O tři roky později…
Míjely měsíce a díky dobré práci Tayových soukromých složek se v kitském předměstí na míčovou událost skoro zapomnělo. Jen bouře v jednom tamějším domě ani po letech neutichla. Její příčiny se neustále měnily, množily a zanikaly, až se naprosto ztrácel původní účel jakéhosi Sheenina „dobra“ a utajení.
Mishi s Tayem prožívali ve svém vztahu těžké časy. Válku, kterou mezi sebou začali, nedokázali zastavit. Mishi, jež dříve tolerovala vizi Tayovy výchovy k obrazu svému, zcela přehodnotila svůj postoj. Přestože Tay s Sheenou trávil čas poskrovnu, Mishi bojkotovala i tyhle jeho zbývající snahy vychovávat z Sheeny asociálního intelektuála, který jednou nešťastně zabředne v paláci jako on. Tay na oplátku přestal vozit Sheenu do Derigotu, mluvit s ní o čemkoli kolem Levana, a jeho přísný pohled Sheeně znemožnil v jeho přítomnosti vůbec takovou skutečnost jakkoli připomínat.
Od té doby se o Sheenino nositelské učení musela Mishi starat sama. To by se svým zdravotním stavem pochopitelně nezvládla, proto měla k dispozici spolehlivého řidiče, se kterým Sheena neměla na cestách do Derigotu nikdy špatnou společnost. To však nic neměnilo na faktu, že i tak byla tato společnost pro Sheenu cizí a především – že už tou společností nebyl její otec.
Ale ač se tak na první pohled nezdálo, to poslední, co oba rodiče chtěli, bylo, aby se Sheena cítila jako mezi mlýnskými kameny. Ani jeden si nepřál, aby si vyslýchala jejich spory, a proto před ní pomalu přecházeli z nepříjemných hádek do ještě nepříjemnějšího ticha.
…
Tay nakonec ulehčil těžkostem, které rodina při společném trávení času prožívala. Zcela neplánovaně byl v té době pracovně vytíženější než kdy dříve. Ekonomická krize v Areneánu propukla naplno a Tay ji musel řešit chtě nechtě dny i noci. Hádat se s Mishi již nebylo kdy. Ty krátké vzácné chvíle, které býval doma, se ještě více zredukovaly a nebylo výjimkou, že Mishi s Sheenou Taye neviděly třeba měsíc.
Rovněž jako dříve to tedy byla pro Taye dobrá záminka k tomu, aby přespával mimo domov. Jeho nepřítomnost v domě se stala železným pravidlem. Nastaly ale i výjimky. To když podlehl projevenému stesku Sheeny a přeci jen zůstal. Ani s tím se však do ložnice nehrnul a zabral si během noci svou soukromou postel v pracovně, kdyby zvonil telefon.
Samozřejmě takhle utíkal v prvé řadě od Mishi. Brával si Sheenu do pracovny s sebou a někdy ji vzal na malý výlet do míst svých jednání. Dělal to vždy tak, aby s Mishi komunikoval co nejméně. Své dítě si mezi sebou doslova „předávali“ a neměli k tomu více slov, než bylo nutné. Byla to od obou nejdříve okatá zbabělost, pak už jenom smutný zvyk.
Mishi ale Tayovi na jeho vyhýbání se společným dnům i nocím za celou dobu neřekla ani půl slova. Hádala se s ním o Sheeně, o důsledcích jeho nepřítomnosti vzhledem k ní, ale co tenhle stav vypovídá o tom, co mají nebo nemají oni dva mezi sebou, s ním neřešila. Možná k tomu raději ani nic slyšet nechtěla. Pokud jednou za čas Tay dorazil a věnoval se jejich dceři, brala to stále za přijatelné. Že sama nepocítila jeho zájem už přes tři roky, označovala vytrvale svým rozumem za nedůležité.
A tak, podobně jako Tay utíkal z jejich domu, ona utíkala ve své hlavě před tím, že jí to vadí. Kdykoliv ji tohle odloučení trápilo, probírala se racionálně tím, jak Tay sám prožívá ty nejtěžší chvíle své kariéry a nemůže se teď věnovat všem. Byla by sama ve svých očích sobecká, kdyby mu vyčítala ještě navrch k tomu všemu, že se nechce věnovat jejich manželskému soužití.
Protože i když byl Tay Taris člověkem, se kterým se těžko vedl vztah, byl to pořád ten nejschopnější ekonom a politik, který kdy v křesle vládní rady seděl. To Mishi věděla moc dobře. Nejednou si také vyslechla od Maria, aby s Tarisem měla nyní více trpělivosti než kdy jindy, neboť byl pro jeho vládu velice potřebný.
