Druhý příběh by ale nebyl kompletní, pokud bych se ještě jednou nevrátila k poslednímu Turnaji Nositelů a neobjasnila některá setkání, která jsem dříve slíbila přiblížit. A jsem moc ráda, že se o nich zmínit můžu, neboť jsem ještě donedávna netušila, že proběhla. Teprve před třemi týdny jsem měla tu čest poznat někoho, jehož ochota a sdílnost mi pomohla vyřešit mnoho nad tímto příběhem visících otazníků. Vtipné přitom je, že ač byl do našeho seznámení nejspíše již posledním žijícím, který o těchto setkáních mohl něco povědět, tak toho dne byl – troufám si říci – ještě doslova nikým. Měl teprve pár dnů života za sebou, byl hluboko skryt v matčině lůně, a tak ani nemohl vědět, že brzy, už za několik hodin, se stane jedním z faktorů ovlivňujících další vývoj světových událostí.
…
O tom ale až za chvíli. V okamžiku, do kterého se teď vracím, teefu Mario Ward za budovou Arény Nositelů vyprávěl Sheeně o násilných lidech, kteří se kolem ní potulují. Mrzelo ho, že už ji nemůže nechat v dětské nevědomosti, ale ta se u ní již stejně rozplynula i bez něj. Třebaže neměl ponětí, co si Sheena zažila na přelomu roku v lese, neměl ji za slepou či hloupou.
„Sluníčko, snaž si to i tak užít, jo?“
„Neboj se,“ usmála se Sheena jemně.
„Já vím, že nemusím,“ chytil ji za horké dlaně a významně se na ně zadíval. „Jsi mnohem silnější než my všichni dohromady.“
„Nejsem. Je to jenom Levan.“
„Je to zbraň,“ vzhlédl k ní.
„Může být…“ přiznala.
Mario přikývl a dlaně jí stiskl: „Je to velká zodpovědnost, víš to?“
„Vím.“
„Já vím, že si dáváš pozor. Víš, co tady nesmíš dělat. Že bys nikdy nikomu nechtěla ublížit…“ Objal ji a zašeptal: „Ale to je jim jedno, rozumíš? Těmhle lidem je to jedno. Chci, abys věděla, že jestli se tě někdy některej z nich dotkne, tak… žádná pravidla neplatí ani pro tebe, ano?“
„Dobře,“ dala najevo srozumění a opět se ocitla v jeho náruči.
Ne však na dlouho. Mario se nečekaně z objetí vyvlekl a postavil. Shee-na se ohlédla za sebe ke kontejnerům, u kterých zřejmě strýc spatřil něco, co ho vyvedlo z míry. Viděla už ale jen zabouchnutí únikových dveří od požárního schodiště, ke kterým Mario hned vyrazil.
„Počkej, zlatíčko,“ řekl a společně se svými muži, kteří ho následovali, doběhl k budově a nahlédl oněmi únikovými dveřmi dovnitř.
Do budovy ale nevešel. Sheena poslušně z parku pozorovala, jak tam něco se svými muži řeší, než se zvědavě přiblížila. Mario jejich rozhovor přerušil a zastavil Sheenu opodál.
„Sluníčko, běž už raději dovnitř za kamarády, jo? A nezapomeň, co jsme si řekli…“ vedl ji rozrušeně pryč.
„Děje se něco?“ nerozuměla Sheena.
„Nevím… asi se mi jen něco zdálo, ale prověříme to… ty si ale starosti nedělej, ano? Já se o to postarám. Všechny krysy pochytáme,“ políbil ji letmo a naznačil, aby dál pokračovala sama. S velkou snahou v obličeji, že je vše v pořádku.
…
Počkal, než se Sheena před ním vplete do chumlu u kas, po čemž se kvapně vrátil ke svým mužům. Navzdory jejich varování se rozhodl vejít na požární schodiště. Vevnitř se ale musel zastavit. Před očima měl šachetní zdi nahusto očazeny výmluvnou černotou. Až nyní pochopil, proč byla Sheena v parku nejistá a pokukovala po téhle straně budovy. Přestože mu Mishi před čtyřmi lety převyprávěla Sheenin zážitek boje o vědomí, který se zde odehrál, mrazilo ho, když viděl na vlastní oči ztavené kusy předmětů. Některé byly natolik deformované a vpité do zdí, že nechápal, jakým zázrakem vydržela takovou výheň samotná konstrukce schodiště. Ještě nikdy mu nepřišla Sheenina síla tolik děsivá.
Ztěžka prodechl svou tíseň a přeci jen zavolal své muže, aby mu byli alespoň nenápadně v patách. Zároveň tak dostal zprávu, že člověk, který ho zaujal, vyšel až do posledního patra a tam míří pravděpodobně do nějaké lóže.
Mario pochopil, která bije, a s tou informací se pustil po opálených schodech nahoru, aby ho dohnal. Když vešel do chodby nejvyššího patra, narazil tam na další své muže, kteří mu ukázali směr, kam dotyčný pokračoval. Jim vrazil do ruky svou vysílačku, že dál poběží sám a bez spojení. Plně věřil svému instinktu a nechtěl od nich nic slyšet.
Doběhl až do prázdné části křídla, kde na konci chodby před lóžemi spatřil mužskou postavu v tmavém volném oblečení s přetaženou kapucí přes hlavu.
„Stůj, ty idiote!“ zařval.
Muž se zastavil a zůstal k němu zády.
„Myslíš, že tě nepoznám?!“ křičel Mario dál.
Muž se ani nepohnul. Místo toho se však Mariovi dostalo jiné odpovědi. Ucítil za sebou pohyb a během chvíle se ze všech tří stran k němu nahrnulo několik chlápků. Zůstávali prozatím daleko, ale měli v obličejích, že by měl zase v klidu zmizet.
Maria taková situace nadzvedla. Nenechal se zastrašit. Udělal k jejich chráněnci krok a nevěřícně na tu nepřátelskou akci proti své osobě křikl:
„OPRAVDU?!“
To už přiběhli další muži a posléze za nimi i ti Mariovi. Náhle tak v chodbě zhoustl vzduch a všichni připraveně vyčkávali, co se bude dít.
Maria ale nezajímalo tohle silové divadlo. Ve své zlosti upínal stále zrak na zahaleného muže a nehodlal odejít. Když i ten pochopil, že by Maria odsud po dobrém nedostal, obrátil se.
„Běžte,“ zazněl Tayův rezervovaný hlas.
