Návrat na hlavní stránku

Areneánský palác

Dcera svého otce – kapitola čtrnáctá

V garážích Tay s Sheenou spěchali kolem aut k výtahu. Tay nesoucí černý šanon byl stále o krok napřed. Duchem nepřítomný se za Sheenou ani neohlížel.

Výtah je vyvezl z podzemí a vstoupili do monumentální prosvětlené haly, která celý palác uváděla. Přes dokořán otevřené hlavní dveře Sheena rozpoznala pódium, jež sledovala z auta. Skrz tyto dveře proudily davy lidí oběma směry. Příchozí proud se hromadil u šesti recepcí, které postupně prověřovaly a směrovaly návštěvníky k příslušným oddělením. Napravo od nich byl jediný východ, kde postávalo pár lehce ozbrojených mužů v uniformách. Letmo kontrolovali poklid odcházejících.

Nalevo pak, dál od veřejných recepcí, byla jedna recepce osamocená. Seděla u ní sympatická recepční s jedním podobně uniformovaným mužem. Povídali si a nikdo z front opodál k nim nepřicházel. Když spatřili spěchajícího Tarise, uvolněný úsměv jim zmizel a oba se postavili do pozoru.

„Dobrý den, teefu,“ řekla žena s úctou a lehkým úklonem.

Tay zabraný do sebe neodpověděl. Obešel její stůl, hlídající mladík mu okamžitě ustoupil. Tay vytáhl ze šuplíku nějaký papír s formulářem a začal ho vyplňovat. Jednou rukou psal, druhou rukou si zasadil sluchátko recepčního telefonu mezi rameno a tvář a vyťukal poslepu tři čísla.

„No, to jsem já,“ zabručel do sluchátka. „Musel jsem… no… jo, zasek jsem se doma s Mishi,“ shrnul naštvaně, načež si všiml, že se Sheeny tahle věta dotkla. Další vysvětlení si tedy nechal pro sebe a odškrtal na papíře poslední věci. Převzal si s těžkým výdechem sluchátko do pravé ruky: „Ne, nechci, Mario, dej mi s tím pokoj. Jsem dole. Mám tu Sheenu. Za chvíli přijdu. Řekni jim, ať ještě počkají.“

Zavěsil a s popsaným papírem v ruce promluvil k Sheeně: „Tohle předložíš na karetním oddělení, tenhle kluk tě tam zavede. Vystaví ti kartu, abys mohla za mnou do patra. Já musím nahoru, pak doraž. Z karetního dojdeš jenom k malému výtahu a dáš šedesáté šesté patro. Druhé dveře vpravo, moje jméno snad poznáš.“

Předal Sheeně papír a Sheena umlčená jeho strojovým výkladem jen pokývla.

„S nikým nemluv, nikam nechoď, nikde se nezdržuj! Je ti to jasný?“

Sheena znovu kývla. V jeho hlase poznala trvající výčitky z turnaje. Tay čekal, až si Sheena uvědomí nedostatečný projev svého porozumění, a i když byla jeho přísností přiškrcená, řekla až s vojenskou poslušností zřetelně: „ANO.“

Tay vzal odložený šanon a odešel. Jakmile zmizel, na Sheeně ulpěly oči obou zaměstnanců recepce, kteří ji viditelně litovali. Sheena jim však vracela jen nechápavé mračení, co se na ni tak dívají. Jejich pohledům nerozuměla.

S uniformovaným mladíkem Sheena prošla na konec strohé chodby, kde je čekal prostorný výtah asi pro dvacet lidí. Vypadal jinak než ten, kterým přijeli z podzemí a kterým odjel otec. Tamty byly malé, hřejivě působící, se zrcadlem a koberečkem. Tady to byla studená kovová krabice a chodba připomínala vybílenou nemocnici. Mladík během cesty na Sheenu nemluvil, jenom občas zkontroloval, jestli jej Sheena následuje. Na dlouhém panelu ve výtahu zmáčkl tlačítko čtvrtého podzemního podlaží. Sheena si zaujata prohlížela, že palác má podle tlačítek sedm pater pod povrchem a padesát sedm nad. Absence čísla šedesát šest, o kterém mluvil otec, byla zneklidňující.

Dvojice byla z výtahu vpuštěna rovnou do haly otevřených kanceláří. Tedy něco takového měl tento prostor asi připomínat. Většina stolů srovnaných do řad nebyla od sebe ani ničím oddělena. Sheena se tak dostala mezi dobrou stovku lidí, z nichž se téměř všichni překřikovali. Celé to tady působilo neorganizovaně, nepracovně a zdejší akustika to jen zhoršovala.