S tím, jak Mario vnímal neutichající spory Tarisů, trnul nad představou, že by se Mishi odhodlala k nějakému ráznějšímu řešení a jeho zástupci by se zrovna teď začal sesypávat osobní život. Nejen kvůli tomu Mario za Mishi pravidelně jezdil a domlouval jí a domlouval.
Ujišťoval ji, že je Tay má obě pořád rád, jen ze své tarisovské podstaty není schopen tohle dávat najevo pod současným tlakem. Nikdy se během své návštěvy neopomněl jako kmotr podobně věnovat i Sheeně a vynahrazoval jí čas, který nemá se svým plně vytíženým otcem. Cítil se sám za nepřítomnost Tarise doma zodpovědný a dokázal se, pohnut svým svědomím, pro Mishi s Sheenou přetrhnout.
Ale i bez Mariova chlácholení a jeho velké pomoci měla Mishi k myšlenkám na rozvod daleko. Rozhodně si nepřála Tayovi vytvářet další komplikace a vzhledem ke svému zdravotnímu stavu ani neviděla, v čem by jí takový krok pomohl. Navíc neustále vzpomínala, jak se po narození Sheeny s Tayem cítili šťastní. Přece se za ta léta tolik nezměnili, aby takové časy nemohli zažít znovu.
Mishi tedy Maria v nadsazených scénářích klidnila a v duchu doufala, že s koncem finanční krize pomine i ta v jejich manželství. Sama v sobě se tak přesunula důležitostí až za celý Areneán a snažila se být trpělivá. Věnovala se naplno Sheeně a její život bez Tarise vypadal podobně, jako v prvním roce po svatbě. Pletla a pekla, starala se o dům, sušila květiny, nebo jenom tak seděla na verandě a dívala se dolů do tmavých koutů zahrady.
Tvářila se během té doby přede všemi silně, ale pravdou bylo, že každým dnem odešel se zapadajícím sluncem malý kousek jejího zdraví. I když se usmívala, vnitřně se trápila za Taye i za Sheenu. Bylo to období, kdy ji vouléza pomalu prokousávala zevnitř a prakticky nikdo jiný než ona si postupující nemoci nemohl všimnout.
…
A to ani Sheena, která svou maminku viděla každý den, neměla tušení, jak moc slabě se teď cítí. Až jednoho letního rána, krátce po oslavě jedenáctých narozenin, sešla Sheena schody do kuchyně a pocítila v domě podivný klid. Měla snídani již připravenou na stole, ale nikdo ji jako obvykle nevítal. Chvíli mámu hledala, než ji spatřila sedět na lavičce verandy. Vypadala ospale a neupraveně, jako kdyby od večera ještě nešla spát a jen tak tady podřimovala. Tvářila se zamyšleně a měla na sobě deku vlhkou od rosy.
Sheena si chtěla přisednout, ale byla hned poslána nahoru, připravit se na vyučování. Každé dopoledne totiž dorazila slečna Vodner. Postarší učitelka, která se vyznačovala hlavně korpulentní postavou a výrazně rudými vlasy. Nebyla příliš pečlivá a během výuky usínala. Sheena však byla dřívější výchovou vzorná studentka. I přes nepozornost své učitelky si dál plnila úkoly, které mimo předmětů probíraných v běžné škole se týkaly i etikety a rétoriky. Učila se všemu, co by mladá dáma z vyšších kruhů měla znát.
Tyto předměty, jež Sheena měla navíc, nebyly ničím, co by nějak milovala, ale čím více se prohlubovaly problémy mezi rodiči, tím více brala jako svou povinnost nedělat žádné další a být prostě „hodná“. Také proto už nezkoušela navazovat jakékoli vztahy s dětmi a vůbec nevycházela ani za plot. Obávala se dalších potíží.
Sorin, ke které měla stále silnější pouto, byla dosti nepředvídatelná. Byla ke spořádané Sheeně rozverným protikladem. Sheenu Sorinina společnost velmi bavila, ale nevěděla, co od Sorin může očekávat. Především, když se Sorin rozhněvala. Ve své bezděčnosti totiž Sorin přistupovala i k ochraně Sheeny velmi živelně, a tak raději Sheena v běžném životě nepokoušela svůj žár vnější a ani ten vnitřní. Teď potřebovala nevzbuzovat pozornost a Sorin od ní moc dobře cítila tu úzkost. Rodiče už tak vedou kvůli nim válek dost.
…
Jenže ani s tímto vědomím Sheena nedokázala věčně zapírat svou přízeň k nositelským schopnostem. Třebaže v Areneánu je již neužívala ani pro praktické drobnosti, jak tomu bylo do příhody s míčem, když překročila hranice Derigotu, kompenzovala si to ve velkém. Tam v pralese měla povoleno projevit veškerou svou přirozenost, ke které nyní patřila i Sorin. Pod Lin-Chuovým dohledem v jedenácti letech zvládala i složitější a rozsáhlejší kousky, které by si doma rozhodně nemohla dovolit. Její ohnivé dovednosti sílily a svého umění si velmi považovala.
