web knihy Facebook stránka

První, nebo poslední

Dcera svého otce – kapitola čtyřicátá

V Areneánu skončil první měsíc letní triády a pro všechny děti školou povinné to znamenalo počátek dvacetidenního volna, po kterém se školní rok překlápí do své druhé poloviny. V sirotčinci v Hertisu měly děti navíc radost i z odchodu problémového vychovatele, jenž se vrátil z nemocnice pro své věci a bez většího loučení opustil ústav nadobro.

Nesetkal se během této krátké návštěvy se svými útočníky a nesetkal se ani s Nell. Zřejmě se o to i snažil. Fakta o noční události policii rozmlžil a prakticky tak vyměnil své mlčení za to Maxovo. Kdo ví, s čím by se Max vytasil, kdyby mu chtěl zatopit. Takhle se celý problém v tichosti zametl pod koberec a až na pár nepříjemných vzpomínek po Valenovi nezbylo v domově stop.

Ty nejhorší vzpomínky pak na něj měla jistě Nell, která se ale Maxovi svěřovala jen zpočátku. Když její zamilování přešlo do fáze, ve které chtěla Valena využít pro svůj dřívější odchod z domova, už se jí nehodilo, aby Max něco věděl. Nemám tudíž o tomto jejím období více podrobností.

Možná na vychovatele zamilování jen hrála, možná věřila, že se jí díky němu povede dobře. Rozhodně ale o všechny iluze tvrdě přišla, a ještě další dny po jeho odchodu se chovala velice uzavřeně. Ani v Maxově partě se neukázala, přebývala mimo školu jen ve svém pokoji a bavila se nanejvýš s Hanou, se kterou pokoj sdílela. Ta byla jediná, která podávala o Nell nějaké zprávy, a to pouze Ranymu, Maxovi a Peeterovi. Pro ostatní měla povídku o nevolnostech a nechtěla se o ní více bavit.

Klukům ale Hana nelhala, třebaže si sama nebyla jistá, jestli to, co o Nell povídá, vůbec pravdou je. I když svou nejlepší přítelkyni znala, hádala, jestli je Nell více pohnutá tím, co jí Valen prováděl, nebo tím, že jí plán nakonec nevyšel a bude muset počkat na propustku ze sirotčince až do zimy. To by si asi u Nell nikdo netroufnul odhadnout.

…

A na rozdíl od Ranyho a Peetera, kteří se pravidelně zajímali o Nellin stav, na Maxe se hrnuli informace o bývalé lásce spíše proti jeho vůli. Tvářil se, že ho něco takového nezajímá a už vůbec ne, že Nell vzniklá situace mrzí. Jeho nejbližší mu to ale pochopitelně nevěřili.

„Nevíš, jestli se Nell už vrátila?“ zajímal se Rany u Maxe hned první prázdninový den. Našel ho v jídelně, jak pomáhá třídit nádobí a nahání si body u vychovatelů, aby nemusel mít s Peeterem odpoledne službu.

Max dělal, že Ranyho skrz cinkání porcelánu neslyší.

„Jdeš po obědě hrát?“ zeptal se po chvíli Ranyho jakoby nic.

„No tak to určitě,“ kývnul Rany natěšen, ale nenechal ho tématu ujít. „A ta Nell? Říkala –“

„Nevím,“ odsekl Max naštvaně. „A jdi s ní už do prdele, nehlídám ji.“

Věděl moc dobře, že Rany na něj otázky jenom hraje. Vůbec se po Nell neshání, jen mu ji chce připomínat. Už ho začínalo štvát, jak se jeho kamarádi domlouvají a snaží se dát známý pár zase dohromady.

Jenže Rany poučen Maxovými moudrostmi zase věděl, že čím více slyší odmítání, tím více touhy se za tím skrývá. Potěšila ho Maxova prudká reakce a poznal, že už na ni musí myslet opravdu často. Skoro jako by Maxovi do něčeho takového zrovna vešel a ten s nádobím nemyslel na nic jiného. Jen to její jméno zaznělo a v Maxovi to vmžiku vřelo, že by po Ranym něco hodil.

„Ráno už byla s náma vzadu, ptala se na tebe,“ pokračoval Rany.

„Hm,“ zabručel Max a zastrkával talíře do komody. „Tak v půl jedný? Ale řekni Peeterovi, ať tu teď jde vytřít, jinak ho nepustí. Ve dvou je to na hovno.“

„Hm,“ zabručel Rany nastejno. „A to se s ní už nebudeš nikdy bavit?“

Slízl si od Maxe pohled, jestli nerozuměl, kam s ní má jít.

„Vole, tak… to posrala, no,“ omlouval ji.

„Nezájem,“ odřekl Max a pokoušel se všímat si své práce.

K jeho vzteku ale Rany dál vedle něj stál a koukal, jak uklízí.

„Neposrala to! Je prostě taková!“ nevydržel to. „Teď se nemá na koho lepit, tak jsem zase zajímavý, ale udělá to zas! Vyhlídne si nějakého kreténa, co jí naslibuje, a pověsí se mu na krk!“

„Třeba už ne. Hele, já si fakt myslím, že chce tebe a štve ji to. Tak chtěla akorát odsud vypadnout a kdo ne?“ hájil ji Rany zatvrzele a bylo na něm vidět, jakou má pro Nell slabost.

Max se na něj zamračil, že je omámený idiot:

„Teď jsem ti to vysvětlil! Ona takhle nefunguje! Má ji jenom ten, kdo jí dá víc!“

„Tak to buď ty!“ viděl Rany už jistě, že Max po Nell stále touží, jen je bezradný v tom, jak si ji udržet.

„A co myslíš, že jsem celou dobu dělal?!“ stvrdil mu Max. „Je to jedno, přijde další! Vytáhne na ni zase prachy, vole, a co pak budu dělat?!“

„Tak… stejně nikdy neměla jenom tebe… a ty ji taky ne. Nikdy ti to nijak nevadilo,“ poukázal Rany na jejich způsoby. „Tak vás bude mít oba, no, on jí dá prachy a ty…“

„Ty to furt nechápeš!“ byl Max již opravdu vytočený. „Mně je úplně jedno, komu dá…“

„To máš pravdu, to nechápu,“ vskočil mu do toho Rany.

„Jen, že když má z někoho fakt hodně, začne se pak chovat jako vadná kráva! Nechá tě úplně nasuchu, najednou dělá, že tě nezná, a myslí si, že je to jako v pohodě. Že si zase někdy přijde. A že jí pak ještě pomůžeš se toho kokota zbavit, protože si vybírá samý nechutný zmrdy!“ ohnil. „Ale já už na ni seru! Předtím to byl Jander, pak ten, co jí cpal nějaký svinstvo za obchodem… Nedělej, že si to nepamatuješ! Nebudu jí dělat pořád ochranku, vole, protože neví, s kým se nemá bavit! Nebudu tu furt čekat, jestli si zašukám, nebo ne, jestli se uráčí přijít, protože řekla… a pak nevíš, kde je, co tam dělá, jenom ti přiběhne ubrečená, že je v prdeli… a pak se poser a pomáhej jí, vole, nech si rozbít držku… protože Nell!“

Max pozavíral skříně, a tak se na ně zlostně zadíval, že by je mohl začít rozrážet pěstmi. Bylo ale poznat, že se potřeboval už vykřičet. Pomohlo mu, že mohl hodit na Ranyho, co celé dny v sobě řeší.

I tak Rany pořád vypadal, že by Nell měla dostat ještě šanci. Na to se Max vyjádřil: „Jestli chceš, tak si to zkus. Čumíš na ni, jako bys ji nemoh mít. Ale klidně za ní běž, nabídni se. Dej jí cígo, dělej jí ochránce. Ona tě odmění, fakt si to užiješ…“

Pustil se do utírání táců.

„Je dobrá,“ zakončil kysele.

…

Rany se vážně zamyslel. Ne, že by Maxovi nevěřil, z Nell nespouštěl léta oči a o jejích manýrech měl povědomí své. Jenže i přes všechny průšvihy mu připadala pořád jako nádherný anděl. Mohl ji znát sebevíc, když se na něj podívala, byl ztracen. Být v kůži Maxe, asi by jí odpouštěl donekonečna.

Vždycky si byl ale jist, že v jeho kůži být nikdy nemůže. V tomhle za jedno s Maxem nebyl, protože na Nell viděl, že i pro ni je Max Maxem a až pak jsou všichni kamarádi. Nevěřil proto, že je Nell s Maxem z oněch důvodů, pro jaké si udržuje u sebe jiné. Možná by si ji tedy sám nějak dočasně získal, ale Maxem by nikdy nebyl.

…

To se ale už Maxovi nepokoušel vysvětlit a zanechal ho zahořklého stát u táců. Z jídelny se přemístil do zadní části třetího patra, kde měly pokoj Hana a Nell. Lehce zaklepal a na vyzvání vešel dovnitř, do ticha, ve kterém osamocená Hana si zabraně zašívala halenku.

„Je tu Nell?“ zeptal se během vcházení.

Hanu ten něžný tón okamžitě rozladil.

„Seš slepý?!“ vypálila na něj.

Rany překulil otráveně oči. Měl ale ještě potřebu vše vysvětlit.

„A nevíš, kdy přijde? Slíbila mi, že mi to zkrátí,“ mávl dlaní nad svými vlasy. „Už mě to fakt štve.“

„No jo, když tě to fakt štve, tak to je nutné, aby přišla…“ mručela si Hana do svého šití. Jeho zamračenému čekání ale vyhověla: „Nevím, kde je. Řeknu jí, žes tu byl.“

„Jako není to nutné, ale budu rád, když si na to najde čas,“ řekl.

„Jistě, protože to nikdo jiný tady neumí… kdokoliv jiný by ti s těma nůžkama vypíchl oko. To jenom Nell ovládá něco tak složitého jako nůžky,“ demonstrativně vzala ty své ze šití a jako při nějakém motorickém postižení předváděla, jak jí nejdou řádně uchopit.

Rany s jízlivým divadlem pomyslel na to, že už Hanu opravdu přestává mít rád. Je to mezi nimi čím dál horší. Škoda, že jsou oba v partě, nejradši by se s ní už vůbec nevídal.

„Ty seš blbá,“ řekl jí na to a otočil se ke dveřím.

„Říká ten největší imbecil,“ opáčila.

Rany se zastavil. Dopálený vymýšlel, co by na to ještě odpověděl, aby jí to jen tak neprošlo. Znovu se na ni zadíval a viděl, že připraveně čeká a rozmýšlí také další munici. Už se chystal do té hádky pustit, nebyla by to v tomhle týdnu první, když vtom se mu vybavilo, co o jejích provokacích řekl Max. Měl pravdu, že mu pořád nadává. Kolikrát nepřestane, i když už se s ní snaží nemluvit.

„Co ještě čumíš?!“ ozvala se Hana na jeho zamyšlené civění. „Vypadly ti z mozku baterky?“

Rany jí ale místo střelby projel očima a zastavil se s nimi na nůžkách, které měla pořád v ruce: „Ostříhala bys mi to?“

Nato se Haně dotčeně skrčil obličej, že se ptá tedy brzy. Samozřejmě, že až poté, co zjistil, že tady hlavní hvězda pokoje není. Ještě si musel počkat, než to všechno v sobě překousla a kývla na židli:

„Sedej, blbečku.“

…

Rany se opatrně usadil a doufal, že Max má se svými teoriemi pravdu. Nerad by teď dával Haně šanci, aby mu provedla nějakou schválnost.

Zpočátku proto seděl naprosto strnule, a zatímco mu Hana krátila kadeře, pozorně ji sledoval, co dělá. Jenže když se kolem něj takhle blízce točila, soustředěná na úkol, nemohl si nevšimnout dalších úhlů, ze kterých by se dalo na kousavou kamarádku dívat. A ty nebyly vůbec špatné. Překvapilo ho, že nůžky nejsou jedinou zajímavou věcí, kterou disponuje. Zvědavě tak Hanu brzy celou okoukával, třebaže ho peskovala, aby se nehýbal.

Nechal si přitom napadat pichlavé odstřižky do očí a bylo mu to jedno už jen proto, že mu je vždycky jemně otřela a zase si ho srovnala. Zvládl ji chvíli i nezlobit, když se mu něžně ve vlasech přehrabávala a slast z drbání mu na okamžik vzala všechny myšlenky. To vnímal naplno, že svou práci Hana úmyslně prodlužuje, hraje si a mazlí se s jeho vlasy a nejspíše neskončí, dokud mu na té hlavě ještě něco zbude.

…

Celý zasněný pak opustil dívčí pokoj a na chodbě potkal Peetera. Ten, zaujat novým sestřihem, na který nebyl u Ranyho zvyklý, se optal:

„Nemáš to nějak moc?“

Rany se zadíval do odrazu prosklených dveří.

„Ne, prý to tak mám lepší,“ culil se na sebe.

„Kdo říkal?“ nerozuměl Peeter, neboť by to do Nell nikdy neřekl. Stříhala všechny kluky z party a neměla ráda příliš krátké vlasy.

„Hana,“ odvětil. Chvíli se na Peeterovo vykulení záhadně křenil a pak řekl: „Věděl jsi, že má taky nůžky?“

Někam se myslí ztratil, načež vzdychl: „A fakt pěkný.“

„Hana tě ostříhala?!“ nevěřil Peeter, že by mu se svou věčnou zlobou k němu neodstřihla i uši.

