První ráno nového roku Sheenu vytrhl ze spánku děsivý sen. Byl natolik živý a mocný, že ji poslední záblesky přinutily naplno rozevřít oči a prudce se zvednout do sedu.
Se silným bušením v hrudi se rozhlédla a uvědomila si sebe samu na pohovce v obývacím pokoji. Ulevilo se jí, že je doma. Zdálo se jí o půlnoční vycházce na kopec za město, odkud sledovala vypuštění lampiónů. Seděla tam na mýtině v mrazivé tmě, dokud se vše nezvrhlo v útěk před neznámým mužem, jenž se ji pak pokoušel zmocnit v lese. Stále si vybavovala drsnou kůži jeho dlaní a cítila otlak jeho řetízku na své tváři.
S tím si Sheena tvář i pohladila a polekala se, když ono místo skutečně zabolelo. Vyskočila rázem z pohovky a zkontrolovala bundu v předsíni. Bunda však neměla na sobě z lesa žádné stopy, tak se vrátila s otázkou do obýváku, kde konečně spatřila na pohovce mezi polštáři zaraženou knížku. Musela si celou noc o její roh otlačovat líc. To ji definitivně uklidnilo a vypnula televizi, která jistě také dokreslovala atmosféru noční můry. Musela usnout hned po projevu strýce, protože nic víc si už z televizního programu nepamatovala. Ještěže nikam nešla.
…
Celý první týden zimní triády pak Sheena zůstávala doma, protože za okny nepřestávalo sněžit. Nad Hertisem se vytrvale držel střed tlakové níže a město získalo během toho času čerstvý horský nádech. Prvotní poprašek, který ke konci roku stihl vymizet, byl vyměněn za těžkou bílou pokrývku dosahující Sheeně až ke kolenům. Takové počasí se jí samozřejmě ani trochu nelíbilo, ale strejda Mario jako naschvál nebyl pro její stížnosti vůbec k zastižení. O brzkém přesunu do Kity si již nedělala iluze. Jenže pokud nechtěla přemíru společnosti Sorin, byla se sněhem venku doma jako ve vězení. A věřila, že to tak bude až do jara.
…
Se samotou se však takový názor v Sheeně brzy změnil. Uběhlo několik dní a druhý týden, poprvé od přestěhování, jí začínal být Sorinin hlas nesmírně protivný. Bylo jedno, že se drží v teple domova. Venku by sice byla Sorinina aktivita znatelnější, ale ani uvnitř Sorin nepřestávala vstupovat do všech činností svými komentáři. Navykla si, že se jim Sheena nebrání jako dříve a mohla si hovět ve vědomí s tím, že ji někdo slyší a často i odpoví.
Nebyla ale Sheeně nijak zábavnou společnicí. Při každé příležitosti Sheenu nabádala k útěku, což Sheenu unavovalo. Přesto se Sheena nepokoušela Sorin umlčet a dlouho jí ani nedocházelo proč. Až jednoho večera ve čtvrtém díle Elbrowových Iliánských pověstí narazila na příběh o vzniku kněžského řádu na Iliánu staletí před Vyloděním, který jí dal nečekanou odpověď.
Byl o ženě, která odešla z Orpy, tehdy prvního iliánského města, protože souložila s jiným mužem, než kterého si vybrala k životnímu spojení. Na Iliánu je volba partnera výhradně na ženě, je to dar bohyně Amu všem ženám, a něco takového si v rámci tradic nesměla rozmyslet. Stala se tak nuanou – ženou, s níž se nikdo nesmí spojit, nesmí se vdát, nesmí s žádným mužem počít dítě.
Nuany byly na Iliánu odsouzeny společností a žily osamoceně v chatrčích v lese či při pláži. Stávaly se z nich čarodějnice, pokud se dokázaly bez muže ubránit divokým zvířatům. Často propadaly šílenství, bez kontaktu se svou rodinou, ze ztráty všeho, čím do té doby byly. Za zneuctění svého ženství to byl největší trest. Muž, který takto spolupracoval na hříchu, pak byl jako nuaan odsouzen dělat ta nejtěžší povolání bez možnosti se kdy o nějakou ženu ucházet.
Tato nuana ale nečekala na vyhnání a odebrala se z města ihned, co její provinění vešlo ve známost. Zamířila do hor, kde vstříc nejtěžším podmínkám a tamějším šelmám, se plně odevzdala vůli bohyně Amu. Věděla, že pošpinila dar volby, který od své bohyně dostala, a tak se rozhodla vylézt vysoko do skalisek, aby byla co nejblíže nebi, a tam prosila o odpuštění. Modlila se za sebe, i za všechny nuany, pro které Iliáni neznali možnost života mezi ostatními lidmi.
