27. den třetího měsíce podzimní triády, rok 391 pátého tisíciletí
Drama, které kolem Sheeny zapustilo kořeny, ovšem nijak neovlivnilo poklidný chod Hertisu. Tady, v chladném maloměstě v podhůří Giramu, nikoho problémy tropického Derigotu nezajímaly. Stejně tak zlatavého dítěte z okraje Kity, kterému před pár dny tiše odešla nejdůležitější součást života. Čas plynul dál a nikdo z tamějších obyvatel se nad Sheeniným truchlením nepozastavil.
I když… není to úplně pravda.
Jedny zvědavé oči přeci jen sledovaly smutnou dívku na lavičce v hertiském parku. Dívaly se po týdny z okna protějšího dětského domova a vnášely do duše svého diváka převelikou starost. Sheena si ho ale všimnout nemohla. Nechávala všechen ten čas myšlenky volně plynout společně s řekou Gabia, která před ní šuměla a svědectví o jejím trápení odnášela na vlnách pryč.
Budovu plnou podobně osamělých dětí měla přitom za zády. Možná, kdyby si uvědomila, že tam stojí, neplakala by tolik pro svou ztrátu. A kdyby tenkrát věděla něco o následujících měsících a kdo ji z té budovy pozoruje, na vše by rázem zapomněla, ohlédla se a usmála.
Místo toho jen občas zvedla zrak ke krásnému dřevěnému mostu, který spojoval dvě historické části města, a chvilkami tak pohlížela na kolemjdoucí. Někteří tudy chodili pravidelně do práce. Někteří probíhali v rámci aktivního tréninku. Od vidění se již s mnohými poznávala, avšak ani ji nenapadlo na někoho promluvit, třebaže se na ni mile uculovali. Lidé zde nebyli uspěchaní a nevšímaví, jak to znala z Kity. Neměli uhlazené obleky a místo blýskavých hodinek na ruce se jim z očí blyštilo cosi osobního. Celé město působilo rodinně a přívětivě. A kdyby jedna bláznivá žebračka na onom mostě nepokřikovala na Sheenu něco o deritech, nebylo by už místnímu rázu co vytknout. Ji ale Sheena ignorovala stejně jako to culení.
Chtěla jen sedět a nořit se do sebe. Vše v těch dnech pozbývalo smyslu. Ponechávala si společnost Sorin ve své mysli a byla za ni ráda. Sorin nesdílela smutek, ale překvapivě ho ani neprohlubovala svou necitelností. Jen se o Sheenu starala, aby úplně nepropadla sebelítosti, kterou nemohla vystát. Bylo až neuvěřitelné, jak moc Sorin Sheeně pomáhala, když už nezvládala stesk po mamince. Přebírala Sheeně vědomí, jako vlna ulevovala unavenému tělu, a pak jej zase bez protestů vrátila. Bylo to období, kdy poprvé Sheena vnímala Sorininu péči pozitivně. Nemyslela již na turnaj a doposud se se Sorin nevracely ani k útoku na Karu. Tématům, které by byly spojené s mámou, se vyhýbaly.
AAA
Ale i když Sheeně nezůstaly v paměti první týdny po Mishiině pohřbu, jeden člověk si na ně dodnes dobře pamatuje, a právě díky němu mohu tuto část vyprávět. Jak jsem již zmínila, stál den co den u okna ve svém pokoji a zaujatě sledoval Sheenin smutek.
Peeter Remony, třináctiletý chovanec hertiského dětského domova, znal Sheenu ze školy. A ne málo. Věděl toho o ní snad nejvíce ze všech hertiských dětí. Jenže o tom Sheena neměla ani páru, neboť když ještě školu navštěvovala, nevšimla si, že Peeter vůbec existuje.
Přitom postával věčně vedle Maxe Vehlera, svého nejlepšího přítele, který naopak Sheeninu pozornost strhával dokonale. Tak moc, že nevýrazného Peetera přecházela prázdným pohledem. Na to byl však Peeter u dívek kolem Maxe zvyklý. Navíc kvůli Maxovým častým popichováním se nedivil, že Sheena nemá ani chuť jeho okolní křoví pozdravit.
A tak, ačkoliv Sheena s Peeterem párkrát mluvila, nikdy si jej skutečně nezapamatovala. Byl jenom někým z Maxovy party, kterých je po škole fůra. Nemohla tedy tušit, že by po maminčině smrti mohl někomu její veledůležitý, tarisovsky zamračený obličej ve škole scházet.
…
„Vole, jdeš hrát?! Čekáme!“ vpadl Max do pokoje.
Našel Peetera u psacího stolu mezi palandami a udivilo ho, že tam stojí nehnutě a civí z okna ven někam dolů za hlavní cestu. Myslel si, že tady píše nějaký úkol.
„Co tam řešíš?“ došel k němu.
Peeter byl zaměřen na někoho u mostu, ale Max na první pohled skrz opadané větve stromů nic nepoznal.
„Sháníš novou imaginární holku?“ rýpnul si.
„Já měl nějakou starou?“ zamručel Peeter.
„Nell?“ tipl si Max hraně a vysloužil si od Peetera úšklebek.
„No nedělej se,“ pokračoval.
