S jarem roku 392 získala Hertiská speciální základní jednoho pozoruhodného studenta. Sheena Taris, velmi vzdělaná dívka z vlivných kruhů, poprvé v životě nastoupila řádně do školy jako obyčejné dítě. Jen – na rozdíl od obyčejných dětí – rovnou do předposledního ročníku. Navíc soukromé učení, které měla úspěšně za sebou, jí dalo znalosti, se kterými byla docházka prakticky formální. Jenže co smysluplného dělat, než bude plnoletá, po otcově zmizení nevěděla, a tak očekávala dlouhé dva roky k dospělosti v kolotoči nudných zbytečností.
Naštěstí však i přes její tarisovský pesimismus měla v Hertisu o zábavu postaráno. Když už totiž nebyla tolik zabraná do vlastních protestů jako koncem minulého roku, přestala přehlížet své okolí, a to hlavně přísedící Judin. Judin byla velmi slabá žačka, ale co neměla v hlavě, měla v srdci. Chytrou Sheenu doslova uctívala a nechávala si od ní neustále něco vysvětlovat. Sheena tak měla ochotného posluchače svých rozumů jako dříve maminku. Judin sice nedokázala Sheeniny úvahy příliš rozvíjet, ale Sheeně stačil ten hltavý pohled. A pak také Judin nebyla jediná, koho Sheena kolem sebe poučovala, takže se stala záhy ve třídě známou i pro jiné věci, než pro svého otce. Možná se s ní nikdo ze spolužáků kromě Judin nepřátelil, ale měla své uznání premianta a brzy za ní kdekdo rád přišel se školní úlohou, se kterou si nemohl poradit.
…
Nicméně i tak Sheeně něco ve škole scházelo. O pozornost ve svém ročníku ani tak nestála, ale kolem dveří toho nižšího procházela se zvědavým nakukováním. Byla to třída Elenory, Tany a Peetera a Sheena ani na okamžik nezapomněla, že jí Elen slíbila návštěvu jejich sídla v Sendoru.
Nemohla se proto dočkat, kdy šlechtického potomka pana Elbrowa po prázdninách spatří. Zrovna Elenora ale začátkem školního roku ve škole nebyla a Sheena jejich společnou skřínku prozatím užívala sama. Potkávala místo ní jen její sestru Tanu, která vysvětlila Eleninu nepřítomnost právě končící soutěží v parkuru. Dál si už děvčata o ničem nepovídala, protože jakmile Sheena spustila své, svérázná Tana byla ihned na jehlách.
Ne, že by Sheena byla něčím vinna, ale byla zkrátka Sheenou, a to Taně naprosto stačilo. Zájmy těcho dvou děvčat se od sebe na hony vzdalovaly, a protože Tana vše, co zavánělo chytrostmi, vždy nesnášela, neskrývala ani před Sheenou, že by z ní nejradši toho hrdého intelektuála dostala takříkajíc ručně stručně.
Z těch, se kterými se Sheena více znala, pak už zbýval jenom Peeter. Jenže zvědavý kluk od lavičky, který měl Sheenu vyrytou ve svých mentolových očích, jako by se rázem proměnil. Sheena si po návratu myslela, že se teď budou potkávat častěji a navážou, kde v parku přestali, ale i to jí přineslo jen zklamání. Ačkoliv Peeter Sheenu v budově viděl, ani se nehnul od Maxovy party a ocáskoval Maxovi jako dříve. Nevzdálil se na krok od společnosti, ke které se Sheena zase nechtěla přibližovat kvůli Maxovi a Nell. Rozčarování tak v ní každým dnem jen sílilo a to přímo, jak by řekla Tana, stylem „samonasíracím“.
…
Důvod Peeterovy zdrženlivosti však netkvěl v jeho nezájmu. V Maxově partě se jen rozneslo, co s Sheenou prožil během zimy, a všichni jeho přátelé napjatě čekali, kdy tohoto snílka nedosažitelná Tarisova hvězda tvrdě smete z oblohy. Ohnisko těchto řečí vedl samozřejmě Max a nedalo mu velkou práci, aby jim málo sebevědomý Peeter podléhal. Jen když už situace velela rychle zakročit, Peeterova nesmělost byla na čas přemožena…
…
„Posero,“ provokoval ho Max u nástěnky na chodbě. „Tak za ní běž. Já se podívám.“
„Náhodou… teď se se mnou baví víc než s tebou,“ pokoušel se Peeter vytahovat trumfy.
„Hm, tak si připrav kapesník, protože Muriel nám dala společný rozbor Nordeho. Budu to s Sheenou dělat hodiny… a hodiny…“ usmíval se Max dvojsmyslně, „…u nás na pokoji.“
„U nás?!“ zděsil se Peeter. „Né! Neber ji k nám, prosím!“
„Proč?“
„Nechci, aby viděla, kde spíme!“
„Jestli nechceš, aby viděla ty tvoje trapný plakáty, tak je rychle sundej. Ptal jsem se jí, ale nechtěla, abych šel k nim domů. Asi se bojí, že by jim lacinýma ponožkama načichl koberec,“ spočinul Max očima na Sheeně, která si na druhé straně chodby řešila své. Pak se s nimi vrátil k Peetrovi, jemuž se už z té představy svíralo u srdce.
„Já za to fakt nemůžu, dal jsem jí vybrat – u ní, nebo u nás,“ hájil se.
„Nebo tady v knihovně!“ zachraňoval se Peeter. „Můžete po škole zůstat tady a dělat ten úkol tam.“
„Jo, to bychom mohli. Ale to by nejdřív musela vědět, že je tady knihovna,“ usmál se Max a nemohl se nabažit toho, jak Peeter kvasí.
„Neboj,“ klidnil kamaráda po chvíli, „do tvojí postele ji tahat nebudu, nejsem svině. Vystačím si se svojí. Pár kapitol a zapomene, kudma se jde domů.“ Pohlédl opět na Sheenu. „Nebude tak složitá…“ dořekl zamyšlen, když vtom si všiml, že se blíží Nell. Okamžitě mu spadl úsměv a než stihla dorazit, chytil Peetera krátce za triko a pohrozil: „Jestli něco kecneš Nell, tak tě zabiju!“
„Co řešíte?“ vyzvídala Nell s radarovou intuicí, sotva měla kluky na doslech.
„Nic –“ začal Max.
„Sheenu,“ vskočil mu do mlžení Peeter.
To jméno Nell viditelně probodlo a zrakem se zapřela do Maxe, který již plánoval Peeterovu smrt.
Peeter nechal s radostí Maxovi napjatý okamžik, než svá slova osvětlil:
„Zrovna jsem Maxovi říkal, co jsi mi včera slíbila. Říkal, že je to od tebe super a že bude rád.“
„Fakt?“ proměnil se Nell na tváři vztek v potěšení.
Max nevěda, o čem Peeter hovoří, jen hraně přikývl.
Spokojeně se usmála a Maxe políbila.
„Tak můžem teď?“ nenechal je Peeter se k sobě dlouho tisknout.
Nell otráveně povzdychla, ale souhlasila, ať to má rychle za sebou. Nechali Maxe postávat a přesunuli se přes chodbu k Sheeně. Ta byla s Peeterovým pozdravem překvapena takovou návštěvou a strnule koukala, s čím přišel. A také s kým. Nastalo tím zaražené ticho, ve kterém se Peeter ujišťoval, že opravdu Nell u sebe má, neboť stála nuceně krok za jeho zády a tvářila se, že sama s ničím nezačne.
„Včera jsme si s Nell povídali o tom, co ti udělala tam na chodbě u tělocvičny. Tak jsem myslel, víš…“ spustil na Sheenu rozpačitě, ale její strnulý výraz mu bral slova z úst. Znovu se obrátil za Nell, aby spolupracovala, ale byl v tom úplně sám. „Řekla mi, že do tebe nemusela vrážet, mrzí jí to,“ pokračoval, po čemž se utvrdil u Nell: „Žejo?“
Nell se zadívala někam do stěny a otráveně hlesla: „No. Třeba.“
Její neupřímnost Peeterovi uměle zvedla koutky, moc tím ale nezachránil. Sheeně již trpce běželo hlavou Tanino povídání o jeho snaze, aby se všichni měli rádi. Navíc si takhle jejich první rozhovor od parku nepředstavovala. Co se s tím klukem stalo?
„Tak… už budete dobrý?“ skákal očima se svým přáním z jedné dívky na druhou. Dlouho se ničeho nedočkal.
„Jasně, medvídku,“ řekla nakonec Nell a s líbezným úsměvem přehodila něžně Peeterovi rozcuchané vlasy na druhou stranu. „Když se bude držet od Maxe dál,“ dala se na odchod.
„Jo, to bude,“ zvolal na ni a vrátil se pohledem k Sheeně. „Stejně se s ním nechceš bavit, že jo…“
Z Sheenina mlčícího obličeje ale nedokázal nic vyčíst.
„Ona fakt nechtěla, jenom někdy trochu žárlí, víš… jinak je hrozně hodná! Fakticky!“ snažil se Sheeně svou kamarádku přiblížit. „Umí být úplně boží! Až ji poznáš, uvidíš!“
Sheena na Peetera jen hleděla. Trochu zamyšleně a stále dosti zaraženě. Snad jako by na jeho snahu ani neměla slov.
„A jak se máš?“ pokusil se aspoň optat.
„Jde to,“ řekla zklamaně a odcházela pryč.
„Medvídku,“ zabručela si po pár krocích pro sebe.
„Sheeno?!“ doběhl ji Peeter ještě. „Jenom… ráda čteš, žejo. Máme tu knihovnu, víš to? Hrozně velkou! Celé patro tam nahoře vzadu.“
Peeter ukázal ve směr, kudy by se měla vydat, ale to už Sheena naprosto nerozuměla, co jí tady povídá.
„Dají se tam dělat i úkoly a tak,“ vysvětloval.
Pochopení u Sheeny samozřejmě neměl. Naposledy se neurčitě zamračila a ztratila se mu nadobro v davu.
…
I tak se Peeter vracel k nástěnce velmi spokojený a házel na již informovaného Maxe svůj šťastný úsměv: „Haha! Nepůjde s tebou k nám, protože to slíbila Nell!“
„Ha ha! A s tebou taky nepůjde, protože jsi idiot!“ ulevil si Max hned pěstí o Peeterovo rameno.
Ránu však Peeter přijal rád. Radost mu teď nemohlo nic pokazit.
AAA
O několik dní později…
Začátek školního roku probíhal na Hertiské speciální základní také ve znamení nejrůznějších voleb. Vybírala se sportovní reprezentační družstva, zdravotníci, školní redaktoři a hlavně žákovská samospráva. V druhém týdnu proběhlo v každé třídě tradiční hlasování o předsedu, který měl docházet na zasedání školské rady. Funkce, která v Sheenině třídě patřila od prvního ročníku vždy Maxu Vehlerovi. Nyní však měla skupinka novou posilu, která byla překvapivě pro některé mnohem zajímavější. Velkou roli sehrál i fakt, že děti ještě nikdy neměli mezi sebou tak výrazného derita, a v namíchané třídě, ve které se odrážela nálada města, Sheena našla nečekanou podporu už jen pro své geny. Max i Sheena získali každý po jedenácti hlasech a ani opakovaným hlasováním si nikdo své sympatie nerozmyslel. Sheena měla na své straně všech deset deritských a o ten poslední se postaral jeden zběhnuvší abián – Judin.
S takovou situací si třídní Muriel nedovedla poradit a raději výsledek odložila. Sheena, zaskočená tím, že pro ni vůbec někdo hlasoval, se ten den s těžkou hlavou vydala zklidnit k nedalekému obchůdku. Karamelový zvyk od mámy se k ní po smutné zimě zase vrátil, a protože boubelatá Judin byla na sladké stokrát tolik, brávala ji s sebou.
Judin pochopitelně jako dítě sirotčince neměla žádné neány po kapsách, to ale vedle Sheeny nebyl problém. Ta na uklidnění nervů nakupovala cukrovinky v nezřízeném množství, a tak nemohla být za Judininu pomoc s konzumací radši.
„Já myslím, že do rady půjdeš ty. Bude to změna. Max nemusí mít pořád všechno,“ šišlala Judin přes lízátko a sedíc vedle Sheeny sledovala přes ulici, jak lidé proudí do obchodu.