Když žena dorazila na samý vrchol, rozevřela svou náruč a křičela:
„Jsem tvá, jsem tvá, jsem tvá. Jsem tvou dcerou, jsem tvou služebnicí. Dala jsi mi dech, dala jsi mi tep. Vezmi si jej, je tvůj. Jestli pro můj hřích není možno obměkčit tvůj hněv, prosím, vezmi si vše zpět. Vezmi si, co je tvé.“
Žena křičela své odevzdání ke žhavému slunci, co jí dech stačil, až do jeho západu. Pak vyčerpaná ulehla na velký kámen a usínala smířena, že se ráno už neprobudí.
Avšak té noci ji místo smrti pohltila neznámá síla. Samotná bohyně Amu vstoupila do jejího těla, zalila ho svým teplem a zděšená žena vytřeštila oči ke hvězdám. Žádnou oblohu však neviděla. Namísto hvězd v temnotě spatřila oslňující světlo, v jehož záři poznávala svou zemi. Celý Ilián se před ní rozprostíral jako vidina, postupně se vzdaloval a ona dohlédla daleko za něj na druhou stranu oceánu, kde se nacházel zavržený kontinent Levanů.
Dlouhé dny se žena potácela s těmito vidinami iliánskými pralesy a propojení s Amu neustalo. Třebaže cítila, jak se její duše v přítomnosti bohyně pozvedává, její fyzická schránka skomírala v bolestech. Když už nevěřila, že své vyvolení ustojí, zaslechla konečně v sobě i Amunin hlas. Byl nádherný a opojivý a nabádal ji, aby vytrvala.
Žena se vrátila do Orpy po dvou sklizních, kde se opět střetla tváří v tvář s místními lidmi. Nezajímala se ale o svůj čin, ani o svou rodinu. V očích měla prazvláštní oheň a na hrudi znamení – kruh s vlnou uprostřed, znamení bohyně Amu. Byl to Isebelis, jak byl dosud znám, jenže tenhle měl kolem sebe něco, co Iliáni nikdy neviděli. Obklápěly jej dokola nakreslené paprsky vyjadřující světlo z onoho slunce.
„Vrátila jsem se z Manathe, posvátného místa, kde jsem se setkala s bohyní Matkou,“ promluvila ke skupince, jež ji obestoupila. „Smilovala se nad mým hříchem a její odpuštění mě očistilo. Ukázala mi mé poslání a cestu, která naši společnost povznese. Jsme požehnáni, jsme blaženi. Zanechala ve mně své dítě, věčné životodárné světlo, které nyní přináším mezi vás. Proto radujte se ze zrodu nové bohyně. Bohyně Sheeny. Ne bohyně na nebesích se svou matkou, ale živoucí mezi lidmi, živoucí v nás. Bude chránit náš život a přinášet sílu naší plodnosti.“
Ženě zprvu nevěřili a pro takové rouhání ji po mnoho zim drželi za městem. Neměli ale odvahu ji zcela vyhnat, protože z ní zářilo vskutku cosi světelného. Energie, proti které se nikdo nechtěl stavět v obavách, že byla opravdu přítomna zrodu nové bohyně a že je skutečně poslem bohyně Amu. Dokud ji však obyvatelé zcela nepřijali, přebývala v posledním domě na samém okraji Orpy a pojmenovala samu sebe Amuna-Anach, což doslova značilo „Amunina ústa“. Se svou požehnanou energií se stala léčitelkou a po léta vpouštěla do svého příbytku odvážlivce, kteří byli už natolik nemocní, že byla jejich poslední nadějí.
Když se nakonec staly řeči o zázracích léčby Amuna-Anach hlasitější než strach a vzpomínky na její provinění, měla již kolem sebe řadu následovníků. V Orpě vznikl kult bohyně Sheeny a býval v těch dobách díky přítomnosti této ženy silnější než věhlas samotné Amu. Vystavěli pro Sheenu velkolepé sídlo sloužící jako chrám a Amuna-Anach byla prohlášena za Nejvyšší kněžku, poslem Amunina světla. Od tohoto času pak každá nuana byla přijala do chrámu jako kněžka Sheeny a každý nuaan se stal jejich strážcem. Původně uctíváná vůle Amu, aby se nerodili lidé mimo svazky, však zůstala nadále respektována. Kněžky po vstupu do řádu se stávaly rukou Amuna-Anach neplodnými a mohly poskytnout strážcům, kteří se už také nesměli o svazek ucházet, potěchu. Nuany i nuaanové tím našli ve společnosti uplatnění a vyhánění provinilců mezi Iliány nadobro skončilo.