Sheena na to nelibě mhouřila oči. Takové rušno jí nebylo zrovna příjemné a nebyla v tom se svým pocitem sama. Jen co vkročila na chabě vytřenou vinylovou podlahu, ucítila hněv, ve kterém by nejradši všechny okřikla, ať jsou zticha. Pak si ale uvědomila své horké tváře a jak jí pod botami podlaha lepí. Zachytila několik zlostných Sorininých myšlenek.

Musela se rychle uklidnit a srovnat. Než došla se svým doprovodem k jednomu ze stolů, zvládla částečně potlačit Sorin hlubokými nádechy. Kdyby tak neudělala, Sorin by se chytila každé emoce, kterou mají společnou. Už jen Sheenin souhlas na úrovni lehkého přitakání popouštěl Sorin uzdu. Bylo nutné se vyrovnat s překážejícím hlukem dříve, než se Sorin rozezlí.

„Slečno Taris,“ rozloučil se její doprovod a odešel.

Zanechal Sheenu u stolu s brýlatým klukem ve studentských letech, který momentálně vyřizoval někoho jiného. Všimla si, že má poblíž na počkání židličky. Pochopila z toho celou situaci a ohlédla se za sebe. Na těch pár metrech její cesty od výtahu byla podlaha lehce zvlněna. Pokud by se na to někdo zaměřil, našel by ve zvlnění také jemné stopy bot.

V tom Sheenu ťuklo, že by neměla ve svém rozpoložení držet papír, a horký formulář položila na jednu ze židliček. Měla štěstí, že zneklidněná Sorin jenom zahřívala podlahu pod botami. Sheeniny ruce nechala relativně na pokoji. Alespoň tedy Sheena doufala, že Sorin nepozorovaně nežhavila ještě nějaký kout této haly. Uklidňovala se, že by takový zásah zachytila, ale jistá si tím nebyla. Netušila, jakými schopnostmi by ještě mohla Sorin překvapit.

Porůznu se proto Sheena přesouvala, aby se podlaha pod ní stíhala chladit. Během toho se zavřenýma očima hledala vnitřní klid, ve kterém by jí zdejší hluk tolik nevadil. Čekání, než přijde na řadu, jí vpravdě moc nepomáhalo.

‚Oh, já bych zde zavedla pořádek, to by viděli,‘ syčela Sorin uvnitř.

Sheena Sorininy řeči vytrvale přecházela a snažila se soustředit. Věděla, že rozdmýchat dialog je přesně to, o co by Sorin stála. A osvědčený postup zabral. Žár z tváří Sheeně odezněl a konečně zklidněná přisedla ke svému formuláři. Až nyní měla možnost si ho pročíst a byl to dobrý způsob, jak odvést pozornost od Sorin a tím ji ještě více oslabit.

Formulář obsahoval k žádosti o vydání průkazu jen několik osobních údajů. Sheena hned postřehla, že otec vyplnil její přesnou váhu i výšku. To ji udivilo. Máma ji přeměřila teprve před dvěma dny a udělala tradiční čáru na dveřích dětského pokoje. Měly z toho velkou radost, protože po dlouhé době Sheena o kousek povyrostla a Mishi nemusela přeškrtávat opět stejné místo. Určitě o téhle novině ale máma s otcem nemluvila. Určitě s ním vůbec poslední dny nemluvila. Otcův odhad byl obdivuhodný.

„Trochu mladá na práci v paláci,“ vstoupil jí vesele do čtení kluk za stolem. Skrz své brýle na Sheenu mrknul a čekal, jestli jí dojde, že už je na řadě.

„Dobrý den,“ vypadlo z Sheeny pohotově.

Postavila se a jedním krokem byla u stolu.

„Nepracuji zde, potřebuji jen, aby mě pustil výtah za otcem,“ oznámila s vážným odstupem a podávala mu formulář.

Kluk natáhl po papíře ruku, ale zcela jej nesevřel. Zaskočen formálním tónem vykoktal: „Dobře… dobrý den.“

Sheena svraštila čelo. Nepochopila, na co čeká. Pohoupala mu papírem mezi prsty, aby se připomněla, ale trvalo, než si ho převzal.

„Jasně…“ dodal si pro sebe tiše s úsměvem, a aniž by se na papír podíval, odložil ho bokem. „Posaďte se, slečno,“ vyzval slyšitelně strojeně a bylo poznat, jak se tím baví. To se Sheeně vůbec nezamlouvalo. „Musím si vás vyblejsknout –“

„Nemusíš mi vykat,“ skočila mu podrážděně do věty.