Shodil ze sebe krytí a došel k Mariovi. Projel očima přihlížející, jestli bude čekat dlouho, ale jeho lidem se nelíbilo, aby ho tu nechali v přesile Mariových mužů. Po tom, co ale i Mario naznačil svým to samé, obě složky pochopily, že je mají nechat o samotě.
…
„Máš nové přátele?“ bručel Mario, že tyhle muže nikdy u Taye neviděl.
Tay ignoroval jeho jízlivost.
„Co chceš?“ chtěl rychle k věci.
Mario se na suchý tón zašklebil a musel se držet, aby mu za takovou otázku nenatáhl. Jako by ho tři čtvrtě roku nesháněl po všech čertech.
„Co takhle nějaké vysvětlení? Pro začátek…“
Tay krátce pohlédl někam za Maria, snad se rozmýšlel, ale na jeho kamenném obličeji bylo brzy jasné, že vysvětlování přešel jako nepodstatné.
„A dál?“ řekl na to Mariovi.
„A DÁL?!“ vyletěl Mario. „Co si myslíš, že děláš, ty kreténe?! Nezapomněl jsi náhodou na něco?! Já nevím – třeba na dítě?! Říká ti to něco?! Víš, že nějaký máš?! Nebo ti už tak střelilo, že nevíš, že něco takovýho kolem tebe někdy běhalo, CO?!!!“ Neudržel se a vrazil dlaněmi do Tayových ramen, až z toho ukročil.
Tay se zpět srovnal, ale nic to na něm nezměnilo. Jeho výraz byl tak tvrdý, že se z toho v Mariovi vztek zpřelámal do hluboké lítosti. Nemohl uvěřit, že by tohle byl Tay. Jak mu to může být jedno?
Na jeho mlčení do něj pohnutě zapíchl prst: „Nezasloužíš si ji. Nezasloužíš si nic, ty parchante!“
Odvrátil se, jako by to bylo to poslední, co Tayovi kdy řekl, ale jen co udělal krok, vrátila ho nová vlna zlosti zase k němu.
„Stydím se za tebe!“ řval, „Jak jsi mě v tom mohl nechat?!!! Co jsem jí měl, kurva, říct?! Že má za otce největšího debila na světě?! Styděl jsem se za tebe!!! Ne – styděl jsem se za sebe, že jsem při tobě někdy stál! Nikdy jsem tě v ničem nenechal, nikdy! A ty mě máš nakonec za takový hovno, že mě tady necháš bez jediný posraný zprávy! Mě!!! To mám za to! Toho jsem se od tebe dočkal!!!“
Tay celou dobu ledově sledoval, jak Mario zuří.
Počkal, než se úplně vykřičí, a pak mu na to řekl klidně:
„Nemohl jsem ti dát vědět.“
„Jo tak tys nemohl…“ nepřijímal Mario.
„Ne,“ tvrdil Tay. „Potřeboval jsem být mrtvej i pro tebe –“
„Jo, tak to se ti povedlo. To se ti fakt povedlo, kamaráde. Jseš pro mě mrtvej. Viděl jsem tě dělat hodně věcí, ale tohle jsi přehnal!“ nasázel Mario Tayovi bez okolků. „U mě jsi skončil!“
A ty poslední šípy už nedokázaly Taye tak hladce minout. Tay ale jen zkušeně zahýbal čelistí, jak je v sobě zlomil, a jen zamručel:
„A na to jsi běžel až sem? Tos nemusel.“
„Ne, to jsem nemusel,“ uznal Mario. „Čekal jsem, že budu schopnej ten tvůj žalostnej ksicht přerazit vlastní pěstí. Ale je mi z tebe nanic.“
„O to už se postarají jiní. Neměj péči,“ bylo Tayovi lhostejné. „Hlídej si hlavně ten svůj.“
„Jinak co?! Chytnou mě ty tvý nový gorily?! Koukám, žes je vylepšil.“
„Bylo to potřeba. A buď rád, jsou tu i pro tebe.“
„O to se tě nikdo neprosil,“ zamračil se Mario.
Tay se nad jeho odmítnutím pozastavil, ale pak mu na to hlesl:
„Jak chceš.“
Nastavil Mariovi záda jako nic a kráčel si pryč. Mario ale poznával ten Tayův plochý souhlas jen jako symbol pro konec diskuse, a to jej nenechalo být.
„Ale stejně mě budeš šmírovat a potloukat se mi za prdelí.“
„Jo,“ kývl Tay. „Jinak tu moc dlouho nebudeš.“
Mario zpozorněl. Cítil správně, že to Tay nemyslí jako jen další part téhle tahanice. Tay se po pár krocích zastavil a na Mariovu otázku v očích pokračoval:
„Už dvakrát jsem jim překazil akci. Hemgon se tě snaží sejmout. Za ten výmysl s volbami. Nechápu, jak tě to mohlo napadnout. Nenechá tě to udělat. Dělá na tebe jeden zátah za druhým. Už teď mají pod kontrolou celý Henraj. Domů rozhodně nejezdi. Měls štěstí, žes na to náhodou teď neměl čas.“ Zadíval se na Maria ironicky, jak je dobře, že se dlouhé měsíce neukázal a nechal na něm všechnu práci.
„Ale jednou tě neuhlídám, Mario, a je konec. Já tam nejsem, takže je to jeho,“ řekl, načež si ten závěr vybavil.
„A to se tu teprv začnou dít věci,“ dodal kysele.
…
Mario ze sdělení zkoprněl. Hemgona od křesla vládce teď skutečně dělil jen jeho holý život. Hemgon jako předseda vládní rady by měl na Mariův post po případném úmrtí přednostní právo. Bez Taye jako zástupce vládce by mu v tom už nic podstatného nebránilo. Jedině nový zákon, který Mario od počátku roku propagoval a který ještě nebyl dokončen a schválen. Ten by ustanovoval, že vládce nesmí být současný ani bývalý teefu a musí být zvolen přímou volbou široké veřejnosti. Do hlasování o jeho platnosti ale zbývaly ještě dva měsíce.
Až teď s Tayem před sebou mu došlo, jak se takovým krokem ohrozil.
„Vrať se,“ vydal ze sebe vystrašeně.