V následných staletích symbol Isebelisu s paprsky zažíval na Iliánu svůj mocný rozkvět. Na ostrově chrámů přibývalo, z vesnic se díky vlivu kněžek stávala města a jednotila se v Iliánskou říši. Kněžský řád nadále vnášel mezi lid víru, ale i vzdělání. Dal vzniknout písmu, prvním psaným záznamům a zušlechtil od základu iliánskou kulturu, která doposavad oplývala divokými kořeny.
…
Sheena pročítala dochované proslovy první Nejvyšší kněžky s velkým zaujetím. Ať už to byl výplod fantazie vypravěčů legend, nebo skutečná historie, slova o hlase Amu v kněžčině hlavě a hřejivém světle v jejím nitru, díky kterému se nikdy nemohla cítit opuštěná, promlouvala k Sheeně nečekaně osobně. Sheena v pověsti rozpoznala, proč nedokáže Sorin znovu ignorovat jako dříve a tlumit její hlas, třebaže ji obtěžuje. Uvědomila si svůj strach, že když Sorin utichne, naplno pocítí, jak osamělá tady je. Uzavřená sama v malém bytě a za okny velký mrazivý svět plný cizích lidí. Svět, kterého se bojí. Který vlastně ani nezná. Svět, ve kterém je její jedinou jistotou právě její Levan.
A tak, jakmile si sněžení dalo přestávku a chodníky v Hertisu byly rozhrnuty, vydala se Sheena zpět na „svou“ lavičku k řece. Ačkoliv připouštět si to nechtěla, mířila za společností. Velmi konkrétní společností.
Lavička věčně obsazená jedním chlapcem však byla pro tentokrát prázdná. Byla jen na rozdíl od ostatních laviček velmi pečlivě zbavena sněhu včetně přilehlého okolí.
Usadila se tedy na ni a netrvalo dlouho, než se objevil Peeter a zabral druhou stranu. Jen tak bez pozdravu, zcela tiše, jako by Sheenu neviděl. Dokonalá náhoda.
Sheeně došlo, že ji Peeter musí sledovat z toho domu, kam ho viděla jednou utíkat. Nemusela se příliš snažit a její pusa se rozmluvila.
„Sněžilo,“ vysvětlila svou nepřítomnost.
Peeter s pochopením přikývnul a na lavičku vyhoupl i boty, aby si přirazil kolena k hrudníku a celý se do své péřové bundy zabalil.
„Je ti někdy zima?“ zeptal se a bořil bradu do šály. Nebylo divu, že nikdo jiný v parku nebyl. Peeter viditelně trpěl.
„Jo,“ odpověděla Sheena, ale když na něm zahlédla to drkotání, uvědomila si, že sama takové nepohodlí nevnímá. „Vlastně asi ne… Nevím,“ opravila se. „Nevím, jak je ti zima.“
„Hrozná,“ zašeptal. „Dneska je strašný mráz.“
Sheena uznala, že nejspíše opravdu neví, jak umí být mráz strašný. Vzpomněla si na turnaj, když Sorin vylétla a byla v ledovém iglú sama sebou. Kdo ví, jestli to byl ten pravý pocit, který člověk má, když se ocitne v chladu. Rozhodně se tady teď netřásla a neměla tak červený nos jako on.
„A proč máš teda bundu? A čepici. Není jedno, jak jsi oblečená?“
„Teoreticky ano,“ řekla Sheena a zamyslela se. „Ale prakticky je to komplikovanější. Kdybych tady chodila v tílku, tak by nás regulace teploty rychleji vyčerpávala. A taky bych nevypadala normálně. Nesmím v Areneánu schopnosti nějak zřetelně užívat.“
„A jak se to vyčerpává?“ zaujalo ho. „Jak to poznáš? Chce se ti spát, nebo něco?“
Sheena překvapeně zamrkala. Nečekala takový výslech. Peeterovy mentolové oči byly s takovým tématem v momentě dokořán a zářily nadšenou zvědavostí.
„No… Když je Levan aktivní, prostě se unavíš, jako… jako kdyby ses třeba snažil pořád něco počítat. A u toho ještě běhat. Zkrátka se vyčerpáš. Fyzicky i mentálně. Pak se ti chce i spát, jo.“
„Aha…“ hltal Peeter. „A kolik toho je? Jako té energie, co máš…“
„To záleží… Taky bys každý den nevyřešil stejný počet rovnic.“
„Kdybych někdy vyřešil aspoň jednu, bylo by to boží. Nikdy mi to nejde,“ stáhl Peeter stydlivě zrak k zemi.
Tím se zadíval na nohy lavičky a postřehl, že od jejich kovové konstrukce sníh ustoupil. I nejbližší okolí pomaličku roztávalo. Díky tomu si také všiml, že už se netřese a je mu tepleji. Sheenina přítomnost celou lavičku vyhřívala.
