Návrat na hlavní stránku

Všechno nejlepší

Dcera svého otce – kapitola třicátá osmá

Vejít do opuštěné arény bez diváků nebylo pro Sorin ničím neznámým. Nebylo to poprvé, co někomu poskytovala soukromé představení.

Nevracela se k tomu často, ale byla to ve skutečnosti ona, kdo na počátku nové doby inicioval celou tuhle tradici turnajů. Chtěla své ohníčky beztrestně užívat, ale v Derigotu neměli pro její zálibu pochopení. Čas kněžek, podmaňování lidí vírou a svárem, skončil. Nositelé, oddělení od běžných smrtelníků, získali punc mírumilovnosti a ohnivá válečnice se již neměla mezi ně jak zařadit. Tím by ale ztratila to nejlepší krytí, které kdy měla, a proto upustila z dřívějších rozmarů.

Pokoušela se nějakou dobu hrát si na běžného Nositele, jenže klidný život v pralese jí nevoněl. Vymyslela si proto turnajové hry pod záminkou ukázky umění Nositelů. Pravým důvodem ovšem byla její nikdy neutichající lačnost po boji. Chtěla zápasit. Chtěla vyhrávat. Chtěla znovu a znovu pokořit každého, kdo by si jen pomyslel, že se jí může stavět na odpor. Doufala, že takových bláznů se i přes většinu nechutně neegoistických Nositelů najde dostatek.

Takže i když přišla s koncem uctívání své osoby jako pobočnice Nejvyšší kněžky o kus svého potěšení, brzy si našla jiné. Nechala vystavět první arénu, která nebyla daleko od té současné, a v ní začala drtit přidrzlé protivníky. Přestože nesměla nikoho na bojišti zabít, ani za dva tisíce let ji to utvrzování vlastní neporazitelnosti nepřestalo bavit. Byly to její hry, její zábava, její aréna. Nyní si obyčejní lidé dovolili to tady zavřít. Tak pokud o to opravdu stojí, zavře svou arénu sama. Po svém.

Asi by si své kroky nyní nerozmýšlela, kdyby ji přece jen pár očí nesledovalo. K těm nejpřísnějším, které ji hlídaly od oken poroty, přitom vzhlédla a i z té velké dálky viděla, jak Lin‑Chu očekává, že bude plnit, co jí bylo nakázáno. Příčilo se jí ale, že tak má učinit, neboť věděla, že Lin proti ní neposlal Ninu, aby ukázala svůj oheň před strážnými Nositeli, jak chtěla sama. Ti přítomni tomuto souboji ostatně vůbec nebyli. Bylo jasné, že Lin má vlastní cíl, kterého je tento zápas pouhou součástí. A nadto jí ani nedovolil, aby z toho alespoň něco měla tím, že svůj velkolepý závěr předvede veřejnosti.

Zbyl jí pouhý fakt, že se musí postavit Nině, kterou má pro něj zabít. Jak prohnané, že si tím sám nebude špinit ruce. Využívá její přítomnosti, jako by byli zase zpátky v časech velkých králů. Znovu se staví do role schopného diktátora, přičemž není více než zbabělcem.

Tak se Sorin se svými příkazy Lin jevil, jelikož věděla, jakých velkých věcí umí. Jeho opatrnost jí byla právem k smíchu. Sama postrádala takových schopností, a přitom toho za historii dokázala mnohem více. Nepotřebovala se ani vyžívat v mistrovství spletitých taktik, byla ženou činu. Nebavilo jí o nepřátelích přemýšlet a vytvářet jim cesty, aby se zničili sami, jako bavilo jeho. Měla to v sobě prostší. Nikoho nikdy nenaháněla. Nenakládala si zbytečnou práci. Když se někdo před ní schovával, tak ho tam nechala, ať strachy trpí. A když konečně přišel, tak jednoduše zemřel.

To zase věděl Lin o Sorin, a tak ani teď nemusel vztahovat na nového Kařiného služebníka vlastní ruku a být přímým viníkem jeho konce. Sorin jej mohla zastoupit jako už tolikrát. Stejně na to byla zvyklá. Jel si vždy ve svých kolejích sloužících jen jeho potřebám a ty měly přednost. Mohl si to dovolit, protože měl větší moc a více možností. Také, ačkoliv si to nerada přiznávala, měl i silnější schopnosti, třebaže je málokdo kdy viděl v plném nasazení. A Sorin byla jednou z takových vědouc dobře, že když dojde na věc, nic na tomhle světě se mu nemůže rovnat. Byl tím, kdo by zvládl jejím ohňům opravdu účině vzdorovat, ba ji i zcela skolit, kdyby o to stál. Mohl si ji díky tomu zatáhnout, do čeho chtěl, a jí zbývalo jen doufat, že se mu bude ještě někdy hodit. Nebo spíše, že mu nezačne překážet. Musela na to spoléhat a být mu občas oddána, pokud chtěla přežít. Alespoň o tom byla přesvědčena. Prozatím.

Protože i tahle přesvědčení měla své meze a už nyní zasahoval do Sorininých vlastních tužeb více, než jí bylo milé. Pokoušel velmi její trpělivost, jež nikdy nebyla velká. Nechtěla odvádět za něj práci, ze které nic nemá. Ba naopak, uškodila by si, protože zabitím Niny by si narušila svůj vztah s Sheenou. Slíbila jí přece, že se nikomu nic nestane.

Jenže to bylo Linovi pochopitelně jedno. Sorin trpce pomyslela na to, že on nemusí den co den pracovat na něčem tak komplikovaném, jako je Tarisovo dítě. Nesejde mu na tom, že by s Nininou smrtí musela další roky zvládat Sheenino potlačování, jak tomu bylo po prvním turnaji. Trvalo tři roky, než se naskytla šance vymanit se z kabátu zavrženíhodného monstra a být Sheeně natolik důvěrná, aby jí přenechala dobrovolně vědomí. Takovou volnost si má teď ohrozit?

Na to Sorin měla jednoznačné „ne“. Ne teď, když si nebyla jistá, co bude dál. Ne, když se jim s Linem nevydařilo několik kroků za sebou a cíle se i s pravidly ze dne na den mění. Částečná svoboda, kterou nyní má, je lepší než riziko, že se Sheena začne opět vzpírat.

Sorin během zvažování situace tak přesunula svůj zrak od Lin‑Chua k oknu lóže, kam právě doběhl Peeter. Společně s Tanou a Zoelem byli jediní skuteční diváci a napjatě koukali, co se bude dít. Toužila se jim sice předvést, a to především Peeterovi, ale bojovat tady a teď pro ni vpravdě nemělo cenu. Větším bojem by bylo nic nezačít a ukázat tím Linovi, že ji nikdo za bradu tahat nebude.

Její nerozhodnost však byla ta tam, když se otevřela protější brána a ve tmě tunelu se zjevily první jiskry kolem Nininých nohou. Adrenalin v Sorin ihned zapracoval a s příchozí Ninou se jí vlilo do žil blahé teplo vzrušení. Ubohá jiskřivá nádhera si přišla pro své ponížení. To bylo něco, čemu Sorin nikdy neuměla odolat. Tolik let uzavřená v Sheenině hlavě pod přísným drobnohledem a teď se mohla vyžít bez obhajování. To ticho z Sheeniny strany bylo slastné. Možná se tak proklínala za své slabosti, ale podlehnout jim stejně chtěla.