„Nemůžu,“ odmítl Tay. „Nemůžu tam být, a hlídat Sheenu i tebe.“
„Nemůžu to tam táhnout sám!“ měknul Mariovi hlas, „Když tvý místo pustím, Hemgon si tam někoho dosadí! Potřebuju, abys tam byl! Všichni se ho bojí, nemám už nikoho na svý straně! Potřebuju tě tam aspoň nějak na dálku, sám ho nezastavím! Nemůžeš mě přece v tom nechat a jen tak si pro všechny chcípnout, Tayi!“
Tay prohlédl Mariovo zoufalství a vůbec se mu nedivil. Také neviděl velkou šanci, že z toho vyváznou vcelku. I když poslední měsíce nepracoval na ničem jiném, mračna se nad nimi stahovala příliš rychle a neměl zdaleka dotaženo vše natolik, aby se mohl bez obav navrátit do paláce.
„Potřebuju ještě měsíc,“ řekl.
„K čemu?“ nerozuměl Mario.
„Nemám ještě dost lidí, abych se mohl ukázat. A s tím, co Hemgon chystá, nebude za chvíli stačit ani to. Volby ti nic nezachrání, Mario, na to se vyser. Hemgon teď skupuje těžařský koncerny a zavazuje si těžký průmysl. Je jedno, kdo bude příští vládce. Udělá z něho formalitu a bude mít Areneán v každým případě. A kdo nebude jeho, ten se ho stejně bude bát. Neseženeš takový finance, abys ho položil. Na to už je pozdě. Teď už neseženeš prostředky ani na to, abys to přežil.“
Mario si promnul vrásky v úzkosti, které propadl.
„Nemůžu mu to tady nechat, Tayi.“
„Tys mě neslyšel?!“ vytočilo Taye. „Je jedno, co chceš, on si to stejně vezme! Je pozdě! Snaž se vymyslet něco, aby tě nechal!“
„Ne,“ nepřipouštěl si Mario a znovu se nad vším rozrušeně zamýšlel. „Musíme něco udělat. Potřebujeme jen ještě někoho k sobě.“
„Nikdo už tu není!“
„A co Elbrow?“ napadlo Maria zčerstva, když si před chvílí třásl ruku se Zoelem.
„Ten ti do toho nepůjde,“ nevěřil Tay. „Sám to má za pár a jeho dcera není ani dospělá. Nebude se už do ničeho pouštět. Je mu jedno, co se tu děje, politiku nesnáší. Ale aspoň není s Hemgonem. Není s nikým, a to je dobře. Jeho majetek bych ve hře fakt vidět nechtěl.“
„Musíme to zkusit,“ zůstal Mario u svého nápadu. „Když šlo o těžbu na Giramu, taky dal přednost Goladerům a starýho Hemgona poslal do prdele. Nemá s Hemgonovými dobrý vztahy. Se mnou jo.“
„Jo, ale se mnou ne,“ poukázal Tay na to, že poslední roky musel pro zklidnění Hemgona Goladerům pozavírat doly. Panu Elbrowovi tak citelně snížil příjem i prestiž jeho Hertisu. Nebyl by tím, koho by pan Elbrow v Sendoru vítal s otevřenou náručí.
„Půjdu za ním sám,“ uznal Mario.
„A co mu nabídneš?“ zamračil se Tay. „Křeslo?“
„Když to bude potřeba,“ neměl Mario příliš na výběr.
„A čí? Máš jen dvě,“ zaťal do něj Tay ostře. A když viděl, že nad tím skutečně přemýšlí, aby si zachránil krk, připomněl mu: „Potřebuju ho pro Sheenu, Mario.“
Mario kývnul. Taky doufal, že chystané volby by Sheena využila, aby získala místo, na kterém bude dobře chráněná. Chtěl jí sám zorganizovat takovou volební kampaň, že by žádný jiný kandidát neměl šanci. Nyní se ale situace komplikovala, a pokud chtěl oslovit pana Elbrowa, musel by se celý plán změnit.
„Já vím,“ vzdychl. „Něco vymyslím…“ Pohlédl na Taye: „A ty mě kryj z tý díry. Za měsíc s tebou počítám.“
Tay mlče souhlasil a měl tím rozhovor za ukončený. Chtěl odejít.
„Kde vlastně jsi?“ nedalo Mariovi.
Do tohoto tématu se ale Tayovi ani trochu nechtělo.
„V horách. Za Hertisem,“ prozradil stručně.
„A ozval ses už Sheeně?“
„Dá se říct,“ shrnul.
Mario potřásl hlavou. Tayovy způsoby by ho už neměly překvapovat. Nechal tedy Taye, ať si řeší věci po svém, a odcházel.
„Mario, ještě něco,“ ozval se Tay nespokojen. Mario zbystřil. Sledoval, jak k němu Tay přistupuje a vytrhává mu zpod lemu saka u krku jakési malé zařízení. Okamžitě v Tayově ruce rozpoznal štěnici.
Na protest se nadechl, avšak Tay mu do toho nekompromisně zavrčel:
„Už NIKDY nebudeš Sheenu navádět k tomu, aby použila Sorin.“
A s tím stanoviskem majícím chuť výhružky nechal Maria v chodbě.
…
Mario nemohl udělat krok. Stále zkoprnělý zpracovával, co se od Taye dověděl. Hrozil se nejen faktů, která od něj slyšel, ale i jeho chování, které bylo mnohem příkřejší, než kdy u Tarise zažil. Byl zvyklý, že Tay vše osobní podává neosobně a dává si záležet, aby nezněl mile, ale tvrdost, kterou na něm teď viděl, nepatřila do repertoáru jeho typické zatvrzelosti. Jako by se z něj vytratilo něco lidského, co tam vždy i přes snahu měl, a vzalo to s sebou i kus srdce, které ještě věřilo v nějaké dobro. Jako by měl už vše spočtené a uzavřené do nemilostivé černé tečky.
Věděl však, že by bylo zbytečné se ho na to ptát. Tay by mu rozhodně nepověděl, co se mu stalo. Ty dny, kdy byli přátelé a řekli by si, už byly prokazatelně pryč. Vlastně nevěděl, proč mu Tay ještě pomáhá a hlídá mu záda. Možná po těch dvou desetiletích, co spolu byli bok po boku, by ho nedokázal nechat na pospas osudu. Třeba je to jen od Taye vděčnost, splátka, kdo ví.
…
Pod tíhou těchhle myšlenek si ale vybavil i to, že Lin‑Chuovi odpřisáhnul, že Tay Taris už jeho starost nikdy nebude. Stejně jako Areneán nebo Sheena. A ač chtěl před pár týdny všechno z toho svědomitě plnit, teď v jednom tahu dohodu s Linem porušil a čelil tomu, jak je pro něj něco takového naprosto nemožné. Musí přece ještě něco udělat, aby se to tu nezvrhlo do naprosté katastrofy.
