Návrat na hlavní stránku

Řetízek

Dcera svého otce – kapitola třicátá pátá

„Nevíš, kde je Max?“ sháněl se Peeter po Maxovi u Sheeniny třídy.

Natrefil tam pouze na Nell, které by se neptal, pokud by se necítil v největší tísni. Opatrně ji oslovil, přestože věděl, že s Maxem dobrý měsíc nemluví. Tedy – kéž by spolu nemluvili. Bylo by to rozhodně lepší než to zlostné síření, které mezi sebou vedou, kdykoliv se potkají.

Nell spěchala ze třídy se svou písemkou z matematiky a zastavovat kvůli Peeterovi nechtěla. Byla zaskočena špatnou známkou, čímž už tak byla dost podrážděná, ještě než dostala Peeterovu otázku.

„Nevím! Nezajímá mě! Zkus nějakou pizdu s cigárama!“ minula ho.

Jinou odpověď vlastně ani nečekal. I tak si pohoršil podruhé:

„A Sheena? Nevíš, jestli už šla domů?“

Nell se za ním obrátila, zdali ho nemá začít škrtit.

„Ne!“ štěkla a pokusila se mu vytratit.

Peeter se Nell ale nepouštěl a doháněl ji celou chodbu. Ta jej vnímala za patami a doufala, že se už na nic nebude ptát. Byla již kousek od kabinetu učitele matematiky, a tak přibrzdila, aby Peetera už poslala někam, když vtom ve stejnou chvíli zahlédla jeho vytouženého parťáka.

„Tady ho máš,“ řekla s dávkou hlasitého opovržení.

Max, ke kterému nemilý tón dolehl, jí oplatil stejně laděný obličej. Na její písemku v ruce utrousil:

„Jestli si jdeš stěžovat Moldenovi, tak sis měla vzít kratší tričko.“

Nell nad Maxem ohrnula nos a první větu k němu polkla. Vzala za kliku dveří kabinetu a s otevřením na něj sykla: „Trhni si, debile.“

A zmizela uvnitř.

Peeter jako pravidelný svědek jejich svárů jen smutně mlčky počkal, až Max vyšumí. Pak, aby si nemyslel, že tady stojí jen tak, připomněl:

„Večer letíme do Setenu. Sheena má zítra ty narozeniny.“

„Nepovídej,“ zabručel Max.

„Jo… letíme… už večer,“ potvrdil Peeter. „A Sheena má narozeniny.“

„Já vím, vole, říkáš to pět dní dokola!“ ztrácel Max trpělivost.

„Já vím,“ nedal si Peeter říct. „A proto to říkám. Zítra je ten turnaj.“

Max se na něj zamračil, jestli nechce ránu. Pak ho ale trklo, co se mu snažil celou dobu Peeter naznačit. Hned mu obličej povolil.

„Nezapomněl jsi na to, že ne?“ zeptal se Peeter na jeho výraz.

„Jasně že ne,“ zahrál Max pohotově. „Vždyť je zítra ten turnaj a Sheena má ty… narozeniny.“

„Takže ten dárek máš?“ rozjasnil se Peeter.

Max zamyšleně utichl.

„Pracuju na tom,“ ujišťoval, „ale budu ho mít až večer. Dám ti ho, než pojedeš.“

Tomu Peeter moc nevěřil, ale Max slíbil „do turnaje“, a to se počítá.

Natěšeně se tedy usmál: „Díky, brácho!“

Otočil se na patě a vydal se najít Sheenu, aby se domluvili na odletu.

Max ho však ještě přibrzdil: „Ale nějaký záložní plán máš, že jo?“

„Asi jo… asi mám,“ řekl Peeter. „Něco jsem vymyslel, ale nevím, jestli se jí to bude líbit… tak to určitě večer měj, jo?! Ale fakticky!“

„Jasně,“ pokyvoval Max hlavou jako nic a nechal Peetera odejít.

„Do prdele,“ zaklel si pro sebe, jen co byl Peeter z doslechu.

Rozhlédl se bezradně po chodbě. Teď aby Sheenu sháněl taky, navíc ještě nějak, aby o tom Peeter nevěděl. Úplně mu ten blábol, který slíbil, vypadl z hlavy.

Prošel se dvěma patry školy po místech, kde by Sheenu předpokládal, ale neuspěl. Při zpáteční cestě však zavadil očima o Tanu, která se u své skřínky chystala k odchodu domů. Sklesle si tam bez nálady cpala věci do polic a byla přitom viditelně duší nepřítomná. Tušil, že s tím bude mít něco společného, a už jen proto se k ní moc přibližovat nechtěl. Jen ten Peeter a jeho zklamání ho pálilo více.

„Čau, Tano,“ přistoupil k ní a zněl přesně tak, jak sám nesnáší.

Tanu tím překvapil. Koukala, co tady dělá, a hrdlo se jí začalo z jeho upřených modrých očí stahovat.

„Jsi na mě nasraná?“ zeptal se jako první.

Tana zavrtěla hlavou.

„To je fajn,“ opřel se dlaní o vedlejší skřínku a přemýšlel, jak by situaci šikovně uhladil. „Hele, já… prostě tohle dolejzání nesnáším.“

„Pochopila jsem,“ řekla Tana prázdně.

