Návrat na hlavní stránku

Konec hry

Dcera svého otce – kapitola dvacátá

Byly tomu dva týdny, co Sheena chodila do Hertiské speciální školy. Společně s otcem přebývali v malém bytě cihlové řadovky, před kterou každé ráno Sheena seděla na lavičce a očekávala svého strýce, jenž pro ni pravidelně přijížděl. Docházka byla pro Sheenu hned snesitelnější, když ji strýc těch pár ulic do školy svezl a mohli si povídat. I nové bydlení už nebylo nepřátelské. Sheena myslela často ve svém pokoji na to, že jej strýc vybíral sám jen pro ni. S tím vědomím jako by se všechny místnosti v bytě přemalovaly jasnější, krásnější barvou. Celé město získalo příjemný potah důvěry, kterou Mario u Sheeny měl.

Těšila se na strýce ráno co ráno dokonce tolik, že nevydržela vyhlížet z okna a vybíhala dříve. Možná kdyby se pár minut dnes zdržela, zastihla by telefonát, který by jí vysvětlil, proč se nedočká. Místo toho seděla venku a tento fakt jí docházel pomalu. Výuka ve škole již začala, ale s čekající Sheenou to nijak nepohnulo. Dala svému strýci ještě půlhodinu a pak si to posmutněle šinula do nemocnice.

Měla štěstí. Mario právě na parkovišti řešil poslední záležitosti. Tvářil se vážně a ani na Sheenu nedokázal zahrát obvyklé veselí. Jenom se krátce s Sheenou rozloučil. Omlouval se pro práci, že musí nadlouho zpět do Kity. V očích byl však ublíženě smutný. Nevěřila mu ani slovo.

Když odjel, Sheena se s popíchnutým srdcem vydala za mámou. Svůj spěch zbrzdila až přede dveřmi jejího pokoje, ze kterých zrovna vycházel otec. Střetli se pohledem, ale nepozdravili se. Prošla kolem něj a zavřela za sebou. Skrz okýnko sledovala, jak mizí.

„Takže teď se s tebou baví?!“ neuhlídala si rozzlobený tón.

„Prosím?“

„Už se nehádáte?“ pokračovala Sheena do okýnka.

„Ne… nechceme se hádat. Shodli jsme se, že to nemá smysl.“

„A předtím to mělo smysl, aby na tebe křičel?“

„To není jeho vina, zlatíčko,“ řekla Mishi klidně, přestože vnímala, s jakým naladěním Sheena dorazila.

„Neřekla bych,“ zabručela Sheena na to a šla se k mámě posadit.

Mishi jí srovnala všechny nezbedné pramínky, ale celkovému výrazu Sheenina obličeje to nepomohlo. Stále tam něco zlostně pracovalo.

„Proč nejsi ve škole? Je všechno v pořádku?“ ujišťovala se.

„Jo, jen… prostě to nechápu. Čím si zasloužil, žes mu odpustila?“

Mishi unaveně povzdychla. „Odpuštění si nemusíš zasloužit, Sheeno. Nedělal to naschvál. Nechtěl mi ublížit. Není, co bych mu odpouštěla.“

To Sheenu nadzvedlo: „Že to nedělal naschvál, stačí?! Co z toho máš, že všechno hodíš za hlavu? Stalo se to a ty ležíš v nemocnici!“

„A co bych z toho měla, kdybych to za hlavu nehodila? Pořád tady budu ležet.“

„Já nevím,“ hýbaly s Sheenou emoce, „třeba bys s ním nemusela ztrácet čas a byla s někým, kdo tě má skutečně rád.“

„Táta mě nemá skutečně rád?“

„Ne. Nemá!“

„A kdo mě má podle tebe skutečně rád?“ založila Mishi ruce.

„Strejda Mario.“

„A ty ne?!“ pinkla jí Mishi prudce nazpět.

Sheena se zarazila.

„Samozřejmě,“ řekla zmatena takovou otázkou.

„Dobře…“ mračila se Mishi. „Já jen, že jsi vytáhla jako první Maria. Odkdy je pro tebe důležitější než ty sama?!“

„Sebe jsem nepočítala, mami, myslela jsem nějakého… muže.“

„Tak příště se sebou počítej, ano? Jenom se sebou. Až budeš zase soudit, kdo má koho rád,“ ukončila Mishi přestřelku.

Ticho však nemělo dlouhé trvání. Sheena se s neklidem pokusila k mámě přitulit, ale vůbec jí to nešlo.

Znova opatrně spustila: „Jen jsem chtěla říct, že… že ti může lhát, mami. Sama jsi říkala, že se v něm nevyznáš. Kde bereš tu jistotu, že na tebe něco nehraje?“

„Nikde. Nic se neděje, jen tady je. Chtěla jsem to, a tak mi vyhověl.“

Jenže Sheena se dál jevila plná zášti.

„Jen se tě snaží dostat, kam chce,“ zamítla mámě její verzi.

To Mishi překvapilo. Takové věty u Sheeny nepoznávala.

„A ty víš, co chce?“ zvídala.

„Jo.“

„Odkud?“

„Vidím to!“ štěkla Sheena naštvaně.

„Vidíš co?!“ vystartovala i Mishi a ihned se jí z toho udělalo zle.

Raději tedy umlkla a zanechala boje. Sheenina kritika se jí dotýkala, ale přitížit si nechtěla. Chvíli přemítala, než se Sheeny optala:

„O co ti jde, miláčku? Co po mně chceš? Abych se s ním nebavila? Mám mu říct, ať odjede?“

Sheena mlčela a hleděla tvrdohlavě do okna.

Mishi pokračovala: „Kvůli čemu? Chceš jeho čas? Mám být místo něj s tebou?“ Chytila Sheeninu tvářičku a natočila k sobě. „Řekni mi, upřímně, Sheeno, o co tady jde? Nebo tě mrzí, že si s ním nerozumíš ty? Chtěla bys s ním taky takhle být? Vidím, že jste si něco provedli a nemluvíte spolu, tak za ním běž a urovnejte si to. Můžeme tady být přece všichni tři.“

„Ne. Nechci,“ vytrhla se Sheena.

„A co chceš?“

„Proč strejda odjíždí? Poslala jsi ho pryč?“

„Ano. Poprosila jsem ho, aby naší rodině nechal soukromí.“

„Už není rodina?!“ zvýšila popuzená Sheena opět hlas.

