O dva měsíce později…
Další zimní triáda uběhla a v obýváku jednoho hertiského bytu se nanovo pod schody hromadily papírové krabice. Tu poslední Sheena zrovna snášela dolů, div se z její váhy nepřevrátila. Doplnila s ní úhlednou řadu táhnoucí se až k televizi a spokojeně si ji prohlédla. Už jen pár hodin a celý tenhle náklad bude směřovat po dálnici do Kity. Zažívala takovou radost, že odmítla jakoukoliv pomoc a balení si vychutnávala sama. Měla na to ostatně i spoustu času.
…
Utahaná přešla do kuchyně a posadila se ke stolu. Jeho ubrus s vyšívanými květy zdobily zvenčí paprsky slunce a v jejich jarní záři se Sheeně do očí zablýskl mámin snubní prstýnek, který jako těžítko ležel na letence pro zítřejší odlet. Zanechal ho zde Mario při své poslední návštěvě, během které se snažil Sheenu přemluvit, aby se do domu v Kitě nevracela tak brzy. Měl za to, že by jí jenom připomínal nedávné události. U Sheeny ale neuspěl. Byla umanuta hrnout se do Kity, jako by pro ni jiné místo na světě ani neexistovalo.
…
Navíc to nebylo jediné téma, o které se přeli. Mario se teď, se zmizením Taye, dostal zcela nepřipraven do nové role a popravdě si s ní nevěděl vůbec rady.
„Strejdo, tohle celé je nesmysl! Udělala jsem zkoušky už dávno, nebudu chodit do školy, abych je dělala znovu!“ čílila se na něj Sheena.
Rozhazovala rukama, chodila po obýváku sem a tam, zatímco bezradný Mario seděl na gauči a pozoroval svého blonďatého andílka, jak se vzteká. Marně přemýšlel, jak se Sheeně povedlo, že během dvou měsíců přestala být roztomilá. Naštěstí nebyl žádným cholerikem a trpělivě mlčel s vědomím, že je jedno, co by teď řekl.
Sheena ukončila své desáté plamenné vysvětlení, proč do školy chodit nebude, a posadila se celá rudá vedle něj. Hodila na Maria nedočkavý pohled, ale ten jen dlouze se zkrabatěným čelem čekal, jestli už skutečně míní něčemu naslouchat.
„Zrušili ti zkoušky. Půjdeš si je dodělat. To je zákon, sluníčko, musíš mít vzdělání,“ spustil klidně.
„Ale já mám vzdělání! Mám větší vzdělání než kdokoliv v mém věku!“
„Škoda, že nemáš větší rozum než kdokoliv v tvým věku,“ povzdychl.
„Strejdo!“
„Ne, Sheeno, já to myslím vážně,“ měl Mario dost jejího strejdování. „Mohla by ses, prosím tě, nade mnou smilovat a na chvíli se vžít do mé situace? Podívej, já nikdy neměl děti. Nejsem zvyklej na tohle štěkání a taky jsem na to dost starej. Je ti skoro patnáct. Chápu, že zkoušíš moje hranice. Ale nenuť mě, abych ti tu něco přikazoval. Takhle… takhle jsem si to mezi náma nepředstavoval. Takže – můžeme se teď domluvit, že se už uklidníš a bude s tebou nějaká řeč?“
Sheena se zamračila trucovitě někam do prázdna a pak dětsky fňukla: „Nechci jít do školy.“
„To jsem pochopil. Mohl bych ti zařídit předtermín jako jsi měla, ale co potom? Na vyšší školu tě ještě nevezmou. Čím se zabavíš? Neměla bys sedět doma a nechci tě vidět v nějaký práci. Jsi sama ještě napůl dítě. Možná z třech čtvrtin podle tý tvý estrády tady. Nekrať si tohle období, už se do něj nikdy nevrátíš,“ hladil ji smířlivě po zádech. Poté si všiml, jak ve svých nervech svírá v dlaních prsten s myškou.
„No ták… Ty víš, že v tomhle nemluvím jenom za sebe,“ pomyslel na Mishi a mrknul na prstýnek.
„To bys měl,“ zabručela Sheena, když pochopila, že se pokouší na ni naléhat přes mámu.
„Dobře. Tak teda budu mluvit jen za sebe. Nastoupíš do školy. Hned.“
Na to se Sheena nafoukla, že držela zlost i ušima. Mariův nesmlouvavý pohled ale napovídal, že vyletět by nepomohlo. Místo toho se srovnala a ve stejné definitní vážnosti, v jaké to oznámil, opáčila: „Ne.“
„Ano.“
„NE!“ neudržela se, ale Mario se do křiku už nezapojil. Po vteřinách statečného tváření, na které necuknul ani koutkem, si Sheena přišla nahraná. Vzdala to a smutně se zabořila do pohovky. Konečně bylo vidět, jak bezbranná se ve skutečnosti cítí.
Mariovi se ulevilo, že ze vzduchu opadlo napětí, avšak celá situace ho mrzela dál. Sheena se s novou autoritou sžívala těžce, sám ji ale snášel mnohem hůř. Přál si být zase tím strejdou, který ji přijde akorát potěšit.
…
Natáhl ruku a pošimral Sheenu na zápěstí. Sheena smutně sklopila zrak k jeho ruce a chytili se jako rezignující přátelé. Předávali si tím mlčky, jak náročné období teď oba mají.
„Nechci se tam vrátit,“ řekla tiše.
„Nelíbí se ti tam?“ optal se Mario něžně. Až teď, když měla v očích strach a ne vztek, napadlo ho, že možná o školu jako takovou nejde.
Sheena zavrtěla hlavou jako hromádka neštěstí.
„A v nějaký škole v Kitě by se ti líbilo?“
…
Takto s koncem zimy Mario s Sheenou našli jednu schůdnou cestu a Sheeně zanedlouho poté dorazila poštou letenka. Po tom, co v opakujících se psychických výkyvech během podzimu a zimy několikrát vše zabalila a zase vybalila, balila naposledy. Nadobro. Byla si tím jistá, nikdy z toho neměla tak velkou radost.