„Fajn, tak… dobrý?“

„Moc ne,“ vrátila se Tana zrakem do skřínky. Měla co dělat, aby se mu teď, v područí svých pocitů, nezavěsila na krk. Snažila se předstírat, že má ještě hodně práce a nechala ho vedle sebe stát.

Max pochopil, že to nebude mít snadné. Už plánoval, že by bylo lepší sehnat si třeba Judin. Ale vzpomněl si na dobu, kdy Tana přišla do sirotčince a dalo se s ní v klidu mluvit bez těchhle emotivních výlevů.

„Proč máš na sobě ty maskáče, když jsi taková slepice,“ řekl.

„Cože?“ nevěřila Tana, že se do ní pouští, aniž by cokoliv řekla.

„To tě Elbrow tak rozesrala? Byla s tebou sranda, než ses tam napakovala. Teď aby ti člověk nic neřekl, aby ses nekácela!“

„Nikdo se nekácí! Říkej si, co chceš, je mi to u prdele!“ odsekla mu.

„Fakt?! Je ti to u prdele?! Tak co teď brečíš?!“ poukázal na její nezřetelné nabírání, které držela pod kontrolou. Ne však pro Maxe.

Tana na okamžik utichla a snažila se zahnat i to málo, co ji prozrazovalo. Trefil se ale do ní skvěle.

„Víš co, Maxi?! Možná to nevíš, protože ta tvoje kravská Nell je bezcitná mrcha, které na tobě nezáleží, ale takhle to vypadá, když pošleš do hajzlu někoho, kdo tě fakt miluje! Je kurva normální, že si zabrečí!“

„Ale hovno,“ odsekl Max. „Akorát tě sere, že se z tebe neposeru, jak bys chtěla. Kde vůbec bereš tyhle sračky? Přestaň chodit s těma blbkama do knihovny. Přece nebudeš vyndaná jako támhlety,“ podíval na hlouček dívek, které na Maxovi mohly nechat oči. „Fakt jsem myslel, že jsi jiná.“

Tana si prohlédla dívky, o kterých mluvil. Už jen s tím jejich hloupým pohihňáváním bylo urážlivé takové srovnání. Jak to může o ní říct? Copak nevidí, jak se od nich liší? Tyhle holky ho neznají a malují si nějakého prince. To ona o něm ví úplně všechno a skutečně ho miluje – a to je velký rozdíl! Možná na něj taky někdy zbožně kouká, ale taková otravná rozplývající se nána mimo realitu zase není. Nebo že by…?

I kdyby. Cítila se do něj takový blázen, že si neuměla představit, že by o něj někdy přestala stát. S tou neodbytnou touhou ve tváři se na něj zase upnula pohledem.

Max z toho ale chytal jen kopřivku: „Nebuď vadná!“

Tana však další zásah už čekala a nechtěla se v tom více máčet. Začala si sesbírávat své věci a v hlavě jí pěnil celý rozhovor. Proč vůbec za ní chodí a reje do ní, jako by neměl nic lepšího na práci? Dala mu snad důvod myslet si, že by měl ještě něco přijít dovysvětlit? V té jeho snaze ji přesvědčit, aby byla jiná, jí něco nehrálo. Navíc na to, že nemá zájem, tady postává nějak dlouho. Proč už nejde a řeší, jestli zrovna ona je, nebo není vadná?

„Cos mi vlastně chtěl?“ zastavila se.

„Nic. Potřeboval jsem s něčím píchnout. Myslel jsem ale, že už seš normální a vysrala ses na to,“ řekl a naznačil, že půjde.

„Tak počkej…“ chytala se Tana naděje.

Potlačila naráz všechno v sobě a předvedla přerod v pohodářku.

„Tak já na to seru,“ měla jasno. „Tak… dobrý?“ nastavila pěst.

Max pohlédl na Taninu ruku a cítil, jak zoufale chce šanci. Měl z toho špatný pocit. Určitě se řítí do maléru. Doteď Tanu nechtěl ani za kamarádku. Pořád se na něj i přes tuhle snahu dívala, jako by ho chtěla sníst celého i s oblečením.

Přesto svolil, díky čemuž si i on poprvé zažil Tanin bolestivý pozdrav pěstí. Oproti Sheeně ho ale ustál bez problémů a ta nečekaná drsnost ho naopak mile překvapila. Ačkoliv Tanu znal a věděl, že není žádným jemným děvčetem, udivilo ho, že ani na něj jako zamilovaná nejde vůbec něžně. Hned ho tím zaujala. Takový typ holky ne­holky vlastně nikdy blíže nepoznal. Díky tomu mu problesklo hlavou, že jak je Tana po něm hladová a s ničím se nepáře, tak by i ten sex s ní mohl být docela zajímavý. Kdyby ovšem nebyl za tak vysokou cenu…

„Tak s čím potřebuješ píchnout?“ připomněla mu natěšená, když se dlouho po spřátelení nevymáčkl.

S tím, co mu zrovna běželo myslí, a jistými abstinenčními příznaky po rozchodu s Nell, neměl daleko k tomu, aby ji zatáhl do kumbálu za rohem. Musel se ale pro tentokrát překonat.

