Návrat na hlavní stránku

Poslední rok

Dcera svého otce – kapitola dvacátá pátá

Po vločkovém zážitku, kdy Peeter viděl Sheeniny schopnosti zblízka, pln nadšení hledal Maxe po dětském domově. Hned jej nenapadlo zkontrolovat plácek za kotelnou, protože v tuto denní dobu Max nevynechával pravidelnou kopanou. Tentokrát se ale Peeter mezi pobíhajícími kamarády rozhlížel zbytečně. Max úmyslně vysedával na téměř přehlédnutelném místě – venku na zemi za starými pískovými zásobníky. Na poskládaném kartonu se opíral o drátěný plůtek a jeho tvář byla pro Peetera záhadně zmačkaná jako ten papír, na kterém seděl. Skoro se bál k Maxovi přiblížit, aby ještě nedostal kopanec za to, že ho tady vyhmátl.

V Maxově vážnosti ale nechyběla také jistá lhostejnost, a Peeter musel před ním stát velmi dlouho, než k němu neochotně zvednul zrak.

„Měl jsi pravdu, ona si mě nepamatuje,“ spustil, i když předem vědel, že u Maxe nepochodí. 

Maxovo vzezření nasáklo ještě větší otráveností. Mlčky Peetera posílal ke všem čertům, ale to byla přesně voda na Peeterův samaritánský mlýn. Posadil se vedle Maxe do sněhového poprašku, aby měl jeho velký bratr společnost. Zároveň si všiml, že Max často pokukuje po okýnku, které patří pokoji vychovatele Valena.

„Udělám jí na zítřek taky lampión,“ pokračoval si i s tím, že Maxovi vykládá něco nezajímavého. „Kdyby si ho třeba nechtěla udělat sama. Řekla, že zítra možná přijde…“ přerušil své povídání, když ho Max už probodával očima s jasným vzkazem, aby držel pusu, nebo vypadl.

Utichl tedy, jenže to byl už Max popíchnut a sám zaplísnil:

„Hm, ty jsi romantik. Nezapomeň tam nakreslit srdíčko s ‚P + S‘.“

Zadíval se na Valenovo okno a dodal: „Se ti vysere na nějaký lampión.“

Peeterova nálada opadla v Maxově nakažlivém „optimismu“. Nečekal od Maxe nic lepšího, ale komu jinému se nyní svěřit, nevěděl.

„Nic ji nezajímá, nic jí nechybí, pochop to už!“ vyletěl Max hned nato. „Je to namyšlená kráva bohatého tatíčka! Mluvil jsi s ní někdy pořádně? Já jo! Všechno ví, všechno zná! Všechny má na háku! Kam vleze, tam se jí klaní! Nemusí do školy, nemusí nic! Nedělej ze sebe kreténa s lampiónem a radši mi pomoz s Nell!“

Postavil se odhodlaně a v merku měl opět Valenovo okno:

„Já ho prostě zabiju!“

Peeter sledoval překvapeně, jak moc Max zuří, a marně tápal, proč je jeho kamarád v ráži. Přece zase toho tolik o Sheeně neřekl. Nebo že by tak žárlil na Valena? Nikdy neviděl, že by Max s Nell něco žárlivého mezi sebou řešili. Jejich chození sice pro něj bylo záhadou, protože vídal oba v zájmu o jiné, ale byl vždycky rád, že jsou spolu, a pevně věřil, že k sobě patří. Nyní se u letitého páru schylovalo k bouři pro jednoho vychovatele a Peeter si vpravdě neuměl situaci vysvětlit.

„A proč ti Valen vadí? Říkal jsi, že je ti jedno, za kým Nell chodí.“

Max se ale jen zamračil: „Až jednou vyrosteš, tak ti to vysvětlím.“

Nechal Peetera s otázkami na ledovém betonu a zmizel do jídelny.