Peeter se s nezájmem o Maxovy řeči vrátil ke svému objektu v parku.
„Není to Tarisovka?“ konečně Max dívku rozpoznal.
„Jo.“
„Co tam dělá?“
„Sedí,“ odbyl Peeter a nechal dál Maxe v tichu čekat.
Jenže Max si rozhodně nechtěl povídat o Sheeně na lavičce a začal pěnit, že se Peeter nikam nežene. Ten však byl i přes jeho podrážděnost nerušeně ve svém světě.
„Ty to nevíš?“ promluvil Peeter po chvíli. „Umřela jí máma na nějakou divnou nemoc. Bylo to v novinách, co nechala Bramher v jídelně. Elen říkala, že to běželo i v bedně,“ podíval se smutně na Maxe a bylo na něm vidět, jak je mu Sheeny líto.
„Jo, tady v děcáku to někomu vykládej,“ utrousil Max znechuceně. „Chudáček maličká, přišla o maminku. Tatíček jí otře slzy zlatým kapesníkem, neboj. Pojď!“ chytil Peetera za triko a několikrát do něj strčil, dokud nebyl ve dveřích a nezanechal úmyslu se k oknu vrátit.
AAA
Areneánský palác, Kita
A zatímco Sheena oplakávala maminku v Hertisu, Tay se téměř nepohnul ze své židle stovky kilometrů daleko v Areneánském paláci. Jako socha seděl ve své kanceláři, hleděl skrz prosklenou zeď na střechy kitských obchodních věžáků a zdálo se, že od úsvitu do soumraku nevstává. Jeho sekretář měl za úkol nikoho nevpouštět, a tak jediné, co mu za celé dny přerušilo přemítání, byl odraz jeho vlastní tváře, když se venku za oknem zatáhla mračna. To procitl, když zahlédl svůj kamenný obličej. Měl ještě hlubší a prázdnější vzezření, než na jaké byl u sebe zvyklý.
Stáhl svůj zrak ke kovové ampuli, již během toho žmoulal v dlaních, a zaostřil na jehličku, která z ní vycházela chráněná průhledným víčkem. Dostal ji v nemocnici od poskoka sloužícího Kaře a podle jeho slov obsahovala jed, který by pomohl Sheeně být na nějakou dobu sama sebou. Nic víc o něm nevěděl, ani jaký zážitek by Sheena s takovým jedem měla. Věděl jen, že měl Sorin úplně ochromit, aby Sheenu dovedl bez vzpírání k výslechu.
To ale bylo krátce předtím, než Sheena na Karu narazila sama a použila proti ní své schopnosti. A díky tomu, co o této události věděl, nebylo teď už ampulky zapotřebí. Mohl ji vyhodit a nenechávat si ji tady jako vzpomínku. Přesto tak udělal a často nad ampulí rozjímal. Měl tak vlastně v ruce Sheenu na pár dní bez Sorin. Něco, co nezažil deset let.
…
„Co tady děláš?!“ vešel mu do kanceláře Mario bočními dveřmi ze zasedačky. „Máš být v Hertisu.“
„Co bych tam dělal,“ zabručel Tay suše.
„Byl s Sheenou, co asi. Nenechávej ji tam.“
„To ji mám přemístit? Kam? Sem? Myslíš, že to pomůže?“
„Ne,“ postavil se Mario Tayovi do výhledu, „myslel jsem, abys přemístil sebe. To jí pomůže.“
Tay se zamračil a natočil se tak, aby měl opět před sebou jen Kitu:
„O tom pochybuju.“
Mario postřehl Tayovu nervozitu. Podivně s ní svíral prsty rukáv, jako by v něm něco schovával.
„Nenechávej ji tam,“ zopakoval. „Potřebuje tě. Nehraj si tu na skálu, kterou nezasáhlo, co se stalo. Podívej se na sebe! Proč sedíš tady?! Co jsi za poslední dny udělal?! Takhle můžeš sedět i vedle ní. Nepochybuju, že tam máš krysy, co Sheenu hlídaj na každém kroku, a víš přesně, kde teď je. Tak běž za ní a mě tady, kurva, neser!“
Tay si ale Mariovo rudnutí jen s ledovým klidem prohlédl.
„Chce být s tebou,“ držel se, aby Tayovi tu masku nevymlátil z tváře.
„Ne,“ nesouhlasil Tay.
Mario se pochybovačně zatvářil.
„Běž se jí zeptat,“ byl Tay přesvědčen. „Myslí si, že je to moje vina.“
Tomu chtěl Mario oponovat, ale zarazil se. Tušil, že na tomhle něco pravdivého být může.
„Řekla ti to aspoň sama, nebo si to odvozuješ ze šmírování?“
„Bohužel jsem se jí zeptal. Řekla, že jsem to udělal já a že mě nechce vidět. Tak jsem tady.“
Mario se zamračil. Pohnut jeho slovy položil Tayovi ruku na rameno:
„Neber ji tak vážně. Nemá z toho rozum. Byla to máma, rozumíš… To přejde. Buď poblíž.“
Tay na Maria konečně pohleděl a Mario poznával v příteli zármutek.
„Anebo potřebuješ, aby ti řekla, že to tak není? Myslíš si, že to je tvoje vina?“
Tayovi se zahýbala čelist.