„No jo,“ byl z toho Rany pořád mimo sebe, „a pak jsme se i líbali.“

„Fakticky?!“ nedávalo Peeterovi už vůbec smysl. „A jak jsi to dokázal?“

„Zeptal jsem se,“ prozradil mu Rany s pýchou. „Zeptal jsem se, jestli chce za to cígo, nebo pusu.“

„A?“

„Řekla, že má cigaret dost,“ mrkl. „A nechala mě si i sáhnout.“

Peeter jen zíral. Rany naposledy vzdychl a užasle s odchodem dodal:

„To bych nikdy nevěřil, že se stačí zeptat. Bylo to fakt super…“

…

Peeter nechal Ranyho odejít a hluboce se nad tím zamyslel.

„Zeptat se…“ zabrumlal si pro sebe. Už tak dlouho řeší, jak se dostat k políbení Sheeny, ale jednoduše se jí zeptat jej nenapadlo.

S tou velkou inspirací musel okamžitě vyběhnout z domova a utíkat jako splašený přes park rovnou za ní. Pod billboardem u jejího domu však zabrzdil. Jak se jí má vlastně zeptat? Nemůže jí nabídnout pusu nebo cigaretu po vzoru Ranyho. To si měl asi rozmyslet, než se od domova vzdálil. Teď by se mu hodila další rada. Za kluky se ale už vracet nechtěl, bude to muset domyslet sám.

…

Vzhlédl k patru Sheenina bytu a potěšilo ho, že vidí za jejím oknem nějaký pohyb. Zavolal Sheenu několikrát, ale nevykoukla. Vyšel schody ke zvonkům a rozhodl se počkat, než někdo půjde a vpustí ho dovnitř. Sice tam ještě nikdy nebyl, ale mezi těmi dveřmi na patře se už jistě k Sheeně proklepe.

…

Při vyčkávání prohlížel spínače zvonků a k jeho velkému překvapení mezi nimi našel i ten s nápisem TARIS. To neočekával, jelikož Sheena zde na zvonku nikdy své jméno neměla. Celou dobu, co zde bydlí, tam ponechávala to předchozí a nechtěla ani nikomu prozradit, které to je. Zpočátku tvrdila, že je zbytečné, aby tam byla, protože se stejně bude brzy vracet do Kity. Pak si přála být tady v Hertisu v anonymitě vzhledem ke známosti svého otce.

Zdálo se tedy, že dnešek je dnem velkých změn nejen pro Ranyho. Pee-ter napjat zazvonil a seběhl pod schody, aby ho Sheena dobře viděla. Opět se za okny jen něco mihlo a přísahal by, že zahlédl i nějaké zvíře. To ho pobídlo k dalšímu vyzvánění. Vyběhl zase nahoru a nepřestal ani s několika pokusy. Pak, když chtěl zazvonit už snad podesáté, vyrušil ho zvláštní pocit. Obrátil se a uzřel pod schody dva pány. Už od pohledu nebyli zdejší, měli ruce v kapsách a na mladíka při dveřích se dívali tvrdě, jestli ho ten zvonek bude ještě dlouho bavit.

Peeter ihned pochopil, že už ho má nechat na pokoji. Odstoupil od panelu a celý zkoprnělý pány pozdravil: „Dobrý den.“

„Dobrý den,“ odvětil jeden z nich. A jak stáli oba při sobě a znemožňovali tím Peeterovi uniknout, tak se s jeho pozdravem rozestoupili, aby mu naznačili, co se od něj očekává.

Peeter pomalu sešel dolů a hledě na ně ustrašeně od druhého muže uslyšel: „Na shledanou.“

„Na shledanou,“ pípnul a zmizel do parku.

AAA

O tři hodiny dříve…

První prázdninové ráno měla i Sheena po všech stránkách výjimečné. Probrala se ve výborné náladě a s pohledem do parku zalitým sluncem se těšila na všechny úkoly, které si na dnešek zadala. Především chtěla navštívit místní hřbitov a zasadit u mámina náhrobku nějaké květiny. Celé město bylo s létem v jednom květu a nejednou při tom Sheena pomyslela, jak se mámě Hertis vždy zamlouval. Chtěla jí proto v květinářství nakoupit sazenice a udělat z jejího náhrobku rozkvetlou nádheru, jaká by se jí jistě líbila.

Ještě nikdy dříve přitom takhle Sheena nesmýšlela. Dlouho se místa maminčina posledního odpočinku bála a nechtěla se potýkat s jejím jménem na náhrobním kameni. Ani nevěděla, kdo se o mámin hrob teď stará. Utíkala od toho ve svém nitru a cesty kolem hřbitova se stranila.

Až před pár dny, když v ní utichlo mnoho obav z budoucnosti, utichla také jedna velká obava vzešlá z minulosti. Byla se podívat na místo, kde mámin popel na podzim zanechali zemi, a tam, ačkoliv byl její hrob čistý a udržovaný, viděla, že je také v jistém směru prázdný a osamělý. Ať už se o něj staral kdokoliv, jistě Mishi Taris vůbec neznal. Ještě tam ponechával několik řezaných kytic ve váze, na které by máma hořce pronesla něco o mrtvých květinách na mrtvém člověku od mrtvého uvažování.

…

Takže ještě s touto první návštěvou Sheena řezané květiny z mámina hrobu odstranila a rozhodla se brzy vrátit s něčím radostnějším a hlavně živým, co by mohlo růst a vzkvétat. Navíc první den druhého měsíce letní triády byl pro to jako dělaný, neb je také tradičním svátkem vzpomínání na zesnulé. Možná by „dřívější Sheena“ šla kvůli tomu o den dříve či později, aby hřbitov nebyl plný lidí. V rámci nového učení si ale určila právě dnešní den pro tuto úlohu, aby se taky pořád nechovala jako někdo, kdo ty druhé nemůže vystát. Byla to tedy výzva vpravdě dvojitá.

Cítila se na ni však skvěle připravena, a ještě před odchodem splnila jiný úkol dneška. Vyrobila si štítky se svým příjmením. Jeden na dveře bytu, druhý dolů na zvonek. To proto, že podle dohody se strýcem, uzavřeli vyšetřovatelé před týdnem po otci pátrání a nyní již běžela lhůta pro rozhodnutí soudu o její plnoletosti.

Nemohla se dočkat, a tak si na znamení, že již brzy bude v tomto státě sama za sebe, vyráběla jmenovku svobody. Už se nebude muset nikoho ptát, kde by mohla zůstat. Může si zůstat, kde chce. A vybrala si Hertis. Počítala i s tím, že strýc nebude proti, a tento byt bude moci dále užívat.

Přirozeně s tím myslela i na otce. Čekala na něj do posledního dne, zdali se neukáže, aby zabránil své papírové smrti. Poslední den odpočtu ale proběhl jako každý jiný. Ani na šachovnici, která ten den stála v obýváku, se nic nezměnilo. Žádný posun, žádná další zpráva.

Možná to tak ponechal úmyslně, když už viděl, co pro Sheenu ta plnoletost znamená. Třeba jí chtěl jen ukázat, že má, co chce. Takový demonstrativní přístup by u něj nebyl překvapivý. Přesto ještě zvažovala, že by místo TARIS napsala na jmenovky TARISOVI, aby mu dala najevo, že o jeho návrat stojí. Své gesto si však nakonec rozmyslela a vyrobila štítek tak, jak zamýšlela původně.

…

„Jen zajdu na hřbitov a budu brzy zpátky, jo?“ vysvětlovala kočce v kuchyni. „Nic tady neznič, prosím tě.“

Dívala se během toho na její přímou likvidaci odloženého fixu a povzdychla nad úklidem, který ji čeká, až se vrátí. Mínila ale výlet absolvovat sama, takže se smiřovala s tím, že jakmile zavře dveře, spustí se tady hotové kočičí tornádo.

Tomu už nasvědčoval i samotný Sheenin odchod, při kterém se kotě šplhalo neodbytně po její nohavici nahoru.

„Ne… ne… ne…“ odhazovala ho Sheena lehce dál do předsíně, ale kotě na ni naskakovalo zpátky.

Sheena bojovala s kotětem nějakou dobu, než se jí podařilo zavřít a zůstat na chodbě samotná. Vyslechla si kočičí skučení a škrábání během nalepování štítku na bytové dveře a pak už sbíhala schody dolů, aby byla od toho volání co nejdál. Bylo pro ni těžké nechávat svou kočku doma, ale myslela na to, že čím častěji ji bude brát ven s sebou, tím hůře bude snášet, když během školy zůstane dopoledne sama v bytě. Věřila, že je jen otázka času, než si zvyknou. Obě.

…

Vyšla ven z domu a přelepila starou jmenovku na zvonku. Spokojeně se na ni usmála. Do bílé tváře jí zasvítilo slunce své uvítání a v příjemném rozpoložení pokračovala parkem. Šinula si to zvolna a těšila se z rozkvetlých jírovců, kterých byl teď Hertis plný. Jejich košaté koruny poseté latami bílých kvítků byly všude, kam se člověk podíval. A nejvíce, nejvíce jich bylo právě tady. Uprostřed města, kde nádherně vyřezávaný dřevěný most spojoval to, co řeka Gabia rozťala.

…

Aniž by Sheena viděla mnoho měst, byla si v tento čas naprosto jistá, že neexistuje krásnějšího na Levě. A já se jí skutečně nedivím. Procestovala jsem celý svět a příjemnější zalidněná místa jsou vskutku už jen v jeho odlehlých částech na Iliánu či Aleneje. Avšak ten obrovský moderní kontinent – ten má ve svém středu opravdu jen jednu velkou perlu a tou je právě Hertis. Teď to na Hertisu Sheena viděla více než kdy jindy a její protivenství, které zpočátku k Hertisu měla, z ní již úplně vyprchalo. Nechtěla se už vracet do Kity, nebylo za čím. Chyběl by jí ten park a most a lavička. Sendor s panem Elbrowem, samozřejmě Peeter a Tana a možná i ten Max s Nell, kdyby přimhouřila obě oči najednou. Někdo ji přece musí trochu i štvát. Život nemůže být tak úplně dokonalý, no ne?

…

S těmihle myšlenkami Sheena zastavila u své oblíbené lavičky, na které seděla stará žebračka, paní Molny, jež měla svůj vrásčitý líc zapřený do opěradla. Vypadala, že tady podřimuje, ale oči měla otevřené a sledovala jimi naprázdno protější koš.

Ucítila Sheeninu pozornost a promluvila.

„Posaď se, Sheenuško, je tu místo.“

„Dobré ráno, paní Molny. Copak zde děláte?“ zaujalo Sheenu. Byla zvyklá žebračku vídat výhradně na mostě.

„Hlídám, Sheenuško, hlídám,“ usmála se žebračka něžně a zadívala se na malý kopeček v trávě, jenž značil brzké vykouknutí Sheenina stromu na světlo Amunino. „Hlídám vaši lásku,“ řekla. „Byl tady pes, víš… takový velký, hrabal tady,“ mračila se, „a já ho zahnala, zahnala jsem ho. Řvala jsem – kšá, kšá! A on, Sheenuško, utííííkal… pryč… až tam támhle k dubu… tam, daleko… a už se neukázal, nezbeda.“

Zapřela se v klidu zpátky do opěradla.

„To by Neno nikdy neudělal… nikdy… uvidíš, až se vrátí… je hodný, moc hodný,“ dodala.

„Ano, já vím,“ pohladila Sheena žebračku po rameni. „Děkuji, že jste toho psa odehnala.“

„Já ráda… moc ráda. To víš, láska se musí chránit. Musí se chránit. Když je mladá, jsou všude psi, všude samí psi. Musí se hlídat.“

Sheena se potěšeně uculila a poděkovala za ten milý dozor podruhé. Pak se vzpomínkou na Peetrovo vyprávění nabídla:

„Jdu na hřbitov, paní Molny, za mámou. Nechcete tam jít se mnou? Chtěla bych jí tam zasadit nějaké květiny, mohly bychom to samé udělat i u vašeho manžela.“

„To nejde, Sheenuško,“ odpověděla žebračka s milým úsměvem, „můj muž je daleko… hrozně daleko… už zemřel, víš… je mrtvý.“

Sheena chtějíc žebračce vysvětlit, že jí neporozuměla, se nadechla. Na tom jejím spokojeném výrazu ale spatřila, jak je vlastně úžasné, že žebračce pointa toho, co řekla, nedochází. Až z toho měla na okamžik zvláštní pocit, jako by to byla ona, které něco nedochází touhle cestou na hřbitov. Ten žebraččin úsměv byl přesvědčivě moudrý a tajemný.

…

Nechala si tak objasnění pro sebe a s paní Molny se rozloučila. Došla k nedalekému květinářství, kde nabrala vše potřebné, a pěkný kilometr se táhla pěšky s velkým truhlíkem se sazeničkami. Naštěstí na to nebyla úplně sama, protože u školy potkala majitele zdejšího obchůdku. Také v něm osobně prodával, tudíž Sheenu dobře znal jako sladkomilné dítko, kvůli kterému věčně někde shání dobré karamelky. Hned se dali do řeči. Ochotně jí ulehčil poslední ulicí a zbytek cesty Sheeně uběhl rychle.

Před branou hřbitova pak dostala květiny zpět do rukou a dorazila s nimi k hrobu s nápisem Mishi Taris. Zadívala se na pečlivě vybroušený náhrobek a čas se v ní zastavil. Rozhostilo se v ní ticho, které samo o sobě mluvilo jinou řečí.

„Ahoj, mami,“ řekla a zase umlkla.

Stála takhle, dokud jí truhlík v náruči neztěžkl. Poté jej položila vedle sebe, poklekla a pustila se do toho, nač přišla. Nikterak nespěchala. Ryla lopatkou v hlíně kolem náhrobku a druhou dlaní se o něj zlehka opírala. Občas si zamyšleně pohladila jeho nádherně zrcadlově lesklý povrch.