Vyhoupla se dle pokynu na vyšší židli nacházející se na druhé straně jeho stolu a byla tak v záběru rozměrného fotoaparátu.

„Ne? To jsem rád,“ usmál se a opět mrknul. „Tak tedy – musím si tě vyblejsknout…“ zvedl zrak od stroje, „…a něčím podložit. Vydrž.“

Přinesl krabici, položil ji na židli a bez větší námahy na ni Sheenu vyzvedl.

„Jsi jak pírko,“ řekl a opakovaně si ji rovnal, „a horká, máš horečku?“

Sheena neodpověděla. Sledovala ho s nedůvěrou.

Kluk pochopil, že atmosféru zkrátka neuvolní, a začal tedy věcněji: „Do jakého patra?“ Posadil se a začal si něco vypisovat.

„Šedesát šest.“

Kluk se pozastavil nad vyřčeným číslem a raději nahlédl do formuláře.

„Chach! To mi mohlo dojít,“ rozjely se mu opět koutky. „Ta podoba.“

„Nejsem na otce podobná,“ protivila se Sheena a ucítila v sobě, jak je stále kvůli zmínce o mámě na otce naštvaná. Právě teď by mu podobná být ani nechtěla.

„No… vzhledem ne, ale… určitě už ti někdo řekl, jak se tváříš…“

Na moment utichl a Sheenu vyfotil.

„Teď jsem ti to zvěčnil,“ podíval se na fotografii, jež ze stroje vyjela. Pokračoval: „Jojo, s tebou by se dobře demonstrovaly vtipy o Tarisovi.“

„Vtipy?“ nerozuměla Sheena.

„No, vtipy,“ pomohl jí dolů. „Třeba… Víš, jak vypadá Tay Taris, když je nasranej?“ Natočil na Sheenu její fotku. „A víš, jak vypadá, když je spokojenej?“ Znovu jí ukázal stejnou fotku.

Sheeně se ještě více zkrabatilo čelo, když se rozesmál.

„Cheche, chápeš? Ne? Tak nic. Vy doma tenhle humor asi nevedete.“

Skončil se svým pobavením, zručně na plastovou kartičku nalepil štítek s fotografií a přes další malý přístroj ji obalil do fólie.

„Tak tady,“ podal Sheeně hotovou kartu, „je v tom takovej malej kovovej zmetek pro výtah, který přiložíš dole u panelu, než zmáčkneš, kam chceš jet. Můžeš sem, do přízemí k východu, první patro do kantýny a pak šedesát šest a nahoru. Tvůj otec tady zaškrtnul i podlaží archívů.“

„Děkuji,“ uzavřela ihned Sheena neosobně jejich setkání, „na viděnou.“ Nečekala na nic a zamířila zpět k výtahu.

„Na viděnou,“ zopakoval si pro sebe kluk a kýval nevěřícně hlavou. „Odkud tahle spadla…“

Při sledování Sheeny zaslechl kolegyni vedle: „Cos to tu, u Lin-Chua, s tou fotkou vytvářel?“

„Myslím, že zítřejšího padáka,“ odvětil a vrátil se pohledem k Sheeně.

„Hej! Taris!“ zakřičel na ni. „Ne tímhle pro normální lidi! Ten malej támhle!“ Ukázal na drobné výtahové dveře.

Sheena již neslyšela, ale pochopila. Nastoupila do vzdálenějšího výtahu, který ji okamžitě potěšil. Tenhle byl známý. Menší, krásný, s koberečkem a zrcadlem přes zadní stěnu. Měl panel s méně tlačítky než předchozí. Dalo se s ním jet do přízemí a prvního patra a pak už jen do padesátého osmého a výše. Nepřestávalo jí vrtat hlavou, jak je výtahový systém v paláci zmatečný. Přiložila podle návodu svou kartičku ke spodní části pod tlačítky a natáhla se po čísle šedesát šest. Na špičkách zamáčkla spínač a kabina se dala do pohybu. Svou rychlostí zároveň dala Sheeně dost času, aby se na sebe zadívala do zrcadla. Přemýšlela o tom, co řekl ten kluk s brýlemi a prohlédla si svou novou kartu. Nepřišlo jí, že se nějak špatně tváří. A už vůbec se na té fotce netváří jako otec.

Znovu se proto pro jistotu zahleděla do zrcadla a nad svým odrazem si spokojeně oddychla. Tvář měla ke své radosti zase křídově bílou. Značila klid bez Sorin.