„To je něco!“ vydechl v úžasu. „To děláš –“
„Ne,“ mračila se Sheena starostí. „Já prostě… hřeji. Čím je chladněji, tím víc. Neměla bych tady sedět.“
Chtěla opět panicky utíkat, ale Peeter ji rychle zastavil:
„Né, počkej! Vždyť tu nikdo není! Já… já to nikomu neřeknu. Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí!“
Sheenu Peeterova dětská potrhlost pobavila. Byl jako malý klučina, kterému se chystáte vzít krásný vláček. Zase se posadila.
„Máš rád kočky?“ zeptala se.
„No jasně! Kočky jsou boží,“ odvětil radostně, že už se Sheena nikam nežene. „Máš kočku?“
„Ne,“ posmutněla.
„A chceš? My máme v kotelně Černěnku. Ona je bílá, ale spí tam na uhlí. Má dycky na jaře koťata, tak si je můžeš vzít. Klidně všechny, ony se stejně nějak poztrácí. Nikdo je nechce.“
„Ona,“ vstoupila mu do řeči Sheena, avšak Peeter nerozuměl. „ona… ta koťata. Použil jsi chybně rod u zájmena.“
Peeterovo zaražení přetrvávalo.
„Děkuji ti, ale na jaře už tady nebudu. Vracím se domů do Kity. Teda…Snad dříve, než začne jaro,“ rozhlédla se.
„Aha,“ špitl Peeter smutně.
A náhle mu tím Sheena vzala všechno, co by ještě řekl. Do této chvíle doufal, že ji uvidí s novým školním rokem zase ve škole. Sheena ale vypadala, že odjezd myslí vážně a myšlenky na něj ji velmi těší.
„Je tam tak úžasné teplo,“ pohlédla na něj zasněna.
„To určitě jo,“ řekl. „Žádný sníh –“
„Žádný sníh,“ zopakovala po něm blaženě. „Nikdy tam nesněží.“
Peeter se podíval na bílou vrstvu na keři a trochu sněhu si nabral na rukavici: „To bych nechtěl. Bydlet někde, kde nesněží. Nemohl bych si už nikdy postavit sněhuláka.“
„Sněhu-co?“ nerozuměla Sheena.
„Sněhuláka.“
Sheena zkřivila obličej o to více.
„Panáka ze sněhu,“ objasňoval. Jenže Sheena ani tak nerozuměla celku, který vyslovil. Ani si neuměla představit, co tím myslí.
„To neznám. K čemu to je?“
„Jen tak pro srandu,“ krčil Peeter rameny. „Dáš na sebe koule sněhu, uděláš tomu obličej a máš sněhuláka. Je to boží!“ popisoval, ale viděl na Sheeně, že nechápe, jak něco takového může být boží. „Chceš nějakého postavit? Je to jednoduché. Uděláš malou kuličku a válíš ji po sněhu tak dlouho, až je tak obrovská, že už ji neutlačíš. Pak uděláš druhou menší –“
„Nemohu se dotýkat sněhu,“ zastavila ho.
„Máš to zakázané?“ zeptal se nevinně.
„Ne,“ uchichtla se, „jen… fyzicky… nemohu sáhnout na sníh. Nejde to. Roztopí se, než se ho dotknu.“
Na to Peeter vyvalil na Sheenu svoje zvídavé mentolky: „Ukaž!“
„Ne,“ zamítla jednoznačně.
„Prosím!“
„Ne!“ nedala se.
„Prosííííím!“ kňoural.
„Néé!“
„Prosíííím, prosííím…“
‚Prosíííím!‘ přidala zevnitř stejně Sorin, až naléhání Sheenou nepříjemně rezonovalo.
„Dobře, ale mlčte!“ vyštěkla a Peeter zmlknul. Raději se na nic neptal.
Sheena vzdychla, zvedla se, došla k hromádce nahrnutého sněhu a zabořila do něj rozevřenou dlaň. Sníh pod její rukou zasyčel a dokonale se v obrysu ztrácel. Vyjevený Peeter za ní koukal na ostře členitou protopenou díru.
„Vidíš?“ ukázala. „Nejde to. Nemůžu držet sníh.“
„A kdybys měla rukavice?“
„Tak by to asi šlo, ale hřeji tak, že by se ten sníh stejně rychle roztopil. Mohla bych ho tu válet donekonečna.“
„To je škoda,“ pohlédl znovu na to dílo. „Udělej to ještě,“ prosil.
„Ne,“ ukončila Sheena představení a měla namířeno k odchodu.
„A kolik bys toho mohla roztopit? Třeba celý sníh tady v parku? V Hertisu? Na světě?“ následoval ji.