Doma ale byla Sheena dál klidnou pěnou, jež se vzorně učí tomu, co jiné děti. Byla s těmi rozličnými rolemi jako mezi dvěma světy a s nastalým dospíváním to přestalo býti něčím, co by jen tak bez výhrad přijímala. Jak se ony světy od sebe vzdalovaly a propast mezi nimi se stávala znatelnější, počínalo v ní velké trápení.
Znala však neměnná rozhodnutí svých rodičů. Již s nimi nesouhlasila, ale protože se chtěla vyhnout jejich nevoli, své názory si nechávala pro sebe. V důsledku pak už ani před maminkou o svých ohnivých aktivitách v Derigotu tolik nemluvila, takže nikdo další nevěděl, jak moc by si přála oba světy prolnout.
Jen Lin-Chu, jako její učitel, pravidelně naslouchal tomu, jak by chtěla být alespoň na chvíli tou celistvou pravou Sheenou, ohnivým Nositelem a dcerou teefu Tarise zároveň, bez nutnosti něco skrývat. A protože Lin-Chu nenechával nikoho vedle sebe dlouho zoufat, prozradil Sheeně, že takový sen nemusí být nedosažitelný.
Sheena se od něj dozvěděla o existenci jedné světlé výjimky v temnu areneánských zákonů. Jeden den v roce byl Nositelům vyhrazen pro velký svátek. Byl jím první den podzimní triády, kdy se v Setenu konala tradiční přehlídka nositelského umění zvaná Turnaj Nositelů.
Nejednalo se v pravém smyslu o turnaj. Nositelé při něm nebyli vystavováni žádnému vzájemnému násilí. Byla to událost, kdy se hrstka Nositelů jednou za rok sešla v aréně a tam ve dvojicích poměřili své schopnosti. V největším přístavu světa na východě Levy byla dokonce vystavěna monumentální budova jen pro tyto účely. Zápasy v ní pak měly formu divadla – byly působivými hrami, kde běžní lidé mohli shlédnout efektní způsoby užití takových sil. A přestože zájem o nositelství mezi lidmi utichal a zákony byly čím dál přísnější, turnaje měly v Setenu takovou tradici, že jeho pořádání nebylo ani letos ohroženo.
…
Sheena tak díky Lin-Chuovi objevila možnost přesně takového vyžití, po jakém toužila. Ráda s ním o turnaji rozpravovala, ale první slova doma v Kitě o tom padla až v onen nezvykle laděný den, který začal záhadně nevesele.
Když před obědem výuka skončila a slečna Vodner se odpotácela ze dveří, Sheena našla maminku znovu sedět na verandě přesně jako ráno. Nebylo těžké odhadnout, že se během celého dopoledne odsud nepohnula. Sheena se proto starostlivě posadila vedle s otázkou, zda je vše v pořádku.
Mishi odpověděla tiše, že ano, a přitiskla Sheenu pevně k sobě. Oznámila jí, že je jen unavená, ale nic vážného se neděje. Tomu Sheena moc nevěřila, ale bála se dál vyptávat. Místo toho mámě vyprávěla, co má za úkoly na zítra. Do jejího výčtu se však Mishi náhle narovnala. Něco z toho, co Sheena řekla, ji přivedlo k novým myšlenkám. Požádala Sheenu, aby jí pomohla vstát.
Odhrnula ze sebe deku a odhalila své holé, vyhublé nohy, na kterých byly velké mapy modřin. Ty už Sheena viděla dříve, ale nikdy tak rozsáhlé a děsivě fialové. Dala si máminu ruku kolem ramen a zapřela se, aby se mohla postavit.
Mishi se i přes snahu chvěla, jako by měla na zádech ještě obrovské závaží. Až když díky opoře ustála zavrávorání, Sheena pochopila, proč tady máma celou dobu seděla. Nebyla jen unavená nebo zamyšlená. Nemohla se vůbec sama zvednout.
Mishi bylo úzko při bezhlasých otázkách, jež měla Sheena ve tváři. Po těch dlouhých hodinách na verandě ale už nebylo zbytí. Poprosila Sheenu, aby si spolu sedly pod jírovec, a Sheena ochotně maminku podpírala celou cestu po svahu. Než dorazily ke stromu, Sheeně docházelo postupně všechno, co poslední dobou ponořena do svých světů přehlížela. Cítila na dlani, jak moc hubená teď maminka je a jak těžce dýchá. Mishi se ruce křečovitým přidržováním navíc celé roztřásly. U stromu se zachytila o kůru a pomalu usedla ke kořenům. Poté se ale zadívala do koruny na mladé zelené tobolky a usmála se. Už rozuměla, co na tom jírovci Sheena vidí. S uvolněním se opřela o kmen a natáhla nohy do trávy. Sheena ji ještě přikryla dekou, pro kterou mezitím doběhla, a přisedla si napjatá, co tím vším máma vlastně myslí.
