odlehčí od svetru, který s sebou táhne, Sheena otevřela skříň a zarazila se. Byla plná. Ne plná, přeplněná. Oblečením, knížkami, botami, zevnitř oblepená učebními rozpisy.
„No dovol…“ uslyšela záhy za sebou.
Poznámka vzešla z úst dívky s výrazně sytě hnědými vlasy a velkýma očima stejné barvy, které k Sheeně shlížely s prazvláštním odstupem. Sheena dívku ihned odhadovala na mladší, ale byla vyšší a oproti Sheeně zdravě plnější. Jako ostatně kdekdo v téhle škole. Na každém kroku se Sheeně mezi vrstevníky připomínalo, jak chabě rostlá je.
„To jest má skříň,“ upozornila Sheenu.
„To bude asi omyl,“ vyblekotala ze sebe Sheena a podívala se na klíč. Dívka jí ho beze slov vzala z ruky.
„Ne, není,“ řekla, když přečetla číslo. „Tak Tana se mnou být nemůže, ale někdo jiný ano.“
„Prosím?“ nerozuměla Sheena. Dívka si spíše brumlala pro sebe.
„Moje sestra,“ pokračovala k Sheeně. „Škola je plná, některé skříně sdílejí dva i tři. Přála jsem si být se svou sestrou, ale řekli mi, že to nelze. Pak se objevíš ty.“
Sheena se nanovo ocitla v situaci, která byla po ni matoucí. Na to, že se dívka dle řečí zlobila, působila vyrovnaně. Rovněž její projev jako by pocházel od někoho mnohem zralejšího, nebo dokonce z jiné doby. Sheena si nebyla jistá ani jejími emocemi, ani jestli něco z toho, co řekla, patřilo jí.
„Omluv to rozhořčení, nebylo namířeno proti tobě,“ odhadla dívka Sheenino zmatení správně. „Jedná se tu o to, že si Rawson klidně cokoliv změní, jak se mu hodí.“
Dívka si povzdychla naposledy a pak to hodila za hlavu: „Jsem Elen.“
„Sheena,“ odvětila Sheena a sledovala Elen, jak dělá pořádek ve skříni.
„Sheena? Vskutku?“ nevěřila Elen. „Iliánská bohyně zázraků?“
„Ano,“ kývla Sheena potěšena. „Ty znáš mytologii Iliánů?“
„Dalo by se to takto zhodnotit,“ vzala Sheeně svetr z ruky, aby ho napasovala dovnitř.
„A… odkud? Četla jsi něco? Třeba… Iliánské pověsti?“ nechtěla si Sheena nechat ujít příležitost bavit se s někým o Iliánu. Už teď se jí Elen zamlouvala. Aniž by ji znala, cítila, že budou mít hodně společného.
Jen co Elen zaslechla název knihy, tajuplně se usmála:
„Jo, četla. Musela. Povinná četba.“
Sheena její úsměv nepochopila.
„Iliánské pověsti nejsou mezi tituly na zkouškách.“
Elen pobrala své věci na další výuku a zavřela skříň. Její pobavení v obličeji nemizelo. Když uznala, že Sheena vážně neví, o co tady jde, prozradila: „Napsal je můj otec.“
„Zahar Elbrow je tvůj otec?!“ vyletěl Sheeně tep do oblak.
Elen na Sheenu natočila sešit se svou jmenovkou „Elenora Elbrow“.
„Tak jest,“ potvrdila, avšak Sheenino zanícení ji nechávalo chladnou.
„Ale… ty máš sestru?“ zamyslela se Sheena. „Máma mi říkala, že pan Elbrow má jenom jednu dceru.“
„Ano. Tana není moje sestra. Tedy je… ale není. Je adoptovaná. Jestli ji potkáš, určitě si ji nespleteš. Nedovolí, aby tomu tak bylo. I aby sis myslela, že je Elbrow.“ Usmála se znovu jako předtím, ale už Sheenu netrápila: „Stačí, aby otevřela ústa. Představí se ti. Pochopíš, až ji uvidíš.“
Poté Elen pohlédla na hodiny na konci chodby: „Omluv mě, už musím jít. Uvolnila bych ti místo až zítra. Vydržíš to?“
„Dobře,“ hlesla Sheena stále někde mezi snem a skutečností.
