Návrat na hlavní stránku

Hertis

Dcera svého otce – kapitola sedmmnáctá

O 28 hodin později…

Na zamlžené okno dveří tmavomodrého auta doléhal z venkovního šera podhorský chlad. O jeho vnitřní stranu Sheena smutně opírala čelo a zahřívala jej svým těžkým dechem. Vlhkost tak před jejíma očima ulpívala na skle a činila ho ještě méně průzračným. Navzdory tomu nepřestala sledovat venkovní šedé šmouhy ve světle čtvrté hodiny ranní. Značily, že se blíží k Hertisu a to ji uklidňovalo.

Nepotřebovala vidět, kudy s otcem projíždějí. Po dálnici vedoucí do Hertisu nejela poprvé. Třebaže měl otec více možností přepravy, i daleko rychlejší, zvolil pro tentokrát překonat celý kus kontinentu pouze autem. Nejspíše proto, že se ve svém voze cítil nejpohodlněji. Nemusel zbytečně komunikovat s druhými, a to ani s Sheenou, jíž vezl.

Sheeně rovněž zamlklé ticho v soukromí s otcem vyhovovalo. Dlouhé hodiny si krátila vzpomínáním na dřívější výlety do Hertisu, když byla mladší. Tehdy mámu doprovázela na kontroly do tamějšího výzkumného centra a během cest zvědavě pozorovala okolní pastviny. Vzpomněla si také na mámina kritická slova o tom, jak mezi Kitou a Hertisem silniční tah až necitelně protíná jinak klidné zemědělské vnitrozemí. Pravdou však bylo, že pro rozmach Areneánu nebylo tenkrát lepšího rozhodnutí.

Dálnice z hlavní metropole do Hertisu byla totiž postavena s rostoucí těžbou grafitu na Giramu v první polovině čtyřicátého čtvrtého století. Stalo se tak zásluhou bratrů Goladerů, kteří od rodiny Elbrow, majitelů území velehor, dostali povolení své aktivity v pohoří rozšířit. Bratři Goladerové vynesli za dvě dekády let díky novým dolům i dálnici malý nuzný Hertis do čela nejdůležitějších měst světa. Pro většinu hertiských obyvatel, deritů nižší a střední třídy, znamenal takový rozkvět konečně stálou práci.

Bohužel, o padesát let později se vyskytla v Areneánu jiná těžařská společnost vlastněná dnes již předsedou vládní rady Terrym Hemgonem. Spustila konkurenční těžbu v jiné části Areneánu bohaté na grafit – v Derigotské pahorkatině u Setenu – čímž nejen podťala dominantní pozici Goladerů na trhu, ale také dráždila Nositele drzým zabíráním pozemků patřícím již k chráněnému pralesu.

Ambiciózní Hemgon se ale nevole Nositelů ani bratrů Goladerů neobával. Vzhledem k oboru jeho podnikání nemohl sice mít ve vládní radě pod svou správou těžařské zákony, ale stačilo mu, že je spravuje Tay Taris. Znal Tayovy problémy s Sheenou a věděl, že se bude kvůli ní snažit provokaci Nositelů zabránit. Měl na Taye dokonalou páku, kdy mohl nabízet, že ochotně přestane Nositelům těžit přímo pod nosem, pokud mu Tay bude prosazovat na Giramu nižší kvóty, které ho zvýhodní.

Tay tedy, ač nerad, léta pomáhal Hemgonovi skrze toto vydírání topit bratry Goladery a zvyšovat cenu jeho grafitu výměnou za zastavení expanze do derigotského pohoří. Pro Hertis to však znamenalo, že se jeho doly uzavíraly a v nádherně přebudovaném městě se po éře hojnosti nanovo prohlubovaly rozdíly mezi chudými nezaměstnanými derity a bohatou abiánskou vrstvou.

Také proto se Tay netvářil nadšeně, když do této oblasti mířil. Čelil výsledkům své práce, na niž nebyl pyšný. Poslední měsíce mu toto téma nedalo spát a pocit viny ještě těžkl se smutným panoramatem města. Doufal, že brzy najde způsob, jak Sheenu vymanit z vyšetřování a ideálně i navždy z područí Nositelů. Byla by to výhra na plné čáře, ve které by mohl konečně zatočit také se svými politickými rivaly. Úzké mantinely, mezi kterými se zrovna ve všech oblastech života pohyboval, ho už přiváděly k šílenství.