„Vrať se do paláce, Mario Warde,“ uslyšel Lin‑Chua vedle sebe.
A nebyl to žádný přelud. Lin vedle něj skutečně ve vteřině stál a promlouval na něj. Mario se překvapeně rozhlédl po jinak prázdné chodbě.
„Line –“ začal.
„Vrať se do paláce, Mario Warde,“ zopakoval Lin. „Hned.“
Jenže Mario pro svírání na hrudi už skoro nedýchal. Jen ta představa, že nasedne do letadla… To, jak mu Tay vylíčil, že ho chce Hemgon odpravit, mu svázalo nohy. Nemohl vyjít ani z tohohle koridoru, přestože za ním už měl celou svou ochranku.
„On mě stejně dostane,“ vzdychl zlomeně.
„Pokud si to připouštíš, bude mu to umožněno,“ řekl Lin.
„Jak si to nemám připouštět… je to člověk absolutně bez zábran.“
„To je možné, Mario Warde,“ souhlasil Lin s Hemgonovou vlastností. „Viděl jsem již mnoho lidí bez zábran. Ale ani jednoho beze strachu.“
Mario se na něj pozorně zadíval, co tím chce říci.
„Strach je to, co vám láme vaz. Ne jaké máte možnosti. Je jedno, o co se Terry Hemgon snaží. Již bys byl mrtev, kdyby neměl při svých pokusech zabít tě strach, že se mu to nepovede. Protože jinak mu ten tvůj strach jde zcela naproti a uvolňuje veškerý odpor hmoty, který by mu z tvé vůle mohl do toho vstoupit.“
Mario pokývl, že rozumí. Linovo učení znal. Přesto se cítil bezradně.
„Nevím, jak se toho nebát, Line.“
„Vrať se do paláce,“ začal Lin od začátku.
„Jo, tam jsem určitě v bezpečí,“ ironizoval Mario nešťastně.
„Tam umíš být sobecký,“ řekl Lin. „Ve své kanceláři, na místě, odkud bys měl celý Areneán řídit. Přesně tam, kde ti na něm nikdy nezáleží. Ty víš, jak se cítíš na té židli. Nikdo jiný neexistuje. Nikdo jiný tam nepatří. Nikdo tě nemůže zastavit. Tam je tvoje pýcha, jež umí čelit strachu. A dnes bude ještě větší. Čeká tam na tebe se všemi odpověďmi.“
Maria konečně úzkost trochu popustila. Když uslyšel, že Lin ještě pro dnešní večer vidí u něj nějakou budoucnost, nebyla už cesta do letadla nemožná. Pochopil tím také, jak moc je důležité, aby se sesbíral zpátky, a ještě ve své hlavě neumíral. Lin má přece pravdu. Každý si něco připouští. I nepřipouští. Každý má nějaká přání, přesvědčení a něčeho se bojí. A o tom, co si připouští nebo nepřipouští Hemgon, může teď být celý tenhle blížící se boj o Areneán. Pokud se Hemgonovi podaří, aby všichni měli větší strach než on, a přijmou, že se mu musí podřídit, nic mu nebude stát v cestě.
„Ale Tay –“ pomyslel Mario, že by jej tady neměl jen tak nechávat.
„Tay Taris ti nebude nikdy naslouchat. Nežije v tom, v čem žiješ ty. Mluvíš na něj cizí řečí,“ přerušil ho Lin. „On věří na oběti. Celý svůj život řeší všechno jen svými obětmi. Když vidí problém, obětovat sebe je pro něj to jediné, co dokáže jako řešení snést. Je tak sám sobě únosnou obětí. Ty nemusíš hrát tuto hru. Nemusíš se ponižovat, že máš nižší cenu než ostatní. Nemusíš přinášet oběti. I když si myslíš, že bys ji zvládl. Nebudeš tím lepší, nemusíš osud ničím uplácet, aby byl k tobě milejší. Žádný tady není. Pokud něco chceš, není tady nikdo, komu bys za to mohl zaplatit. Jsi tady jen ty. Buď to sám sobě dovolíš, nebo ne.“
„Mám jen to, co si připouštím,“ zašeptal Mario, co slyšel mnohokrát.
„Ano,“ stvrdil Lin. „Hmota ti pozorně naslouchá. Nemusíš se bát.“
„Tak to budu muset žít ještě hodně dlouho, aby mi stihla dát všechno, na co jsem dodneška pomyslel, že by se mi líbilo. Snad zrovna neposlouchala někoho jinýho,“ zlehčil trochu Mario a ve své slabosti se zvládl i pousmát.
Lin mu spokojeně položil dlaň na rameno, že je to dobrý začátek:
„Této myšlenky se prozatím drž, Mario Warde. A vrať se do paláce.“
AAA
O pět hodin později…
V průběhu posledního Turnaje Nositelů tak Mario odletěl na doporučení LinChua do Kity s nadějí, že pro něj a Areneán nemusí nastat zlá doba, ve které rod Hemgonových převezme kontrolu nad děním celé Levy. Pravda, nevěděl, jak tomu zabránit. Neměl prostředků, moci a již ani známostí, aby mu konkuroval, ale vezl si ze Setenu něco, v čem cítil velkou sílu – svou víru. Ta jediná mu teď zbyla. LinChuovo učení, které od dětství znal zpaměti.
Věděl, že aby se dle této víry ochránil, musí se plně zaměřit na sebe a nepřipouštět si, že by mohl zemřít. Nesměl svou smrt považovat za řešení ničeho. Musel navzdory vědomí svého stáří a nevýhodné pozice být přesvědčen, že tady má ještě dlouho co na práci. Že je ho tady potřeba a nemůže ho v tom nikdo zastoupit.
Vpravdě ale k takovým přesvědčením potřeboval ještě pořádně popostrčit. O své celoživotní místo vládce přicházel, o své přátele ani nemluvě, a žádné trvalé zázemí si nikdy nebudoval. Navíc jeho krásná mladičká Eila brzy zjistí, že je obyčejným stárnoucím mužem, se kterým jen ztrácí ten nejbáječnější čas.
