Návrat na hlavní stránku

Rhewi

Dcera svého otce – kapitola dvacátá devátá

Do potemnělého podzemí Khomského paláce nečekaně nad ránem pronikl noční vichr ze severských úžin. Rozháněl tam plameny vsazených loučí a otíráním se o kamenné zdi svým pištěním vstupoval do zoufalého nářku. Nebyl jediný, který v posledních dnech slyšela. Ubírala se za znějícím utrpením a hruď se jí vzdouvala pýchou, kolik takového křiku poslední dobou vzešlo z úst zlomených válečníků právě díky ní.

Tento křik ale nepatřil žádnému válečníkovi. A onen ztrápený hlas již dávno ani neškemral o život. Jen projevoval urputnou bolest, která snad bude ztišena brzkou smrtí. Jeho řev byl přitom natolik mučivý, že i strážci v chodbách skřípali zuby, jak ječení nebralo konce. Křikem otupělí ještě snášeli mráz, jenž se linul zvenčí a před kterým je nedokázala ochránit ani hrubá kožešina. Stále však bylo lepší stát zde za dveřmi a hlídat, než být tím zoufalcem uvnitř.

Dívka přistoupila ke čtveřici ozbrojené kopím a velmi se jí protivilo, že se o ně podroušeni opírají a zdejší teplota jim křiví postoj. Nedostalo se jí tak úcty, na níž byla zvyklá. Jejich soužení ji nezajímalo, sama bosa v lehkém hávu se mohla zkroušeným statným mužům vysmát. I jejich psychické únavě, kterou jim neuznala, přestože si nemusela vyslechnout celý, hodiny trvající, proces jako oni.

Jen jednomu z nich by dokázala odpustit. Dívala se na něj intenzivně a tvrdý obrys čelisti, který na něm milovala, v ní vlídnil všechny nároky. Dotkla se jeho brady, čímž více zpozorněl, a pokračovala k líci, na které ponechala dlaň. S jejím dotykem se do strážného okamžitě vlilo žehnající živé teplo, které se mu rozprostřelo v končetinách a zmírnilo tak jeho nepohodlí. Ovšem jen to tělesné. Přesto se s vděkem usmál. Hřejivou dívčí ruku uchopil a pokorně sklonil čelo na její hřbet.

To dívku jenom navnadilo a přiblížila se, aby dostala větší poděkování. Strážný pochopil, vzal dívku do náruče, avšak očekávané políbení bylo ihned zmařeno další vlnou křiku. Během něj strážný bolestně zavřel oči a jen trnul. Když úpění utichlo, opět se na dívku zadíval, ale k něžnostem se již neměl.

„Prosím, zastav to,“ zašeptal.

Dotčena neuspokojenou touhou z něj strhla ruce a svou zlost směřovala k dění za dveřmi. Vešla rázně dovnitř a přistoupila ke zkrvavenému tělu, které ještě včera připomínalo deritského krále. Ve vlastních výměšcích zde sebou opakovaně škubal, jak nemilosrdné výboje mu procházely útrobami. Žádný člověk by takové týrání nepřežil. Jeho však cosi nepřirozeného drželo naživu. Někdo jej stále ještě potřeboval při vědomí.

To ji ale v rozhořčení už nezajímalo. Rozmáchla se, aby mu zasadila poslední ránu.

„SONA!!!“ zaznělo na ni z kouta.

Tvrdý, přísný ženský hlas skrz ni prolétl jako ostří a nedovolil, aby dokončila svůj úmysl.

„Nemáš nic!“ obrátila se vztekle za tím, kdo ji zastavil.

„On povolí,“ ozvalo se nazpátek.

„Už povolil všechno, co měl,“ ohrnula nos nad lidskou hromádkou v krvi a výkalech. „Jenom se vyžíváš! Jsi naprosto neschopný!“

Upřela zrak na onu postavu v přítmí, které přes kápi nebylo vidět do obličeje. Byli tady sami a žádná obhajoba od ní nepřicházela.

„Nevidíš nic!“ přisadila.

Zahalená osoba vyzařovala napětí, které ji uspokojilo. Měla pravdu. Otočila se tedy na trpícího nebožáka a chystala se ho sežehnout s tím, že teď už nic namítáno nebude, avšak její společnost byla rychlejší. Zpod pláště vylétl do muže mohutný blesk, který všechno ukončil.

Dívka čekala, že jí to potěšení přenecháno nebude, ale stačilo, že již bylo ticho. Nechala si proto komentáře pro sebe a dívala se, jak osoba v plášti odchází.

„Ukliďte to,“ slyšela ji poroučet strážným, po čemž jeden z nich jí do kápě něco zašeptal. To onu osobu rozrušilo a okamžitě vyrazila pryč.

Dívka ještě setrvala v mučírně a sledovala, jak strážní balí mrtvého krále do pláten. Poté si zavolala svého milého stranou a vyzvídala od něj, co to bylo za důležitou zprávu.

„Pátá legie našla nějakou ženu, kterou věznili, protože ji posednul zlý démon. Prý ji drží v kobce už přes dvě stě let a nestárne. Báli se ji zabít, aby se po smrti nevrátila a neproklela město,“ prozradil. „Mohla by to být ona.“

Dívka nad tou informací pobledla.

„Sorin?“ chytil ji, jestli je v pořádku.

Rychle se mu vyvlekla a rozeběhla se chodbou za osobou v plášti. Ještě ji zvládla dohnat před komnatami, kde měli nečekaný nález držet.