„Tak už jsem odchodila celý semestr,“ povídala zabrána do sázení. „Mělas pravdu, není to tam hrozné.“

Rozhlédla se po hřbitově: „Líbí se mi tady.“

Usmála se a pokračovala v práci i povídání.

„Představ si, dostala jsem kočku. Od táty. Věřila bys tomu? Dal mi kočku… úplně sám od sebe. No vážně! Je to strašné pometlo, ale tak úžasné! Je přesně taková, jakou jsem vždycky chtěla. Nevěděla jsem, že na to vůbec myslí. Je ještě hezčí, než byla Puly. Má krásné tmavé žíhání a vypadá to, že bude mít zelené oči. To by se mi líbilo. Moc. Jen zatím nevím, jak se bude jmenovat.“

Na okamžik se zamyslela.

„Mohla by se jmenovat Mishi. Vždycky jsem si myslela, že máš nejkrásnější jméno na světě. Chtěla jsem si ho nechat pro dceru, ale Peeterovi by se líbila Isabel.“

Vtom se zastavila se nad tím, co právě řekla, a začala se tomu stydlivě hihňat: „Tím samozřejmě nechci říct, že ji chci mít s ním, ale už jsem mu řekla, že tak svou dceru pojmenuji. Udělá mu to radost, chápeš… Slib je slib. Chtěl by Isabel a já můžu mít Mishi třeba jako kočku.“

Zmínění Peetera Sheenu přivedlo k zahloubání, které ji opět umlčelo. Nějakou dobu jen sázela, než zase spustila:

„Tobě by se ale Peeter asi nelíbil. Nemá taková ramena, jak máš ráda. Nemá ani modré oči. Ale zase je má tak úžasně zelené! Vsadím se, že jsi nikdy takové neviděla. Tmavé a syté jako ty mentolové bonbóny, cos kupovala do síně. Úplně neuvěřitelné, takové dokonalé smaragdy.“

Znovu se zamyslela s uculením.

„A to by nebylo špatné, kdyby je ta Isabel měla taky takové, víš… mohla by být vysoká jako on, mít dlouhé hnědé vlasy a pak ty oči… třeba by nebyla vůbec jako já, byla by hezká jako on, až na to…“

S další myšlenkou se vlila do její tváře vážnost.

„…že bych jí předala Sorin a to nevím, jestli bych zvládla,“ povzdychla. „Ale tys to taky zvládla s voulézou několik let, tak já to třeba taky zvládnu. Vždyť nemusím mít děti hned, můžu je mít až… někdy… potom… Jenže, to už asi Peetera vídat nebudu, takže je to stejně jedno.“

Přesunula se na druhou stranu a dokončovala záhon.

„On je totiž neuvěřitelně hodný, mami. Když na něj křičím, vůbec mu to nevadí a čeká, až mě to přejde. Úplně stejně, jako jsi to dělala ty. Ani ti to pak nevyčítá, je tak zvláštní, všechny má rád. I ty úplně nejhorší, to prostě nechápu. Není jako ostatní.“

Sheena své mamince vyprávěla o Peeterovi se zanícením, zároveň ale také ve své zpovědi vadla. Čím víc mluvila o kráse, kterou se jí podařilo poznat, tím víc se jí připomínala jedna věc, která jí na tom všem trápila.

„Akorát jsme se potkali teď, a to je strašná škoda,“ řekla. „Kdybych ho potkala třeba… já nevím, za deset let, až se budu chtít vdát a to všechno. Víš, třeba ve dvaceti pěti jako jsi ty potkala tátu… tak bych si ho vzala, úplně hned a byl by ten poslední. Ten napořád, rozumíš. On je ten kluk, kterého bys chtěla mít jako toho posledního.“

Dohladila hlínu kolem náhrobku a smutně se o něj opřela.

„Ale on je tady teď. A to ho jednou přejde. Když budu první, bude pak chtít poznat i jiné holky později… I když je hodný, není to přece kluk z nějakého románu. Normálně to tak přece nechodí. Nikdo nemá toho prvního napořád. To si tak jenom někdo napíše do knížky, protože by se mu to líbilo, kdyby to tak bylo…“ tesknila.

Přišlo jí to tak nespravedlivé, až se začala zlobit.

„Proč to v životě nemůže být jako v knížce? Je to úplně nanic! Proč ten první nemůže být i poslední?! Proč jsme se nemohli aspoň poznat někdy později, mami?!“

A svůj dotaz mířila k mamince naprosto vážně. Nečekala na znamení, ale probírala se vzpomínkami, aby si alespoň trochu dala dohromady, co by na to máma odpověděla. Bohužel si ale s mámou o lásce nikdy povídat nechtěla. Tehdy měla všechno, co zavánělo romantikou, za naprostou hloupost. Nedozvěděla se nikdy máminy názory na věci, které by ji teď zajímaly. Zůstala ve svých otázkách lásky odkázaná na sebe.

…

Zvedla se a zamířila k bráně hřbitova, u které byla studna. Konve k zapůjčení se ale nacházely až u správce z druhé strany, takže si udělala ještě okružní prohlídku kolem pomníků místních zesnulých, přičemž si všimla zapadlé části za kopcem. Už z dálky bylo vidno, že tamější hroby postrádají spanilost. Vydala se za nimi a nalezla plno malých zarostlých náhrobků natěsnaných na sebe, o které se nikdo nestaral. Podle jmen a nápisů nebylo těžké pochopit, že zdejší prostor, daleko od dlážděných cest, je věnován rodinám chudých deritských horníků.

Sheena pohnuta výjevem neměla k roztrpčenosti daleko. Opět se jí připomněly zdejší poměry, které asi jako jediné vnášely kaz do tak nádherného města. Nalezla zde i několik kamenů se jménem Molny a tři další se jménem Taris. S tím jí také přišlo líto, že nikdy nepoznala žádné prarodiče. O rodičích z matčiny strany ve Weradě věděla, ale nestýkali se, a o rodině otce nevěděla nic. Ten vyrostl v Kitě, ale nikdy se ke svým rodičům či sourozencům vyjadřovat nechtěl. Na rozdíl od mámy bylo pro Sheenu otcovo dětství velkou záhadou.

Bylo tedy zcela možné, že se dívala na náhrobky vzdálených příbuzných, tyhle domněnky však zůstaly navždy jen v rovině fantazie. Oproti tomu ale naprosto jistá realita byla ona situace deritů v podhůří Giramu. U té bylo zcela jedno, jestli tito lidé jsou nebo nejsou pokrevně svázáni s Sheenou. Dokázala se i bez toho cítit dotčeně navzdory připomínce Sorin, že s nimi nemá nic společného, a že postrádá smysl zachraňovat svět. Obzvláště, když ho zachraňuje jen v myšlenkách.

…

Došla sklesle k budově správce a s konví se odebrala ke studni. Jala se kovového vahadla a pohlcena úvahami nad derity pumpovala zlehka vodu do nádoby. Vůbec si přitom nevšimla, poblíž koho stojí, a že nevědomky se stává zábavou jeho očím.

„Pořádně zaber!“ polekal ji Tanin hlas tak, až páku pustila.

Tana se rozchechtala a Sheenu od studny odstrčila.

„Ty se s tím mazlíš, ti řeknu,“ převzala Sheeninu práci a ráda předvedla svou sílu. U toho na Sheenu provokativně mrkla: „Nazdar, prcku!“

Sheena ponořená do svého smutnění jenom koukala.

„Co jé?“ vyjekla Tana na její výraz a přistavila ji plnou konev k botám. „Říkám – nazdar, prcku!“

„Pochopila jsem,“ hlesla Sheena.

„Co jsi pochopila?“

„No – nazdar, prcku. Pochopila jsem. Jsem malá.“

„Špatně!“ plácla Tana Sheenu po temeni, až se ze splínu probrala. „Co to má být – jsem malá,“ podala Tana její slova ještě mdleji než ona. „Máš s tím snad nějaký problém?!“

„Cože?“

„No, překáží ti to snad v něčem?!“

Sheena pouze zamrkala, jak nerozuměla.

„Potřebuješ být k něčemu vyšší?!“

„Ne,“ potřásla Sheena hlavou.

„No tááák! Tak co na mý narážky vůbec reaguješ?!“ kárala ji.

„Vždyť jsi mi říkala, že to mám přiznat.“

„Že SI to máš přiznat!“ opravila Tana. „Vědět, že jsi malá. Co to někomu hlásíš, a ještě jako prokletí?! To už si rovnou napiš na čelo, že tě to na tobě sere, aby to měl zadara každý, kdo si tě chce podat.“

„Ale ono to je jako prokletí! Je hrozné být malá!“ bránila se Sheena.

„A to jako v čem?!“ vpálila jí Tana zpátky. „V košíkový, kterou nesnášíš? Podle mě si umíš vyskakovat, i když tě není pořádně vidět. A povýšená jsi taky dost. Vždyť ty pořád jenom čteš, skoro nic tě nebaví, k čemu by ti centimetry byly jako? Jestli je nějaká kniha vysoko, přistrčíš si židli, ne? Neříkej, že to neděláš.“

„Dělám,“ přiznala Sheena.

„A měla jsi s tím někdy problém? Vyskytl se snad nedostatek židlí?!“

„Ne.“

„Tak proč je hrozné být malá? Pojď, vyprávěj mi,“ založila Tana ruce.

„Já… já vlastně nevím, jen… že to pořád říkáš.“

„No a?“ vracela jí Tana. „Když to říkám já, tak to vadí mně, co z toho děláš svou věc?“

„A proč ti vadí, že jsem malá?“ zaujalo Sheenu.

„Správně!“ ukázala na ni Tana nadšeně prstem.

Jenže Sheena na to jen zmateně hlesla: „Co správně?“

Tana zklamaně vzdychla.

„Já ti vůbec nerozumím, Tano,“ cítila se Sheena v rozpacích.

„To vidím,“ souhlasila Tana. „Asi to ještě potrvá… ale to půjde.“

…

Sheena se snažila pochopit smysl, který ji dle Tany unikal, ale musela to vzdát. Raději se vrátila k tomu, co ji napadlo, když Tanu uviděla.

„Co tady děláš?“

A pak jí došlo, co je dnes za den a že má tady Tana také svou mámu.

„Jo… promiň,“ cítila se hloupě.

„Zdrhla jsem,“ zazněla od Tany jiná verze. Na Sheenino zamračení objasnila: „Je svátek mrtvých, tak se na zámku teď slézá ‚šlichta‘, aby oslavovali, že Elen taky nemá koho obejmout. Dokážeš si představit, jaká je to zábava.“

„Ona je to asi spíše pietní akce než oslava. A to je přece milé, že na paní Elbrow vzpomínají, ne?“ nerozuměla Sheena.

Tana se ale na Sheenu zadívala, že v tomto se určitě neshodnou.

„Kdybys viděla, jak tam žerou a chlastají, nepoznala bys rozdíl. Její máma je jim u prdele. Říkala jsem Eleně, ať jede se mnou, ale prý nemůže. Byla by to katastrofa etikety, bu bu bu,“ kroužila Tana dlaněmi. „Jsem fakt ráda, že já mám mámu tady. Mám výmluvu, aby mě pustili. Už loni mi ji chtěli dát do Sendoru, ale řekla jsem jasně, že stačí, že jsem adoptovaná já, nemusí adoptovat i všechny hroby kolem mě.“

„To od tebe nebylo hezké,“ neuznala jí Sheena. „Bylo to pěkné gesto. Chtějí tě přijmout do rodiny. Pan Elbrow tě má rád.“

Tana překulila oči. Nevybrala si nejlepší zpovědnici.

S jasnou definitivou uzavřela: „Nechci ji tam.“

Chvíli poté sledovala, jak Sheena s námahou konev zvedá, a než by byla svědkem strhnutí kýly, převzala ji. Pomohla i Sheeně zalít záhonek, během čehož ji napadlo:

„Hele, mohly bychom Elen ukecat, že je to blbost tyhle akce a udělat si příští rok něco vlastního. Stejně je to takový debilní svátek mrtvých matek… hehe… he,“ řehnila se tomu zvesela.

Sheena ale nesdílela její humor.

„Jak se tomuhle můžeš vůbec smát?“ vytkla jí dotčeně.

Tana se hned přestala křenit, ale svou náladu si nenechala vzít.

„A co s tím chceš dělat, vole. Stejně tu nejsou,“ pokrčila rameny, po čemž kývla na náhrobek Sheeniny maminky. „Máš tu jen blbý šutr.“

Otočila se na patě a nechala Sheenu u záhonů.

Sheena si vážně prohlédla náhrobek a nechtěla přijmout takové tvrzení. Pak si ale vzpomněla, co vyprávěla Sorin o duších vtahovaných do Kosmu. Na to, co viděla ve svých snech. Vzhlédla k nebi a přišla jí na mysl otázka, kam ta cesta asi vede. Nic, co sem nepatří, se nemůže udržet při zemi. Kdo ví, k čemu se maminka navrátila a do čeho se rozplynula. Kam ji vtáhly ty proudy, o kterých Sorin hovoří.

S takovou úvahou skutečně neměl tenhle náhrobek moc velký smysl.

„Nejsi tady. Jsi někde daleko,“ řekla, jak slyšela ráno od paní Molny.

V jejím hlase již ale nebyl smutek. Ba naopak, něco jí na tom uvědomění přišlo taky veselé. S lehkým uchechtnutím shrnula:

„Ale zato ti sem dali hezký kámen… nebo spíš mně.“

Prohlédla si ho naposledy.