Výtah s Sheenou u šedesát šestky zabrzdil a s tím, jak dovnitř proniklo světlo vládního patra, ustrnula v úžasu. Otevřela se před ní krátká široká chodba krémové barvy, obložená do půli tmavým dřevem, se silným krvavě rudým kobercem. Celý prostor, vybaven koženými sedačkami a okrasnými květinami, zalévaly ze zdí zlatavým světlem umělecky tvarované černé lampy. Do nosu Sheeně vlétla pronikavá květinová vůně, která jenom vyzdvihovala důležitost tohoto podlaží. Skoro se bála šlápnout svou špinavou botou na rudý luxus, jenž byl měkký jako mech.

Sheena konečně spatřila ono místo, kam otec chodí každý den. Avšak tehdy poprvé, ve čtrnácti letech, nemohla úplně pojmout, co měla před očima. Nepoznala nikdy tak draze vypadající prostředí, neboť si její rodiče velmi zakládali na tom, aby tomu právě tak bylo. To byl jistě i důvod, proč nikdy dříve Sheena nesměla vidět otcovu kancelář v Areneánském paláci. Neměla skutečně při vstupu sem ani tušení, čím by toto patro oslovilo člověka, pro kterého by bohatství či moc něco znamenalo. Jen viděla nádherné barvy, lesk kůže a dokonale rozkvetlé květiny. A i jen to bylo doslova ochromující.

Sheena popošla k prvním sedačkám a pohlédla na řadu čtyř dveří naproti. Hned druhé byly označené zlatou destičkou s otcovým jménem, čestným titulem teefu a funkcí zástupce vládce. Problesklo jí hlavou, že tuhle jmenovku určitě nevyráběli na jeho přání. Nesnášel svůj titul. Nikdy ale nevysvětlil, co mu na titulu teefu vlastně vadí. Byl jím oslovován stejně jako všech zbývajících deset členů vládní rady, ale kdykoliv to někdo opomněl zmínit, byl rád. Sheena se domnívala, že to spadá do hromady těch věcí, které narušují jeho snahu zůstat prostý.

Prošla se až na konec chodby, kde byl zrcadlově stejný výtah, jakým přijela. Na této straně našla dveře sekretariátu strejdy Maria a mezi jeho a otcovými dveřmi byly jedny neoznačené. Větší a masivnější. Vypadaly jako vstup do nějakého sálu. Slyšela uvnitř slabé hlasy, místnost však byla dobře zvukově izolována. Vzpomněla si na jedno z mála máminých vyprávění o paláci a přisoudila místnost hlavní zasedací místnosti.

„Co ty tady děláš?!“ polekal ji hrubý, značně nepříjemný, mužský hlas.

V prvních dveřích stál vysoký ramenatý muž v lesklém obleku. Vypadal věkem blízký otci. Tenké brýle a nezvyklý střih vlasů dodával jeho výrazu tvrdost. Už tím, jak se na Sheenu díval, působil jako nadutec.

„Kdo tě sem, kurva, pustil?!“ pokračoval na její mlčení.

Sheena zaskočena nepřátelstvím na vteřinu jen otevřela ústa.

„Dobrý den,“ vysypala nakonec ze sebe a šla k němu. 

„Pustila mne…“ ukázala mu kartu.

Nezajímala ho.

„Kde bereš tu drzost tam stát a poslouchat?!“ vskočil Sheeně do vysvětlování a nespouštěl z ní ostrý pohled.

„Neposlouchala jsem, jen jsem se dívala na dveře. Nevěděla jsem, že se za nimi někdo nachází a bude to vypadat neslušně. Neměla jsem nic takového v úmyslu. Omlouvám se,“ vysvětlovala Sheena nevinně se vší naučenou zdvořilostí. Muž jí naháněl strach, ale byla vychována na slovní agresi cizích lidí reagovat vstřícně. Do ničeho se nepouštěla, aby náhodou neudělala veřejně známým rodičům ostudu.

„To je v pohodě, Terry,“ vyšel z oněch masivních dveří Mario.

Zastavil vedle Sheeny, ale ani on muže nepřesvědčil a ten dál probodával očima Sheenu jako nechtěný hmyz.

„To patří k tobě?“ zeptal se posléze Maria a označení „to“ znělo hůře, než kdyby se ptal na věc.

Mario se tím nenechal rozrušit.

„Noooo… ke mně úplně ne,“ sklopil zrak k Sheeně a pozvedl obočí naznačujíc, co se od ní očekává.

Sheena sebou trhla a natáhla k vysokému muži tenkou ručku.