„A tohle jsi neviděl?!“ přihnala se rozhořčená. „Vidíš vůbec něco?!“

„Ticho!“ pokoušela se osoba umlčet dívčina drzá ústa. „Soustřeď se!“

„Já se mám soustředit?! Co je to za ženskou?!“

„To zjistíme.“

„Zjistíme?! To je docela málo na tvé schopnosti!“

„To stačí, Sorin!“ nemínila se osoba s dívkou dohadovat. „Budoucnost není napsaná kniha! Už jsem ti to řekl! Mění se!“ Obrátila se ke dveřím a do hlasu se jí vlila nejistota. „Něco se stalo… Nevím, kdo to je. Musím ji vidět. Musíme počkat, až se hmota ustálí, pak… bude čitelnější. Udělali jsme v posledních dnech příliš.“

Jenže v dívce dál vřela nespokojenost a těm blábolům nevěřila. Obávala se svého tušení. Následovala proto osobu do komnat, aby si mohla nalezeného zajatce také prohlédnout. Zůstala však raději blízko východu mezi několika přihlížejícími.

V komnatách vprostřed místnosti drželi strážní v pokleku zuboženou deritku, která dosud odevzdaně vyčkávala na svůj úděl. Když spatřila osobu zahalenou pláštěm, poznala, že přišel někdo důležitý, a do očí se jí prodral strach. Ten ještě zesílil, když si ona osoba plášť sundala. Odhalila se tak před ní vysoká žena velmi tvrdých rysů s význačným tetováním po celém těle včetně dominujícího znaku bohyně Sheeny na hrudi.

Byla to samotná Nejvyšší kněžka Iliánů, kteří přitáhli od jihu dobýt severní Levu. Poznala ji, protože slyšela ve vězení, jak si hlídači povídají mezi sebou o probíhající válce a jak jsou proti příchozímu národu bezmocní. Vyslechla si, že Iliáni mají na své straně bohy, kteří jim do bitev propůjčují síly živlů. Derité tak místo boje bezmocně umírají v ohních, které by lidská ruka nikdy nebyla schopna stvořit.

Slyšela také, že jejich symbolem je slunce překryté stínem s paprsky a jejich vůdkyně, Nejvyšší kněžka, má jeden takový vyryt mezi prsy. Podle těch strašných historek nečekala nic jiného, než že si Iliáni deritské území rychle podmaní a všechny obyvatele vybijí. Co ale žádají teď od ní, netušila. Jen když viděla Nejvyšší kněžku na vlastní oči, děsila se její moci. Mnohem více, než svého šílenství – démona – který ji nenechal od dětství na pokoji. Prokletí, jež dostala od své pomatené čarodějné matky.

Kněžka se přiblížila k zajatkyni a chopila se roztřesené deritské paže. Strážní ustoupili a nechali kněžku, aby ji pozvedla na nohy. Deritka se sotva držela, ale navzdory zděšení jí dodával kněžčin pohled sílu. Jako by dokázala ovládat člověka pouhou vůlí. Třes tak v ní rychle ustal a kněžka měla brzy deritku plně pod kontrolou.

Poté kněžka promluvila několik vět jazykem, který byl pro deritku naprosto nesrozumitelný. Nejen pro ni, ale i téměř pro všechny kolem. Ne však pro démona, který se v deritce těmi slovy počal probouzet do takové síly, až nebyla při sobě samé.

A přesně v onom okamžiku, kdy zajatkyně svému vnitřnímu démonovi podlehla, se v jejích očích objevily slzy a jako probuzena z předlouhého těžkého snu nevěřícně kněžce ohmatávala obličej. Jen stěží rozpoznávala to, co jí bylo právě řečeno. Kněžka musela deritku podepřít objetím dříve, než se v těch silných emocích zhroutí. Nikdo tak v místnosti nepochyboval, že je kněžkou utěšována právě ta, kterou tolik hledali.

Radost všech přihlížejících na sebe nenechala dlouho čekat, jen dívka vzadu u dveří neustále něco v sobě dusila. Sledovala znechuceně, jak se deritka ke kněžce láskyplně choulí a odpor se v ní ještě zvedl, jakmile tu podřadnou, špinavou věc kněžka oblažila svými rty.

„Proč je v deritovi?!“ zasáhla ostře do jejich polibku a všichni s autoritou jejího hlasu utichli.

Kněžka se za dívkou obrátila s čitelnou výtkou za nepřátelské chování.

„To není důležité,“ odpověděla a vrátila se pozorností k deritce. Prohlédla ji: „Najdeme ti někoho čistého. Za pár generací to nebude znát.“

Deritka nerozuměla, proč taková otázka padla a o čem se zde mluví. Stále opojena radostným zázrakem ale nemohla z nazlobeného děvčete spustit oči. Něco jí na jejím projevu přišlo důvěrně známé. Opustila proto kněžčinu náruč a vydala se k ní. Přistoupila k ní opatrně, pomalu, a snažila se rozpomenout.

„Rhewi?“ zeptala se a nadějí zalapala po dechu.

Jenže tím dívku jen neskutečně podráždila. V momentě jí zarudly tváře a uražena na deritku vyhrkla: „Tak na něj si vzpomeneš jako první?! To JÁ jsem tady byla první!“

„Sona?!“ nevěřila deritka a pohlédla na kněžku, která přikývla. „Sorin,“ vydechla do slz. Ignorovala dívčiny pohoršené tváře a chtěla se jí také se stejným štěstím dotknout, avšak dívka ve svém odmítnutí před ní ustoupila.

Když deritka viděla, že dívka o kontakt nestojí, své ruce bolestně stáhla. Věděla, co nevyřešeného mezi nimi vězí. Ty chvíle, kdy ji naposledy viděla, se navracely do mysli. Stejně tak bolest, kterou si kvůli tomu tehdy prožila.