Přestože se tedy při nástupu do letadla držel Linových rad a snažil se rozvíjet v sobě hlavně to pozitivní, už během letu jeho mysl padla na tvrdé dno, a vystupoval v Kitě s tím, že netuší, o co se v tomto nelehkém úkolu opřít. Skončil myšlenkami u Eily, že by si s ní měl alespoň promluvit o tom, co se teď děje, a že by bylo lepší, aby se spolu už venku neukazovali. Bál se, že by se i ona mohla stát Hemgonovým terčem, kdyby dával veřejně více najevo, že mu na ní záleží. Prozatím bral Hemgon Eilu jen jako jednu z mnoha krátkodobých milenek, jaké Mario běžně míval. A v tomto případě to bylo jejich štěstí.
…
Když tedy před půlnocí vstupoval do tmy své kanceláře, byl s pomyšlením, že by Eile zavolal, překvapen, že tak dělat nemusí. Eila totiž právě v jeho kanceláři byla a seděla na pohovce, jako by ho čekala celý večer do setmění. To ale nebylo možné, neboť věděla, že se bude vracet až pozítří.
„Eilí…“ poznal ji ve tmě okamžitě.
Rozsvítil lampu, čímž odhalil její zkroušenou tvář.
„Eilí, co tu děláš? Ty pláčeš? Co se děje?“ přisedl si a uchopil ji něžně.
A Eila, která si dávala s pláčem přestávku, hned začala plakat znovu.
„Promiň…“ spustila tence. „Promiň, nechtěla jsem sem jít, promiň. Nevěděla jsem, co mám dělat. Prosím, nezlob se.“
„To je v pořádku, nezlobím se. Co se stalo? Udělal ti někdo něco?“
Eila se na Maria zadívala, měla odpověď na jazyku, ale jen co na ni pomyslela, zase spustila nešťastně:
„Nezlob se, nechtěla jsem. Nechápu to. Přísahám, na nic jsem nezapomněla, vůbec nechápu, jak se to mohlo stát. Já –“
„Počkej, počkej, jak stát, co stát,“ brzdil ji Mario zmateně.
Přes to vzlykání sotva rozuměl, co vlastně říká. Když se ale zastavila a měl před sebou v tichu jen ty její ztrápené oči, všechno mu rázem došlo.
„Promiň,“ začala znovu Eila plačtivě poznávaje to na něm. „Nechtěla jsem, opravdu. Nezlob se na mě. Nic po tobě nechci, přísahám. Někam odjedu a nemusíš mě už nikdy vidět, jen jsem ti to musela říct…“
Eila naprosto nešťastná prosila Maria dokola o odpuštění a ujišťovala ho, že za tím není žádný její úmysl. Mario jen hleděl, jak je z něj vystrašená. Tohle si o něm myslí po té době, co jsou spolu?
Když opět utichla a čekala, co na to řekne, nechápal:
„Já jsem ti udělal dítě a ty se omlouváš mně?“
Nepoznával ani, jestli je nešťastná, protože si myslí, že by ho nechtěl, nebo protože je těhotná a nechce to sama. Tahle její reakce ho tak zasahovala hned z několika stran a brala mu rozumná slova.
„Možná jsem stará škola, ale za mých mladých let –“ chtěl zavtipkovat.
Raději ale přestal, neboť viděl, že pro ni na to není vhodná chvíle.
„Přísahám, že nevím, jak se to stalo…“ opakovala Eila své.
„No…“ snažil se zlehčit, „to já bych nějakou představu měl.“
Pousmál se, ale Eila byla očividně hluboce zakleslá v nízkých míněních o jejich vztahu. Ve své křehkosti byla na rozpadnutí.
„Dobře, tak… hlavně žádný blbosti. Nikam neutíkej, jo?“ objal ji. „Víš, že mám špatnou kyčel, nechytil bych tě.“
Přivinul ji pevněji a Eila se konečně trochu uvolnila. Pro Maria to bylo dobré znamení. Oddychl si, že to napoprvé nezvládl nejhůř. Ač se považoval za zkušeného odborníka na ženy, který vždy ví, co chtějí slyšet, s balíčkem štěstí za ním ještě nikdy žádná nepřišla. Až mu to bylo vzhledem k jeho nespoutané celoživotní jízdě podivné.
…
Ale kdyby na to poslední dobou více pomýšlel, mohl si opravdu pro Eilu něco připravit. Protože – třebaže jí to řekl s humorem – představu o tom, jak k tomu došlo, měl skutečně naprosto přesnou. Věděl, že Eila za své těhotenství nemůže a že ani nemohla udělat nic, aby mu zabránila. Byla to jeho dohoda s LinChuem a bylo to při jejich návštěvě Derigotu Linovo objetí plné požehnání, které udělalo z Eily na jeden večer připravený chrám plodnosti. Po cestě do Kity měl pak Mario možnost si ještě vše naposledy rozmyslet, ale ukončit vztah s Eilou stejně nedokázal.
To ale neměl odvahu Eile prozradit. Ne tenhle večer. Ani když viděl, že o něm tolik pochybuje. Nedokázal se svěřit, že si ji pro svého potomka vybral, protože už nevěřil, že po jejich vztahu by ještě ve svém věku potkal takovou, se kterou by nad tím vůbec uvažoval. A že Lina požádal, aby mu k němu dopomohl tímto způsobem, protože se nedokázal vidět, jak Eilu o kus jejího nádherného mládí žádá sám. To jí opravdu teď nedokázal přiznat. Ne, když byla před ním v slzách a nebyl si jistý proč. Jen v duchu Linovi poděkoval za velký dar, který dostal, i když jemu se jeho část dohody plnit nedařila.
Věřil však, že Lin umí být trpělivý. A že by si nedělal dohody s těmi, kteří je nejsou schopni dodržet. Na druhou stranu měl teď velkou motivaci začít se vším, co mu slíbil. Teď se musel v životě postavit do nové role a Eilu i s dítětem ochránit v nadcházející nebezpečné době. A to si skutečně nemohl dovolit zestárnout natož umřít.
AAA
Ve stejném čase, kdy Mario zjistil, že jeho konec není na místě, Tay v Setenu sledoval ze soukromé lóže poslední oficiální zápas Turnaje Nositelů a skrz sluchátko odposlouchával Sheenu s Tanou, které si jen o dvě patra níže povídaly na toaletách o svých otcích.
„Můžeš mít uši, kde chceš, ale to, co potřebuje slyšet tvé srdce, z ní nikdy takhle nedostaneš,“ chrčela trpce vedle něj Kara.
Byla tu s ním a na rozdíl od něj nepotřebovala žádnou techniku, aby věděla, co se v lidech v nejbližším okolí děje. Její hluboké temné oči měly i nečitelného Taye stokrát přečteného tam a nazpátek.
Tay odložil sluchátko.