…
Mishi však Sheenu jen několikrát záhadně pohladila. Už nevypadala unaveně, sluníčko prosvítající mezi listy ji rozjasnilo. Sheena se přesto dokola starostlivě ptala, jestli je opravdu v pořádku, načež dostávala stále jenom nic neříkající úsměv. Nakonec byla mámou zastavena úplně.
„Přišel ti včera dopis ze Setenu,“ uslyšela od ní.
Sheena okamžitě zbystřila. Jen zaznělo město Seten a bušilo jí srdce.
Mishi pokračovala: „Je to pozvánka na turnaj. Dostali na tebe od Lin-Chua doporučení. Píše se tam, že ses na něj poslední rok hodně připravovala.“
S úmyslnou pauzou se zadívala na Sheenu, která z nadšení přecházela do pocitu provinění.
„Proč jsi mi neřekla o tom, že tam chceš jít?“
Sheena slyšíc výtku pobledla: „Já jsem nevěděla… promiň, mami, nechtěla jsem, abyste se o tom hádali. Jenom jsem řekla Lin-Chuovi, že bych to chtěla někdy zkusit. Postavit se tam jako Nositel, víš. Ani jsem si nemyslela, že tam půjdu. Taky jsem mu řekla, že by mi to táta stejně nedovolil.“
„Ale trénovala jsi na to,“ poznamenala Mishi.
„Jenom trochu,“ hlesla Sheena opatrně a hned se polekala. „Prosím, mami, neříkej to tátovi, strašně se na mě naštve!“
Mishi se zamračila. Ne nad tím, že se Sheena nesvěřila, ale že měla pravdu. Odhadla svého otce správně. A Mishi se vůbec nelíbilo, jaký strach kvůli němu u Sheeny vidí. Ještě k tomu byla Sheena vystrašena jeho reakcí na přání zúčastnit se, ale skutečná potíž jejího konání jí nedocházela. Pozvánka, která přišla do schránky, byla totiž jasným znamením, že Sheena již není pro nositelskou komunitu nikým neznámým.
Toho si zase byla vědoma Mishi. Ale nezlobila se a popravdě ji příchozí obálka ani nepřekvapila. Prozrazení čekala každou chvílí. Sama už nějakou dobu řešila, jak dlouho ještě budou moci Sheenu držet v utajení, když o jejich rodinu kvůli Tayovým protikrizovým aktivitám tolik vzrostl zájem médií. Stačila by maličkost, pravda byla na spadnutí. A pozvánka na turnaj mluvila nyní sama za sebe. Byla bezpochyby koncem jejich letitého zapírání.
„A co Sorin? Ví, jak to může být těžké na takovém turnaji? Myslíš, že už jste tak sladěné, že by tě dokázala ochránit?“ vedla Mishi nečekaně hovor jiným směrem.
Sheena na takové náznaky rázem ožila.
„Určitě! Nikdy by nedovolila, aby se mi něco stalo, opravdu! I Lin-Chu řekl, že na to mám, jsme úplně úžasné, mami!“
Následně jí však líce poklesly: „Ale táta by tomu nikdy nevěřil.“
Mishi si Sheenu prohlédla, zda sebevědomě nepřehání. Pochyby v sobě ale zahnala. Ty dětské oči plné touhy byly výmluvné a přesvědčivé.
„Já ano,“ pohladila znovu Sheenu po vlasech, „Víš, miláčku, já si myslím, že bys tam asi měla jít. Nevím, co na to táta, ale proberu to s ním, dobře? Vysvětlím mu to, neboj se.“
Sheenu tak rozzářila štěstím. Hned maminku ujistila, že je teď sama tak silná, tak schopná, že budou ta nejlepší dvojka na turnaji.
…
Jenomže v radosti, kterou Sheena prožívala, bylo něco navíc. Něco, co si přeci jen před maminkou prozatím schovávala pro sebe.
Nechtěla se jen na turnaji ukázat a vyřádit. Toužila také poznat blíže další Nositele, jelikož v rámci utajení byla držena nejen od úřadů, ale také od ostatních členů nositelské komunity. Dosud se osobně setkala pouze s Lin-Chuem a byla velmi zvědavá, jak se jí budou jevit další, podobně odlišní, lidé, jako je ona. A to zejména pro jedno velké téma, které se týkalo vzpomínek, jež si Sorin s sebou do Sheeny přinesla.