Nebylo tedy divu, že Tay ve voze mlčel a přivážel Mishi jejich dceru s určitou nechutí. Už jen kvůli tomu, že Mishi znala Tayovy trable s Hertisem. Sice ne se všemi souvislostmi kolem Sheeny, ale rozhodně věděla, že ze všech měst navštěvuje Tay nejmíň rád právě tohle. Nerozuměl, proč mu to Mishi dělá naschvál a chce setrvat ve výzkumném centru, když může ležet prakticky kdekoliv jinde na světě, kde bude mít kvalitní lékařský dozor. Z nějakého důvodu jí na Hertisu záleželo. Tvářila se, že nikoliv, ale Tay na Mishi poznal, jak moc chce zůstat. Na to svou ženu znal dobře. A nepochyboval, že onen důvod se zakrátko dozví.

Jenže ať už Tay neměl v autě co říct z jakýkoliv příčin, v průběhu jízdy si Sheena otcovu tichost vykládala po svém. V jejích očích duchaprázdně řídil a neměl zájem se do Hertisu vůbec vracet. Cítila z něj, jak se nutí. Po tom, co viděla a slyšela nejen poslední dny, neměla už žádnou víru v lásku mezi svými rodiči. Věřila, že kdyby ona jako dítě neexistovala, nechal by otec mámu v Hertisu dožít a už by se jí nikdy neukázal. Při téhle úvaze tak byla Sheena ráda, že otec nemluví. Určitě by řekl jenom něco, co by ji bolelo.

A v tom přesvědčení Sheenu utvrzovala také včerejší noc, ve které otec před odjezdem skládal kufry do auta. Kdyby sama nezaběhla do máminy ložnice pro příruční zavazadlo, zůstalo by tam. Jako by otec na mámu ani nepomyslel a nezáleželo mu, co by jí v nemocnici scházelo. Chvílemi to vypadalo, že do Hertisu možná ani nejedou a zkrátka se jen balí a prchají z Kity.

Sheena však byla mámou poučena a věděla, že její věci jsou pro takové případy v ložnici pod postelí vždy nachystány. Mámin kufřík vlepila otci do rukou mezi posledními zavazadly a celá uřícená rozmýšlela, co zde ještě nesmí zapomenout.

Tay totiž nebyl ochotný v průběhu akce jít dál než na okraj kuchyně. Sheena sama sbíhala a vybíhala schody dokola a předávala otci věci mezi dveřmi. Vlastně ani nevěděla, proč přikázal rovnou balit, ani na jak dlouho budou pryč. Postupně nosila otci vše od toho nejdůležitějšího až po zbytečnosti. Sledovala jej při tom s otázkou, kdy má přestat. Otec ale neustále přikyvoval a potvrzoval tím, že se jen tak vracet nebudou.

Když už Sheena nevěděla, co vzít, zadívala se naposledy z okna svého pokoje dolů do zahrady, kde ve tmě stál její jírovec. Bylo jí líto, že není den a nemůže si ho ještě prohlédnout. V hloubi duše tušila, že ho přinejmenším měsíce neuvidí. Jeho, ani sousedova kocoura.

Na velké loučení s domem však nebyl čas. Otec již netrpělivě seděl v autě a hluk motoru Sheenu popoháněl. Sebrala ze stolu nachystaný komínek oblíbených knih a pozhasínala všechna světla v domě. Než zhasla to poslední v kuchyni, zrak jí zavadil o vypálené dětské dlaně na jídelním stole.

Na moment se zastavila a hned poté, aniž by příliš přemýšlela, odložila knihy, popadla fix z police a k černým obrysům na dřevo napsala – SHEENA TARIS, 4 ROKY, PRVNÍ DEN SE SORIN.

Vzala knihy zase do náruče a několikrát si svá písmena přečetla. Tolik se bála, že už se nevrátí. Kdo ví, kam jedou a co se tam bude dít. Jestli ji zvládne otec ochránit před strážnými Nositeli, nebo ji budou číst tak dlouho, že jednoho dne ani nebude vědět, že se takhle jmenovala. Že byla něco více než tělesná schránka s provinilým Levanem. Že sama byla dítě, které jen utíkalo do seníku za koťátkem.

Silný strach, který Sheenu ovládl, ji tak přinutil ještě s plnýma rukama otevřít fix podruhé a rozechvěle dopsat – PROSÍM, NAJDI MĚ.