Zůstala tedy na místě a šoupla symbolicky podrážkou po zameteném betonu. Přišlo jí na škodu, že nenechali pod jejíma nohama žádný písek. Ta trocha na Ninině straně byla daleko. Byla tu jen pro Ninu k dispozici voda v plných žlabech, což nebylo příliš férové.

Po ní se Nina jako první natáhla a vzdušnými víry, které uměla stvořit, ji rozptylovala do vzduchu, aby nabral na vlhkosti. Takhle začátečnicky si ale Sorin nechtěla hrát. Kolem žlabu okamžitě vzplála plamenná zeď, jež přinutila Ninu ustoupit. Nina na Sorinino počínání hleděla s překvapením, jelikož s jejím ohněm začaly žlaby vřít a vlhkost v aréně vzrostla o to rychleji. Nechtělo se jí věřit, že by si ohnivá protihráčka způsobila takovou nevýhodu. Zažila u ohnivých Nositelů spíše opačné snahy. Neřešila ale dlouho Sorininu pomatenost a pustila se do lehčích blesků, které poslušně zamířily na Sorin.

Sorin bleskový útok ponechal klidnou. Svou kůži za dobu Nininy přípravy nechala dokonale proschnout, až se její tenká svrchní vrstvička začala místy odlupovat. Pomyslela, že tohle bude Sheeně nejspíše nepříjemné, až přijde k sobě, avšak díky rozdílu vysoké vlhkosti vzduchu a suchosti vzduchové blány nad kůží přilétnuvší Nininy blesky propluly těsně kolem Sheenina těla a skončily za ní v bráně.

Nina se zamračila a vypustila další, silnější blesky, které nebude tak snadné odklonit. Ale přesně na to Sorin čekala. Přitnula ohňům u žlabů a její rty popraskaly. Začínalo to býti bolestivé, ale už si tak dlouho neužila žádnou zábavu. Měla to potěšení ukázat Nině, co dokáže.

Nina brzy pochopila, o co se Sorin snaží. Možná sesílá na Sorin účinnější výboje, ale hustá pára od žlabů jí znemožňuje, aby tak dobře mířila. Blesky se nechaly svádět kumulovanou vlhkostí na všechny strany a hledaly si nejsnazší cestu pryč.

S tím Nina částečně počítala, ale bála se k živoucímu ohni přiblížit, a tak posílala další a další elektrické služebníky v naději, že některý svůj cíl přeci jen zasáhne. Byla nadále soustředěná do své tvorby, třebaže se jí ohnivý protivník v oparu vytrácel. Brzy ani nemohla vidět, zdali se jí poštěstilo Sorin uštědřit lekci, ale dokud vnímala dopady svých blesků do zdi či žlabu, věděla, že pálí vesměs zbytečně.

A zrovna když to Nina nejméně čekala, zaměstnaná jedním z větších kousků, zahlédla zvláštní světlo na druhé straně. Bylo pozdě ubrzdit, co se jí v rukou vytvořilo a poslala blesk přímo do onoho místa. Ten jako bumerang nečekaně z mlhy přiletěl zpátky a vletěl do Niny v plné síle.

Nina zavrávorala a její blesk jí útrpně projel vnitřnostmi. Ninin Levan své vlastní dílo ustál, ale takhle neočekávaně by jej už nikdy nechtěla okusit znovu. Vyděšená zaostřila, co se tam na druhé straně odehrálo, a uzřela něco, co ještě u žádného ohnivého Nositele nezažila. Sorin dokázala lokálně zahřát vzduch na takovou teplotu a s tak precizní přesností, že vytvořila na moment kolem sebe plazmový oblouk, který Ninin výboj svedl, stočil a poslal ho svým druhým koncem přímo na svou tvůrkyni.

Nina tím pochopila, že Sorin nikdy nepotřebovala hry s vlhkostí jako ostatní Nositelé. Uměla pracovat s pohybem molekul kolem sebe tak dobře, že by si vytvořila prostředí pro Nininy blesky, jaké by si usmyslela. Zvládla by využít tuto svou sílu na stvoření jakkoliv silně vodivé cesty vzduchem, takže byla Nininými schopnostmi prakticky nedotknutelná.

Jediné, o co Sorin šlo v dřívějších tazích, byla ta radost z chvíle, kdy to Nině dojde. Kdy jí dojde, že nemá nic, s čím by mohla se Sorin bojovat. A aby to stálo za to, nechala jí nějakou dobu věřit, že skutečně něco zmůže. Ještě navrch Nině vyvařila všechnu vodu, která se už svou teplotou odebírala k výšinám nad tribuny a odcházela střešními okny pryč.

Nina se udýchána srovnala a čekala. Když bylo mezi nimi zase viditelno, měla stále po stranách plápolající ohnivé zdi a naproti malou deritku, na které spatřila výmluvný úsměv. Zatím Sorin napřímo nezaútočila jediným svým plamenem, ale již bylo naprosto jasné, že to neudělala, protože nemusí. Dlouho se Nina zamýšlela, co s takovou situací, a Sorin jí ráda ponechala to ticho hořkého konce, ve kterém neví, s čím se vytasit. Mohla by tady na Sorin nadále něco sesílat, ale dříve či později by se natolik vysílila, že by byla vydána Sorin na milost.

Už nyní tak zápas postrádal smysl a Nina se zadívala k prázdnému oknu poroty, přestože věděla, že tam nikdo nesedí. U tohohle zápasu nebylo nikoho, kdo by ho rozsoudil, kdo by ho hlídal. Kdykoliv jindy by mohla v rezignaci zvednout ruku a zazněla by siréna jejího odstupu. Teď se ale nehrálo na výhru a prohru. Nikoho nezajímalo, že si neví rady. Musela bojovat dál, i když věděla, proti komu stojí, a že ji nenechá odejít.

Zlomena se vrátila pohledem na Sorin.

„Měla bych tě nechat žít,“ promluvila Sorin na její bezradnost, „aby sis šla v hanbě odsekat tu svou fresku, která tam špiní zeď vedle mne.“

Nina mlčela. Bolestně si vybírala, zdali si má život rychle ukrátit dříve, než jí průběh skonání vybere Sorin. Strach ze Sorininých způsobů pokoření nepřítele byl na místě.

„Nemusíme pokračovat. Nechám tě jít,“ navrhla po odmlce Sorin velkoryse. „Když tě uvidím na kolenou o to prosit.“

Nina se zamračila. Její hrdosti nebyla taková podmínka po chuti. To by raději všechnu svou sílu použila na jeden poslední výboj vprostřed svého srdce.

Ač tedy neměla dobrých vyhlídek, zaťala zuby a protivíc se poníženému škemrání pro potěchu Sorin poslala své vyjádření formou dalšího blesku, který Sorin lehce odklonila pryč.

