O pár minut později…
V očekávání svého prvního turnajového zápasu Sheena znovu stála před mohutnými vraty jádra arény. Tentokrát bez Niny, po boku svého velkého učitele. Také rovněž jako předtím se zde vytvořil hlouček čekajících na právě hrajícího hráče. Podle jejich rozhovorů si rád dával načas.
„Zase se vytahuje,“ založila otráveně ruce žena stojící u Sheeny nejblíže. Byla nadmíru vysoká, Sheena měla zezdola na pohled jen její dvě houpající se kruhové náušnice a úzké nosní dírky.
A stejně jako ostatní ani ona Sheenu nevnímala. Všichni přítomní se během rozprav ohlíželi pouze za Lin-Chuem a bylo patrné, že v jeho blízkosti mírní své slovníky. Sheena byla doslova neviditelná. Nejspíše ani neměli ponětí, že drobný derit vedle váženého Lin-Chua je další hráč.
Navíc zde nervozita rostla rychleji než teplota vrat, která naznačovala zlomkem to, co se za nimi v souboji dvou ohňů děje. Sheeně se tím připomnělo, že její zápas by měl být podobný. Zvědavost, zda vevnitř obstojí, se v ní umocňovala každou vteřinou.
„Vážně se dnes proslavím?“ optala se Lina a namířila na něj své důvěřivé tmavomodré oči. Nedalo jí, co od něj zaslechla před pár minutami, když promlouval k otci. Věřila, že Lin něco takového nesděloval jen tak. Neúčelné věty u něj neznala. Uchvacovalo ji, jak se pokaždé plní, co řekne. Představa, že by znala budoucnost jako on, jí přišla úžasná. Mohla by jít do arény s vědomím výsledku a o nic se nebát.
Ale teď… teď by jí stačilo jenom jeho slovo. Chtěla od něj slyšet alespoň něco. Alespoň malou nitku, po které by mohla sáhnout a zachránit se z té nejistoty, kterou právě zažívala.
„Věhlas, kterým již oplýváš, je ti málo, Sheeno Taris?“ odpověděl Lin-Chu otázkou, a i přesto, že cítil, jak ono dítko na něm visí očima, soustředěně sledoval vrata, jež se chvěly pod plamennými nárazy. Vycházel z něj přitom příjemně kompenzující chlad. Všechny tady střežil před nebezpečným žárem.
„Jsi Sheena Taris, dcera teefu Taye Tarise. Tvé jméno bude vždy rezonovat v uších celého Areneánu,“ objasnil Sheeně své tvrzení.
Sheeniny bílé tvářičky se přesto zkroutily do nepochopení. O síle svého jména neměla pochyby. Byla na něj hrdá tak, jak v ní otec odmala pěstoval. Nicméně si myslela, že je třeba ke slávě více. Především by jí světoznámé příjmení nezajistilo velebné ohlasy nositelské. To, co předvedla Nina, přesně takhle chtěla být slavná. Přesně takovou proslulost vnímala i Sorin jako cíl, který si obě zaslouží.
Sheena zesmutněla zklamaná jeho nic neprozrazujícími větami.
„Myslela jsem, že jsem trénovala, protože jste viděl, že to zvládnu. Že znáte můj osud,“ stěžovala si.
Lin-Chu, doteď sledujíc vrata, byl posledním jejím slovem vyrušen.
„Neexistuje nic takového jako osud,“ vyvrátil mylné domněnky. „Budoucnost není napsaná kniha,“ prohlásil dále. „Mění se,“ dodal tajemně.
To Sheenu překvapilo. Bylo zvláštní, jak to řekl. Vídala se s Linem téměř denně a způsob, jakým teď reagoval, byl poprvé se skrytou starostí. Nikdo by si toho rozdílu nevšiml, ale Sheena Lin-Chua často pozorovala se studijním zápalem. Vykazoval stejně záhadný, něco skrývající umělý klid, jako otec, když utichne s ledovou tváří. Vlastně nenacházela mezi těmito dvěma muži velké rozdíly. Ani do jednoho příliš neviděla.
„Jak to, že se mění?“ zaujalo ji. „Vždyť vždycky víte, co se stane.“
„Vidím pouze, k čemu hmota tíhne. Jsou to jen předpovědi z vašich tendencí,“ vysvětlil Lin. „Ty blízké jsou přesné, ty daleké již tolik ne.“
„Takže se nemusí stát, co vidíte?“
„Je to možné, Sheeno Taris. Ale pro vaši domýšlivost se to neděje,“ odvětil a usmál se, jako by ho tohle na lidech nepřestalo udivovat.
„Domýšlivost?“ nerozuměla Sheena, co tím Lin myslí.
„Pěstujete si kulturu, která ve vás budí přesvědčení, že musíte být šťastní. Budí ve vás touhy. Nekonečnou nespokojenost. Vymysleli jste si štěstí a že je důležité být šťastný. Navíc si myslíte, že víte, co vás udělá šťastné a co pro to udělat. Tak za tím běžíte a utrácíte tím svůj život. Omámeni tužbami běžíte stále ve stejný směr a když si náhodou všimnete, že tudy cesta nevede, jste opět přesvědčeni, že nyní jste již prozřeli, a běžíte dál. Ale každé poučení vás činí pouze slepější a povýšenější. Vaše domnělé velké životní proměny jsou tak jen přezutím bot. Pyšní na svůj pokrok, kterému říkáte zkušenost, pak při běhu na ty boty zíráte a nevšímáte si toho, že jste pořád na stejné trase. Není proto těžké nezmýlit se v tom, co vás čeká. Hmota kolem každého z vás je ustálená a dobře čitelná,“ pravil Lin vážně. A aby její vyptávání zastavil, pokračoval v tom, co ji teď zajímalo nejvíce: „Ale ano, dnešek jistě zvládneš, Sheeno Taris. Nic těžkého na takovém naplnění není. Jen do půlnoci dýchej.“
Sheenu tím pochopitelně neuspokojil a poté, co se zakyselila na jeho prazvláštní humor, spustila nanovo: „A budu se jim líbit? Dovolí mi být s mámou a tátou?“
Lin-Chu se na její vyzvídání opět pobaveně pousmál. Hlasy přítomných se promísily s ostrým křikem z tribun a se zaskřípáním se vrata jeviště rozevřela. Celou skupinku v chodbě oslnilo světlo z arény.