„Dej mi pokoj, Mario,“ odsekl mu kamenně.
…
Mario pokývl, a než stáhl ruku z jeho ramene, přátelsky po něm Taye poplácal. S těžkou hlavou pak opustil Tayovu kancelář a skrz zasedačku prošel do té své.
Minuty tam zíral do okna stejně jako Tay a také jeho naplno ovládla ona pochmurná atmosféra. Usedl do křesla za stůl a vložil zmoženou tvář do dlaní. Musel počkat, až mu sevření na srdci poleví, aby mohl zvednout telefon a odvolat celý dnešní program.
Vydal však ze sebe jen pár hlásek a zase zavěsil. To jeho sekretářku zvedlo a vešla za ním do místnosti. Vidouc zkroušeného Maria, zavřela za sebou, došla k němu a něžně jej pohladila po vlasech. Mario se na ni skrz smutek vděčně pousmál. Dovolil, aby mu sedla na klín, a nechal se hladit s láskou po tváři. Pak její ruce zastavil a jen o sebe opřeli svá čela, přičemž ztrápeně vydechoval.
„Mishi?“ zeptala se tiše a Mario opět těžce povzdychnul. „To mě mrzí, miláčku. Vím, že jste si byli blízcí.“ Objala ho.
…
Mario vnímal její dlaně, jak mu přejíždějí po zádech, a uvědomil si, kolik se v něm s odchodem Mishi změnilo. Kolik strachu z něj odešlo a jiné se zase vkradly dovnitř. Možná si byl svého stáří vědom dříve, ale teď, jako by se při vzpomínce na Mishi vyloženě dotýkal krátkosti života. A celá Tayova situace se ho hluboce dotýkala s tím, jak moc mu před léty záviděl.
…
„Potřebuju vypadnout,“ nešťastnil s tváří zabořenou do její halenky. „Nechceš si dneska někam vyjít?“
„Jako ven?“ překvapil ji a mírně ho odtáhla, aby se ujistila, že to myslí vážně. „Jako… mezi lidi? Se mnou?“
Její roztomilé vyjevení Maria pobavilo. Ale rozuměl.
„Jo,“ odpověděl.
Zpátky ji k sobě přivinul a všimnul si pocitu životní vzácnosti, která mu nikdy nepřišla tak důležitá. Nyní ano. Nakonec na ni smutně položil i tvář.
„Nechci umřít sám,“ zašeptal.
AAA
Dětský domov, Hertis
O pár dní později probíhal v hertiském dětském domově víkendový program pro děti. Ve všech jeho pokojích bylo prázdno kromě jediného, ve kterém si Peeter s Maxem krátili odpoledne po svém. Mohli se zapojit do tradičního veselí kolem konce kalendářního a školního roku, ale Peeterovi nepřišlo, že by měl letos co slavit. Jen tak ze svého místa na vrchu palandy hleděl z okna a přemýšlel. Rád takhle sledoval dění venku. Fascinoval ho svět, kde člověk může jít dál než na dohled vychovatelů. Kde není třeba se hlásit a být na svém místě přesně na minutu. Kde není takový režim, jaký zná.
Fascinoval ho přesně takový svět, jaký znala Sheena, kterou viděl každý den sedět na lavičce přes ulici. Nechápal, jak může být tolik hodin o samotě a nikdo se po ní neshání. Ráno zkrátka přišla, sedla si a k večeru zase zmizela. Na nikoho nečekala a žádný dospělý se k ní nehlásil. Byla úžasně svobodná.
Peeter se sice necítil tady v domově nešťastný jako třeba Max nebo Nell, ale i jemu se každý rok zdál delší. Nejradši by přeskočil ty zbývající tři a byl rovnou plnoletý. Měl mnoho snů a čas se rozhodně nekrátil, když na ně myslel. Obzvlášť, když zbystřil krásné auto. Tolik po nějakém toužil.
Jeden z vychovatelů ho totiž s ostatními chlapci vodil na nedaleký závodní okruh. S úžasem si tam prohlížel dechberoucí stroje a nebyl sám, kdo přitom pomýšlel na kariéru závodníka. Pochopitelně, těmhle dětem se vše zdálo drahé a nedostupné. Ale Max si věřil a Peeter věřil Maxovi. Slíbili si, že si společně našetří na silného sporťáka hned, co vyjdou z domova, a pak projedou celý svět. Nebudou potřebovat ani byt, ani stálou práci. Jednoduše nasednou a všechny ty roky v Hertisu nechají za sebou.
…
„Musíš se na mě dívat?“ ozval se Peeter do ticha, když si povšimnul Maxova kritizujícího pohledu z protější spodní postele.
„A musíš ty čumět na tu zajebanou lavičku?“ vrátil mu Max zpátky. „Už se aspoň pohla? Proč neřekneš Fitě, ať ti to okno i s Sheenou nakreslí. Můžeš si ji pak tahat třeba na hajzl.“
Peeter si posteskl, jak mu kamarád rozumí.
„Nechtěl jsi jít za Nell?“ pokoušel se Maxe zbavit.
„No, ještě dvacet minut, ale už radši jdu. S tebou je to tu fakt zoufalý.“
Zvedl se a Peeter neskrýval, že je rád.