„Potřeboval bych… ehm… Bavíš se teď dost s Sheenou, že jo?“

Tana pozvedla obočí.

„No… ani ne… to Elen ji tahá pořád… někde. Já s ní vlastně vůbec nejsem,“ zatloukala šprta ve svém rajónu.

„Aha… hm, tak nic,“ byl zklamán. Tolik energie vydal zbytečně.

„Proč?“ napnula uši.

„Ále… zítra má narozeniny. Potřeboval bych jí sehnat něco… něco, po čem se úplně posere blahem. Nevíš o něčem, co má fakt ráda?“

Tana však neměla ponětí o širším kontextu. Slyšet z Maxových úst, které chtěla líbat, věty o Sheeně, byl pro ni tvrdý zásah zčista jasna. Když navíc viděla, jaký má upřímný zájem protivnou deritku potěšit, nedokázala říct už vůbec nic. Něco v jejím srdci umučením pošlo.

AAA

O pár minut dříve…

Zatímco se Max pokoušel z Tany získat něco o Sheeniných zájmech, Peeterovi se podařilo najít Sheenu před školou. Sama tady na Tanu čekala s úmyslem domluvit se na večerním odletu, a tak byla ráda, že Peetera jako dalšího člena výpravy alespoň nemusí shánět.

Tany ale dlouho nikde nebyl konec. Sheena z toho přicházela o trpělivost a ani s Peeterem si nechtěla povídat. Když ještě zmínil její narozeniny, kyselila se, že by ji snad nějakým dárkem i urazil. Zatím tedy Peeter raději nic o svém dárku nevyzradil, a to i proto, že ještě netušil, s čím dorazí Max.

Tana se nakonec objevila, ale k Sheeně s Peeterem nemířila. V zamyšlení došla k hlavní cestě, a aniž by si všimla těch dvou u školy, nastoupila do přistaveného auta.

Zmatená Sheena přiběhla k cestě, než stihla zavřít.

„Tano!“ zastavila ji.

Tana se z auta na Sheenu zatvářila jako na nejotravnějšího člověka.

„Co ten večer?“ naklonila se Sheena dovnitř.

„Co večer?“ nerozuměla Tana.

„No v kolik se sejdeme na letišti.“

„Já nevím… v devět?“ lhostejně odbyla.

„V devět?! To je natěsno, nemyslíš? Raději dříve, ne? Aby se někdo nezpozdil a neuletělo nám to.“

Tana se ještě více zamračila.

„Hlavně, ať to tobě neuletí,“ sykla a málem jí zabouchla nos do dveří.

Sheena udiveně zamrkala do vánku, který vytvořil ráznou tečku jejich rozpravy. Co to mělo znamenat?

‚Je naštvaná?‘ pomyslela, zatímco sledovala odjíždějící vůz.

‚Znovu – nejsem tvůj inteligentní zapalovač a nebudu ti dělat radar na emoce,‘ odřekla jí Sorin. ‚Myslím, že zrovna tahle ti to nijak neskrývala.‘

‚Proč?‘ nechápala, co Taně provedla.

‚Protože je náctiletá husa jako ty. Proto,‘ nezajímalo Sorin.

Proč je ale Sorin podrážděná, bylo Sheeně jasnější. Ode dne, co upozornila na Eleninu přetvářku, jí Sheena nedala pokoj a velmi se zajímala o tuto její rozlišovací schopnost. Postupně se už vyptávala Sorin pokaždé, kdykoliv se jí někdo nezdál.

A ještě včera byla Sorin ochotna se podělit a říci Sheeně, zdali se dotyčný přetvařuje. Ale dnes již ne. Dnes i na Sorin působil blížící se turnaj a všechny její odpovědi nasákly napětím. To se v Sheeně odráželo natolik, že se nedokázala usmát ani na nebohého Peetera, který se ji snažil potěšit narozeninami. Jeho něžnou pozornost sice vnímala, ale nebyla schopna mu milou tvář oplácet, když má před sebou takovou zkoušku.

„Co se stalo?“ zaslechla od něj, když k cestě dorazil také, ale úmyslně později. Za špatně naladěnou Tanou se tak vehementně nehrnul.

„To vážně nevím,“ řekla Sheena stále zaražená.

S dalším pohledem na hodinky však už řešila něco jiného.

„Promiň, ale budu muset domů. Tak před devátou, ano?“ řekla.

„Počkej, půjdu s tebou,“ pokoušel se Peeter její spěch ubrzdit.

„To je dobré,“ odmítla ho a přeběhla cestu nechávajíce ho za sebou.

„A nechceš se sejít večer u lavičky dřív? Můžeme se k letišti projít… spolu…“ zavolal na Sheenu ještě, ale Sheena se na druhé straně za ním jen neurčitě ohlédla.

Nevěděl, co to bylo za odpověď, ale zanechala v něm pocit, že si o takových věcech s Sheenou může nechat jenom zdát. Hleděl smutně, jak se mu vzdaluje, a všechno v něm z toho ztěžklo. Zklamaně vyrazil k sirotčinci úplně jinou cestou, aby ji náhodou někde nedohnal.