„To jsou dvě otázky, které spolu nesouvisí, Sheeno Taris. U každé z nich však záleží na tom, co teď uděláš,“ odpověděl jí.
„Co teď udělám?“ čekala Sheena nějaké upřesnění.
Lin-Chu se k ní tedy obrátil a vyhověl jí stylem jemu vlastním.
„Pokud zde budeš nadále stát, tak nikoli. Nemůžeš se líbit někomu, kdo tě nikdy neviděl,“ řekl a rukou pobídnul, aby vešla dovnitř. Až s písčitým závojem, který tím gestem rozvanul, jí došlo, že celá aréna čeká pouze na ni.
Došla nejistě k okraji jeviště a vzhlédla k tribunám. Ještě pár posledních vteřin se pomalu ploužila, než se uvnitř dostatečně vzdálila od vrat, aby ji kovový rachot uzamkl se soupeřem v zápasišti.
…
Tisíce očí teď sledovaly rozechvělé krůčky děvčátka, které svým výrazem muselo připomínat zatoulané jehňátko. Další světlomety se rozežehnuly a svým horkým jasem se na Sheenu doslova nalepily a kopírovaly každý její pohyb po písku.
Nahoru se tak již přes světla nedalo dívat. Na druhou stranu, zraky diváků tím přestala vnímat a všechno to světlo vytvořilo vlastně dojem, že se nikdo kolem nenachází. Byla tu jen ona a někdo naproti v dáli. Diváky sice slyšela, ale jejich hlasy se slévaly i s moderátorem do nesrozumitelného rámusu. Ten se záhy zklidnil, když siréna ohlásila začátek.
Sheena nasucho párkrát polkla a srdce jí skákalo z hrudníku až do krku. Nevěděla, jak začít. Vyčkávala, že natěšená Sorin se sama pustí do akce. Sorin se ale prozatím k ničemu neměla. Setrvávala v nevědomí a nechala Sheenu se napnutě rozhlížet.
Osoba na druhé straně se nezdála být dospělá. Sheena na tu vzdálenost těžko něco rozpoznávala, ale přišla jí jako nějaký chlapec. Vyčetla si, že se měla Lin-Chua spíše ptát na soupeře než na slávu. Tohle však naštěstí nebude její gerot Tlarabov, ale jen shoda jmen.
Každopádně nečinně postávala dál. Uvízla v myšlenkovém transu a čas ubíhal. Tlarabov na druhé straně byl také nejistý, pravděpodobně i on zažíval svůj první zápas. Čekal dlouho na první krok, než vyslal k Sheeně ohnivou kouli velikosti míčku. Sheenu tím probudil z hloubání a letící koule se k ní rychle blížila. Nestačila se ale pro nic rozhodnout a pouze před koulí uskočila stranou. Oheň prosvištěl kolem a zasyčel na vratech zanechajíc za sebou černou stopu.
Díky tomu ale konečně nabyla koncentrace a sotva se jí zrak odlepil od černé šmouhy, letěla již od Tlarabova koule další. I před ní, jako poprvé, uskočila a od tribun se ozval pobavený smích. Chápala, že takhle by to asi probíhat nemělo. Chtěla také cosi vytvořit, třeba něco podobného jako on. Nebylo to nic těžkého, ale v tom napětí a bez Sorin se to zdálo nemožné. A tak stále jen uhýbala a Tlarabův oheň byl čím dál větší a rychlejší. Neměla prostor něco rozmýšlet, každou volnou sekundu se snažila přivolat Sorin do vědomí, aby jí v téhle situaci pomohla.
‚Sorin…,‘ prosila Sheena ve své hlavě a stávala se s úhybnými manévry znavená. Dělala tady jen bezmocný pohyblivý terč, a to ji rozlítostnilo.
S vnitřním voláním o pomoc už ale nepostřehla následující kouli včas. V posledním okamžiku pocítila její žár a s odvrácenou tváří natáhla ruce před sebe.
„Ne!“ vykřikla a do rukou jí narazily Tlarabovy plameny.
Se silným mravenčením se Sheeně ohnivá koule rozplynula v dlaních a její energie skrz kůži vstoupila dovnitř. Byla nesmírně nepříjemná, projela rukama do hrudi a přes nohy zamířila do země. S sebou vzala z Sheenina těla i kus síly a rozplynula se v podlaze.
Navzdory zátěži, kterou tím Sheena prožila, se usmála. Podařilo se jí oheň pohltit, a to i bez Sorininy účasti. Na radost z nově objevené schopnosti ale nebyl čas. Tlarabovi docházela trpělivost a poněkud nazlobeně, že s ním Sheena nehraje, házel jednu kouli za druhou. Zůstal věrný tomuto druhu útoku, ať už tím chtěl Sheenu jen lehce provokovat, nebo nic jiného neuměl.
Sheena se však k ničemu aktivnímu bez svého Levana neodvážila. Místo toho se rozkročila a zapřela se patami do písku. Své dlaně držela pevně před sebou, jako by tlačila neviditelnou zeď, a další koule, jež přilétávaly, nechala vpíjet do sebe.