AAA
Po únavném dopoledni ve škole se Sheena nemohla dočkat, až uvidí mámu. Vcházela do nemocnice se seznamem stížností, které jí okamžitě předloží, aby tam už nikdy nemusela. Doufala, že potká i otce a zrušené zkoušky se vyřeší. Přece nemohl s něčím takovým souhlasit. Ty zkoušky potřebuje, aby mohla nastoupit s novým rokem do paláce.
…
„Tady je můj radiátor!“ natahovala Mishi z postele k Sheeně ruce. „Každá peřina málo, pojď ke mně,“ popoháněla ji Mishi k přitulení.
Sheena se v demonstraci velkého otrávení doloudala pomalu k mámě a přisedla si na postel. Mishi nedbaje Sheeniny nálady přitiskla zamyšlený obličejík k sobě a lehce s jejich těly houpala.
„Jsi celý život tak horká. Miluji to,“ pochvalovala si. Jenže mačkanou Sheenu to nijak netěšilo a jen zvedla k mámě zrak. „Copak?“
„Vypadáš,“ nezdálo se Sheeně, „…šťastně.“
A nebylo to obyčejné štěstí, které Sheena na mámě viděla. Teď měla v panenkách tajuplné jiskřičky. Vypadala zvláštně, skoro zamilovaně. Každou chvíli by se mohla vznést.
Nad tím se Mishi pozastavila.
„To jsem,“ uvědomila si a znovu se usmála. Vysvětlení si nechala pro sebe. „Ale ty vypadáš hrozně vážně. Někdo tě v té škole kousl do zadku?“
Své dítě sice nepobavila, ale nečekanou veselostí zredukovala téměř všechny výtky, které si s sebou do pokoje neslo. Sheena najednou nevěděla, odkud začít.
„Nepotřebuji tam být, mami. Učí se tam samé jednoduché věci, které mám dávno za sebou,“ bručela.
Mishi mhouřila oči. Čekala, že tohle na ni Sheena bude zkoušet.
„Myslím, že je tam pořád dost nových věcí, které tě můžou naučit,“ konejšila Sheenu hlazením a neměla na mysli zrovna učební látku. „Nebudeš se tam nudit, věř mi. A když jsi takový chytrolínek, můžeš pomoci nějaké kamarádce… nebo kamarádovi… co?“
Na to se Sheena prázdně nadechla s nepříjemnou vzpomínkou na Maxe. Něha, která z mámy vyzařovala, však byla odzbrojující.
„Sedí se tam na polštářích,“ kňourla protivně. „Mami… já nechci.“
„Bude se ti tam líbit,“ odpověděla Mishi klidně.
„Řekla jsi mi, že mě nebudeš nikdy do ničeho nutit. Že je to můj život a můžu si o něm rozhodovat sama. Že sama vím nejlépe, co je pro mě dobré. Jako dospělá!“ čílila se Sheena dál a Mishi vyprskla smíchy, protože tahle slečna mluvící o dospělosti se právě vztekala jako malé dítě. Ale měla pravdu. Řekla to své dceři mnohokrát.
„Dobře, miláčku. Tak jinak. Rozumím, že to tam neznáš, a tak je tam všechno už z principu špatně. Takový syndrom malého Tarise,“ řekla na to Mishi a v hlavě jí proběhlo, že i velkého. „Ale já bych ti ráda ukázala něco, co znám, víš. Dělaly jsme to tak vždycky. Něco jsem ti ukázala a ty ses rozhodla. Tohle je to samé, jen tam teď nemůžu být s tebou. Já měla školu ráda a měla jsem tam kamarády. Zažila jsem tam spoustu pěkného. Nebudu tě nutit tam chodit, ale prosím tě, abys tomu dala šanci. A abys to všechno zvládla poznat sama.“
Věnovala Sheeně chvíli, aby se v nafučené hlavě stihly věci dorovnat.