Narazil díky tomu za obchodem na Maxe a jejich partu, kde se zrovna kluci přetahovali, kdo bude dneska na hřišti v bráně. Ani jejich vtipné handrkování s kopanci ho ale nepřimělo zůstat a připojit se. Stál při nich zasněný a poprvé se mezi svými přáteli cítil sám.

„Valíš domů?“ zeptal se Max na jeho zamlklý obličej, který se pořád natáčel kamsi k parku.

„Jo,“ odpověděl a bral to jako svolení se od party vzdálit.

„Hm… Vem mi to,“ hodil po něm Max svou brašnu s tím, že si tady ještě pobudou. A když už měl tak skvělý nápad, zasypali Peetera i ostatní svými věcmi. Peeter ověšen několika taškami odevzdaně pokývl a loudavým krokem se vydal k domovu.

„Hele, brácho,“ doběhl ho Max po chvíli se svědomím na rtech, „já ten dárek asi posral.“

Peeter si prohlédl Maxovo napjaté vyčkávání.

„To je jedno,“ hlesl mu na to prázdně a šel.

AAA

O pár minut později…

Sheena dorazila kvapem do bytu a ani se za ní nezabouchly dveře a už stála v kuchyni před šachovnicí. Očima ji prolétla a stav hry ji probodl v hrudníku. Už zase. Už zase se na ní nic nepohnulo. Po návštěvě strýce Maria rozestavěla figurky znovu, jak s otcem skončili, ale další dny ubíhaly a na šachovnici pouze sedal prach. Otec v jejich hře nepokračoval.

Sheena přesto pokaždé po škole dobíhala domů co nejdříve v naději, že se otec třeba jen kvůli něčemu zdržel. Ale když už tomu byl více než týden, stvrzovalo se jí, že trvající absence jeho tahu není známkou náhody. Pochopila, že je odpovědí na jiný tah, který v jejich osobní partii provedla. Nemělo už smysl namlouvat si něco jiného.

S přicházejícím brekem z dennodenního roztrpčení vešla do obýváku a pohlédla na hodiny. Chtěla, aby otec jasně přes kameru viděl, že jí je jeho mlčení líto. Cožpak nechápe, proč s Mariem souhlasila?

„Tati, já jsem tím přece nechtěla říct, že máš být mrtvý!“ naříkala na hodiny. „Prostě jen nevím, kde jsi a kdy se vrátíš, rozumíš mi?! Nikdo to neví! Hledají tě a ty… je ti jedno, co se nám tady děje! Že nám třeba chybíš… A já vůbec nevím, co tím vším myslíš… Proč se schováváš?! Nechtěla jsem, abys se mnou přestal hrát, chtěla jsem jen… chtěla jsem…“

‚Sheeno, mluvíš na hodiny…‘ vstoupila jí do toho Sorin otráveně.

Sheena však vzlykala dál s vyčítavou myšlenkou, jak Sorin nemá ani trochu pochopení pro její situaci.

Pak ale pocítila, jak doslovně svou poznámku myslela.

Polekaná vzhlédla k hodinám: „Není tam?!“

‚Není tam,‘ potvrdila Sorin.

„Ne…“ popadla Sheena židli a vysápala se za nimi.

Strhla hodiny ze skříně a zjistila, že veškeré otcovo zařízení, které do ní bylo instalováno, je pryč. To ji úplně zděsilo. Seskočila dolů a pohlédla na knihovnu nad televizí, ve které mezi knihami měla být také zastrčena další kamera. I tam zůstalo prázdné místo.

„Ne…“ pustila se do knihovny a začala vyhazovat obsah všech polic na zem. Strhávala knihu za knihou a srdce jí bušilo na poplach.

Bylo zřejmé, že žádná sledovací technika se už v knihovně nenachází, přesto nepřestávala knihy shazovat, dokud s jednou z nich nepřistálo na skleněný konferenční stůl i cosi kovového. Až výrazný zvuk jeho dopadu přerušil Sheenino běsnění a ta se za ním prudce ohlédla. Okamžitě předmět rozpoznala a v tu ránu by se v ní člověk krve nedořezal. Byl to hrubý pánský řetízek, ve kterém poznala ozdobu, jež jí na přelomu roku o půlnoci v lese drtila líc. Patřila muži, jehož úděsnou smrt v plamenech měla doteď jen za jeden ze svých zlých snů…

AAA

Šestého dne prvního měsíce letní triády roku 392 se konala v Setenu významná událost, která měla uzavřít jednu z rozsáhlých kapitol historie Nositelů v Areneánu. Byl jím úplně poslední ročník Turnaje Nositelů, jenž se výjimečně přesunul na dřívější termín a to přesně na patnácté narozeniny Sheeny Taris.

Mohlo by se to považovat za roztomilou hříčku osudu, ale já o tom s povědomím o celém našem příběhu silně pochybuji. Nedivila bych se, kdyby někdo vyloženě zorganizoval takový předstih a to kvůli Sheeně samotné. A samozřejmě i kvůli lidem, kteří se kolem Sheeny tehdy pohybovali a zahrnovali ji do svých životů.