Ale i když se chtěla do Kity vrátit vždy, teď to bylo jiné. Bylo to poprvé, kdy se balila s tím, že opravdu musí pryč, a ne kvůli sněhu. Nevracela se domů. Utíkala z Hertisu.
Asi nebylo úplně před čím, třebaže něčemu, lépe řečeno někomu, Sheena zásluhu připisovala. Z jeho pohledu však byl ve všem nevinně. Sheena se dozvěděla od Sorin o své vouléze a po jejím výstupu se sněhulákem obcházela park, jako by byl prokletý. Viděla od cesty, jak tam Peeter týdny a týdny čeká a stranila se mu. Nemohla by Sorin tvrdit, že se jí nestýská a že těch pár okamžiků s ním nebylo poslední dobou to, díky čemu nepropadla smutku. Ale důležitější bylo, že se stýskalo Sorin. Sorin si díky Peeterovi zcela rozmyslela útěk a Sheena nikdy dříve neslyšela Sorin mluvit jako nyní.
‚Co si myslíš, že jsem měla dělat? Měla jsi čtyři roky! I když jsi byla starší, byla jsi pořád hloupá a posedlá svým tatínkem. Byla jsi jak v hypnóze. Nevěřila bys mi ani slovo, co jsem ti asi tak měla říct? Že jsi nemocná? Že vám všem Taris lže? Měl tě zpracovanou! Chtěl tě předat Kaře, krucinál, byl to maniak! Nemohla jsem ti nic prozradit, dokud nebudeš střízlivá. Letěla bys mu hned všechno vyslepičit.‘
‚Ale proč šel táta za Karou? Co má ona s tebou společného?‘
‚Nic. Absolutně nic. Slyšela jsi, je to blázen. Vymyslela si zrůdy a honí je po světě. Co já s tím? Nemůžu za to, že nejsem polomrtvá podřízená knedle jako ostatní Levané. Vidí, že jsem uvědomělá a že nebudu ze sebe dělat nějakému Nositeli inteligentní zapalovač. Bojí se mě. Kazím jim pověst Nositelů, kterým Levané dělají bezmyšlenkovité otroky.‘
‚Ale Kara má také zvláštního Levana, jako jsi ty. A ten jí moc ubližuje.‘
‚Znova – a co já s tím?! Tak má možná Levana jako jsem já, ale nemá mě. Proč bych já měla být někde zavřená, protože její Levan něco dělá jí?! Dělám snad něco já tobě? Řežeš se tu? Ne. Nejsem tak hloupá, abych tě nutila si ubližovat. Miluji tě. Jsi můj domov. Starám se o to, aby ti bylo dobře. A není to zrovna snadné, když jsi ufňukaný nemocný derit. Mohla bys mít taky soucit se mnou.‘
‚Jako bys ty věděla, co je to soucit, Sorin. Zabila jsi už tolik lidí.‘
‚A už je to tady zase… Nedělej ze mne vraha na potkání, byla to vždycky sebeobrana! Žiju tisíce let, Sheeno, blázni jako Kara mě loví jako zvěř. Děláš si tady úsudek z pár okamžiků, co jsi viděla, přitom o mých životech nevíš nic. Sama nemáš životní zkušenosti pražádné. Prostě pár lidí po cestě skončilo špatně, tomu se někdy vyhnout nedá.‘
‚Maraia ale umřít nemusela. Šla jenom na turnaj.‘
‚To my přece taky! Nechápu, jak si můžeš myslet, že jsem tě tam nějak zatáhla, abych někoho popravila! Nebyla jsem to já, kdo si vymyslel turnaj, byla jsi to ty, kdo chtěl pořád k Lin-Chuovi a hrát si s ohníčky! Překrucuješ, jak to bylo. Šly jsme na turnaj, protože jsi to chtěla. Mít tak nejsilnější oheň na světě – čí to byla slova? Moje?‘
‚To ale neznamenalo, že musíš ze mne vyletět a někoho zabít!‘
‚Nevěděla jsem, že na to pojde!‘ hájila se Sorin. ‚Spíš by ses měla zajímat o to, proč jsi zrovna ty dostala za soupeře Maraiu. Maraia byla Kařina pravá ruka. To ona tam přišla, aby zneškodnila tebe! Věděli, že mě nosíš dřív, než jsme dorazily do Setenu. Jak se to asi dozvěděli? Kdo jim to řekl?! Bylo to všechno sehrané! Pamatuješ seznam tvých soupeřů? Poslední bez uvedené schopnosti? Nějaký Tivmo? Ten Tivmo ani neexistuje. Klidně si to zjisti. Nepočítali s tím, že budeš mít třetí zápas. Ty vůbec nechápeš, co se kolem tebe děje, Sheeno. Věděla jsem, že máme průser a vysekala jsem nás. Kdybych nevyletěla, zmrzla bys tam. Umírala jsi. Kam se ti poděla paměť? Chráním tě! Celou dobu. A taky ti to pořád říkám, ale nevnímáš mě!‘
‚Já nevím, Sorin,‘ pomyslela Sheena, ‚nedokážu ti věřit.‘
‚A komu chceš věřit?! Tak mi nevěř a zjisti si to všechno sama, ale, ksakru, přestaň už brečet! Nechápeš, co tímhle děláš. Pokaždé, když jsi takhle ztrápená, celé tělo je rozhozené a já mám více práce s voulézou. Nutíš mě přebírat ti vědomí, neumíš se zklidnit sama. Takže teď, když už s tebou nemusím mluvit jako s nerozumným frackem, mohla bys laskavě udělat něco pro to, abys byla šťastná a nezabíjela nás?!!‘
‚Abych byla šťastná?‘ nevěřila Sheena té proměně.