Věděla, že takhle nevydrží dlouho. S každou ranou ji zachvacovala větší slabost a bylo nelehké se soustředit. Přesto to bylo pořád méně náročné, než plamenům uhýbat, a mohla se tak snadněji ponořit do své mysli a pokoušet se Sorin vzbudit. Vůbec se jí to ale nedařilo a promítala si během svého volání, jak horlivě chtěla Sorin na turnaj jít. Jak bránila odchodu, přitom ji tady zanechala v trápení. Pomalu k Sheeně začalo přicházet, že Sorin neplánovala nikdy bojovat. Možná ji sem měla sama pouze donést. Nejspíše kvůli odpovědím kolem své ztráty předchozího Nositele. Ať to bylo jakkoliv, v této chvíli si Sheena přišla jen využitá a zrazená. Z té bezmoci pod Tlarabovou palbou jí bylo do pláče a její pevný postoj se kácel k zemi.
„Je ti to úplně jedno!“ vzlykala nahlas. „Necháš mě tady!“
Kolena se jí pod náporem podlomila a zabořila se do žhnoucího písku. Jeho horkost byla nyní s oslabením silnější než ochrana a Sheena poprvé poznala, jak může být žár člověku nepříjemný. Nic se ale teď nerovnalo tomu, co cítila uvnitř ve své opuštěnosti. Nerozuměla tomu, proč musí čelit zápasu sama. Bez Sorin, bez její přítelkyně, nemělo smysl bojovat. S pohledem na další blížící se kouli už odevzdaně složila dlaně do klína a zavřela oči. Očekávala přímé setkání se soupeřovými silami.
Oheň ji však přímo nezasáhl. Tlarabova muška nebyla přesná. Koule Sheenu těsně minula a jen jeden z jejich krajních jazyků se otřel Sheeně o paži. I tak zvládl Sheeninu ruku popálit natolik, že vykřikla bolestí a zděšeně si ji chytila. V tu ránu pocítila milion jehel bodajících do onoho místa a dotyk to jenom zhoršoval. Rychle stisk povolila a celá vyplašená třeštila oči na vzdouvající se puchýř. Naprosto ji zaskočilo, jak silná může bolest z ohně být. S příchozí panikou si své odevzdání rychle rozmyslela a zachvátil ji strach z nepřátelských plamenů. Chtěla utéct. Se silnou úzkostí se opět postavila.
Prchání ale už nebylo zapotřebí, neboť již prvotní Sheenin výkřik Tlarabova zastavil. Sledoval, jak je jeho zraněná soupeřka zmatená a neví, jak v zápase pokračovat. Čekal, že brzy pro něj zazní vítězná siréna, ale přetrvávalo jen ticho, ve kterém i diváci tajili dech.
…
Sheeně stékaly dál po tváři velké kapky slz. Částečně úlevou z dohledného konce, částečně z velkého zklamání. Nic tady, kromě své neschopnosti, strážným nepředvedla. Takhle rodičům nikdy neuvěří, že je plnohodnotným Nositelem, který nepotřebuje žádnou dodatečnou výchovu. Nedokázala si připustit, že by odešla z arény a tohle bylo vše, co ze svých schopností ukázala. Vždyť umí mnohem více. V porovnání s tím, co znala od sebe, byly Tlarabovy kreace něco směšného. A ještě směšnější bylo, že by něčím takovým byla vyřazena ze hry. I přes slzy v očích ji lítost opouštěla a do jejích pocitů vpadla neurčitá hořkost.
S tou podivnou hořkostí, kdy přestávalo a zase začínalo na zápase záležet, mžourala na Tlarabova a vnímala ještě intenzivněji své zranění. Zranění, které jí způsobil. Byl to mocný pocit s vlivnou myšlenkou. Velmi neodbytnou. Sheeně se opakovaně vybavoval okamžik, kdy oheň zasáhl její kůži, a s onou vzpomínkou se ztracená energie do jejího těla navracela zpět. A dělo se to, dokud se úplně nesrovnala a její postoj nezískal nový odhodlaný ráz. Zadívala se na druhou stranu s nezměrným vztekem a v silném nutkání toužila Tlarabovi vrátit vše s takovou živelnou pomstychtivostí, jakou umí projevit snad jen jediná bytost ve vesmíru. Sorin.
Sheeniny tváře v pár okamžicích pozbyly únavu a zbarvily se horečnatou rudostí. Nelítostně probodla Tlarabova pohledem a ten posléze pochopil, že se Sheena nehodlá vzdát. Znovu se přichystal k útoku, ale Sheena se jen usmála nad tou nicotnou výhrůžkou. Hrudník jí při tom pracoval s hlubokými nádechy, jako by se rozhodla veškerý kyslík v aréně vydýchat.
Diváci tak vpravdě zatím neviděli žádný boj, ale v Sheeně se zrovna jeden odehrával. Rozbouřená Sorin se s návratem dožadovala slova a Sheena jí nechtěla odpustit takové zdržení. Tlarabov, sledujíc Sheeninu nečinnost, vyslal pro začátek druhého dějství malou ohnivou kouli, aby se ujistil, že Sheena skutečně hraje, ale Sheena ji jen vztekle dlaní odpinkla do zdi jako otravnou mouchu. Řešila teď něco mnohem důležitějšího než tento zápas.
Postávala dál s nepřítomným výrazem a barva její kůže už představovala ztělesněný oheň. Tělo jí zatuhlo, jak se v ní s vnitřní hádkou zastavil čas. Jen ruce, nemaje jasných příkazů, se občas křečovitě zaškubaly. Tlarabov, zmaten tím výjevem, pohlédl ve směr, kde by měla sedět porota. Nevěděl, co si s podivnou soupeřkou počít.
Tiky však u Sheeny brzy ustaly a Sheena náhle vypadala uvolněněji a mnohem nabitěji než na začátku. Ihned s její duchapřítomností se podlaha pod pískem začala otřásat a překvapený Tlarabov udělal pár nejistých kroků vzad. Veškerý písek v aréně se nečekaně rozechvěl. Od Sheeniných nohou se zvednul celý jeho pruh do výšky a vrhl se sám od sebe na chlapce. Za letu se ještě v sekundě rozžhavil a dopadl na Tlarabova jako lávová kapsa. Tlarabov se marně pokusil připravit na náraz. Lávový příliv jej nemilosrdně smetl ke zdi, kde zůstal ležet v bezvědomí zalitý žhavým pískem.