Tento blesk se však Sorininým svodem neočekávaně stočil vzhůru. Vlétl do světel, kde odpálil řadu svítidel, a s řetězem výbuchů naráz vyřadil většinu arénového osvětlení z provozu. To Ninu polekalo. Nebyla zvyklá, že by její výboje vylétaly nad úroveň zdi bojiště. K tomu na ochozech postávalo vždy dost Nositelů, kteří chránili diváky a něco takového by včas zastavili. Teď tady ale nebyl jediný, tribuny byly naprosto prázdné. Bojištěm byla celá aréna.

Na větší podiv ale Nina neměla čas. Když viděla, že se Sorin nebude zabývat osvětlením a chystá se to tu osvětlit sama jejím ukázkovým upálením, na nic nečekala. Spustila sérií blesků, se kterými musela Sorin takový úmysl ještě odložit.

Sorin nadále odvracela úspěšně jeden blesk za druhým, avšak Nina nehodlala přestat, dokud může ještě něco dělat. Sesílala na Sorin výboje rychleji a rychleji, až z toho lítal po aréně hotový ohňostroj. Sorin se brzy takové Ninino bezhlavé běsnění přestalo líbit. Blesky ji prozatím míjely a chránila se dobře, ale takový počet začínal být i pro ni náročný na soustředění. Některé výboje se opakovaně vracely a nádavkem se pokoušely využít malé deritské tělo k uzemnění i jejich boční proudnice.

Proto se Sorin rozhodla jít na věc chytřeji a nečekat, až se Nina skrze útoky vysílí. Po vzoru prvního plazmového svodu namířila všechny příchozí výboje zpět na Ninu. Nina tak musela nejen udržovat palbu na Sorin, aby neměla prostor k útokům, ale i zároveň absorbovat své dávky, které jí Sorin posílala nazpátek. Neustala však ani pod tímto náporem a Sorin už Ninu považovala za sebevraha, který se chce utlouci vlastními schopnostmi. Neměla ale v podstatě nic proti, pokud to již půjde rychle.

Jenže Nina takto nejednala zcela bez rozmyslu. Počkala si na ten největší bouřící zmatek kolem Sorin a pak nečekaně uhodila jedním bleskem nad sebe do oplocení hlediště. Něco, co by si nikdy nedovolila, kdyby tady byli lidé. Blesk vmžiku projel po oplocení kolem arény na druhou stranu a zaměstnanou Sorin, která zrovna odkláněla jiného vyslance, praštil rovnou do zad.

Sorin zásah neustála a skončila na čtyřech. Několik Ninou dříve vyslaných výbojů jí vzápětí zasadilo svou ránu také, načež aréna utichla. Nina s pádem Sorin okamžitě přestala a napjatě sledovala, jak Sorin na zemi lape po dechu. Sheenino srdce počalo vynechávat a Sorin pocítila limity nemocné schránky, jež obývá. Zprahlou kůži zalil pot a Sorin se již děsila, zdali srdce svůj tlukot srovná. Ať se mu snažila sebevíc pomoci, v jistém momentu to vypadalo, že došlo na nejhorší.

Bylo neskonalým zázrakem, nebo zatvrzelou vesmírnou vůlí, že se Sheenino tělo po předlouhých mučivých chvílích nad Sorin smilovalo. Dokázalo se i přes smrtící dávky proudu stabilizovat a nabralo druhý dech. Díky tomu se Sorin ztěžka zvedla, sotva jí to tělo umožnilo, a jako první se nevěřícně zadívala na Ninu, na co čeká. Skoro jako by právě neměla na mále. Nina byla pro ni bláhová, že nevyužila příležitosti, když byla na zemi. Měla by vědět, že na takové chyby se tvrdě doplácí.

Svou druhou šanci už tak Sorin nehodlala promarnit. Mazlila se tu s Nininými jiskřičkami zbytečně dlouho. Jak jí jen mohla dát takovou možnost zásahu? Její nálada se předvádět právě vyprchala. S přetrvávající bolestí v hrudi měla Niny akorát.

Plamenné zdi u žlabů zintenzívněly a přiblížily se k Nině, aby ji sevřely do horoucího pekla. K tomu Sorin zažehla své dlaně a pustila se do osvědčené klasiky. Nina, znavená a vyprahlá, se musela rychle vzchopit a ohnivé šlahouny, které k ní od Sorin zamířily, odhánět vzdušnými víry. Situace se tím stala přesně opačnou než na začátku. Plameny na Ninu přilétaly krátce po sobě a Sorinina ofenziva se vzmáhala ruku v ruce s jejím vztekem. Nině nezbývalo než vytvářet ještě silnější víry, aby se udržela ohni netknutá.

Jenže rozfoukané horké proudy plné plamenů jí působily jenom větší trable a tentokrát to byla ona, která ztrácela nad bojištěm přehled. Brzy si uvědomila, že takhle natěsno příchozí plameny rozhánět nesmí, a proto dalším vírem začala odtlačovat mez nárazu plamenů blíže k Sorin.

Kolem Sorin se tím záhy zvedl vítr, jenž zbylý písek z Nininy strany rozvířil po jejím okolí a přitáhl jí do bezprostřední blízkosti onu vířivou stěnu plnou plamenů, přes kterou sotva mohla útočit. Ihned tedy přestala a rozlícená, obklopena obtěžujícím pískem, který jí šel do tváře, se rozhodla nadobro ukončit tuhle estrádu. I poslepu zadělala na protější straně na enormní výheň, se kterou by se oslabená Nina nemohla poprat.

Co ale Sorin nevěděla, že po odehnání ohnivé palby se Nina neprodleně pustila z posledních sil do svého nejlepšího tahu, kterým vítězně ukončovala své zápasy. Bylo jedno, co oslepená Sorin pod ní zažehla na podlaze, neboť na ní už nestála. Naopak takovým přitápěním Nině ještě na moment pomohla, když vytvářela kolem sebe jeden obrovský vír, který ji odlepil od země a roztočil.

Sorin tak zanedlouho spatřila za slábnoucí ohnivo­větrnou zdí zvedající se zářivý bod na vrcholu rotujícího kužele, který předestřel mocný náboj, jenž se tam s Ninou utvářel. Rychle se jí vybavilo, jak Sheena zírala na tenhle Ninin krok na prvním turnaji, a jakmile se z vrcholku víru zajiskřilo, postavila do cesty vylétnuvšímu blesku ohromný výbuch, který odpálil mohutnou proudnici přímo do zdi pod výklenkem, kde se nacházely lóže. Ohlušující rána dopadu narušila konstrukci celého hlediště a zanechala ve zdi puklinu, jež nebezpečně zamířila k oknu, kde se měli nacházet Tana s Peeterem.

Sorin se v úleku zadívala na tu spoušť a prázdné okno lóže, ve kterém se už naštěstí ani jedno z dětí nenacházelo. I tak to byla pro ni poslední kapka. Rozběsnila se do nepříčetnosti, že si Ninou málem ohrozila svou nově vyhlídnutou hračku.

„Ty děvko!“ zakřičela na Ninu, která také sledovala puklinu se strachem, jestli se tady brzy něco nezhroutí.

Ta největší hrozba pro statiku arény ale nebyl žádný její blesk nýbrž Sorinin hněv. Jen co zaslechla Sorinin zlostný křik, zem se jí pod botami rozechvěla s mocným duněním. Nestačila si ani uvědomit, co se to děje, a už záchvěvy zesílily, až se podlaha začala trhat.