„Dneska chce jít do kotelny. Prý mi něco ukáže… Vsaď se, že –“
„Jo, já vím,“ přerušil ho Peeter. Těšil se, až tu bude sám.
„Jo, ale chtěl jsem ti to popsat. Protože ty to neuvidíš… nikdy… na žádné,“ usmál se Max.
Peetera pochopitelně nepobavil. Měl tvář již zase natočenou k oknu a nejspíše už Maxe ani neposlouchal.
Jenže Max, ač plánoval odejít, nikam nešel. Peeter ho svým novým zájmem opravdu vytáčel. Nepobíral, jak může celé dny sledovat nějaký park pro holku, které je to ukradené. Pomalu mu docházely nápady, jak s láskou jemu vlastní demonstrovat takovou hloupost.
Brzy se tak znovu do Peetera opřel: „Ne, vážně! Jak dlouho to ještě budeš dělat?! Jenom tam sedí! Co na tom, do prdele, vidíš?!“
Peeter se zadíval na podrážděného kamaráda a pak zpátky na lavičku:
„Nemá bundu.“
Max čekaje pointu otevřel pusu: „A?!!“
„Vždyť je tam hrozná zima. Bude sněžit!“
Max nad tím ale jen zakroutil hlavou. Otevřel energicky skříň, vytáhl Peetrovu ošoupanou větrovku a mrsknul ji po něm: „Tak jí běž dát svoji, ty samaritáne! Ať vidíš, jak je jí to u prdele!“
„Ne, já za ní nepůjdu,“ odložil Peeter větrovku vedle sebe.
„Tak na ni budeš jenom čumět?!“
„Ne, nebudu.“
Max se na Peetera zatvářil, že v tom případě nechápe, co dělá.
Peeter se natáhl vedle bundy, obejmul polštář a zabořil do něj stydlivě bradu. „Půjdu. Jen ještě nevím, co bych jí řekl.“
„Chceš poradit?“
„Ne,“ byl si Peeter jistý.
„Ahoj,“ spustil Max posměšně, „jsem Peeter Remony. Jo, přesně ten, kterého jsi měla vždycky na háku. A ani se ti nedivím, protože jsem nikdo z děcáku, kterej dokáže akorát blbě čumět z okna. Ale vážně bych se rád s tebou bavil, abych zjistil, že seš úplně mimo a že tvoje debilní problémy bych chtěl mít. I tak budu dělat, že jsi zajímavá, protože věřím, že jednou půjdeš se mnou sem do tohodle ústavu a tady tě tak dostanou moje plakáty aut nad postelí, že se sama už ve dveřích svlíkneš a fakt si to užijem. A kdyby se ti to nějak nezdálo, tak to všechno dává smysl, protože mi jedna pošahaná ženská dala na turnaji kartu s tvým ksichtem a to prostě musí být osud! Jednou se určitě vezmem a budem mít kupu dětí!“
…
Na to se Peeter najednou zvedl z palandy a slezl dolů.
„Kam jdeš?“
„Za ní,“ zněl Peeter rozhodně a vyrazil na chodbu.
„To si děláš prdel… on tam fakt jde,“ zaradoval se Max.
Následoval Peetera po schodech.
Cestou zakřičel na Ranyho do jídelny: „Rany, pojď se podívat, jak si Peeter nasere do trenek! Přímý přenos, vole!“
Zůstal před sirotčincem a sledoval Peetera, který měl už velký náskok.
„Ta ho sejme…“ bavil se.
…
Peeter se odvážně rozhlédl a cestu přešel rychle. Jeho tempo odpovídalo tomu, jak silně mu bušilo srdce. Na druhé straně však zpomalil. Skrz tep pulzující v uších téměř neslyšel. Blížil se k Sheeně a nespouštěl zrak z pruhů zeleného trička mezi deskami opěradla lavičky, kterou hladily její světlé kadeře.
Chybělo jen pár kroků, když vtom zastavil. Dokud totiž viděl jenom Sheenina záda, dokázal si představit každý výraz, který by mohla mít. Teď na něj natočila profil své zkroušené tváře a všechno v něm utichlo. Náhle se cítil přesně tak nicotný a neschopný, jak se mu snažil Max ukázat.
Přesto se na Sheenu nedokázal přestat dívat. Zíral na hebké pobledlé líčko se slzavými cestami a pomalu couval. Bylo vidět, že není ten správný okamžik a vkročil by Sheeně rovnou do nějakého prožívaného žalu.
Posunul se ještě o několik kroků nazpět a chtěl počkat, než ho něco napadne, ale zaznamenal, že se Sheena otáčí. Bleskově se obrátil a strachy, že by ho mohla spatřit, pelášil k domovu.
…
„Co to jako mělo být?“ smál se hlasitě Max od brány.
„Drž hubu,“ proběhl Peeter kolem něj zpět do pokoje.
AAA
O den dříve, Areneánský palác, Kita
„Letím do Hertisu,“ houkl Mario do Tayovy kanceláře.
Tay sepisoval nějaké dokumenty a Mariovu přítomnost přehlížel. Jen jeho pero se na papíře krátce zastavilo se zlostnou myšlenkou, že si poslední dobou Mario zvyká neklepat.
Mariova trpělivost už ale také narážela na své hranice.