S jeho dopadem okamžitě zazněla siréna. Otevřela se vrata a kolem Sheeny proběhlo několik dozorčích Nositelů, kteří svými schopnostmi Tlarabovo okolí vmžiku zchladili a dostali bezvládné dítě z pasti ven. Sheena se v probíhajícím zmatku stala jen strnulým svědkem toho, jak se na druhém konci snaží jejího soupeře zachránit.
AAA
O hodinu později…
Po zápase Tay v lóži celý rozhozený přešlapoval s telefonem u ucha. Chodil tam a zpět a během hovoru si zarýval nehty do krku. Mishi jen poslouchala, jak brumlá do sluchátka něco o tom, že rozumí.
„No,“ zavěsil, „přežil to. Říkají, že mu nic není, jen ho ten náraz omráčil.“
„Říkala jsem ti, že mu neublížila. Jsou tam v aréně v úplně jiném stavu než běžně,“ pověděla mu na to Mishi tiše.
Byla již ztahaná z katastrofických scénářů, které Tay kolem Sheenina zápasu předváděl. Ráda, že se nakonec pravda ukázala, pohladila vedle sedící Sheenu po vlasech. Ta však vypadala, že nevnímá. Měla upřený pohled do arény, i když viditelně probíhající zápas nesledovala.
„A omráčení ti nepřijde, že mu ublížila?!“ pokračoval Tay vyčítavě, „bude se i tak zotavovat dlouho…“
„Nebude se zotavovat dlouho. Mají mnohem rychlejší regeneraci než my,“ reagovala Mishi kysele. „Je to jenom hra, Tayi, pochop to.“
„Já mám chápat, že je to hra?! To ona tomu očividně nerozumí! Nejdříve do sebe nechá pálit, a pak na něj za to hodí takovou lávu? To ho chtěla rovnou zabít?!“
Podíval se svou otázkou na Sheenu, ale tu ani přímá zmínka o její osobě nevytrhla z nepřítomného posedu. V podobném duchu probíhaly i předchozí minuty, kdy se vyptával na tyto věci rovnou jí. Její strohé nucené odpovědi mu nepřinesly žádné objasnění, jen ho více naštvaly.
„Nemůžou se tam zabít, u Lin-Chua, už toho nechej! Jsou to Nositelé! Baví se tady takhle celou věčnost! Někdy se na ty jejich turnaje podívej, co tady normálně na sebe házejí!“ měla Mishi těch řečí akorát.
„Ale Sheena není Nositel! Tobě snad přišlo, že by se tam bavila?! Nevěděla, co má dělat, viděl jsem to! Byla tam úplně vyděšená, spálili ji!“ ukázal vztekle na Sheenino zranění na paži, které se k jeho nevýhodě vytrácelo nadměrně rychle. Už po puchýři téměř neměla stop.
Přesto Tay neodpustil, že se tak vůbec stalo: „Neříkala jsi snad, že ji nemůže nic popálit?! Jak to, že Sheenu ten Levan neochránil?! Kde v tu chvíli jako byl?! To se na ni pod takovou palbou vysral?! Ten kluk nemá ani modřinu z tý lávy, jak to, že Sheenu popálila oproti tomu taková blbost?! Nepřijde ti to divný, ani trochu, že tohle ten její Levan dovolí?! Co kdyby po ní v takovém stavu hodili něco, co by ji zabilo?! To by ti už stačilo, abys konečně pochopila, že není žádnej nesmrtelnej Nositel?!“
Mishi nad Tayovým běsněním nešťastně vzdychla. Už nevěděla, jak mu vysvětlit, že se na vše dívá velkýma očima. Bylo jedno, jestli tam Sheenu něco popálilo. Zuřil by za každý pokřivený vlásek, ke kterému by tam přišla. Měl už od narození Sheenu rád v měkkých peřinkách skrytou všem cizím zrakům. Nedovolil by jí ani tu kočku, aby náhodou nebyla škrábnutá.
„Nemůže se tam zabít, Tayi, prosím tě, nech toho. Prostě se jen dlouho rozhodovala, co předvede. Je toho na ni hodně. Namluvili jsme jí do hlavy, jak je důležité, co tam udělá. Byla z toho jenom nervózní. Podruhé jí to půjde lépe. Je dobrý Nositel.“
„Ona není Nositel!“ zařval Tay na Mishi zblízka a ukázal při tom do arény na hráče.
V tom se rozevřely dveře a do lóže vpadl dobře naladěný Mario s jakousi zelenou látkou v náručí.
„Tak kde je ten nejlepší Nositel na světě?!“ zahlásil rozjařeně hned mezi dveřmi a zrak mu ustrnul na Tayovi s nataženou dlaní. S tím, jak Tay vztekle ukázal dolů, to vypadalo, že se rozpřáhl, aby Mishi uhodil. Jakmile spatřil Mariův tázavý obličej, padla mu ruka zpátky k tělu.
„Nazdar rodino, jak si užíváte výlet?“ pokračoval Mario už jemněji všímaje si, že nepřišel zrovna do příjemné chvíle.
„Ahoj, Mario,“ usmála se Mishi zlehka a nastavila tvář k políbení. „V rámci možností,“ poplácala kola od vozíku a ještě dodala všeříkající pohled na svého manžela.
„To si dokážu představit. Milej a klidnej jako vždycky, že?“ zasmál se Mario a položil Tayovi ruku na rameno. „Chybí mu práce. Už celý den na nikoho nekřičel.“
„Kéž by to byla pravda,“ hlesla na to Mishi.
Mario na její prokazatelnou únavu starostlivě zafuněl a podíval se na Taye s otcovskou tendencí: „Doufám, že vám tady nedělá peklo.“
„Snaží se…“ odpověděla Mishi, „nejspíš.“
„Takže ti nebude vadit, když si ho na chvíli půjčím?“
„Ani v nejmenším. Nespěchejte,“ byla Mishi ráda.