„Proč jsi nám to udělala, Sorin?“ nezmohla se deritka ve vzpomínkách na nic jiného. „Proč?“

Dívka mlčela a svým výrazem dávala najevo, že nic vysvětlovat nebude. Deritku tak s tichem přepadly další, strachem opředené myšlenky. Rozhlédla se po ostatních hledajíc další tvář: „A Rhewi? Kde je Rhewi?!“

„To ještě nevíme,“ zasáhla kněžka deritku špatnou zprávou a raději jí znovu poskytla oporu. „Neboj se. Najdeme ho…“

Tyto poslední věty dívka slyšela už jen tlumeně z chodby. Nevydržela své rozhořčení a unikla z komnat. Spěchala za svým vyvoleným a v srdci ji drásal deritčin výstup. Ovládla ji taková citová bouře, že po jejích horkých nohách přeskakovaly zlostné plamínky. Míjela pochodeň za pochodní a jejich světlo střídavě prozařovalo zaslzený obraz.

A jak prchala, chodba byla čím dál jasnější, až se z temného podzemního prostoru staly stíny korun stromů a ze světel loučí sluneční záře prosvítající skrz jejich větve. Celý pohyb se postupně proměnil a během několika okamžiků byla z prchající Sorin znovu Sheena. Odnášena na nosítkách ze sendorských zahrad, vracející se po omdlení k sobě…

AAA

„Já vím, strejdo, ale opravdu… jen tam bylo moc chodů. Přejedla jsem se, a pak to ostré slunce… Víš, že nejsem na tyhle věci zvyklá,“ klidnila Sheena Maria po telefonu. Ležela doma v posteli a měla za sebou tvrdě prospanou noc. „I lékař říkal, že mi nic není. Teď odešel, můžeš zavolat jemu. Cítím se už dobře, stačilo se vyspat.“

„Dobře, sluníčko, ale slib mi, že ještě zůstaneš ležet. Fakt nechci, abys někam šla,“ staral se Mario.

„Ne, prosím, musím do školy,“ naléhala Sheena v hlase a shlédla k rozevřené učebnici na svých stehnech. „Potřebuji si jen něco zjistit. Pak se omluvím a půjdu domů odpočívat, jo?“

„Co se děje?“ vnímal její rozechvělost.

„Nic, jen… Já nevím. Mám teď nějaké divné sny a… já nevím.“

„Jaké sny?“ zajímal se, ale Sheena mlčela. „Nedělá ti něco Sorin?“ znervózněl, když stále nic neslyšel.

„Já nevím –“

„Zůstaň doma, sluníčko,“ zastavil ji přísně. Očekával už jen výmluvy. „Zítra přijedu.“

Sheena se nadechla k námitce, ale nakonec byla ráda: „Dobře, strejdo. Přijeď. Chtěla bych… chtěla bych ti něco říct. Ale… až budeme spolu.“

„V noci sedám na letadlo a v sedm budu tam,“ řekl.

„Tak jo,“ souhlasila a ještě se sluchátkem u ucha přemýšlela. 

Mario čekal rozloučení, ale místo toho znovu spustila: „Strejdo?“

„Ano?“

„Byli někdy Nositelé na Iliánu?“

„To se ptáš ty mě? Nejsi náhodou největší odborník na Iliány v celém vesmíru?“

Sheena zvolnila do úsměvu: „To je pan Elbrow.“

„Tak proč se nezeptáš jeho?“

„Něco mě v noci napadlo… ale už odjel i s Elenorou,“ vysvětlila. „Budou teď pár dní bez spojení. Asi budu muset počkat.“

„No já vím jen to, co se učilo ve škole, Sheenuško. A to jenom, co se bralo v zimě, když dějinářka nenosila pěkný průhledný halenky. Moc ti neporadím, promiň. Ale můžu zkusit zavolat třeba do archeologického ústavu, co ty na to? Seženu někoho, s kým by sis mohla o tom popovídat.“

„No… tak jo, ale ještě s tím počkej. Vysvětlím ti to, až přijedeš.“

„Souvisí to nějak s těmi sny?“ napadlo ho.

Sheena si dala dlouhou pauzu, než se teskně ozvala: „Přijeď, jo?“

„Jo,“ ujistil a rozhodl se už nic nevyzvídat. „A ty lež.“

„Dobře.“

Sheena se po hovoru vrátila k učebnici, která se jí mezi tenkými stehny již svévolně propadala. Byla to stará učebnice dějin, ze které se před pěti lety učila se slečnou Vodner. Hledala v ní souvislosti posledních zjevení Sorininy paměti. Byla si jistá, že muž, jehož mučivou smrt viděla, byl KhaMaran, poslední deritský král, o kterém se u večeře zmínil pan Elbrow. Těsně předtím, než omdlela, jí vrtalo hlavou, proč jej nezná. Nedivila se proto, že kolaps ji vrhnul právě do těchto vzpomínek. Sorin moc dobře věděla, co byl KhaMaran zač, a všechny neklidné pocity u večeře měly své vysvětlení.

To již bylo Sheeně jasné, třebaže Sorin od probuzení zarytě mlčela. Nepotřebovala její stvrzení, zrovna jeden malý důkaz právě držela. Nechápala, jak si toho mohla tehdy nevšimnout, ale v knize chybělo několik listů. Byly důkladně vytrženy, avšak čísla stran nemohla lhát. Musela být stejně nepozorná, jako slečna Vodner, jež opakovaně během dopoledne usínala a nechávala ji látku vypracovávat samotnou.