Nevěděla, komu to píše. Někomu, kdo projde tyto pokoje a bude vědět. Najde ji, ať už bude kdekoliv. Ať už bude kýmkoliv. Zavede ji sem, kde vyrostla. A tenhle dům je natolik silný, že si určitě vzpomene, kým byla, i kdyby ji zpřeházeli paměť, nebo ji Sorin zatlačila do nevědomí…

Ve vzpomínkách zbloudilá Sheena po bezmála třiceti hodinách v naprosto přeplněném autě společně s otcem, krabicemi a zavazadly, už byla jen kousek od cíle. Pozorovala venek skrz zamlžené okno a občas sklouzla pohledem ke knihám na svém klíně, na jejichž vrchu se leskl barevný přebal Iliánských pověstí od Zahara Elbrowa. Nebyla náhoda, že ji napadlo dát si nahoru zrovna tuhle knihu. Těsně před Hertisem dlaní rozetřela mokrý povlak na vnitřní straně okna, aby nepropásla navigační ceduli s nápisem Sendor. Maminka ji tam před dvěma dny slíbila vzít. Jak trpké, že skutečně do této oblasti dnes jede, ale ne k Sendorskému sídlu pana Elbrowa.

Sheenu vytáhl z rozjímaní až otcův povzdych nad prvními domy Hertisu. Nerozuměla, proč otec Hertis nemá rád. O jeho pracovních aktivitách věděla málo. Ona naopak měla Hertis za kouzelné místo. Už od periférie si nešlo nevšimnout jednotného ladění místních staveb. Bylo to město nízkých červenohnědých cihlových bytovek protkané cestami s alejemi stromů. Pyšnilo se rozsáhlými parky a přísnými emisními zákony. Žádná nevzhledná sídliště, žádné průmyslové haly. Samotná těžba probíhala až na úpatí několik kilometrů za městem a na koloritu Hertisu nebyl místní těžký průmysl ničím znát. Především historické centrum udržovali v naprosté čistotě, aby působilo jako z pohádky. A to i teď, když uzavírky dolů městským financím přitížily.

Dnes byl ale i pro Sheenu Hertis šedivý. Mezi uklízeči, roznašeči denního tisku a živnostníků otvírající své obchody, spatřila na chodnících i poflakující se nuzné existence, kterých si nikdy dříve nevšimla. Byly jich desítky. V chatrných oděvech s podrytým zdravím a téměř z každé vyzařovala sklíčenost a zloba. Jako by od chvíle, kdy Sheena Hertis viděla naposledy, přikryl město těžký mrak a mnoho zdejších lidí nemělo najednou kam jít, co dělat a proč žít. Ale možná jich zase tolik nebylo a za okny se do ulic ke svítání přidal pouze odraz Sheeniny nálady.

AAA

V nemocnici…

Oba Tarisové ihned vyrazili za Mishi spěšným krokem. Tempo udávala Sheena malým náskokem, přičemž vnímala otce za sebou. Ohlížela se za ním, ale nečekala. Věděla, kudy jít, oddělení voulézy znala. S posledním koridorem již spatřila hledanou jmenovku a do dveří s úzkým okýnkem vletěla jako vítr. Vevnitř ze sebe shodila bundu na zem a vskočila sedící mámě rovnou na postel, aby ji v pokleku objala plna emocí.

„Sluníčko…“ vydala ze sebe přepadená Mishi. „Promiň. Promiň mi to. Musela jsem tě hrozně vylekat. Promiň…“ omlouvala se Sheeně.

„Jsi…“ chtěla se Sheena zeptat na stav, ale nemusela mámu držet, aby poznala ten rozdíl. Zase umlkla.

„Jsem tady,“ klidnila ji Mishi. „Jak jsi dorazila takhle sama?“

„Táta mě přivezl,“ ohlédla se Sheena za sebe.

Zaražena prolétla zrakem prázdný pokoj a na okamžik bylo ticho. Myslela si, že otec vešel hned za ní. Nevěděla, kdy ho na chodbě ztratila.

Její zmatení přerušila Mishi pohlazením: „To nic, miláčku. Hlavně, že jsi tady. Táta asi přijde později. Asi si musí ještě něco zařídit.“

Dotýkala se přitom Sheeniny pobledlé tvářičky, která jasně oznamovala, že nepotřebuje tyhle výmysly. Přesto Mishi zůstala u milejší lži a usmála se. Bylo jedno, jak to je. To Sheena z jejího úsměvu pochopila a znovu se k mamince přitulila. Ta jí nabídla kus svého polštáře, na který ulehly, a Sheena znavená cestováním konečně zvládla zavřít oči…