Mario srozuměně pokývl a spustil ke svému rozmrzelému příteli: „Mám pro tebe ty výsledky. S tím jsem prostě musel přijet, protože je –“
Přerušil svou větu, když zaznamenal Sheenu, jak zírá dolů na souboj bez sebemenšího zájmu o dění kolem.
„Ale nejdřív!“ zesílil záměrně hlas a šel si naproti Sheeně pokleknout. „Ahoj, sluníčko,“ podíval se Sheeně do tváře a usmál se. Konečně si přestala všímat arény a pozornost mu oplatila. Nic ale neřekla. Neměla se ani k pozdravu.
„Je teď ještě trochu zaskočená,“ vysvětlovala Mishi.
„Čím?“ nechápal Mario.
„Tys ještě neslyšel, co tam udělala?“ odebral se Tay ke dveřím.
„Slyšel jsem, že vyhrála,“ řekl Mario pyšně.
„Skoro zabila Tlarabova syna. Hodila na něj roztavenej písek,“ snažil se mu Tay zkazit nadšení.
„Tak to nebylo, Tay přehání,“ vložila se do toho Mishi. „Udělala na něj moc velkou vlnu a bobka to přirazilo na vrata. Ale je v pořádku, jen to vypadalo strašně dramaticky a Tay nechápe, že to tak nevnímají.“
„Hah, to jo. Nositelé jsou gumoví,“ uchechtl se Mario a mávl rukou, „taky by mi jeden Levan bodl. Od rána mě ukrutně zloběj záda. Je šílený, co s těma Levanama vydržej. Jejich zdraví bych chtěl mít.“
Vrátil se k Sheeně a pokračoval: „Nic si z toho nedělej, sluníčko. Určitě mu to jen prospělo, bude další zápasy chytřejší. Jeden z vás prostě musel vyhrát. O tom to je. Dala jsi mu pěkně na prdel, synáčkovi gerota.“
Roztáhl látku, kterou nesl, a ta se ukázala jako tmavě zelený plášť:
„A protože jsi už velká Nositelka, sehnal jsem ti šat pro další vítězství.“
Sheena se několikrát podívala střídavě na něj a na nastavovaný plášť zcela bez emocí.
„Vím, není nositelskej. Ale je mu hrozně podobnej, takovej kouzelnickej. Budeš v něm parádnice, je krásně zelenej. A ty máš přece nejradši tuhle zelenou, to strejda ví,“ snažil se Mario ještě zaujmout.
Marně. Po dlouhém tichu dotčeně pronesla: „Já nejsem kouzelnice. Mám Levana. Jsem Nositel. Kouzelníci jsou v pitomých pohádkách.“
„No jo,“ uznal Mario smutně, „ale kouzelníci taky dělaj oheň.“
„Já nedělám oheň!“ zvedla se Sheena naštvaně a odstoupila. „Já JSEM oheň!!!“ štěkla následně a prudce před Maria nastavila pěst, která se rozhořela.
„Sheeno!“ okřikla ji Mishi. Popadla plášť a rychle s ním oheň na ruce udusila. „Promiň Mario, je asi… přetažená… v nějakém zvláštním… bojovém stavu, já nevím… je to pro ni těžký den,“ omlouvala se za Sheenu.
Poté zkontrolovala látku: „Je to dobré, nic mu není. Je krásný, Mario, děkujeme. Až… až si Sheena trochu odpočine, určitě jí udělá radost.“
„Aha,“ prohlížel si Mario Sheenu zamyšleně a pak s něčím nejistým přistál zrakem na Tayovi.
„Pojď, prosím tě,“ zabručel Tay otráven. „Mám už těch ohňů plný zuby. Pak kdo tady dělá peklo.“
„Nechej toho,“ nasupil tím Mishi, ale to už byl s Mariem zpola pryč.
AAA
O tři hodiny později…
Když se ani po třetí hodině Tay do lóže nevracel, Mishi nervózněla s blížícím se druhým Sheeniným zápasem. Nebyla si jista, zdali na něj chce Sheenu pustit. Sheena se jí zdála pořád nepřítomná a na otázky odpovídala mechanicky bez života.
Mishi se chtěla o jejím stavu s někým poradit, ale její manžel nebyl zrovna tím pravým. Navíc byl teď s Mariem v bufetu. Jak jej znala, věřila, že by tam po posledním rozhovoru zůstal uražen až do konce turnaje. Asi ani nesleduje, že Sheena bude brzy na řadě.
Ve svých starostech povzdychla a zadívala se na kola vozíku. Byla popraskaná a zaprášená, ale hlavně se teď zdála být z betonu. Střídala ten pohled mezi nimi a zlatými vlásky své dcery a nemohla se rozhodnout. Ztracena v myšlenkách si kousala do rtů, dokud neucítila chuť krve v ústech. Až ta ji vtáhla zpět do přítomnosti.
„Zapletu ti je, ano? Nevadí ti v očích?“ promluvila na Sheenu a začala jí něžně vlasy stahovat.
„Hm,“ zaznělo od Sheeny nezaujatě a dál se přes zábradlí dívala dolů. Tam se zrovna střídali a i to nic, co se dole dělo, bylo zajímavější než mámina snaha.
„Další zápas budeš mít proti ledu,“ začala Mishi opatrně.
„Já vím,“ odpověděla Sheena jistě.
„Nebojíš se?“
„Ne,“ řekla stejně strojově jako předtím.
„Víš, miláčku… ta láva byla opravdu trochu hodně pro začátek. Já vím, že ses těšila, až ukážeš to nejlepší, co umíš, ale nebudou ti na prvním turnaji dávat hned těžké soupeře. Ta Maraia teď bude taky jenom o pár let starší než ty, možná by tentokrát stačilo něco… menšího, rozumíš mi?“ promlouvala Mishi na Sheenu pomalu, ale nedostávalo se jí žádné odezvy. Pokračovala: „Hlavně… nemusíš vůbec vyhrát. V tomhle má táta pravdu, nejsme tady tak úplně pro zábavu. Ale to přece víš, stačí, když jenom ukážeš, že máš tyhle věci pod kontrolou. Strážní nepotřebují vidět, že někoho porazíš. Tak… buď opatrná. Nejen na sebe, ano?“
Čekala několik vteřin, než výrazněji na Sheenu zopakovala: „Ano?!“
„Ano,“ vyhověla Sheena.