„Nevím,“ mručela znavena, „možná celý park. Hertis určitě ne.“
‚Netvrď něco, co jsi nezkoušela,‘ ozvala se dotčeně Sorin.
„Už půjdu, není mi dobře,“ oznámila Sheena s prsty na svém čele.
„Tak já se už nebudu ptát,“ pokoušel se Peeter Sheenu ještě přemluvit, ale už mu nastavila jen svá záda a šla domů.
‚Proč jdeš pryč???‘ nelíbil se Sorin útěk. Zrovna se začala bavit.
‚Dej mi pokoj, Sorin.‘
A hned poté Sheena uslyšela Peetera, jak volá její jméno. Otočila se tak akorát, aby stihla v postřehu chytit letící sněhovou kouli, která se jí prudce zarazila o prsty, a ledové kousky z ní se jí rozprskly po obličeji. Překvapena držela drolící se sníh, který se nijak zvlášť neztrácel. A zatraceně studil. Polekaně jej upustila na zem a setřela si zbytky z tváře.
„Pěkně kecáš!“ zaznělo od Peetera zklamaně.
Sheena však proběhlé situaci nerozuměla. Než se zmátořila, Peeter již odbíhal k domovu.
Pokračovala tedy dál k silnici před domem, odkud se ještě naposledy ohlédla do parku. Peetera v její mysli však záhy odsunula jiná záležitost. Projížděla zrakem všechny kouty parkového stromoví a něco se jí na zdejším klidu nezdálo. Místo do bytu se proto vydala podél náměstí ke škole, načež se vrátila zase k domu. Celou trasu se rozhlížela po těch několika málo lidech, co byli venku, aby se utvrdila, že se skutečně v Hertisu něco změnilo. Nikdo ji nesledoval. Ti neznámí muži, kteří se ji snažili předchozí měsíce nenápadně doprovázet, byli pryč. S otázkou, co se mohlo stát, tak nakonec vklouzla do tepla bytovky.
AAA
O týden dříve, Areneánský palác, Kita
Po svátcích s novým rokem našel Mario na stole v kanceláři nemilé překvapení. Byla to úplná Tarisova demise čekající na jeho stvrzení. Tay v ní končil nejen s členstvím v radě, s postem zástupce vládce, ale vzdával se i podílů ve firmách, které měli s Mariem společně.
Po jejím zhlédnutí Mario marně sháněl Tarise po paláci, aby mu hloupý žert objasnil. A bohužel, ani další dny se Tay Taris v Kitě neobjevil a nebyl k sehnání ani nikde jinde. Dokonale se po jeho osobě slehla zem.
…
„Jak to myslíte, že zmizel?!“ štěkal Mario v rozčilení na velitele své osobní stráže. „Všude se to hemží jeho krysama, tak jednu chyťte a vymlaťte to z ní! Je mi to jedno!“
„Jeho lidé zmizeli také, pane. Všichni,“ oznámil velitel a se starostí sledoval, jestli Mario brzy nechytí infarkt.
„Tak jeďte do Hertisu, má tam celý komando!“
„Všichni, pane,“ zopakoval velitel.
„Nikdo v Hertisu není???“ nevěřil Mario.
„Ne, pane.“
„A kdo hlídá Sheenu?!“
„Máme tam zálohu, která slečnu Taris sleduje, ale popravdě, pane… není proč. Hemgonovi lidé se z Hertisu stáhli také.“
„COŽE?“ zalapal Mario po dechu a posadil se.
Rozhrnul si dlaní obličej: „Kurva, co se to děje…“
„Nemám tušení, pane. Od prvního dne zimní triády nemáme o Tarisovi jediný záznam. Než jsme stačili zaregistrovat, že jeho lidé vyklízejí stanoviště, bylo už pozdě. Vypadá to na nějaký přímý příkaz.“
Chvíli počkal, než dodal: „Bral bych v úvahu nejhorší variantu, pane.“
Mario hleděl na stůl a mořil jej vysoký tlak. Nechal dlouho velitele v tichu stát, než zlomeně promluvil: „Pokračujte v pátrání. A zajistěte Hertis! Jestli se některá z těch goril Sheeny jen dotkne, osobně si vás podám!“
„Ano, pane,“ odkýval velitel a na další pokyn odešel z kanceláře.
…
Mario pak o samotě hleděl na sepsanou Tayovu demisi, kterou stále nepodepsal a dosud ji před radou i tajil. Nejednou položil Hemgonovi otázku, jejíž odpověď by mu mohla napovědět, co se s Tayem stalo, ale Hemgon si dával dobrý pozor na to, co říká, a z Tarisovy nepřítomnosti se spokojeně usmíval. Z těch jeho úšklebků a naprostého klidu si byl Mario jistý, že Hemgon Tarise zkrátka dostal.