„Takže, prosím, dochoď s těmi dětmi ročník. Jsou to už jen dva měsíce a pak, pokud na jaře nebudeš chtít nastoupit do dalšího, nenastoupíš. Co ty na to?“
Sheena neodpověděla.
„Jen dva měsíce pro mě, dobře?“ smlouvala Mishi.
Sheena naštvaně vzdychla, ale nakonec souhlasila: „Tak jo.“
Mishi ji znovu přitiskla k sobě. Nejradši by z ní nějak tu špatnou náladu vytřepala. „Ale no tak! Copak tam nebylo nic, pro co by stálo za to se tam vrátit?“ zeptala se a vtom v Sheeně pocítila záchvěv.
„Víš, koho jsem potkala?!“ vyhrkla Sheena a v mžiku měla v sobě zápal, jako by na vše předchozí zapomněla. „Dceru Zahara Elbrowa! To je neskutečné, máme spolu skříň! Jmenuje se Elen a je… normální!“
Mishi se uchichtla: „A nikdo jiný tam normální nebyl?“
„Ne.“
„Tak to si máš s kým povídat o knížkách. Nebo by tě mohla vzít k sobě domů do Sendorského sídla poznat pana Elbrowa osobně.“
Působila až podezřele klidně a to Sheeně nedalo: „Chápeš, jaká je to náhoda, mami?! To je úplně úžasné!“
Mishi na tváři prosvítalo culení. Nevydržela udržet v tajnosti, co plánovala, a Sheeně prozradila: „Není to náhoda. Zjistila jsem si, do jaké školy v Hertisu Elenora chodí. Zavolala jsem tam a řekla jim, aby tě k ní nějak nenápadně… přišoupli. Myslela jsem do stejné třídy, ale řekli mi, že je o dva roky mladší a to by bylo pro tebe moc. Tak jsme vymysleli… stejnou skříň.“
Pobavila se Sheeninýma vykulenýma očima a pak se zahloubala někam do sebe. „Poprvé jsem použila sílu toho, že jsem se představila jako žena teefu Taye Tarise. To jsem co,“ poukázala na sebe káravě.
Sheena se však vrhla na mámu s vděčnou vervou:
„Naprosto nejlepší, mami! Děkuji!“
…
Sheena se nořila s radostí do vzpomínek na svůj jedinečný zážitek a Mishi se ulevilo, že první protesty zvládla bez větších zádrhelů. Věřila, že se Sheena brzy se svým novým úkolem smíří, jen je potřeba překonat začátek. Když se totiž Mishi probudila v nemocnici a Tay odešel, nedalo jí pomyšlení, že by Sheenu opustila a ta by zůstala někde uzavřená před celým světem, protože jinou možnost jí oni jako rodiče nikdy nedali.
„Tak to bych si asi zasloužila karamel,“ šťouchla do Sheeny po chvíli. „Skočíš mi pro něco dolů?“
…
Sheena ihned vyrazila ven na chodbu. Vykročila si k výtahům, ale neušla daleko. Brzy blízko nich mezi míhajícími se těly postřehla věrně známý tmavě šedý sametový oblek strejdy Maria.
„Strejdo!“ upozornila na sebe, než k němu doběhla. K překvapení ucítila jeho ruce v podpaží a ocitla se nad zemí. „Né, nezvedej mě!“
Zbytečně. Mario si Sheenu vytáhl i přes vyjeknutí nahoru jako malou holčičku a Sheenu nad zemí popadla závrať. Rychle omotala nohy kolem jeho pasu, rukama se připoutala k jeho krku a celá se na něj natiskla.