„Já tam nechci jít,“ protivilo se Sheeně. „Nezajímá mě školská rada.“
„Nó… jááá si svůj hlas nerozmyslííím, mně by ses tam líbila,“ zubila se Judin vesele, načež zahlédla vcházet do obchodu Tanu.
„Hahaha, klasika – Tana jde Maxovi pro svačinu,“ upozornila na to Sheenu ironicky a neměla na mysli nic k jídlu.
Sheena se zaměřila na výlohu, za kterou spatřila Tanu u regálů.
„Proč to dělá?“ komentovala Tanino nabírání krabiček s cigaretami.
„Chce se mu líbit,“ bylo Judin jasné, „aby se dostala do jeho party. Dolízala za ním už u nás, ale když si ji vzal pan Elbrow, byla už pro Maxe bohatá princeznička. Snaží se, aby to na ní nešlo vidět, a myslí si, že s tím cígem vypadá nějak líp. Jakože se nic nezměnilo.“
„A že ty jsi nikdy nezačala. Mám pocit, že tam u vás kouří všichni.“
„Mně by to nepomohlo,“ pokrčila Judin smutně rameny a vytáhla lízátko z pusy. „Musela bych hrozně zhubnout,“ posteskla si, jako by se s lízátkem provždy loučila. „Jinak tě neberou.“
„To je nesmysl,“ odmítala Sheena. „Hmotnost o ničem nerozhoduje.“
„Tobě se to říká. Oni si dycky něco najdou. Ale když jsi chytrá, slavná a bohatá, tak jim je jedno, že jsi třeba… malá.“
„Nejsem malá,“ popudilo Sheenu.
Ale Judin si Sheenu jen změřila pohledem a usmála se. Vrátila se pozorností ke svému lízátku, které vytáhla z pusy a zaujatě zkoumala, jak v jarním mrazíku z jeho povrchu odchází opar.
„Hele, jak se kouří z tohodle,“ nadšeně přitom zvolala.
Sheena pohlédla na lízátko a Judin přísně opravila:
„Vypařuje a kondenzuje.“
Judin její poznámce nerozuměla.
„Nekouří se z toho. Není to kouř. Je to mlha – zkondenzovaná voda z tvých slin.“
„Týjo,“ zašilhala Judin na kuličku lízátka a ohromena výkladem uznale pokyvovala. „Hele, Tano,“ natáhla nadšeně lízátko vstříc příchozí Taně, „to je zkondenzovaná voda!“
Tana se zastavila u děvčat a Judin jako blázna jen přešla zrakem. Podávala Sheeně krabičky: „Čau, předáš to Maxovi? Musím domů.“
Sheena zavrtěla hlavou, že určitě ne.
„No ták… Budeš fakt nej,“ potřásla s nimi. Zbytečně. S povzdychem, že se jí teď musí blázen hodit, se otočila k Judin.
Judin krabičky převzala: „Mám mu nějak říct, že jsou od tebe?“
„To nemusíš, to on pozná. Jsou jeho oblíbený,“ uculila se Tana.
„A co za to chceš?“ pokračovala Judin. „Stejně ti dá prd.“
„Nemusí mi nic dávat. Stačí, že bude vědět, že na něj myslím.“
„Vždyť tě vůbec nemá rád,“ nerozuměla Judin. „Víš, jak o tobě mluví?“
„Hele, nech si to kázání a hleď si svých bonbónů, buchto!“ prskla Tana prudce. Rychle ale zvolnila: „Ale nejdřív mu to předej. Nezapomeň… prosím… dík.“
Judin překulila oči a Taniny urážky si nebrala osobně.
„Aspoň srdíčko mu tam nakresli,“ prohlížela si jeden z balíčků.
„Nejsem vadná,“ mračila se Tana na to.
„Nevíš, kdy bude Elenora ve škole?“ přerušila je Sheena. Diskuse o Maxovi ji vskutku nezajímala. „Řekla jsi, že se vrací příští týden, ale ještě pořád tady není!“
„No, do háje! To jsem ti vlastně měla říct!“ ťuklo Tanu. „Zítra jdeš k nám na večeři! Dělej, žes to věděla, jo? Řekla jsem jim, že jsem ti to už řekla. Přijedou pro nás hned po škole. V Sendoru je to jak ve starobinci, večeří se tam ve čtyři. Jo a… vem si s sebou nějaké snobské hadry. Už to vidím… to bude zas tabule k zblití. Ale… zrovna tebe to asi bude bavit.“
AAA
Následující den…
Sheenin velký sen se splnil a na jaře roku 392 měla konečně možnost poznat místo, které díky barvitému maminčinému vyprávění měla už téměř za smyšlené. Domov jejího milovaného spisovatele, nejhonosnější šlechtické panství, jaké kdy svět poznal – Sendor. Místo, jež měla po měsíce z Hertisu co by kamenem dohodil a které se přitom zdálo tak vzdáleno, se opět ocitlo o něco blíže.
Její vnímání blízkého sousedství jako těžko dosažitelného cíle však nebylo vůbec přehnané. Protože, i když Sendor, lesnatá oblast při okraji Giramu, bývá často v pojmech spjata s přilehlým Hertisem jako jeho součást, fakticky tomu tak nikdy nebylo.
Sendor je jedním z posledních samostatných šlechtických panství, které dodnes nepodléhá areneánským zákonům. Oblastí, kde plyne čas úplně jinak. Jeho status autonomie vychází z daleké historie, z doby, kdy před sjednocením Areneánu celé okolí Giramu včetně tehdejší vesnice Hertis sloužilo jen svým pánům – rodině Elbrow. Statky rodiny Elbrow, Sendorský kraj, byly už tehdy ohromné a patřily tomuto rodu již od počátku znovuosídlování Levy. První z rodu Elbrow patřil k hlavní družině zabírající nové území a za svůj objev grafitu u úpatí získal zdejší správu a šlechtický titul. Samotné původní iliánské „ELBE.BOROW“ značící „svrchu shlížející“ pak odkazovalo na velkou pýchu, která byla pro členy rodu typická. Ujala se u poddaných natolik, že jeho zkomolenina dalším generacím zůstala jako přídomek a ty jej nosily s hrdostí.
Jak se však během staletí Areneán rozpínal a od východu sdružoval všechny kraje pod jednu vládu, došla řada i na Sendor. Bylo mu v zájmu světového politického sjednocení odebráno takřka vše až na pár stovek hektarů lesa kolem samotného sídla. Za jeho hranicemi už pak patřila půda pod nový stát, třebaže její vlastnictví rodině Elbrow zůstalo, a za její užívání, včetně těžby na Giramu, je rodina bohatě vyplácena i v současnosti.
…
S takovými znalostmi proto bylo pro Sheenu zvláštní sedět v autě mezi Elenorou a Tanou a pozorovat jejich obyčeje. Ani jedna z nich se jí nezdála býti budoucím významným dědicem s veškerou vážností.
Elenora po její pravé ruce mlčky přemítala, jako by tu nebyla, a Tana po té levé naopak hlasitě zpracovávala v puse žvýkačku a svým způsobem sezení zabírala koleny více místa, než bylo Sheeně pohodlné. Vypadala přitom, že jí je skutečně jedno, v jakém voze se veze a jestli otírá bahnitou botu o drahou kůži sedadla řidiče.
Sheena tak raději pokukovala po vzornější Elen, jež byla dnes poprvé s novým rokem ve škole. Neuvítala se však se spolužáky s dobrou náladou. Z nějakého důvodu byla už od rána naprosto mdlá a i nyní si znaveně během cesty podpírala bradu a lesy za oknem byly jejím očím příjemnější než cokoliv ve voze.
„Jak dopadla soutěž?“ pokusila se s ní Sheena pustit do řeči. Chtěla se vytáhnout, že o jejím turnaji v parkuru ví.
„Ještě nedopadla,“ broukla Elenora do dlaně se zřejmým nezájmem.
„Je těžké jezdit na koni? Ukázala bys mi to?“ nenechala se odradit.
„Nesmím sedlat otcovy koně. Ti moji jsou ještě v Jordinu,“ odbyla ji Elen nastejno a neodtrhla přitom zrak od okna.
To už Tana nevydržela:
„Tak nejdeš do tanečních, no! Peeter se tam bez tebe neposere!“
Eleniny tváře se zkyselily.
„Chodíš do tanečních s Peeterem?“ zaujalo Sheenu.
Elen mlčela. Se svým smutným pohledem ven ani nemrkla.
„Jo, chodí,“ odpověděla za ni Tana. „A je nasraná, že dneska nemůže.“
„To není pravda. Nehněvám se,“ promluvila Elen nepřirozeně klidně. „Jen bylo nezdvořilé jej tam nechat. Měla jsi mu to včera oznámit a neudělala jsi to. Teď je tam sám. Měly jsme ho vzít s sebou.“
„Měly jsme ho vzít s sebou,“ zopakovala Tana ufňukaným hláskem.
„Chodí k vám často?“ tázala se Sheena.
„Ne,“ řekla Elen.
„Pořád,“ nesouhlasila Tana. Na Elenino zamračení dodala: „No, je tam furt.“
„To tedy není,“ opáčila Elen. „A kdybys mne nechala zavolat otci, jistě by Peetera u večeře přivítal.“
„No on možná, ale co Sheena,“ kývla Tana na Sheenu.
„Já?!“ udivila se Sheena.
„Jo ty. Tváříš se na něj divně,“ tvrdila Tana a rozhlédla se symbolicky po autě. „A taky už tu není místo. Sedla by sis mu snad na klín?“
Sheena se zamračila, co si to o ní Tana myslí. Copak by sedala nějakému chlapci na klín?!
„No, kdybys držela nohy u sebe jako dívka, možná by zde prostor byl!“ vpálila jí za to.
Tana na Sheenin ostrý tón přimhouřila oči. Přemýšlela, jestli něco řekne. Neřekla a místo toho se demonstrativně sesunula do ještě většího pohodlí a loktem i kolenem přirazila Sheenu na Elen tak, že to i Elen vytrhlo z hloubání.
Pohoršená Sheena otevřela pusu a Tana čekala, co hezkého poví.
„Ty jsi vskutku uhozená!“ štěkla, jen co třikrát polkla zlost.
„Říká se vážně praštěná‘!“ křikla jí Tana nazpátek.
Sheenu tím zastavila.
„Ty se fakt neslyšíš, že jo?!“ pokračovala na Sheenin vyjevený obličej.
„Co prosím?“
„Prostě, kurva, mluv normálně, do hajzlu! Nedá se tě poslouchat! Jako bys vypadla z nějaké vylízané učebnice!“
„To je nesmysl,“ zamračila se Sheena.
„Blbost!!!“ zaječela Tana. „Řekni ‚blbost‘!“
„Ne.“
„Tak ‚pitomost‘, ‚kravina‘, něco normálního! Mluv jako člověk!“
„Já mluvím jako člověk,“ nedala se Sheena. „Elen tak taky mluví.“
„Ne, to já mluvím jako člověk! Ty mluvíš jako povýšená kráva! A Elen do toho netahej, to je něco úplně jiného, oni se takhle ujetí rodí. Ta říkala ‚obligátní‘ už na nočníku. A to já ani dodneška nevím, co to je! Jenže u ní to nevadí, k ní to patří, ta beztak tlačí i zlatý hovna, ale ty – ty si jen na něco hraješ!“
„To není pravda!“ rozlítila se Sheena. „Na nic si nehraji! Zkrátka umím mluvit tak, jak se mluvit má! To ty se neslyšíš! To ty jsi ve svém projevu neslušná –“
„Říká se ‚sprostá‘,“ vskočila jí do toho Tana.
„…nezdvořilá,“ mluvila Sheena přes Tanu, „a když už se ti povede něco říct spisovně, tak stejně kladeš důraz na špatnou slabiku!“
Sheenin rozhořčený hlas v autě utichl a tentokrát to byla Tana, která zůstala s pusou dokořán.
„Co to?“ zahýbala Tana bezhlasně rty, načež Elen vyprskla v smích.
„Má pravdu, to děláš,“ potvrdila sestře Sheenina slova s chichotem.
Tana se rozfuněla zlostí. Chtěla Sheeně předhodit ještě něco, ale již nenacházela dostatečně úderná slova. Na pobavené tváře obou dívek nakonec zasyčela: „No vy jste se fakt našly.“ Odvrátila od nich svůj obličej a už se s nimi nemínila bavit.