‚To není žádná proměna. Kdy jsem ti říkala něco jiného než to, že máš přestat brečet? Že si nemáš dělat starosti? Že se nemáš bát? Sama si rozhoduješ, jak si to vykládáš, s tím nic nenadělám. Nad tím zkrouceným citovým paskvilem ve tvé hlavě nemám kontrolu. Ten je tvůj. Ale když je Taris už konečně za námi, mohla bys už vidět, jak se ti snažím pomáhat.‘
…
Sheena položila několikrát přeskládanou letenku zpět pod prstýnek a vážně se probírala tím, o čem Sorin hovoří. Zněla víc než přesvědčivě, musela zjistit, zdali je něco z toho pravda.
Vyrazila proto ven pro tu nejsnazší cestu k odpovědi. Tam, kam nezavítala po zbytek zimy – do parku za Peeterem.
Tamější tráva se už usilovně zelenala, i když slunce ještě příliš tepla nepřinášelo. O tom rovněž vypovídaly i zbývající zledovatělé sněhové kopečky a jedna výrazná homole tyčící se za lavičkou. Panu Sněhulákovi se již nepodobala, lavičku však strážila dobře. I dnes patřila jen jejímu osamělému tvůrci, který náhle zjevenou Sheenu už ani neočekával. Domníval se, že je dávno zpátky doma v Kitě.
„Ty se vyznáš v Nositelích, že ano?“ vypálila Sheena na Peetera bez pozdravu.
Peeter překvapeně hleděl.
„No… no… jo… trochu,“ nesměle se zadrhával a raději se postavil.
„Znáš Tivma?“
Peeter zavrtěl hlavou.
„Byl na turnaji před třemi lety.“
„No… to nebyl,“ řekl na to.
„Měla jsem s ním mít zápas.“
Peeter znova zavrtěl nesouhlasně hlavou a pochyby neměl.
Sheena na něj koukala jako na blázna. Svůj rozpis si pamatovala.
„Měla jsi dva zápasy,“ tvrdil. „S Tlarabovem v půl jedenáctý a s Maraiou osm minut po třetí. Byl posunutý, protože Naanova ohnivá zeď nešla stáhnout. To bylo boží!“ zářil při těch vzpomínkách.
„Ale tvůj oheň byl lepší!“ pro jistotu dodal.
Peeterův zápal pro tohle téma byl přesvědčivý.
Sheena se smutně otočila a namířila si to domů:
„Díky.“
„Počkej! Kam jdeš?“
„Musím se dobalit. Zítra odlétám.“
„Zítra???“ rozbušilo se Peeterovi srdce. Začal z toho neklidně přešlapovat, jako by ještě něco chtěl, ale nesmělost ho škrtila.
Nakonec na Sheenu vyhrkl: „P… počkáš tady? Hned se vrátím!“
Sheena nerozuměla, co to do něj vjelo. Zvědavá souhlasila.
„Ale nikam nechoď, jo?! Fakticky!“ ujistil se a rozeběhl se k domovu.
…
Vletěl do budovy jako vítr, překonal tři patra schodů, ve svém pokoji vpadl do skříně a něco na jejím dně hledal. Byl natolik ponořen do hledání, že si nevšiml Maxe, který se z postele přesunul za něj a zkoumal, co to dělá. Jen co zahlédl, jak Peeter vytahuje zpod krabice cosi objemného, naklonil se přes něj a hbitě mu poklad vyfoukl.
Byla to malá zelená bunda a Maxovi bylo rázem jasné, která bije.
„Co to máš?!“ nastavoval Peeterovi bundu před obličej tak, aby na ni nemohl. „Nejsi nemocnej? Schováváš si její bundu? To si do ní honíš, nebo co?“
Peeter se pokoušel Maxovi bundu vzít, však marně. Krátký zápas v pokoji rychle skončil.
„Mám to udělat já? To bych tě pěkně nasral, co?“ smál se Max zplna.
„To ty seš nemocnej! Zapomněla si ji venku! Chtěl jsem ji jen vrátit!“
„To teda nechtěl,“ pochyboval Max.
Peeter se ale tvářil odhodlaně a velmi dotčeně, že mu přítel všechno kazí. Max ho ještě chvíli provokoval, ale pak mu bundu sám dobrovolně nabídl dřív, než pustí první slzy.
„Vsaď se o facku, že ji nevrátíš,“ řekl přitom.
Peeter si bundu převzal a na sázku se jen ušklíbl. Pobral ještě několik dalších věcí z šuplíku a z pokoje se snažil odkráčet s hlavou hrdě vzhůru.
…
Sotva ale sešel do přízemí, přemohla ho myšlenka Sheenina odletu. Otevřel venkovní dveře, zadíval se na čekající Sheenu v dáli a její oblečení ztěžklo. Pár vteřin s tím pocitem bojoval, než napasoval zelenou bundu do blízké komody a za Sheenou vyrazil bez ní. U brány pak vzhlédl k oknu, ve kterém Max na Peeterovy prázdné ruce nevěřícně kroutil hlavou. Už teď Peeter cítil ten bolestivý proplesk tváře. Max si na těchhle sázkách dával záležet. Nebylo to však horší než to, že Sheenu vidí naposledy.
Vrátil se tedy k ní a podal jí jen jakési letáčky:
„Vidíš? To jsou všechny zápasy z toho turnaje, dali nám to u vchodu. Jsi tam napsaná jen dvakrát. A na druhé straně jsou i všichni hráči.“
„Ale podle pravidel má mít každý tři zápasy,“ rozevřela Sheena první prospekt, ale ať hledala, jak hledala, žádného Tivma nenašla.
„Jo, říkal jsem si, ale pak mě napadlo, že možná to mají pro nové jinak. Proč jsi neměla třetí zápas? Byla jsi tak úžasná! Nevěřil jsem, že bys Maraiu porazila, byla šampion! V pátém stupni nebyl nikdo lepší. Byla tak boží a pak jsi přišla ty a porazila ji jako nic!“
‚Oh, to bych mohla poslouchat celý den. Prosím, ať to řekne ještě jednou…‘ blažila se Sorin.