„Poslyš, Sheeno,“ povzdychla Mishi. „Ty víš, že k nám Mario vždycky patřil, ale… jsou tady nějaké věci mezi námi dospělými, které prostě překážely,“ snažila se vysvětlit a hladila Sheenu na usmířenou. „Je to trochu složité, nechci tě tím teď zatěžovat, ale věř mi, že je lepší, že odjel. Vím, že jsi byla ráda, že tu je, ale já to potřebovala takhle. Omlouvám se, že jsem nebyla schopna to vyřešit lépe.“

Sheenu mámina snaha o smír usměrnila. Přestala s řečmi a opřela se do její vyzáblé náruče. Nechala se mámou konejšit, uvnitř však protestovala dál. Stěží se zvládala mámě nastavit k polaskání.

„Říkala jsi mi,“ začala nanovo s nespokojenou notou, „že než jste si s tátou začali, strejda Mario tě taky požádal o ruku. Proč jsi ho odmítla?“

Mishi uvolnila své objetí. Přestávala rozumět, co tomuhle dítěti vězí v hlavě. „Proč to teď řešíme, miláčku? Proč mě pořád tlačíš k Mariovi?“

„Kdyby sis vzala strejdu Maria, bylo by ti lépe.“

„Kdybych si vzala strejdu Maria, nebyla bys tady.“

„Skutečně?“ zaznělo od Sheeny podezření. Mishi udiveně pozvedla obočí, co na tom Sheena nevidí jasného. „A když už jsem byla na světě, proč jsi plakala, že jsi sama? Strejda Mario na nás čas měl, jezdil k nám pořád. Měla jsi ho ráda, proč jsi mu nedala šanci?“

„Protože jsem byla vdaná?“ hlesla Mishi nevěřícně.

„No a?“ opáčila Sheena.

Mishi začalo srdce úzkostlivě bušit. „Chceš mi tím říct, Sheeno, že jsem si vybrala špatně? Měla jsem prostě rozbít naši rodinu? S tatínkem Mariem bys byla šťastnější?!“

„ANO!“ vypálila Sheena jednoznačně. „Myslím si, že kdybys byla se strejdou Mariem, byly bychom obě šťastnější! Kdybych byla jeho, nemusely jsme být tak samy. A on by na tebe určitě nikdy nekřičel a neříkal ti, že jsi hloupá. Vůbec by nám tolik věcí nezakazoval a staral by se o tebe a možná… možná, že bys ani dneska nebyla tady a já bych nemusela sledovat, jak se ztrácíš, mami!“

Sheena tvrdými slovy zasadila své matce ránu, ze které se Mishi div nezastavil dech. Slyšíce dceřiny výčitky se jí nahrnuly do očí slzy a nevěděla, co na to říct. Pohlédla kamsi do prázdna, skousla ret a přemýšlela.

„Já… já vím, že… že máš Maria ráda a že jsme byly hodně samy, Sheeno, ale… snažila jsem se ti dát ze sebe všechno, víš to? Nevěděla jsem, že ti to nebude stačit… že mi to jednou takhle vrátíš.

Nevím, co ti na to říct. Když s námi táta nebyl, prostě jsem nechtěla být s Mariem. Raději jsem byla jen s tebou a snažila jsem se ti všechno dát sama. Já chápu, že jsi mě viděla někdy plakat, ale to nebylo proto, že bych nikoho neměla. Měla jsem tebe a opravdu jsem byla ráda, že můžu každý den trávit s tebou. Soustředit se na tebe. A neudělala bych to jinak. Nevyměnila bych jedinou minutu, kdy jsem mohla vidět, jak se tváříš, žiješ a dýcháš za společnost nějakého muže. Prosím… nevyčítej mi to.“

Jenže Sheena se nadále mračila, jako by se jí nic nelíbilo.

„Ale jestli je ti to málo, Sheeno, a chceš být s Mariem, tak buď. Buďte spolu, jak moc chcete. Nikdy jsem ti nebránila s ním být. Kdykoliv jsi chtěla, tak přijel. Nevím, k čemu by ti bylo, kdybych s ním byla já, protože vzhledem k tobě jsme se oba mohli přetrhnout, aby sis neměla na co stěžovat.

Takže fakt nechápu, proč teď řešíš, čí bys byla radši. Víš, že tohle přivlastňování nemusím, a taky jsem ti vždycky říkala, že nepatříš nikomu. Je jedno, kdo ti dělá tátu. Jsi svoje a za chvíli dospělá. Sama si rozhodni, s kým budeš. A prosím… nechej tuhle svobodu i mně. Já chtěla být jenom s tebou, tak jsem byla. Nechtěla jsem řešit žádné muže a věnovat tomu čas, který jsem měla pro tebe. Pokud si myslíš, že kvůli tomu jsem tady, pak bylo moje rozhodnutí, že jsem dneska tady.

A teď… chci u sebe jenom vás dva. Nikoho dalšího. Tohle je můj život a tvoje starost je jen ten tvůj. Takže, jestli jsi nespokojená a máš pocit, že ti v něčem bráníme, támhle jsou dveře, a buď si kde chceš a s kým chceš. Slibuji ti, že tě nikdo nebude zastavovat. Zařídím to pro tebe.“

V posledních větách už Mishi v sobě neudržela lítost a v roztřeseném hlase spustila pláč. Sheenu probraly signály přístrojů u postele, jež náhle změnily stav. 

Okamžitě mámu chytila: „Promiň, mami, nechtěla jsem tě rozčílit! Prosím… nebreč! Já chci být s tebou! Už to nebudu řešit, promiň!“

Mishi si přitiskla vystrašenou Sheenu na hruď a ztěžka bědovala: „U Lin-Chua, dítě, co se ti to děje v hlavě? Copak jsi už zapomněla, jak to bylo? Co všechno jsme si povídaly? Tolik ses za poslední dny změnila!“

„Ne, mami, já jen… bojím se. Nevím, co budu bez tebe dělat! Komu budu naslouchat?“

„Jenom sobě, zlatíčko!“

„Ale jak? Ty to nechápeš! Nevíš, jaké to je mít v sobě Sorin!“

Mishi uslyšela zmínku o Sorin a rozpoznala na Sheeně zoufalé pomatení. Zvážněla. Poslední týdny se stalo mnoho nového, čemu se Sheena musela věnovat. Je možné, že se Sorin nějak chytá její roztříštěné pozornosti? Nebylo pochyb, že během pobytu v Hertisu Sheenin projev ožil. Už to nebyla rozmrzelá Sheena, pro kterou byl i posed na zahradě daleko. Teď tady pobíhala a řešila jednu věc za druhou. Kde se v ní berou takové nápady?