„Jsem Sheena Taris, ráda vás poznávám,“ pohlédla rychle na dveře, ze kterých vyšel, „teefu Hemgone.“

A jak se Hemgonovi představila, jeho oči za brýlovými skly se zkalily odporem. Tváře mu zrudly a do plic pomalu s přicházejícím vztekem nasál vzduch. Nechal Sheenu s nataženou rukou a opřel zrak do Maria.

„Terry,“ popohnal Mario Hemgona ke slušnosti.

„To je nějakej zkurvenej vtip?!“ procedil Hemgon skrz zuby.

„Terry,“ zopakoval už Mario se vzkazem, aby se mírnil.

Sheeně spadl společně s rukou i zdvořilý úsměv a zmateně sledovala Hemgonovu zlost.

„Už zacházíš daleko, Mario! Nestačí, že Taris zasírá místo v radě a že mu dáváš pravomoce bez rozmyslu, ještě tomu chcípákovi dovolíš tahat sem svůj deritskej potěr?!!!“

„Uklidni se, Terry,“ řekl Mario a Sheenu překvapilo, jak pod Hemgonovou palbou zůstává vyrovnaný. „Je tady vítaná, přišla si jenom prohlédnout naše patro… a jmenuje se Sheena.“

„Sheena,“ zasyčel Hemgon, jako by hloupější jméno neslyšel. „To musel být nápad té jeho pobožné zlatokopky,“ prohlížel si Sheenu s nenávistí. „Přechytralá sekretářka. Poznávám na tobě ten její arogantní obličej. Nestoudně ho rozšířila i se svou nemocí a druhořadými geny. Ještě dejchá?“

„Teď zacházíš ty daleko, Terry,“ vzepřel se Mario do obrany. „Nedělej si zbytečně nepřátele.“

„Chach, z ní?!“ ukázal Hemgon na Sheenu.

„Ze mne,“ odpověděl Mario vážně a ukryl Sheenu pod své rámě.

Svůj boj pak dál vedli mlčky, než se Hemgon pohrdavě rozesmál:

„Vážně, Mario? Kvůli Tarisově couře? Málem jsem zapomněl, žes ji chtěl taky klátit. Měls to udělat. Pořádně mu ji vopíchat, aby si uvědomil, kam patří, a pak celej ten zbytečnej deritskej kancl vyklidit,“ kývl na Tayovy dveře. „Na nic jinýho ty zakrslý děvky stejně nejsou dobrý. Ještě bys tím přírodě i pomoh. Kdyby byl tenhle zmetek tvůj,“ změřil si Sheenu naposled pohledem, „aspoň by měl nějakou barvu.“

Poté Hemgon došel k výtahu a nastoupil: „Příště si rozmysli, jestli mi budeš vyhrožovat. Nemusím mít tak dobrou náladu… Radím ti dobře, Mario, na tu podporu deritů se vyser. Stejně brzy skončí i s tebou. Nejsi už nejmladší, nezapomeň. Raději šetři energii a naplánuj si odpočinek. Byl bych nerad, kdyby se ti přitížilo a skončils kvůli tomu nějak… náhle, rozumíš.“

Mario setrval zamyšlen, zatímco světýlko nad výtahem znázorňovalo Hemgonovu cestu do nižších pater. V tom tichu s Sheeninou pozorností na sobě v něm všechno těžklo nad nepatřičností, jež si musela vyslechnout. Vyčítal si, že s Hemgonem neukočíroval rozhovor lépe.

„Promiň, strejdo,“ špitla na něj Sheena.

Usmál se. Přidřepl si a pohladil Sheenu po tváři: „Nic jsi neudělala, sluníčko. Jen už s ním nikdy nemluv, jo? Slušně pozdrav a nic od něj neposlouchej. Je to člověk, se kterým je lepší nemluvit.“

„Vždyť je teefu,“ řekla s podivem.

„Jo,“ vzdychnul Mario. „A ještě je to moje práce, že je tady.“

„A vyhodit ho nemůžeš, když s tebou takhle mluví? Jsi vládce, nikdo tady přece není víc než ty.“

Mario se znovu na Sheenu usmál. V hloubi však zůstal posmutnělý.