Mishi, nepříliš spokojená, zakončila tenký copek a raději si Sheenu ještě k sobě natočila: „Opravdu víš, co tam máš dělat? Nechci, abys tam šla kvůli tomu povolení, a pak se tam bála. Nemusíš to dělat. Můžeš i kdykoliv během zápasu odstoupit, stačí na porotu zvednout ruku.“
„Já vím,“ vskočila jí do nádechu Sheena tvrdě, aby toho už nechala.
„Dobře…“ uznala Mishi, že teď mluví téměř jako Tay, „Jen jsem se chtěla ujistit, že je ti všechno jasné, miláčku. Tak teď budeš tedy jemnější, ano?“
Zadívala se Sheeně do očí. Něco tam nehrálo. Mishi plná obav se zamračila. Ta dětská hebká tvářička ztratila během poslední hodiny veškerou energii. Přesto se Sheena dívala Mishi do očí dost vědomě.
„ANO,“ řekla Sheena už viditelně podrážděna, když vtom její panenky získaly nezvyklou nervní jiskru. Vyvlékla se zpod máminých rukou a došla ke dveřím: „Půjdeme?“
Mishi zaražena sledovala to zvláštní Sheenino chování. Tušila, že ji Sorin teď nějak ovlivňuje, ale nevěděla, jak reagovat. Možná jen připravuje Sheenu na zápas. Přistihla se, že s tím prazvláštním nevlastním pohledem, má taky tak trochu strach Sheeně nějak odporovat.
„Samozřejmě,“ usmála se Mishi uměle, „půjdeme. Otevřeš mi?“
Zapřela se do kol a slabé ruce ji vytlačily ven na chodbu.
…
Chodba byla stejně utichlá jako ráno. Světla zde byla stažena na minimum a Mishi měla chvíli problémy, než po přechodu z projasněné lóže získala přehled o celém koridoru. Než se stihla opět roztlačit, Sheena měla pěkný kus náskok. Šla rychle a ani se za maminkou neohlédla. Mishi se pokusila Sheenu dohnat, ale nakonec ji musela okřiknout.
Sheena zastavila na povel, ale nevrátila se. Koukala lhostejně po zdech na rytiny, než se za ní Mishi doplahočila. Ta, s vozíkem pod sebou, se vůbec necítila na komplikovanou trasu dolů k aréně. Zastavit se pro Taye, který měl být na stejném patře, se jí zdálo smysluplnější.
„Nezvládnu to, zlatíčko,“ vydechovala unaveně. „Musíme za tátou.“
„Dojdu tam,“ navrhla Sheena samostatný přesun k bojišti.
„Ne, to nejde. To by se táta zlobil,“ zamítla Mishi, „Já vím, že bys to zvládla, ale… on potřebuje, abys tu nepobíhala sama, víš. Doprovodí tě tam, aby měl klid.“
Sheena okamžik něco prázdně rozmýšlela, než pokývla a stroze oznámila: „Dojdu pro něj.“
Ihned na to se otočila a rozeběhla se.
„Ne, počkej na mě… Sheeno!“ volala Mishi, ale bylo jasné, že Sheena už její hlas nevnímá. Zmizela za rohem a zanechala v Mishi špatnou předtuchu z toho, jak nepřítomně a přesto energicky vyrazila. Mishi raději ještě sebrala síly a rozjela se za ní.
…
Než ale vůbec zvládla nějaký posun, Sheena už byla tatam. Běžela vstříc bistru pohlcena vzrušením. Měla jeho ceduli na dohled, ale věděla, že k němu nemíří. V polovině se zastavila na rozcestí a pohlédla nalevo do průchodu, za nímž byla chodba se světly naprosto pohaslými. Jako by už tudy dnes nikdo neměl projít. O to lákavější se chodba jevila Sorin. Ihned ponoukala se v onen směr vydat. Chtěla Sheeně něco ukázat, ale nic konkrétního neprozradila. Sheena ze Sorininých pocitů rozeznávala, že se jedná o něco nanejvýš důležitého, ale nedokázala si onen cíl přesně vybavit. Sorin zůstávala tajemná. Sheena ale své tělo nasměrovala k bistru, navzdory tomu, že Sorin tma táhla jako magnet.
‚Pojďme se tam jen podívat,‘ škemrala v ní Sorin. ‚Něco pro tebe mám.‘
Sheeně však nahánělo strach, že by se mohla ztratit. Co když pak nedorazí dolů včas? Nedokázala ale lákavé nabídce dlouho vzdorovat. S tím, jak Sorin byla nyní v mysli aktivní, zněla přesvědčivěji než kdy jindy. Napodruhé již nemusela Sorin příliš prosit a rozhýbala svým sladkým hlasem Sheeniny nohy jako nic. Sheena vběhla do tmavé chodby a utíkala s důvěrou v Sorininu paměť.
Nebyla zklamána. Běžela s naprostou přesností. Nic neviděla, přesto změnila směr vždy v ten pravý čas. Sorin nepotřebovala žádných očí, měla plán areálu vyryt ve své duši. To ovšem neměnilo nic na tom, že Sheena neměla ponětí, kam vlastně běží. Už ani nesledovala, kolikrát odbočila. Nechala se unášet a spoléhala se na to, že ji Sorin z tohoto bludiště zase vyvede.