Zhrozená hleděla na Sorin a nerozuměla, jak něco takového může ohnivý Nositel dělat. Bylo však jasné, že otřesy probíhají ze Sorininy vůle. Sorin se dala pomalým krokem za Ninou a kolem jejích bot, jako kolem ohniska tohoto zemětřesení, všechno nebezpečně vibrovalo, až se celá budova roztřásla v základech. Blížila se, každý její krok otřesy jen stupňoval, a Ninu již jímala hrůza, jestli je Sorin opravdu tak zvrácená, že by nechala arénu zlostí zhroutit a pohřbila tu tisíce lidí v chodbách.

Sorin dosáhla středu bojiště a pod Ninou se zem zachvěla, až vysílená zápasem padla na kolena. Nezmohla se už na odpor. Sledovala blížící se Sorin a jako ta zem se třásla strachy. V Sorininých šlápotách vznikaly trhliny a silné záchvěvy nebraly konce. Vražedně vyhlížející Sorin kráčela za Ninou sebejistě a k hrozivým otřesům jí připalovala vzduch kolem, čímž ji činila ještě zesláblejší.

Až když úplně došla ke klečící Nině, chvění v aréně ustalo a Nina se pokusila zoufale promluvit:

„Sheeno, prosím, poslouchej mě! Sorin je –“

„Š…š…š…š… ššššš…“ zamračila se Sorin a slyšíce své jméno zvedla v Nině teplotu do takové výše, že už nezvládla větu dokončit.

Na její umlčení se spokojena usmála a přešla do chladnokrevného klidu, který by jí mohl závidět i zkušený masový vrah.

„Abys něco nevyzradila,“ řekla se zvrhlou něžností jako psychopat, jenž si přišel vychutnat její trýznění.

„Sorin,“ vzdychla Nina. Ještě doteď doufala, že bojuje s Sheenou, i když pod velkým vlivem jejího Levana.

„Tak, tak,“ stvrdila Sorin a pohladila jí po líci. „Není tady. Nepomůže ti. Nikdo… už ti nepomůže.“

Poté vyjela prsty na Ninino splaveného čelo a počala tam rozpalovat onu zlatavou čelenku, kterou na ní nemohla vystát. Nina se pokusila bránit, ale její vzpírající se ruce chytila Sorin za zápěstí a znovu Ninu zlomila dalším přívalem horka. Nebohou Ninu tak s vpalováním čelenky do obličeje týrala sevřením, jenž pálilo v zápěstích až do kostí.

Nina s urputnou bolestí zakřičela a začala upadat do malátnosti.

„To aby sis navždy pamatovala,“ promlouvala Sorin pomalu a stáhla Nininy ruce níž, kde se tavící podlaha chystala upoutat Ninu k zemi, „že sis vybrala špatnou stranu.“

Nechala Ninu zažít okamžik spoutání do žhavých pout, po čemž je nechala vychladnout. Pevně Ninu zadržely v kleku, aby už neměla nejmenší šanci se vzpírat.

„A teď je na tobě, jak dlouho to ‚navždy‘ bude ještě trvat,“ řekla a pozvedla Nině bradu s dalším něžným pohlazením, aby si mohla svůj život rozmyslet tváří v tvář. Dívala se přitom intenzivně Nině do očí a užívala si, jak vnitřně skomírá a doufá, že to bude mít brzy za sebou. Jenom díky svému Levanovi zvládla dosud přežívat všechen Sorinin žár. I on však už dosáhl svých limitů a nemohl ji před Sorin zachránit. Odevzdané slzy se tak Nině skutálely po rudých lících a připravena na svou popravu očekávala od Sorin to nejhorší.

„Mám tě nechat jít?“ nabídla Sorin znovu ve stejné velkorysosti. Tentokrát si ale byla jistá, že si Nina už nebude hrát na hrdinu.

Nina neměla sílu promluvit. Ve svých slzách jemně pokývla hlavou.

Nato se Sorin přiblížila ústy k jejímu uchu: „Pořád tam něco chybí.“

Počkala si několik vteřin nešťastného vzlyku, než zaslechla od Niny:

„Prosím…“

„Tak,“ oddálila se Sorin spokojeně. „Tak to má být.“

Pohlédla na okno poroty, ve kterém stál Lin‑Chu. Nebyl ale sám. Zamračila se na jeho společnost a vrátila se očima k Nině.

„A teď mě pozorně poslouchej, ty žalostná nicko,“ spustila na ni. „Jen co odsud vylezeš, zajdeš za Karou a povíš jí všechno o tom, co jsi tady zažila. A nevynechej jediný detail, jak jsi u toho trpěla, protože to, co jsi viděla tady,“ pohlédla Sorin na rozervanou podlahu, „je nic ve srovnání s tím, co udělám celému Derigotu, jestli se mi ještě někdy budete plést do cesty. Nemáte představu, co dovedu udělat, když mě někdo vážně naštve. A vy mě už začínáte štvát… vážně moc. Vyjádřila jsem se dost jasně?“

Dočkala se od vystrašené Niny souhlasného pokyvu a pokračovala:

„Přestanete mě nahánět, nebo vás do jednoho vyhladím a bude mi jedno, jestli s tím vezmu i kus kontinentu. Nic vás už nezachrání.“

Poté se narovnala a od Niny poodstoupila. Prohlédla si její spoutanou beznaděj a ukázala na ni výhružně prstem: „A tobě radím se spakovat zpátky do Pal­Anta a každý den mi tam děkovat za to, že jsem tě nechala žít. Dožij si to tady a už se nikdy nepokoušej městnat mezi nás.“

Když Nina projevila ve tváři dostatečné srozumění, Sorin jí nechala uvolnit ruce, odvolala všechny své vlivy a teplota v místě i v Nině se vrátila k normálu.

Sorin ráda, že dodržela slovo, které dala Sheeně, a zároveň zajistila Linovi klid, se chystala k odchodu. Počkala si ještě, než se strhaná Nina zvedne, během čehož příhodně zazněla siréna.

„Vypadá to na konec zápasu,“ posteskla si na zvuk. „To se asi budu muset vrátit,“ pohodila rameny, po čemž zasadila do Niny ostrý pohled. „Ale jsem tady pořád, tak se nezapomeň usmívat. Kdo ví proč, tě má Shee-na ráda, tak buď prostě hodná kamarádka, co prohrála zápas. Protože… jestli se jí ještě někdy rozhodneš něco o mně ceknout… zabiju tě dřív, než se k tomu nadechneš. Mysli na to.“

S těmi slovy nechala Ninu za sebou a uvolněně plna nadšení si vykračovala k východu. Užívala si poslední kroky svobody, během kterých se protáhla, aby Sheena vyšla z arény uvolněná a svěží. Konec konců se zase tak moc nestalo. Nikdo nebyl vážně raněn, jak se Sheeně zavázala. S tou myšlenkou se i ohlédla za Ninou, která si již stahovala rukávy až k palci, aby ukryla popáleniny. Čelenku, která jí teď vpálená do čela působila těžko únosnou bolest, se ale rozhodla ponechat si do doby, kdy bude všem z očí. Pro jistotu ji přikryla kapucí svého hávu a snažila se zhluboka dýchat. Věděla, že si svou pověstnou ozdobu dnes nasadila naposledy. A také – že až si ji dnes večer naposledy sundá, bude tam mít památku na setkání se Sorin už navždycky.