Jak jsem již podotkla dříve, Sorin jako Levan oplývala krom velké moci nad pohybem částic i svědectvím všech životů, které spolu s dřívějšími Nositeli prožila. Sheena v Sorininých vzpomínkách ráda po večerech bloudila a doslova si prohlížela osudy předchozích Nositelek. Bylo to mnohem lepší než vyprávění pohádek před spaním. Viděla nejdůležitější okamžiky žen, které žily v jiných dobách. Některé mluvily nesrozumitelně starými nářečími, prazvláštně se oblékaly a lidé, s nimiž komunikovaly, se od těch dnešních velmi lišili tím, jak přemýšleli a čemu věřili. Sheena díky tomu měla od dětství silný vztah k historii a její znalosti dalece přesahovaly náplně učebnic. Dějiny byly předmětem, z jehož látek Sheena vskutku zkoušena být nemusela.
Ale i když paměť jejího Levana byla rozsáhlá a uchvacující, nebyla dokonalá. Mezi tím, co si Sorin nepamatovala a na co se snažila si vzpomenout, byly i věci, na které se snažila zapomenout. Kdykoliv si Sheena chtěla vybavit tu poslední Sorininu vzpomínku – moment, než Sorin vstoupila do Sheeny samotné – Sorin se stáhla hluboko do nevědomí a Sheeně z vizí zbyla jen prázdnota. Když se Sheena nevzdávala a zkoušela si znovu a znovu rozpomenout na tento okamžik, začala se jí z toho motat hlava a kůže se jí rozpálila se silnou nevolností. Sorinin odpor k posledním vzpomínkám byl panicky silný.
Sheena se ale nenechávala odbýt. V historii posledního Nositele se totiž skrývala ta nejdůležitější otázka, kterou si pokládala – jak se stala Nositelem ona?
Ve svých jedenácti letech odpověď neznala. Poznala však ze Sorininy hořkosti, že ji někdo vyrval násilím z prostředí, které měla ráda. Že se v Sheeně neocitla nikterak dobrovolně. Sorinino odtažení při snaze vybavit si poslední vzpomínku bylo navíc Sheeně známé. Znala tento Sorinin ochranný stav, kdy Sorin k nepříjemným událostem Sheeně přístup odpírala pro její vlastní dobro. Kdo ví, při jakých krutostech se tato věc odehrála. Před jakou skutečností se ji snažila Sorin ochránit. Nezažila jen krásné životy bez utrpení.
Tyhle své prožitky ale Sheena svým rodičům nevyprávěla. Měla pocit, že by si Sorinino chování nepřebrali správně. Ostatně tomu nasvědčovaly všechny jejich předešlé reakce, kvůli kterým cítila, že je na lásku k Sorin sama. Ani máma po nehodě s míčem už k Sorin neměla takovou důvěru. A proto si Sheena přála odhalit další skutečnosti kolem ní na vlastní pěst. Ve svých úvahách byla jediná, kdo by dokázal Sorin porozumět.
Bylo tudíž lákavé zúčastnit se turnaje plného Nositelů. Sheena si myslela, že kdyby měla možnost si s nimi promluvit, nějak nenápadně se poptat, mohla by se dostat k pojítkům, která by pomohla i Sorin. Třeba by našla někoho, kdo by o ní věděl něco více.
…
To byly ovšem do dnešního dne jen Sheeniny představy plné odhodlání. Nepočítala s tím, že by se turnaj mohl stát skutečností. Teď měla před sebou maminku, která ji chtěla podpořit, přestože k ní Sheena nebyla ohledně Sorin poslední dobou sdílná. Sheeně tak bylo najednou líto, že už si s mámou o těchto věcech tolik nepovídají. S tím, jak umlkla před otcem, zahrnula nějak po čase i mámu mezi ty, kteří nechtějí o Sorin nic slyšet. Přitom už ani nevěděla, jak k tomu vlastně došla.
Hned se to rozhodla s vděčností napravit, avšak celou atmosféru mezi nimi přerušila nečekaná návštěva. Dveře na verandě zaskřípaly a obě jako pohrouženy do černého svědomí se za nimi polekaně ohlédly.
To Tay dorazil zcela neohlášeně po třech týdnech. Prošel prázdným tichem domu a napadlo jej podívat se ven na zahradu. Tam našel pobledlou Mishi sedící s Sheenou u stromu. Když došel k jírovci, zíraly na něj bez pozdravu jako na cizince. Mlčky si je prohlédl a všiml si modřin, které Mishi rychle přikryla dekou.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se vážně.
Mishi se podívala na Sheenu, kterou od této otázky neustále odváděla, a pak zpátky na svého manžela.
Smutně přiznala: „Ne, nejsem.“
…
Tay pomohl Mishi do auta a odvezl ji do nemocnice.