„Ale vím,“ řekla Sheeně. „Taky mám svou Sorin. Není to sice žádný Levan, ale taky mě nechce nechat na pokoji. Víš, když jsem byla mladší, uměla jsem být vděčná. Uměla jsem být šťastná a věřila jsem, že se všechno děje, jak má. Dostalo se mi takového požehnání, když jsem poznala tvého otce. Myslela jsem si, že brzy umřu a on to změnil. Najednou jsem se o tolik věcí nemusela starat díky němu. Pak jsem chtěla rodinu, ale tvrdili mi, že jsem neplodná. I tak jsem ale přivedla na svět tebe a netrvalo to ani nijak dlouho. Všechno jsem dostala. Už jsem si opravdu neměla na co stěžovat. Jenže nefunguje to samo, víš. Přestala jsem dávat pozor a nějak zapomněla. To kvůli své Sorin tady teď ležím. Ukazovala mi na to, o čem jsem věděla málo, abych byla podezíravá. Vždycky si něco našla. Vybírala mi ty nejhorší verze, kterých jsem se bála a pomalu mě hlodala svými řečmi. Vzala mi všechno zdraví. Mohla jsem se na to vykašlat a radovat se s tebou o něco déle. Místo toho jsem pořád řešila, co znamená to a tamto, co tvůj táta udělal a neudělal a proč to udělal. Trápila jsem se úplně zbytečně. A za to nemůže on. Snažil se mi tehdy vysvětlit, jak moc si domýšlím, ale já mu to nevěřila. Byla jsem na něj za to hrozně zlá. Ale viděla jsem, co jsem chtěla vidět. Našla jsem si vždycky potvrzení toho, co jsem si vymyslela. Chovala jsem se k němu tak, aby mu se mnou nebylo dobře, tak se mi vyhýbal.

Dneska mě to mrzí, Sheeno, nedělej to samé. Nevybrala jsem si špatně, vím to. Nemusím věřit, že mě má táta rád. Je to tak. Ani nepotřebuje, abych tomu věřila. I když mu to nebudu věřit, bude pořád tady. Možná na chodbě, někde jinde v nemocnici, ale bude tady a bude se o mě starat. Nemusíš totiž věřit tomu, co je, rozumíš? Když to je, nemá to kam zmizet. Jen když si něco vymýšlíš, tak se to bez tvé víry ztratí. Jenom lži si musíš pořád opakovat a hledat pro ně důkazy. Přestaneš jim pomáhat a sesypou se.

A já nevím, co ti Sorin říká a jestli je to pravda, ale ať ti říká cokoliv, všechno tady bude, aniž by ti o tom musela vykládat. Ten, kdo tě miluje, zůstane s tebou, i když pro to nebudeš dělat nic. A kdo tě nemá rád, opustí tě, i kdyby ses ho snažila držet zuby nehty. Obzvlášť rychle, když už pro něj nebudeš nic dělat. Zkus to třeba se Sorin a uvidíš. Jak dlouho zvládne na tebe mluvit, když nic z toho, co chce, neuděláš. Jak rychle se na tebe vykašle.“

K Sheeně začala mámina tvrzení promlouvat a smutně se zamýšlela nad tím, co si od Sorin vyslechla: „Dobře, já jen… Někdy nevím, zní to tak skutečně, co říká.“

„Miláčku…“ zdůraznila Mishi, „ona není ty! Je jedno, co říká. Mluví s tebou, protože s ní mluvíš ty. Ani jí v ničem neodporuj! Jestli půjdeš s ní nebo proti ní, pokaždé to znamená, že tě ovládá. Kdykoliv budeš reagovat na to, co mluví, přiměla tě mít u tebe nějaké slovo. Přestaň se na ni tolik soustředit! Rozumíš mi?!“

„Mám ji ignorovat…“ špitla Sheena.

„Ano. Nemůže přestat, když se jí věnuješ. Proč by to dělala?“

Sheena srozuměně pokývla, načež se jí tvářička zkroutila do lítosti: „Chtěla bych věcem rozumět jako ty.“

Mishi se s úlevou usmála a svou hromádku neštěstí objala.

„Ale vždyť rozumíš! Máš hrozně chytrou hlavičku, na to nezapomínej. Věř si. Nepotřebuješ, aby ti někdo napovídal, co si máš myslet. Vždycky jsi nad vším třikrát přemýšlela a v očích měla ten velký pravdivý svět. Taky proto dokážeš kdekoho nakrknout jako správný Taris. Máš dneska jen nějaký špatný den. Mario odjel. Jsi rozrušená. Ale o nic jsi nepřišla, ani o něj. Zase budete spolu. Jen se uklidni a všechno uvidíš jasněji, jo?“

„Dobře,“ souhlasila Sheena a natáhla se s mámou na postel. „Takže… ty si myslíš, že tě táta opravdu miluje?“

„Ano,“ stvrdila Mishi bez pochyb. „Zvládneš to?“

„Je to tvůj život,“ zamumlala Sheena neurčitě.

„Ano,“ pohladila ji Mishi. „A my dvě se milujeme?“

„Jo,“ zaznělo smutně.

„Takže je vše v pořádku?“

Sheeně prolétlo hlavou několik protestů, ale už vířit vody nechtěla.

„Asi ano,“ poddala se.

AAA

Následný den…

Mishi se v sobě opakovaně vracela k hovoru, který vedla včera dopoledne s Sheenou. Ne, Tay s Mishi stále nepromluvil, ale tolik ji to nepálilo. Zatímco byla Sheena ve škole, chodíval si k ní do pokoje sednout na židli, kterou si přirazil co nejdál ke stěně a četl si z novin. Bez jediné hlásky.