„A ty se mnou,“ oznámil Tayovi nato.
Byl jím však nadále ignorován.
„Nežertuju,“ pokračoval, „Golader hrozí, že jestli Hemgonovi nezatrhneme rychlodráhu na Weradu, zavře na Giramu všechny doly.“
Došel ke stolu, práskl Tayovi do papírů a zůstal o ně opřený.
„Všechny!“ zdůraznil. „Prej jsi to byl ty, kdo mu poslal nový dopravní plán. Co si myslíš, že děláš?!“
Tay se zaměřil na Mariovo zápěstí na rozepsaných papírech.
„Dej tu ruku pryč,“ řekl a počkal, až tak Mario učiní. „A vypadni.“
Shrnul všechny listy, kterých se Mariova dlaň dotkla, hodil je do skartovačky a začal psát od začátku.
Mario Tayovo troufalé jednání přešel. Něco mu tady nehrálo.
„Co to děláš?“ pokusil se nahlédnout Tayovi do práce.
Tay papíry obratně přetočil. „Řekl jsem, vypadni! Nechci tě tady!“ vrčel, ale Mario se rozhodně nikam nechystal. „Na Goladera se vyser, už jsem se o to postaral. Teď mě nech, musím něco dodělat, než bude zasedání. Pak za tebou přijdu. Budu to potřebovat podepsat.“
Nad tím Mario nelibě odfrkl a natáhl se po složkách, ze kterých Tay evidentně čerpal. Tay mu skoro všechny hned vytrhl, jen jedna Mariovi uvízla mezi prsty. Rychle s ní couvl a dopálený Tay se zvednul.
„To nezkoušej, zelenáči!“ zastavil Mario jeho úmysl se fyzicky měřit.
Tayovo rozohnění rychle pohaslo a nechal Maria dělat si, co chce. Usedl zpět ke stolu a pokračoval v práci. Vnímal přitom, jak se v Mariovi během čtení stupňuje napětí.
„Proč…“ hlesl Mario do rozevřených desek. „Co jí to, kurva, udělali?!“
Tay nepřestával psát.
Mario položil složku na stůl: „Kdy… kdy to chtějí udělat?“
„Do konce roku.“
„To je týden!“
„Jedno zasedání. Jedno hlasování,“ upřesnil Tay.
Mario se usadil na vedlejší židli a zmatený nemohl uvěřit, co se dočetl. S nečekaně prázdnou hlavou měl před sebou píšícího Taye, který s hypnotickým soustředěním jako stroj sepisoval něco, do čeho očividně vkládal mnoho naděje.
Poté ale Mario zavadil okem o zlatavý kroužek na stole, na který přiléhal jeden z papírů. Vzal jej do dlaně a srdce se mu zachvělo, jak věrně tuto drobnost znal. Byl to Mishin svatební prsten, který pro ni sám tehdy sháněl. Sice se provdala za jiného, ale aby nezapomněla, od koho je, nechal na vnitřní straně vedle jejího jména vyrýt malou myšku.
Několikrát prstýnek pohladil. Přemýšlel, kde se v Tayovi bere ještě odhodlání bojovat, když mu ubíhají poslední dny.
Přerušil ticho, ve kterém jen pero škrábalo papír: „Sheena nic neví.“
„Ne.“
„A kdy se jí to chystáš říct?“
„Nevím,“ zaznělo od Taye, jako by to byla ta poslední starost.
Mario ještě nějakou dobu rozpolceně prohlížel kovový kroužek, než sebral síly a řekl: „Udělám to.“
Tay souhlasil. Na prstýnek v Mariově dlani řekl:
„Vem ho s sebou. Nestihla ho Sheeně dát. Chtěla, aby ho měla.“
Mario vstal a ještě naposledy nahlédl Tayovi pod ruce. Tay mu již nebránil se dívat, ale ani tak nepoznal, co řeší. Už to ale ani vědět nepotřeboval. Uvážil, že pokud je v této situaci něco důležitější, než být teď s Sheenou, měl by mu ponechat prostor.
„Určitě mi nechceš říct, co děláš?“ ujistil se při odchodu.
„Ne,“ řekl Tay už zase plně zabrán do svého.
AAA
Hertis
Aby bylo tehdejší dění jasné, musím se vrátit ještě jednou ke dni, kdy Peeter na zlomek chvíle nalezl odvahu vykročit do parku za Sheenou. Nikdy se nedozvěděla, jak blízko u ní tenkrát stál a že to on byl důvodem nepříjemného pocitu, který Sorin jako dokonalý radar spustila.
Sorin již dříve nezřídka kdy upozorňovala Sheenu na osoby kolem. Byla velice aktivní, jenže teď v unaveném těle se známé svírání ztrácelo. Sheena proto dlouho nevnímala, kolik skutečné pozornosti na sobě má, dokud ji Peeter neměl na dosah. S tím Sorin došla trpělivost a rozhodla se Sheenu rázně probudit z fňukání. Varovný signál se prudce zostřil a Sheena jej konečně rozeznala od svého smutku.