Ten někdo, koho mám na mysli, uměl být totiž velmi pečlivý a nenápadný. Dlouhá léta pracoval na tom, aby tento den nastal a aby všichni aktéři jeho plánů měli v tuto dobu nasazeno ve své hlavě přesně to, co potřeboval. Zvládl je všechny stáhnout v jeden den do jediné budovy Arény Nositelů i navzdory tomu, že mnozí z nich neměli s turnajem nic společného. A sám se tam s nimi setkal. S každým zvlášť v ten pravý čas.

Turnaj tak posloužil nejen ke svému oficiálnímu účelu – k rozloučení se s Nositeli, kteří příští rok již nebudou moci opustit nově vznikající stát Derigot – ale také k vyřízení několika záležitostí mocných mužů, kteří o tom v předvečer turnaje neměli tušení. O nadcházejícím čase měl přehled pouze onen jediný, jenž očekával od svého velkého díla první ovoce.

Ani Sheena, která chtěla na turnaji jen zastrašit strážné Nositele v čele s Karou, nevěděla, co se kolem ní spřádá. Shoda data s jejími narozeninami ji nezaujala, třebaže jí tato skutečnost byla Peeterem připomínána dokola. Soustředila se týdny pouze na turnaj a zdálo se, že by nic nemohlo být teď důležitější.

Celý turnaj byl však rázem nepodstatný, když objevila ve svém bytě nezaměnitelný pánský řetízek. Šokovaná jej sebrala a strnule si prohlížela usvědčující předmět hrůzné noci, který jí jako odnikud přistál na konferenčním stolku. Jeho silná oka se jí přitom přelévala přes prsty a ona nedokázala svou myslí pojmout, že se jej vůbec dotýká. Jak to, že existuje? Vždyť zůstala doma a o půlnoci nikam nešla. Byla to jen noční můra z puštěné televize, která se vytratila s ránem.

Bylo to zkrátka nemožné. Všechno, co si o té procházce pamatovala, bylo pod rouškou jasného snění. Hertis s aurou poletujících lampiónů, mráz na mýtině, její ohníčky pro štěstí a pak… ten muž, který… Ne. I s takovým hmotným důkazem před očima by Sheena přísahala, že se to neudálo. Bylo to naprosto neskutečné. Nepřijatelné.

Pomalu se posadila na pohovku a po minuty jí nic nedávalo smysl. Nebylo to sice poprvé, kdy byla její paměť Sorininou snahou nějak pozměněna, ale nyní nešlo o chybějící vteřiny, o nejasnou souslednost. Sheena měla naprostou jistotu o neexistenci několika hodin silných zážitků. A když se tehdy ráno probudila, nebylo ani jediné nesrovnalosti, která by jí mohla napovědět, že je klamána. Jen ta modřina na tváři od rohu knížky. Ta jí zůstala společně s tísnivým pocitem, že to knížkou nebylo. Dlouho poté ještě cítila ruku toho muže na svých ústech a bolest, kterou jí jeho ozdoba na zápěstí způsobila a za kterou zaplatil životem.

Řetízek, jenž jí ve snu nejvíce ublížil, si proto pamatovala neomylně. Nikde jinde takový nikdy neviděla. To nemohla popřít. Ona ani Sorin. Jenže jak se Sorin jenom podařilo tuto noc tak precizně zamést, že ani teď nedokázala Sheena s jistotou říci, že někam šla?

Sheena zůstávala s řetízkem na pohovce a zlomeně Sorin vyčítala, jak jí mohla tohle udělat. Někoho skrze ni zavraždit a ještě jí pozměnit paměť, aby o tom nevěděla. Nechala ji tady po světě chodit jako nevědomého vraha a bylo jí jedno, jaké by to mohlo mít následky. Co když tam ještě jeho tělo je? Už je to tak dlouho. Tohle by nikdy nepřipustila. Nemusely se takhle bránit. Mohly utéct a nechat ho být. Mohly na něj někoho zavolat. Ale Sorin… ta nikdy pro mírnější řešení nebyla. Zabila ho a ještě si to užila. Sheena si dobře pamatovala, jaká pomstychtivá slast od ní během toho jimi proudila.

Sheeně se tak jen připomnělo, jak umí být Sorin krutá a podlá. Nejen k okolním lidem, ale i k tomu, kdo ho nosí, když je schopna uvrhnout ho do tak nebezpečných klamů. Protože – jestliže tato noc nebyla snem, kolik ještě takových snů se reálně odehrálo? A kolik z toho, co má za reálné, jsou jen její sny?

Taková Sorinina schopnost pozměnit celé vnímání Sheenu velmi vyděsila. Nevěděla, jak by se mohla proti takovému zásahu do paměti bránit. Podle čeho by vůbec zjistila, co je pravda? Poslouchala tady měsíce od Sorin sladké řeči o lásce a domově, kterým pro ni je, a přitom, kdo ví jak dlouho, z ní Sorin dělá ovládanou schránku pro své choutky. Třeba i ta cesta nahoru na mýtinu byl Sorinin záměr, aby se dostala ke svému potěšení. K zabíjení těch, které má jen za ubožáky. Sorin musela vědět, že jsou tím mužem pronásledovány, a přesto dovolila, aby se s ním ocitly na takové samotě. Hodilo se jí, že zde nebude mít pro svůj čin svědky. Jistě cítila jeho násilnou povahu a očekávala, že se Sheena bude bát a při tom strachu bude snadnější její vědomí přebrat.