„Blbý šutr,“ potřásla hlavou a musela se smát. „Je vážně příšerná,“ zhodnotila svéráznou kamarádku a vydala se ji najít.

AAA

Ještě to odpoledne se Max v domově sháněl po klucích celý natěšený na plánovanou kopanou. Byla mu odpuštěna služba za ranní úklid, jak předpokládal. Jak hezky se mu vyplácelo, že se již nevěnoval Nell. Měl najednou mnohem více času na úkoly, které mu ukládaly vychovatelky, a o to více pak i jejich spokojené benevolence. Ještě rád si zapracoval nad své povinnosti, při kterých snáze nemyslel na své zklamání. Nadchnul za ten pilný měsíc ředitelku ústavu dokonce natolik, že dostal za svou proměnu k zodpovědně zejícímu člověku příležitost navštěvovat místní pilu a vydělávat si tam své první neány.

Asi by nikdy neřekl, že takový rozchod a trápení může přinést tolik užitku. Pomyslel nejednou na to, že se také mohl na běhání za holkami vykašlat už dřív. Taková volnost, co mu přinášely peníze, byla mnohem lepší. Už nemusel vymýšlet všelijaké kupčení mezi kamarády, nebo čekat, kdo ho podaruje jako například Tana. Teď byl v partě ještě větší král. Měl vše své.

Také mu přišlo zvláštní, že nabídka skutečné práce přišla brzy poté, co Tanu nehezky odpálkoval. Nějaký čas toho litoval, protože byla jeho největším zdrojem. Nechal to ale být, že si stejně s Tanou na nic hrát nechce, a rovnou pár dní na to byl pozván do ředitelny k projednání úplně nové pozice, kterou tady v sirotčinci bude mít.

To se poštěstilo vždy jen těm nejvzornějším v posledním roce před odchodem a on byl teď mezi nimi. Sice žasnul, jakým sledem se tohle událo, ale utvrdilo ho to ještě více v tom, že má božské požehnání na své straně, v jaké ostatně věřil vždycky. Nyní to navíc bylo o to lepší, že už ani nevisel na rtech nádherné Nell. Cítil se z nemoci ženského vábení naprosto vyléčen.

…

Něco takového se ale nedalo tvrdit o jeho nejbližších přátelích, kteří v těchto zkušenostech byli oproti němu teprve na startovní čáře. Mohl je po domově sesbírávat, jak chtěl, stejně se mu rozbíhali do všech koutů za svým poblázněním.

„Vole, už máme hrát, kde jsi?!“ našel Peetera v síni. Splašeně se tam přezouval a dral se ven.

„Počkej, teď ne,“ hrnul se Peeter přes boty ostatních, div se nepřerazil, aby byl ve dveřích co nejrychleji.

„Jak teď ne?!“ nelíbilo se Maxovi a chytil ho.

„Musím ven! Sheena je u branky! Počkej…“ kroutil se mu Peeter.

„Jak počkej?! Tak snad jsme si řekli, že jdem hrát!“

„Já víííím,“ kňoural už Peeter nešťastně. „Ale… Sheena… chápeš…“ Podařilo se mu vytrhnout a vyběhl ven.

Max zíral na toho blázna, jak naskakuje na branku a něco s Sheenou nadšeně řeší. Počkal, zdali se bude vracet, ale po krátké rozmluvě, kterou tam ti dva měli, Peeter zcela hypnotizován následoval Sheenu do parku.

Otráven tou scénou si šel vyhmátnout alespoň Ranyho. Ve dvou se dá taky kopat. Jenže i když se prošel domovem nadvakrát, po Ranym jako by se slehla zem. V jídelně se zastavil už značně vytočen a zrovna, když kamaráda už ve své mysli někam nakopával, proletěl kolem něj v podobně ukvapeném duchu jako Peeter.

„Hej, debile!“ zařval na jeho záda. „Víš, kolik je hodin?!“

„Co?“ trhl sebou Rany.

„Už je jedna, do prdele, kde seš?!“

Rany ale vypadal, že vůbec neví, která bije.

„Máme jít hrát!“

„Jo, vlastně!“ probral se Rany. „No… ale… já teď nemůžu.“

„Jak nemůžeš?!“

„Teď to nejde… musím do kotelny, čeká mě tam Hana,“ vysvětloval a couval přitom k zadnímu východu. „Do kotelny“ zdůraznil a do tváří se mu vlila ohromená červeň. „Chápeš…“

Max zíral na rozviklané lítačky, kterými se Rany vytratil na dvorek, naprosto stejně, jako před chvílí na mizícího Peetera.

„A kdo tu chápe mě, kurva?!!!“ naštvaně na ně zakřičel.

„Maxi, klidni ten slovník!“ přilétlo k němu od přítomné vychovatelky.

Pod jejím přísným pohledem Max sklapnul. Jen co se ale od ní vzdálil, zavrčel si v ráži: „Zasraný ženský.“

…

Vyšel ven za jídelnu a s úmyslem se na všechno vykašlat se vydal ke svému plácku si zapálit. Třeba tam bude někdo další z party, kdo bude mít v hlavě i něco jiného.

Měl své přání ale trochu upřesnit, aby mu hned za kontejnery z dnešních života schválností už nespadla tvář na zem. V jinak prázdném koutě jejich místa seděla na rozložených kartonech Nell a zamyšlena se opírala o plot s objímáním svých kolen. K příchozímu Maxovi zvedla zrak a se stejně nemilým překvapením se v ní vše zastavilo.

Max se otočil, že si zapálí jinde. Neudělal však ani krok. Ten mžik, co zahlédl její obličej zpříma, mu stačil, aby se v něm zase rozehrála ta rozpolcená činohra. Odvrácen s tím bojoval, než se přetočil nazpět. Nell se za tu dobu ani nepohnula. Nespouštěla z něj své provinilé oči a čekala, co udělá.

Max si ji prohlédl, jak tady sedí a že je to teď ona, kdo je na suchu. Valen byl pro ni velkým zdrojem výhod od vycházek, oblečení, přes úlevy na povinnostech až po ty blbé cigarety. Teď neměla nic z toho, a ještě se vzpamatovávala ze zážitků, díky kterým jen tak brzy nebude vyhledávat něco dalšího. Dřepěla tu v koutě z toho smutná, přestože by nechtěla nic z těch předešlých časů s Valenem zpátky. Tedy – skoro nic.

Ožila s Maxovým přiblížením, po kterém jí před tvář nastavil otevřenou krabičku s povytáhlou cigaretou. Pohlédla na něj nejistě, jestli nabídku myslí vážně, avšak Max zůstal ve svém výraze neutrální.

Až když se po cigaretě natáhla, upozornil: „Jsou od Tany.“

Blafoval, ale to Nell nevěděla. Zastavila se s nataženou rukou a bylo na ní vidět, jak se vyřčenému faktu protiví. Nic ale nahlas nenamítla. Cigaretu si posléze přeci jen vytáhla a řekla mu své „díky“.

Max spokojen její reakcí si vložil do úst taky jednu a se zapálením dodal: „Jo, je trapně vlezlá.“

Nell se zdržela komentáře o Taně a místo toho, pořád s odevzdaným pohledem, se posunula na kartónu, aby Maxovi projevila své přání jeho společnosti. Max vyhověl a posadil se vedle. Samozřejmě dostatečně odtažen, aby věděla, že tohle není žádné velké usmíření. Pokuřoval a neměl se dlouho k nějaké řeči. Nell si musela počkat, než si v sobě srovná, co potřebuje.

„Takže v zimě padáš?“ promluvil konečně, a to rovnou o jejích plánech odejít z domova.

Nell byla totiž o deset měsíců starší než on a už jí zbývaly jen tři týdny k šestnáctinám. S novým rokem by tak měla bránu sirotčince otevřenou, pokud by ve škole nezahálela. Musela by sice ještě docházet na kontroly, než by měla povinné vzdělání za sebou, ale už by měla možnost začít s vlastním bydlením a prací.

To byla ale jenom možnost, kterou využít nemusela. Jeden celý ročník měla Nell stále před sebou. Do konce školy proto mohla v domově zůstat a ještě si starost o svůj vlastní život odložit.

„Asi jo,“ řekla mu na to a cítila, že tohle není, co by chtěl slyšet.

„A co budeš dělat?“ pokračoval.

„Ještě nevím.“

„Napakuješ se k nějakému úchylovi za protislužbu?“ nebral si servítky.

„Nech toho,“ hlesla zasaženě. „Najdu si práci, nevím…“

„Hm,“ zabručel Max a přemýšlel.

Po dlouhé odmlce spustil: „Chodím teď na pilu. Mistr mi slíbil, že když tam budu pořádně makat, uvolní mi příští léto jeden byt dole na brázdě. Můžu u něj pak zůstat a bude mi nájem strhávat.“

Nell se na něj intenzivně zadívala, že jí určitě o tom nepovídá jen tak. Max mlče z její tváře vyčítal, jestli v ní sdělení putuje cestou, kterou chtěl. Když viděl, že ji zaujal, zeptal se naprosto vážně:

„Počkáš tu se mnou ten rok?“

„A potom?“ chtěla od něj slyšet něco více.

Max rozmýšlel. Měl ještě šanci svou původní myšlenku nedotáhnout. Už se do ní ale i sám chytil a věděl, na co Nell slyší. Na její naději v obličeji tak rozpletl své ruce a přitáhl si ji k sobě.

„Postarám se o tebe,“ řekl.

Nell se dojatě usmála. Objala ho a zabořila svou tvář pod jeho bradu.

„Chyběl jsi mi,“ pověděla mu sladce.

…

Na to Max dlouho nedokázal nic říct. Díval se na kontejnery, vnímal, jak ho Nell drží kolem pasu s jistou křečí a neurčitá tíseň se mu z toho rozlévala po těle. Jako by se bála celého světa a on byl jediným pevným bodem. Už byl zase ten strážce. Zpátky v tom, z čeho unikl. Nebo možná z čeho nikdy ve skutečnosti neunikl. Ještě před hodinou by neřekl, že mu bude stačit ji na okamžik zahlédnout zlomenou a udělá to znovu. Že zase dovolí, aby ho takhle držela. Nejspíše se v té roli cítil více doma, než si chtěl přiznat.

…

Těžce vydechl, že už je to asi jedno. V těle mu již hrála svůj part její poslední věta, kterou si říkají na znamení, když se chtějí zašít do kotelny.

„Teď je tam Rany s Hanou,“ řekl.

Nell k němu s úsměvem v přitulení vzhlédla.

„Tak to jim necháme pár minut,“ pravila s pochopením.

„Pár minut?“ pobavilo ho. „Ten bude za pár vteřin.“

Zvedal se a chytil Nell za ruku: „Pojď.“

Odvedl Nell přes dvůr ke kotelně, na jejíž plechové dveře zabouchal pěstí: „Nějak ti to trvá, vole, nechceš s tím pomoct?!“

„Jdi do prdele!“ ozvalo se zevnitř od Ranyho na jeho smích.

AAA

O třicet minut dříve…

Ze hřbitova se Sheena vracela do centra nadšeným krokem. Klevetila tam s Tanou ještě dobrou hodinu, než jí během řeči napadla ta úplně nejlepší věc na světě. Okamžitě se ji vydala realizovat v horlivé čerstvosti. Nebylo to zrovna snadné, ale protože měla jisté výhody oproti obyčejným dětem, mohla teď nést v náručí výsledek svého úspěchu.

Zastavila s ním před dětským domovem a zvolala na okna Peeterovo jméno. Nemusela se namáhat, její hlas dostal Peetera do střehu, i když se se svou jemností sotva otřel o okenní rám.

Peeter vykoukl ven a spatřil u branky Sheenu vzpínající k němu ruce, ukazujíce mu tím radostně cosi huňatého. Zaostřil na objekt a pelášil dolů. Chvíli si ale Sheena musela počkat, než vyběhl z budovy celý uřícený a rovnal si na sobě vytahané triko, jako by se stihl dole ještě s někým poprat. Ani za sebou nezavřel. Ohlédl se za Maxem, který se na něj ze síně mračil, načež naskočil na konstrukci branky a naklonil se přes ni k Sheeně s takovou setrvačností, že měli málem tu první pusu za sebou.

Bystrá Sheena však stihla couvnout a jeho vykuleným mentolkám nastavila zvíře, které mu přinesla ukázat.

„Jé, ty máš štěně!“ líbilo se mu a spojil si obsah její náruče s tím, co viděl dopoledne za jejím oknem.

„Já ne,“ popřela Sheena a usmála se tajemně.

Peeter zmateně koukal, tak prozradila:

„To je přece Neno. Copak ho nepoznáváš?“

Peeter překvapením hned Sheenin humor nepochopil:

„A jak jsi ho našla?“

„Nenašla jsem ho, ty trdlo, vždyť přece neexistuje!“ smála se Sheena. „Vzala jsem ho z útulku.“

„A to ti ho dali?“ nevěřil. „Já to už zkoušel!“

„No nechtěli, že mám přijít s rodičem,“ přiznala komplikaci, „ale vytáhla jsem na ně Wardův lístek.“

Rozhihňala se, ale Peetera už dál nezamotávala.

„Dala jsem jim strejdu k telefonu. Měla jsem štěstí, že byl v kanceláři. Ha ha ha… kdybys viděl, jak se tvářili, když jim došlo, s kým mluví.“

…

Následně se Sheena od branky vzdálila s přáním, aby šel Peeter předat paní Molny štěně s ní. Peeter se ohlédl za Maxem, který na něj vevnitř stále čekal.