A jen co Sheena u mámy usnula, byla vztažena do snu, ve kterém stála bosa na teplé hlíně, a nad hlavou jí zněl známý ptačí orchestr. Derigot. Ta nezaměnitelná vůně pralesa s horkým vlhkým pocitem na kůži. Věděla, co tady dělá. Přišla si s někým promluvit. A ten někdo ji zde očekával. Neviděla ho zřetelně, ale hrudník se jí v jeho přítomnosti svíral. Byl to muž a byl pro ni velmi důležitý. Nerozuměla příliš svým pocitům. Částečně se ho bála a částečně cítila vzrušení, že jej opět vidí. Jako by ho milovala a nenáviděla zároveň. A něco po něm chtěla. Objetí možná… objetí, ve kterém by ho mohla seškvařit.

„Sorin,“ oslovil ji onen muž, „na tohle nemáme čas. Včera jsem mluvil s Tarisem. Viděl jsem, jak končí. Možná už to udělal. Je to na tobě.“

„Víš určitě, že to vyjde?“ silně pochybovala o jeho úsudku.

Mlčel a rozmýšlel.

„Zařídil jsem to. Jestli nebude povolný teď, tak nikdy,“ tvrdil.

Následně se přiblížil. Ani nyní však nedokázala rozeznat jeho obličej. Všechno kolem bylo otupělé a zastřené. I ta jeho mluva se podivně zkreslila, jen artikulace zněla povědomě.

Chtěl jí přiložit dlaň na hrudník, ale chytila ho za zápěstí: „A Rhewi?! Jestli mě podrazíš −“

„Udělej, co jsem řekl, a pomůžu ti!“ znervóznil muž nad jejím sevřením, které se ho marně pokoušelo popálit.

„Dobře,“ pomalu ho pouštěla, „najdu Tarise a pak ho zabiju. Už se mi do toho ale nebudeš plést. Říkala jsem ti, že je k ničemu. Doufám, že ses s ním pořádně rozloučil. Záleželo ti na něm zbytečně dlouho…“

Muž nelibě povzdechl. S nedůvěrou se na něj mračila, než mu dovolila, aby dokončil svůj úmysl a dotknul se jejího hrudníku. A jakmile to udělal, v tu ránu ji zachvátila nezměrná mučivá bolest. 

Nakrátko vykřikla, načež přiškrcené hlasivky ztratily svou paní. Poté veškerá bolest pominula, vznesla se a spatřila pod sebou tělo dívky, které se sesypalo k zemi jako hadrová panenka. Zaznamenala, jak z něj ještě vylétá duše Nositelky a žalostně opouští tento svět. Ona sama jako duše ale držela při zemi a tělo, ze kterého byla vytržena jeho rukou, mělo pro ni hodnotu již neužitečného masa.

Zadívala se naposledy na bažinu, kde muž bral mrtvou dívku do náruče, a dál už jej nechala dělat svou část dohody. Až nereálnou rychlostí se přesunula po nebi k předměstí Kity, kde hledala ten správný dům.

Když k němu dorazila, potkala uvnitř mladou deritku s nazrzlým drdolem, jež v kuchyňce vařila oběd, a ucítila v okolí nějaké dítě. Všechno vypovídalo o tom, že se Taris doma nenachází. Obletěla tedy dům a posečkala mezi stromy. Byla netrpělivá. Mohla se mu vydat naproti do centra, ale ve svém stavu se obávala, že se příliš přiblíží ke špatnému člověku. Tady pod stromem byl uklidňující prostor, který vyzařoval něžnou energii. Bylo zřejmé, že ono dítě zde často pobývá. Jeho duševní otisk na kůře se nedal přehlédnout.

A jak odsud pozorovala seník pod svahem, Sheeně začalo docházet, v jakém snu se nachází. Znala jeho další průběh. Zahlédla ze seníku vybíhat kočku Puly a nadšeně se přesunula k vratům, aby ještě jednou mohla spatřit své mladší já.

Sotva však vletěla dovnitř, naproti z šera seníku se vynořila nečekaně Kara. Její ohyzdná tvář s černýma propadajícíma se očima se objevila děsivě blízko. S tím ucítila na sobě i Kařinu kostnatou ruku, která ji probudila z noční můry.

‚Je tady!‘ zakřičela v hlavě Sorin, ‚vstávej!‘

Sheena sebou na posteli trhla a vytřeštila oči na spící maminku.

‚Kara?!‘ polekala se, ‚co tady dělá?‘

‚Přišla si pro nás, vstávej!‘ poručila Sorin a Sheena se opatrně vyvlekla zpod máminy ruky.