Za otevřenou bránou Sorin zpomalila, aby s Ninou vyšly z tunelu do vestibulu společně. Avšak nahuštěný dav, který tam očekávaly, na ně vyčkával až venku daleko před budovou. Všichni návštěvníci byli během otřesů bezpečnostními složkami vyvedeni ven a s ukončením letošního programu posláni domů. I tak se stovky zvědavců rozhodlo nevzdalovat se od arény více, než musí, a čekali zde na dva blázny, kteří se ještě vevnitř oddávají po závěru turnaje neohlášené hře.

Do jejich čela se před příchodem Niny a Sorin zařadil i Lin‑Chu, který uklidňoval přítomné, že přátelský zápas osobně povolil svým dvěma věrným žákyním. A protože si dámy chtěly porovnat své schopnosti ryze soukromě, svolil jim použít arénu poté, co se zcela vyklidí. Samozřejmě na celý proces osobně dohlížel a ta lehká zachvění, která budova pocítila, měl neustále pod kontrolou.

Nina se Sorin vyšly z budovy, a přestože Sorin Nině neutíkala, Nina, ráda že je vůbec na nohou, s ní obtížně držela krok. Předstírající lepší stav potlačovala soužení, které jí chůze způsobovala. Lin, právě končící své vysvětlení, proto objal Ninu kolem ramen, přitiskl ji přede všemi pyšně k sobě, a ona pocítila, jak do ní z jeho těla proniká energie, která chladí rozdrážděné rány a mírní bolesti jako silná dávka morfinu. Její tvář tím nabyla jasnějšího vzezření a mohla se více usmívat. To pochopila z Linova gesta bezchybně, a i když v duši hořce strádala, byla vděčná, že alespoň fyzicky tolik netrpí. Položila v objetí Linovi na oplátku dlaň na záda a na své fanoušky se omluvně usmála, že tento zápas nemohli vidět.

Lin drže Ninu pohladil Sheenu po temeni a zadíval se jí do očí, aby popohnal Sorin k návratu. Příliš se jí nechtělo a s opuštěním kontroly nad Sheeniným vědomím otálela.

„Pusťte měééé!“ uslyšela však záhy od někoho z davu, kdo se jako velká voda dral do popředí.

To Tana celá rozjařená se snažila vymanit se z řady překážejících lidí.

„Vyhrálas? Vyhrálas?!“ jančila Sheeně zblízka do obličeje. „Vyhrála?“ musela se nakonec ujistit u Niny, která mlčky výsledek zápasu stvrdila.

„Ááá!“ zařvala radostí a zvedla euforicky ruce, načež s nimi Sheenu objala chtějíce ji samým nadšením zvednout. Hned jí ale Sheena z rukou vypadla jako horký brambor.

„Ty pálíš, ty pálíš, pálíš, pálíš!“ odstrčila Sheenu od sebe. Na moment tu horkost od sebe odháněla, než stejně řekla:

„Ále, to je jednó, pojď sééém!“ Zase se na Sheenu vrhla a začala s ní cloumat. „Úvahiááá, soplíkůúúú, tys to vyhrálááá!“

„Vyhrála?“ probrala se Sheena smýkaná Taninou náručí.

Rychle zkontrolovala Ninu vedle sebe, a zatímco se Tana oddávala radostnému tanečku, zeptala se na její únavu tlumeně: „Jsi v pořádku?“

„Žiju,“ vydala ze sebe Nina zprvu vážně, ale pak na Sheenin starostlivý výraz pozvedla koutky na znamení žertu. „Pěkně jsi mi zatopila, prcku. Jsi dobrá,“ dodala.

Sheena zahlédla na Ninině tváři úsměv a spadl jí kámen ze srdce. Dokonce natolik, že zapomněla na své zvyklosti a přidala se k Tanině veselí. Konečně měla všechno za sebou a vydařený zápas ji přivedl k úlevnému pocitu štěstí. Přestože u něj přítomná nebyla, stejně jako tihle fanoušci, nenechala se tím zastavit a přijímala gratulace odevšad. Hřála ji přitom v tuhle chvíli ohromná pýcha na Sorin, se kterou teď rozlámala i ty poslední pochyby, které o ní měla. Tolik se bála, že nedostane své tělo zpátky. Sorin ale splnila svůj slib do puntíku. Teď už věřila, že se na ni může bez obav spolehnout.

„Hele vole, teče ti cosi z pusy,“ zamračila se Tana a otřela Sheeně krev z popraskaných rtů, „cos tam dělala?“

Sheena překvapeně zamrkala a Tana hned vystartovala na Ninu:

„Cos jí tam dělala?!“

Nina se ale nestačila ani nadechnout a už si jí Tana zase nevšímala. Teď měla její srdečnou pozornost jen Sheena, na kterou spustila slovní lavinu:

„Že tys dostala bleskem do ksichtu?! Já ti říkala, že to není prdel! Jaký to bylo? Bolelo tě to? Brní tě to aspoň? Ukaž… týýýjo, musíš mi všecko povykládat! Všecko!“

AAA

Sheena se od Tany dozvěděla, že s Peeterem a panem Zoelem byli jen u počátku zápasu, než pro ně přišli hlídači a odvedli je do haly. Někdy od prvních Nininých blesků tak netušili, co se v aréně odehrálo. Sheena, která prahla po všem, co propásla, si ale vyprávění od Sorin chtěla nechat až na klid domova. Nyní se pořád někdo kolem ochomýtal a neměla špetku soukromí, dokud nenastoupila do letadla. I během cesty na letiště zůstávala v obležení fanoušků, mezi kterými si užívala podepisování svých sběratelských kartiček. Třebaže nikdo zápas neviděl, stal se tajný souboj s úřadujícím elektrickým gerotem velkou událostí a Sheena, jakožto pokořitel královny blesků, byla neplánovaně v závěru dne vyzdvižena na jednoznačnou hvězdu letošního turnaje.

Byla přitom z takového zájmu a slávy jednoho večera naprosto v rozpacích. Vzpomínala na to, jak před čtyřmi lety Nině slávu záviděla a jak si už jako dítě takovýto úspěch velmi přála. Splnilo se jí to tak, jak by vpravdě nikdy nečekala, a přišlo jí to naplnění naprosto šílené. Tvrzení Lin­Chua, že každému se vyplní, o co v průběhu života stojí, už nemohla mít za pohádku. Ne, když zrovna zažívala tu svou.

Myslím, že není třeba dodávat, který z příznivců Sheeny byl nakonec ten večer ponořen v radosti nejvíce. Sice až do chvíle, než dorazili na letiště, postával někde stranou, ale ani na okamžik nepřestal Sheenu hltat očima a cítit se v zástupu obdivovatelů výjimečný. Na rozdíl od ostatních totiž už dávno věděl, jak je úžasná. To mu nikdo nemohl vzít.