Rozbroje tak v autě skončily a byl opět klid. Tana si sice svůj rozměrově náročný posed ponechala, ale to už Sheena neřešila. Hřál ji výsledek štvanice, při kterém byla v jedné větě spojena s Elen dohromady. Konečně někdo Sheeně uznal, že k lidem jako Elenora patří. Teď, aby to věděla i Elen a otevřela se trochu jejich přátelství. To ale asi ještě potrvá. V každém případě Sheena cítila, že má k tomu dobře našlápnuto, neboť viděla, že Elen je díky proběhlé hádce hned lépe naladěná. Třeba si už taky přála, aby někdo Taně zavřel pusu, ale sama na to neměla odvahu. Nebo silného spojence. Teď si mohla být jistá, že v Sheeně má obojí.
Ať už to tak ale skutečně měla, nebo ne, její tvář dala znát, že Sheena u ní získala významný bod. A možná, že by si s Sheenou za výhru nad Tanou i plácla… kdyby to ovšem nebylo vzhledem k jejich vzornému vychování naprosto nevhodné.
AAA
Sendorské sídlo naštěstí není od centra Hertisu nijak daleko, a tak děvčata spolu v autě strávila s celou rozepří jen bezmála dvacet minut. V těch posledních pěti si už pak Sheeninu pozornost převzala sama příjezdová cesta, jež se stáčela do svého závěru.
Vůz značně zpomalil a šero Sendorského lesa připoutalo Sheeniny oči ke střešnímu oknu, nad kterým se pokorně skláněly majestátní stromy utvářející úchvatný uvítací tunel, jaký má pouze Sendor. Sheena byla v okamžiku uhranuta jeho unikátností, ve které žádný z kmenů stromů při okraji nebyl výrazně silný, slabý, narušený nebo křivý. Jejich zastřešující koruny navíc nad cestou držely při sobě jako srostlé, přičemž si ani jedna nedovolila odlišnou košatostí narušovat hladinu světla dopadajícího na vozovku. Tak tomu bylo po celé délce tohoto tunelu, jako by příroda zde měla až druhé slovo. Sheena si jen domýšlela, kolik úsilí musí tyto detaily stát.
Avšak nemohla říci, že by ta jistá nepřirozenost na tunelu nebyla nádherná. A to ani v tomto čase nebylo možné vidět, jak od léta do podzimu v něm kouzelně dlouho víří spadané listí, nebo kolik zvěře tudy probíhá, když rušnější návštěva nezná zdejší řád. K jejímu natěšení ale nebylo nic dalšího zapotřebí. Tušila, že ji teď čeká něco úžasného, v čem pozná, kam až umí lidská vůle ve své rozmarnosti zajít.
…
Za tunelem se les opět rozestoupil a auto zastavilo u široké brány, na níž byl z levé strany přikován zlatý profil jordinského koně a z pravé reliéf vrcholků Giramu se znaky těžařského náčiní. Brána byla jasně novější oproti vysoké, mohutné cihlové zdi obehnávající celé panství. Působivě se v úvodu leskla příchozím do očí, aby ujišťovala o důležitosti události, jež připomíná.
Toto umělecké dílo bylo totiž svatebním darem a velkou symbolikou sňatku pana Elbrowa s jeho zesnulou ženou Tare. Ta pocházela z rodu Jordinů, na jehož území se chovají ty nejcennější koně na světě. Onen velkolepý svazek byl naplánován léta před jejím narozením a s velkým očekáváním měl konečně spojit dvě nejbohatší a nejvlivnější rodiny Levy v jednu… ještě bohatší a ještě vlivnější. Zahar Elbrow tím splnil velký cíl svých rodičů a ti, neskonale pyšní, nechali ukovat dech beroucí bránu, která bude ve zvuku svého otevírání tento příběh dokola opakovat.
Nicméně o tom, že se významné svázání rodů tehdy povedlo, už dnes nevypovídala jen vstupní brána. Mnohem větším důkazem jedné krve Jordinů a Elbrowů byla Elenora. Ještě opravdu dosud nebyl na světě nikdo, kdo by se jí v šlechtické ryzosti, věhlasu a rozsáhlosti vznešeného rodokmenu rovnal. Ve společnosti, kde tato fakta něco znamenala, byla Elenora bezchybným úctyhodným drahokamem, jenž snad ani nelze už nikdy v budoucnosti lidstva znovu zažít.
…
Zas až takové vědomosti ale tehdy Sheena o Elenině rodině neměla. I když jí maminka vyprávěla o šlechticích, neuvědomovala si zcela, kdo se to vedle ní v autě znuděně kouká z okna. Jen věděla z oněch vyprávění, že Sendor koňmi doslova žije, a proto jí nepřišlo zvláštní, když poté, co minuli všechny symboliky, se to po vjezdu do předních zahrad všude koňmi jen hemžilo. Jenom nerozuměla, když už zahlédla tolik zvířat, jak je možné, že ani na jednom z nich nemůže Elen ukázat své dovednosti a všechny „její koně“ jsou někde stovky kilometrů daleko. Cítila v tom akorát, že se jí Elen věnovat nechce, a k její lítosti ještě nenastal jediný den, kdy by to z ní cítila jinak.
…
„Je to tady tak… velké!“ vystoupila Sheena z vozu a zůstala užasle stát nad bohatě dekorovaným průčelím okázalé rezidence.
A také bylo proč. Jeho středový rizalit s portálem čněl před Sheenou do výše dvanácti pater pokračujících v bočních křídlech s arkýři, kam až oko dohlédlo. Masivní kamenné základy, na kterých sídlo stálo, svědčily o bohaté historii. Ztmavlé cihlové zdivo s ornamentálními vlysy a rozkvetlými pnoucími se šlahouny zase o precizní celoroční péči. Nebylo pochyb, že vznikalo za dob velkých vládců, kdy rozměrnost a zdobenost byly hlavní výpovědní hodnotou moci svých pánů. Fasáda celé stavby byla navíc upravována a dozdobována dalšími a dalšími prvky s každým narozeným šlechticem, s každou důležitou událostí, která se rodu Elbrow udála. Samotné Sendorské sídlo tím bylo už jen na pohled obsáhlou kronikou, která by vydala na desítky svazků. A vždy ve zdejších komnatách bydlel někdo, kdo z ní uměl číst, provést hosta zahradami a sáhodlouze vyprávět příběhy, které jsou zde vyznačeny.
Ale i když Sheena slyšela o Sendoru mnohé a viděla sídlo na fotografiích, nedokázala si ani ve snu představit, že stát přímo před ním bude takové. Síla, která se z tohoto historického skvostu linula, se nedala srovnat s žádnou, kterou zažila před jinými budovami. Dnešní architektura, ač uměla stvořit vyšší a rozsáhlejší stavby, neuměla dodat svým dítkům tak velkolepou duši.
…
„Jak se v tom bydlí, když je tam tolik místností?!“ nevěřila, že by se vevnitř dalo na někoho záměrně natrefit.
„Normálně,“ hlesla Elen vlažně a předala své věci služebnictvu.
Ti také přistoupili k Sheeně, která nejistě zamrkala, a chvíli trvalo, než jí Tana vytrhla tašku z ruky: „Dají nám to do pokoje.“
„Do kterého?“ vrátila se Sheena pohledem k sídlu.
„Do našeho, ty trubko,“ vpálila jí obratem za hloupý dotaz. „Ty že máš zazobanou výchovu?“
„My nemáme takový dům. Ani nám nikdo nesloužil. Jenom zahradnice jsme měli.“
„A proč jste si nepořídili něco lepšího?“ mumlala zamyšleně Tana s jedním okem na Elenoře, se kterou si pokývly na znamení. Elen se poté vydala sama dovnitř a Tana zmatenou Sheenu začala pošťuchovat na druhou stranu. „Elen všecko zařídí. Pojď, počkáme venku.“
„Proč venku?!“ nerozuměla Sheena situaci a vedena pryč se ohlížela do zahrad, které tolik chtěla vidět.
Jenže Tana Sheenu neústupně dotlačila až k bráně, u které Sheeně došlo, že tím „venku“ myslí skutečně venku.
„Musím ještě to… prostě pojď,“ odbývala Sheeniny dotazy.
Jakmile však překročila hranici oplocení, spokojeně zastavila, zvedla ruce k nebi a protáhla se, jako by právě vylezla z těsného pytle. Již s prvním krokem za branou se obrátila za našňořeným strážným a odplivla si před ním na zem.
Strážný ostře zrakem přeskočil na plivanec na cestě, ale ani necekl. Jen si viditelně pomyslel své, za což mu Tana věnovala rošťácký úsměv. Tohle podle pravidel Sendoru dělat nesměla. Příjezdová cesta před branou už ale patřila Areneánu.
…
„Takže vy nemáte žádnej superbarák?“ vrátila se k tématu a pokračovala po příjezdové cestě dál ve směr k Hertisu.
„Ne,“ přiznala Sheena.
„Proč?“
„Moji rodiče nikdy neměli rádi, když se peníze moc ukazují,“ řekla a sledovala, jak Tana neustále i na dálku strážného provokuje.
„Tak to ti měli koupit jiný boty.“
„Proč? Co je s nimi?“ shlédla Sheena k nim.
„Ale nic,“ mukla Tana na to a strážnému ukázala neslušné gesto.
„Proč to děláš? Nejsi ráda, že už nejsi v dětském domově?“ přišlo Sheeně Tanino chování nevděčné.
„Ale jo,“ mávla rukou, „jen si dělám srandu. Podívej se na toho maňase. Prostě tam stojí a ani se nehne.“
„Je to jeho práce.“
„Víš, kdyby nebyla, nebo kdybych nepatřila k téhle rodině, už dávno by mě chytil a nafackoval mi. Úplně to chce, vidím mu to na ksichtě. Je trapný s tím, jak se přetvařuje. Všichni tady jsou děsně trapní.“
„To bys radši dostala pár pohlavků? Přišlo by ti to lepší?“
„Jo,“ byla si Tana jistá. „Bylo by to aspoň upřímný. Je fajn nebýt v děcáku, ale tohle…“ zastavila se a zakřičela k bráně několik velmi nepatřičných vět. S následným tichem bez reakce na Sheenu otráveně pohlédla: „Vidíš? Nic… a pak si z toho nedělej prdel. Až nebude takový srab a jednu mi vrazí, dám si s ním pivo.“
Ještě naposledy se na strážného zadívala a pak s uculením uzavřela:
„Je docela hezký, žejo.“
Sheena zkrabatila čelo a Taniny myšlenkové pochody jí nešly na rozum. Nějakou dobu sledovala, jak si to Tana zvolna šine někam k lesu, než se opět rozcupitala za ní.
„A proto sis nechala příjmení? Nelíbilo by se ti být Elbrow?“
„No to rozhodně ne! Nechci být Elbrow. Jsem ráda Tamishi,“ stvrdila Tana hrdě a na Sheenině tváři se objevil lehký úsměv. „Co?“
„Máš mou mámu v příjmení. Jmenovala se Mishi,“ vysvětlila Sheena. „Je to deritské. Znamená to ‚kapka‘.“
„Jo. Nějaký můj pra pra cosi byl derit až z Khomu. Ale já jsem z Kity.“
„Nezníš jako z Kity,“ nesedělo Sheeně.
„No, jen jsem se tam narodila. Hned potom máma odjela do Hertisu.“
„Aha. A táta?“
„To je nějaký voják, nevím…“
„Jo, tvoje máma byla vlastně u vojska, že ano?“ vybavila si Sheena.
„Přesně! Byla poručíkem v paláci! Pak učila na vojenské akademii, kde teda přišla ke mně a… to byl důvod, proč se nechala přeřadit k důlní stráži v Hertisu. Tam už ale byla nemocná a mohla dělat jenom v kanclu. Ale jinak byla fakt třída! Nakopala by kdejakému chlapovi zadek!“
„To určitě jo,“ nedovolila si Sheena pochybovat a pobavilo ji, že jistě tohle všechno Tana dobře podědila. „A proto chceš na tu akademii jít?“
„Tak mě to prostě baví. Jsem hodně jako ona. Miluju bojové sporty, zbraně, cvičení… co jiného bych měla dělat?“
„No, já si tě neumím představit jako vojáka,“ divila se Sheena. „Že bys zrovna ty plnila něčí příkazy…“
„Tak tam je plnit budu, to je jasný… než je budu rozdávat,“ zajiskřily se Taně ambice v očích.