„Proč jsi pak nebyla na přehlídce? Byla jsi úplně hvězda turnaje!“
Sheena zvedla oči od tiskovin a uvědomila si, že Peeter nemá tušení, jak Maraia dopadla. Možná nikdo kromě zúčastněných. Nikdy se nezabývala tím, jak její zápasy vlastně vypadaly zvenčí. Očekávali ji jako vítězku někde na přehlídce hráčů v závěru turnaje a ona přitom zničená, s holou kůží, byla vezena maminkou domů. Peeter nevěděl nic o tragédii, které byl přítomen, ani o boji, který si Sheena tehdy prožívala uvnitř. Jeho nevinné nadšení bylo hned jasnější.
…
A až s těmihle úvahami konečně přišlo Sheeně podivné, kolik toho Peeter o turnaji ví. A proč šla s otázkou o Nositelích zrovna za ním. Jak věděla, že o nich bude něco vědět? I že byl na onom osudovém turnaji? Klidně si tady vyslechla jeho povídání, aniž by se nad tím pozastavila. Ale byl to přece jenom nějaký kluk, kterému o sobě nic neřekla. Potkala ho tady před měsíci. Její intuice tak předběhla paměť, která se nyní jako stařena dobelhala se ztracenými vzpomínkami. Než si ale stačila dát věci dohromady, pozornost jí strhla vosková svíčka, jež Peeter vytáhl z kapsy.
„Napadlo mě… Máš narozeniny za tři měsíce, ale když už odjíždíš –“
„Jak víš, kdy mám narozeniny?!“ zastavila ho Sheena rozrušeně. V takovém sledu myšlenek ji napadlo, jestli Peeter nepatří ke skupině, která ji tady od začátku sleduje. To by nebyl překvapený jejími schopnostmi, ani účastí na turnaji.
Peeter zblednul nad tou změnou v jejím hlasu. Pomyslel si, že asi začíná být Sheeně otravný, jak mu Max nejednou tvrdil.
„Je… je to na té kartě,“ řekl opatrně.
„Jaké kartě?!!“ štěkla a převracela horlivě zbývající letáčky, až z jednoho vypadla sběratelská karta s její podobiznou. Překvapená na ni vytřeštila oči. Byla na ni vyobrazená v bojové póze jako nějaký akční hrdina mezi obrovskými plameny, které se zpracováním na světle třpytily. Do tvrdého lakovaného papíru bylo navíc ohnivými barvami pod jejím obrázkem honosně vyryto SHEENA TARIS.
„Prosím, opatrně…“ zachvěl se Peeter, když Sheena kartu tiskla ve své ručce. „Je… hrozně vzácná…“
Sheena však Peetra nevnímala. Rozrušená kartu přetočila a na druhé straně nalezla mezi informacemi o sobě i datum narození. To ji uklidnilo. Peeter je nejspíše opravdu jen nevinný chlapec se sběratelskou kartou.
A právě toto uvědomění ji konečně přivedlo k záblesku:
„Ale vždyť my se známe! Ty jsi ten kluk z Maxovy party! Peeter! Chtěl jsi po mně ve škole pořád podepsat nějakou kartu!“
Peeter znejistil. Způsob, jakým řekla ‚Maxovy party‘, nevěstil nic dobrého. Věděl, že jí Max nepadl zrovna do oka a neměla v lásce ani nikoho dalšího z jeho přátel. Byl pomalu i rád, že si jej ze školy nepamatuje.
„Pořád chci,“ kuňkl na to, ale na kartu už moc nemyslel.
„A já si myslela, že jsem tě nikdy neviděla,“ pokračovala Sheena lítostivě a usedla na lavičku. „Poslala jsem po tobě Maxovi úkol. Jsi ve třídě s Elen a Tanou.“
„Jo.“
„A jak se vůbec mají?“ rozpomínala se Sheena na školu.
Pamatovala si, že dcery pana Elbrowa se s Peeterem hodně baví, ba dokonce, že Sendor často navštěvuje. Doufala, že to její pozvání od pana Elbrowa pořád platí, i když do hertiské školy už nenastoupí. Pro návštěvu Sendorského sídla by přiletěla z Kity kdykoliv.
„O prázdninách jsem je neviděl, jezdí na Jordin k rodině Eleniny mámy. Elen tam závodí na koních, víš. Už ale asi budou zpátky. Tana teď určitě nadává, že začne škola,“ povídal Peeter, během čehož prohlédl Sheenin smutek. „Ale Elen mi o svátcích volala a ptala se na tebe. Řekl jsem jí, že jsi pořád tady, jestli to neva…“
Sheena mlčela. Teď jí rozhodně nepřišlo, že by tady od smrti mámy byla. Vytěsnila tolik věcí. Přestala úplně vnímat, kde je a chodila tu jako cizinec ve městě duchů. Už ani nevěděla, čím to začalo. Připadala si hrozně, že nepoznala ani kluka, kterého viděla denně ve škole.
„A to fakticky musíš pryč?“ ozval se Peeter teskně.
„Jo…“
„Proč?“
„Protože…“ zahleděla se Sheena na řeku. „Protože mám strach.“
A jak to řekla, uvědomila si, že něco takového nemůže Peeterovi povídat. Rychle se k němu obrátila chtíc to zamluvit, však zarazila se. Peeter místo dotazů k ní natahoval rozevřenou dlaň a na něco čekal.
Nechápavě se na něj zamračila.
„Dej mi ho,“ řekl.
„Cože?“
„Ten strach. Jestli ho máš, tak mi ho dej.“
Sheena se uchichtla: „A co s ním budeš dělat?“
„Vyhodím ho,“ kývnul na odpadkový koš. „Vezmu ho a vyhodím ho za tebe… dej!“
Sheena nevěřícně vydechla: „Ty jsi uhozený.“
„Legrační?“
„Ne.“
„Směješ se,“ podotkl.