Sheenu vzali s sebou. Na zadním sedadle během cesty pozorovala jejich mlčení, které postrádalo klasické napětí. Na otcově kamenné tváři byla vidět starost, máma zavřela oči a neřešili vůbec nic. Alespoň Sheena se chtěla otce na něco zeptat po dlouhé nepřítomnosti, ale nedovolila si rodiče rušit.
…
V nemocnici poté Sheenu nechali v čekárně a Tay doprovodil Mishi na vyšetření k doktoru Malatovi. Malat byl ve své době nejlepším odborníkem na deritskou rasu, který se o Mishi staral už od prvních příznaků voulézy. Ten zjistil pouze to, co už tušili oba. Mishi propukla předposlední fáze nemoci a fakticky jediné, co se dalo dělat, bylo šetřit se.
Malatovi jen nebylo jasné, jak se mohl Mishin stav tak rapidně zhoršit. Když se do kvality jeho práce opřel Tay drsnou kritikou, nezbývalo Mishi nic jiného, než přiznat barvu. Už déle jak půl roku léky sama neužívala.
S tímto zjištěním Tay okamžitě přestal a bez dalších slov ordinaci opustil. Mishi už jen s Malatem dojednala další postup léčby a byla propuštěna domů. Slabosti však teď měly přicházet častěji, a tak z ordinace vyjela už pro jistotu na vozíčku, dokud další léky nedají do pořádku, co poslední měsíce zanedbala. Pokud to vůbec půjde.
…
Taye pak Mishi našla hned při dveřích. Ani tady se ale nemínil vyjadřovat k tomu, co se dělo v ordinaci. Jal se bez debat vozíčku a vraceli se společně zpátky chodbou, v jejíž polovině chytila Mishi kola, aby Tay přestal tlačit.
„Tayi,“ vzhlédla k němu se zastavením, „promiň.“
Viděla na jeho tvrdé tváři, jaký má vztek, avšak chtěl si jej nechat pro sebe. Zapřel se znovu do vozíku.
„Tayi, prosím,“ držela Mishi kola. Tay nelibě vzdychl a obešel vozík, aby viděl Mishi do tváře. Ta se snažila omluvit: „Mrzí mě to, nechtěla jsem tímhle způsobit problémy, vím, že máš starostí dost.“
„Necháme předělat pár věcí v domě, aby se ti… lépe pohybovalo,“ řekl, jako by to s tím mělo něco společného. „Možná by bylo lepší se úplně přestěhovat. Najmeme někoho, kdo ti se vším pomůže.“
„Mrzí mě to, věř mi,“ zopakovala Mishi, „myslela jsem –“
„Co?!“ vypálil.
Mishi z jeho pronikavého pohledu pohltila ještě větší lítost a přikryla si tvář dlaněmi: „Nevím… už jsem to nezvládala takhle… promiň.“
„Mně se neomlouvej,“ nehodlal Tay její nabírání k pláči řešit. Byl na Mishi tak naštván, že ji nešetřil: „To vysvětluj pak Sheeně, proč tě musí vidět takhle. Ji to bude určitě zajímat.“
„A tebe to už nezajímá?“ upřela na něj zaslzené oči.
„Ne, nezajímá, když děláš tohle, jako bys tady neměla za nikoho zodpovědnost. Je ti jedno, jak jí bude, když tady nebudeš?!“
„A tobě není jedno, jak jí je, když tady nejsi?! Mám já tady všechnu zodpovědnost?! Víš, jak dlouho tě Sheena neviděla?!“ nenechala se Mishi obviňovat.
„To je dost velký rozdíl, nemyslíš?!“ bránil se.
„Ne, nevidím v tom žádný rozdíl. Z jejího pohledu určitě ne. Děláš, jako by tu nebyla. Nebo chceš, aby ti hrála, jak něco nedělá. Nevíš nic o tom, co se s ní děje. Je jí k ničemu, že žiješ, když tě nevidí, co je rok dlouhý, to s ní nemusíš být vůbec!“
A sotva to dořekla, spatřila na jeho naštvaném obličeji, jak takové pobídnutí vzal vážně. Znala jej příliš dobře na to, aby věděla, že není radno si s ním takhle zahrávat. Mohl by to klidně vzít jako její přání a ve svém dotčení ho demonstrativně splnit.
Rychle tak zamlouvala, co řekla: „Jen jsem chtěla říct, že… potřebuje vědět, že si nemyslíš, že je nějak… v nepořádku, rozumíš? Tolik na tebe dá, Tayi, a ty se k ní chováš, jako by se nějak nepovedla. A ona to pak řeší. Nechci, aby se za něco nenáviděla, nemůže za to, že má Sorin!“
„Sorin?“ nerozuměl.
Tím Mishi zastavil. Ještě to slovo nikdy neslyšel a Mishi souhlasně pokývla, neboť bylo jasné, že souvislosti si dal dohromady sám.