Se starostmi, co bude dál, se tak Mario podíval skrz prosklenou zeď své kanceláře ve směr, kde se za městem modrala hladina Kitského jezera: „Ty kreténe, jestli jsi tam někde na dně, tak přísahám, že tě najdu a zabiju podruhé, žes mě v tom nechal.“
AAA
Další den se Sheena vydala za Peeterem, aby přišla včerejšku na kloub. Vlastně jí to ale tolik nezajímalo. Chtěla spíše Peeterovi říct, že už ven chodit nebude, aby na ni další dny nečekal. Vadilo jí, jak se Sorin Peeterova pozornost líbí. Poprvé někdo, kdo s takovým zájmem chce její schopnosti vidět. Měla obavy, že se Sorin pro něj nebude držet na uzdě.
Sheena zírala cestou do země a rozmýšlela, jak Peeterovi situaci podá. Nemůže vykládat něco o Levanovi s „vlastní hlavou“. Snažila se být v jeho očích normální Nositel. Hledala tedy výmluvy, hádala se o tom se Sorin a kráčela. Až u lavičky odtrhla zrak od chodníku a najednou měla před sebou podivný kopec sněhu, který se na ni vesele usmíval.
„Už se tě nebudu na nic ptát,“ odpřisáhl Peeter rovnou zkraje.
„Já tebe jo,“ přisedla si. „Co to, u Lin-Chua, je?!“
„Sněhulák,“ zazubil se pyšně. „Ale nesahej na něj! Bude nám strážit lavičku. Třeba vydrží.“
Pak ale navrhnul: „Nebo bys mu mohla udělat na hrudi díru. Dlaní, víš, jako ozdobu. Zkoušel jsem to svojí, ale moje ruka nefunguje. Kdybych tak měl Levana. To by bylo… Pořád bych něco vymýšlel. Musí s ním být hrozná sranda.“
„No… hrozná…“ zabručela Sheena ironicky, avšak ze sněhuláka nemohla spustit oči. Nikdy nic takového neviděla. A musela si přiznat, že se jí líbí. Panák ze sněhu. Taková hloupost.
„To je PAN Sněhulák!“ vstoupila jim do rozpravy žebračka, která se při své cestě na most zdržela u mladé dvojice. Vytáhla z příručního pytle šátek a omotala ho panákovi kolem krku. „Je moc krásný, Dane. Pan Sněhulák. Děláš ho každý rok tak krásného. Můj muž byl taky takový… hodně vysoký, hodně kulatý… a pak studený.“
Dobrou minutu se na sněhuláka dívala, než si posteskla: „Snad ti ho Neno neobčůrá. Dneska zase zmizel.“ Šinula si to dál, a když se vzdálila, Sheena čekala s výrazem požadujícím objasnění.
Peeter se stydlivě usmál: „Když jsem měl tak šest, běhal jsem tu celou zimu a stavěl u každého stromu sněhuláka. Ptala se mě, jak se jmenují, ale to jsem nevěděl. Řekl jsem na všechny, že je to pan Sněhulák. Boží, že si to pořád pamatuje.“
„Pan Sněhulák. To je dobré,“ bavila se Sheena.
A než se s pozorností upřenou k sněhulákovi stačila dostat k tomu, co chtěla Peeterovi povědět, znovu je kdosi vyrušil. Toho však Peeter spatřil jako první a zblednul. Sheena se ohlédla, co tak hrozného vidí a naopak se rozzářila. Strýc Mario ji přišel navštívit.
Poznala na Peeterovi, že by rád vzal zase do zaječích.
„Počkej!“ řekla mu a rozeběhla se strýci naproti.
„Co to tady vidím?!“ spustil vesele Mario, zatímco Sheenu objímal.
„Strejdo, to je Peeter,“ pokusila se Sheena Peetera představit, jenže když se otočila, zjistila, že je pryč.
Mario se tak pobaven zadíval na sněhuláka u prázdné lavičky.
„Už zase utekl,“ bylo jí líto.
„Kdo?“
„Ten kluk. Peeter. Minule jsi ho tu viděl, vzpomínáš?“
„Jó tenhle… tak z ‚nějakého Toma‘, kterého vůbec neznáš, už je ‚ten kluk Peeter‘?“
„No, nakonec je to Peeter,“ přešla Sheena strýcovo popichování.