„Nebude mít žádný zápas. To stačí,“ řekl.
„Naivní blázne. Myslíš, že ji tím zastavíš. Přesvědčit porotu, aby neměla zápas. To nestačí. Je to oheň. Spálí si, co chce, nebude se ptát.“
Tay byl ale klidný. Věřil, že tohle zajistil dobře. Jak se domluvil s porotou, tak učinila, a Sheenu zapsat na turnaj odmítla.
Na zaznělou sirénu proto řekl: „Je konec. Tenhle byl poslední.“
„Poslední,“ smála se Kara. „Až bude ten poslední, tak aréna padne s ní. Zdi se její zlostí zhroutí, střecha tuhle slávu pohřbí. Nezbude tu nic. Jen suť a špína. To ty tady ale už nebudeš. Nebudeš tady, abys její kroky střežil.“
To Taye zaujalo: „Vidíš budoucnost?“
„Já jen…“ zasípala v slabém dechu, „cítím.“ Pohladila římsu před sebou. „Jen se dotknu a cítím. Jen se nadechnu a cítím. Jen pohlédnu,“ zadívala se na Taye, „a cítím.“
„Cítíš co?“ chtěl vědět Tay.
„Jeho,“ vzdychla.
„Koho?“ nerozuměl.
„Jeho,“ zopakovala, jako by jméno neměl. „Toho, kterému vše patří.“
Tay se zamračil. Snad taky neblábolí o nějakém bezmezném bohu.
„Ne, on není bůh, ne! Žádný bůh,“ odmítala Kara, co z Taye vnímala. „Ale přál by si… to jistě.“
Odvrátila se k prázdné aréně, ze které odcházeli diváci a pohroužela se do vzpomínek. Její přestárlá tvář se smutkem ještě více propadla.
„Bylo mu třináct, když přišel. Chtěl po mně vše. Nehleděl. Ovládal. Bylo mu jedno, že jsem ho kojila. Vlastním ňadrem ho držela naživu, když ho nezralá schránka věznila v bezmoci. Vlastním tělem léta chlapce hřála a nevěděla… že jednou přijde a bude chtít, abych se pro něj vzdala i své duše.“
„Mluvíš o Lin‑Chuovi?“ vstoupil jí do toho Tay. Věděl, že Kara se Lina ujala, když jeho matka Danah po porodu zemřela.
„Hah,“ hořce vzdechla, „nikdo takový se nikdy nenarodil. Je pošetilé si něco takového myslet. To by nedovolil. Vzal mu tělo a jeho duši zatlačil do věčného zatracení, ještě než spatřil světlo světa.“
„Převzal svého Nositele,“ pochopil Tay.
„On nikdy neměl Nositele,“ měla na to Kara jiný pohled.
„A co chtěl po tobě?“ nesedělo mu, k čemu by potřeboval její duši.
Kara se zašklebila, jako by se jí tomu ani nechtělo věřit.
„Svou ženu,“ prozradila. „Můj Levan… nosím zrůdu, kterou miluje. Chtěl, abych jí odevzdala své tělo. Abych jí svou mysl předala a už nebyla. Chtěl mou duši zatratit. Aby tady mohli páchat zvěrstva spolu.“
A pak se bláznivě rozesmála škodolibou radostí: „Ale já mu ji nedala! Uvěznila jsem ji! Hluboko, hluboko… vzala jsem mu jeho jedinou. Ano, potlačila jsem to chtivé monstrum v sobě a rozřezala se, že mě ani on už nemůže svou mocí nikdy zplodnit. Nemá ji jak získat zpátky. A nemůže mě ztrestat smrtí, protože by se mnou do věčnosti odešla i ona. Musí mě snášet. Jsem jeho prokletí. Ale… i jeho naděje. Nezbývá mu než čekat…“
„Na co?“
Kara se přestala vyšinutě usmívat a zase zvážněla:
„To ani on sám neví. Ovládá myslí hmotu jako nikdo tady. Zná ta nejsvatější tajemství všeho, co jest. A přesto… musel na okamžik do svého nitra vpustit strach, když se jeho tvořivá síla obrátila proti němu.“
„Jak se obrátila?“ neměl Tay rád všeznačné povídačky.
Kara se podivila, že mu to není zřejmé: „Narodil se přece do muže. Má poslední život. To by nikdy nedovolil. Nikdy by se mu to nestalo, kdyby jeho jistota zůstala čirá. Ani o svou ženu by nepřišel. Ale teď… je možné, že již všechny pochybnosti ze sebe vyhnal. Cítím, že opět sílí. Hmota mu slouží jako dřív. Brzy mu vyjeví řešení. Pokud ovšem…“
Vzdychla starostí: „Už tak neučinila a my právě nejsme v jeho běhu.“
Tay se zamyšlen zamračil. Nebyl překvapen. Něco takového o Linovi tušil. Jestli ne dříve, tak s projevem Sorin u Sheeny už určitě. Jeho podezření o vině nikdy nemířily k nikomu jinému. Když dokáže číst myšlenky a rozeznat toho tolik z hmoty kolem sebe, tak by Sorin nekryl, kdyby s ní nebyl nějak spjat. Kdyby sám nenosil takového Levana. Nebo – jak se mu potvrdilo – sám nebyl takovým Levanem, kterému se už povedlo to, o co se u Sheeny snaží Sorin.
„Takže nevíš, co proti němu dělat,“ shrnul a její zbytečnost neskrýval.
„Proti němu nejde nic dělat!“ prskla mu Kara nazpátek.
„Neumíš ho zastavit,“ konstatoval.
„Nikdo ho neumí zastavit!“ rozzlobila se. „Ale můžeme mu teď vzít jeho sluhy! Nikdy nebyl tak zranitelný! Začala jsem! Obětovala jsem se a vzala mu prvního!“
„A čekáš, že Sheena udělá to samé…“
„Musí!“ křikla Kara. „Nosí jeho nejsilnějšího posla!“
Tay od Kary odstoupil, že takhle to rozhodně nechce.
„Nemůžeš čekat, že –“ odmítal.
„To je právě to, co čeká on od tebe!“ zařvala na Taye rozčileně.
Povislá brada se jí emocemi chvěla a chrčení v hrdle jí zesílilo, jak se dral napovrch její boj s vlastními stíny. Tolik potřebovala se jich zbavit.