„Ano, tak mu říká,“ potvrdila.
„Bezva,“ zasyčel vztekle. „A tys jí na to nic neřekla?!“
„Co jsem jí na to měla říct?! Má ho ráda, je jako její kamarádka!“
„Není to její kamarádka!“ křikl na ni a nevěřil, co mu tady povídá. „Je to obyčejnej parazit, o kterém nic nevíme, Mishi!“
„Není to žádný parazit, ona není nemocná!“ opáčila Mishi. „To je přesně to, co děláš! Mluvíš o ní, jako by byla nějak vadná! A ona to ví, Tayi, poslouchá tě a je z toho nešťastná! A taky to slyší ten Levan. Nedivila bych se, kdybys byl ty zodpovědný za všechny lumpárny, co kdy udělala! Sheena je hrozně hodná a křehká, od ní by to nikdy nebylo. Můžou za to ty tvoje řeči! Kdyby ses k němu nechoval jako k nevítanému hostu, možná by ani neměl potřebu Sheenu provokovat k takovým věcem. Jen se snaží o naši pozornost. Abychom začali brát, že tady je.
A já nebudu Sheeně říkat, že si ho nemá pojmenovávat, že je to něco, s čím nemá vůbec mluvit. Jsem ráda, že ho má za nějakou kamarádku. Jsou si tak blízcí, bylo by pro ni úplně nepřirozené, kdyby ho odmítala. Jak by pak s ním asi mohla žít? To nedělá žádný Nositel.“
„Ale ona není Nositel!“ vyletěl Tay.
„Je!“ odsekla mu Mishi. „Kdybys se svou dcerou žil, tak bys to věděl!“
Tay rozzlobeně zafuněl, obrátil se a šel se uklidnit na nedalekou lavici. Mishi se smutně zadívala až na konec chodby, kde si Sheena zabraně pročítala nějaké letáčky. Rozhovor rodičů k ní nedoléhal a neměla ani tušení, že jsou již na cestě zpátky.
Mishi se tak vrátila zrakem k Tayovi, jenž vyčkával, až ho zlost na nerozumnou manželku přejde. Ta k němu pomalu dojela už se smířlivým tónem.
„Já vím, že toho máš teď moc,“ řekla mu.
„Ne, nevíš,“ poznamenal na její výčitky.
„Jen nechci, aby se tím trápila, Tayi. Stačí, že to řešíme my. Nechci, aby mu nevěřila. Chápu, že nevíme, co je zač, ale když se bude stavět proti němu, taky nevíme, co to udělá. Je to, jak říkáš, nevíme o něm vůbec nic. Možná sám neví, proč je v Sheeně, a my z něj hned děláme nepřítele. Ale třeba za to nemůže a ani neví, jak se dostat z Sheeny ven. Třeba by to i chtěl a nejde to. Co má podle tebe udělat?“
Tay se zamračil: „To chceš po mně, abych s ním nějak soucítil?“
„Chci, abys ho konečně přijal jako součást Sheeny. Mluv s ní o tom, prosím tě, bojí se tě. Je pro ni důležité, co si o tom myslíš. Když nám nebude nic říkat, tak se těžko o něm něco dovíme. Nevíme, co jí v té hlavě povídá. Nechává si to pro sebe a pak z toho sama nemá rozum.“
Tay od Mishi odvrátil tvrdohlavě tvář, ale již začal její argumenty brát.
Zamyšleně pravil: „Je jedno, co jí říká. Nevěřím mu. Ale i kdybych chtěl, tak teď prostě nemůžu. Bude to katastrofa, jestli klesnem pod tři procenta, budeme se z toho hrabat tak dvacet let. Já teď prostě… nemůžu řešit nějakého posraného Levana, i kdybych chtěl. Nestíhám to sledovat. Nevěřím mu a nemám čas k tomu, aby se to změnilo.“
„Já vím,“ chytila ho Mishi něžně za ruku. Když se trochu zklidnil, přišel jí strhanější a ustaranější, než se cítila sama. „Tak věř mně. Já jsem s Sheenou každý den, jde jí to s ním dobře. I Lin-Chu řekl, že to zvládá a že si s ním rozumí. Jen by taky ráda viděla, že je to k něčemu, rozumíš?“
„Cože?!“ opět zneklidnil Tay. „Jak k něčemu?!“
„Že se prostě neučí ovládat ohně k tomu, aby s nimi nikdy nic nedělala, to je snad jasné –“ pokusila se mu vysvětlit, ale rozbouřila v něm jen další rozčilení.
„Ona se tam nemá učit ovládat ohně, má umět být nenápadná!“
„To k tomu ale patří –“
„Ne, to k tomu rozhodně nepatří! Nemá se učit, jak ohně dělat, má se učit, jak je nedělat vůbec! Nikdy! Nikde!“
Mishi slyšíce takovou poznámku krátce utichla.