„Jenže já teď nemůžu…“ nešťastnil. „Nevytřel jsem ráno kuchyň a teď mám službu.“

„Aha…“ zklamalo Sheenu, že tedy půjde sama.

Stačil jí ale jen krok.

„Ale já klidně uteču!“ zaslechla odvážně od Peetera.

S úsměvem tedy počkala, kolik statečnosti takový Peeter má. Ten napjat prohlédl čelo budovy, jestli ho některý z vychovatelů nevidí, a pak seskočil z branky a proklouznul do zakázané zóny. Lehce ho z toho zalilo horko, a to především z pichlavého pohledu Maxe, který už nad ním lámal hůl, když zavíral dveře. Sice se mohl spolehnout, že velký bratr nikomu jeho únik nepráskne, ale stejně tak se mohl spolehnout, že se od něj dočká jednoho prásknutí přes obličej, až se vrátí.

…

I tak si ale nenechal okamžik pokazit strachem a natěšen následoval Sheenu do parku. Byl zvědavý, co na Nena řekne paní Molny. Zároveň přitom držel v mysli svou otázku o polibku, kterou jí nemohl položit ráno. Už si byl jistý, že tohle bude k Sheeně ta nejsprávnější cesta. Navíc se štěnětem, které žebračce nesla, byla zase o něco úžasnější. Nečekal, že se objeví v Hertisu někdo jiný, komu by na paní Molny záleželo.

A sama paní Molny to jistě nečekala také. Zvedla k příchozím dětem svou pomateně milou tvář a své ztracené štěně okamžitě poznala. Tomu se ale hned z Sheeniny náruče nechtělo, a proto si oba sedli k žebračce na mostní trámy a počkali, než se osmělí. Naštěstí netrvalo dlouho a štěňátku se začala zamlouvat věčně prázdná zaprášená deka s potrhanými šátky, jež měla paní Molny vedle sebe. Brzy se do jednoho z šátků zavrtalo a druhý počalo potrhle žvýkat, jako by bylo potřeba ztrestat ten nejzlobivější kus látky ve vesmíru.

Sheena s Peeterem spokojeně sledovali nového společníka osamělé stařeny a domluvili se, že teď budou každý den nosit Nenovi dobroty, aby nestrádal. Byli si vědomi chudoby paní Molny a brali svůj dar velmi zodpovědně. Co ale v ten den nevěděli, že Neno se záhy stane obecným psem hertiským a jejich účast na krmení nebude zapotřebí. Protože jakmile Neno poznal, kam ho tlapky můžou zanést, pobíhal po městě přesně tak, jak si Peeter o něm vždy vymýšlel. Při svých toulkách se seznámil s místními, kteří si ho hýčkali a přiváděli zpět k jeho paní. Neopomněli přitom přidat žebračce něco k dobru a prohodit s ní řeč.

Paní Molny se tak díky Nenovi od toho času měla v Hertisu o mnoho lépe. Zůstala bláznivou stařenou na mostě máchající své nohy v Gabii, avšak až do svých posledních dnů měla společnost. Tu psí i tu lidskou. A navzdory své odcházející paměti nepřestávala svým ostrým zrakem dohlížet na Sheenin strom a všem vyprávět, jaký to chlapec jej zde před lety zasadil. Měl pravda pokaždé jiné jméno, ale na tom zase tak nesešlo.

Důležité bylo, že se tak stalo, jelikož tím Peeter zasadil nejen jeden z nejkrásnějších stromů, co dnes v Hertisu roste, ale také jednoho z největších brouků, co kdy Sheena měla v hlavě. Aniž by věděl, že je zamilovaná také, překonával vnitřní překážky k tomu, aby se konečně zeptal.

A opravdu si nedělám legraci, když povím, že jen co odhodlaný na Sheenu promluvil, uslyšel rozzlobené volání vychovatelky Bramher. Stála na chodníku před domovem a i na takovou dálku dobře rozpoznala neposlušného chovance.

Svou otázku tak ihned zahodil a vyletěl do vztyku zděšený malérem. Sheena se zvedla s ním a vinila se za tu zlobu, která se teď na něj snese.

„Běž,“ pobídla ho, ať tu nestojí. „Povíš mi to potom.“

„Já… já budu hned zpátky!“ ujišťoval a vzdaloval se. „Jenom to vytřu! Hrozně rychle a vrátím se, jo? Fakticky!“

Sheena se usmála.

„Počkáš tady?“

„Jo,“ kývla Sheena.

„Ale fakticky!“ bál se. „Musím ti to říct!“

„Fakticky,“ špitla Sheena pobaveně. „Nezapomeň to.“

„Nezapomenu!“ byl si Peeter naprosto jistý a běžel domů.

…

Sheena zůstala s paní Molny na mostě a pokračovaly v rozpravách.
Peeterova nepřítomnost se ale protahovala a Sheena pochopila, že si nejspíše odpykává trest, kvůli kterému se z domova jen tak brzy nedostane. Navíc s dovádivým Nenem před sebou se začala obávat, co už asi její kotě provádí s celou domácností. S další čtvrthodinou se proto rozhodla alespoň kočku zkontrolovat.

Dorazila k domu a během odemykání dveří se zastavila zrakem na zvoncích. Její nová jmenovka, kterou tam ráno dávala, se mezi nimi nenacházela. Místo ní na svém zvonku měla zcela jiné jméno, které se dokonce neshodovalo ani s tím přechozím. Nadto byla jmenovka dokonale sešlá a svým vzezřením zapadala mezi ostatní, jako by tu čelila větru a dešti léta letoucí.

Sheeně se z toho sevřelo v hrudi a od dveří odstoupila.

‚Sorin?!‘ zděsila se dalších výpadků paměti.

‚Co blbneš? Jenom ti někdo vyměnil jméno na zvonku,‘ řekla Sorin.

Sheena si ale v napětí nepřebrala Sorinin tón správně. Náhle si nebyla jistá, jestli dnes jmenovky opravdu vyráběla a něco tady lepila. Její pochybnosti se zvrátily do takových rozměrů, že nevěděla ani, zdali nestojí u špatného domu. Vrátila se na chodník a jako v nějakém špatném snu se rozhlédla. Ulice však vracela jen liduprázdnou tichost, která jí nemohla napovědět. Je možné, že by se jí poslední měsíce jen zdály? Bydlela tady někdy?

Sheena pohlédla na lavičku u stožáru, nahoru na billboard a byla ztracena. Mohla by Sorin uskutečnit i něco takového?

Pak ale uviděla za oknem svou kočku a v pocitu počínajícího šílence položila dlaň na čelo.

‚Mám se k tomu nějak vyjadřovat?‘ zabručela Sorin.

‚Promiň,‘ vrátila se Sheena ke vchodu.

‚Kolik ti stačilo? Sedm vteřin, abys ze mě udělala zase škodnou?‘

‚Řekla jsem promiň, So –‘ zastavila se Sheena. Pravda, někdo tu jmenovku musel vyměnit. Někdo, kdo ji tady nechtěl. A dal si s tím práci. Důkladnou, hodnou mistra skrývání. Toho nejlepšího, kterého znala.

Srdce se jí z toho rozbušilo naplno. Vletěla do domu, vyběhla schody a roztržitě na patře odemykala dveře svého bytu. Už jí nepřekvapilo, že nemá jmenovku ani tady. Pohlcená vzrušením s jistou radostí se nahrnula do obýváku.

Tam však narazila na prázdný konferenční stolek, na kterém ráno šachovnici zanechala.

Polekaná se ohlédla do kuchyně, kde ji čekal ještě větší zásah.

„Ne,“ přiběhla k jídelnímu stolu. Na něm se sice nacházela hrací deska, ale figurky na ní byly vyvrácené.

„Ne,“ stavěla v emocích figurky zpátky, přičemž znovu padaly a skutálely se i na zem. Neměla přitom daleko k hotovému šílenství, když vtom ucítila, jak se viník této spouště pokouší šplhat po její nohavici.

Prudce se ve svém rozčilení obrátila a dupla, aby ho setřásla.

„CO JSI TO UDĚLALA?!!!“ zařvala na spadlé kotě.

Kotě se křikem zděšeně skrčilo a v další vteřině utíkalo z kuchyně.

Sheeně to ale nepomohlo. S pláčem posbírala z podlahy zbylé figurky a rozestavěla hru do stavu, v jakém si ji pamatovala. Nic víc už udělat nemohla. O dlouho očekávaný tah svého otce přišla.

…

Hleděla na tu křišťálovou partii a proklínala se, že vůbec vyšla z domu. Nebo že nevzala ráno kočku s sebou v domnění, že ji tak něčemu naučí. Kdyby věděla, že se dnes otec v bytě objeví, čekala by tady na něj u dveří klidně celé hodiny.

Ztěžka ze sebe dostávala pálivé rozhořčení a se svěšenou hlavou nad stolem si otírala nekončící slzy plné výčitek. Nedokázala přestat. Nikdy se necítila tak příšerně, přestože šlo o jeden jediný pohyb figurky po šachovnici. V tu chvíli představoval tíhu všech uběhlých osmi měsíců, během kterých tady přežívala sama. Ta tíha už byla neúnosná, potřebovala svého otce zpátky. Přitom nebyla ani schopná ráno napsat na dveře jejich společné příjmení, a ještě měla radost ze svého nabytí plnoletosti za cenu jeho papírové smrti. Není divu, že tady s ní není, kvůli čemu by se vůbec měl k ní vrátit…

…

Sheeniných výčitek bylo najednou tolik, že by v kuchyni plakala ještě po zbytek dne. A asi by se tak i dělo, kdyby se její nešťastné vzlykání brzy nepromísilo se sílícím šumem vařící se vody.

Překvapeně ve svých slzách pohlédla na konvici u dřezu, která právě dokončovala svou úlohu a vedle které byl připraven i hrnek, kterého si ve svém spěchu k šachům nevšimla. Když plně pochopila, co vidí, její mysl rázem utichla. Ucítila na sobě něčí pozornost a obrátila se. Na prahu kuchyně stál její otec, držel vystrašené kotě a naprosto nehybně se svým dokonalým výrazem bez emocí jen celou dobu ze svého místa na ni pohlížel, jak u té šachovnice šílí.

Ale ani na to, že si ho konečně všimla, nic neřekl. Ponechal ji v tom ustrnutí a jako by se nic nedělo, došel k lince, odložil na ni kotě a zalil si svůj čaj.

Až poté k ní přistoupil a stále prost mimik pohlédl na šachovnici. Táhl jednou z bílých věží a zadíval se konsternované Sheeně do očí.

„Jsi na tahu,“ promluvil.

Sheena, která z toho přízraku před sebou sotva dýchala, sklopila zrak k šachovnici, avšak nebyla schopna ničeho.

„Už je to stejně jedno,“ ozval se Tay po chvíli na její bezradné mlčení. „Za sedm tahů je konec.“

Sheena k němu od šachovnice opět vzhlédla, a aniž by vnímala, o čem mluví, pokračoval:

„Chytil jsem tě na tom, na čem vždycky Mishi. Měl jsem tě to učit já.“

Zněl trochu zklamaně a vrátil se pozorností ke hře.

„Vidíš,“ chtěl, aby ho Sheena sledovala a před jejíma očima v dalších sedmi tazích partii dohrál za oba.

„Šach mat,“ uzavřel hru a jejich pohledy se zase setkaly.

„A jsi moje,“ dořekl tiše na pohroužený Sheenin obličej, který se v té naprosté ztracenosti chystal znovu plakat.

Protože na jeho dodatku nebylo nic, s čím by Sheena nesouhlasila. Nevydržela už před ním takhle stát a s přívalem dalších emocí se přitiskla k jeho hrudi. Jeho strnulou postavu dojatě objala a nepouštěla, přestože jí otec zdrženlivě dlouho nic neoplácel. Nezáleželo jí na tom. Byla si jistá, že kdyby ji nemiloval, nikdy by se tady neukázal.

A i přes tu vnitřní jistotu, se jí ulevilo, když ucítila na svém temeni jeho ruku. Položil ji tam zlehka, opatrně, snad jako by se jí bál i dotýkat, ale mezi dvěma Taris to po dlouhém odloučení znamenalo, že opět patří k sobě.

AAA

Tak se Sheena Taris prvního prázdninového dne, v prostředku léta roku 392, dočkala návratu svého otce. Od chvíle, kdy ho vykázala z bytu s ostrým obviněním, uběhlo celých 312 dní a byla to pro ni dlouhá a poučná doba, během které se vyrovnávala se samotou, strachem a vztekem.

Dodnes však zůstává otázkou, nakolik v těchto stavech hrála roli její cizopasná duše Sorin. I když v té době Sheena sebe samu rozeznala jako domýšlivou, vztahovačnou, ustrašenou, díky čemuž věčně zápasící se vším a všemi, nemohla vědět, jestli je taková opravdu ve své povaze, nebo jen podléhá Sorinině tendencím. Ač se snažila vnímat se od Sorin odděleně a nepřicházet o svou identitu, nemohla jako její Nositel rozlišit, kdo se zrovna v dané situaci bojí, zlobí či touží. Hloubka faktu, jak moc se nezná bez Sorin, jí stále ještě unikala. Měla tím v mysli zákonitě projekci své osoby značně zkřivenou, čehož si stejně ani vědoma být nemohla, stejně jako zdali rysy, jež se na sobě snaží změnit, vůbec existují a má nad nimi nějakou moc.