Jenomže tím spíš se neměl k tomu, aby se k Sheeně přiblížil. A už vůbec ne, aby jí v záři tak vyvedených narozenin předal dáreček, který měl pro ni nachystán. Radoval se celou dobu za Sheenu a o svou osobní skleslost se nadlouho nepodělil. Až když Sheena naposledy zamávala fanouškům a zasedla své místo v letadle, přibrzdila Tana Peetera v chodbičce ještě mimo doslech Sheeniných uší.

„Co furt máš, tak jí to řekni, pitomče,“ páčila z něj. „Prostě jí to dej, třeba zítra. Je to magor jako ty, bude se jí to líbit. Normálně jí to dáš, popřeješ, pusa a hotovo!“

Peeterovi se zkroutil obličej a Tanino naléhání mu nedělalo dobře.

„Ty seš zase hrozně posraný…“ prskla. „Tak fajn. Vykašli se na to a nech ji Maxovi. To tě nesere, že po ní jede?“

Peeter pokrčil bezradně rameny, co by tak s tím mohl dělat, ale to Tana vidět nechtěla. Potřebovala spojence jako sůl. Chytila Peetera za triko a přitáhla ho k sobě.

„Seber koule, holka!“ povzbudila ho po svém.

Peeter se Taně vyvlekl a mračil se, že by už toho taky mohla nechat.

„Já jí to dám,“ kňourl nejistě. „Jen… prostě nevím jak.“

Tana na něj přimhouřila zamyšleně oči. Ohlédla se, zmapovala situaci v letadle a pak řekla:

„Dobře, ty jelito. Tak já ti pomůžu s Sheenou a ty mi pomůžeš s Maxem – domluveni? A až ji sbalíš, budeš ji držet hezky daleko od Maxe, jo? Huš, huš, huš… Říkáte si, že jste bráchové, ne? Máte určitě nějaké bráchovské sliby, že si holky nepřebíráte, nebo nějakou takovou hovadinu.“

Peeter se rozmrzele zakabonil: „Máme. Ale my si je nepřebíráme, protože já nemám nikdy žádnou a on každou. Nevím, jestli by to udělal.“

Tana s pochopením pokývla. S hraným soucitem nešetrně Peetera poplácala po rameni: „No jo… to je mi líto. Ale tahle bude tvoje. Uvidíš! A jestli ne… tak už fakt seru na všecko a jdu se barvit na blond. Zelený vychrtlý sopel ze sebe umím udělat taky.“

A i když si to bručela pro sebe, neušel jí Peeterův dotčený obličej.

„Jo, já vím, je krásná,“ uhlazovala, „ta výška, ten humor, ty kosti… chci říct boky… úplně nejlepší holka na planetě. Hlavně si ji nech, prosím tě… Uděláš celýmu světu službu.“

Nastavila pěst na stvrzení: „Tak, domluveni?“

Peeter se zadíval na pěst a o nabízené pomoci rozmýšlel.

„Jo. Ale tohle hrozně bolí,“ kuňkl a do jejího gesta se mu nechtělo.

Taně otráveně padla pěst k tělu.

„No jo. Já zapomněla. Ty jsi taky strašný nadsamec,“ vzdychla. „Vaše děti budou super.“

Nechala Peetera být, obrátila se a pokračovala uličkou k jejich místům. Minula svižně dvojsedadlo s Sheenou a přihopsla rovnou k panu Zoelovi.

„Tak co, Zoeli, jak se vám líbil turnaj? Že byl skvělý a že jsme byli hodní,“ začala na něj, jako by se netěšila do letadla na nic jiného, než až si s ním bude povídat. Pokyvem hlavou přitom Peeterovi naznačila, že má volné místo vedle Sheeny.

Peeter se zadíval na Sheenu, jak si přežvykuje karamelku z pytlíku, jenž měla na klíně, a nad něčím hloubavě přemýšlí. Přerušil ji svým usednutím a na její překvapení ukázal nevinně na Tanu, že mu obsadila jeho sedadlo. Na to se Sheena usmála a nabídla mu bonbon z balíčku.

„Tady takýýý!“ chňapala Tana naprázdno do uličky.

Sheena si s překulením očí vložila do pusy poslední nášup a předala přes Peetera rovnou celý sáček. Jak Tanu znala, ozývala by se, dokud by všechno nesnědla. Tím měli alespoň od Tany klid.

„Nevadí ti okýnko?“ zeptal se poté se starostí Peeter.

Sheenu dotaz udivil. Ani si nevšimla, jak špatně sedí. Ale přesednout si již nechtěla. Nejspíše to, co bylo vidět z okýnka, už nebylo tak důležité.

AAA

Přílet do Hertisu nastal v časných ranních hodinách, kdy ještě celé město dřímalo pod tichou dekou tmy. Oproti cestě do Setenu se nazpátek nic nezdrželo a všem uběhl celonoční let ve znamení potřebného spánku. Všem až na Peetera, který měl jedinečnou příležitost sledovat Sheenu zblízka, jak spokojeně odpočívá. Zůstával nadšeně bdělý a s Sheenou vedle sebe se opakovaně probíral úžasnými zážitky včerejška.

Rozhodně Tana nebyla se svou poznámkou vedle. Byl to spíše on, kdo měl narozeniny. Skutečná oslavenkyně prozatím přehlížela svůj den, a dokonce jí ani nechybělo narozeninové okénko strýce Maria. Při posledním setkání s ním na narozeniny neměla ani pomyšlení a v závěru turnaje se strýc již neukázal. Nijak jí to nevadilo, ačkoliv dárky od Maria patřily vždy k těm nejúžasnějším.

Letos ale bylo pro Mariovu ješitnost lepší, že se s ničím nevytasil. Bitvu narozeninových darů by prohrál. Na patnáctiny Sheeny se totiž o její přízeň ucházeli nově další dva rytíři, kteří by ho jistě předčili. A ti se svými dary čekali až do jejího návratu domů následující ráno…

Na hertiském letišti čekal na skupinku odvoz, který měl za úkol jako první zavézt Peetera k dětskému domovu. Vůz zastavil u parku a Sheena s Peeterem se z něj vyhrnuli najednou. Pan Zoel hned Sheenu brzdil, kam se takhle žene. Musel Peetera osobně předat vychovatelům a Sheenu plánoval ještě kousek svést, aby se tady nepotulovala v šeru před svítáním.

Ozýval se přísně, aby se vrátila, ale byl stažen Tanou zpátky dovnitř, kde mu bylo naprosto nápadně pošeptáno do ucha, aby toho nechal. Pan Zoel se na Tanu zamračil, že to nepřipadá v úvahu, ale žadonící kukuče všech tří dětí ho po neústupné chvilce přesvědčily, že by mohl mít trochu pochopení pro mladé životy.

Nelibě zafuněl a ostře se skrz otevřené dveře zadíval a Peetera:

„Mladíku. Odvedeš galantně Sheenu přes park a pak poběžíš ihned domů, je to jasné?!“

„Ano, pane,“ odpověděl Peeter poslušně.

„Žádné lumpárny!“ zdůraznil. „Zjistím si, kdy jsi dorazil.“

„Samozřejmě, pane,“ vypadal Peeter, že ho nic takového ani nenapadá.