„To je jeho práce,“ všimla si, že pořád očima studuje onoho sněhuláka a smála se, že by si strýc pomyslel, že takový nesmysl tady postavila ona. „Pan Sněhulák. Strážce lavičky. Není boží?“
Mario zamyšlen nad jejími hořícími tvářemi s úsměvem pronesl:
„Jo, je určitě boží… ten kluk Peeter.“
„Ne Peeter,“ ohradila se, „ten sněhulák!“
„Jistě,“ usmíval se Mario dál, čímž Sheenu popouzel.
„Strejdo…“ napomínala, aby si to odpustil.
„Já vím, jasně… promiň,“ objal ji a políbil na čelo. Prohlédl si znovu Sheenin obličejík takto blízka a zašeptal: „Vypadáš šťastně, sluníčko. Je fakt boží, co takovej sněhulák dovede.“
„Tak ty toho nenecháš?“
„Ne,“ špitnul zpátky a nehodlal ji jen tak pustit.
Po chvíli však přece jen řekl: „Krásně hřeješ, ale radši bych byl jinde. Ty přechody mezi pásmy jsou šílený. Pozveš mě na kafíčko?“
„Samozřejmě,“ chytila ho za ruku a vedla domů.
AAA
Večer…
Ulice Hertisu ovládl v nastávající noci mocný mráz, který vehnal do úkrytu i poslední otužilce. Ani žádný pes se štěkotem neopovážil vzpírat příchozímu živlu, a tak hrobové ticho směl rušit pouze skučící vítr mezi domy.
Jen jediný dívčí narušitel opovrhoval silami, jež přísně řídily noční chod města. Byla totiž v těchto hodinách také spíše živlem než člověkem. Pohybovala se však v souladu s nastoleným tichem, jelikož sníh pod ní nepraskal, nýbrž se roztápěl, ustupoval a za ní ve stopách zpět ledovatěl. Vichr, který se snažil na ni sesílat proudy vloček, ji podivuhodně obstupoval, jako by kráčela v teplé vzduchové kapse a nic z toho, co se děje venku, se jí netýkalo.
…
Možná ven vyšla jako Sheena, dívka řešící v mysli zprávu o otci, zanedlouho ji ale potřeba vydržet krutý nečas přiměla pustit ke slovu Sorin. Vracela se od letiště, a přestože slíbila, že se nechá domů zavézt, po odletu Maria se šoférovi vyhnula. Z letištní periferie to byl do centra pěkný kus cesty, ale ona vzdálenost nakonec ani nehrála žádnou roli. Několik hodin chodila Hertisem a ve svých myšlenkách ztratila původní cíl.
„Sluníčko, budu dělat všechno, co je v mých silách, ale je možný, že… že už ho nenajdeme,“ vzpomínala na Mariovy věty v bytě. „Vím, že je to asi nemožný ale… měla by ses na to připravit.“
Pokoušel se Sheeně vysvětlit, co se kolem jejího otce stalo. Mluvil opatrně a dal si záležet s tak citlivým oznámením, ale zdálo se, že Sheenu nijak nezasahuje, že je její otec nezvěstný. Vyslechla si, jak vážná tato věc může být, ale setrvala klidná.
„Chápu,“ řekla stroze na to.
„Možná by bylo lepší, kdybych ti sem někoho poslal –“
„Ne, to je v pořádku,“ přerušila ho.
„Ne, není to v pořádku.“
„Je to v pořádku!“ zvýšila hlas.
„NE, NENÍ!“ křikl Mario ještě hlasitěji, čímž Sheenu umlčel.
Omluvně se za svůj křik zatvářil, a když mu Sheena svým kamenným výrazem dokazovala, že to myslí vážně, pochopil, že se dívá jen na dalšího Tarise…
…
‚Skutečně nechápu, proč to ještě řešíš,‘ komentovala Sorin Sheeninu vzpomínku a naplňovala při chůzi tělo konejšivým teplem. ‚Je ti to líto, že už ho nikdy neuvidíš, ale koho? Neznalas ho. Nevíš, kdo vlastně byl. Všechno, co sis o něm myslela, byla lež. Nebo snad tušíš, o koho jsi přišla?‘
‚Ne,‘ uznala Sheena, ‚je mi to jedno, jen… nečekala jsem to. Když jsem mu řekla, že už ho nechci nikdy vidět, netušila jsem, že je to možné.‘
‚No tak už máš klid,‘ ukončila Sorin cynicky. ‚Tolik ses bála, že se zase ukáže a budeš ho muset poslat pryč. Problém vyřešen. Co dál?‘
Sheena se rozhlédla a zjistila, že už je v parku. Jak dlouho se probírala Mariovou návštěvou a nevnímala? Vypadalo to tu jako výjev kraje smrti. Větve stromů při zemi mlátily do sněhových jazyků a sytily tím vzduch ledovým prachem. Skrz něj nebylo možno dohlédnout daleko a jen několik lamp dovolilo sledovat ten zimní úkaz, ve kterém by se nikdo necítil příjemně. Pouze ona tady stála. Vítr kolem svištěl, aniž by se jí dotýkal a ani jediná vločka se jí nevpletla do vlasů. Byla ve svém hřejivém pouzdře nedotknutelná.