Zamračena odvrátila tvář, jako by prožívala bolestivou křeč. Poznala Sorinino sdělení. Někdo přichází. Někdo, kdo na ni podezřele intenzivně myslí. Když se ale toho pocitu polekala a ohlédla se, nikdo za ní už nestál. Rychle se zvedla a rozhlédla se po parku. Rozrušení v ní ale neustalo, ani když neviděla nikoho, koho by Sorin mohla myslet. Ta se nechtěla svého tvrzení vzdát. Byla velmi podrážděná.
…
Sorin totiž už nějakou dobu Sheeně tvrdila, že je nebezpečné zůstávat v Hertisu. Navrhovala vydat se dál na západ až do Serdenské pouště, kde by je nikdo nenašel. A kdyby ano, v tak horkém a suchém prostředí si Sorin byla mnohem jistější svou mocí. Věřila, že by byla v poušti nepřemožitelná, i kdyby přišli všichni strážní Nositelé dohromady.
Sheena však prozatím nechtěla řeči o útěku slyšet. Vydala se navzdory varování domů, ale přetrvával v ní neklid. Nebyla od bytu daleko, stačilo se parkem dostat na druhý konec. Poněkud stihomamně se proto rozhlížela a byla konečně pozornější. Musela tak dát Sorin za pravdu. I jí přišlo, že někteří lidé sem vůbec nepatří.
Právě jednoho takového měla před sebou. Starší muž v rudém svetru na procházce se svým psem. Určitě nikdo z Hertisu. Byl jasně odlišný, nevyzařoval náladu, která tady v centru vládla. Když jej Sheena míjela, vzhlédla k němu a on se usmál do svých vrásek, čímž zanechal v Sheeně dojem, že mu vskutku není neznámá. Nebyl to pohled cizího člověka, ale ani přítele. Byl spíše jako příbuzný, který ji viděl vyrůstat.
‚Sleduje tě,‘ ozvala se Sorin a Sheena se za rudým svetrem ohlédla. ‚Ne tenhle,‘ odsekla, ‚támhleten.‘ Nasměrovala Sheenu k lavičce opodál, kde podobně netypický muž s doutníkem četl noviny. ‚A támhleten taky,‘ strhla Sheeně oči k řece. ‚A za tebou je ještě jeden.‘
Sheena v dáli poznávala někoho, koho viděla v nemocnici. Jako jediný se nesnažil si na něco hrát. Jednoznačný cizinec v saku se opíral o strom a díval se na Sheenu, aniž by mu vadilo, že byl zpozorován. Šlo z něj něco nepříjemného už jen tím, jak strnule se díval.
Rychle se s tísní vrátila očima k muži na lavičce. Zrovna, když chtěl potáhnout, doutník mu zhasl. Naštvaně vytáhl zapalovač, ale než stačil škrtnout, doutník mu u pusy vzplál nečekaně velkým plamenem.
‚Sorin!‘ naštvala Sheenu Sorinina svévolná akce.
‚Nelíbí se mi,‘ užívala si Sorin jeho zděšení z popálených prstů.
‚Mně se spíš nelíbí tamten, ale opovaž se –‘ mínila Sheena muže v saku.
‚V klidu, miláčku, byl to jen žert,‘ tišila Sorin Sheenu vlažně.
Jenže Sheena měla z podivína v saku dojem, že celou scénu i se spojitostmi dobře zaznamenal. Odlepil záhy své rameno od kůry a zamířil nejkratší cestou z parku.
Sheena už na nic nečekala a spěchala k reklamnímu stožáru, jehož ceduli měla doma v okně svého pokoje místo výhledu. Několikrát prolétla pohledem všechny své pronásledovatele a u domovních dveří se ještě naposledy rozhlédla. Na konci ulice a u obchodu poznávala další.
‚U Lin-Chua, je jich tu tolik! Jak dlouho mě sledují?!‘ pomyslela si.
‚Celou dobu, miláčku, celou dobu. Říkala jsem ti, že jsme v Hertisu na ráně. Kdybys mě jen jedinkrát poslouchala…‘
‚Musíme pryč,‘ zalekla se Sheena.
‚Ano,‘ potvrdila Sorin jako nejjasnější samozřejmost. Těšila se z Sheeniných vážných myšlenek o balení. ‚Tolik toho zase nepotřebuješ, postarám se. Neboj, vystačíme si samy. Jen ty a já.‘
„Jen ty a já,“ utkvělo v Sheeně a zahýbala bezhlasně rty.
‚Ano, jen ty a já. Bylo otázkou času, než prohlédneš, že máš jenom mě, miláčku. Vlastně ani není žádné ty a já, chápeš? Sheeno? Sheeno…‘
Sorinin hypnoticky sladký hlas zneklidněl. Sheena už v síni poznala, že v bytě není vše tak, jak to zanechala, a Sorininy řeči přestala vnímat. Dostala strach, že se otec vrátil. Necítila se připravená se s ním setkat.
Vkročila napjata do obýváku, avšak místo otce narazila na strýce Maria, jenž s lehkým úsměvem očekával její příchod.
„Ahoj, sluníčko,“ řekl tiše v odrazu její překvapené tváře.