…
Dívky prošly pěkný kus lesa, než dorazily opět na asfaltovou cestu, která zde lemovala vysoké zděné oplocení sendorských bočních zahrad. Za ním to halasilo ruchem stájí a drezúrou koní při jezdecké dráze, ale tady, na druhé straně, jako by veškerému rytmu Sendorského sídla ukrojilo. Tady za zdí, u cesty obklopené lesem, bylo soukromí, které by člověk vevnitř stěží pohledal.
Také proto Tana zavedla Sheenu právě sem. Radostně vytáhla krabičku cigaret z kapsy, usedla do mokré trávy a zapřela svá záda o zdivo. Zatímco si užívala cigaretu, Sheena opodál zvědavě obhlížela okolí, kde že to vlastně jsou.
„Ten balkón za mnou nahoře…“ ukázala Tana prstem vzhůru za sebe. „Je náš pokoj.“
Sheena musela pár kroky popojít zpět k lesu, aby přes zeď na vzdáleném sídle viděla, o čem Tana hovoří. Byl tam. Tři patra nad zemí. Jediný balkón na této straně budovy.
„A co tvoje máma? Co dělala?“ zaznělo poté od Tany.
„Byla tátova osobní zpravodajka,“ odpověděla Sheena, avšak i přes pobídnutí zůstala stát na cestě. „Ale po svatbě toho nechala.“
„Chach, osobní… to byla fest osobní,“ pobavilo Tanu. „Chvilku dělala ona pro něj a pak on do ní.“
„Ne, tak to nebylo,“ mručela Sheena do Tanina smíchu.
„Dělám si srandu, jasně,“ zahlazovala. „A proč toho nechala? Teda, asi už makat nemusela…“
„No myslím, že by toho nenechala, že ji ta práce bavila, ale… už se to nějak nehodilo.“
„Hm… manželka velkého zvířete,“ kývla Tana. „To musí být něco.“
„Třeba taky budeš. Když teď patříš do lepších kruhů,“ škádlila Sheena.
„Ne, ne, ne, ne, ne… já se rozhodně nikdy vdávat nebudu,“ odhodila Tana špaček a zvedla se. „Na ty jejich sňatky jim seru! Stačí, že tím dusí Elenu. To mě – mě by nikdy nepřinutili se vdát!“
…
A je úsměvné, že to řekla, protože o dva roky později se z rozhodnutí pana Elbrowa provdala jako první. Ještě lepší je za koho a proč, ale na tenhle příběh je ještě čas. Podstatné je, že tehdy ve čtrnácti v tom měla jasno.
…
„Taky proto chce Elen chodit do tanečních s Peeterem,“ pokračovala, „protože kdyby nechodila tam, musela by mít svoje lekce tady s nějakým tanečním partnerem ‚na úrovni‘, co by jí nacpal pan Elbrow, a ona moc dobře ví, co to znamená, rozumíš. Tady je to – dej si s ním valčík, vezmi si ho a poroď mi dalšího dědice. To já… já bych se takhle nikdy nikomu neupsala!“
Tana se s myšlenkou na svatbu rozohnila, jako by měla manželskou přísahu zrovna před sebou a nůž pod krkem u toho. Bylo poznat, že je toto téma v Sendoru nyní víc než aktuální.
Pak se ale nad tím znovu zamyslela a tváře jí zvolnily.
„Leda…“ začala.
„Leda co?“ zaujalo Sheenu.
Tana se uculila jako nad strážným u brány. Došla k čekající Sheeně a opřela se jí loktem o rameno.
„Leda, že by to byl Max Vehler. Tomu bych klidně upsala duši,“ vzdychla zasněně.
„Už zase?!“ nevěřila Sheena svým uším. „Co na něm vidíš?!“
„Všechnó,“ roztáhla Tana naprázdno náruč. „Úplně všechno,“ nechala ruce zpět padnout a nad svou neopětovanou láskou smutně kňourla.
Sheena ze svého názoru na Maxe krabatila čelo, jak jen mohla, ale ani teď se neodvážila proti němu Taně něco říct. Udržela jazyk za zuby, a zatímco si vedle ní Tana zapalovala další cigaretu, vrátila se pohledem k lesu. Začínala být netrpělivá. Nepředstavovala si, že bude svou návštěvu Sendoru trávit za zdí v obležení obtěžujícího kouře. Chystala se proto už k tomu něco poznamenat, když vtom jí zvláštní pocit stáhl zrak k botě, na které spatřila čerstvě rozplesknutý plivanec, s nímž se Tana netrefila na zem. Anebo se trefila, na co chtěla.
„Plivla jsi mi na botu!“ vyletěla okamžitě.
Tana pozvedla na Sheenino rozčilení obočí a pak se s klidem zadívala na její boty.
„To se toho stalo,“ řekla a zamířila zpět do lesa.
Sheena ale zůstala na cestě a čekala s botou vyšlápnutou k odcházející Taně, že toto jí opravdu jako odpověď nestačí.
„Tak jsem ti plivla na botu!“ přidala Tana do tónu, jak bezvýznamnou věc řeší. „Pojď, už budou čtyři…“ pobídla ji místo omluvy.
Se zlehčováním však u namíchnutého Tarise neuspěla. Sheena uraženě stála na místě a komplikovala Taně včasný odchod. Ta se tedy po chvíli čekání vrátila a nastavila jí botu svou.
„Tak mi plivni taky a budem si kvit.“
Sheena vykulila oči. Snad si Tana nemyslí, že bude podobně neurvalá! Byla ale natolik dopálená, že po krátké rozvaze přeci jen zahodila své vychování, naklonila se nad Taninu botu, aby jí tu drzost oplatila.
Jenže Sheena rozhodně nepatřila k lidem, kteří by si uměli odplivnout. Vypadala, že to snad ani nikdy v životě nezkoušela. Pro jistotu se nastavila ústy přesně kolmo a slina se jí táhla z pusy dolů neskutečně pomalu. A když už se konečně měla od rtů oddělit, Tana bleskově zachytila táhnoucí se obsah Sheeniny pusy do dlaně a dala s ní Sheeně takovou facku, že měla své sliny v momentě rozmáznuté přes půl obličeje.
„To se dělá, plivat lidem na botu?!!!“ zakřičela přitom tak silně, že polekaná Sheena zůstala s posliněnou tváří zcela ochromená.
Z toho, co měla Tana v tu ránu na pohled, propadla záchvatu smíchu, že se musela jít opřít o strom. Zajíkala se tam minuty, zatímco se Sheena pomalu dostávala ze zaskočení k sobě a klidnila také Sorin, přestože sama neměla z facky daleko do breku.
Celou situaci však brzy děvčatům přerušila Elen, která se objevila na balkóně a několikrát tam silně udeřila do jakéhosi zvonu.
Tana zbystřila.
„Už jdééém!“ volala zpátky, i když ji Elenora nemohla slyšet.
„Už na nás čekají, valíme se převlíct,“ řekla k Sheeně a jen, co na ni pohlédla, musela se zase smát. Sheenin ublížený výraz s rudým otiskem na líci byl vskutku pamětihodný.
„Dobrý?“ přistoupila s chichotáním k Sheeně blíže. „Pojď sém, ty…“ objala Sheenu jednou rukou. „…nanynko,“ stírala jí rukávem zbytky slin z obličeje.
Poté Sheenu pustila a znovu se usmála: „Hele, to byla sranda. Můžeš mi to kdykoliv vrátit, jo? Ale počkej si, až to nebudu čekat, aby to stálo za to. A pak si dáme spolu pivo.“
Otočila se a sešla do příkopu ke zdi.
„Ale na snobku vydržíš fakt hodně. Jsi dobrá. Mnohem lepší, než byla na začátku Elen,“ natáhla se po prvním čnícím kameni.
„Co to děláš?!“ probrala se konečně Sheena vidouc Tanu šplhat.
„Není čas, nebudem to obcházet,“ vytáhla se Tana lehce přes několik výstupků nahoru a už seděla na zdi.
„To ale nepřelezu!“ panikařila Sheena.
„Jasně, že přelezeš. Řeknu ti jak. Tohle je nejlepší místo. První musíš dát nohu támhle a podepřít se tady o sloupek.“
„No to se ti řekne se sto sedmdesáti centimetry a tělem jako z fitness časopisu!“
„To není o výšce a svalech, ty trubko, ale… dík,“ potěšilo Tanu.
Nechala chvíli Sheenu se po zdi neobratně škrábat, než ji měla dost blízko, aby ji chytila za ruku a vytáhla pěkný kousek nahoru.
„No, ty vole, ty máš fakt dvacet kilo i s postelí!“ komentovala u toho.
Poté své nohy přehoupla na druhou stranu a seskočila do zahrady. Zadívala se na Sheenu nahoře, které došlo, že teď musí skákat taky.
„Mám tě chytat? Už jsem chytala Huna, ten čokl je větší než ty.“
„Ne!“ odsekla Sheena dotčeně. „A nechej toho! Nejsem menší než pes!“ Načež se rozpleskla vedle Tany do trávy.
Bombardovány napomínáním stájníků pak společně proběhly jezdeckou drahou a zastavily pod balkónem, ze kterého se nakláněla Elenora. Tana na nic nečekala a zahákla své prsty do pnoucího se porostu u okapové roury. Sheena jen zbledla a sledovala, jak se Tana mrštně přitahuje a má první patro za sebou.
„Neboj se,“ zvolala Tana pod sebe, „je to lehčí, než ta zeď. To křoví je jako žebřík! Akorát nahoře se pak budeš muset trochu zhoupnout!“
Sheena polkla a vyzkoušela opatrně pevnost keře. Ani jeho síla jí nedodala odvahu.
Z výšky druhého patra se Tana opět ohlásila: „To to chceš celé obcházet a hledat ten pokoj uvnitř?!“
Sheena se naposledy zadívala na Taninu zdatnost. S pípnutím „Ano, chci.“ se rozeběhla k průčelí.
AAA
Sheena však nemusela litovat toho, že se vydala do pokoje za děvčaty složitější cestou. Měla tak možnost nechat se vtáhnout do atmosféry sídla hlavní vstupní halou – tou nejpověřenější částí, která byla před staletími navržena jen k tomu, aby příchozí hosty uvedla do sendorského světa. Světa se zcela jiným řádem, kde všechno, na co byla doteď zvyklá, muselo zůstat venku.
Když totiž poprvé do haly vkročíte, s chladivým dechem mramorové podlahy se ve vás okamžitě rozhostí pocit, že na něco takového jednoduše nemáte. Neuvěřitelně naddimenzovaný prostor, ve kterém by se každý prostý člověk cítil malý, již od úvodu značí, že jste nanejvýš poctěn být na návštěvě u někoho, kdo je důležitější, než byste kdy vy mohli být. Ta hala to sama umí říci dříve, než majitele spatříte. Robustní balustrády bočních schodišť s ochozy obložené leštěným vzácným dřevem. Zdobená sousoší ve společnosti precizně nasvícených vitrín s uměleckými dary a cennými památkami z cest. Obrazy tak krásné a tak živé, že by se na ně dalo zírat týdny. Vše, co rod Elbrow chtěl kdy světu ukázat – svůj historický význam, moc, majetek, vytříbenost a cit pro vše nádherné – se nachází zde, v prvních krocích každému na očích.
A Sheena, vychována v odlišných hodnotách, ucítila vedle úžasu i onu stinnou tvář tohoto bohatství. Byla na tom podobně jako tehdy já. I mně přišlo tolik okázalosti pro domov několika málo lidí příliš a to i později v době, kdy jsem již věděla, že jsem také Elbrow a dívala se na halu očima toho, komu by jednou toto místo mělo říkat „paní“. Možná jsem na tom byla ještě hůře, neb při pomyšlení, že by mi Sendor měl býti domovem, jsem si nedokázala ani představit, jak by pro někoho mohl být. Sendor není ani domem. Sendorské sídlo je monstrózní stavbou, která svými významy přerůstá přes hlavu. Nemůže vás pro svou velkolepost nikdy ukrýt a dát vám pocit bezpečí. Zaujme možná oči lačné po majetku, ale den za dnem i s nimi poznáváte, že je to jenom kolos plný drahé prázdnoty. Není možné tolik cenností ukryté v něm si ani pořádně prohlédnout a myslí pojmout, natož nějak přijmout, že je vlastníte.