Možná vůbec nečetl, vypadalo to groteskně. Mishi ale také přistupovala na tuto hru a před Tayem zase dělala, že spí, nebo si něco kreslí. V nemocnici se tak vrátila ke své oblíbené kresbě a několikrát načrtla Tayův obličej, jak je celý pokřivený nad zprávami z trhu. Bavila se. Když ale zvedl oči od textu, rychle vyměnila papíry za předkreslené orchideje. Kdyby si je někdy Tay prohlédl, zjistil by, že jsou pokaždé rozkresleny stejně.

A tak i dnes na něj čekala s pastelkami v ruce. Dala si za úkol zachytit všechny jeho tváře, které nikdo jiný na něm nezná, aby alespoň v obrazech věčně kamenný Tay ožil.

Přišel však tentokrát znatelně později a nic si s sebou nenesl. Díval se už od dveří s otázkou, a jen co došel k čelu postele, promluvil na Mishi lehce zmateně: „To ty jsi poslala Maria do Kity?“

Mishi se pozastavila nad záhadným významem v jeho hlase.

„Ano,“ odpověděla mu.

Tay se překvapen narovnal a svraštil čelo. Jeho hlava se poté zamyšleně rozkývala, jako by byl ohromen, a odešel.

A to bylo všechno. První a jediná věta po dvou týdnech jejich manželského mlčení. Alespoň pro ten den.

Když se vytratil, Mishi se opřela o polštář a přitiskla na hruď desku s výkresy. Zasněně se zadívala na okýnko dveří a její rty vytvořily roztomilý lišácký úsměv. Už věděla, co dnes nakreslí. Jak vypadá Tay Taris, když ho někdo skutečně dostane.

AAA

Do dění v hertiské škole se Sheena zapojovala pozvolna a nebylo dne, kdy by v něm nezažila něco nepředvídatelného. Na přání mámy přestala vzdorovat a učila se splynout. I přes všechno úsilí ale vnímala často svět svých vrstevníků jako nelogický a zmatečný. Nejednou si vzpomněla na přátelství, jež vedla s trojčaty odnaproti. Jejich divoká pravidla se takřka nelišila od těch, která fungovala u dětí o šest let starších. Jen témata dospěla a slovník v ústech přitvrdil. Přetahování se o nesmysly zůstalo. Sheena, zvyklá na společnost dospělých, tak leckdy jen nevěřícně zírala.

Nepochybně tím na spolužáky působila povýšeně a vším, co se pojilo k jejímu příjmení, odrazovala. Jediná Judin, tělnatá přísedící na kraji třídy, Sheenin vážný a vznešený výraz obdivovala. S tím, jak málo si Judin věřila, neměla daleko k uctívání chytré deritky, která při vysvětlování počtů či přednášení o literatuře vypadala, že ví všechno na světě. Sama Sheena si však této jediné přízně ve svém okolí příliš nevážila. Ne, že by k Judin měla výhrady, ale celé pobývání ve škole byla zbytečnost, kterou nadcházející triádu přetrpí. Tím ani nevěnovala mimořádnou pozornost sousedce, která by se pro jediný Sheenin úsměv přetrhla.

Jediný člověk, o kterého se Sheena ve škole zajímala, byla Elenora Tare Elbrow − dcera milovaného spisovatele, se kterou sdílela skříň. Jenže Elen nepatřila k těm, se kterými by se dalo rychle seznámit. Pokud Elen nemusela, o svou osobu se nedělila. Sheeniny otázky odbývala a povídání nerozvíjela. Přitom to nedělala způsobem, ze kterého by vyplývalo něco zlého. Elen působila vstřícně, zdvořile, avšak nezacházela v tématech nikdy dál, než bylo nutné. Slíbila Sheeně, že až se její otec vrátí z cest někdy na jaře, poví mu o věrném fanouškovi, který očekává setkání. Tím byl pro Elen úkol uzavřen a Sheena nadále o Elenin zájem už bojovala jen naprázdno slepými náboji.

Sheenu tak velmi mrzelo, že zrovna Elen nestojí o bližší přátelství. Nejspíš. Popravdě se na Elenoře nedalo nic poznat. Sheena musela mámě potvrdit, že lidé šlechtických rodů jsou opravdu jiní. Ta nejistota ale držela Sheenu v naději. Tolik stála o to, aby se jednoho dne spolu bavily jako kamarádky. Byly si totiž dle Sheeny podobné. Obě měly známého otce, učily se vystupování, byly sečtělé, dobře vychované a rozumné.

Když už se tedy Sheena nemohla od Elen nic dozvědět napřímo, vyzvídala o jejím životě jinde. Jako první se k ní dostal strastný fakt, že Elenina maminka zemřela při porodu. Jestli si Sheena nedokázala představit, že jednou bude žít bez té svojí, co teprve Elen, která ji nikdy nepoznala. Přemýšlela, že asi nebylo jednoduché vyrůstat jen s otcem, který neustále cestuje, aby psal knihy. Trochu tím porozuměla, proč Elen otcovy publikace nijak nevzrušují. Musela být kvůli nim hrozně sama.

Elen ale byla sama jen do chvíle, než si našla ve třídě Tanu. Jo, jestli se přeci jen Elen o něčem rozmluvila, bylo to o Taně. Sheena ale Tanu prozatím nespatřila a Eleniny poznámky o tom, co vyvádí její sestra, se zdály přehnané. Každopádně Elen se s Tanou poznala už v prvním ročníku, a přestože trvalo, než si začaly rozumět, jedna bez druhé si nakonec neuměla představit den. Bohužel, někdy před čtyřmi lety zemřela i Taně její svobodná matka a Tana se musela v rámci Hertisu přemístit do místního sirotčince. Strávila tam půl roku, než si ji pan Elbrow vzal pod svá křídla, aby mohly být s Elen pořád spolu. Nejlepší kamarádky se staly sestrami.

Na Tanu proto byla Sheena nesmírně zvědavá. Už jen, že to byl někdo, komu se podařilo se s Elen spřátelit. Jenže dny ubíhaly a Sheena měla pocit, že nepřehlédnutelnou Tanu snad nikdy neuvidí.

Musela si počkat až do konce jednoho vyučování, při kterém trpěla na sportovních hrách. Jak neměla Sheena s učením problémy žádné, se sportem to měla přesně naopak. Už jenom více se hýbat bylo pro Sheenu trestem. Hrát při tom v kolektivu hotové mučení.