Uvědomila si však, že čím více bude před Tayem propadat šílenství, tím méně jí bude věřit. Sevřela proto načas ústa a nechala démony uvnitř sebe se zklidnit. Když jí bylo o něco lehčeji, řekla už lítostivě:
„To je to, proč ti dovolí žít, i když o něm víš. Protože jsi slabý! Jsi mu svou slabostí užitečný… Neměl jsi nic chtít. Teď tě má tak jako mnohé tady. Jako mnohé před tebou. Použil na tebe svou největší zbraň.“
„Zbraň?“ znělo Tayovi nejasně.
„Ty víš…“ byla si Kara jistá.
Ale Tay neměl pocit, že by věděl.
Na to mu Kara pohlédla intenzivně do očí: „Děti.“
„Děti…“
„Ano! Dává vám děti! Už tisíce let! Zmocňuje se vás skrze vaše děti! Chodíte za ním a prosíte jej o ně! Zavedete ho tak až do svého domu. Do svého srdce. Máte děti s jeho otiskem, který jim brání použít svou vůli proti té jeho! Čím více takových dětí tady je, tím méně je možné, aby se události vyvíjely jinak, než chce. Každá touha takového dítěte je to, co do něj vložil. Má v hrsti jejich mysl, to, čemu věří i o čem pochybují, a když pak takhle ovládá, na co tolik lidí každý den myslí… pak ovládá všechno. Pak je hmota naprosto jeho.“
Přistoupila k Tayovi blíže.
„Ty!“ popadla ho za ruku, až zkoprněl. „Ty to přece víš! Víš, že to dělá! I tvá žena za ním šla! I vám jedno dal!“
Sklopila zrak a pozorně pohladila jeho dlaň.
„Tak jako tvé matce dal tebe,“ hluboce ji zklamalo. „Jsi také jeho.“
„Ne,“ vytrhl se jí Tay.
„Pane?“ vstoupil do lóže jeden z jeho mužů. „Vaše dcera jde do arény.“
Tay zatrnul a Kara hořce pobavena vzdychla.
„Proč?“ chtěl vědět.
„To nevím, pane. Byla čtyři minuty v místnosti poroty a teď jde dolů. Myslíme, že tam mluvila s Lin‑Chuem, ale něco silně rušilo signál.“
Tay byl v momentě rudý.
„Ten hajzl,“ vyrazil ke dveřím.
„Nezastavíš ho!“ volala na něj Kara. „Nemůžeš! Jsi v jeho službě!“
…
To už byl Tay v chodbě a ovládnut vztekem běžel k výtahu. Musel se dostat k jádru arény dřív, než Sheena udělá nějakou hloupost. Snažil se přitom soustředit se na to, jak ji zastavit, ale jeho rozčilená mysl ho zrazovala a stáčela se k jeho matce. Proč by s něčím takovým za Linem chodila? Měla sedm synů. Sám se jako osmý cítil jen jako další v řadě. Rozhodně nepotřebovala další děti. Navíc v bídě, v jaké žili.
Ve výtahu při čekání pohlédl na svou ruku, kterou mu Kara před chvílí držela. Musela se splést. Žádné takové otisky v lidech nejsou. Žádné LinChuovy děti. Hmota naslouchající myšlenkám. Události kopírující přesvědčení. Strach přinášející zmar. Kouzla, čáry, povídačky. Jako by zase slyšel Mishi. Přesně tohle se mu pokoušela vykládat, než jí zakázal jezdit do Derigotu.
Ale pochybnosti už v sobě popřít nedokázal a promítal si noc, kterou Sheenu zplodili… Pamatoval si ji, odjel pak ráno na dlouhou pracovní cestu, a když se vrátil, čekala tam na něj Mishi s velkým oznámením. Ale ten večer… byla z něčeho skleslá. Ano, byla přes den někde a něco se jí tam stalo. Myslel si, že je smutná z toho, že se dlouho neuvidí. Skoro brečela a tváře jí podivně hořely. Povídala mu něco o tom, ale příliš neposlouchal, a pak… se chtěla rozloučit, jako by se už nikdy neměli vidět.
Je možné, že byla ten den u Lin‑Chua, i když jí to zakázal? Slíbila mu, že s tím přestane. Musí projít záznamy z kamer. Určitě ještě někde bude mít ten rok… Musí si poslechnout, co mu ten večer říkala.
…
Výtah se v přízemí rozevřel a Tay se s vylidněnou vstupní halou před sebou už nikam nehnal. Měl jen zlé tušení. Pomalu došel k tunelu do jádra arény a cítil se ztracený. Čím více se toho dovídal, tím více mu docházelo, že se pohybuje v něčem, o čem neví vůbec nic. Neví, za čím teď Sheena jde a k čemu jí to bude. Mohl ji sledovat, jak chtěl, a přesto nic z jejího vnitřního světa zachytit nedokázal. Sorin v její hlavě odposlouchávat nemohl. A o co se s nikým nepodělila, o to pořád přicházel.
Vploužil se takto až skoro k bráně, avšak zůstal stát v úkrytu tmy před prvními světly. Viděl čekat Sheenu na její otevření a byl tam s ní i Peeter, který jí něco povídal. Nic z toho ale slyšet nemohl, ve svém rozrušení nechal všechnu techniku v lóži. Na to, aby poznal toužebné pohledy mezi dvěma mladými lidmi, ale odposlech nepotřeboval. A když se ještě Sheena přiblížila k políbení, nebylo už nic, čemu by potřeboval rozumět.
Rychle stáhl zrak k zemi, jak jejich polibek vidět nechtěl, když krátce nato se začala brána otevírat. Ještě rychleji zacouval, aby nebyl prozrazen, načež se na zastavení Sheeny vykašlal a rozutíkal se zpět do haly.
Tam minul své muže a nezajímalo ho, co mu chtějí říci. Vydal se ke schodům do části komplexu, kde se nacházela místnost poroty, do které vletěl, jako by chtěl někoho uvnitř zabít.
A takové přirovnání nebylo od pravdy daleko. To věděl i Lin, který zde s klidem pozoroval jeviště arény, na které po Sheeně vstoupila i Nina. Nenechal se přitom Tayem vyrušit, jen jednou svou myšlenkou za ním zavřel dveře. Nechal ho za sebou vřít a neráčil se za ním ani otočit.