Sheena stáhla rty, a i když dech napovídal, že se směje, prohlásila:
„Nesměji. Nebylo to vůbec vtipné. Nic hloupějšího jsem ještě neslyšela.“
„Aha…“ zamyslel se. „Ale když to řekl Max, tak to bylo legrační.“
Na to Sheena ihned přeladila do bručivé noty:
„Nic, co řekne Max, není legrační. Myslí si, že je vtipný, ale není. Nechápu, jak se s ním můžeš bavit, je to obyčejný, namyšlený… vůl.“
„Ne, on není…“ chtěl Peeter kamaráda bránit, ale zastavil se. Zrovna Maxe jí barvit hezky nechtěl. Byl rád, že ho nevidí jako ostatní děvčata.
„Jo, máš pravdu. Někdy je,“ pohotově otočil.
„Někdy?! To na tebe není tak příšerný?“ nevěřila Sheena.
„Ne, to ne,“ popřel jednoznačně, „na mě je mnohem horší. Úplně nejvíc! Mlátí mě fakt moc, jsem jeho nejlepší kámoš. Je to boží!“
Sheena se nestačila divit. Měla oba dva za pěkné blázny. Maxem se ale zabývat nechtěla.
„Co ta svíčka?“ zajímala se o předmět, do kterého Peeter během rozhovoru už nervózně vyryl nehtem několik děr.
Peeter se viditelně zastyděl: „Nic, to bylo jen tak, že… Chtěl jsem jich do léta sehnat patnáct, ale… stihl jsem jenom jednu. K narozeninám, víš, že by se ti třeba líbilo… Já miluju narozeniny, dycky se na ně u všech těším… Já vím, že je to blbost. Budeš mít nějakou velkou oslavu –“
„Ne, nebudu,“ vstoupila mu do toho.
„Ne? Proč?“
„Nemám to ráda. Nikdy jsme nedělali doma žádnou oslavu. Táta to nesnáší, tak…“ nechala Sheena svou myšlenku doběhnout už jen v hlavě.
‚Tak kdo, miláčku?‘ ozvala se Sorin.
To, na co narážela, Sheenu překvapilo. Vlastně nevěděla, jestli má něco takového ráda. Jestli by oslavu chtěla. Bylo jí odmala otcem říkáno, že je hloupost slavit rok co rok nějaký den, kdy se člověk narodil. Pár maličkostí sice od mámy a strýce dostávala, ale jinak den probíhal jako každý jiný. Zamyslela se ale nad tím někdy? Musela si přiznat, že nikoliv. A teď, když procházela se ztrátou otce jistou odvykací kúrou pod taktovkou Sorin, měla od ní na talíři neustále tyto postřehy. Kolik toho ještě od otce přijala bez výhrad jen proto, aby se mu podobala?
„Aha, tak nic,“ postavil Peeter svíčku na okraj blízkého koše.
„Ale… je hezká,“ nechtěla se ho Sheena nikterak dotknout.
Peeter se mile zatvářil, že se nic neděje. Sesbíral si svoje turnajové prospekty a Sheeně v té chvíli bylo Peetera líto. Jak obtížné je pro něj shánět v dětském domově prakticky cokoliv.
Do počínající výčitky svědomí tak rychle vskočila Sorin, aby zachránila situaci. Knot svíčky na sebe upozornil zasyčením a před Peeterovýma očima náhle vzplál. A ne obyčejně. Plamen se dal ihned do tance – měnil v rytmu svůj tvar, zvětšoval se a zmenšoval, dokud se Peeter opět nerozzářil jako malý klučina. Pak se plamen zklidnil, ustálil a pokračoval v pomalém okusování vosku tak, jak by měl.
„Díky!“ oplýval Peeter radostí. „Ty jsi prostě úplně nejlepší!“
‚Já vím,‘ zaznělo v Sheeně od Sorin.
Peeter zíral na plamen a zcela se v jeho svitu ponořil do myšlenek o poslední šanci si něco z Sheeny ponechat. Možná už ji nikdy neuvidí. Možná si na něj za pár let ani nevzpomene. Posbíral proto odvahu a upřel na ni své žadonící mentolky.
„Sheeno, prosím, podepíšeš mi tu kartu?“ podával jí kartičku znovu. „Až budu někomu vyprávět, že jsem potkal tuhle Nositelku…“ ukázal na obrázek, „nebudou mi to věřit! Prosím, na památku!“
Sheena si kartu převzala a opakovaně ji mlčky přetáčela. Její ohýnky se na ni při slunci nádherně blyštily, ale i když už měla v rukou i Peetrovu školní propisku, k podpisu se neměla. Prohlížela si tu nakreslenou hvězdu turnaje a nedokázala nic udělat. Ohnivá Nositelka Sheena Taris. Tolik odmítala, co vidí.
„Co?“ nerozuměl Peeter její strnulosti.
„Tohle,“ pozvedla mu Sheena kartu před oči a hořce se usmála, „je nesmysl, Peetře. Promiň. Nemůžu ti to podepsat. Nic z toho, co se tam píše, není pravda. Ten obrázek… to… to nejsem já. Vypadá jako já a je tu moje jméno, ale… nemá to se mnou nic společného. Nic jsem tam nevyhrála, nejsem žádný šampion. Byla jsem tam, ale to, co jsi tam viděl… co si myslíš, žes tam viděl… se nestalo. Nemůžu ti o tom říct víc a nemůžu ti to vysvětlit, ale věř mi – na té kartě je někdo jiný.“
Vrátila kartu Peeterovi a ze vzpomínek se jí chvěla ruka. Čekala, že se Peeter bude zlobit, nebo bude smutný, ale nic z toho se nedělo. Ani více nevyzvídal. Tiše a vážně v sobě probíral, co si od Sheeny vyslechl. Hladil přitom svou vzácnou kartu, na kterou byl tolik pyšný, a teď to byl on, jenž nad ní nadlouho ustrnul, než se záhadně zamračil a bez jediného slova nastavil kartu nad svíčku.
„Co to děláš?!“ vyjekla Sheena.
„Zničím ji,“ byl pevně rozhodnut a díval se, jak od plamene chytá.
„Neblázni, vždyť se ti líbí!“
„Nelíbí. Když říkáš, že to nejsi ty, tak ji nechci.“
To Sheeně vykouzlilo imponující úsměv.