U Sorin si ale nemohla být jistá ničím. Možná, i kdyby si vytržených stránek bývala všimla, bylo to období, kdy Sorin ještě nepovažovala za hrozbu, která by chtěla něco skrývat. Sorin mohla klidně v paměti desetileté Sheeny zamíchat karty, aby nevěděla, že se o KhaMaranovi vůbec něco učí. Nemělo tedy smysl zabývat se tím, jak k tomu došlo, ale pokud se Sorin opravdu pokusila takhle zastínit nějakou podstatnou etapu svého působení v historii Levy, nebyl to od ní zrovna nejlepší nápad. Jen zapříčinila, že Sheena byla o to odhodlanější zjistit o KhaMaranovi všechno.

A v tom odhodlání jako by ji vesmír víc než podporoval. Ač se fyzicky cítila osláblá, ta krátká ztráta vědomí v sendorských zahradách jí nečekaně projasnila hlavu. Poměrně jistě teď skládala příchozí střípky svých posledních snů a byla udivená, jak zřetelně si vybavuje i dřívější podivná snění. Sorin po svém návratu neměla najednou tolik mentálního prostoru pod kontrolou a Sheena díky tomu zažívala velkou vnitřní sílu. Byla to příležitost, kterou nesměla promarnit.

‚Proč jsi ty stránky vytrhla, Sorin?‘ zněla nekompromisně.

Sorinina hra na ticho ji vytáčela. Věděla, že Sorin jenom čeká, až se situace uklidní a ona opět ztratí pozornost. Pak se nanovo rozprostře do vědomí a spustí své zastírání, díky kterému si za nějaký čas nebude něčeho vědoma.

‚Chci to vědět!‘ nehodlala nechat Sorin na pokoji.

Také ale nemínila čekat v posteli a jen na Sorin naprázdno naléhat. Ať už Mariovi řekla, co řekla, oblékla se a vyrazila do školy. Třeba najde v knihovně o KhaMaranovi něco, od čeho se ji Sorin snaží odvést.

Během cesty do školy se pak Sheena neodbytně pokoušela dál Sorin provokovat dalšími otázkami. Zdálo se však, že nemá slabinu. Sorin bylo jedno, co si Sheena ze snů vyvozuje a čím vyhrožuje. Čas hrál v její prospěch. KhaMaran, vraždění deritů nebo spojitost s Nejvyšší kněžkou ji nechávaly chladnou.

Jenže to trvalo jen do chvíle, než Sheena pomyslela na jedno jméno, které si pamatovala nejen z onoho nedávného snu ale i ze snu, jenž měla u mámy v nemocnici. Rhewi. Rozpoznala jemné zachvění, které se nepodařilo Sorin zadržet, a okamžitě se ho chytila.

‚Kdo je Rhewi?‘ zastavila se Sheena před školou. ‚Kdo je Rhewi, Sorin?!‘

Byla velmi neústupná a potlačované Sorininy emoce jí rychle rozhodily tlak. Sheena si s každou další takovou reakcí byla jistější, že je na správné stopě.

‚Kdo je Rhewi, Sorin?! Chci to vědět! Zjistím to s tebou, nebo bez tebe!‘

„Sheeno?“ ozvalo se za ní.

Byl to Peeter, který Sheenu už nějakou dobu pozoroval, jak tady stojí ponořená do svého světa a nevnímá, že se prostor před školou už vylidnil. Začínal mít o Sheenu obavy, příliš dobře ale se svou starostí nepochodil. Sheena se za jeho hlasem prudce otočila a hned na něj vystartovala:

„Proč se se mnou nebavíš?!“

Skoro z ní vyšlehly plameny a Peeter bojácně ustoupil. Netušil, co si Sheena týdny o jeho chování ve škole domýšlela. Její otázka mu nedávala smysl. Kdy se s ní nebavil?

„Ty se na mě zlobíš?“ zeptal se opatrně jako nešťastné dítě.

„ANO! Štveš mě!“

Peeterův obličej se ještě smutněji protáhl: „Proč?“

„Protože –“ stáhla Sheena ublížená ústa. Místo vysvětlování vypálila: „Protože proto! Nech mě! Nechci s tebou mluvit, mám na tebe vztek!“

Zmatený Peeter nestačil zírat. Marně pátral, co udělal špatně. Kdyby aspoň tušil, proč má Sheena vztek. Další „Proč?“ by teď ale nemuselo dopadnout nejlépe. Sebral tak ještě zbytek odvahy a pokusil se použít to, co na Sheenu zabralo minule. Nastavil rozevřenou dlaň, aby mu svůj vztek dala.

Do Sheeniny nálady se ale ani tímhle netrefil. Když rozpoznala, na co čeká, zasyčela: „Řekla jsem ti, že to není vtipné!“

Peeter toho ihned nechal a nyní jí ten nepodařený vtip i věřil. Pochopil, že bude lepší vysmahnout dříve, než ho usmaží sama. I bez ohně jí to šlo dobře a než zažívat rozohněnou Sheenu, to by si raději zvolil oheň skutečný.

Nakonec měl ale štěstí, že je ve svých prožitcích dobře čitelný. Peeter nepatřil k těm, kteří mají něco jiného ve tváři než v nitru. Celou svou bytostí, především svýma mentolovýma očima, dokonale ztvárňoval jak překvapený, zmatený a nešťastný se z Sheenina chování cítí.

„Počkej,“ zastavil Sheenu jeho výraz při odchodu a zněla najednou docela jinak. Možná to opravdu trochu přehání a nemusí tady na Peetera štěkat. Kdyby nebylo Sorin, nebyla by v ráži vůbec. Chvíli tak omluvně mlčela, a pak se s pohledem na jeho tašku zeptala: „Máš tam dějiny?“

„Jo.“

„Můžu?“

Půjčila si Peeterovou učebnici a zašla s ní za roh školy ke kolárně, kde se usadila na zídku. Pustila se pozorně do kapitol o osídlování Levy, údajné sebevraždě deritského krále KhaMarana a období, během kterého byli derité odvedeni ze Zimních ostrovů do giramských dolů. Byla plně soustředěná do stránek, které postrádala ve své učebnici, a ani nevnímala, že si Peeter sedl vedle ní. Ale to nevadilo, protože on byl zase tak soustředěný na ni, že nevnímal, že má již dávno sedět ve třídě. Všechno kolem školy utichlo a jen oni dva zůstali tady venku.