Také kvůli tomu panstvo v Sendoru nikdy nevydrží. Je neustále opouštěn a rod Elbrow po generace tíhne k cestování jenom proto, aby byli co nejméně tady. Celý rok zde zvládne zůstat leda tak služebnictvo udržující jeho chod, které navíc před pár desítkami let ani svobodně odejít nemohlo. Toho navíc, aby Sendor stále perfektně zářil, musí být v základu nejméně na sto padesát lidí. Přes léto, kdy je nutná velká péče v zahradách, se pak o sídlo stará víc než dvojnásobek. O jedinou budovu. O pár jedinců vznešené krve. Pro několik týdnů, kdy se přijedou na svůj oslňující závazek podívat.
A tak, stejně jako v předchozích generacích, si ani můj děd či matka nedokázali se sídlem poradit a využít jej k smysluplnému účelu. Zahar Elbrow se ale velmi snažil a v budově zřídil nádherné galerie a výstavy z jeho výprav. Rozhlehlé zahrady využil k chovu jordinských koní a často se tu za jeho života pořádaly soutěže a bankety. Na ty se však smetánka sjížděla stejně nerada, neboť sychravé podhůří Giramu není zrovna lákavá lokalita na dovolenou. Nakonec byl ve stáří pan Elbrow rád, když se několik jeho věrných přátel, vážených pánů, sešlo během lovecké sezóny na hon v místních lesích. Ti jediní přírodu sendorského kraje oceňovali, i když z poněkud žalostných důvodů.
…
Ale Sheeně věřím, že ač cítila zoufalství zdejších krás, tak ji ta hala opájela. To ona bezesporu umí. A také uvést do rozpaků, jelikož hned za portálem vám vystaví přímo před obličej dvě obrovské zlaté podkovy na kopytech tesaného koně v poskoku, který tam neurvale v úvodu haly stojí. Dobře… možná není tak blízko vchodu, ale přísahám, že když jsem ho prvně spatřila já, přišlo mi, že tam stojí akorát, aby mě rovnou zkraje kopnul do hlavy. Je vskutku příšerný a ještě má u toho tlamu zkroucenou, jak kdyby prožíval poslední smrtelnou křeč. A ne, neodpustím si napsat tuto poznámku, protože chci, aby bylo navždy zaznamenáno, co si o něm myslím. Ten kůň nevítá, ten vyhání ven. Nemám ho ráda a je mi úplně jedno, jak to babička myslela. Doufám, že se dožiji dne, kdy už tam nebude.
…
Nicméně, vrátím li se k Sheeně, zastavila nejistě před tímto koněm a projížděla zrakem mohutná schodiště vinoucí se od něj do vnitřních ochozů vyšších pater. Měla přitom za zády několik lidí, kteří očekávali její přání, připraveni se postarat.
Mezi nimi byl brzy i vrchní majordomus Zoel, který ve své práci vždy exceloval tím, že ví, co lidé chtějí, dříve, než to vědí oni sami. Pohotově se slečny Taris ujal a doprovodil ji do zadní části třetího patra pravého křídla až k pokoji za Elen a Tanou, aby je nehledala v Sendoru na vlastní pěst do konce života.
A zrovna, když se chystal Sheenu uvést, ze dveří prudce vyšla Elenora div nesmetla oba z cesty. Její ledový výraz značil velký problém a ani Sheenin dotaz ji nezpomalil. Majordomus Zoel okamžitě přehodnotil priority. Ponechal Sheenu s Tanou v pokoji samotné a následoval svou nejvyšší rozlícenou jasnost.
…
„Zlobí se na mě?“ dělala si Sheena starosti.
„Kdo? Elen? Proč?“ nerozuměla Tana. Po odchodu Zoela ze sebe začala shazovat svršky, jako by se chtěla převléci, avšak osvobozena od oblečení se ve spodním prádle jen natáhla před Sheenou zvolna na postel.
„Nemluví se mnou,“ posadila se Sheena vedle ní. „Vadí jí, že tu dnes jsem? Víš, kvůli těm tanečním. Nevěděla jsem –“
„Ale né, to vůbec neřeší,“ řekla Tana. „Je nasraná, protože pan Elbrow měl odjet za měsíc někam na Zimní ostrovy a před chvílí mu volali, že tam zrovna vykopali cosi… já nevím co… a aby tam jel už zítra a neprošvihl nějaké odkrytí čehosi… no prostě kraviny. A Elen tam chtěla jet s ním, akorát mu to ještě neřekla. Jenže teď, když odjíždí už zítra, tak ani nemůže, protože má za týden ještě jednu jízdu na té debilní soutěži. A samozřejmě tam být musí, i když tu soutěž nesnáší. Je v nějaké snobské lize a myslí si, že by mu vadilo, kdyby za Jordin nejela. A protože je úplně blbá, tak se ho na to ani nezeptá.“
„A proč se ho nezeptáš ty, když to víš?“
Tana se na Sheenu zamračila, že tohle slyšet nepotřebovala.
„Protože za ni říkám pořád všecko! Je věčně za něco uprdnutá a ani nepípne, aby náhodou nebyla nezdvořilá. Ať se to konečně naučí! Když něco chci, tak to řeknu, ne?! To je normální! Pořád čeká, že jí všichni budou číst myšlenky, nebo co.“
„Ale tobě všechno řekne,“ kňourla Sheena se závistí.
„Jo. Musí! Protože jinak bych jí dala přes držku. Nesnáším, když se ksichtí a nevím, co zas má,“ vysvětlila Tana a v nastalém tichu se zadívala na Sheenu, která se podobně tvářila právě teď. Na to se dívat opravdu nemohla, a tak Sheenu rázně koleny sesunula z postele, až padla na zem. „A dělej, převlíkej se, už máme být dole!“ připomněla jí.
Sheena se s pokrčeným nosem zvedla a vytáhla si z tašky převlečení. Počala se na večeři připravovat, ale nedokázala si u toho nevšímat, že se Tana nikam nežene. Zatímco ona již byla v šatech, Tana se stále spokojeně vyvalovala s lebedivým koukáním do stropu.
„A ty nejdeš?“ optala se na její spěch.
„Ale jo, neotravuj. Vždyť už se oblíkám,“ odsekla Tana, převalila se na záda a pustila se do zamyšleného okusování nehtů.
AAA
K tabuli do slavnostní jídelny byla Sheena dovedena jednou ze služebných, která brzy navštívila dívčí pokoj, aby zjistila, v čem jejich příchod ke stolu vázne. Tanu, jež vypadala, že jí nezajímá, zda u večeře bude, si jen změřila pohledem a na rozdíl od Sheeny ji nikam nepopoháněla. Zřejmě už byla na Tanin přístup ke zdejším harmonogramům zvyklá. Pomohla tedy alespoň Sheeně dopnout šaty, zdokonalit účes, srovnat postoj a během cesty do přízemí jí nezapomněla detailně přednést o tom, co se u sendorského stolu smí a hlavně nesmí.
Sheeně tato etiketa naštěstí nebyla neznámá, třebaže jí praxe v tomto prostředí naprosto chyběla. Mishi Sheenu na žádné velké akce poslední léta nebrala, a tak měla Sheena v hlavě vedle několika málo vzpomínek pouze hromadu naučené teorie, které musela důvěřovat. Snažila se proto vzorně všemu od služebné naslouchat, a to i přestože po většinu dlouhé cesty západním křídlem se jí myšlenky stáčely spíše ke střevíčkům, jež měla na nohou naposledy předminulé jaro.
Ale i když se cítila na setkání s pravým šlechticem připravená, veškerá dosud zvládaná nejistota ji naprosto ovládla, jakmile uzřela ve slavnostní jídelně pompézně prostřenou tabuli. Pod teplými světly těžkých křišťálových lustrů byla dokonale nastrojena pro sešlost čtyř lidí, a to, jak perfekcionisticky prostírání dodržovalo milimetrovou symetričnost, by jednomu vzalo dech. Téměř by byl hřích usadit se a pohnout tady s něčím.
…
A také že se dosud nikdo neusadil a s ničím tady nehnul, dokud se v jídelně nenacházel ten jediný, který má v tomto sídle právo udělat to jako první. I Elenora stála opodál se srovnanou řadou služebnictva za zády. Vše zde muselo na pána domu oddaně čekat, včetně jeho dcery.
Na Elenoře tak bylo dobře vidět, že se umí chovat navýsost zkušeně. V róbě odpovídající slavnostní chvíli, s očima upřenýma k oknu, mlčky s vážnou tváří se nenechala vyrušit, ani když do jídelny vstoupila Sheena. Jako by neslyšela, neviděla, nedýchala. Stála jako příkladná pózující socha urozené princezny očekávající svého krále. A v Sheeně se z toho ticha kolem ní mísil pocit dosud nepoznaného obdivu s mrazením. Nepoznávala dívku, kterou potkává ve škole u společné skřínky. Přestože i tam Elenora působila vždy neobyčejně, taková osobnost, jaká z ní sálala teď, se s tím nedala srovnat. Tady bylo jasné, že je opravdu „někým“ oproti lidem kolem sebe. Přitom zde pořád byla v jistém smyslu „nikým“, když i ona musela stát u stolu jako to služebnictvo a podřizovat se nepřítomnosti svého otce.
V řadě sloužících za sebou navíc měla majordoma Zoela, který, jako první muž zdejšího personálu a pravá ruka pana Elbrowa, Elenoru neustále jedním okem sledoval. Snad aby náhodou neudělala krůček vedle. To ale jen do doby, než do jídelny přišel pan Elbrow. Poté již Zoelův dohled nebyl zapotřebí. Elenina hruď se ještě více vypnula a brada srovnala, jen co uslyšela otcův krok. Její pozornost se rychle přemístila od oken ke dveřím, mezi kterými svého otce uctivě pozdravila jako váženého hosta.
Pan Elbrow zkontroloval svým přísným zrakem celou místnost a poté nabyl spokojeného úsměvu. Pomalu před Elen předstoupil a na oplátku jí věnoval symbolický polibek na líc. Pak se oba obrátili k Sheeně a Elenora Sheenu otci představila.
„Rád vás konečně poznávám, slečno Taris,“ tiskl pan Elbrow Sheeně ručku.
…
Pan Zahar Freden Elbrow měl tehdy krátce po osmdesátých narozeninách a jeho dobrodružné srdce již brzdilo stáří. Navzdory zádům, která se mu s chůzí chvěla, své tělo však kontrolovaně rovnal s hrdostí jemu vlastní. Ani při podání ruky s drobnou dívkou by se nenahrbil a neubral by ze své vznešenosti. A i když mu ten den obzvláště nebylo dobře, nezrušil by slovo o dnešní večeři, které Sheeně dal.
Takový pan Elbrow už na první pohled byl. Silný, pevný a neústupný muž, jak šlechtické zvyky po něm vyžadovaly. Byl známý svou důsledností a přísností, kterou musel uplatňovat v přemíře povinností, jež ctil. Když jste se ale pozorně zadívali do jeho hnědých očí, neunikla vám hřejivá lidskost v tomto vážném hávu schovaná. Jen bylo zřejmé, že vám ji nabídne pouze ve vybraných prostorách a chvílích. Všude jinde jste museli počítat s velkou společenskou rolí, kterou měl, a respektovat tuto hru s ním.
…
A tak, zatímco se zdravil s Sheenou, všichni kolem dávali bedlivý pozor, zdali mu dnešní program nepřitíží. Nikdo si ale nedovolil jeho zdravotní stav zmiňovat a Sheena naplno vnímala, jakou autoritou přirozeně oplývá. Byla ze setkání s tímto urozeným mužem natolik nesvá, že zapomínala mluvit.