A něco takového nevěděl ani Tay, který Sheenu bedlivě sledoval od narození. Měl zaznamenanou téměř každou minutu jejího života, a přesto nebyl schopen říci, kde končí jeho dcera a začíná nezvaný host v jejím těle. Jenže čas neúprosně běžel a nějak se k probíhajícím událostem postavit musel a také se musel potýkat se svými vlastními stíny, které ho vyhnaly po smrti Mishi z Hertisu a posléze způsobily i jeho fiktivní smrt. Musel řešit i bez tolika potřebných informací nekontrolovatelně se rozvíjející boj nejen se Sorin, ale také ten s politickým soupeřem Terrym Hemgonem, jenž nikdy nebyl pouze politický. S koncem roku se pak v jeho očích situace kolem Sheeny vyhrotila natolik, že svou přítomnost považoval za nejvíc Sheenu ohrožující. Než aby se kvůli jeho posledním krokům stala Hemgonovým terčem, raději pro všechny zúčastněné zemřel. Sheena tím ztratila u Hemgona cenu a na několik měsíců Tay skutečně zajistil svému dítěti klid.

Samozřejmě pouze jednostranný. Tay nepočítal s tím, že Sheena má pro něj ve svém srdci stále místo a že ho bude časem postrádat. Na konci zimy přijal, že Sheenina nenávist je daná, třebaže na ní viděl, že ji ovlivňuje Sorin. Odepsal jejich vztah na základě toho, že se sílící Sorin uvnitř Sheeny nikdy nevzdá a ať už by udělal cokoliv, Sheena jej uvidí vždy tak, jak si Sorin přeje.

Proto se po smrti Mishi do Hertisu nevracel a neusiloval o vysvětlení. Sheena byla pro něj příliš ponořená ve vlastním iracionálním světě, kde by bylo každé jeho slovo překrouceno, když už by se přemohl vůbec nějaké ze sebe vydat.

Jelikož jednou věcí bylo, že by věděl, co má Sheeně říci. Druhou, co by jí byl schopen říci. Sám byl přece jen pořád Taris. Měl svou úlohu komplikovanou vlastní povahou. Možná chtěl poskytnout Sheeně pomoc, aby se oprostila od Sorin a lépe se vyznala ve svém psyché, bohužel mu ale ještě chybělo mnoho k tomu, aby se vyznal sám v tom svém.

…

I tak se do bytu s létem vrátil, když v Sheeně ta největší vlna nevole polevila a on viděl, že by byla otevřena novým možnostem. Mezi Tarisovými se tak zrodila naděje. Po dlouhém tichu, ve kterém spolu seděli v obývacím pokoji a Sheena se klidnila ze zážitku otcova zjevení, v krátkosti přeříkal, co se v nemocnici tehdy odehrálo.

Stvrdil jí, co již věděla – že neměl v úmyslu pomáhat Kaře, aby jí násilím vnikla do mysli. A už vůbec nebránil Sheeně dostat se k matce. Jen se při tom zmatku nepochopili, a tak táhl běsnící Sheenu v moci Sorin od strážných pryč v násilném duchu. Chtěl Sheenu uchránit traumatu a dostat ji do pokoje za Mishi. Právě tím ale neúmyslně přispěl k tomu, že si jedno prožila, a v kombinaci s tím, o co se snažila ve stejné chvíli Sorin, dopadlo vše tak, jak dopadlo. Sheena se zhroutila na dny do bezvědomí a její pošramocená paměť jí nadlouho nevydala celou pravdu.

…

„Sorin mě taky chtěla jenom chránit,“ vstoupila otci do povídání. „Cítila Karu v nemocnici a chtěla ji zastavit.“

„Šla jí naproti,“ připomenul Tay.

„Ano,“ potvrdila Sheena. „Jenže jí nešlo o to, aby mě uchránila jen pro ten den, rozumíš? Chtěla se jí postavit tváří v tvář, aby se už pro nás nikdy nevrátila. Kara tam byla sama jenom s jedním Nositelem, byla to dobrá příležitost.“

„Dobrá příležitost k čemu?!“ vyletěl na taková slova. „K popravě?!“

Sheenu zamrzelo, že otec žádné vysvětlení zřejmě nepřijme.

„Tati, pochop to, prosím! Kara se mě snaží dostat do Derigotu a tam mě zabijí! Ona ví, že mám Sorin, potřebují se jí zbavit! Hrozně se jí bojí, protože dělala v minulých Nositelích strašné věci! Ale nemůžou to udělat jinak, než že mě obětují, abych ji vzala s sebou! A na to opravdu čekat nebudu!“

„A tak budeš dělat co?! Zabiješ každýho, kdo si pro tebe přijde?!“

„Když to bude nutné,“ odsekla Sheena k jeho překvapení tvrdě.

Pak ale rozechvěle spustila, jak od sebe něco takového nečekala: „Já… já… já chci jenom přežít, tati! Nevím, co mám dělat! Šla jsem na turnaj, abych je zastrašila, nechci nikomu ublížit, ale pokud přijdou… nemám jinou možnost! Musím něco udělat!“

„A tím myslíš, že JI necháš něco udělat,“ příčilo se mu. „Necháš na ní všechnu práci, aby ses necítila špatně, nebo si to taky zkusíš? Kolik lidí jí dovolíš zabít, než se sama sobě zhnusíš natolik, že tvůj život ztratí cenu?“

Sheena sklopila zrak a neměla pro otce žádnou odpověď.

„Přežít není všechno, Sheeno. Nebude ti to stačit. Víš to.“

A na její mlčení vytáhl z kapsy něco, co svým cinkotem získalo okamžitě její pozornost. Před tvář jí nastavil známý hrubý řetízek.

„Řekni, jak se ti s tím dýchalo?“ tázal se.

Sheena se na řetízek zadívala a s příchozí lítostí špitla: „Špatně.“

„Víš, co to je?“

„Nosí to ti muži, co mě pronásledují.“

„Hemgonovi muži,“ upřesnil. „Víš, kdo je Terry Hemgon?“

Sheena samozřejmě věděla. Na Hemgonova slova o ní, jejích rodičích a deritech se nedalo zapomenout. Na otcovu otázku souhlasně pokývla.

„Nemá s Nositeli nic společného. Tenhle chlap,“ poukázal na řetízek, „nezemřel proto, že by tě někdo chtěl dostat to Derigotu. Na světě jsou i horší věci, které tě můžou potkat a nemusí se vůbec týkat Sorin. Můžou jít klidně i přímo po tobě – budeš i toto řešit TAKHLE?!“ znovu jí razantně nastavil řetízek před tvář.

Sheena mu řetízek vytrhla, aby s tím přestal. Do očí se jí prodraly slzy.

„Já nevím,“ vzlykla. „Nechtěla jsem…“

„Nemůžeš chodit po světě a zanechávat za sebou –“

„Já vím!“ křikla na něj. „Nechtěla jsem!“

V slzách ujišťovala celá nešťastná:

„Nechtěla jsem! Věř mi, tati! Nechtěla!“

Tay těžce vydechl a zamračen se zapřel do pohovky. Sledoval, jak zlomena promíjí řetízek v ruce a je jí jejího činu upřímně líto.

Dal jí chvíli, než se trochu srovná, ale šetřit ji nemínil.

„Nenechá to jen tak, Sheeno. Začala jsi s ním válku. I když tě napadl první, na tom nesejde. Byla to tvoje volba. Nemůžeš někoho zabít, aniž bys proti sobě nepoštvala další. Lidi se budou bránit. Budou se tě bát. Když nepřijdou strážní, pošlou na tebe policii, armádu… čím více budeš ukazovat, že ti nedělá problém někoho zranit, tím více se tě budou snažit zastavit. Budeš pro ně nebezpečná. Bude jedno, že se k tobě nemají jak dostat. Můžeš pak upalovat jednoho za druhým a skončíš jako ona. Jako monstrum úplně sama.“

Sheena s úzkostí objala své nohy a schoulila se k polštáři. Nevěděla, co na to otci říci. Měl pravdu. Vracela mu raději ten prokletý kov zpátky.

„Nech si ho,“ odmítl jej.

Sheena pochopila, že otec v řetízku vidí velký význam.

„A nezapomeň na to,“ zadíval se na Sheenu intenzivně, aby věděla, že mu neuniklo, co tady poté se Sorin dělala. „Už se na to nikdy nepokoušej zapomenout.“

Sheena si nechala řetízek u sebe a znovu si ho s otcovými slovy prohlédla jako důkaz svého provinění.

„Už bych tady příště nemusel být, abych ti to připomenul,“ dodal.

Dostal od Sheeny další srozuměný pokyv.

„Teď jsi tady sama za sebe, Sheeno. Nespoléhej se na nikoho. Ani na Sorin, ani na mě. Je jedno, kdo ti pomáhá, jsi v tom sama. Nikdo tady za tebe nic neponese. Já vím, že ti přijde, že za nic nemůžeš. Že jsi přišla k Sorin a tím po tobě jdou. Nebo že jsi moje dcera, tak jdou po tobě další. Ale není to tak a je úplně jedno, jak ti to přijde. Nesnaž se si namlouvat, že jsi byla k něčemu dotlačena, že sis něco myslela, nebo nemáš jinou možnost. Neházej to na to, jinak se uvidíš dělat hrozný věci, co nepůjdou vzít zpátky. Jsi, kde jsi, a je to jen tvoje rozhodnutí. Je jen na tobě, co chceš.“

Sheeně to však přišlo těžké.

„Chci jenom žít,“ řekla otci teskně na to. „Tak, jako ostatní, rozumíš? Jenže nemůžu žít bez ní, tati. Vím, že jsem nemocná. Řekla mi to. Dokud je ve mně, tak se to nemůže zhoršit, ale bez ní… S ní se mi děje tohle a bez ní není nic! Nevím, co mám dělat! Nevím, jak –“

„Já vím,“ přerušil ji Tay. „Poslouchej mě – už jsem ti říkal, že se můžeš chránit jinak, ale musíš se přestat chovat takhle. Nemůžeš tady chodit jako maniak. Zapalovat lidem oblečení a odpravovat auta. Nemůžeš ležet celé hodiny ve snech a být mimo. Nevědět kdo jsi, kde jsi a co jsi udělala. Jestli chceš žít, musíš fungovat jako jedna. Jen jedna, chápeš? Musíš být Sheena Taris. A mysli si, co chceš, že to má znamenat, ale nemůže to být to, cos tady teď ty měsíce předváděla, je ti to jasný?!“

Sheeně se opět obličej rozlítostnil, jak moc rozuměla tomu, co říká.

„Jo,“ hlesla. „Budu normální.“

„Fajn,“ ulevilo se mu.

…

Byl rád, že Sheena již dozrála sama ke správnému rozhodnutí a necítil už z ní pochybnosti, které cítil před rokem v paláci, když se o tom bavili posledně. Možná už opravdu aspekty Sorin vnímá jasněji, třebaže se jí pořád zastává. To nepřisuzoval přízni, ale strachu, jenž měla v očích stále stejný. Pořád si velmi málo věřila. Zamýšlela se nad těžkostí tohoto úkolu a bez otcovy podpory si připadala na splnění krátká.

„A pomůžeš mi?“ poprosila ho tedy. „Budeš tady se mnou?“

Tay si prohlédl tu její nejistotu vzpínající se k němu.

„Mohl bych,“ připustil tiše.

A jak čekal, Sheena se na něj nahrnula a objala ho vděčně kolem krku.

„A budeš mě zase sledovat?“ žadonila přitom. „Prosím…“

Tayovi bylo nepříjemné být škrcen takovými emoci, a to nejen fyzicky. Přesto se na okamžik přemohl a položil Sheeně útěšně dlaň na záda:

„Nikdy jsem s tím nepřestal. Neboj se.“

A zase ji od sebe odtáhl, aby tolik jejího rozrušení na sobě neměl.

„Jen se uklidni, ano?“

„Jo,“ usadila se Sheena poslušně nazpátek. Poznala na svém otci, že ho znejistila a došlo jí, co se děje. Jako by už úplně zapomněla, že sentimentální projevy nemá rád. Neviděla ho tak dlouho, přece nečekala, že se vrátí jako někdo jiný. Omluvně se zatvářila a rozhlédla se s vysvětlením, proč jí to napadlo. „Dal jsi pryč ty kamery.“

„Jsou jen jinde.“

„Proč?“

„Bylo to už potřeba. Byly starý a dostal jsem novější model, kterej není tak vidět. Chtěl jsem, abys neměla takovej pocit dohledu.“

Sheena spokojeně kývla. Pak ale její tvář vmžiku zledovatěla.

„Lžeš mi,“ řekla naprosto jistě.

A na Tayovi bylo vidět, že to nečekal. Marně tápal, kde udělal chybu.

To mu Sheena hned objasnila: „Řekla mi to Sorin. Pozná to. Zvedla se ti teplota v břiše, je to pravda?“

Nemusel nic stvrzovat. Sheeny se to hluboce dotklo.

„Nedělej to,“ zaznělo od ní zcela vážně.

„Každá lež není špatná, Sheeno –“

„Nedělej to!“ zopakovala a jeho hájení lži ji rozbouřilo. Cožpak si už nezaslouží, aby s ní jednal jako s rovnou?

„Proč jsi dal pryč ty kamery?! Sorin říká, že se teď z toho úplně vaříš, o co tady jde?! Proč mi pořád musíš lhát?!“ rozštěkala se na něj.