„Máš pravdu. Měl bych. Ale někteří na tomhle světě mají místo dané zákonem a někteří si ho vytvoří jinak, chápeš? A pak je fuk, že jsi vládce. Nemusej s tebou hezky vycházet. Mají všechno, co chtějí.“

Napřímil se: „Ale neboj, tvůj táta s ním zatočí. Je na něj pes. Nedovolí mu se tady roztahovat. To já už jsem starej šedivej kulhající čokl. Moc toho nenaštěkám.“

Mario popostrčil Sheenu skrz blízké dveře na Tayův sekretariát, kde ji nechal postávat. Kontroloval v dalších dveřích, zda Taye od něčeho neruší. Sheena mezitím okukovala tři zaměstnance, kteří byli pohlceni prací. I kdyby to nebyla pravda, nedovolili si tvářit se jinak. Atmosféra zde hrála symfonii v Tarisově tempu, která byla Sheeně důvěrně známá. Nebylo to zas až tak dávno, co s podobným výrazem psávala tátovi cvičně v kuchyni písmenka.

Při pohledu na mužské osazenstvo ji zároveň napadlo, že zrcadlově přes zasedací místnost je to na strejdově sekretariátě určitě přesně naopak. A to nejen v tomto ohledu. Už když se Sheena prvně po zdejší místnosti rozhlédla, přišla jí přinejmenším na sekretariát nezvyklá. Jako by byla navržena pro zcela jiný účel. Byla příliš úzká pro tři stoly mačkající se mezi kartotékami. A její úvaha nebyla mylná.

Funkce zástupce vládce před nástupem Taye totiž ve skutečnosti neexistovala a Mario ji zavedl pouze kvůli němu. Potřeboval v ní zakotvit další pravomoci, které Tay jako vládní asistent nemohl mít. Vládní patro však mělo pouze prostory pro kancelář vládce, jednací sál a kancelář předsedy rady. Mario by nepřekousl ubrání místa své nádherné prostorné kanceláři, tak Tayovi nechal vyklidit malý archív vedle jednačky, kde se hromadily jen nepotřebné věci. Již tak skromné dispozice rozdělili zdí na sekretariát a titěrnou kancelář.

„Tak tady ji máš,“ zahlásil Mario, když s Sheenou vplul do Tayovy kanceláře. „Podívej, jak vyrostla!“ dodal, jako by ji Tay roky neviděl.

„To teda nevyrostla,“ zabručela Sheena do Mariových zad dříve, než měla otcovu kancelář před očima.

Když se tak ale stalo, zastavila se. Musela. Před ní bylo bez Maria asi už jen dva metry místa a pak malý zasypaný stůl s otcem. Za jeho rameny navíc hned následovalo jedno obrovské okno namísto zadní stěny a skrz něj šlo vidět snad na celou Kitu. Sheena náhle nevěděla, jestli má být více překvapená z takové komůrky, nebo ze závratě, která ji přepadla, když se zadívala z výšky dvě stě metrů na střechy.

„Já mám za židlí taky takové okno,“ chlubil se Mario všímajíc si vytřeštěných oček, „lepší. Je mnohem širší. Chceš ho vidět?“

Tay stále skloněn nad svými papíry neurčitě povzdychl nad Mariovým tlacháním, čímž jasně sdělil, že Mariův návrh je pasé.

„Možná později,“ odpověděla Sheena.

„Dobře, budu se na vaši veleváženou návštěvu těšit, slečno,“ pronesl na to Mario divadelně, načež se zeptal vážně. „A co máma? Je jí dobře?“

„Jo…“ řekla Sheena a zamyslela se, „asi jo… Moc se jí líbilo, cos jí poslal k narozeninám, strejdo.“

„To jsem rád. Sliboval jsem jí to už dlouho,“ pohladil Sheenu po vlasech a se škodolibou radostí začal novou provokaci. „A co by sis přála ty, co ti mám přinést k patnáctinám?“

Sheena se nadechla.

„Ne, neříkej! Já vím!“ vskočil jí Mario do nádechu. „Koťátko?“

„JO,“ vzdychla Sheena dětsky.

„Tak, to by stačilo,“ postavil se Tay od stolu. Došel k Mariovi, otevřel dveře a s rádoby přátelským objetím ho vytlačil ven. Zavřel za ním jakoby nic a šel si zase zpět sednout.