Sheenu nevyrušilo ani slunce opírající se nepříjemně do bílých stran. Urputně mhouřila na písmenka očka a četla. Peeter si tak mohl Sheenu zblízka prohlížet a nedovolil si ani dýchat, aby neprozradil své okukování.

A že pro něj bylo na co koukat. Ono slunce nejen kreslilo do Sheenina čela protivné zamračení, ale také prozařovalo její zlatobílé jemné vlasy, že téměř prosvítaly. Pod silným světlem se navíc Sheeně vytrácely i již tak těžko rozpoznatelné řasy s obočím, až se jevila ve slunečním svitu takřka lysá. A neuvěřitelně křídově bledá. Peeter se nemohl té neobyčejnosti vynadívat. Všechno na ní bylo ojedinělé, včetně nevýrazných tenkých rtíků, které mizely pokaždé, když se nad něčím zamyslela. Vypadala tak neochvějně chytře a skálopevně, navzdory tomu jak drobná a křehká fyzicky byla.

Nebylo proto pro něj lehké odhadnout, zdali by si Sheena přála poroučet celému světu, nebo se ukrývat pod ramenem nějakého kluka. Přál si samozřejmě to druhé, přestože silně pochyboval, že by zrovna to jeho rameno mohlo takový úkol zastoupit. Myšlenky se mu tím dokola smutně stáčely k sobě samému, dokud Sheena nedočetla poslední řádek a neodtrhla zrak od učebnice. Chytila nalepeného zvědavce při činu a odtáhla se, co tak na ni zírá.

„Nazdar hrdličky,“ houkla jim do napětí Tana. Málem z toho oba poskočili. „To je moje místo, tady se nechoďte olizovat.“

„My nejsme žádné hrdličky!“ pobouřilo Sheenu.

Tana se uchechtla nad tou bleskovou odpovědí a studem ve tvářích obou přistižených: „Dobře jsi to potvrdila!“

Opřela se vedle nich ramenem o dveře kolárny a zapálila si.

„Co tu kutíte?“ zajímalo ji.

„Jen jsem chtěl Sheeně říct, že letos přesunují turnaj už na první měsíc letní triády,“ objasnil Peeter svůj původní záměr a odsunul se od Sheeny ještě dále všímaje si jejího podráždění.

„Jaký turnaj?“ nerozuměla Tana.

„Turnaj Nositelů,“ upřesnil a obrátil se na Sheenu. „Půjdeš tam?“

„Jako ona?!“ měla Tana rázem na rtech výsměch. „Aby šla s někým bojovat? Tenhle ustrašený sopel?“

„Přestaň s tím soplem!“ nelíbilo se Sheeně.

„Sheena je dobrá!“ bránil Peeter svou favoritku.

„Jako v čem?!“ odfrkla Tana pochybně.

„Porazila vážně dobré Nositele!“

„Nikoho neporazila, ty génie! Má jenom Levana, který to všechno umí!“ začínalo Tanu štvát, jak si Peeter Sheenu maluje. „A co je bez něj?!“

„No dovol!“ nadzvedlo Sheenu.

„Nedovolím!“ obula se Tana do Sheeny tvrdě. „Myslím to vážně. Co jsi bez těch ohňů? Jenom ulízaný namyšlený sopel v drahých botech!“

„Nejsem pro tebe žádný sopel!“

„No pro mě teda rozhodně jsi,“ natáhla si Tana rovnou jeden z nosu do pusy a plivla ho záměrně Sheeně těsně k botám.

„Takovýhle!“ ukázala na zem.

„Přestaň!“ vyskočila Sheena a postavila se k Taně odvážně čelem.

„Nebo co?! Dáš mi pěstí? Tak pojď, zkus si to,“ nastavovala se. „Ukaž, jak se pereš. Zatím jsem akorát viděla, jak se hroutíš z polívky a slunka.“

Sheena již z Tany zlostí pukala, ale stále se dokázala držet.

„Já se neperu! Nejsem neurvalý primitiv jako ty!“ odmítla.

„A proč ses tak hezky zvedla? Abys ukázala, jak jsi vysoká, soplíku?“

„PŘESTAŇ!“

Ale Tanu to jen bavilo. Založila ruce a začala v klidu houpavě opakovat: „So–ple, so–ple, so–ple, so–ple, so–ple, so–ple, so–ple…“

Sledovala přitom Sheenu, kdy bude mít dost. Ta se ani nehnula, zato Peeter s nesrozumitelným hlesnutím náhle vylétl ze svého posedu a vrhnul se Taně po zádech.

„Co děláš?!“ jančila Tana, zatímco ji Peeter popadl za mikinu a o něco se snažil. Rozmáchla se, aby ho odpálkovala, když vtom na svém rukávu zaregistrovala dým.

„UÁÁÁ!“ zařvala, rychle ze sebe mikinu strhla a hodila ji na zem. „Kurva, kurva, kurva!“ udupávala oheň. „Ještě někde? Ještě někde?!“ točila se dokola a snažila se prohlédnout.

„Ne, ne, dobrý… dobrý!“ uklidňoval ji Peeter.