Pan Zoel si oba ještě dlouho měřil nerozhodně pohledem. Kdyby do něj Tana během toho nemluvila, aby už jeli, možná by si to i rozmyslel. Nakonec však za sebou zabouchl a po jejich odjezdu Sheena s Peeterem zůstali na chodníku před domovem ve dvou. Zadívali se na sebe nesměle a na Peeterovi bylo znát, že si něco rozmýšlí. Vydal se k brance domova a vyzkoušel, jestli je odemčená. K jeho radosti ho vpustila dovnitř.

„Šla bys se mnou?“ zeptal se poté Sheeny opatrně.

„Kam?“ nerozuměla Sheena.

„Jenom tady kousek dozadu,“ ukázal na tmavý kout za rohem.

Sheeně nebyla příjemná představa, že se bude pohybovat na pozemku sirotčince. Vždy se tomu bránila. Jenže Peeter vypadal, že mu na tom opravdu záleží, tak tedy, ač nerada, se vydala za ním. Cestičkou pod předními okny se ale brzy dostali za roh budovy, kde opět znejistila. Venkovní osvětlení od hlavní cesty zde končilo se svými službami a dále se nacházel pro ni neznámý terén.

Nechala si proto před sebou rozhořet konečky prstů, avšak už s prvními plamínky je Peeter rychle zakryl dlaněmi.

„Ne, nesviť!“ polekal se.

Vzhlédl napjatě k oknům, za kterými se nacházely pokoje vychovatelů. Drobné ohýnky raději zadusil, ponechal si Sheeninu vřelou ruku v té své a pomalu za ni Sheenu vedl do dvora až před kotelnu, do které se v tichosti prosmýknul pootevřenými plechovými dveřmi. Musel poněkud strnulou Sheenu stáhnout dovnitř, a ještě ji po slepu potlačit pár kroků hlouběji do přístavby, než svolil:

„Už můžeš.“

Sheena nechala prsty lehce rozžehnout, čímž osvítila dva velké kotle, hromadu uhlí a seskládané staré oblečení na podpal, které podle uleželosti jasně sloužilo jako matrace. Ihned si vzpomněla na historky Judin, k čemu tento kout komplexu místní dorost využívá a pohoršeně se zamyslela nad Peeterem, co si myslí, že tady budou asi tak dělat.

Peeter si ale Sheeny zrovna nevšímal a za kupou oblečení hledal něco svého. Záhy se rozezněl kotelnou podivný zvuk, jako by něčím kovovým třel o beton, a když mu na to napnutá Sheena přisvítila, vytáhl zpoza uleželého pelechu rýč. Násada rýče se na Sheenu hrozivě zaleskla a Sheena od Peetera odstoupila.

„Ne, neboj se,“ vydechl Peeter do úsměvu na její mylné zděšení.

Odložil rýč a přistoupil k Sheeně blíže. Ještě chvíli čekal, než se odvážil vytáhnout na světlo jejího ohně malou kulatou věc.

„Něco jsem… něco jsem ti vyrobil. Teda… ono se to… samo se to vyrobilo, já to jen…“ zadrhával se, ale Sheena se už zplna usmívala.

„Kaštan,“ šeptla potěšena.

„Jírovec,“ opravil ji Peeter znale.

„Ne,“ oponovala mu. „Tohle je právě kaštan.“

„Ne,“ nesouhlasil Peeter, „tohle už právě kaštan není, vidíš…“

Natočil jej na Sheenu stranou, kterou prozatím nemohla vidět. Kaštan byl puklý a dral se z něj na svět drobný klíček.

„Už je to jírovec,“ dodal s pýchou.

Sledoval, jak si Sheena malý jírovec přebírá a žasne.

„Víš… já myslel jsem, že… že bychom ho mohli tady zasadit a měla bys tady taky jírovec. Jako úplně svůj vlastní, víš, abys nemusela odjet do Kity,“ řekl a utichl, co na to řekne.

Sheena zírala na dáreček a nezmohla se na slovo.

Peeter se bál, že by se jí to nemuselo zamlouvat, tak hned ujišťoval:

„Já to udělám! Zasadím ho a budu ho zalívat a starat se, fakticky! Za chvilku bude velký a krásný, úplně stejný, jako máš tam!“

To Sheenu pobavilo: „Za chvilku asi ne.“

„Tak… za dvě chvilky…“ zněl Peeter už nešťastně, aby neodjížděla.

Sheena klopila zrak k semínku. Vážně nad vším přemítala, když vtom nečekaně vyprskla v smích. Až teď jí došly souvislosti Peeterovy hrozivě vypadající akce. Pohlédla na rýč.

„Ale na to by ti stačila lopatka, víš to?“ musela se smát.

Peeter se zastyděl a podrbal se na zátylku. Teď už nebude shánět jiný nástroj. Sebral rýč ze země.

„Tak… kde bys ho chtěla mít?“ zeptal se.

Sheena se nad takovou důležitou věcí musela zodpovědně zamyslet.

Netrvalo ale dlouho, aby měla jasno: „Za naší lavičkou.“

Co nejtiššeji se přesunuli zpět před branku a zamířili do parku. Tam Peeter s třepetáním motýlů v břiše, že Sheena označila svou lavičku za „jejich“, udělal rýčem dolík, ve kterém zanechali darovaný život půdě.

Když se na něj dostatečně vynadívali, opustili lavičku s odloženým náčiním a Peeter doprovodil Sheenu k jejímu domu. Těch pár kroků Sheena přemýšlela o kartě, kterou Peeterovi na turnaji zakoupila. Cítila se hloupě, že mu tehdy odmítla tu jeho podepsat a pak se musel dívat, jak podepisuje jednu za druhou desítkám cizích lidí. Sám se už během toho neozval. Vnímala, jak se dívá na ten rozruch kolem ní zpovzdálí.

S těmito výčitkami zastavila u schodů a zavládlo mezi nimi očekávání.

„Líbil se ti?“ ujišťoval se Peeter ještě, přestože se Sheenina radost z vlastního stromu v Hertisu nedala přehlédnout.

„Moc,“ zářila. „Děkuji.“

Peeter si oddychl a blažil se pocitem zdaru. Byl rád, že Maxovu pomoc nakonec nepotřeboval. Zasněně sklopil své mentolové oči na Sheeninu bledou tvářičku a vzpomněl si na Tanina slova v letadle. Už jí popřál, předal dárek a teď se slušela přátelská pusa.

Jenže si nebyl jistý, jestli ji Sheena čeká, a hlavně pochyboval o tom, co může čekat od sebe. Tradiční postup sice dodržoval u všech kamarádek z party a nedělalo mu problém s lehkým studem líbnout kteroukoliv oslavenkyni, ale Sheena byla někým jiným. Teď by pro něj bylo snazší překonat hory tyčící se výše než samotný Giram. Věděl, že by nedokázal ve svém polibku obsáhnout jen ty narozeniny. Určitě by vyzradil, jak je se svými city naprosto nemožný, a to by se pak rozevřela pod ním zem, která by ho požrala svými lávovými zuby, žhavějšími, než umí vytvořit Sheena.