„Slyšel jsem, že jste vskutku povedeným klenotem svých rodičů. Poznal jsem se s nimi sice krátce a už je tomu mnoho let, ale stále na oba dobře pamatuji. Bohužel, politika není nic pro mé uši, a tak jsem se s vaším otcem příliš nesblížil, ale byl jsem nesmírně těšen společností vaší paní matky. Při té příležitosti, prosím, přijměte mou upřímnou soustrast,“ začal pan Elbrow s citlivou vřelostí a nabídl Sheeně místo u stolu. „Zpráva o jejím skonání mne velmi zarmoutila, mám na ni jen samé příjemné vzpomínky. A když mi Elenora oznámila, že máte zájem Sendor navštívit, vybavily se mi, jako by to bylo včera, co jsem ji poprvé spatřil na Malijském plese. To byla ještě roztomile roztržitá. Chodila mezi námi po parketě a neměla odvahu na nikoho promluvit. Musel jsem ji doslova odchytit a zeptat se, co tak pobledlá bloudí. Vypadala, že brzy omdlí. Jako novomanželka teefu si dělala starosti se svým původem. Bála se, že se nikdy nenaučí způsobům dámy. A o dva roky později jsme se tam setkali znovu a již nepotřebovala žádná povzbuzení. Jenom zářila a mohla svým vybraným chováním učiti ostatní. Byla pro vás jistě velkým vzorem.“
Když pan Elbrow se takto pokoušel prolamovat ledy vyprávěním o Mishi jako o ušlechtilé dámě, Sheeniny rozpaky tím spíše jen rozdmýchal. Nevěděla, co na chválu způsobů své matky říci. Měla o ní akorát před očima vzpomínku svou, jak se pokroucená v kuchyni pokouší ve stoje na jedné noze slíznout z palce u druhé nohy ukápnutý pudink. Poslouchala však blahořečení své matky ráda a těšilo ji, jaké už má díky ní u pana Elbrowa vybudováno jméno, aniž by sama řekla jediné slovo.
…
S panem Elbrowem se však stejně k ničemu podstatnému nedobrali, jelikož vítací atmosféra v jídelně byla brzy přerušena někým, kdo má snad požehnání nejvyššího zájmu kazit Sheeně všechno příjemné. Majordomus Zoel s upozorněním rozevřel dveře a dovnitř vstoupila Tana, nad kterou se Sheenin nervozitou ochromený rozum už zastavil zcela. Tana v temně modrých, dlouhých, kašmírových šatech s romanticky spleteným drdůlkem se lehce k panu Elbrowovi uklonila a ladně došla ke stolu. Musela počkat, než jí pan Elbrow přikývl, aby si mohla přisednout. A když to udělala, neuniklo Sheeně ani její jemné líčení a líbezné drobné šperky na těle i ve vlasech.
Teď již bylo jasné, proč se Tana nechtěla před Sheenou chystat k večeři. Veškerá drsnost svéhlavé rebelky se zde u stolu vedle pana Elbrowa svíjela jako zpráskaná laň. Alespoň do té míry, do jaké se Tana dokázala přemáhat. Sheeně sedící po její levici dalo velkou práci z toho nepropuknout v smích. Tana si i tak jejího pobavení všimla a skrz svou krotkou tichost Sheenu očima varovala, že jestli se přeci jen zasměje, nebude váhat a namočí jí tady před všemi obličej do talíře.
Ticho v místnosti ale nekončilo ani poté, co Tana zabrala příkladně své místo, a všeříkající přísné oči pana Elbrowa jí rozvázaly jazyk.
„Omlouvám se, snažila jsem se nejrychleji, co to šlo,“ řekla.
„Není to poprvé,“ poznamenal pan Elbrow zdánlivě klidně. V jeho podání však věta zněla jako ultimátum.
Tana sklopila zrak k jídlu a myslela si své. Její tvrdošíjný postoj k věci se nedal přehlédnout.
Na tom ale pan Elbrow nelpěl. Omluvu přijal a vrátil se k Sheeně.
„Po večeři bych vás rád vzal do galerie. Přichystal jsem tam speciálně pro vás malou iliánskou výpravu, pokud byste měla zájem.“
V Sheeně vše poskočilo dětskou radostí. Udržela ale své chování na úrovni a krotce vzdychla: „Bylo by mi velkou ctí, pane Elbrowe! Tolik miluji vaši práci! Mám zde i výtisky celé původní kolekce Iliánských pověstí. Pokud by to nebylo příliš, velmi stojím o váš podpis.“
„Samozřejmě, to je to nejmenší,“ usmál se. „Něco takového jsem vám měl už dávno poslat já sám. Bezesporu vám to dlužím za to, jak jste mne před léty nadchla. Víte, jakmile jsem u děvčat zaslechl vaše jméno, vzpomněl jsem si ještě na jednu důležitou věc a nechal si dohledat v archivu jeden dopis od sedmileté čtenářky Sheeny Taris z Kity. Vím, že jsem vám tehdy neodepsal, měl jsem mnoho povinností, ale založil jsem si jej, že to jednou jistě udělám, protože jsem byl naprosto uchvácen tím, jak jste ho napsala perfektní staroareneánštinou! Jaké dítě se dnes učí takovýmto věcem?!“
„Elen?“ zabručela Tana při svém znuděném prohrabování předkrmu.
„Myslel jsem z vlastní iniciativy jako zájmovou činnost,“ reagoval pan Elbrow na Taninu poznámku.
„No, dyť říkám… Elen,“ opáčila Tana drze znovu.
Pan Elbrow se nelibě nadechl, ale vyprovokovat se nenechal. Místo toho osvětlil Sheeně:
„Pochopitelně naše Elenora umí velmi dobře několik původních areneánských nářečí a také píše a hovoří plynně iliánsky. Studiu jazyků se věnuje od pěti let. S poslední edicí pověstí mi sama pomáhala a musím přiznat, že mne již v mnohém překonala.“
Pohlédl přitom pyšně na svou dceru, avšak Elen nevypadala, že by ji chvála nějak zajímala. Pouze se zmíněním svého jména zdvořile odtrhla oči od jídla a prolétla s nimi všechny u stolu.
„Nicméně ten dopis byl úchvatný, nikdy jsem nic takového neviděl.“
„Troštuji se vaší blahou, barone,“ tetelila se Sheena celá rudá. A jen, co se pustila do jídla, uslyšela Tanu téměř neslyšitelně zasyčet:
„Jsi tráápnááá…“
Ovšem, i když se to snažila říci tak, aby to slyšela jen Sheena vedle, její hlas dolehl i k dobrým uším pana Elbrowa. Okamžitě Tanu probodl pohledem, za který by se nestyděl ani vojenský velitel.
Tana rychle zamlouvala hrozící průšvih: „Jen jsem si dělala srandu.“
Pan Elbrow se zamračil více.
„U TA HO VA LA jsem si z ní,“ opravila se. Nic si ale u pana Elbrowa nevylepšila. „To mohu říci, ne? Utahovat.“
Pan Elbrow se nelibě tvářil dál. Jeho trpělivost nebyla nekonečná.
„Především si utáhni své hlasivky, když se tě rozhovor netýká,“ začal k Taně odměřeně a Tana stáhla rty trucovitě k sobě, „vezmi si správný příbor…“ sledoval ostře, jak pokládá nůž a bere si jiný, „a narovnej se.“
Svůj nepatrný sklon nad talířem však Tana už nesrovnala. Dívala se na pana Elbrowa se vzdorem, že už své sekýrování přehání, a Sheena s Elen zvědavě zbystřily, co se bude dít.
„Tady NEJSI v kuchyni!“ zvýšil pan Elbrow razantně hlas, načež se Tana nadechla k větě, kterou jí ihned překazil: „NE, nemůžeš tam jít!“
Tana zpátky zaklapla pusu a rozvrásněné čelo pana Elbrowa se orosilo. Jeho ztěžklý dech vypovídal, jak moc mu rozčilení přitěžuje. To už se i Elen do Tany zapřela očima, jestli toho vážně nechce nechat.
Pan Elbrow ale limity svého zdraví pocítil zavčas sám a namísto dalšího křiku znaveně pronesl: „Na něčem jsme se snad dohodli, Tano. Mám si tvé jednání vyložit tak, že naše dohoda již pozbyla platnosti?“
Nějakou dobu trvalo, než si v tichu Tana nad dotazem zhodnotila všechna pro a proti. Nakonec bez dalších řečí uvolnila obličej a srovnala svá záda. Přešla zrakem zpět k jídlu a jako by se nic nedělo, házela do sebe s nechutí další chod.
…
Ona nechuť však jistě nevycházela z ničeho, co právě jedla. Nezjistila jsem sice, co se ten večer podávalo, ale věřím, že to bylo něco mimořádného. Protože dokud měla sendorskou kuchyň pod svým palcem Lovisa, nemohlo se na panské tabuli objevit něco, k čemu byste se s chutí dokola nevraceli.
Úžasná neúnavná Lovisa, manželka majordoma Zoela, vaří dodnes od rána do noci pro celý Sendor a Elenora s Tanou byly v těchto dobách zvyklé jídávat u jejího stolu v rohu kuchyně, který jinak sloužil úzkému okruhu nejstálejšího personálu. Pochopitelně ale jen tehdy, když byl pan Elbrow na cestách. Ten se nikdy nesměl ani doslechnout o těchto dívčích manýrech, které „překvapivě“ u Elen zavedla Tana. Předtím, než Tana přišla do rodiny, seděla Elen i v nepřítomnosti otce v jídelně sama a zvládala reprezentovat úroveň své modré krve. Také tomu dopomáhal drobnohled majordoma Zoela, který pana Elbrowa svědomitě desítky let zastupoval. Jak se ale dalo od Tany čekat, nabourala úspěšně i Zoelovi tento dobře fungující řád a jako odborník na hledání zlovolných cestiček měla Zoela jako prvního na svém radaru. Brzy po svém zabydlení vycítila, že ani zásadový a přísný Zoel není bez třinácté komnaty, a tak se během Zaharových výprav dívkám postupně uzda povolovala, až jim nikdo nebránil loudit v kuchyni, užívat hovorové výrazy, chodit do školy v kalhotách a v posledních měsících si Tana dovolila i v blízkosti sídla zapalovat cigarety.
Tana toho zkrátka musela na nebohého Zoela vědět skutečně hodně, když jí nejen neřesti toleroval, ale také mnohdy kryl. Taky dnes s úsměvem přiznává, že k němu uměla být – když použiji její slova – pěkný hajzlík. Ale ačkoliv jako dítě ráda Zoelovi šlapala na kuří oka a on měl sto důvodů ji nemít v lásce, s její blížící se dospělostí už byli spíše přátelé, kteří tajně kouřívali za plotem spolu.
Uměla si tedy dobře získat služebnictvo na svou stranu, ale to jí stejně nebylo k ničemu, když byl doma pan Elbrow. To celý Sendor šlapal ve zcela jiném rytmu. Pan Elbrow se rozhodně přemlouvat nebo uplácet nenechal a na malicherné požadavky dospívajících dívek nebral zřetel. Jeho nejvyšší prioritou byla výchova, vzdělání a udržení vážnosti ve věcech rodu Elbrow. Měl nekompromisní smysl pro povinnost a tradici, přestože on sám se považoval v tomto za slabý odvar svých rodičů. Udržet dívky naladěné na hodnoty svých předků se ale zdálo často nemožné. Ve svém stáří se trpce smiřoval s jejich vrůstáním do moderní doby a činilo ho to mrzutým. Zejména proto, že byl na tento složitý úkol již sám.
…
„Zvědavost mi nedá, slečno Taris. Proč vlastně setrváváte v Hertiské základní? Váš otec by si vás nepředstavoval v nějakém významnějším zařízení v hlavním městě?“ nechal pan Elbrow Tanu být a věnoval se opět Sheeně.
„Poslala mě tam má matka na zkušenou, pane Elbrowe. Bylo to jedno z jejích posledních přání. To, abych nebyla sama doma a seznamovala se s novými lidmi, víte. Ale základ už mám dokončen… tedy měla jsem, ale brzy jej budu zase mít. Nedorozuměním mi zkoušky zrušili, ale podám si žádost o další předtermín. Moc mi tedy nezáleží, kam teď docházím, musela bych tak či tak počkat rok do šestnácti, než by mne přijali na vyšší školu. Do Hertiské základní si vlastně chodím spíše jen tak sednout… na polštář,“ vysvětlovala Sheena se zdvořilým úsměvem a byla ráda, že se jí zmínění otce podařilo obejít.