Sheena otevřela ústa, jako by chtěla něco říct, a s rozechvělým nádechem se jí vplavily slzy do očí. Vrhla se na strýce, div ho nezačala objetím škrtit.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Mario naprázdno. Znal sto důvodů, proč by neměla být. „Je mi vážně moc líto… vím, že jdu pozdě…“
Sheena zavrtěla hlavou a zůstávala v emotivním sevření. V takovém stavu ji Mario ještě nezažil. Byla velmi horká a uvnitř rozechvělá jako stresované štěně. Rozuměl těžkému období, ale tohle bylo příliš. Tohle nebylo něčím, co se stalo venku. S Sheeninou rozpálenou tváří, jejíž otisk mu žhnul na krku, pomyslel na Sorin, která Sheenu rozkládá zevnitř, zatímco je tady sama.
Znovu spatřil Sheenin nevyrovnaný pohled a popadl ho vztek. Jestli Tay tohle dítě viděl na vlastní oči, jak ho mohlo jen napadnout nechat ji tady. Hněval se, jak nezodpovědný je. Sice vedl válku s Derigotem o Sheenin život, ale o ten stejně bez přítomnosti někoho dospělého při smyslech přicházela.
„Co tady děláš celé dny?“ promluvil k ní jemně a nedal zatím znát nic z toho, co se mu honilo hlavou.
Neodpověděla, ale její výraz ukazoval více než dost.
„Mluvíš s někým? Byla jsi ve škole?“
Sheena smutně sklopila oči.
„Jíš vůbec?“ chytil ji za pohublý loket a zamračil se. „Sheeno?!“
„Trochu… něco…“ pípla neurčitě.
„Něco co?! Kdy naposled, řekni mi!“ přidal na přísnosti.
Sheena na rodičovský styl protivně pokrčila obličej a vytrhla se mu.
„Pojď, vezmi si nějaké věci, zavezu tě do Kity,“ rozhodl.
„Ne, nechci!“ vzdalovala se mu do kuchyně.
„No, to mě ale nezajímá, když se neumíš ani najíst. Pojedeš za tátou.“
Vyrazil za ní, chtěl ji zachytit a zmařit jí útěk, ale Sheena ho naprosto překvapila prudkostí následné reakce. Jako bránící se nepříteli se k němu přetočila čelem a plamenně se na něj podívala: „NE!“
Okamžitě zastavil. Zíral na tu proměnu, ve které se z Sheeny znenadání stal někdo, kdo vyzařoval do detailu vážně míněnou výhružku. V tu chvíli jí uvěřil, že ještě krok a pozná Sorin na vlastní kůži.
Netrvalo ale dlouho a z Mariovy šokované tváře si Sheena uvědomila, co dělá. Všechno v ní polevilo a plamínky, které měla v očích, se uhasily do lítosti. Byla zase strhaná a odevzdaná jako před minutou. Mario nestačil zpracovávat, co se to s ní děje.
„Budu jíst,“ kňourla a omluvně ho chytila za ruku, která před ní ustrnula v úmyslu se jí dotknout, „jen… prosím…“
Mario povzdychl a pohladil ji po líci: „Potřebuješ, aby s tebou někdo byl, Sheeno. Nejsi zdravá, rozumíš tomu? Možná to nevnímáš, ale potřebuješ péči. Zařídím ti ji, jo? Někoho hodnýho, odbornýho, kdo bude vědět, jak –“
Sheena od Maria ustoupila a Mario raději utichl. Tentokrát však na Sheeně viděl spíše vážnou rozvahu než odmítání. Sheena se posadila ke kuchyňskému stolu a s prázdným ubrusem před očima si i přes protesty Sorin přiznávala, co Mario naznačoval. Je možné, že přichází o rozum? Náhle viděla své prsty na rukou mnohem vyhublejší.
„Už bude konec roku…“ vrátil se k ní čas.
„Bude… brzy…“ potvrdil Mario a přisedl si.
„Viděla jsem lidi, že se chystají na oslavy,“ pohlédla z okna.
„Sluníčko…“ oslovil ji Mario. Přišla mu pořád částečně mimo realitu. „Pojedeme, jo?“
„Co je teď s naším domem?“ zeptala se, jako by neslyšela, co řekl.
„Prosím?“
„V Kitě. Kdo tam je?“
„Nikdo. Máma mi ho odkázala, abych ti ho dal, až budeš dospělá. Chtěla, abys o něm rozhodla sama.“
„Spíše nechtěla, aby o něm rozhodoval táta,“ upřesnila Sheena kysele. „Věděla, že by ho hned prodal… nebo nechal zbourat.“
Mario k Sheenině protiotcovské náladě nic nepřidával, ale souhlasný pohled už nezakryl.
„Máš to tam rád, strejdo?“
„Samozřejmě. Vždyť to víš. Jezdil jsem tam za váma rád,“ hloubal, kam tím míří. „Proč se ptáš?“
„Vím, že jsi jezdil rád za mámou. Ale nevím, jestli to, že jsi miloval mámu, znamená, že i ten dům nebo… mě.“
„No, to bys měla,“ odvětil ublížen, že o tom pochybuje.
Ale Sheeně nedocházelo, že se Maria dotkla. Vzala to jako souhlas a zabraná do sebe pokračovala: „A nechtěl bys tam bydlet se mnou?“
„Táta –“
„Jen my dva,“ skočila mu do řeči, „nebo… klidně ještě s nějakou… tetou. Nevadila by mi.“
„Sluníčko, to by nešlo,“ zamítl Mario rozrušeně.