Tana se zastavila. Zhluboka si oddychla. Při pohledu na překvapenou Sheenu se v ní ale všechno zvedlo: 

„JSI NORMÁLNÍ?!!! CHCEŠ MĚ ZABÍT?!!!“

„Promiň, promiň, já nechtěla… já –“ byla Sheena sama vyděšená, co její pocity způsobily. „To samo…“

„To to neumíš ovládat?!!“ křičela Tana dál.

„Omlouvám se, je to těžké!“ bránila se Sheena téměř v slzách z pomyšlení, jak by taková věc mohla dopadnout.

„Já tě taky umím srazit a zlomit ti vaz, ale to neznamená, že to udělám! Tak mám snad nad sebou nějakou kontrolu, ne?!!“

„CO se to tady děje?!!!“ přerušil je jeden z učitelů, který se přišel za křikem podívat.

Dívky se tak v pár minutách ocitly na lavici v sekretariátě ředitelny a čekaly, kdy přijdou na řadu. Ředitel Rawson si jako první vzal pochopitelně na paškál povahově nejslabší článek, který by pověděl nejvíce. A jak Tana, tak Sheena doufaly, že Peeter bude zapírat.

Spolu o tom ale nemluvily. Nemluvily vůbec. Každá seděla na opačné straně lavice, Tana naštvaně hleděla z okna a Sheena s výčitkami sledovala tichou práci sekretářky. Ráda by oheň na mikině přišila Sorin, ale věděla, že tentokrát měla vše ve své moci. Opravdu chtěla Taně tolik ublížit, že ji zapálila? Přece si je vědoma, jak nebezpečnou schopnost má. Kdy se stala kopií lhostejné Sorin, aby oheň použila proti člověku?

Z mohutných polstrovaných dveří vyšel ředitel Rawson a vyprovodil Peetera ze sekretariátu. Když se za Peeterem zavřelo, holky se a sebe podívaly, která půjde první. Ani jednu ale Rawson nevyzval. Potěžkal si Taninu mikinu, kterou dostal od učitele, a obrátil se k lavici.

„Co mi k tomu řeknete, slečno Taris?“ zeptal se a nechal, aby se mikina před Sheenou zhoupla hezky natočená vypálenou dírou.

Sheena provinile k Rawsonovi vzhlédla a neměla žádnou obhajobu. Domluva mezi ní a ředitelem o užívání nositelských schopností byla daná. Nedokázala nic říct, jen myslela na to, jak do této školy už nebude moci docházet.

„To není její práce,“ ozvala se Tana.

Rawson překvapen tím, co slyší, přistoupil blíže.

„Ne?“ pochyboval.

„Ne,“ odsekla mu Tana tónem, že se ptá hloupě. „To já ji zapálila.“

Rawson se na její drzost zamračil, avšak přihrávku využil.

„Opravdu? A čím?“ zkoušel ji.

Tana se na okamžik zamyslela, a pak, ač viditelně nerada, vytáhla ze zadní kapsy zapalovač a před Rawsonem s ním symbolicky zaškrtala. 

Rawson jí zapalovač výchovně sebral, dal si ho do saka a znovu k ní natáhl prázdnou dlaň. Mlčky se protivila, co očekává, ale nakonec vytáhla z kapsáčů i krabičku cigaret a podala mu ji.

I tak mu vysvětlení nestačilo.

„Chtěla jsem, aby mi něco z těch svých superschopností ukázala. Třeba něco zapálila. Nabídla jsem jí mikinu. Nechtěla, protože to tu dělat nesmí, tak jsem ji z prdele zapálila sama.“

„Z prdele…“ zopakoval Rawson.

„Jo… demonstrativně, chápete… abych jí ukázala, že na tom nic není zapálit mikinu. To umím taky.“

„Demonstrativně…“ bručel. „Ano, nic na tom není, slečno Tamishi, co kdybyste příště třeba ukázkově podpálila rovnou celou školu? Abyste nebyla od slečny Taris nějak pozadu.“

„To můžu?“ přidrzle se Tana usmála a rošťáctví se jí zablýsklo v očích.

Tím už Rawson nebyl ochoten marnit čas. Nekonečných tahanic s Tanou si užíval v průběhu roku dost.

„A co jste tam vlastně s Peeterem Remonym prováděla?“ vrátil se tedy k Sheeně. „Co jste tam dělala vy, Tano, je zřejmé. Nemyslete si, že se to k panu Elbrowovi nedostane,“ dodal k Taně a pokračoval, „ale vám nerozumím. Taková vzorná studentka a taháte se s chlapci za školu?! Od vás bych to nečekal.“

„Já se netahala –“ kuňkla Sheena.

„Ne?“ nevěřil.

Sheena umlkla. Oproti Taně neuměla být při výslechu uvolněná. Snažila se něco si pro Rawsona vymyslet, ale čišela z ní jen bezradnost.

„Četla si tam,“ vstoupila jim opět do toho Tana.

„Ve dvou…“ poznamenal, že si snad z něj dívky dělají legraci.

„No jeho knížku,“ vysvětlovala Tana jako nejjasnější věc.

„Četla si tam jeho knížku…,“ zamumlal si Rawson pro sebe. „Tak se tomu teď říká?“

„Ne, fakt! Prostě je tak zabržděná, že si s klukem nanejvýš čte knížku.“

„Půjčila jsem si od něj učebnici, pane řediteli,“ přebrala si Sheena raději slovo zpátky. „Potřebovala jsem si nastudovat starší látku a tu svou jsem nemohla doma najít. Začetla jsem se a zapomněla na čas, omlouvám se. Peeter tam se mnou zůstal a čekal, až mu ji vrátím. Je to moje vina.“

„Aha…,“ mručel Rawson stále dost nespokojen. „A pak jste pořád nevěděla o čase, když se přišla slečna Tamishi dohadovat o mikině?“

Sheena se na moment zarazila a bez dalších výmluv hlesla: „Ano.“

„Hmm,“ zaznělo v Rawsonovi zklamání. Historka mu však přišla uspokojivě úplná. „Běžte,“ zamračen pobídl a dívky na nic nečekaly.