AAA

V Areneánu tak nastal poslední den roku – tradiční svátek ve znamení loučení i vítání. Všichni dospělí, a především všechny děti měly připravený svůj lampión na půlnoční vypuštění. Někteří i dva. Ten Peeterův se však k Sheeně nakonec nedostal. Nepřišla. Rozhodl se přesto v noci vypustit oba, aby se do nového roku „jeho Shee“ stranilo veškeré neštěstí.

Možná i tahle platonická nevinná myšlenka přispěla k průběhu posledního zasedání vládní rady stovky kilometrů od Hertisu. Tam v poloprázdném paláci, v době, kdy se už lidé převážně těšili v teple svých domovů, ještě nejmocnější muži světa zahajovali hlasování. Běžně takto ukončovali kalendářní rok, ale letos nebylo hlasování jen o symbolickém odklepnutí rozpočtů a zdvořilém popřání hezkých svátků. Tentokrát se rozhodovalo o návrhu uznání autonomie Derigotu, který Tay předložil minulý týden. A některým v něm šlo o více než jiným.

Přitom jeho čtení osm dní nazpátek se uskutečnilo bez větších nevolí. Dokonce i Terry Hemgon, pro něhož by samostatnost Derigotu znamenala ukončení většiny dosavadních aktivit jeho společnosti, nevydal žádný protest.

Také se ale nikterak neusmíval, když usedal za oválný stůl v jednacím sále, což ostatně ani jeho největší oponent Tay. Ten měl neustále na mysli, že by dnešní neúspěch znamenal zítřejší zatčení Sheeny strážnými Nositeli. Nevěděl, jak moc je rada o jeho osobních pohnutkách informována, ale doufal, že dal během čtení dost obecně platných argumentů na to, aby se Areneán již zatuchávající otázky Derigotu zbavil.

Svou vážnou nečitelnou tvář tak upíral na deset zbývajících teefu a nebyl ve svém napjatém rozpoložení sám. Po jeho pravici v čele stolu dumal stejně ledově zející Mario. Duší nepřítomen se ani nesoustředil na slova svých kolegů. Popravdě, kdykoliv zaslechl hlas Tarise, měl chuť se zvednout a odejít. Ve svých myšlenkách sklouzával pohledem k papírům před sebou, ve kterých jen on poznával na svém jméně jemný třes, jenž jeho ruku ovládl, když návrh podepisoval.

Vracel se mu tak okamžik, kdy to v Tayově kanceláři udělal. Podlehl obavám, že by Tay své výhružky splnil a vytáhl před radou, jakým způsobem finanční krizi před lety odvracel. Nebylo by to jen křeslo vládce, o které by přišel. 

Než před Tayem přitiskl pero na papír, prohodil zprvu jen ironicky míněnou poznámku: „Vládnul jsem vůbec něčemu od doby, co jsi tady?“

Tay Mariovu jízlivost přešel mlčením. Sebral mu z rukou schválený návrh a spokojeně vydechl. Snad jako by ani nečekal, že Maria skutečně bez větších činů donutí. Prolétl očima ještě celý list, než si všiml, s jakou ublíženou prázdnotou se na něj Mario dívá. 

Podivil se nad otázkou, že to Mariovi nikdy nebylo zřejmé.

„Ne,“ odpověděl mu tedy.

Mariovi se projevila v obličeji poslední odmítavá emoce, načež tiše odešel. Po celý další týden až do dnešního zasedání s Tayem nepromluvil.

Nyní již k němu musel své věty směrovat a zůstával ke svému příteli okatě neosobní. Suše zahájil dnešní sešlost a předal mu slovo. A Tay, ač vnímal Mariovu zlost, ze sebe sypal plynule veškerou organizaci.

„No dobře, tohle jsme slyšeli minule, Tarisi. Nepapouškuj nám tady, taky chceme jít domů,“ ozval se Hemgon kysele. „Souhlasím, že hádky s Derigotem jsou zbytečný už dlouho. Jsem teda zklamanej, že za celé ty roky, co tady jsem, jste nepochopili, jak absurdní tahle ochrana Derigotu je, ale vzhledem k nabídnuté kompenzaci ztrát, jsem ochotnej ustoupit a podpořit tě. Tedy… ne tebe. Maria, že?“

Mario zvedl obočí spoléhaje, že nikdo nepoznal, jak se nesoustředí.