A Tay, i když byl rozezlen jako nikdy, a měl sto chutí Linovi skočit po krku, nedokázal udělat nic, na co ve zlosti pomýšlel. Ruce, které by Lina nejraději škrtily, zůstávaly při těle naprosto samozřejmě a svobodně, jako by nic takového udělat nechtěl. Kdyby si před chvílí nevyslechl od Kary o Linovi své, přisoudil by to tomu, že zkrátka není schopen se na někoho vrhnout. Nebo že je příliš rozumný, aby se ohrozil Linovými schopnostmi. Až tak moc byla jeho mysli nečinnost zřejmá a zasypávala ho pocity, které mu měly vše logicky objasnit.
Jenže Tay věděl. A to bylo děsivé. Bylo děsivé poznat, že jeho pocity teď nejsou jeho vůlí ani povahou a že mu lže jeho vlastní hlava, kterou tolik považuje za své „já“. Že něco, co má v sobě, mu skutečně brání Linovi ublížit a vytváří mu iluze důvodů. V dokonalosti, kterou by nikdy neodhalil, kdyby mu o ní někdo neřekl.
„Ano. Nemůžeš,“ promluvil od okna Lin.
Věnoval se začátku Sorinina zápasu proti Nině a dlouho ignoroval
Tayovy myšlenky, hrnoucí se na něj ve velkém.
„Již jsem ti to řekl – nepoznáš, co všechno jsem ti dal,“ ozval se poté.
Obrátil se za Tayem a viděl na něm ten obrovský protest bez jediné hlásky, ze kterého nemohl být spokojenější.
„Sedm synů a žádný ji nečinil šťastnou. Věřila, že osmička je magické číslo. Osmé dítě musí být neobyčejné. Její muž v to ale nevěřil. Pro něj to byl jen další krk, který živit nechce. Tak se rozhodla ho obejít. Věřila, že když už budeš na světě, tak se s tebou smíří jako s těmi sedmi. Ale nestalo se tak, že?“
Tay zaskřípal zuby.
„Upozornil jsem ji na to,“ ujišťoval. „Vždy říkám, co se tím stane.“
Vrátil se očima do arény. Zamyšleně, ale stále vyrovnaně, pokračoval:
„Povedlo se to lépe, než jsem čekal. Derit s geniální inteligencí a neomylnou pamětí. To by příroda opravdu nedokázala stvořit ani za dalších milion let. Dostala svou výjimečnou osmičku, jak si přála. A zároveň tě naučila dokonale neexistovat, jak si přál tvůj otec a tví bratři. Všichni dostali, co chtěli. Jen… je dnes už těžší najít skříně, do kterých by ses mohl schovat a celé dny jen sledovat, jak jsou druzí šťastnější, když tě nevidí.“
Tay mohl jen stát a poslouchat, co mu Lin říká do ran výbojů, které prolétávaly arénou pod nimi. Bylo bolestné zažívat potvrzení každého nesmyslu, který na tohle téma od blízkých slyšel a odmítal jim věřit.
„Nemusíš si to vyčítat. I to jsem ti dal já. Potřeboval jsem, abys tomu nevěřil a nenáviděl mě. Dodnes bys v mých slovech nenacházel nic pravdivého, i kdybys měl důkazy před nosem,“ řekl mu na to Lin.
„A teď už to nepotřebuješ,“ vrčel Tay, „anebo potřebuješ, abych věřil jiným sračkám, které mě budou držet v tom, co chceš.“
Lin se na Taye usmál. „Mám tu tvou inteligenci opravdu rád. Na tuhle hádanku ti však nikdy stačit nebude. Stačí ti ale k tomu, aby ti bylo jasné, že bych ti nikdy nedal do vínku ničeho více, než mám já sám.“
Tay chtěl něco nepěkného k tomu říci, avšak polekal se blízké rány Ninina blesku do osvětlení, která vyřadila všechna světla v aréně z provozu. Prostor tím mezi ním a LinChuem potemněl a zůstaly mu na pohled jen odlesky Linových pronikavých očí, když dole jedna z bojovnic vysílala své síly proti druhé. Zahodil tak další slova, která ho napadala, a snažíce se nemyslet, jak moc se nyní o Sheenu dole bojí, raději přistoupil k věci:
„Co po mně chceš…“
„To cos dělal pro mne doteď. Jen ti nabízím dělat to vědomě. Bude to tak jednodušší,“ odpověděl mu Lin a znovu pohlédl na Sorin do arény. „Držet ji od Derigotu, provokovat ji, dělat jí u Sheeny protiváhu, aby se měla čím zabývat a nenapadaly ji vlastní akce. Neumí v klidu čekat, než se dobere k tomu, k čemu má. Potřebuje zaměstnat.“
„Neposlouchá tě,“ odhalil Tay potíže.
Vtom ale Taye probodl Sheenin výkřik a Lin se prudce ohlédl, co se to dole děje. Viděl ji sraženou k zemi Nininým bleskem, jak lapá po dechu. Zbledl. Okamžitě obrátil své soustředění na její stav a snažil se jí pomoci. Už to vypadalo zle, ale po dalších vteřinách jeho intervence, se kterou se zapotil ve tváři, se její tělo srovnalo.
„Neumí čekat,“ oddychl Lin tiše poté. „Ale jinak dělá, co má.“
„A já ji mám zaměstnávat, aby jednou Sheenu zabila,“ shrnul Tay po tom, co právě viděl.
„O tom, kdo tady koho bude zabíjet, rozhoduji já, ne ona.“
„To mi nezaručuje, že ji Sheena přežije.“
„To ti zaručuje, že Sheena přežije tebe,“ uzavřel Lin.
„A pak?“ nenechal ho Tay.
Lin se nad tou otázkou pozastavil.
„Až ta děvka v Sheeně udělá všechno, co od toho chceš, vezmeš si ji zpátky a necháš Sheenu žít?“ znělo od Taye, jako by snad chtěl vyjednávat.
Lin se pobaveně pousmál. Neodpověděl. Žádnému jeho slibu by Tay stejně nevěřil. Stejně tak oba věděli, že Tay nemá nic, co by za to nabídnul.
Tayovi proto Lin-Chu definitivně ujasnil:
„Ta děvka se jmenuje Sona‘Aerin. Je to má dcera. A není žádné zpátky, kam bych si ji mohl vzít. Sheenu nezabije, protože nechce zabít sebe, a tebe teď nezabije nikdo, protože jsem to tak stanovil. Dokud tě budu potřebovat, tak tu budeš. Takže teď můžeš jít, dělat mi dál nepřítele a plnit mi vše v domnění, že děláš něco, co mi kříží cestu. Anebo budeš mít přehled, po kterém toužíš, a uděláš vědomě vše, co ti určím. Výsledek to nezmění. Můžeme si to udělat jen jednodušší.“