Měřil si obě pohledem, dokud nevyklouzly na chodbu a Sheenu ještě ve dveřích zastavil: 

„Vašemu otci jsem se nedovolal, ale příště pro vás platí to samé. Ať se to již neopakuje, nebo se zasadím o to, aby byl plně informován a neminul vás postih.“

„Ano, pane řediteli,“ přijala Sheena poslušně a spěchala za Tanou.

Ta již měla velký náskok a Sheena ji dohnala až v liduprázdném koridoru daleko od ředitelny. Zůstávala ale raději krok za ní. Tana nevypadala, že by se chtěla s Sheenou ještě nějak vybavovat. Navíc v hlavní hale překvapivě změnila kurz. Místo, aby šla do třídy, zabočila k východu.

Sheena se v hale zastavila a hleděla na mizící Tanu, jestli se úplně nezbláznila. To si troufá jít znovu ven? Zvědavost ale byla silnější, a tak za Tanou po chvíli přeci jen vyběhla.

Tana dorazila znovu ke svému místečku u kolárny a z jedné z objemných kapes u kolenou vytáhla krabičku.

„Vždyť jsi je dala Rawsonovi,“ nechápala Sheena.

„Mám záložní,“ mrkla Tana s úsměvem. Dala si cigaretu do úst, zastrčila balíček zpátky. Poté prohmatala své pozadí: „Ale zapalovač jsem měla jenom jeden.“

Zvedla zrak od kalhot a zamrkala. Měla přímo u nosu Sheenin prst, který jí Sheena nastavila před obličej. Okamžik nerozuměla, ale pak se nad jeho nehtem objevil malý plamének.

„Héééj,“ zvolala nadšeně a zapálila si. „Tak to je drsný!“

Spokojeně si vyfoukla a usadila se na zídku. Koukala na postávající Sheenu, která se nějaký čas tvářila, že by měla ještě něco na srdci, ale moc se k tomu neměla.

„Máš pravdu, neumím to moc ovládat,“ přiznala Taně nakonec.

„Hm,“ pokývla Tana, „Ale s tím prstem, to je dobrý. To by se mi líbilo umět. Nesnáším, jak furt hledám oheň. Nikdy nevím, kam jsem si ten bazmek založila.“

Usmála se, ale poznala, že Sheena nechce tohle téma odlehčit.

„No prostě moc řešíš, co lidi říkaj,“ vyhověla jí. „Je lehký tě nasrat. Co ti je po tom, že ti někdo nadává do soplu. Je to jenom slovo.“

„Je to nechutné,“ ohradila se Sheena.

„Ne, není to nechutné, je to jen řada písmenek –“

„Hlásek,“ přerušila ji Sheena.

Tana se na Sheenu podívala, že je skutečně na zabití.

„Pokud to vyslovuješ, tak by bylo přesnější říkat hlásek. Kdybys to třeba psala –“ hájila si Sheena svou poznámku.

„Skončilas?“ zavrčela Tana.

„Jo.“

Tana nevěřícně vzdychla.

„Prostě je to jenom slovo. Není to nechutné. Chceš vidět, co je nechutné?“ začala si do pusy natahovat obsah svého nosu.

„Nééé, prosím, nedělej to!“ odtáhla se Sheena a trpěla.

„No tak ne,“ pohodila Tana rameny a polkla, načež vyprskla smíchy nad znechucením, které se Sheeně vykreslilo ve tváři.

„Ty jsi příšerná!“ šklebila se Sheena.

„Já vím,“ řekla Tana pyšně. Natáhla se na zídku a zavřela oči. Věnovala se svému lebedění, než bude zmařeno přestávkou. Nebo Sheenou…

„Ale ta mikina mě vskutku mrzí, promiň,“ ozvala se Sheena po chvíli. „Koupím ti novou.“

„Raději ne,“ zamručela Tana na to. „Ještě by byla ze stejné řady, jako tvoje boty.“

„Co máš neustále proti mým botám?!“

Tana své oči zase líně otevřela: „Jsou to arnovky, zlato.“

„No a?“ prohlédla si Sheena nápis A.R.N.

„Víš, kolik stojí?“

Sheena zavrtěla hlavou.

„Moje máma by na ně dělala půl roku, kdybychom nežraly. A ty si tu v tom chodíš jako primadona.“

„Vážně?“ překvapilo Sheenu.

„Jo. Všecko, co máš dneska na sobě, by pozvalo celou školu na oběd.“

„To jsem nevěděla,“ zněla Sheena pohnutě. „Nikdy jsem si oblečení nekupovala.“

„Nikdy jsi nebyla v obchodě?!“

„To jo, ale… no vlastně ne. Máma mi oblečení vždycky přinesla. Nechtěla jsem tam chodit. Chodily jsme akorát do divadla, do kina, nebo na zmrzlinu,“ vysvětlovala. „Byla jsem ráda doma.“

Tana takového podivína nepobírala. Ale tu nevědomost jí věřila.