Dívala se proto i tentokrát s velkým odstupem na hlouček dětí v hale, které se horlivě hádaly o týmy. Měla přitom vedle sebe nalepenou Judin, jež se snažila také dělat neviditelnou. Dohadování na začátku hodiny ani jedna neměla náladu komentovat. Stejně nakonec týmy vybírali vždy jedni a ti samí – Max s Ranym, dva kamarádi a nejdominantnější kluci ve třídě. Přesto se hrálo divadlo, jako by nikdo nevěděl, jak to dopadne.

„Rozdělte se, než se vrátím!“ zakřičel vojensky pan Drumler.

Vysoký tělovýchovný kantor držel v podpaží míč a kabonil se na zmatek, ve kterém jej nikdo neposlouchal. Zaregistroval Sheenu s Judin postávající bokem.

„Holky, pohlídejte, aby to někdy začalo. Za deset minut jsem zpět, tak ať už hrajete. Judin, máš první míč,“ podal Judin balón a zmizel.

Judin se bezradně zadívala na Sheenu, která, sdílející její názor, překulila oči. Věděla, co po ní Judin chce. Judin by nikdo tady neposlechl, ani kdyby si vyřvala plíce. Ale Sheena měla zvláštní moc. Jednoho zajímala.

„Maxi?“ zavolala do hloučku a Max zpozorněl.

„Ano, slečno Taris?“ ozval se zpět Maxův popich. Nesnášela, když ji takhle oslovoval.

„Můžeme už? Prosím?“

„No můžeme. Ale u nás na pokoji je dneska večer rušno. Co takhle zítra?“ bavil se a se smíchem dostal od Nell silné plácnutí do zad.

Nellin dopálený obličej mu ale rozhodně rozvernost nekazil. Nedělalo mu problém provokativně na Sheenu ještě zamrkat a poté si chytit podrážděnou Nell kolem pasu. Spolužáci, kteří scénu zaujatě sledovali, utichli a Max s Ranym mohli na střídačku vybírat. Postavili se kousek stranou od všech, jen Nell zůstala u Maxe a stále hrajíc dotčenou se jím nechala pevně držet. Neopomněla během toho sledovat Sheenu stylem, jako by tím vyhrála světovou loterii.

Avšak Sheeně přišel onen výjev jen neuvěřitelně přitroublý. Na Nell byla zvyklá. I na její povýšené pohledy pro nic. Byla Nelliným terčem každý den, ale nebylo třeba si to brát osobně. Sheena nebyla jediná na seznamu Nelliných nepřátel. Byly tam téměř všechny dívky.

Nebylo tudíž překvapením, když Max vyslovil Sheenino jméno a v Nell se všechno zvedlo.

„No já s Tarisovkou teda nebudu!“ prohlásila.

Max se na Nell podíval v blízkosti, ve které ji držel, a suše jí oznámil: 

„Tak to potom budeš muset být s Ranym.“

Vrátil se zpět k Sheeně a mávl, aby přišla k nim. Slíznul si demonstrativní odchod Nell na druhou stranu, ale nevypadal, že by mu to nějak vadilo. Nellině protivnosti nikdy nevyhověl. Naopak se na Nell schválně ušklíbl a vyrazil k Judin, které v běhu míč sebral.

„Začínám,“ hlásil.

„Judin začíná,“ oponovala Sheena, ale dostala od Maxe jen další sebevědomý úsměv.

„Očividně ne,“ proběhl kolem Sheeny na značku.

Sheena se zamračila: „Vrať jí ho!“

Max se otočil a předali si s Sheenou mlčky, co si o tom kdo myslí. Bavilo ho, jak rázně Sheena zní. Bylo to snad poprvé. Dosavad na Sheenu dorážel vcelku bezvýsledně a rozčilenou si ji nemohl nechat ujít.

Natáhl k Sheeně ruku s míčem, aby si ho tedy převzala. Docela předvídatelně s ním ucuknul, sotva na něj sáhla, a Sheena otrávena jeho dětinskostí odcházela s prázdnou pryč.

„Taris!“ uslyšela Sheena Maxův hlas a tak tak stihla chytit letící míč. Otočila se na patě a nesla jej Judin.

Na Judin ale postřehla výraz, který pochopila až s dalšími kroky. To už měla Maxe opět těsně za sebou. Prosmýknul se druhou stranou, než se Sheena ohlédla, a bleskově jí míč z rukou vyrazil. S driblováním odběhl a přidal se k veselému smíchu jeho kamarádů.

Sheena se zakyselila, ale odmítala se s Maxem o něco přetahovat.

„Tak si ho nechej.“

„Ale no tak, Sheeno! To musíš bojovat, ne se hned urazit jak slepice.“

Sheena však Maxovu výzvu přešla, ať se pitomec baví.

Znovu natáhl dlaň s míčem: „Pojď, vem mi ho.“

Bez zájmu.

„Budu tě šetřit, slibuju. Pojď mi ho vzít,“ přidal.

Sheena projela zrakem ostatní a zabručela: 

„Měli bychom začít. Drumler bude za chvíli zpátky.“

„Tak začni,“ potěžkal Max balón.

Sheena pomalu došla k Maxovi a intenzivně si jej prohlížela. Uvažovala, co chystá. Vypadal, že to myslí vskutku vážně a jeho pohledné oči hřály příjemnou milostí. Jak kontrastní s chováním, jež předváděl. Líbezný anděl, kterému se nedá věřit.

Zamračena si s nedůvěrou převzala míč a vydala se opět za Judin. Svou rezignaci ale Max jenom předstíral, stejně jako Sheena svůj klid. Okamžitě k ní přiskočil a naposledy Sheeně míč lstivě vyfoukl. To už Sheena neudržela vztek a vrhla se po míči, že překvapila rychlostí i pohotového Maxe. Nepodařilo se jí míč získat, ale rozpoutala mezi nimi vír, ve kterém se Max nadřel, aby mu zůstal.

Sheeniny výpady byly pochopitelně zmařeny všemi výhodami, jaké zdatný chlapec oproti ní může mít. I tak mu ke svému údivu dávala zabrat. Cítila se silná a neskutečně naštvaná. Věděla, že souboj s tímhle klukem je marný, ale něco v ní nechtělo přestat. V mysli jí běžely poslední dny, kdy neustále něčím provokoval a jeho drzých schválností měla dost.