Od Sorin však žádné vyjádření k řetízku nepadlo. Blížil se večer, čas do odletu ubíhal a u Sheeny rozhodně nepřicházelo v úvahu se na nějaký turnaj vydat. Třebaže ho sama navrhla, nemohla si být jistá, jestli i toto nebyl výsledek Sorininy manipulace a zdali nemá na turnaji nějaké své tajné cíle.

Ale ačkoliv Sorin dokázala v Sheeně ani nedutat, svou nervozitu již neskryla. Ne kvůli obviňování a nabádání k obhajobě, kterou nechtěla vést, ale protože chybělo málo, aby veškerý trénink posledních dnů vyšel vniveč. Když už tedy bylo vidno, že je Sheena rozhodnuta nikam neletět, Sorin neměla příliš na výběr.

‚Sheeno, nechme tohle téma na později,‘ navrhovala smířlivě.

‚To nemyslíš vážně, Sorin! Co jsi to tam, u Lin-Chua, v noci udělala?!‘

‚Vždyť to víš. Už sis to sama řekla. Upálila jsem jednoho ubožáka a šla si lehnout,‘ pověděla Sorin jako nic. ‚Měla jsem špatný den a už mě unavovalo, jak za námi chodí. Bez něj je na světě líp.‘

‚A to mi řekneš jenom tak?!‘

‚A jak ti to mám říct?‘ řekla Sorin. ‚Udělala jsem to. Tak mi řekni, co chceš slyšet, já to řeknu a poběžíme.‘

Sheena založila ruce a zapřela se do pohovky.

‚Ty víš, co to bylo za chlapa,‘ zlehčovala Sorin jeho smrt.

‚Ne, nevím, co to bylo za chlapa, a ty taky ne! Nemůžeš takhle o někom rozhodovat, Sorin! Mohl mít rodinu, děti… ani nevíš, co nám chtěl!‘

‚Nech si ty žvásty, Sheeno.‘

‚Žvásty?! A že si je necháváš ty!‘ čílila se Sheena. ‚Teď mě odbydeš, že mám žvásty?! A co takhle nějaký proslov, Sorin?! Nemíváš je špatné, abych si myslela, že jsi strašně správná. Co takhle nějakou přednášku o pravdě a absurditě… něco, co zní hrozně dobře a přesvědčivě. Pojď, přesvědč mě, že život a smrt chápu špatně. Nikdy ti nedělalo problém hájit si svoje vraždění a teď mi k tomu nemáš, co říct?!‘

Sorin chvíli napjatě mlčela.

‚Nemám,‘ řekla.

‚Pak ale nikam nepojedeme!‘ zatrhla Sheena.

To se ale Sorin vpravdě nehodilo.

‚Časem by nám dělal problémy, tak jsem ho uklidila, dokud se nikdo nedívá. Chránila jsem nás. Kdybychom ho potkaly někde jinde a musely se mu bránit, mohlo by to na nás přitáhnout pozornost. A tu nepotřebujeme. Takhle tam nikdo nebyl a je od něj klid.‘

‚A mě jsi s tím oklamala, protože –‘

‚Protože ze všeho děláš vědu, moralistko. Není jednoduché s tebou tady přežívat, ničemu nechceš porozumět. Jen, co jsi viděla kus hloupého kovu, už jsi na mě myslela zase jako na někoho, kdo by rád chodil po světě a upálil každého na potkání. K čemu by mi takový svět asi byl, kdyby tady nikdo nežil?! Jen se snažím držet od tebe ty, co nám chtějí ublížit. A on byl jedním z nich. A přijdou další, jestli teď nezvedneš zadek a nepůjdeš na to letiště! Máme tam úkol, Sheeno!‘

Sheena pohlédla na hodiny a znervózněla. Taky se bála, že by propásnutím turnaje přišla o jedinou šanci předejít případné návštěvě strážnými Nositeli. Byl nejvyšší čas to vyřešit, nebo si to nechat napotom.

‚Chci své vzpomínky zpátky,‘ podmínila svůj odchod.

‚To už nepůjde,‘ zamítla Sorin. ‚Je to pryč.‘

‚Chci celou noc tak, jak byla, Sorin!‘

‚Nerozuměla jsi? Je to pryč!‘

‚Ne. Je to pryč jenom u mne. Ty si to pamatuješ. Dej mi to.‘

Sorin ale byla neoblomná a Sheena se s tím nehodlala smířit.

‚Fajn. V tom případě si na to vzpomenu sama,‘ rozhodla se. ‚Tak, jako na Rhewiho. Budu tu sedět, dokud se mi nezjeví, cos tam dělala.‘

A i když nebyla zrovna ve stavu, že by se Sorin splývala, pokoušela se do ní proniknout.

‚Nedělej to,‘ zastavila ji Sorin hned zpočátku.

‚Proč? Nelíbilo by se ti, kdyby se mi to povedlo?‘

‚Tobě by se to nelíbilo,‘ řekla.

Nad tím ale Sheena jen odfrkla.