Vystrašena vyšla ven na chodbu a rozhlédla se: ‚Co chceš dělat?‘

‚Najdeme ji,‘ rozhodla zlostně Sorin, ‚a vyřešíme jednou provždy!‘

Sheena se vydala ke schodišti zatímco Sorin diktovala směr. Zdráhala se, ale ovládnuta strachem nedokázala Sorin nevyhovět. Navíc s aktivitou Sorin Sheena přicházela o stopy právě prožitého snu. Měla další kousek Sorininy vzpomínky a mátl ji ještě více, než ten předchozí. Znamenalo to, že ji Sorin během spánku opustila? Jak se jí podařilo se nepozorovaně z těla vykrást? Jak dlouho byla pryč? A skutečně někde v nemocnici viděla Karu?

Sorin ignorovala, na co Sheena myslí, a neodbytně vyžadovala pozornost k hledání Kary. Teď nebyl čas soustředit se na něco jiného. Sheena ale nedokázala jen tak slepě kráčet. Vnímala na sobě oči kolemjdoucích a snažila se Sorin mírnit, aby nerudla. V nemocnici by si mohl kdejaký zaměstnanec všimnout, že teplota téhle slečny není v pořádku.

Nikdo však Sheenu nezastavil a ta posléze dorazila k nouzovému východu, u kterého konečně už i ona poznávala ten pocit, jenž měla u Kary na turnaji. Sílil s každým metrem a v Sheeně neúměrně rostlo napětí.

Zahlédla odbočku, na kterou Sorin poukázala. Byla si jista, že právě tam se nachází onen zdroj. Kara byla na dosah. Sheena se pomalým krokem přiblížila k rohu odbočky a trnula z napětí, co má Sorin na Karu přichystáno.

Než ale stihla nahlédnout, do cesty jí nenadále vstoupil otec. Jako odnikud se objevil zpoza toho rohu a postavil se Sheeně těsně před obličej.

„Sheeno?“ promluvil na ni a v Sheeně se vše zastavilo.

Byl ten poslední, kterého by teď čekala. Překvapením na něj zamrkala a pokusila se nakouknout do kýžené chodby za ním, ale přišlo jí, že otec stojí přesně tak, aby z ní nemohla nic vidět. Rozpačitě k němu zvedla zrak a nevěděla, co říct.

„Jen… jen jsem tě hledala,“ vysypala ze sebe tence. „Nechali jsme v autě mámin kufřík.“

Tay si strnulou Sheenu změřil pohledem.

„Musím si ale ještě odskočit,“ dodala rychle na to a chtěla jej obejít.

Jenže sotva naznačila, kam míří, Tay Sheeně přiložil ruku na paži a zastavil ji. Trochu přitlačil, jako by ji chtěl odsunout zpátky, ale Sheena zůstala na místě a na moment to vypadalo, že se s otcem přetlačují.

„Běž si pro věci. Sehnal jsem byt. Pojedeme vybalit,“ vysvětlil Tay své gesto pohotově.

V hlase měl přitom dokonalý klid a tvář bez emocí. Poznávala to jeho umělé chování. Dívali se na sebe a Sheena si poprvé všimla, že právě dělá naprosto to samé. Uměla taky tohle zahrát. Měla před sebou svého zkušeného učitele, který by hned jednal, kdyby na ni šlo něco poznat. Ale bylo ticho a otec se neměl čeho chytit. Byla stejně bezchybně nečitelná jako on a svým způsobem Sheeně přišlo toto uvědomění strašné.

Možná Tay svého lživého dvojníka poznával, avšak podle pravidel, dle kterých hrál, teď nemohl nic říct. Sheena nakonec otci ustoupila a z propojených pohledů měla tísnivý pocit. Nevěděla, co skrývá. Choval se čím dál záhadněji. Je možné, že Kara tady skutečně je a otec má s tím něco společného? Nebo Sorin jenom využila špatný sen, a aby pozornost od něj odvrátila, vytvořila hodnověrné zdání?

Sheena již tak chabě věřila Sorin a teď už ani nevěděla, co si má myslet o svém otci. Obrátila se a vracela se za mámou s dalšími těžkostmi. Netušila, jak se dobrat k odpovědím, které by jí pomohli. Ztrácela se v tom, co se kolem ní děje. A při pohledu na dveře mámina pokoje jí v té souvislosti docházelo, že ztrácí také toho, o kterého se ještě dokáže s plnou důvěrou opřít.

  • Hertis
  • Číst první díl
  • Číst druhý díl