„Ty jsi vážně uhozený.“
„To už jsi říkala,“ držel hořící kartu a spokojený jí úsměv vracel.
„Ale teď to myslím opravdu vážně. Neměl jsi ji ničit. Byla krásná.“
Peeter však nevypadal, že by mu bylo karty líto.
„To je jedno. Stačí, že jsem tě viděl naživo. Už to je tak boží! Tak mi to nikdo nebude věřit, no.“
Sheena se za to na Peetera celá rozjasnila. Jak neobyčejně milé! A byla by to jistě dlouho krásná chvíle, pokud by se nevrátila pohledem k jeho ruce. Peeter držel mezi prsty už jen zbývající kousíček a oheň se mu otíral o kůži.
„Nepálí tě to?!“ polekala se.
Peeter hořící kousek upustil a ten mu padl do rozevřené dlaně.
„Ne,“ zíral. „Teda… hřeje to, ale… nepálí. Páni…“
Vrátil se nadšeným pohledem k Sheeně, avšak ona jeho radost nesdílela. Obličej jí zatuhnul, a než stačil cokoliv, byla na nohou a dala se do útěku. Zmatený vyrazil za ní a křičel, aby počkala, ale to Sheenu jen zrychlilo. Prosvištěla přes silnici a zabouchla mu domovní dveře před nosem.
Peeter zůstal před domem a z Sheeny mu zbylo jen rozléhající se cupitání po schodech. Odstoupil od něj a volal ji, ale nevěděl ani, které okno patří jejímu bytu. Po několik minut nešťastně stál u stožáru reklamního billboardu a střídavě prohlížel okna bytovky a popel ve své dlani.
…
Večer…
Na pokoji se Peeter zjevil až před večeří. Držel zelenou bundu a na Maxe, který před něj předstoupil, lhostejně vysypal: „Do toho.“
Max si prohlédl Peeterovy opuchlé oči.
„Liskám tě, abys brečel. Nemá to smysl, když už brečíš. Na to ti seru, nechám si to na později.“
Peeter pokrčil rameny. Vhodil Sheeninu bundu do skříně a šel se posadit na postel.
„Co zas řveš?“ nedalo Maxovi. „Řekla ti, že chce mě?“
„Tebe? Leda ve snu. Vůbec se jí nelíbíš,“ mručel Peeter, zatímco zpod polštáře doloval kapesník.
Nechal Maxe čekat, než si vyprázdní nos, a pak se na něj zlomeně zadíval. „Půjčíš mi zapalovač?“
Max se nechápavě zamračil, přesto vytáhl zapalovač z kapsy.
„V tom jejím určitě. Může si povídat, co chce. Líbilo se jí, co –…ale nenič mi ho, debile!“ zařval na Peeterova opakovaná škrtání pro nic.
Peeter byl však do malého předmětu intenzivně zabraný. A když už bylo od Maxe konečně ticho, nechal naposledy zapalovač rozhořet a soustředěně do jeho ohně vstrčil prst.
„AU!“ zaječel.
„Co to, do prdele, děláš?!“ nepobíral Max Peeterovu akci.
„Jen jsem chtěl něco zkusit,“ mumlal Peeter s bolavým prstem v puse.
„A to jako co?! Že oheň pálí?!!!“
„Jo,“ zkoumal si Peeter nabíhající puchýř. „Že oheň pořád pálí.“
AAA
A tak přišel den, kdy Sheena odlétala z Hertisu. Její let byl naplánován přesně na poledne a nemohla se ho dočkat. Jen jediná věc ještě scházela. Pořád její svědomí nahlodával včerejší útěk od Peetera. Nechtěla se s ním zrovna takhle rozloučit, ale také mu nemohla vysvětlit, proč ji oheň na jeho ruce tolik zaskočil. Probírala se tím v sobě celé ráno, až nakonec, dvě hodiny před odletem, si vzala svou cestovní tašku a vyšla ven o něco dříve. Rozhodla se říct Peeterovi stručné sbohem a následně se projít k letišti pěšky.
Byl to v podhůří Giramu po dlouhé zimě první nádherný den, během kterého se zpěvní ptáci vraceli do korun stromů a na keřích se k světu rozevíraly první pupence. Paradoxně tedy, jakmile zima odešla, nastalo Sheeně stěhování, kterým se chtěla mrazivému času v Hertisu vyhnout. Teď už na tom ale nesešlo. Důvodů měla k odletu i tak víc než dost.
Jenže, ač vyrazila plná odhodlání postavit se svým obavám z dalšího setkání, musela se už po pár krocích v parku zastavit. Něco se jí tady nezdálo. Pobývalo zde nezvykle málo lidí a nebyl tady ani Peeter.
Minula jejich prázdnou lavičku a chtěla pokračovat ve směru k dětskému domovu, když vtom zaslechla volání.
„Sheenooo, Sheenooo,“ mávala na ni žebračka na mostě a ukazovala, aby přišla blíže. Sheena se kolem sebe rozhlédla, ale nebylo pochyb, že žebračka myslí ji.
„Sheenuško moje, nevíš, kde je Neno?“ zeptala se bláznivá žena neobvykle jemně.
„Pamatujete si moje jméno?“ žasla Sheena.
„Samozřejmě, že si pamatuji tvoje jméno, proč bych neměla? Já si pamatuji všechno! Krásná hodná deritka! Jener o tobě pořád povídá… pořád a pořád… a pořááád… Sheena, Sheena, Sheena,“ houpala se ve svém posedu ze strany na stranu. „Chceš slyšet tajemství?“ chytila Sheenu za rukáv a zatáhla za něj, až vedle ní žuchla na zadek. „Mááá tě rááád,“ zasípala Sheeně zblízka do tváře a spustila pošetilý chichot. „Ale pšššt! Já to neřekla! Neřekla! Jooo… to je to jaro… děti, to je to jaro!“
Sheena se usmála na žebraččino potrhlé veselí. Blahodárné účinky jara se očividně projevily i na této věčně ztrápené duši. Místo nadávání dnes žebračka zasněně vystavovala své vrásky slunci a smála se, jako by jí nikdy nic nechybělo. Ani kolemjdoucí derité v ní neprobouzeli hořké vzpomínky a pobavená Sheena se nechala načas zahrnout jejím přívalem pozitivna. Pak jí ale během poslouchání došlo, o čem vlastně žebračka mluví. Došlo jí, že je jaro. Je první den jarní triády, první den školního roku. Proto tady Peeter není. Sedí ve škole.