„Proč?! Já bych chtěla být s tebou, ty se mnou ne?! Nebo můžeme být někde jinde…“
„O to nejde.“
„A o co?!“
Na okamžik se zastavil.
„Tvůj táta by s tím nesouhlasil.“
„No a?! Ten dům není jeho!“ rozčílila se.
„Ale ty jsi jeho!“ opáčil silně a Sheena polkla další křik. „Nemůžu si tě jen tak k sobě vzít, Sheeno. On je ten, kdo rozhoduje, kde budeš a kde ne.“
Sheena se odmlčela. Poznával na ní ta zlostně sevřená ústa, která měla vždycky Mishi, když mu nechtěla říct něco nehezkého.
Pohladil ji, ale v očích stále pěnila.
„Sheeno…“ pokusil se ji usmířit.
„Ne, ty prostě nechceš!“ odsekla mu. „Řekla jsem mu, že ho nechci vidět a není tady! Je mu to jedno! Kdybych mu řekla, že budu v Kitě s tebou, ani by na to nic neřekl. Jenom by se otočil a šel, tak, jak to dělá. A i kdyby… mohl bys mu domluvit, strejdo! Dá na tebe, mohl bys to zkusit! Jsou to jenom dva roky, než budu dospělá. Pak už to bude můj život. Ale… ty nechceš! Když máma žila, mělo to pro tebe ještě cenu. Vždyť jsi nám zařídil tenhle byt a chtěl jsi s námi být, ale mě samotnou už nechceš –“
Mario prudce vztáhl dlaň k její tváři, až se Sheena ulekla, že ji chce uhodit. Místo toho dorazila jen silněji na líc a s varovně vytřeštěnýma očima Sheeně zatlačil palcem na rty na znamení, aby ztichla. Rychle si k ní přirazil svou židli a přitiskl ji k sobě, aby jí mohl zašeptat do vlasů:
„Máš pravdu. Nechci. Ale ne proto, že bych nechtěl být s tebou. Nemůžu mu to udělat, pochop to. Nemůžu mu říct, že budeme spolu. Už jednou jsem tam byl v tom hnusným pekle. Nemáš představu, co jsem se mu chystal tehdy vzít. Co jsem chtěl zničit jenom proto, že jsem neunesl, co všechno jsem mu dal. Přitom jsem nikdy tak skutečnýho přítele neměl. Byl nikdo, když jsem ho poznal, a chtěl jsem, aby byl šťastnej. A pak se to ve mně zvrátilo do obludnýho hnoje, ve kterém jsem chtěl všechno zpátky. I to, co na tom vybudoval sám. Včetně tebe. Ty víš, že tě miluju, sluníčko, ale, prosím… nepokoušej tuhle moji část. Doteď nevím, jak se s tím vyrovnat. Jsi to jediné, co teď má. Neubližuj mu.“
Poté políbil Sheenu na čelo a povolil objetí.
Sheeny se ale jeho slova viditelně nedotýkala.
„Nevěř mu tolik, strejdo,“ řekla na to chladně. „Není takový. Hraje to na tebe, je to hnusný lhář. Až dojde na věc, nebude na tebe tak myslet, jako ty na něj.“
Mariovi tím vzala řeč. Byl překvapen, jak vážně Sheena své věty myslí. Již nemluvila v afektu. Skutečně vypadala, že ví o svém otci něco, co on ne. Tvářila se dokonce natolik přesvědčivě, že v Mariovi oživila zárodky pochybností, které začal poslední týdny nad Tayovým chováním mít. Také si na něm všimnul drobností, které mu nezapadaly nikam. Sheeně by to nepřiznal, ale sám už nejednou po Mishiině smrti přemýšlel, že by měl být kolem Taye opatrnější.
„Neměla bys takhle mluvit, sluníčko,“ držel Mario svůj rozvážný hlas stále tlumený.
„Proč?“
Mario se starostlivě zamračil. Znovu Sheeně zabořil nos do vlasů a jemně přitáhl její ouško ke svým ústům:
„Protože tě slyší.“
AAA
Mario zůstal s Sheenou do večerních hodin a poté se vypravil zpět do Kity. Sám. Sheena se během jeho návštěvy o něco zlepšila, a když ji viděl jíst a slíbila mu, že si najde společnost k povídání, upustil od svého nápadu ji odvézt.
Popravdě neměl ani domyšleno, jak by Tay přijal její přítomnost v paláci a zrovna zítra, kdy bylo zasedání vládní rady, na které se s tajnostmi pečlivě chystal. Nechal se tedy odvážet na letiště a vnímal sám sebe v závěru dne rozervanějšího než Sheenu. Vytáhl z kapsy Mishin snubní prsten a s vyčítavými myšlenkami si ho prohlížel. Nepředal ho Sheeně, stejně jako jí nepředal zprávu, kvůli které přijel a která byla jedním z nevyřčených důvodů, proč se její nabídce společného života bránil.
Sheena byla totiž za svůj útok na Karu už oficiálně odsouzena. Do konce roku měla být předána do rukou strážných Nositelů v Derigotu, kde ji čekal proces potlačení Sorin a doživotní dohled v jedné z tamějších osad.