Až když se Sheena trochu unavila, pokusil se Max do jejich tanečku s míčem kolem haly přidat pár skopičin.

„Ty nebudeš moc na sport, co?“ bavil se lehce udýchán, když se kolem Sheeny už popáté protočil tak, aby míč měla až směšně blízko. Nezapomněl přitom Sheenu vždy nějak pohladit, aby byla dvakrát tak rozčilená.

Že se Max zvládal soustředit na míč, sahat na ni a ještě blbě kecat, spustilo v Sheeně další vlnu vzteku, během které se přesunuli na chodbu. Sheena nepřestávala bojovat a v zápalu ani nepostřehla, že jsou již s Maxem mimo halu.

Čeho si však Sheena všímala, byl Sorinin nezvyklý klid. Sorin nechala Sheenu v rozčilení samotnou a nečinně průběhu jejího boje přihlížela. S tím do Sheeny vjel nepokoj, když jí došlo, že se Sorin tahanice vlastně líbí. To už se dostali s Maxem až do místnosti s náčiním, kde nepozorná Sheena zavadila nohou o činku a zavrávorala. Max se ji pokusil zachytit, aby nespadla, ale v té divokosti se akorát propletli a společně padli na žíněnky.

Sheena vytržena ze zápasu vytřeštila oči. Ocitla se pod Maxem namačkaná v jeho objetí. Šokovaná mu zběsile dýchala do tváře a nepobírala, co se v posledních vteřinách stalo. Max totiž nebyl unavený jako ona. Skoro to vypadalo, že měl situaci celou dobu pod kontrolou a dostal se k výsledku, jenž zamýšlel. Díval se na Sheenu jemně, a dokud byla celá zkoprnělá, uvolnil si pravou ruku zkroucenou někde mezi jejich těly, se kterou pak Sheenu pohladil po čele a se zájmem nechal konečky prstů sjet za její drobné ouško.

Sheena polekaně zamrkala: „Co si to…“

Veškerou silou od sebe Maxe odtlačila a pak ještě do něj zlostně několikrát šťouchla, než se úplně dostala z jeho dosahu.

Vmžiku stála na nohou a měla před sebou široké dveře napěchované spolužáky. Nad pobavenými úšklebky jen zasykla. Sebrala míč povalující se u činek a vrazila jej Judin do rukou. Beze slov se protáhla přihlížející skupinkou na chodbu a vrátila se do haly.

Ostatní ji brzy následovali, jen Max zůstal ležet a s úsměvem přemítal.

„Vole, málem jsi ji dostal,“ objevil se mu Rany u nohou a pomohl mu.

„Málem?“ odfrknul Max. Oprášil se a pohlédl na odcházející Nell. „Kdybys viděl, jak čuměla, než mě odstrčila. Je moje.“

AAA

O dvě hodiny později…

Ve sportovní hale odpískali konec hry a Sheena si zhluboka oddychla. Přestože si přála počáteční událost rychle přejít, měla v protějším týmu někoho, v kom vařila krev, a nechystal se zapomenout. Nell se chytala každé příležitosti, aby mohla do Sheeny vrazit s hanlivými komentáři o zakrslé deritce. Nebylo to nic plochého a okatě agresivního. Nell byla chytrá. Nenechala by svou odplatu přerušit rozhodčím, nebo provést útok bez zadních vrátek.

Jediná, která pociťovala nepřátelskou energii, tak byla Sheena se svou Sorin. A bohužel Nellina zákeřná povaha šla přímo naproti té Sorinině. Kdyby Sorin byla člověkem, s takovou Nell by mohly být nejlepší přítelkyně. Obě ale hrály ve svém nitru především samy za sebe, a třebaže Sheena neohrožovala Nellino pomyslné místo na slunci, dostala se do války, v níž se drala ke slovu i Sorin, která by si nenechala napadání líbit.

Nell samozřejmě neměla tušení, že svou agresí dráždí peklo v Sheeně uzavřené. Sheena za ty roky od příhody s plastovým míčem uměla Sorin klidnit, nebo alespoň držet. S fyzickou bolestí to ale bylo mnohem obtížnější. Fyzicky ubližovat tělu, které Sorin obývá, spouštělo reakce povahy boje o přežití. Na to Sheena musela myslet za všechny tři a kvůli vyhýbání se Nell téměř nehrála.

I v šatně se Sheena modlila, aby tentokrát Judin netrvala sprcha věčnost. Judin vždy se svými komplexy čekala, až v nich nikdo jiný nebude. Sheena pravidelně na Judin čekala, ale dnes by raději vyběhla ze školy sama a ani by se neohlížela. Nell totiž výjimečně zůstala v šatně také déle a své převlékání okatě brzdila. Měla přitom v očích něco zlého a kolem Sheeny spolužačky ubývaly. Nakonec se dívčí šatny vylidnily a s Sheenou zbyla uvnitř jen Nell, její kamarádka Hana a Judin vedle ve sprše.

A přesně, jak Sheena čekala, po odchodu posledního svědka, se Nell rozkráčela rovnou k ní. Na její překrásné tváři se rýsovala zlost a opovržení, až Sheenu mrazilo. Nevěděla, jestli má utíkat, nebo čekat na ránu.

Nell se zastavila těsně před Sheenou a do napětí hrozivě zavrčela: 

„Táhni, odkud jsi přišla!“

„Už jsem tady, už jsem tady, už jsem tady!“ vyběhla Judin se svým vysokým hláskem ze sprch. S cestičkou vody pod sebou, omotaným ručníkem a mokrými vlasy bylo poznat, že Sheeniny zoufalé mentální zprávy dostala. „S dovolením, holky, stojíte mi u věcí,“ prodrala se mezi nimi ke svému oblečení, čímž přinutila Nell od Sheeny odstoupit. Na svou tichou povahu spustila nesmyslný hlasitý proud řečí, který zastavila, až když Nell s Hanou opustily šatny. 

Poté soucitně na Sheenu zamrkala: „Dobrý? Neudělala ti nic?“

„Ne,“ vrtěla Sheena hlavou. „Ale tvářila se vážně vyšinutě.“

„Je to úplný magor,“ souhlasila Judin a oblékala se. „Není fér, že je tak nádherná, když je tak zlá. Jednu holku z osmáku dokonce úplně zmlátila a vytrhala jí z hlavy kilo vlasů!“

„Proč?!“

„Kvůli Maxovi. Prý s ní tamto… no. V nářaďovně,“ stydlivě se culila.