…
Sheena se zvedla z mostních trámů a podívala se na hodinky. Možná by se s ním stihla rozloučit o přestávce, kdyby si pospíšila.
„A kdybys viděla Nena –“ reagovala žebračka na její loučení.
„Nemějte obavy, paní Molny,“ pohladila ji Sheena po rameni, „viděla jsem ho u obchodu. Půjdu kolem a pošlu ho za vámi.“
„Hóódná Sheena, zlaté dítě,“ objala žebračka láskyplně příčli od zábradlí a vzdychla, „krásné děti jsou teď v Hertisu.“
…
Sheenu žebraččin klid potěšil. Bylo to poprvé, co s ní promlouvala sama, vždy to přenechávala Peeterovi. Zdráhala se mluvit s tak duševně nemocným člověkem, aby neřekla něco špatně. Emoce se v této staré ženě proháněly od čerta k ďáblu a nikdy nebylo jisté, jak si větu přebere. Peeter se toho ale nikdy nebál. Bezprostředně paní Molny odpovídal a z jejích stavů si hlavu nedělal. Když už byla vzteklá, bral to klidně a zůstal stejně milý a otevřený jako vždycky.
Dnes ale bláznivá žebračka dobrou náladu měla a Sheena se díky její rozzářené tváři začala zamýšlet nad tím, s čím se tady loučí. Jak moc už tohle město zná. Kolik lidí třeba jen od vidění pouhým sezením v parku. A všichni ji alespoň očima mile zdraví. Jak malý ten Hertis je.
S melancholií tak zastavila před školou a chvíli si ji prohlížela. Časově vše vycházelo dobře, za necelou čtvrthodinu měla končit hodina. Vyšla schody k hlavnímu vchodu a chtěla do budovy vstoupit, avšak zaujal ji šramot za rohem u kolárny, odkud se linul nepatrný proužek kouře. Vydala se za ním a vedle stojanů na kola našla pohodlně usazenou Tanu na nízké betonové zídce. Seděla tam v maskáčových kalhotách, rozkročená jako chlapec, opřená zády o zeď školy a uvolněně pokuřovala cigaretu.
„Táhneš s sebou Elen?“ kabonila se, když Sheenu zbystřila. Nebyla dvakrát ráda, že ji někdo našel. Pro jistotu nakoukla k hlavní cestě.
„Co tady děláš?“ tázala se Sheena.
„Fakt jsem potřebovala na malou,“ zamávala Tana cigaretou. „Už jsem se lekla, že to Elen došlo.“
„Stejně na tobě pozná, že jsi kouřila.“
„Je mi jedno, že to pozná. Sere mě, že mě nenechá dokouřit,“ prohodila na to a odplivla si k Sheeniným nohám.
Sheena nad plivancem znechuceně svraštila čelo.
„Proč se pořád snažíš vypadat tak drsně a chlapecky?!“ pustila se do Tany kriticky.
Tana věnovala Sheeně úšklebek a poslala k ní kouř ze své pusy.
„A proč ty se, kurva, snažíš pořád vypadat tak chytře a ulízaně?“ opáčila.
Nato mezi děvčaty zavládlo ticho. Dívaly se na sebe, jako by obě čekaly nějakou odpověď, než Taně povolily tváře a pobaveně se usmála.
Sheena jen potřásla hlavou, shodila tašku z ramene a usadila se vedle. Oproti Taně poněkud vzorně. K tomu si Tana opět neodpustila jeden ze svých pohledů, a tak Sheena polevila a napodobila Tanin posed. Lehce od sebe odtáhla nohy a opřela se. Viditelně se však v této poloze příliš necítila.
„Dobrý pokus, sestro. Akorát u toho vypadáš, jako by se ti chtělo srát,“ uchechtla se Tana.
Sheena se popíchnuta narovnala zpět: „Neumím to.“
„To je fuk. Vítej zpátky,“ nastavila Tana Sheeně pěst na pozdrav.
…
Pro objasnění – Tana má už od dětství takový svůj specifický pozdrav pěstí, který je velmi… bolestivý. Netuším, kde ho vzala, každopádně jen málokdo je ochoten se s ní takto pozdravit za život vícekrát. A tohle bylo poprvé a naposledy, co to zkusila Sheena.
…
„Díky,“ mnula si Sheena s pokřiveným obličejem ruku.
Tana se pobavila Sheeniným pochroumaným zápěstím a vrátila se ke své cigaretě. Až když s ní byla téměř hotova, zeptala se Sheeny vážně:
„Co máma? Je to lepší?“
„Nevím,“ broukla Sheena sklesle. Poté se zadívala na Tanu. „Může to být někdy lepší?“
Věděla, že Tana přišla o matku před pěti lety a to také kvůli nemoci. A protože svého otce v dokladech uvedeného neměla, byla po této ztrátě půl roku ve zdejším sirotčinci, než byla adoptována panem Elbrowem. V Sheeniném okolí tak nebyl nikdo vhodnější na takovou otázku.
„Lepší? Jo. Dobrý to nebude nikdy,“ odpověděla Tana kysele.
„Jak jsi to zvládla? Víš, já… dlouho jsem nebyla schopná ničeho.“
„Vidíš,“ típla Tana cigaretu, „vyluftovala jsem hodně krabek…“
Otevřela balíček a nabídla Sheeně: „Dáš si?“
Okamžik počkala.
„Že se ptám,“ zapálila si sama další.