‚Myslím to vážně, Sheeno.‘

‚Věděla jsem, že to nebude všechno. O něco ti jde! Snad si nemyslíš, že to teď nechám jen tak?‘ nevěřila Sheena. ‚Chci to vědět!‘

‚Ne, nechceš,‘ opáčila Sorin stejně jistě.

Sheena se hořce pousmála: ‚A teď začneš s tím, že víš lépe, co chci?‘

Sorin se zamyslela.

‚Mohla bych… Ale pojďme na to letiště. Nechci tě teď o něčem přesvědčovat. Teď je před námi turnaj a já si nechci něco vymýšlet jenom, abych tě od toho odvedla. Probereme to potom. Slibuji. Budem o tom mluvit třeba rok, ale teď se potřebuji soustředit na ty zápasy. Jde i o tvůj krk Sheeno, mohla by ses proto teď zvednout a pro jednou v životě mi věřit?‘

‚Ne…‘ cítila Sheena, že už je příliš nejistá. ‚Nemůžu ti věřit, když vím, že mi něco nechceš říct.‘

Sorin už byla bezradná.

‚A co když ti nechci něco říct, protože mi věříš?‘ zaznělo od ní tajemně.

A jak to řekla, Sheena v tom náhle zaznamenala cosi povědomého. Vrátil se k ní kousek z noci, který jí dal pocit, že Sorin nemluví hlouposti. Chtěla se rozpomenout více, ale Sorin ji do toho rychle vstupovala.

‚Sheeno…‘

‚Ne… tys…,‘ sevřelo se Sheeně u srdce, když další záblesky přicházely. ‚To TY! Viděla jsem to!‘

‚Sheeno…‘

‚Pamatuju si to! Ty… ty… ovládala jsi mě! Já…‘

Sheena utichla. Vybavil se jí obličej onoho muže. Měla ruce na jeho břiše a vpouštěla do něj bezcitně žár. Nedokázala přestat. Ovládlo ji slastné vzrušení z takové pomsty. Přesně takové, jaké zná u Sorin.

Když se ale vzpomínka stávala celistvější, její chování nebylo dál pro Sorin typické. Když všechen ten vztek na muži svými plameny vybila, zvedla se a při pohledu na něj ji přepadla hrůza. Ne z něj. Ze sebe.

Než se nadála, měla Sheena další vzpomínky, jak prchala lesem hlouběji do jeho temnoty, co nejdál od svého činu. Slzela a klopýtala. Ve svém vrávorání se odírala o kůry stromů, až jeden kmen znavena objala a sesunula se po něm do jehličí. Tam celá roztřesená se divoce snažila setřít si ulpělý popel z tváře, jako by se takhle mohla zbavit nánosu viny, který právě obtěžkal její duši.

„Zabila jsem ho… zabila jsem ho…“ naříkala přitom v nepříčetném záchvatu zarývajíce si nehty do vlasů. Slyšela Sorin, jak ji klidní, ale plakala tam u kořenů ještě dlouho, než si přiznala, co se stalo…

Pak byly vzpomínky opět zpřetrhané. Nebylo jasné, kdy tak udělala, ale vrátila se na mýtinu pro bundu, přičemž žhnoucí mužské torzo obešla obloukem. Nepřestávala se přitom za ním ohlížet a myslet na to, že by se ho měla nějak zbavit. Nakonec ho tam ale nechala a rozutíkala se domů.

Od toho, co o sobě zjistila, už ale utéct nemohla. Protože možná to byla Sorin, která zažehla první plameny na jeho nohou a osvobodila je z jeho sevření, ale byla to Sheena, jež ho pak nechtěla ničeho ušetřit. Opájena silou, kterou měla k dispozici, stála tvrdě nad násilníkem jako žalobce, soudce a posléze i kat…

‚Udělala jsi, co by udělal každý,‘ komentovala Sorin. ‚Bránila ses.‘

‚Ne,‘ nepřipouštěla si Sheena. ‚Nebránila jsem se. Mohla jsem utéct, když mě nechal. Pustil mě a já… upálila jsem ho.‘

‚Tak mohla jsi ho tam nechat hořet a utéct… ale co s takovou sviní na tomhle světě? Ty víš, že by se vrátil. Nebo si myslíš, že by se ti za to nepřišel pomstít? Ponížení nepřátelé se nikdy nenechávají naživu, Sheeno. Vracejí se a chtějí svou splátku.‘

‚Nejsem vrah, Sorin,‘ vložila Sheena tvář do dlaní.

‚To taky nikdo neříká. Jsi jenom člověk, Sheeno. Přestaň si už o sobě dělat takové iluze! Nejsi žádná mírumilovná bytost, co chce celé dny hladit koťátka. Jsi člověk! S chtivostí, nenávistí a násilím, které k tomu patří. Nedovolila jsi mu žít, protože když tě držel a cítila jsi jeho ruku na prsou a slyšela ten jeho chlípný hlas, zatímco ti zacpával pusu, věděla jsi, že by tě klidně znásilnil, rozřezal, a ještě se navíc smál. Vnímala jsi v něm tu stvůru a na obranu se probudila ta v tobě.