„A to mu jako nevadí?!“ nechápala Sheena.

„To nevím. Se ho zeptej, když jsi teď taková jeho kamarádka,“ šťouchla Judin do Sheeny prstem a bavila se, jaký obličej na to Sheena nahodila. „Stejně máš štěstí,“ povzdychla si, „kdyby se se mnou Vehler válel po žíněnce, nechala bych se pro to klidně od Nell zabít. Ale já nejsem ty. Ty jsi chytrá, hrozně důležitá, máte hrozně moc peněz −“

„Už toho nechej,“ zastavila ji Sheena a sesbírala její věci, aby si pospíšila. „Trvá ti to.“

„No jo… Ale ten úkol jsi mu nezapomněla dát, viď?“

Sheenou prošel naštvaný nádech jako jasná odpověď.

„Už ho dnes shánět nebudu,“ rozhodla. Hlavně se s Maxem nechtěla setkat, i kdyby stál za dveřmi.

„To nemusíš. Podle smradu z cigaret, co byl ve sprše, je ještě pořád s klukama v šatně. Jsou tam dlouho.“

Tohle Sheena slyšet nechtěla, ale její smysl pro povinnosti ji nahlodal. Nechala se od Judin doprovodit ke skříni pro úkol a vracela se s ním sama znovu k hale do zadní části školy. Zmíněný kouř už byl cítit i v prázdné chodbě vedoucí k chlapeckým šatnám a sloužil jako dobrá navigace pro dívku, která se ještě v každé uličce budovy nevyzná.

Zaradovala se, když v dálce viděla, že se dveře šaten otvírají a nebude muset klepat. Místo kluků z nich ale spolu se závanem vyšla Nell s Hanou. Sheena se zastavila a dívky se okamžitě rozpoznaly.

„Tak tobě to nestačilo?!!!“ zakřičela Nell na Sheenu a vyrazila za ní.

Sheena ještě zacouvala za roh, snad chtěla před Nell utíkat, ale neměla šanci. Nell Sheenu v momentě doběhla a vytrhla jí z ruky všechny papíry. Když zjistila, že jsou pro Maxe, zlostně je odhodila a strčila do Sheeny, až málem upadla.

„Neblbni, Nell,“ dostihla je Hana a pokusila se Nell odtáhnout. „Je Nositel, nevíš, co ti udělá.“

„No a?!“ vytrhla se a zase do Sheeny silně strčila. „Tak ať se ukáže, Nositelka! Aspoň ji vyrazí!“

Sheena nestíhala ustupovat a dostávala jeden strkanec za druhým.

„Nemůže! Nemůže!“ opakovaně do ní Nell narážela s každým slovem.

Když už Sheena stěží ustávala sílu, kterou proti ní Nell používala, pokusila se i bránit a Nell od sebe odtlačit, ale Nellina fyzická převaha nad Sheenou byla jednoznačná. Než se Sheena nadála, Nell ji popadla za tričko.

„To je naposledy, co za ním lezeš!“ zařvala a Sheenu jedním záběrem shodila tvrdě na zem. „Ty KRÁVO!“

Sheenu náraz zády o podlahu ochromil. Bolest u ní vyšvihla adrenalin do výše, ale nezmohla se na nic. Opatrně se přetočila na břicho. Spatřila Nelliny boty, jak odkopávají papíry s úkolem a mizí svižným krokem i s Hanou pryč.

Osamocená Sheena na zemi rezignovala, ale její svaly se stále napínaly, jako by zápas teprve začínal. Všimla si zarudlé kůže na své ruce a s ní i horkosti po celém těle. Nádoba Sorininy trpělivosti byla naplněna.

„Ne…“ vzdychla bezmocně.

Od předloktí se Sheeně z dlouhého rukávu zadýmilo. Než se vznítil, vnímala Sheena už první oheň mezi lopatkami. Ať se cítila potlučená jakkoli, zmohla se na hbitý vztyk a rozutíkala se hlava nehlava chodbou zpět do dívčích šaten. S trikem v plamenech prolétla opuštěnou šatnou kolem skříněk, umyvadel až dozadu ke sprchám, kde rozrazila dveře. Ve vlastním žáru tam kroutila kohoutkem, dokud na ni nezačala sršet voda.

I když byl proud líný a trvalo, než Sorin upustila od své zlosti, stačilo to. S velkým oddychem se poté Sheena sesunula po kachličkách dolů do sedu. Zatímco ji sprcha máčela, zírala na odtok a odkašlávala. Po šíleném běhu popadala dech.

Zklidněné zátiší přerušilo až zaskřípání dveří. To dívka, která byla v tu dobu jediná v šatnách u umyvadel, opatrně otvírala dveře sprch, kam kolem ní před chvílí vběhla neznámá hořící pochodeň.

„Žiješ?“ zašeptala napjatě na Sheenu.

Sheena k ní zvedla zrak, ale nezvládala nic říct. Dívka se zatajeným dechem sledovala, jak Sheena mrká a vydechuje do proudu, jenž jí teče přes tvář. Sheena ještě částečně ponořená do sebe mírnila Sorin, než se skrz vodu v očích pokusila zaostřit.

Hned poznala, koho vidí: „Ty jsi Tana!“

Dívka vykulila oči a ukázala na Sheeninu ruku: „A ty, kurva, hoříš!“

Sheena pohlédla na zápěstí, kde z konce rukávu plápolal nový oheň.

„To je už dobré,“ poplácala ho a pro jistotu namočila. „To nic není.“

Vytřeštěná Tana se po špičkách přiblížila k Sheeně a zírala na zbytky jejího trika, na kterém se skrz vypálené mapy bělela netknutá kůže.

„Mně to v cajku teda nepřijde. Do hajzlu, jak to, že nejsi spálená?!“

Až se studijním zájmem si k Sheeně přidřepla a ohlížela ji.

„Ne, nejsem spálená,“ odstrčila Sheena jemně Taninu ruku, která se pokoušela dotýkat seškvařených okrajů látky na rameni.