…
Sheena pozorovala Tanu, jak se vyrovnává se zmíněním své matky a trochu si vyčítala, že s tím začala. Tana sice popotahovala kouř stále pozvolna, už se ale nedalo říci, že by si to užívala jako na začátku. Neprůstřelná drsňačka v očích měkla.
„Chybí ti?“ přidala jí Sheena ještě navrch, po čemž náznak smutku na Taně zmizel a nastavila Sheeně obličej, jako by se dívala na nejhloupějšího člověka na světě.
„Promiň,“ rychle zamlouvala Sheena.
Tana nevěřícně vzdychla.
„Někdy míň, někdy víc,“ spustila trpce, „Někdy se prostě jenom zmůžeš takhle sedět, debilně čumět se žvárem v hubě a nechce se ti nic. Dokud nepřijde někdo otravný s hrozně chytrýma kecama.“
Pohlédla na Sheenu a ta uznale pokývla.
„Neměla jsi náhodou dneska letět někam na druhou stranu světa?“
Sheena se podivila, jak to Tana ví, a ta se zasmála.
„Jo, Peeter všechno vyžvaní, je to hrozná drbna,“ vysvětlila. „Dám ti radu, holka. Jestli nechceš, aby něco věděli všichni jeho kámoši, nic mu neříkej.“
„Hm,“ zklamalo Sheenu.
Tana si hned všimla, jak s ní připomínka Peetera hnula.
„Slyšela jsem, že se o tebe hezky staral,“ naznačovala jí dvojsmyslně.
„Povídali jsme si,“ shrnula Sheena přízemněji. „Staráním bych to zrovna nenazvala.“
Jenže Tana věděla své.
„No jo. Tohle on umí. Věčně někomu hladit bolístky. Pan zachránce. Když mě dali do děcáku, nikoho jiného jsem tam nezajímala. Chodil za mnou a snažil se mě rozveselit. Bral mi stejně úchylně cíga jako Elen. Hučel do mě, ať nejsem smutná. Znala jsem ho ze třídy, ale nikdy se s ním nebavila. Až tam. Je v pohodě, jen mě sere, jak si s každým musí rozumět. Pořád chce, aby všichni byli velcí kamarádi. Ale… je to hodná holčička. Hodně bych se v děcáku nudila, kdyby tam nebyl,“ vyprávěla a neuniklo jí, že její výklad o Peeterovi Sheenin obličej protáhl. To ji rozesmálo: „Ty sis myslela, že takhle přišel jenom za tebou, že jo?“
„Ne…“ odmítala Sheena a klopila zrak. „Tak já vím, že je takový…“
„Cheche, ty jsi roztomilá,“ neskrývala Tana pobavení. „Jo, je takový. Je to medvídek pro všechny. Taky si tak nechává říkat od Nell – medvídku. Nežer mu to. Obejmul by se s každým, a kdyby o ulici dál seděla jiná brečící holka, u tebe by si vzal ranní a u ní odpolední šichtu. Jenom se snaží každýho rozveselit. Nemá rád, když někdo kolem kazí vlny. Dělá to pořád, s nikým nemá problém a každý ho má rád. Jestli se s ním chceš bavit, hlavně s ním vůbec u ničeho nepočítej. Nikdy se za tebe nepostaví, aby si to u někoho nerozházel. Nemá na nic skutečný názor. Prostě nuda. To tu jsou mnohem zajímavější partie.“
„Jako třeba kdo? Jako Max Vehler?“ ironicky vypálila Sheena.
Na to se Taně zajiskřilo v očích a zamilovaně mrkla: „Třeba.“
…
Sheena před Tanou raději polkla, co si o jejím vkusu myslí, a k místnímu lamači dívčích srdcí se tentokrát nevyjádřila. A naštěstí už na to ani neměla čas. V budově školy vzrostl ruch oznamující začátek přestávky, a tak opustila neřestný prostor bez většího zdržování dříve, než ji někdo tady spatří. Ještě by si pomyslel, že má stejnou neúctu ke školním nařízením jako právě Tana.
Chtěla jít rovnou ke třídě osmého ročníku za Peeterem, avšak s přiblížením se k té svojí neodolala alespoň nahlédnout. Vkročila do věrně známé místnosti a projela zrakem polštáře na zemi.
„Ale kdopak se nám to vrátil,“ uslyšela záhy za sebou Maxe.
Její výraz se značně zakyselil.
„Slečna Taris,“ přistavil se k ní Max čelem a zubil se na ni se svým dráždivým sebevědomím. „Přišla ses podívat na obyčejné smrtelníky?“
Sheena se velmi snažila nic neříct, ale neodpustila si:
„Jo. Na obyčejné smrtelníky a jednoho nesmrtelného idiota.“
„Mmm,“ broukl Max, jako by slyšel tu nejmilejší lichotku. „Já věděl, že se za mnou vrátíš. Taky co v Kitě… tam nejsem,“ šel se usadit na své místo. „Vidíš, ani jsem pro tebe nemusel do toho parku zajít,“ pochvaloval si přitom.
…
Sheena se silně zakousla do rtu, aby už opravdu nic neřekla, a slyšíc znamení začátku hodiny zabrala svůj polštář vedle Judin. Prohlédla organizační poznámky na tabuli, a aniž by brala v úvahu, že se jí čas krátí, zůstávala sedět. Dokonce ani příchod kantora ji nevypravil ven a nechala se v pár minutách pohltit jeho vyučováním. Jen občas, když sklouzla očima ke své ruce, mysl se jí zatoulala nad máminým prstenem, který se jí zlatil na prstě. Jako by to byl on, kdo ji přikoval k třídnímu polštáři, a jeho moc působila i po další hodiny, dokud její letenka zcela nepropadla.
A i když do Kity i následující dny odlétaly další spoje, to jaro nakonec v žádném z nich Sheena neseděla. Nikdy mi sice úplně nevysvětlila, proč si vše rozmyslela a zůstala v Hertisu, ale já si myslím, že odpověď není příliš složitá. Co taky v Kitě. Tam se přece nedají stavět sněhuláci.