Když ale k Tayovi dolehl ten vyčítavý tón, který měla vždycky Mishi, zarazil se. Sheena se do něj zapřela zrakem plným nedůvěry a Tay se před palbou hodnou vyslýchání naprosto uzavřel. Jeho tvář, dosud vstřícnější než je u něj zvykem, přešla do neprostupné tvrdosti, jak u něj naopak zvykem vždy bylo, a Sheeně bylo jasné, že jejich rozhovor právě skončil. Bez dalších slov se Tay před Sheenou zvedl a odešel do své pracovny.

…

Sheena si pozdě uvědomila jistou křehkost, kterou diskuse s otcem vždy mají. Mohla si vzpomenout na maminku, že není těžké jej přivést do stavu, ve kterém už nic neřekne. To byl ale ten lepší případ. Tay byl stále nervním cholerikem, i když už životem dosti zbičovaným. Když takhle umlkl, znamenalo to, že pokud by to neudělal, řval by. A pokud byl pořád dostatečně při sobě, volil ve své zlosti raději mlčení a útěk. Čím byl starší, tím více upřednostňoval tuto variantu, než by své nervy vyléval jako v mládí. Za svůj život se už nahádal dost. Prokřičel několik let svého manželství. To si ostatně Sheena pamatovala dobře. Včetně přerodu hádek rodičů do osamělého ticha. Její maminka si s otcovou složitou osobností nakonec nedokázala poradit a teď to byla ona, která stála o to s ním nějak žít. Nechtěla, aby to mezi nimi dopadlo stejně.

…

Zaklepala na dveře pracovny a opatrně vešla. Našla tam otce sedět za stolem mezi svými věcmi a hledět prázdně do okna. Zrak jí překvapeně spočinul na té scéně, kterou by nečekala ani ve snu. Nejen, že se jí otec rozhodl dnes ukázat, ale také, zatímco byla na hřbitově, všechno své sem nastěhoval zpět. Nikdy by ji nenapadlo, že by se rozhodl vrátit ke společnému životu sám od sebe, aniž by ho o to poprosila.

„Promiň, tati,“ dojata vyslovila o to toužebněji své přání smíru.

Tay s pohledem do okna pokývl, že omluvu přijímá.

„Já jen… vadí mi, když mi lžeš, víš. Nechci, abychom se hádali, jako ses hádal s mámou. Hrozně bych ti chtěla věřit, ale takhle…“

„Nechci po tobě, abys mi věřila,“ vstoupil ji Tay do toho klidně.

Vážně na ni pohlédl.

„Nikdy ti nepřestanu lhát, Sheeno,“ řekl naprosto upřímně.

Sheena se zaskočena zamračila, že nechápe, proč to říká.

„Nebudu k tobě vždycky upřímný. Nebudu ti říkat všechno. Nikdy. Ani v tom, co se tě týká. Nemusíš mi věřit každé slovo, nečekám to od tebe. Není ani důležitý, jestli je pravda, co ti říkám. Budu ti říkat vždycky jen to, co chci, abys ode mě slyšela.“

„A co si pak představuješ, že si z toho vezmu?“ nerozuměla Sheena.

„Co chceš,“ odpověděl.

Sheena se z toho ale cítila jenom zmatenější.

„Tomu vůbec nerozumím, tati.“

„To nevadí,“ zněl jistě. „Prostě mi důvěřuj.“

S jejím dalším zamračením však pochopil, že to nebude stačit. Musel v sobě nalézt více vůle, aby nezněl na její jemnou duši tak příkře.

„Je mi jedno, jestli mi věříš, ale důvěřuj mi,“ pokusil se tedy rozvést. „Vím, proč ti něco neříkám. Nikdy ti nelžu, protože bych byl proti tobě. Tomu rozumíš?“

Sheena smutně pokývla.

„Nechtěj vědět, co vím já,“ žádal ji. „Nic dobrýho ti to nedá. Jen mi důvěřuj. Nejsem tvůj nepřítel.“

Sheena se nad tím smutně zamyslela.

„Dobře,“ souhlasila, přestože si neuměla představit, jak by něco takového mohlo mezi nimi fungovat. Nyní jí ale stačilo, že na něm právě vidí určitou citlivost, která je běžně schovaná někde hluboko v něm.

„Ale… mohl bys mi aspoň teď říct, o co šlo, abych pochopila, co tím myslíš…“ zkusila ještě.

„Sheeno…“ nelíbilo se mu.

„…protože bych chtěla vědět, jak podle tebe taková pravda, co mi nic nedá, vypadá, rozumíš? Jen mi řekni příklad, ať mi to dává trochu smysl. Proč jsi dal pryč ty kamery?“

Tay už nevěděl, jak ji odbýt, aniž by odešel. Mohl se buď znovu odtáhnout a jejich komunikaci opět přerušit, nebo jí dát pojednou, oč žádá.

„Protože si jich všiml Mario,“ vyhověl jí tedy.

„Aha…“ zahloubala se Sheena, avšak pointa jí scházela. „A?“

„A já nechtěl, aby…“ začal a spatřil na ní červenající líce, které značily, že je právě skrze Sorin kontrolován, co řekne. Neměl šanci něco uhrát.

„Nechtěl jsem, aby ti říkal některé věci jen proto, abych je slyšel já.“

„Jako co?“

„Jako aby tě schválně pobízel, abys o mně mluvila.“

„Tati…“ hlesla trpce na jeho lhaní.

„Dobře,“ rezignoval. „Viděl ty kamery. Tušil, že tě pořád sleduju, tak mě chtěl přinutit se ozvat. Potřeboval mě v paláci a nevymyslel nic lepšího než ti nabídnout plnoletost, aby mi ukázal, že pokud se brzy nevrátím, tak mě odepíšeš. Byla to jeho hra na city. Doufal, že mě to zvedne. Tak jsem ty kamery dal pryč, aby tě tak nepoužíval a nelhal ti.“

„Nelhal mi?!“ mátlo Sheenu.

„Jo.“

„V čem?“

„Ve všem,“ řekl. „Žádnou plnoletost pro tebe nezařizoval, Sheeno. Ani po mně nevyhlásil pátrání. Sehrál to tu jen proto, abych se vrátil.“

„Ne,“ odmítala Sheena takové tvrzení o svém strýci.

„Lžu ti teď snad?!“ zeptal se Tay ostře.

Ale rozuměl, že neodmítá, že by lhal.

„Nemyslel to zle,“ hájil Maria obratem, „taky proto jsme se domluvili, že ti tohle nebudeme říkat a já jsem včera o tu plnoletost zažádal sám. Abys to nepoznala. Prostě jenom potřeboval, abych se ukázal, rozumíš? Zkoušel to různě celou dobu a já ho ignoroval. Když už nevěděl, co jiného dělat, tak to zkusil přes tebe. Nelíbilo se mi, že to dělá, tak jsem ty kamery nechal přemístit, aby si myslel, že jsem to už zabalil a nic dalšího už na tebe nevymýšlel. Chtěl –“

Tay přestal mluvit, protože ho Sheena už neposlouchala. Ztratila se ve svých myšlenkách o strýci.

„Sheeno…“ nechtěl, aby si kolem toho vytvářela ublížené příběhy. „Nedělej z toho lhaní takovou věc. Ty jsi mu tady taky lhala. Věděl to, jsme už měsíc v kontaktu. Věděl, že mu lžeš, že o mně nic nevíš. Poznala jsi tu s ním sama, jak to chodí. Byli jste tu spolu, ale každý sám za sebe. A tak to je. Nikdo tu nikdy pro tebe úplně nebude. Nemůže. Každý má svůj život a nebude ti dávat přednost před sebou, i když tě má rád. Proto je nesmysl, co chceš.“

A možná se svým jasným vysvětlením očekával, že Sheena něčemu z toho porozumí, pro dnešek s tím však nepochodil. Ještě chvíli se to snažila Sheena v sobě nějak zpracovat, než z pracovny tiše odešla.

…

Přešla do obýváku a nedokázala jen tak lži strýce Maria přijmout. A už vůbec ne se všemi těmi dokumenty neexistujícího soudního procesu, které na ni výsměšně koukaly z knihovny. S přetrvávající trpkostí vyšla schody do svého pokoje a dorazila k posteli, na které se vyvalovalo její kotě. S láskyplnou omluvou za svůj křik jej vzala do náruče, přelezla postel, a posadila se s ním na vnitřní parapet okna. Ve svém trápení si ho tam zamyšleně hladila a prožívala si tak jedno velké rozčarování.

Měla tolik otcovy věty za nepřijatelné, že než by se s nimi smířila, raději by byla navždy sama. Nechtěla, aby takhle život fungoval. Být tu jen sama za sebe, na nikoho se nespoléhat. Přece tady může být i někdo, kdo ji bude milovat a nedá přednost lžím, když se mu to hodí. Někdo přece umí žít i pro druhé. Bezelstně. Přála si, aby aspoň jeden jediný člověk byl k ní skutečně upřímný a sdílel s ní všechno, co ví, tak, jak cítí. Byla znavená a otrávená těmi hrami, co s ní všichni kolem hrají, a ještě mezi sebou bez jejího vědomí. Ani Sorin, ani otec a ani Mario neměli už čistých štítů. Jejich láska teď měla pro Sheenu hořkou pachuť.

…

Zachmuřele se zadívala na billboard za oknem a sjela pohledem dolů k patě jeho stožáru. Vedle něj se nacházela jedna věčně prázdná lavička, u které Sheeně nikdy nebylo jasné, k čemu zde vlastně slouží. Neměla zrovna dobré umístění, a tak nebylo divu, že si na ni nikdo z místních nesedal. Bylo jí té lavičky kolikrát líto a chodívala si tam číst jen proto, aby měla nějaké využití.

A teprve s dneškem na ní viděla poprvé někoho jiného než sebe. Rozpoznala vrabčí hnízdo na Peeterově hlavě a potěšena zaťukala na sklo.

…

Kdo ví, jak dlouho tady Peeter seděl, než se dočkal Sheeny v okně. Pokoušel se po paměti mačkat zvonek, který se z neznámých důvodů zase přejmenoval, ale tentokrát byl pro jistotu zcela odpojen a už nezvonil. Rozhodl se počkat, jestli si Sheena jen neodskočila, ale ta na něj po příchodu otce úplně zapomněla a venku se už mezitím s klesajícím sluncem celý Hertis přebarvil do oranžova.

…

Stálo však za to si počkat. Sheena vidouc Peetra okamžitě všechno své trápení odložila a vydala se za ním. V nastávajícím večeru zanechala otce i s jejich těžkými tématy v bytě a seběhla schody, jako by před chvílí neřešila vůbec nic. Takovou moc mělo zjištění, že je Peeter dole.

Když ale vyšla před dům, Peeter již u stožáru nebyl. Ohlédla se a s otcem v okně pochopila, že se pod jeho přísným shlížením raději přemístil někam dál. A nebylo těžké odhadnout kam. K jejich lavičce u mostu doběhla s širokým úsměvem a jednou huňatou koulí za krkem.

„Jééé,“ rozzářil se Peeter na kotě.

Sheena ho vytáhla z kapuce a předala ho Peeterovi k seznámení.

„To je moje Maree,“ řekla žertem.

„Jé, to je hezké jméno,“ líbilo se Peeterovi.

„Ne, to není jméno –“ chtěla ho opravit Sheena, ale zastavila se.

Pak se usmála: „‚Merí‘ je iliánsky ‚kočka‘, ale… jo, je to krásné jméno. Proč ne. Bude Maree.“

„Ahoj, Maree,“ povídal Peeter na kotě něžně, zatímco se mu hravě podbízelo v klíně.

A na rozdíl od Tany neměla Maree s Peeterem od první vteřiny žádný problém. Ani s tím, že se jí tak dlouho říkalo ‚kočka‘, až jí to zůstalo. I ke spokojenosti Sheeny iliánské označení znělo dostatečně žensky.

„Líbíš se jí,“ byla Sheena ráda. „Jak to děláš?“

„Co?“

„Že tě všichni mají rádi.“

„Fakticky?“ rozevřel Peeter překvapeně své mentolky.

„Jo. Neznám nikoho, kdo by tě neměl rád.“

„Fakticky?!“ zaujalo ho ještě více.

„No je to tak,“ stvrdila mu. „nikdo proti tobě nic nemá. Jenom Tana a té vadí, že tě všichni mají rádi.“

„Tana je fajn. Akorát mě pořád mlátí a říká mi ‚pitomče‘,“ řekl Peeter.

„A stejně ti přijde fajn,“ divila se Sheena.

„No, ona to tak nemyslí,“ vysvětloval s upřímným úsměvem na tváři. „Jen ráda někoho mlátí.“

„Vidíš – tohle nechápu,“ poukázala Sheena.

„Co?“

„Že tě bije a nepřijde ti zlá.“

„Ale ona není zlá,“ řekl.

„A kdo je pak podle tebe zlý?!“ zvedlo Sheenu.

Peeter se pozastavil, když viděl, že Sheeně nerozumí natolik, aby se za jeho odpovědi nezlobila.

„Já nevím,“ odvětil lítostivě. „Promiň…“

Sheena otevřela pusu překvapením, co ho teď mrzí.

„Tohle není na ‚promiň‘, já to jen nechápu!“ řekla silně.

„Aha…“ hlesl a vnímal jen, jak to Sheenu rozčiluje. „Promiň…“

Až teď si Sheena všimla, že se jí zrychlil tep a že na něj zvýšila hlas. Ani nevěděla, co ji vlastně popudilo.

„Já to tak nemyslela,“ zklidnila se.

„Já vím.“

„Tak proč se mi omlouváš?!“ zapíchla do něj zase vytýkavý pohled.