A Sorin se takovým Sheeniným odevzdáním nadmíru blažila. S každým uběhlým krokem žhnula radostí. Vedla Sheenu do místa, na které byla velmi pyšná, a nemohla se ho dočkat. Nadšením rozehřála Sheeninu kůži, až Sheena ucítila vůni horké bavlny. S varovným pachem Sheena doufala, že se brzy na ní něco nevznítí, ale klidnit Sorin teď bylo zbytečné. S připomenutím ohnivých schopností ale Sheenu napadlo, že nemusí zrovna běžet tmou. Natáhla ruku před sebe a nechala ji rozhořet jako pochodeň.
Sotva se však před Sheenou prostor osvítil, ze tmy vstoupila do ohnivé záře neznámá osoba. Její nečekaný zjev Sheenu vyděsil a v tu ránu zastavila. Ve svém zděšení přepadla na zadek a z té hrůzy před sebou se jí rozhořely obě dlaně naplno. Přes vlastní plameny se sunula divoce od cizince po zemi dozadu jako zmatené zvíře.
„Tady je,“ zasyčela ona osoba ze tmy a Sheenin zoufalý ústup pomalým krokem doháněla. Její ženský hlas přitom zněl těžce a sípavě. Snad postrádala hlasivky. „Hledám tě a ty přitom hledáš mě,“ lapala po dechu a z plic jí vycházel nepříjemný chrapot.
S posledním zachrčením Sheenin oheň pohasl.
Vše kolem zahalila opět tma a Sheena zkoprněla na zemi strachem. Před sebou viděla jen matně černou figuru, která značila, jak blízko se žena nachází.
„Pojď ke mně, ať si tě prohlédnu,“ zasípala a její dech Sheena pocítila u kolenou.
Vtom se zářivky nad nimi rozsvítily a tím se Sheeně žena odhalila, jak hledí vzhůru a sama myšlenkami ovládá zdejší osvětlení.
„To už je lepší,“ spokojeně dodala a upřela svůj zrak znovu na drobnou dívenku před sebou.
Její vzhled Sheenu naprosto paralyzoval. Dívala se na ni stará, zkřivená, propadlá tvář s několika děsivými útvary a s očima tak tmavýma, že se v nich panenky ztrácely do nelidské podoby. Malé zkroucené tělo stařeny v hnědém hávu u ní klečelo a natahovalo k ní kostěnou ruku potaženou seschlou kůží. Vyzařovalo z ní dokonalé ztělesnění smrti, jako by ji už dávno všechen život opustil.
„Ano,“ dotkla se s výdechem Sheeniny tváře, a ta se s odporem odvrátila od chladné ruky a nesnesitelného dechu. „Takové nádherné deritské stvoření,“ prohlížela si Sheenu pečlivě. „Viděla jsem tě ve svých snech. Ve svých snech, bílé krásné stvoření. Ano, ano.“
S dlouhou pomlkou pak od Sheeny vyzvídala: „Řekni mi, stvoření, kdo v tobě bdí? Kdo se ve své pýše vrátil. Je tak silný, tak… povědomý. Ale nepatří ti. Jak jsi k němu přišla, řekni.“
„Nevím,“ vydala ze sebe Sheena tence a snažila se od stařeny odsouvat.
„Nevíš? Ukaž, dej mi ruku… Dej mi ruku a já se podívám, co víš,“ řekla a chytila Sheenu za zápěstí.
Sheena sebou zaškubala, snažila se vyvléci, ale stařena, ač postrádala velkých sil, měla ve svém stisku omamné schopnosti.
„Nebraň se…“ varovala Sheenu při tom, „jsi horká, moc horká, to je dobře, dobře… Jsi oheň, derite, čistý oheň. Znala jsem jeden takový… velmi zvláštní. Ztratil se, ale možná… možná se jen ukrývá…“
Dívala se Sheeně soustředěně na ruku a dál si sípavě pro sebe breptala. Vypadala rozrušeně, nedočkavě. Přejela prsty po Sheenině dlani, a ta se celá ochladila. Dotyk jejich prstů vytvořil mrazivou cestičku, která se v momentě Sheeně jako nůž zařízla do kůže.
Sheena krátce křikla bolestí, ale Sorin jí okamžitě stáhla krk a svázala jazyk. Měla strach. Větší než Sheena. Přikazovala Sheeně se ani nepohnout a nic neříkat. Přestala v ní žhnout a stáhla se do nevědomí.
Vnitřně osamocená Sheena tak útrpně hleděla na své mučení a stařena do ní pronikla skrz ledový řez v dlani dalšími silami. Ty se uvnitř rozprostřely podél Sheeniny ruky a vydaly se v proudech k jejímu krku, až do spánků, kde Sheenu bolestně omračovaly. S jejich příchodem do mysli se Sheeně všechny myšlenky počaly rozpadat a ztrácela nad nimi kontrolu. Přestala být jejich pánem, přestala být myslícím. Do hlavy se jí nahrnuly i tisíce dříve vyvstalých myšlenek a ve víru se tam mísily jedna přes druhou. Měla najednou všechno, na co kdy pomyslela v jediném chumlu pohromadě a v takovém přetížení již nezvládala vnímat více. Upadala v bezmoci a podvolila se stařeně, aby si vzala, co chce.
…
„KARO!“ rozlehl se chodbou přísný výkřik.
Sheenino soužení bylo přerušeno a pod světly se objevil Lin-Chu. Žena se za ním otočila a zlostně si něco zasyčela. Nerada byla vytržena ze své činnosti. Pustila Sheenu a narovnala se.
„Odstup,“ přikázal jí Lin-Chu poté, a jakmile mu Kara vyhověla, zvedl Sheenu ze země. Navrátil ji do stavu, ve kterém její výraz opět zpřítomněl.
Sheena, zpět při sobě, se natiskla strachy na Linův háv.
„Co tady děláš?!“ zeptal se Lin-Chu Kary nezvykle tvrdým tónem.