„Strejdo, prosím!“ naléhala, když spatřila, kolik očí na sebe strhli. „Na tohle jsem už velká!“
„Jaktóóó?“ škádlil Mario a s Sheenou navíc zlomyslně houpal. „Ještě před dvěma rokama se ti to líbilo a od té doby jsi nevyrostla ani o kousek.“
„Nemyslela jsem výškou!“
„Nóó dobře,“ přestal s Sheenou lomcovat, ale na zem ji nepustil. „Možná jsi krapet zženštěla, ale to se nepočítá. Já si budu svoje sluníčko zvedat, kdy budu chtít. Teda, pokud mě, stárnoucího dědka, někdy nepřepereš.“
Na to se Sheena rozchichotala. Blažená jeho hereckými výkony rychle přestala protestovat. Neuvěřitelné, jak to dělá, že se nedá vedle něj dlouho mračit. Bylo to tím, jak věci podával. A Sheena už od dětství hltala každé Mariovo slovo už jen proto, jak ho uměl říct.
Ale až teď s dozráním dívčích let vnímala silněji, jak moc šarmantní vlastně je. Zářila z něj taková mužská síla, takový pevný charakter, že být zrovna tou, které si všímá, bylo zkrátka nádherné.
Omotaná kolem něj se tak Sheena uculovala nad myšlenkou, kterou nastínil. Neuměla si představit, že by někdy zestárl. Přišel jí pořád stejný. Stejně statný, energický, ve formě. Bylo znát, že se také o sebe intenzivně stará, navzdory strašení důchodem, které mu viditelně bloudilo myslí. Kdyby Sheena byla na jeho místě, o nic takového by se nebála. Ve srovnání s jejím otcem působil jako nezdolná chlapská skála plná života.
Tím jí i docházely souvislosti s množstvím všemožných „kamarádek“, které vedle něj kdy zahlédla. Měla už dost let na to, aby si srovnala, co o něm vypovídají tyhle vzpomínky. Ostatně před ní i máma na toto téma občas utrousila něco kyselého. Avšak pro Sheenu to bylo prázdné zlořečení. Sama zbožňovala, jaký strýc je. Především jako jeho „sluníčko“ ani nemusela brát v potaz, kdo ho zrovna zajímá. Stačilo, aby k němu kdykoliv vztáhla ruce, a už měla veškerou jeho pozornost jen pro sebe. V tu chvíli všichni ostatní měli smůlu. Zachytila ho do svých kouzelných sítí stejně, jako on zachytával ji. Jako teď, kdy se v jeho hřejivém pohledu ztrácela i se vším, co před chvílí řešila. Mlčky jí úsměv vracel a nevadilo, že se na sebe culí již pěkně dlouho.
Následně ale Mario začal uhýbat očima někam dozadu a nepřestal, dokud Sheeně nedošlo, že značí, aby se ohlédla. Učinila tak zamračená, co jim jejich chvilku narušuje, načež se v ní všechno sevřelo, když uzřela otce stát jen krok od nich. Nijak se znenadání neobjevil. Z atmosféry vyplynulo, že tady stojí celou dobu a její výstup s Mariem sleduje.
„Ahoj, tati,“ hlesla překvapeně.
Bleskově v sobě škrtila, jak hloupě si teď před otcem připadá. Hned byla strejdova náruč nepohodlná. Mario pochopil a pomohl jí seskočit.
„Promiň… neviděla… jsem… tě,“ zadrhávala se Sheena v hlase a uhlazovala si oblečení.
Tay se na Sheeniny provinilé tiky zatvářil ještě tvrději, než když pozoroval, jak se tetelí blahem v Mariově náruči.
„Jo, jsem neviditelnej,“ pronesl k ní ledově. Pak se očima vrátil k Mariovi, jako by ho Sheena dále nezajímala. „Jdu na to,“ dokončil rozhovor, který jim přerušila, a odešel.
Sheena se na otcův odchod ještě nadechla, že by něco obhájila, ale nestihla už nic říct. Otec spěchal pryč.