Protože – když tě někdo takhle drží, Sheeno, když ti tohle dojde, když tě někdo napadne – nebudeš šetřit nikdy nikoho. Nechtěla jsi jenom, aby tě nechal. Nestačilo ti to. Chtěla jsi, aby chcípnul za to, co si k tobě dovolil. Chtěla ses na to dívat. A taky jsi chtěla, aby si to prožil v těch nejkrutějších bolestech. Teď už to tak možná nevnímáš, ale v té chvíli jsi to tak chtěla. Tolik tě vyděsil. Tolik násilnosti jsi v něm rozpoznala, že byl pro tebe někdo, kdo si nezaslouží žít za to, že dokáže takhle ubližovat.

Ale říkám ti – je to normální. Je to věc přežití. Idealizuješ se zbytečně. A taky se zbytečně odsuzuješ. Nemusíš být vrah, abys zabila. Stačí mnohem míň, než co ti dělal on, abys neměla slitování. Je to v tobě. Ať si myslíš, že jsi třeba svatá a nikoho nechceš zranit, když dojde na věc a máš to být ty nebo on, tak to bude vždycky ten druhý, komu vybereš smrt. A ty jsi měla velké štěstí, že ses měla čím bránit. Představ si, kolik lidí před tebou u něj nemělo žádnou šanci.‘

Sheena již měla skoro celou noc zpět ve své paměti a těžce nesla, jak věrně se v Sorininých větách poznává. Taková zvrhlost ji přepadla a přála tomu násilníkovi umučit se v plamenech. A když si uvědomila, co dělá, až když se vybilo všechno to zlo, co se mstít chtělo, začala utíkat. Neunesla to poznání. Zhroutila se v koutě lesa a nevěděla, co dál. Už se nedalo nic vrátit. Ležel tam ve vlastním žhavém popelu a bylo po všem. Jeden lidský život v nenávratnu.

‚Když jsme se vrátily domů, myslela sis, že to nezvládneš. Prosila jsi mě, abych ti nějak pomohla,‘ vyprávěla Sorin. ‚Řekla jsem ti, že ti můžu pomoci si na to nepamatovat, pokud mi to dovolíš. Souhlasila jsi. Chtěla ses ráno probudit a o tomhle nevědět. Musela jsem ti odpřisáhnout, že ti o tom nikdy neřeknu a nedovolím, aby ses to někdy dozvěděla. Pak jsi očistila věci a dala je tam, kde byly večer. Umyla ses, zbavila ses všech stop, a já ti slíbila, že do rána odřeniny zahojím. Ale nebyla jsem si jistá, jestli stihne vymizet ta podlitina na tváři, a tak jsi na sebe vymyslela zaraženou knihu v gauči. Všechno jsi to připravila a lehla si tak, abys měla ráno dojem, že jsi usnula při Mariově projevu. To bylo to poslední, co sis chtěla pamatovat jako skutečnost.‘

Nešťastná Sheena jemně přikyvovala. Vyprávění zapadalo do posledního detailu. Tentokrát byla Sorin jen ve službách její slabosti.

Sorin nechala Sheenu ještě chvíli v té sklíčenosti přemýšlet, než s mateřskou něžností nabídla: ‚Chceš na to zapomenout znovu?‘

Sheena pohlédla na řetízek, který stále promíjela v ruce. Neodpověděla. Prozatím nechala tuto otázku otevřenou. Ale byla ráda, že taková možnost existuje. Bylo opravdu štěstí, že se měla v tom lese jak bránit. A možná je opravdu její štěstí, že Sorin vůbec má. Už od prvního dne, kdy spojením byla zachráněna před voulézou, až po dnešek, kdy díky její péči se zvládá vyrovnávat se všemi těžkostmi. Sorin měla pravdu s řečmi o své hodnotě. Teď to Sheena chápala jasněji.

‚A kde se vzal ten řetízek?‘ došlo Sheeně, že se muže pak již nedotýkaly.

Sorin uznala, že tohle bude nejspíše problém: ‚To nevím.‘

„Sheeno? Sheeno…“ budila Tana Sheenu ze zamyšlení.

Sheena stála v uličce letadla jako přikovaná. V cestě všem ostatním, ztracena ve vzpomínkách, se neměla k usazení. Tana, která měla během letu sedět vedle ní, se domnívala, že se jen nemůže rozhodnout, které místo zvolí.

V dobrém úmyslu tak Sheeně nabídla dle sebe to lepší:

„Chceš jít k oknu?“

Sheenina se však s návratem duchapřítomnosti okamžitě zamračila a na Tanu vyštěkla: „Samozřejmě, že ne!“

Tana dopáleně přimhouřila oči. Její milost byla po zásluze potrestána.

„Tak si nasééér…“ protáhla se kolem Sheeny.

Usedla k okénku a Sheena zabrala místo vedle.

„Vždyť víš, že se bojím výšek!“ dodala Sheena nevěřícně.

A sotva dosedla se svým uštěpačným dovětkem, Tana se zase zvedla.

„Počkej, prosím tě,“ chtěla ven.

Zmatená Sheena jí uvolnila prostor.

„Díky,“ řekla Tana s hraným klidem.

Vysoukala se přes Sheenu do uličky, dokročila k nic netušícímu Peeterovi opodál a vší silou mu pěstí natáhla jednu do ramene.

  • Řetízek
  • Číst druhý díl