„Našla jsem ten klíč, Chu, ztracený klíč,“ postavila se žena proti němu viditelně nepřátelsky, „nebo mám říct – zatajený? Zatajený klíč, co Chu skrývá? Deritské stvoření s kradeným Levanem a my o něm nic nevíme.“
„Ona není klíč k ničemu,“ řekl Lin-Chu, když letmo pohledem Sheenu zkontroloval. Její tváře nabraly lehce rudé barvy, přesto jí srdce tlouklo o to klidněji.
„Je!“ chrčela Kara vztekle. „Má tu zrůdu! Proč před námi velký Lin skrývá takový poklad?! Nositel, co není Nositelem! Má jednoho z nich!“
„Nemá,“ popřel Lin.
Kara zaškubala hlavou: „Má… má! Viděla jsem ji! Ve svých snech! I tys ji viděl, Line, viděl jsi stejné obrazy. Viděla jsem ji tam. Vytrhli Levana z hrudi. Chladní vrazi! Ukradli dívce Levana! Zabili ji! Ty to víš! Víš a skrýváš. Co skrýváš? Co skrýváš pro sebe, pro velkého Chu?!“
„Bolest ti zkresluje mysl, Karo,“ zazněl v Lin-Chuově hlase soucit. „Viděl jsem co ty, ale tvůj výklad je chybný. Obrazy se ti splétají. Nepomůže ti. Nikomu z nás. Je pod mou ochranou.“
„OCHRANOU?! Ochranou, ochranou!“ rozlítila se Kara více. „Odkdy rod Chu poskytuje ochranu?! Cha! Ochranu! Na to máme jiné Nositele. Jiné! Nemůžeš nám ji upřít. Nemůžeš nám zabránit. Nemůžeš. Přečteme si ji, ano přečteme. A pak se uvidí, kdo je nevinný. Celou tu její zrůdu zamrazíme a vytáhneme… i tu poslední vzpomínku. Vrahovi! Vytáhneme jí z hlavy všechno jako kroutícího se červa z jablka. A pak se uvidí, uvidí se!“
„A co byste vyčetli?!“ zamračil se Lin-Chu a přimknul Sheenu k sobě. „Co jsi teď vyčetla ty? Kde byla ta tvá zrůda? Viděla jsi, co hledáš?“
Kara zasykla a pohlédla na Sheenu, která se vtlačovala Linovi do šatů: „Ne. Viděla jsem jen bolest. Cítila jsem ji. Nože do slabin. Tisíce nožů. Je šikovné stvoření. Umí se bránit. Má schopnosti.“
„Ne, nemá,“ popřel Lin, „To je všechno, co si od svého Levana pamatuje. Bolest. Je to jen nevinné dítě, Karo. Budeme hledat jinde.“
Kara se ale nezdála býti spokojená.
„Jinde?! A co ty, Line, hm? Mohla bych se podívat? Podívat se, co Lin ví,“ natáhla k němu ruku, „pak bych… mohla mlčet. Mohla bych mlčet. Mohla bych ušetřit krásného derita. Ušetřit bílé nevinné vlásky. Škoda by bylo stvoření, škoda. Ukaž, dej mi ruku. Podívám se, co o ní víš ty. Nebudu pak muset trápit derita. Nabídneš mi svou hlavu místo její?“
„Už jsi viděla dost, Karo,“ zamítl Lin a odváděl Sheenu pryč.
Na jeho odchod se Kara začala smát jako potrhlý blázen.
„Věděla jsem, že prchneš!“ volala na něj. „Ty víš! Víš, že ji má!“
Avšak Lin se se Sheenou od Kary netečně vzdaloval a nechal jim na cestu rozsvítit i zbývající světla. Sheena k nim zvedla zrak a pak se ještě zvědavě otočila za Karou. Její ohlédnutí Kara zbystřila a probodla ji černýma očima s vyšinutým úsměvem.
„Jsi slabý! Slabý Nositel! Tvůj Levan je jiný! Ano, je jiný,“ rozesmála se. „Je to zrůda! Nikdy ho nezvládneš, ubohý derite! Jako loutku tě ovládne! A bude si s tebou hrát. Zabije tě, jako zabil ty před tebou. Zabije tvou duši! Vezme ti všechno! Věř velkému Chu a zaplatíš za to svou duší! Nechrání tě! Nechá tě vrahovi! Zaplatíš za zrůdu, kterou nosíš! Jako já!“
Lin-Chu se zastavil. Obrátil se naposledy za Karou a nejspíše od něj měla přijít nějaká emoce, ale nepřicházela. Znovu se dal s Sheenou do kroku a nechal Karu zlostně za sebou křičet:
„Ochrana nebude věčná! Najdeme se, stvoření! Najdeme se! Ještě přijdeš ke mně, abych tě zachránila. Ještě ráda přijdeš!“
AAA
O pár minut později…
Lin-Chu se s Sheenou nikde nezastavoval a od Kary ji dovedl rovnou před vstupní bránu do arény. Spěchali, Sheenin druhý zápas měl začít před několika minutami. Výjimečně tak zde byli o samotě jen s obsluhou vrat.
Lin zpozoroval, že se Sheena nijak neprojevuje. Bylo tomu celou cestu. Nezeptala se na rodiče, nezeptala se na Karu. Nahoře ji našel vyděšenou a teď zase bylo na její mimice vše v pořádku.
Přidřepnul si k ní a podíval se jí do očí. Tam hluboko ve tmě panenek plály spokojené plamínky. Lehce se pousmál a Sheenina tvář mu úsměv oplatila. Vzal jí ruku, skrz kterou se Kara pokoušela číst, a prohlédl si fialovou cestičku napitou krví. Sheena k ní sklopila zrak také, ale v obličeji měla jen lhostejnou tvrdost. Světlo otevírající se brány zranění ještě zdůraznilo.
„Měla by ses o ni tentokrát postarat lépe,“ vytkl Lin-Chu.
Sheena jenom sebevědomě pozvedla koutek úst a poté, co zářez Lin vyléčil do ztracena, stáhla ruku mlčky k sobě. Otočila se a s výrazem, jako by řekl něco samozřejmého, vešla do arény.