…
Na svém povadlém líci ucítila dva šimrající Mariovy prsty. Něžně několikrát přejely tam a zpátky.
„On se odbručí,“ chlácholil ji. „Je naštvanej, že musí do Kity.“
Sheena neodpovídala. Stále ji cosi kousalo, než od strýce zaslechla:
„Máma je vzhůru?“
„Jo,“ probrala se. „Musím… musím jí pro něco skočit.“
„Dobře, půjdu se na ni podívat,“ pokývl a začal se od Sheeny vzdalovat.
Sheena pohlédla znovu do chodby, skrz kterou táta odešel.
„Strejdo?“ docupitala k Mariovi. „Já… našla jsem krabici. Nahoře ve svém pokoji. Ve skříni.“
Maria zamrazilo a zastavil se.
„Chtěla jsem se tě zeptat, jestli… jestli si ji můžu nechat.“
Mariovi problýsklo hlavou něco o nedokončené práci svých lidí. Znervózněl a pokleknul, aby k Sheeně neshlížel.
„Můžeš. Byla vždycky tvoje,“ řekl a viděl, že neoznamuje nic nového. „Ale… Můžu tě o něco poprosit?“ chytil Sheenu za ruce a rozhlédl se.
Bylo mu nepříjemné mluvit o tom zrovna tady. Zvláště jednoho muže u výtahu sledoval s napětím.
Znatelně ztišil: „Schovej ji někam, kde ji táta neuvidí. Jo? Prosím…“
Té náhlé vážnosti Sheena nerozuměla. Zaražena pohlédla k výtahu, čeho se strýc bojí.
„Dobře,“ špitla.
Mario s pevným stiskem dodal: „A ani mámě neříkej, že —“
„Rozumím,“ přerušila ho Sheena, „pochopila jsem. Nebudu o ní nikomu říkat. A… díky, strejdo. Ty knihy jsou úplně úžasné!“
Mario zvolnil a usmál se: „Ty jsi můj chytrý miláček. Slibuju, že ti to jednou vysvětlím. Ale teď ne, prosím. Neptej se mě. Teď… o tom nemluv. Teď budeme s mámou.“
Poté se zvednul, věnoval Sheeně pusu na tvář a zamířil k Mishi.
Sheena se však za svým karamelovým úkolem nevydala. Zůstala na místě a nedokázala od zad strýce odtrhnout svůj zrak. V hypnóze příchozích myšlenek Sorin ještě líbezně spustila:
‚To znám takovou pohádku o starém králi jedné země, který si nikdy nezvolil svou královnu. Tak dlouho se bál, že si vybere špatně, až zůstal v očích všech úplně sám. Když pak na stará kolena jeho srdce rozehřála spanilá zrzka, ovládnut panikou ji podstrčil svému rádci. Nevěděl, jak jinak přestat na ni myslet, než z ní udělat to nejzakázanější ovoce – ženu svého nejlepšího přítele. Zařídil velkolepou svatbu a s bolestí sledoval, jak mizí.
Jenže manželství rádce neprobíhalo, jak se domníval. Jeho přítel se ke své ženě ani po roce neměl. To nahlodávalo královy staré rány a dávalo všanc letité přátelství. I tu podlehl síle touhy a rádcovu ženu s vyznáním navštívil. A přestože ji miloval, byl natolik zvyklý na svůj život, že si neodkázal představit sebe obtěžkán závazky. Řekněme třeba… dítětem. Dítětem stvořeným v lásce, která by mu vzala jediného přítele a taky rádce, kterého tolik potřeboval pro svou vládu. Dítětem, jež je napůl podružné rasy. Dítětem, které se ke králi moc nehodí.‘
Sheeně stekly první slzy po tváři.
‚Přece bys starému bláznovi nezazlívala, že tě nechal tam, kde ses narodila,‘ pokračovala Sorin. ‚Staral se o tebe i tak moc hezky. Jezdil za tebou, hrál si s tebou, miloval tě. Byl tu pro tebe, když jsi chtěla. Hodný strejda…‘
Sheeně se zatočila z bouřících emocí hlava a rychle se posadila. Bylo jí jedno, kdo sleduje, že pláče.