A tak, zatímco měl ostýchavé myšlenky u horoucí lávy, spatřil Sheenu vytahovat sběratelskou kartu. Tvářila se přitom provinile. Zabrána do svého mu s patrnou nervozitou vypsala na kartu přáníčko s podpisem.

„Promiň, že jsem tě tu minulou nechala zničit,“ předala mu ji. „Měl jsi ji rád… tak… snad to bude pro tebe dostatečná satisfakce.“

Peeter se zamračil, že nerozumí.

„Omluva, náhrada… místo toho, víš,“ objasnila.

Na Peetera se pod světlem lampy zablýskly krásné vyryté ohníčky kolem Sheeniny podobizny. Avšak nerozveselila ho, jak by se u něj dalo čekat. Ba naopak, upadal do něčeho vážného až nešťastného. S kartou v ruce vadnul a Sheenu mátlo, co udělala špatně. Netušila, jak moc byl hrdý na to, že zrovna tuhle nemá. Že si každý jiný může nechat akorát její podepsanou kartu a on sám má Sheenu den co den vedle sebe. Živou. Opravdovou. Takhle jako by ho zařadila někam mezi fanoušky, mezi které se už nepočítal. Pro něj tak tím Sheena naznačila, kde je jeho místo, a odsunula ho zpátky daleko, daleko někam na začátek, při kterém ho sotva pozdravila.

Můžu k tomu něco říct?‘ ozvala se Sorin, která nevydržela jen tak sledovat tu mladistvou natvrdlost. Nikdo ji však neposlouchal.

Peeter přerušil své smutnění a se zdvořilým vděkem hlesl: „Díky.“

Sheena se taky zdvořile usmála a poodstoupila, že už půjde.

„Tak zítra? Ve škole…“ řekla mu, když vycházela schody.

„Jo,“ stvrdil Peeter prázdně a nechal svou vysněnou Nositelku odejít.

Zbyla mu tak se svítáním jen ta karta. A rýč. Pomalým krokem se k němu vrátil a posadil se na lavičku. Ještě hodinu pak na ní prozíral, jak se šero nad Hertisem ztrácí a letní paprsky postupně odkrývají všechna hertiská tajemství včetně smutného zamilování jednoho osamoceného chlapce.

Když se ale v ulicích objevili první lidé jdoucí do práce, uvědomil si uběhlý čas a odebral se k sirotčinci s historkou opožděného příletu. Doufal, že mu pan Zoel jen výchovně hrozil a nic ve skutečnosti kontrolovat nebude. Snažil se do budovy proklouznout nenápadně, což se mu i podařilo, až na vlastní pokoj, ve kterém svým příchodem probudil jak Maxe, tak i Ranyho.

Jejich zvědavost odbyl jen pár větami o pěkném výletu a zmínkou, že Sheenu doprovodil a šel hned domů. Vyšplhal se na vrchní palandu nad Ranyho a s polštářem pod bradou zíral dál do parku na místo, kde ještě před chvílí seděl. Ve své mysli přitom pořád stál před Sheenou u schodů v momentě jejího nejsladšího culení a opakovaně se vracel k pocitu, že vysílala k němu cosi, čemu se bál jít naproti. Dokonce by přísahal, že se v jistém okamžiku zvedla na špičky, aby to měl snazší. O ničem z toho už ale nedokázal říct, jestli to tak bylo, nebo si to ve své touze domyslel.

„Myslíš, že tu pusu chtěla?“ promluvil z ničeho nic na Maxe.

Max byl rád, že ještě může na chvíli zavřít oči.

Otráveně zabručel: „Nebyl jsem tam, vole.“

„Hm,“ uznal Peeter, že mu asi neporadí. Po další minutě si pro sebe dodal: „Měl jsem to udělat.“

Ale ani to mu nestačilo a k nespokojenosti Ranyho se místo spaní na palandě neklidně převaloval. Nevydržel a opět na Maxe promluvil:

„Třeba nespí. Myslíš, že by bylo blbé tam teď s tou pusou za ní jít?“

„Jestli nepřestaneš, tak za ní polezeš s monoklem,“ zavrčel Rany.

Maxe ta představa pobavila, ale nenechal Peetera čekat.

„Naposled – nebyl jsem tam. Drž hubu a spi,“ uzavřel.

Peeter smutně povzdychl a zabořil tvář do polštáře. Zvládl nějakou dobu nečinně přemítat, než klid pokoje vyrušil naposledy:

„Čekala na to. Měl jsem to udělat.“

A měl pravdu. Alespoň, co Sheena přiznala o dvacet sedm let později. Kdo ví, jak by se jejich příběh odvíjel, kdyby Peeter tehdy nežil v takových pochybách. Ale ponechal si z toho večera přinejmenším naději, že není úplně vše ztraceno, stejně jako Sheena, která neměla své stydlivé jádro o moc rozdílnější.

Protože když mu ten večer po rozloučení utekla do bytovky, na schodišti uvnitř ještě ve tvářích žhnula v kontrastu s velkou úlevou, že se k ničemu neodvážil. Nemuselo tak být prozrazeno, že nechce pusu jenom k narozeninám. Chybělo tak málo, aby se ukázalo, jak je se svými city úplně nemožná, a to by se pod ní rozevřela zem a ta by ji požrala svými… no, nemusím se opakovat. Zároveň se ještě proklínala, jak byla s tou svou kartou neskutečně ostudná a měla se raději místo toho vytáhnout na špičky o něco více. Určitě ty milimetry navíc nešly vůbec poznat. Anebo ne, takhle to bylo nejlépe, protože ta zem a lávové zuby a všechno…

Když však Sheena vešla do svého bytu, všem rozporům v její hlavě bylo konec. Na koberci pod konferenčním stolkem spatřila ležet jakousi krabici, jež byla převrácená a otevřená. Očividně ze stolku spadla a její víko se uvolnilo.

Zvedla ji a prohlédla. Byla prázdná. Zmateně ji přetáčela, než si všimla malého lístečku na zemi, který z ní musel při pádu vyletět. Byl zvláštně potrhaný a ožvýkaný, ale otcův jednoduchý vzkaz byl stále dobře čitelný.

‚Už se o sebe dokážeš postarat.‘ – stálo na něm.

Rozpoznávajíce otcovo písmo se rozhlédla po pokoji. Zkontrolovala horlivě knihovnu, hodiny, pracovnu a šachovou partii v kuchyni, ale vypadalo to, že s ničím tady otec nepohnul. Zanechal zde jen tu krabici.

Zaskočená se usadila na pohovku a krabici si ponechala na klíně. Plna otázek hleděla do černoty obrazovky vypnuté televize, ve které se odrážel její strnulý obličej.

A jak tak v onom odrazu zírala na sebe, zaregistrovala v něm i pohyb na čalounění vedle své hlavy. Rychle se za ním ohlédla a těsně před obličejem měla malý chlupatý objekt, který se stejným překvapením na ni vytřeštil oči. Ulekla se ho a reakce protivníka nebyla jiná. Malé koťátko s jejím trhnutím odskočilo, zatnulo drápky do pohovky a zhrozeně se naježilo. Bodejť by ne, když velkému blonďatému strašidlu trvalo, než mu došlo, co vidí.

  • Všechno nejlepší
  • Číst druhý díl