‚Proč jsme tady?‘ zeptala se, když poznala, že Sorin na něco čeká.
Zavedla Sheenu sem a zastavila přesně u lavičky, aby před sebou měla sněhuláka.
‚Proč ti teď nevadí, že sněží?‘ zadívala se na sněhulákův úsměv poznamenaný vánicí. ‚To se ti ten Peeter tak líbí? Tak moc, že ho necháš, aby po tobě hodil sníh?!‘
Sorin ale na žádnou z těch otázek neodpovídala.
‚Dnes ses ještě neozvala se svou pouští,‘ pokračovala Sheena. ‚Už tam nechceš?‘
Ani další snaha nepřiměla Sorin něco vysvětlit. V Sheeně se rozhostilo podivné ticho.
‚Ale proč??? Je to jenom nějaký kluk!‘
‚Ale má pravdu,‘ zaznělo konečně od Sorin.
‚V čem? Nechápu –‘
‚Ano. Nechápeš,‘ řekla Sorin tvrdě. ‚Nechápeš, kdo jsi ty, a kdo jsem já.‘
‚A kdo jsi?‘ zneklidnil Sheenu Sorinin sebejistý hlas. Sheenino srdce však poklidně tlouklo dál. Jejího strachu si nevšímalo. Ta chybějící reakce těla byla matoucí. Sheena se pokusila vědomě nadechnout, ale nešlo to. Už ani dech nebyl její a v končetinách ztrácela cit. Pozdě si uvědomila, jak daleko do vědomí dovolila Sorin v tomto mrazu zajít.
‚Jsem největší hodnotou tvého života, Sheeno. To já jsem tvůj život. Už jsem ti to řekla, beze mě bys zemřela jako malé deritské děvčátko.‘
‚Kdybys tam nebyla –‘ chtěla Sheena začít o seníku.
‚Zemřela bys stejně,‘ přehlušila ji Sorin. ‚Neměla jsi žít, Sheeno. Už ti nezbývalo mnoho života.‘
‚Proč to říkáš?‘ vystrašilo Sheenu.
‚Protože jsi nemocná. To ses opravdu nikdy nezamýšlela, proč ses narodila tak… slabá? Tak… malá a vyhublá? Jen se na sebe podívej, ty ubohá hříčko přírody,‘ rozhýbala Sorin Sheeniny ruce a nastavila je Sheeně před oči. ‚Jen se podívej na své kostnaté prsty. Nepřipomíná ti to něco?‘
‚Mám voulézu…‘
‚Narodila ses, abys nikdy nepoznala, co je to život. Kdybych se s tebou nespojila…‘ krátce se Sorin odmlčela. ‚A když už jsi u té dnešní „smutné“ zprávy… hádej, kdo jediný věděl, v jakém stavu jsi, a než jsem přišla, tajně do tebe dostával léky tak, aby o tom nikdo nevěděl. Ani tvoje máma. Zemřela, aniž by se dozvěděla, že tě měl potkat stejný osud jako ji.‘
Na Sheenino překvapení spustila smích: ‚Jo… proč by se zmiňoval.‘
Sorin dál vládla nad tělem a sundala z Sheeny péřovku. Přiblížila se k sněhulákovi a v tom okamžiku ruce až k loktům natolik pozbyly tepla, že v nich i Sheena ucítila pronikavou bolest z venkovní zimy. To aby sněhuláka mohla do péřovky obléct a zajistit ji svázáním rukávů, aniž by ho svým dotykem rozpouštěla. Sheena vůbec netušila, že něco takového Sorin umí. Teď, když měla Sorin plnou kontrolu těla, byly všechny schopnosti velmi silné, velmi přesné a zároveň také velmi snadné.
Nakonec Sorin od panáka odstoupila, ruce nechala prohřát a vtiskla mu dlaní do hrudi díru, jak si Peeter přál.
‚Ale teď, miláčku – jsi Nositel. Nepotřebuješ bundu. Teď jsi výjimečná. Se mnou nemůžeš umřít, neboj se. Jsi nesmrtelná. Jsi naprosto…‘
Dala si okamžik.
‚…boží,‘ zahihňala se.
Nechala sněhuláka být a cestou, kterou Peeter vždy utíkal, dorazila k budově s nevýraznou cedulí oznamující, že zde stojí dětský domov.
‚Jak příhodné!‘ zaradovala se. ‚Je sirotek. Jako ty.‘