„Rozumím,“ přikývl pan Elbrow. „Tak v tom jste nastejno s mou Elenorou. I když u ní je to spíše náhoda, že do té školy dochází. Nebylo to vyloženě mé přání. Před osmi lety totiž město získalo nové zastupitelstvo, které již nemělo zájem tento ústav podporovat. Přivedli jej tím do provozních problémů a zvažovali, že ho zavřou. Kdyby se tak ale stalo, musel by se přemístit také ten krásný sirotčinec, jenž se ke škole pojí a náleží k tomu pamětlivému v Hertisu. Nemohl jsem připustit, aby město přišlo o takový kus svého charakteru. Zbyla by tu nemocnice zkoumající nejtěžší nemoci světa a těžba grafitu. A to vskutku není nic pozitivního, nemám pravdu? Tyto ústavy s mládeží podněcují v lidech naději. Měl jsem je vždycky tady rád, vykazovaly výborné výsledky, jejich svěřenci skutečně vyšlápnou do života tou správnou nohou a nacházejí práci. Nekončí na ulici ve společnosti ztracenců, jak je známo z jiných takových zařízení. Rozhodl jsem se proto ten komplex převzít a pomoci mu. Jeho program i neustále rozšiřujeme, ať toho omladina pozná co nejvíce, než se bude sama starat o blaho své a svého města.“
Pan Elbrow se se zmínkou Hertiské základní vřele rozvyprávěl a bylo poznat, že má k Hertisu blízký vztah. Tradice hrála v krvi Elbrow pořád silnější part než politické změny nové doby, a tak o městu hovořil, jako by se nikdy od Sendoru statutárně neoddělilo a patřilo panstvu nadále jako zdejší lesy.
„No a právě toho jara, kterého jsem školu zaštítil, byla Elenora tak akorát věkem blízká prvním ročníkům. Napadlo mě, aby se tam při té příležitosti podívala, jak se obvykle děti vzdělávají. Myslel jsem jen na chvíli. Stačilo však několik dnů a již jsem ji z té školy nedostal,“ usmál se na Elen, která znovu pouze netečně zaznamenala, že se o ní hovoří.
Zato Tana, pro jistotu skloněná nad talířem, pozvedávala nad jeho řečmi obočí s nevěřícnou grimasou.
„Pochopitelně bych ji pouze s tímto vzděláním nenechal. Má ke škole ještě lektory své, kteří nenechají její mimořádný talent zahálet. Ale velmi se jí v Hertiské základní líbí, své povinnosti nezanedbává, tak jí nebráním, aby si tam také zašla, jak říkáte, sednout na polštář.“
„Věřím, že jste udělal nejlépe, pane Elbrow. Já jsem také ráda za své soukromé vzdělání,“ uznala mu Sheena. Hned ale dodala, aby to nevyznělo nějak špatně: „Ale pro základ je to velmi kvalitní škola! Možná bych tam uvítala větší disciplínu, zavedla zpátky lavice a kladla větší důraz na intelektuální část výuky než sportovní, ale drží se to ještě v mezích. Hlavně má tu úžasnou knihovnu! Včera jsem v ní byla poprvé a málem jsem tam strávila noc. A ten dětský domov je také hezký, nevypadá vůbec jako sirotčinec. Úplně zapadá do okolí, celé měsíce jsem si ani nevšimla, že tam stojí, a to u něj bydlím.“
„Kde u něj?“ zpozornil pan Elbrow.
„Naproti, na západní straně parku.“
„Tam jsou jen řadové domy s malými byty střední třídy,“ mračil se.
„Ano, bydlím v jednom z nich. Není to zase tak úplně střední třída, ale malý je. Já ale naštěstí nepotřebuji moc místa,“ vtipkovala Sheena.
Pana Elbrowa však nepobavila.
„To je neslýchané! Rozumím tomu správně, že váš otec vás tam nechá bydlet samotnou?!“ rozrušilo ho.
„Ne, tak to není, pane Elbrowe. Bylo to mé přání,“ uklidňovala ho Sheena a vymýšlela si rychle, jak to zaonačit. „Domluvili jsme se s otcem, že když se dokáži o sebe postarat a nebudu dělat nic nepatřičného, mohu bydlet dle svého uvážení. On musí pracovat v Kitě, nemůže tady být. A já si přála zůstat v Hertisu. Nepotřebuji, aby se o mě někdo staral.“
„To je nemyslitelné, dítě,“ odmítal pan Elbrow takové představy. „Je to od něj velmi nezodpovědné, neměla byste bydlet o samotě. Už jen jako žena. Je jedno, jak to vidíte, v tom by vám váš otec neměl ustupovat. Buďte si jistá, že si s ním o tom promluvím! A pokud se vám v našem kraji tolik líbí, budu rád, když zůstanete v Sendoru. Buďte mým hostem alespoň do doby, než budete zletilá a provdáte se. V ulicích Hertisu se potulují i lidé velmi pochybných mravů, kteří by si takovou osamělou dívku v bytě mohli vyhlédnout. V Sendoru budete v bezpečí. A tady je nepochybně místo, které k vám přísluší více. Máme překrásné ložnice, můžete si vybrat. Postarají se tady o vás, o cokoliv, co budete potřebovat. A děvčata navíc budou mít vaši společnost, která mě vskutku těší. Elenora by měla více času trávit i s někým, kdo zvládá vést inteligentní rozhovor a neplive přitom na zem.“
Na to potrefená Tana zvedla hlavu a dohoda nedohoda vyhrkla na Sheenu: „Neber to! Je to tady dům hrůzy!“
„Tano!“ okřikl ji pan Elbrow.
„Fakt to neber! Nedovolí ti tu si ani prdnout!“ pokračovala Tana na Sheenu s hraným vyděšením. „Ber roha, dokud můžeš!“
„TANO!“ měl toho pan Elbrow akorát.
„Je to pravda!“ opřela se Tana do pana Elbrowa odvážně. „My tady můžem míň než uklízečka!“
„Jenže služebnictvo také nikdy nepozná, co je to Kitská vojenská akademie, a jestli nezačneš okamžitě užívat lepší mluvu, tak ty taky ne!“ hněval se. „Jestli ale stojíš o návrat do jejich řad a dělat věci, které zmiňuješ, pak se klidně jmi koštěte a začni! Takové na akademii nepřijímají! Už jsem ti nejednou řekl, že nepozvu do Sendoru generála, aby zhlédl takového prostořekého barbara bez kousku úcty a kázně! A nestrpím u tohoto stolu takové chování ani teď!“
Tana umlkla. Dívala se na pana Elbrowa s rozbušeným srdcem a rozhodovala se, jestli upustí něco dalšího ze své upřímnosti. Vpravdě ale tak odvážná být ještě neuměla.
Místo toho vrhla znovu své zorničky na Sheenu: „A taky tady straší!“
Vtom vyprskla Elenora v tlumený smích, čímž svým vůbec prvním projevem u stolu zastavila celou scénu. Když však spatřila tři páry očí upnuté na svou maličkost, okamžitě přestala.
„Promiňte,“ špitla a srovnala se do vážné pózy. „Tana to tak nemyslí, otče, prosím, nehněvejte se,“ omlouvala jemně svou sestru.
„Ale to strašení jo,“ stála si Tana za svým. „Máme tady strašidlo!“
Pohlédla na Elen a ta musela s úsměvem přikývnout.
„Dělá praskání v podkroví! Zamyká okna a taky plaší psy a koně!“
„A kreslí obrazy do trávníku,“ přidala i Elen.
„Děvčata!“ zněl již zoufale pan Elbrow. „Nebuďte k návštěvě neuctivé! Je to vaše přítelkyně, měly byste být rády a přivítat ji zde.“
„Však já to také nemyslela nijak odmítavě, otče. Také si myslím, že by Sheena měla setrvat u nás,“ řekla Elen, „…aby to viděla! Kreslí opravdu nádherné věci. Je to hodné strašidlo.“
„Žádné strašidlo! Elenoro! Proč takhle vlčíte?! Kdyby tady tak byla tvá matka. Ta by vás vychovala obě! Je to s vámi čím dál těžší a to zítra opět odjíždím.“
„Promiňte, pane Elbrowe,“ přerušila ho Sheena, „kam odjíždíte?“
„Na Zimní ostrovy, dítě. Odkrývat hrobku posledního vládce deritů Kha Marana.“
„Kha Marana?“ prolétl Sheenou zvláštní pocit. Byla si jistá, že někdy to jméno slyšela, ale nemohla si vzpomenout.
„Ano,“ potvrdil vzrušeně. „Přesně toho, kterého popravili při osídlování Levy, aby odvlekli jeho lid z ostrovů do otroctví. Jeho hrob byl konečně nalezen! Je to archeologická událost století!“
Zaražená Sheena se urputně probírala pamětí, ale překvapivě v ní nic nenacházela. Jak je možné, že o tak významném vládci slyší poprvé? Jak by mohla o něčem takovém nevědět? Dějiny byly její silná stránka, navíc o ty deritské se zajímala především. Byla si jistá, že nic takového nebylo v učebnici zmíněno.
„Bylo opravdu náročné objevit místo jeho posledního odpočinku. Jistě jste si už o něm přečetla své, ale pravdou je, že jste mohla číst jedině samé pohádky. Dnešní historici o jeho skonání nic pořádného neví. Po staletí se záznamy o levské výpravě upravovaly, aby na ni dopadalo chvályhodné světlo. KhaMaranova smrt nikdy nebyla prezentována jako poprava. Ve spisech naleznete, že si na svůj život sáhl sám,“ pustil se kriticky pan Elbrow do svých kolegů. „A směšné je, že každá vládnoucí třída, jako potomci těchto vítězů, usilovali o to, aby se nějak zamlžilo, že kdy derité byli násilně odvedeni. Levská výprava byli přece samí spasitelé, vyvedli deritský národ z nehostinných podmínek a morálně zaostalé kultury,“ ironizoval. „Je vidět, že ani velký pokrok, kterého jsme v naší společnosti dosáhli, nám neupřednostnil pravdu před zájmy. Archeologická komora již sice připouští, že se mohou záznamy jevit zkresleně, ale ani dnes se nehodí, aby skutečnost byla detailněji zkoumána a připomínána. Se zahájením výkopů jsem byl několikrát upozorněn, abych raději nepublikoval o tom, co tam nalézáme.“
Pan Elbrow si smutně povzdychl a pozvedl dlaň, aby mu dolili vína.
„Proto také všechny mé knihy končí Vyloděním. Rád bych alespoň v některé předestřel, co se dělo na Levě poté, jenže to bych se musel stavět na odpor silám, na které už nemám dostatečně mladé srdce. A tak i já dovoluji, aby vám dětem ve školách vnucovali smyšlené příběhy.“
Pan Elbrow vypadal opravdu zklamaně a Sheena mu na vše znale přikyvovala, přestože vůbec nevěděla, o čem hovoří.
Posléze mu však zaplály oči odhodláním: „Ale nebojte, publikace se možná cenzurovat dají, ale to, co nosíme v sobě, ne. A já jsem historik, ne povídkář! A než z tohoto světa odejdu, naleznu důkaz, že ona poprava KhaMarana proběhla. I kdybych měl o tom zde zanechat jen dobře chráněný zápis pro nějakou generaci, která už bude hlavou otevřenější. Je to významný milník, který nesmí být donekonečna popírán!“
Sheena naslouchala panu Elbrowovi a věřila mu, že se dovídá něco důležitého. O to více ji rozrušovalo, že žádné znalosti o vládci deritů KhaMaranovi nemá. Tušila, že by je měla mít a dokola si pokládala otázku, jak je jen možné, že na něj ještě nikde nenarazila. Připadala si nyní opravdu hloupě. Okamžik tak ještě přemýšlela, co si se započatým tématem počne, než od pana Elbrowa padla zcela nečekaná otázka:
„A když už jsme u toho, dítě, nechtěla byste si na pár dní od toho polštáře přeci jen odpočinout a vydat se se mnou zítra na Zimní ostrovy za svými kořeny?“
Pokud do tohoto momentu byly chvilky ticha v jídelně přinejmenším napjaté, nyní byly všechny překonány. Kolem slavnostní tabule se chod zastavil, a to u každého přísedícího ze zcela jiných důvodů. Zatímco pan Elbrow s upřímnou milostí vyčkával na odpověď a Sheeně s takovou nabídkou vyletěl tep do oblak, Tana přeskočila zvědavě očima z užaslé Sheeny na trnoucí Elen, která přestala být netečnou princeznou, a do její tváře proniklo ublížení z otázky mířené špatným směrem.