„Nevím… promiň.“

„Už ne!“ štěkla přísně. „Přestaň se mi omlouvat! Nemáš za co!“

Peeter zmlknul. S bázlivým výrazem potřásl hlavou, jako by tím říkal, že už bude hodný. Sheenou ale z toho prolétla jen další sebevýčitka. Úplně viděla, jak ho tady utlačuje. Vzpomněla si na strýce a jeho poznámky o utrpení, které s ní bude každý zažívat. Neměla daleko k tomu, mít se za zlou ženskou, jak povídal.

„Promiň,“ spustila teď ona a podepřela si čelo, „nechci být vzteklá.“

„Nejsi,“ špitl něžně.

„Jen ráda křičím, že jo,“ zavrčela na to ironicky a hned jí tvář polevila. „Už zase,“ povzdychla nad sebou. „Jsem hrozně nepříjemná.“

„Nejsi,“ řekl Peeter znovu.

„Ty to nevidíš?!“ nechápala a Peeter zavrtěl hlavou.

To ji opět jen nadzvedlo, že si musí vymýšlet. Další člověk, co jí lže.

Schválně se proto ještě více do něj zapřela pohledem, aby mu to dokázala, a zařvala: „A jaká teda jsem, KDYŽ TADY TEĎ KŘIČÍM?!“

Peeter sebou leknutím trhl a zadíval se na Sheeniny rudé tváře, které mu nastavila tak svádivě blízko.

„Ohnivá,“ užasl. Těmi plameny v jejích očích byl naprosto okouzlen.

„Ohnivá,“ zopakovala si Sheena pro sebe. „Jenže oheň pálí!“ odsekla.

„Mě ne,“ nesouhlasil a na její zamračení natáhl ruku. „Zkus to.“

Sheena ho přes ruku přísně plácla. Ještě tady bude pokoušet hranice a nechá se dobrovolně upalovat.

„Nech toho!!!“ zatrhla. „To není legrace!“

Nezlobila se však dlouho. Brzy jí došlo, že mu zase něco vztekle přikázala. Jenže když ji tolik čílilo, jak nerozumně někdy mluví. Absolutně nevěděla, jak z toho kola ven.

…

Utichla a přemítala, kde dělá chybu. Vzdala tento rozhovor, který se jí vymykal z rukou, a ponořila se do úvah nad sebou natolik, že přestala Pee-tera sledovat. Díky tomu se Peeter bez její hlasité kritiky mohl v sobě vrátit až na začátek k původní otázce, která všechno začala. Dal si na čas s přemýšlením, ale měl ho teď s mlčením Sheeny dostatek.

„Někdy mi přišlo, že je Nell zlá,“ spustil poté. „Třeba když tě shodila na zem, nebo holkám trhala vlasy. Nechápal jsem to, ale pak jsem zjistil, že hrozně žárlí. Taky, když nechala Maxe, tak mi přišla zlá, ale pak mi řekla, že se bála, že by kvůli němu neodešla. Mrzelo ji to, ale chtěla už pryč. Nesnáší to u nás, ale zase má strašně ráda Maxe, víš, a on by s ní nemohl jít, nepustili by ho. Bála se, že kdyby mu to řekla, tak by prosil, aby to nedělala. Nemyslela to zle. Ona je vlastně hrozně boží, jen ji někdy napadají takové divné věci…“

„Takže zase není nikdo zlý,“ uzavřela Sheena kysele, že s takovým uvažováním by si tady mohl každý obhájit cokoliv.

„Já nevím,“ pokračoval. „Někdy mi někteří přijdou zlí, ale když pak o tom mluví, tak nejsou tak černí.“

„Jsou barevní,“ pobavilo Sheenu. S jeho empatií jí rozhořčení přešlo.

„Jo,“ líbilo se Peeterovi. „Jsou barevní.“

Sheena se tomu uchichtla.

„Jen já jsem bez barvy,“ prohlásila trpce na svůj nedostatek pigmentu.

Peeter se na Sheenu zadíval a nesouhlasil: „Ty jsi bílá.“

Stáhnul zrak k jejímu triku. „A zelená,“ doplnil.

„Jo…“ uznala, že tohle už od někoho slyšela, „jako sopel.“

„To ne,“ zamračil se Peeter na hrozné srovnání. Rozhlédl se po parku a ukázal na nejbližší jírovec: „Ty jsi jako kaštan.“

Sheena se zahleděla do koruny jírovce, která byla posetá bílými květy. Chtěla Peetera opravit, jak měla ve zvyku, ale ta představa ji ohromila natolik, že nebyla schopna něco takového vypustit z úst. Místo toho sama vzdychla: „Jako rozkvetlý kaštan.“

Vrátila se pohledem k Peeterovi a její horoucí tvář oznamovala, že jí přijde neskutečně úžasný. Peeter rychle poznal, že se mu právě povedlo něco velkého, a rozhodoval se, jestli už jí konečně položí tu nejdůležitější otázku jeho posledních dnů. Pokud by ji však ještě odložil, už by se snad čekáním roztrhnul.

„Sheeno,“ vyslovil tedy na její dojaté modré oči, „můžu ti dát pusu?“

…

A právě tou chvílí, ve které Peeter skončil se zatajováním svého velkého přání, bych měla s tímto druhým svazkem skončit i já. Všechno, co po této chvíli následovalo, patří totiž do úplně jiného příběhu. Tento příběh o prvním zásadním Sheenině přerodu se uzavřel začátkem letních prázdnin, kdy již Sheena dobře rozpoznávala hodnotu, kterou její Levan má. Tu objevila v ochraně před násilníky, ve zvládnutí své voulézy i v možnosti prokouknut všudypřítomné lidské lži. Stejně tak poznala cenu Sorininy společnosti během svého stesku a pocitu osamění, aby se závěrem školního semestru zjistila, že ne každý se musí jejích plamenů bát a že je někdo může dokonce i milovat.

Byly to od maminčina úmrtí měsíce plné psychických změn, ve kterých dospěla k novému pohledu na svůj život. Zcela jinému, než měla během dětství. Objevila svou vlastní sílu a začala si ujasňovat, jak ji chce používat. Už se nechtěla nechat vláčet rozhodnutími druhých, byla připravena za sebe převzít odpovědnost a stát se dospělou.

Nicméně i přes všechna ujasnění neměla ještě vyhráno. Byl to pro ni stále jen úvod a čekala ji záhy další, mnohem náročnější fáze poznávání té velké světové partie s miliardami pěšců, stovkami koní, desítkami věží a několika králi. A pokud chtěla být v této hře neomezenou dámou, jež uplatní svou cenu, musela najít cestu, jak navzdory všem střelcům zůstat mezi jednotlivými tahy normální. Normální Sheenou Taris, ať si pod tím představovala cokoliv.

O tom ale až příště. Teď bych byla asi zlá – nebo příliš barevná – kdybych nedopovídala, jak dlouho očekávaný rozhovor o polibku mezi Shee-nou a Peeterem dopadl. Peeter navíc nebyl v tu chvíli jediný, kdo na rozhřešení jejich otázky čekal. I Sheenin otec Tay, jehož štěnice nosila Sheena na svých věcech, pozorně naslouchal tomu, co Sheena nyní poví. A ona čekajíce tuto situaci už věděla od otce, že všechno, co má, je jen její rozhodnutí.

…

„Ne,“ odmítla tedy polibek.

„Nechceš?“ zasáhlo Peetera.

„Chci,“ řekla, ale hned zmateně odřekla. „Ale nechci. Nechci.“

Odsunula se od Peetera dál, aby ho ani nenapadlo to zkoušet.

„Prosím… teď ne.“

„A kdy?“ protáhnul se Peeterovi nešťastně obličej.

„Nevím… potom,“ zněla Sheena nejistě. „Později.“

„A kdy?“ stále nerozuměl.

„Až… až… až nebudeš první.“

Peeter překvapeně vytřeštil oči.

„A který?“ znělo mu to příšerně.

„Já nevím…“ zamotávala se do toho Sheena, „čtvrtý… pátý…“

„Pátý?! Proč?!“

„Protože…“ nadechla se, jenže věděla, že žádné rozumné vysvětlení pro něj nemá. Jen spletenec svých dívčích pocitů. „Protože jsem kaštan!“

‚Místo mozku máš kaštan,‘ ozvala se Sorin.

„Ohnivý rozkvetlý kaštan, chápeš?!“ snažila se mu Sheena vysvětlit.

„Ne,“ byl Peeter naprosto ztracen. „Vždyť je to přece boží!“

„No právě!“ kňourla Sheena. „Je to hrozně… boží… všechno!“

„A to se ti nelíbí?“

„Ne! Teda ano, moc… ale…“ nevěděla Sheena už kudy kam. „Teď se to nehodí, nechci to teď. Teď nevím, co bude, a taky nechci, abys byl první. Aby to jednou skončilo jenom proto, že jsi první, rozumíš mi?“

„Ne.“

„Prostě nikdo nemá na celý život toho prvního. A já bych chtěla být pro tebe kaštan napořád.“

„Ale vždyť budeš… fakticky!“ byl si Peeter naprosto jistý.

„Ne nebudu!“ nevěřila Sheena. „Nevíš, co bude, až skončí škola. Kde pak budeš a koho potkáš. To raději teď nic a až pak… až budeme vědět…“

„Co?“

„Že je to už naposled, chápeš? Že už určitě nikoho jiného nechceme.“

„Ale já nechci nikoho jiného,“ cítil se Peeter už bezradně. „Ty jo?“

„Ne, ale…to teď právě nevíme. Jen ti to tak přijde, ale je na to brzy.“

„Aha…“ vydal ze sebe Peeter zklamaně.

A přestože jemu to nedávalo smysl, na Sheeně viděl, že tomu neochvějně věří. Tak či tak se teď tiskla k opačné straně lavičky, neměla daleko k útěku, a to nebylo v jeho překladu dobré znamení. Nevěděl, jak s tím naložit, a tak se alespoň optal:

„A kdy to budeme vědět?“

„Až budeme starší,“ měla Sheena jasno, „za pár let.“

„Hm,“ zlomila ho představa té doby a nadlouho utichli jako dvě hromádky neštěstí.

„Já jen… chci, abychom pak byli fakt spolu, víš,“ řekla mu.

„A když ti slíbím, že nikdy nebudu chtít nikoho jiného?“ zkoušel to.

„To nejde. První lásky nejsou nikdy poslední. To jenom někdo napíše do hloupého románu, protože se to lidem líbí. Normálně ale nejsou napořád,“ ujasnila mu jednoznačně a bylo na ní vidět, jak sama je zklamaná z takové reality.

„Můžeme to nechat na potom? Na tu poslední? Prosím?“ prosila ho.

Peeter ztraceně vzdychl. Nevěděl, jak Sheenu o své lásce ujistit. Pomyslel, jaká je škoda, že se teď nemůže propsat do nějaké knihy, kde by byl po boku Sheeny navěky. Nebo alespoň mít nějakou, kde by už byl povyprávěn celý jeho život, aby měl pro ni důkaz, že si nikdy nic takového nerozmyslí. To by ji pak mohl políbit a ona by se nemusela bát, že jejich láska někdy skončí.

Ale nebylo to poprvé, kdy mu někdo tvrdil, že život není román. Takový Max s Nell mu o tom povídali často. Ačkoliv on v krásy románů věřil, naslouchal svým přátelům, neboť je měl za chytřejší a ve všem se lépe vyznající. Stejně to měl i s Sheenou. I Sheeně naprosto věřil, a tak i teď připustil, že jednou pro něj nebude jediná, třebaže si nedokázal představit, že by někdy mohl jinou ženu milovat více a dát jí před Sheenou přednost.

Odevzdaně, s nadějí do budoucna proto přislíbil: „Jo.“

…

Tím jejich rozhovor skončil a Sheena se vrátila domů za otcem. Nechala Peetera v parku na lavičce, za kterou se zčerstva dral na svět jírovec, jenž měl započít to, co zde již od zimy ve dvou mladých srdcích klíčilo.

Peeter na mladý strom dlouho hleděl a snažil se pochopit, proč přes všechno žhnutí, které z Sheeny kdy cítil, nedostal nic než zděšené odtažení. Proč mu z pohnutých úsměvů zůstala dohoda, že si všechno nechají na později. Na dobu, kdy budou vědět, co od života chtějí a budou mít za sebou poznání, jak to ve vztazích chodí. To aby se pak mohli znovu sejít se všemi těmi zkušenostmi a být spolu, jak se tak říká, napořád. A to jen, aby je nerozdělila pouhá zvědavost, co jiného ještě může život nabídnout.

Jenže ať se tím probíral sebevíc, smysl v tom nenacházel nyní, opuštěn v hertiském parku, ani dlouhé dny poté. I jeho čekala stejně náročná fáze jako Sheenu a vpravdě i stejně zbytečná.

To proto, že stále ještě neznal důležitou součást jejich vztahu, která, ačkoliv nebyla vidět, rozhodovala o mnohém, co se mezi nimi dělo, a ještě bude dít. Ta byla ve svých románových představách již o míli dál než on a rozhodně nemusela čekat, jestli bude nebo nebude pro něj poslední. Ve své neřestné vášni už pro Peetera dávno upletla plameny, které u muže její první, poslední a jediné místo umí zařídit samy…

Manželé Tarisovi

Vzpomínky

Mentolové bonbóny

Poslední rok

Sněhulák

To nejsem já

Sendor

Rhewi

Pokud tady ještě jsi

Deritská příkoří

Kdo táhne pěšci

Hodnota Nositele

Lež, přetvářka a skrývání

Řetízek

Nechtěné copánky

Návrat Gerota

Všechno nejlepší

Normální

První, nebo poslední

Únosné oběti

Číst první díl

Číst druhý díl