Sheena zamrkala na dveře, za kterými dozníval vzdalující se Mariův smích. Něco v ní se chtělo bránit: „Proč bych nemohla mít kočku?“

„Sheeno,“ zamračil se, ať ho s tím neotravuje. „Nepotřebuješ kočku.“

„Potřebuju!“ opáčila. Na další jeho zamračení přidala: „Já ji chci!“

To ho rozdráždilo: „No a co, že ji jako chceš?! Ještě jsem neviděl, že bys ukočírovala cokoliv, co jsi kdy chtěla! Zvíře není nějaká věc na hraní, kterou časem odložíš, Sheeno, neumíš být zodpovědná ani sama za sebe! Pořád jenom něco chceš a vůbec u toho nemyslíš! Dokud neuvidím, že to máš v hlavě v pořádku, nečekej, že ti dám na starost někoho jinýho!“

Tay Sheenu umlčel a počal se věnovat černému šanonu, který přivezli. Sheena nešťastně spolkla otcovo zamítnutí, a zatímco zakládal do šanonu další dokumenty, prohlížela si jeho kancelář. Objevila zde ještě jeden drobný stůl přiražený k rohu. Byl využíván jako odkládací plocha. Přesto měl při sobě židli, na které dlouho nikdo neseděl.

„To byl mámin stůl?“ špitla smutně a pohladila jeho hranu.

Tay od šanonu souhlasně zamručel, a když dlouho nic dalšího Sheena neříkala a jen posmutněle sledovala mámino bývalé pracovní místo, slevil ze své špatné nálady. S výrazem, že předchozí téma hází za hlavu, Sheenu pobídl, aby k němu přišla.

Sheena obešla otcův stůl a s přiblížením se k oknu znejistila. Zírala dolů na lesklý povrch plechových střech a hrdlo se jí stáhlo. Venku vzduchem prolétávaly jemné kapky začínajícího deště a ťukaly před ní do skla. Přišlo jí tak tenké, že kdyby se do něj opřela, určitě by se prolomilo a padala by dolů na náměstí.

Své strachem zalité zorničky upřela na otce. Nepatrně se usmíval. Její ustrašený výraz z výšky byl roztomilý. Rychle zase úsměv zamaskoval a téměř šeptem se zeptal: „Co Levan? Snaží se tě ještě přebrat?“

Sheena pochopila, že ji otec chtěl blízko, aby se nebavili nahlas. Zamrzelo ji to, ale nezabránilo v tom, aby se přesunula k jeho kolenům a chytila ho za ruce.

„Ne,“ dotýkala se tenkými prsty jeho ledové dlaně, „mám ji pod kontrolou. Už nikdy neudělám jediný oheň. Slibuji.“

Tay spokojeně pokývnul a sledoval, jak Sheena vnitřně bojuje s tématem, o kterém mluví.

„Přišla jsi na to, co se stalo na turnaji?“ pokračoval.

„Ne. Nechce mi to říct. Snaží se mi namluvit, že neví, co se stalo, ale určitě lže.“

„Myslíš, že před strážnými Nositeli by to utajil taky?“ zeptal se vážně a všiml si, že se Sheeniny ruce ihned rozehřály. „Nemusíš se jich bát, Sheeno, mohli by nám říct, co se děje.“

„Ne,“ chtěla odstoupit, ale Tay její ruce silně sevřel.

Sheena se o to víc rozrušila: „Strážní nejsou hodní, tati. Sorin toho ví určitě strašně moc, co když nebudou mít dost…“

„Co strašně moc ví? Něco jsi viděla?“

„Já nevím,“ zakňourala. Sklopila oči do země a Tay se přísně zamračil. „Nějaké lidi, nějaké boje… viděla jsem, jak tam taky někdo umřel…“

Tay chytil Sheenu za bradu a bez citu jí tvář srovnal, aby se na něj zase dívala: „Maraia nebyla náhoda?! Zabila ji?!“

„Nevím.“

„Sheeno!“

„Nevím!“ křikla na něj hlasitěji a oba se podívali ke dveřím. 

Ztišila se: „Myslím, že to udělala. Že kvůli tomu jsem tam měla jít. Ale nevím to jistě, tati. Věř mi. Nevím, jak to udělala.“

„Viděla jsi, koho ještě zabila?“

„Ano, ale nevím, kdo to byl. Nepoznala jsem je.“

Tay Sheenu pustil a se starostí se zamyšlen odvrátil. Nevypadal, že by něco takového nečekal. Sheena měla z otce dokonce pocit, že toho snad ví více než ona sama. 

Po delší pomlce se ozval: „Věděla jsi to, než jsme tam jeli?“

„NE!“ vyhrkla Sheena jednoznačně. Hlas se jí však zachvěl něčím, nad čím Tay nelibě přimhouřil oči.

„Říkáš mi všechno?“ dal jí ještě šanci.

„Ano.“

„Nic víc nevíš?“

„Ne.“

„A máma to ví? Řeklas jí to?“

Sheena s pocitem viny zavrtěla hlavou. Tay se ale tvářil, že to schvaluje.