„Na to už je asi pozdě. Ona to tak sama nechce, Tayi. Miluje to, úplně se v tom vidí. Domluvila Linovi, že chce jít na turnaj.“
„Cože udělala?!“ zvedl se z lavice. „Je normální?!!!“
Hned měl nic netušící Sheenu v merku a chtěl za ní vyrazit, ale Mishi ho chytila.
„Počkej, prosím,“ brzdila ho. „Nezlob se na ni, prosím tě…“
„A tys jí to dovolila?!“ zuřil. „Co tam, kurva, doma celý dny děláš, Mishi, jsi na hlavu?!“
„Nemohla jsem nic dělat, Tayi, neřekla mi to! Říkám ti, že se s námi bojí o tom mluvit, posloucháš mě vůbec?! Kdyby nepřišla pozvánka –“
„Pozvánka?!“ zatrnul Tay, co všechno se dovídá.
„Jo,“ ztišila se Mishi v hlase. „Už ji nahlásil pořadatelům jako Nositele. Promiň, nevěděla jsem to, nemohla jsem ho zastavit… ale myslím, že tím Lin-Chu chtěl říct –“
„Zasranej hajzl,“ nemohl Tay uvěřit, co Lin udělal bez jeho vědomí.
„Tayi, prosím,“ mírnila ho.
„Chce nás zničit. Nikdy jsme mu neměli Sheenu svěřovat.“
„Ne, snaží se nám právě pomoct, pochop to,“ zastávala se Lina Mishi. „Nemohli bychom Sheenu tajit věčně. Pořád se kolem nás někdo motá, určitě nám to chtěl jen ulehčit. Ví nejlépe, kdy je na to vhodná doba. Možná chce Sheenu na turnaji právě proto, aby ukázala, jak své schopnosti ovládá. Určitě se za ni u strážných přimluví. A když pak uvidí, že už má nějaké učení za sebou a přímo od Lin-Chua, tak by nám mohli dát to povolení. A to jsme přece chtěli. Aby mohla zůstat s námi. Už by nemusela nikomu lhát. Nutili jsme ji zapírat, abychom o ni nepřišli, ale když ukáže, jak je šikovná a že žádnou další výchovu nepotřebuje, mohla by zůstat tady a přesto být Nositel.“
„Ale ona není Nositel!!! Jenom má Levana, Mishi, vzpamatuj se! Jak jim vysvětlíš, že k tomu došlo?!“
Mishi umlkla a nevěděla, co na to říct. Na tohle odpověď neměla. Pak ale opatrně navrhla: „To nevím… ale možná právě o tom bychom si s Linem měli promluvit. Třeba nám poradí, co si k tomu máme vymyslet.“
„Ten určitě,“ zasyčel Tay ironicky.
„Tayi…“
„Co si myslíš, že ti řekne?!“ nenechal se klidnit, „Že je všechno jak má bejt?! Že máš přijmout, co se děje, a věřit, že je to pro Sheenu to nejlepší, i kdyby ji tam někde zavřeli a dělali s ní, kdo ví co?! Mishi, je to úplně cizí člověk! Jeho dítě to není, je mu jedno, co s ní bude!“
„To není pravda! Má Sheenu rád! Je s ní pořád celé roky! Věnuje se jí mnohem více než ty! Kdyby věděl, že nám ji jednou vezmou, ani by nám Sheenu nikdy nedával. Nikdy by mě neuzdravil, abych ji přivedla na svět.“
Na taková slova Tay nevěřícně otevřel pusu a naprosto vyletěl:
„To seš už úplně vymytá?!!! Posloucháš se, co to tady meleš?!!! Nikdo tě neuzdravil, podívej se na sebe! Nikdo nám žádnou Sheenu nedal! Udělali jsme si ji sami! Byl jsem u toho já a bylas u toho ty! Nikdo jiný v tý ložnici nebyl! Tak tak jsi Sheenu odnosila a byli jsme rádi, že tě to nezabilo! To už si nic nepamatuješ?! To ti stačí pár měsíců nebrat léky, abys uvěřila takovým píčovinám?!! Nechce se mi věřit, že seš tak pitomá! Za to, co říkáš, bys už neměla být ani svéprávná!“
Vytrhl se z jejího držení, které mu doteď bránilo odejít, a zamířil celý rozzuřený za Sheenou.
Polekaná Mishi ihned vyrazila za ním, aby ho zastavila. Rychle se chytila kol, ale brzy je musela zase pustit. Neměla šanci jej dostihnout. Byla naprosto vyčerpaná, i přes koktejl v krvi, který jí dal Malat na zotavenou.
Tay ale Sheenu nakonec svižně minul. Pokračoval dál nejkratší cestou z nemocnice ven.