„Prostě tu v tom nechoď. Stačí, že záříš už těma vlasama. Proč myslíš, že se s Elen v autě převlíkáme? Nechcem tu s tím nikoho srát. I jak tu vykupuješ každej den sladkosti. Cucáš si tu sama v koutě karamelky a necháš ostatní civět. Vykrmuješ si akorát Judin, která to fakt nepotřebuje. Zajdi si někdy do toho děcáku a pochopíš, proč tě tu nikdo nemá rád.“

Sheena stála jako opařená. O čem to Tana mluví? Nikdy si nevšimla, že by ji spolužáci neměli rádi. Nějak zvlášť se s ní nebavili, ale že by se někomu kromě Nell vyloženě nelíbila? Takovou pověst rozhodně nechtěla. Není žádná namyšlená nanynka! Zamračila se, vytáhla z tašky nůžky, zula jednu ze svých drahých bot a začala s ní něco provádět.

Tana zvědavě zaostřila, co dělá, a když rozpoznala, že nůžkami pižlá onen proklatý nápis, rozchechtala se: 

„Jo, to tomu fakt pomůže. Už to nebudou arnovky, budou to debilní arnovky.“

Ale Sheena odhodlaně oběma botám značku odpárala.

„Tak!“ vydechla spokojeně. „Teď to jsou jen kecky.“

Tana pobavena vrtěla hlavou: „Ne. Teď to vypadá, že si je můžeš nejen dovolit koupit, ale i klidně kdykoliv zničit. Mělas je radši někomu dát.“

„A on by s nimi blbě nevypadal?“

„Ne. Někdo jiný by s nima vypadal stylově.“

To už bylo na Sheeninu logiku příliš. Vzdala svou snahu udělat něco podle Tany správně a naštěstí si už ani žádný další její názor vyslechnout nestihla. Ve škole se rozeznělo oznámení první přestávky a Sheena si uvědomila, že je nejvyšší čas se do budovy vrátit. Především se konečně vydat do knihovny, jak měla původně v plánu.

„Nevíš, kdy bych mohla pana Elbrowa zastihnout aspoň na telefonu?“ optala se Tany ještě před odchodem.

„Nemám páru. Možná příští týden?“

„Potřebovala bych se ho na něco zeptat. Myslíš, že bys mu mohla tohle přečíst, jestli neví, co to je?“ odtrhla Sheena list ze sešitku a napsala na něj několik písmen. „Možná je to iliánsky.“

Tana lístek převzala a zahýbala při čtení rty: „Rhewi.“ 

Pozvedla obočí a užaslá zvolala: „Nó! To je to slovo! Na tohle jsme se chtěly zeptat my tebe!“

„Cože?“

„No to jsi řekla ty, než ses vyvrátila.“

„Opravdu?“ divila se Sheena.

„No jo. Čumělas na tu trávu, jako by to byla nějaká děsná hrůza, a pak jsi řekla cosik, co znělo jako tohle a bum. Rozplácla ses jak žába,“ vyprávěla, jenže Sheena si nic z toho nepamatovala. „Hádaly jsme se s Elen, co jsi tím myslela. Ale líbilo se nám to, tak jsme mu tak začaly říkat.“

„Komu?“ nerozuměla Sheena.

„No přece tomu strašidlu,“ nechápala Tana, jak může být Sheena tak mimo. „Kreslí nám tyhle věci na trávu pořád. Vypadala jsi, jako bys věděla, co to je. Elen si myslí, žes to řekla na ten obrázek. Že to, co nakreslil, je Rhewi. Ale střihly jsme si a já vyhrála, takže je to jméno pro strašidlo. Teď máme doma Rhewiho.“

V Sheeně vystřeloval tlak do nebes a měla v hrudi hotové energetické vlnobití. Slyšet to slovo opakovaně bylo pro Sorin už nesnesitelné.

„Aha,“ špitla v lehké závrati, „Tak já…,“ naznačila, že se vzdálí, „půjdu se podívat do knihovny jestli… jestli něco nenajdu.“

Ponechala Tanu u kolárny a doploužila se pomalu ke schodům hlavního vstupu. Hlava se jí točila čím dál více, jak byla Sorin neklidná. Nenechala se tím ale odradit. Usilovně vzpomínala na chvíli, ve které stála před ledovými šmouhami. Co se jí tak mohlo mihnout myslí, že tohle vypustila z pusy? Nedokázala si však už ani vybavit, jak ten obrazec v trávě vypadal. Její paměť počala blednout.

Vkročila do školy a mezi dětmi zahlédla u nástěnky Peetera, jenž ji starostlivě vyhlížel. S tím si vybavila, že se naposledy zmiňoval o turnaji, který se letos koná o něco dříve, a že ho zajímalo, zdali půjde. Díky tomu, aniž by chtěla, byla od jeho otázky o letošní účasti skokem u svého prvního turnaje. U svého strachu vůbec kdy znovu do arény vkročit. U Maraiy, která byla poslána, aby ji zlikvidovala.

Marain led mohl být osudný. Sheeně se s úzkostí promítalo, jak byla Maraiou v aréně sražena na kolena a spoutána mrazivými pouty. Na rozdíl od posledních chvil v Sendoru byly tyhle zážitky i po letech až příliš čerstvé a jasné. Každou vteřinu v iglú, nejútrpnější čas, jaký kdy prožila, by mohla popsat do každého detailu, včetně prazvláštního sněhového poprašku na okraji oněch pout. Pamatovala si ten sníh, protože byl z velkých vloček, jež měly všechny stejný vzor, stejný tvar. Nevypadal jako ten, který zažila tady v Hertisu. Takový by nikdy nenapadal z mraků. Byl jako od nějakého umělce, nepřirozený a naprosto přesný.

A vtom Sheeně došlo, co to na tom obrazci v trávě v sendorských zahradách rozpoznala. Tu umělost ve struktuře zamražené rosy. Žádné dílo smyšleného strašidla.

‚Je to Levan,‘ dobrala se odpovědi. ‚Je to ledový Levan bez Nositele.‘

  • Rhewi
  • Číst druhý díl