‚Ne, Sheeno,‘ postřehla Sorin ve změti prožívaného střípky úvah, ‚já si nemyslím, že by to Taris nevěděl. Jediný, kdo o tom nevěděl, jsi byla ty. Viděla jsi ty tající pohledy mezi dospělými pořád. Když se jednalo o tebe, rostlo mezi těmi třemi napětí, které se nedalo přehlédnout. Řešili vše spolu. Proč asi? Proč by do tvých starostí máma zatahovala Maria? Věděl o tobě někdy i více než Taris. Přemýšlej! Taris se snažil být ti tátou, ale od doby, co jsi se mnou – co jsi jedinečná – tě už nedokázal vystát. Chtěl tě použít v paláci, ale najednou jsi byla k ničemu. Nač by se dál staral.
Věřím, že mají s Mariem nějakou dohodu, kvůli které to Taris s tebou musí až do šestnácti vydržet. Možná má za to něco slíbené. Jeho křeslo? Možná? Když už tu hru začal, nějak přetrpí, že existuješ. Nebo to naopak už trpět nechce a potřebuje tě dostat z očí. S tvou mámou na pozoru to šlo těžko, ale teď? Proč se tu Taris setkal s Karou, Sheeno? Čí práce je ve skutečnosti Maraia? Víš? Jak moc věříš jeho schopnostem něco zařídit?‘
‚Nech toho, prosím,‘ trpěla Sheena.
Rozkládalo ji, že vše do sebe zapadá.
‚Myslím, že Mario v době, co jsme přišly k sobě, vytušil, že se Taris bude kroutit a nebude se chtít o tebe starat. O cizí dítě a ještě Nositele, které tak nesnáší. Byla jsi na něj moc. Tak Mario sehnal pro mámu místo v Hertisu blízko nemocnice, kde byste mohli spolu žít. Konečně jako rodina. Proto koupil ten byt a vybavil ti pokojík vším, co máš ráda. Chystal se k tobě přiznat.‘
‚Přestaň!‘ nechtěla už Sheena nic slyšet.
‚Ne, ty přestaň!‘ opřela se do ní Sorin, ‚Řekni mi, proč brečíš?! To, nad čím přemýšlíš, nedává vůbec žádný smysl! Měla bys být ráda! Nemusíš už hrát tuhle šaškárnu! Hraješ si tu na šokovanou, přitom jsi to tušila. Teď, když už nemá smysl si na něco hrát a máma leží tady, Mario tě chce více, než kdy dříve. Může se zbláznit, aby tě držel. Úplně se užírá minulostí. Copak to nevidíš? Celý život jsi chtěla mít tátu, jako je on! A máš! Chápeš to?! Sheeno?!!!‘
Pár minut nechala Sheenu v tichu. Sheena byla pro prakticky smýšlející Sorin chvílemi naprosto nečitelná.
Až když se zklidnila, Sorin nadzvedly rýsující se myšlenky: ‚Oh, neříkej mi, že pro tebe to debilní příjmení něco znamená. Možná, když ti bylo pět, ale teď? Po tom všem? No… podívej se, co si tím způsobila tvoje máma. Být Taris pro ni dnes znamená umírat. Mohla být Ward. Mohla si užívat lásky. Místo toho se nechala ubíjet bezcitným Tarisem. Byla jsi tolikrát u toho, když na ni křičel. Kolik si toho kvůli němu naplakala. A ty taky! Tohle chceš? Budeš čekat, až budeš tady jediná pro něj na ráně?‘
‚Ne,‘ odpověděla Sheena rozhodně a s horkými tvářemi přijímala Sorininu sílu k rozpouštění úzkosti.
‚Dobře… dobře,‘ líbilo se Sorin. ‚Tak se seber a řekni, co s tím uděláme.‘