Pan Elbrow si ale jejích ublížených citů vědom nebyl, stejně jako faktu, jak moc jeho dcera touží po této výpravě. Zato Sheena ano. Měla dobře na paměti, co jí řekla Tana v pokoji, a když se zmátořila z prvotního sevření radosti, přemohla se.
„Velmi si vážím vašeho pozvání, pane Elbrowe, ale něco příští týden mám a nemohu to odložit,“ lhala s těžkým vědomím, čehože se to vzdává. Byla si však jistá, že kdyby nabídku přijala, tak by s ní Elen už tím tuplem nemluvila. „Ale Elenora mi zrovna nedávno vyprávěla, jak by se chtěla na Zimní ostrovy podívat,“ dodala proto nápomocně.
„Vskutku?!“ zadíval se pan Elbrow celý překvapený na ještě překvapenější Elen. „Vždyť jsi mi tvrdila, že by se ti tam nechtělo, kdybych zahájil ten výkop.“
„Já…“ zadrhla se Elen v hlase a hledala pomoc u Tany, která náhle dokázala dělat, že tady vůbec není. Když se pojednou její pusa hodila, byla vzornou pěnou a ani od jídla nezvedala zrak.
„…změnila… změnila jsem názor,“ vydolovala Elen ze sebe.
„Nezmínila ses,“ udivil se.
„Nebylo podstatné se o tom zmiňovat, otče. Víte, vzhledem k načasování… ještě stále probíhá semifinále a myslela jsem, že by bylo pro vás nepřípustné, aby Jordin přerušil účast.“
„Hm,“ broukl pan Elbrow zamyšlen. Nacházel na jejích slovech něco pravdivého. Měl Eleniny jezdecké úspěchy rád. Byl to ten největší odkaz po zesnulé Tare. Byl by radši, kdyby se Elenora věnovala koním, jako se věnovala jeho žena, než aby jezdila po světě a psala celý život knihy jako on. Doteď sice zvládala pilně všechno dohromady, ale nikdy nevyzkoušel, jak by si tyto činnosti u ní vedly, kdyby stály proti sobě.
Ještě dlouho nad tím rozmýšlel, než řekl: „No… možná by se tolik neudálo, kdyby jeden ročník Jordin nezískal zlaté sedlo. Už dlouho jsme do něj nikoho nepustili, však?“
Jemně se poté na Elen pousmál a její vypjaté tváře s otcovým svolením pookřály.
AAA
Po večeři se pan Elbrow odebral přichystat si materiály na slíbenou přednášku o Iliánu a svolil děvčatům se na krátký čas vzdálit. Vrátila se proto do pokoje a Elen s Tanou se rozhodly využít přestávku k ukázce sendorských zahrad a zvířecího společenství, které si Sheena přála vidět. V průběhu převlékání však nadšeně vyprávěly jen o svých loveckých psech, jimiž Sheenu vpravdě zaujmout nemohly.
„A máte tady i nějaké kočky?“ přerušila je po chvíli.
„Nějaké ano… někde se zde nacházejí,“ pověděla Elen.
Od závěru večeře se usmívala a byla mnohem sdílnější. Přestože se k Sheenině nápomocné lži nevyjádřila, byla viditelně vděčná a Sheena si v duchu výskala za nasbírané body.
„Někde? Proč nejsou tady? Nesmí dovnitř? Kdybych já měla kočku, měla bych ji pořád doma v posteli,“ tvrdila Sheena.
„Dovnitř?! Ty jsou rády, že můžou chodit naježený po plotě. Hun je tam drží celej den, haha,“ smála se Tana. „Je to borec! Prskaj tam jak voda na pánvičce, ale mají smůlu.“
„To je hrozné,“ pohoršilo Sheenu.
Ale Tana jen lhostejně pohodila rameny: „Tak si můžou zalézt někam do hajzlu a nepromenádovat se před ním, žejo. Ale jestli chceš, tak si je s těma klíšťatama a blechama napakuj domů do postele klidně všechny, co tu najdeš. Bych tě chtěla vidět, je jich tu tak třicet.“
„Mně by stačila jedna.“
„Tak si vyber jednu,“ nabídla Elen.
Sheena uvážlivě pokývla. Nebylo by vůbec špatné odnést si ze Sendoru chlupatý suvenýr. Obzvláště, když tady kočkám příliš neholdují a nedostává se jim pozornosti, kterou si tito nádherní tvorové zaslouží.
Ještě chvíli tak nabídku rozmýšlela, než si všimla, že je Tanou zamračeně sledována, co si vytahuje z tašky za oblečení.
„Nosíš ty vůbec něco jiného než zelenou?!“ poznamenala kriticky na jednotné ladění Sheenina šatstva.
„Ne.“
„Jako vůbec?!“ sebrala Sheeně bez pardonu tašku z ruky a začala vyhazovat všechno na postel, aby se přesvědčila. „To máš zelené i kalhotky?“
„No samozřejmě!“ nerozuměla Sheena, co se Taně nezdá, a sbírala si své věci zpátky. „Mám ráda zelenou.“
„Ne, ty nemáš ráda zelenou! Ty jsi z ní úplně pošahaná! Víš ty vůbec, jak blbě v té zelené vypadáš?! Vždyť jsi bledá blondýna. Když se oblečeš, připomínáš chřipkový sopel!“
„No dovol,“ dotklo se Sheeny.
„Nebo zkaženou jitrnici,“ přidala, aby toho nebylo málo.
„Víš co…“ namíchla se Sheena a po krátkém rozhlédnutí se po pokoji ukázala na Taniny šaty z večeře, „co kdyby sis to zase vzala na sebe a ukázala nám, jak vypadá parodie na Maxovu holku?!“
Tana zrudla.
„Ou…“ hlesla Elen.
Jak Tanu znala, očekávala, že se do Sheeny za tuhle trefu pustí ručně. Pěnící Tanu však něco drželo zpátky. Nejspíše vzpomínka na plamen, který viděla na Sheeniných zádech po střetu s Nell. Chvíli tak jen Sheenu škrtila pohledem, než přistoupila blíže a zavrčela:
„Jestli o tom něco řekneš Maxovi, zkopu tě do čtverce!“
Tvářila se smrtelně vážně, že Sheena raději kousek couvla.
Pak se ale Sheena nad výhružkou zamyslela a nevinně se podivila: „A jak bys to chtěla technicky udělat? Nemůžeš mě udělat dvourozměrnou. Nemyslela jsi krychli?“
Tana zůstala v nádechu stát. Asi chtěla Sheeně ještě něco říci, ale uznala, že je to zbytečné. Obrátila se k Elenoře a pozvedla ruce: „Padám, než ten sopel zabiju.“
Naštvaně otevřela dveře balkónu, vykročila naň a přehoupla se přes zábradlí na vnější porost.
„Ten sopel na rozdíl od tebe umí používat dveře!“ zakřičela na ni Sheena přitom a pohlédla na Elen, hledaje podporu. „Chápeš to?“
Elenora se ale nad pří pouze pousmála. Dovázala si tkaničku, prošla kolem Sheeny a rovněž zamířila na balkón. Shlédla dolů, jestli jsou větve ještě obsazeny, a když viděla, že je Tana skoro na zemi, opatrně překonávala zábradlí na druhou stranu.
Zaskočená Sheena nevěřila tomu, co vidí. Vyběhla za Elenorou a naklonila se z balkónu. To není možné! Ona taky slézá křoví jako nějaký pacholek!
Elen k ní v průběhu svého sestupu vzhlédla.
„Dolů je to mnohem lehčí,“ pokusila se Sheeně dodat odvahu.
„Já to ale nebudu slézat!“ rozbušilo se Sheeně srdce.
„Tak použij dveře, když to umíš,“ popíchla ji Elen s úsměvem a pokračovala po šlahounech dolů nechávajíc Sheenu na pospas svému strachu.
Až když se jí boty dotkly země, podívala se na Sheenu znovu a poznala na ní, že si to rozmýšlí. Pobídla ji tedy naposledy: „Pojď! To zvládneš! Nebuď jitrnice. Jinak ti to Tana nikdy neodpáře.“
„Já nejsem… mně je jedno…,“ vzdychala Sheena nešťastně nad tou děsivou výškou.
Jenže Tana už někam odběhla a Elen nevypadala, že zde bude čekat, až si Sheena celé sídlo obejde. Musela se rozhodnout, jestli se svému strachu postaví, nebo o program sendorských zahrad pro dnešek přijde.
Roztřesená se tedy chytila zábradlí, jako by ho už nikdy neměla pustit, a velmi pomalu se ho pokoušela přelézt. Bylo pro ni podstatně vyšší než pro Elen, a tak tahle samotná zábrana byla možná to nejtěžší na celé výzvě. Možná. Anebo to, že větve porostu se balkónu vůbec nedotýkaly a byly od něj vzdáleny na půl metru.
„Dneska dopadnu špatně,“ kňourla si Sheena pro sebe a zavřískla, když ucítila pod botou první křupnutí.
Dala si načas, aby se s mžitkami před očima vůbec někam posunula, ale údajně se nakonec dokázala vcelku s grácií dostat dolů. Nevím ale, nakolik můžu tuto část historky považovat za pravdivou. Viděla jsem Sheenu prožívat panický záchvat, když měla vylézt na čtvrtý stupínek štaflí, aby vyměnila žárovku. Musela jsem to udělat já, dříve než to s ní sekne. Ale přísahá, že tenkrát ty tři patra po venkovním křoví opravu slezla, což potvrdila i Tana, přestože zrovna ona u toho fyzicky nebyla.
…
Dole na Sheenu přitom jako opora vytrvale čekala Elen a zajisté se dobře bavila. Oproti Taně si ale nemyslela, že je to lehké a samozřejmé. Měla se vzpomínkami na své začátky pro Sheenu pochopení. Tyhle úkoly po boku Tany navíc poprvé sama zdolávala mnohem hůř. Nic z toho ale Sheeně neprozradila. Mlčky si užívala, že teď už není v očích své sestry největší fajnovkou na světě. Teď jí byla Sheena.
Ta svůj životní výkon nestihla dole ani rozdýchat, když se odkudsi přiřítila Tana ve velké euforii.
„Je tady!“ křikla a pádila zase do zahrad.
„Vskutku?!“ nadchlo Elenoru a vydala se za ní.
„Kdo?!“ koukala Sheena zmateně, kam jí dívky mizí.
„Naše strašidlo! Pojď! To musíš vidět!“ volala Elen a přidala do kroku.
Obě se Sheeně ztratily někam za střelnici a Sheena šla v jejich stopách napjatá, jaká strašidla můžou mít tak velké dívky na mysli. Přece nevěří na pohádky. Brzy je měla znovu na dohled a už z dálky bylo vidno, že tam řeší něco úžasného.
Dorazila k nim celá zvědavá a pohlédla do údolí, kam upíraly své ohromené zraky. V jeho chladném stínu místo strašidla ale spatřila jen jakési šmouhy. Byla to námraza v trávě, avšak nepodobala se žádné, kterou kdy viděla. Vlhkost, jež se v těchto místech držela na vybraných stéblech, byla zamražena v přesných tazích. Ty tvořily ostré ledové cesty, jako by se zde někdo pokoušel namalovat mrazivým štětcem roztodivný obrazec.
Elenora s Tanou nedokázaly nadlouho od té nádhery odtrhnout oči. Snažily se rozpoznat, co by tahy mohly zobrazovat, a zabrané do zkoumání jen matně vnímaly, že jim Sheena stojí za zády.
Až Elen si všimla toho Sheenina zarytého mlčení.
„Co myslíš, že to je?“ ohlédla se za Sheenou a okamžitě se jí polekala.
Naprosto nehybná Sheena hleděla do trávy, jako by z ní ledová kresba rázem vysála všechen život. Jistá nepřítomnost v jejích očích však také vypovídala, že obrazec dobře poznává. S Eleninou otázkou se pak v ní probudilo cosi, co jí bolestně zkroutilo obličej a nažhavilo jej do takového vzezření, že děvčata málem začala křičet. Než ale stačila něco udělat, Sheena před nimi rozevřela naplno oči a zděšeně vyřkla:
„Rhewi.“
Dál už její tělo nesneslo více. S trýznivou bolestí v hrudi Sheena skončila na kolenou a s náhlým sevřením dechu padla do mdlob.