„Tušila jsem, že mi Sorin něco nechce říct,“ upřesnila. „Nevěděla jsem ale, co to je. Musíš mi věřit, tati, já… já do ní nevidím! Lže a tají mi a bude to dělat i strážným. Nepustí je. Budou muset přitlačit. Jít hodně hluboko. Prosím, tati, nechtěj, aby mě četli! Hrozně to bolí!“

„Jak víš, jaké to je?“ vypálil Tay okamžitě.

Sheena se zalekla a ztichla. Pozdě. Tay se rozezlil, že najednou Sheenino „všechno“ není všechno. 

Chtěl se do Sheeny opřít, byla však zachráněna důrazným zaklepáním.

„Je tu Golader,“ vkročil Mario dovnitř.

„A co tu chce?“

„Říká, že chce jednat o kvótách na Giramu. Prý musel na tvůj příkaz zavřít dva doly. Je pěkně nasranej.“

„Už jsem s ním o tom mluvil, nic mu nezvednu. Asi moc nerozuměl, pošli ho do hajzlu,“ zamítl Tay.

„Pošli ho tam sám,“ zvedl Mario bezradně ruce.

„Já s ním jednat už nebudu!“ postavil se Tay a zlost v něm vřela. „Proč to mám vůbec vyřizovat já, je to především Hemgonova práce, ať mu jde vysvětlit, o co jde. To on potřebuje Goladera odsunout. Nenechám si srát na hlavu místo něj!“

Mario se na Taye zamračil. V kanceláři nastalo napjaté ticho a Sheena čekala, zdali se začnou otec se strýcem hádat. Nikdy to nezažila. Před ní byli vždy za jeden provaz držící přátelé. Ale také je nikdy neviděla společně v paláci. Teď zde otec na Maria křičel a nebylo jasné, kdo komu poroučí.

Brzy se však ukázalo, že Mario nepotřebuje křičet, aby si svou pozici uhájil. Měl na Taye silný vliv i beze slov a Sheena poprvé spatřila svého otce před někým ustoupit. S viditelným nesouhlasem se utišil a Mariovu příkazu vyhověl.

„Chci ale u toho Hemgona. Sežeň mi ho,“ odsekl Mariovi naštvaně.

Přistoupil k jedné ze skříní a prudkými pohyby v ní něco hledal. Mario se za jeho zády na Sheenu usmál s mrknutím, aby si z toho křiku nedělala těžkou hlavu, a zmizel.

„Sheeno, běž ven a počkej na mě před jednačkou. Ještě si promluvíme,“ poručil Tay zabrán do své přípravy. Počkal, až Sheena odejde, zakódoval černý šanon do trezoru a vstoupil bočními dveřmi rovnou do zasedací místnosti vládní rady.

Sheena vysedávala pár minut v chodbě před vládními kancelářemi, než ji v dlouhé chvíli napadlo, že by si mohla nudu ukrátit nahlédnutím do strýcových dveří. Podle vyprávění mámy by tam na jeho sekretariátě měla sedět jedna dlouholetá zpravodajka, se kterou se přátelila. Možná by se podělila o nějakou historku z doby, kdy tady máma pracovala. A taky by se mohla podívat na strýcovu přítelkyni, jež sekretariát vede. Byla zvědavá, jestli je opravdu tak mladá, jak se o ní v souvislosti se strýcem nechvalně povídá. Sám strýc se k ní vyjadřoval vždy sporadicky a narážky na její věk odbýval humorem. Jako u všech předešlých přítelkyň.

Celá zvědavá se tedy zvedla a došla ke dveřím sekretariátu vládce. Jen co ale vzala za kliku a hned ji zase pustila. Zaslechla blížící se výtah na vzdálenější straně, v němž poznávala dva sílící hlasy. Zacouvala úplně dozadu k druhému výtahu a sledovala, jak z toho protějšího vystupuje Terry Hemgon se strýcem Mariem. Ani si jí nevšimli, horlivě o něčem diskutovali a kráčeli k zasedačce.

Jenže Sheenu popadala panika už z představy, že by ji ten nepříjemný chlap pouze zbystřil, natož zase něco řekl o ní nebo o rodičích. Posledním krokem vzad tak zapadla do kabiny, vytáhla kartu a splašeně poslepu praštila do panelu jenom, aby někam jel.

Výtah Sheenu v momentě ukryl a Sheeně se ulevilo. Ještě chvíli vnímala svůj tišící se tep, než pohlédla na panel a zjistila, že se veze na střechu.

  • Areneánský palác
  • Číst první díl
  • Číst druhý díl