Pohlédla nahoru na kohoutek. Proud vody jí na hlavu cákal už dlouho a začínal být protivný. Tana pochopila a natáhla se, aby jej zastavila. Když voda utichla, čekala od Sheeny vysvětlení.

„Jsem Nositel,“ vyhověla Sheena jejímu dotazu ve tváři, „byl to můj… oheň. Někdo mě naštval a neuhlídala jsem to.“

Tana se s úžasem zahleděla na páru, která z Sheeny stoupala a činila ji každým okamžikem sušší.

„Prosím, neříkej to nikomu,“ dodala Sheena po chvíli.

„Jasně…,“ zašeptala Tana opatrně jako na nebezpečného zločince, kterému slibuje, že ho nepráskne. „Hlavně, že už jsi… v pohodě. Už… se nenasírej.“

Tana pomohla Sheeně vstát a změřila si pohledem zničené oblečení.

„Hele, asi to chce tričko. Tahle úprava je sexy, ale domů bych v tom nešla,“ radila Sheeně.

„Mám něco ve skříni,“ podávala Sheena Taně svůj klíček s prosíkem.

„Mám tu svetr,“ měla Tana lepší nápad, „pojď.“

Vedle v šatně Sheena dostala rolák, který vděčně přijala, i když na ní působil poněkud vytahaně.

„A kdo tě nasral?“ vyzvídala Tana poté, co s Sheenou vyrazily na chodbu, kde potkaly rozkopané papíry.

„Nell,“ zamručela Sheena a posbírala si úkol.

„Vinella Evarly?!“ procedila Tana Nellinino jméno zlostně přes zuby.

„Ty ji znáš?“

„No, znám jedinou krávu, která si říká Nell,“ řekla Tana a Sheena se zarazila nad tím, co slyší.

Neřekla totiž ‚krávu‘ a i Sheenu, zvyklou na leccos, kreativita Tanina slovníku překvapila. V tom označení navíc zanechala stopu jasné nenávisti s tvrdým tónem, jenž se vyjímal i hrubosti, s jakou mluvila běžně.

„To ses neměla nechat takhle vyjebat, tos jí měla dát rovnou přes držku,“ usmála se na Sheenu.

Ta se na Tanu zamračila, že je snad vidět, jak slabá je.

„No já Nell nepřeperu,“ byla si jistá.

„Ale jo, přepereš. I jako prďol ji přepereš. Jen musíš vědět jak. Naučím tě to. Abys nemusela příště valit pro vodu,“ navrhla Tana.

„Ty víš, jak někomu dát ránu?“ pobavila Sheenu Tanina kuráž.

„Si piš! To není nic těžkýho. Jestli chceš, můžeš se mnou chodit na bojová umění. A když to nepomůže, vezmu tě na střelbu,“ rozesmála se Tana nad tou představou. „Tu bych vzala brokovnicí rovnou z pěti centimetrů. Pro svět bez Nell by stálo za to dřepět v lochu. Se vzpomínkou, jak se ten její nechutně bezchybný ksicht rozmázl o stěnu.“

Sheena koukala na Tanu a nechápala, kde se v dívce bere tolik drsnosti.

„Ty jsi nezvyklá,“ divila se.

„Nezvyklá?“ nezdál se Taně ten obrat.

„Ano… nezvyklá. Zkrátka… divná,“ upřesnila Sheena.

„Já, že jsem divná?!“ vyjekla Tana. „Vole, uvědomuješ si, že jsi kolem mě před chvílí proběhla s takovýmhle ohněm na zádech, že jo?!“

„Máš pravdu. To je asi taky nezvyklé.“

„Je to kurva jeblé! Málem jsem se posrala, jaks mě zlekla!“ dramatizovala Tana svůj zážitek.

Sheena na okamžik umlkla. Tanino vyjadřování jí nedalo.

„Mluvíš takto záměrně?“ zeptala se jí.

„Cože???“ nerozuměla Tana.

Vtom dívky zaslechly hluk z chlapeckých šaten a Sheeně se připomněl úkol. Uvědomila si, jak pozdě je, a že ji už nejspíše máma v nemocnici očekává. Nechala rozhovor s Tanou prozatím být a rozloučila se s tím, že svetr pošle po sestře.

Chvíli na to už Sheena nervózně přešlapovala před chlapeckými šatnami a chystala se zaklepat. Vůbec se jí do toho nechtělo. Nevěděla, kdo všechno je uvnitř, a kdyby otevřela Nell, asi by další setkání dopadlo mnohem hůř.

Než se Sheena stačila odhodlat, ucítila někoho poblíž. Jako odnikud se za ní objevil kluk, jehož od vidění znala, ale nedokázala si vybavit jeho jméno. Byl to jeden z Maxových kamarádů z jiného ročníku. Takový jeho věrný ocásek, kterého si Max neustále dobírá.

„Ahoj,“ pozdravil první viditelně nesvůj.

„Ahoj,“ odpověděla a zamračila se, co si ji tak prohlíží.

„Jdeš za Maxem?“ zeptal se.

Sheena nerozuměla, proč je jasné, že za Maxem, ale vědět to nechtěla.

„Jo. Ty taky? Nemohl… nemohl bys mu to předat, prosím?“ napadla Sheenu možnost se pohodlně vytratit. Pořád přitom tápala v paměti, že se někdy představoval. Těch nových lidí bylo ale již nadmíru.

Chlapec se samozřejmostí listy převzal a nad jejich obsahem se zklamaně pozastavil: „Tak tys ho opravdu udělala.“ 

Odtrhl oči od úkolu a poznal, že Sheena jeho poznámku nechápe. 

„Předám mu to.“

„Děkuji,“ neřešila Sheena nic dál a spěchala pryč.

„Sheeno?“ zvolal ještě a jeho nejistota se vlila i do vyřčeného jména. Počkal, až zpozorní. „Mohla by ses mi někdy podepsat na kartu?“

„Co, prosím?“ vykulila Sheena oči.

„No… já…“ plaše se zadrhával. „Mám sběratelskou kartu… ohnivou. S tebou, víš, z turnaje. Tak jestli bys mohla… někdy… to nespěchá,“ mávnul nakonec rukou.

Sheena však jeho závěr už nevnímala. Jen uslyšela o turnaji a všechno se v ní sevřelo. K nic netušícímu chlapci se otočila zády a odešla.

  • Konec hry
  • Číst první díl
  • Číst druhý díl