„Proč…,“ pokračoval Hemgon zamračeně, „proč nám o tom návrhu něco neřekneš ty, Mario. Je tvůj.“

„Protože nemusím,“ zamručel Mario. „Jestli tady někdy bude sedět nějakej zástupce předsedy rady, pochopíš, jak je to pohodlný.“

Hemgon pobaveně potřásl hlavou: „Tohle není nějaká maličkost, kterou za tebe odmluví nastrčenej derit, Mario. Tady se bavíme o vzdání se dvanácti procent územní, víš o tom?“

„Ano, chodil jsem do školy, Terry. A, prosím, nebuď neuctivej, už v ní nejsme,“ odpověděl Mario lehce znervózněn.

„Dobrá,“ pozvedl Hemgon smířlivě ruce, „stejně si myslím, že tohle je velký sousto na to, abys nám k tomu něco neřekl sám. Není zrovna nejvhodnější čas. I kdybychom se zde dnes shodli, vyprší všechny kontrakty nejdříve za rok a než se odsuneme z hranic, máš dalších šest měsíců. Je to trochu narychlo, nemyslíš?“

„Ne, je ideální čas. Jak řekl Tay, příští měsíc bychom načínali smlouvy nové a ty by zbytečně oddálily takovou možnost na dalších pět let. Navíc s novým dopravním plánem budeš mít kam přesměrovat své lidi. Můžeš začít hranice odklízet klidně zítra. Myslím, že to všem jen prospěje. Nepotřebujeme Derigot. Dokud zde budou Nositelé, budeme se pořád jenom o každý metr přetahovat a řešit tisíce let staré sliby našich předků.“

„Ano, Nositelé…,“ usmál se Hemgon lišácky, jako by čekal, až to slovo uslyší. „Je zvláštní, že na tak propracovaném návrhu o nich není ani zmínka. A o ně jde především, že? Mají neodvolatelné právo na celou pahorkatinu. Nesmíme s krajinou hýbat, dokud žije jedinej,“ zvedl odtažitě dvěma prsty svou kopii návrhu do vzduchu jako smrdutý cár. „Není to tak?“

„Ano,“ kývnul Mario.

„Tak proč na celém seznamu důvodů nejsou?!“ zatřásl s papírem.

„Chceš je tam dopsat?“ řekl pokojně Mario na jeho dramatický pokus.

„Ano!“ vypálil Hemgon. „Proto jsem to taky udělal.“

Mrkl na asistenta při dveřích, který hbitě rozdal každému další papíry.

„Myslím si, že než se pustíme do hlasování, nevadilo by projít můj dodatek, kterej, řekl bych, tomuhle divokýmu kroku dává mnohem větší smysl. Máme tady v Areneánu mimo Derigot ještě více jak tisíc Nositelů, na které vynakládáme nemalé peníze, abychom nad nimi udrželi dozor. Bydlí v našich městech, mají svý specifický práva, svůj úřad, nemusí platit daně… Můžou si libovolně chodit do Derigotu a zpátky… Ale my ne! Nepustí nás dál než k nějaký smrdutý Lin Chuově chatrči a dál už nejsme dostatečně… jedinečně zrůdní. Můžem se jako póvl akorát pomodlit u velkého všemocného pupku a hezky rychle zmizet z lesa.

Ale… víš, Mario, kolik grafitu tam je? Jen sedm miliard tun při Setenu! A my na něj nesmíme ani šáhnout. Sedí si na něm a dívají se, jak jim platíme rok co rok posraný zábavy. Přehlídky, turnaje. Protože… naši otcové skutečně věřili, že jsou posvátní. Stráží drahocenné osvícené duše, že? Měli bychom je chránit, pečovat o ně, nechat je se bavit. Jsou tak výjimeční!“ rozlítil se v posledních větách.

Dal si úmyslnou pomlku, aby projel pohledem přísedící, ve kterých viditelně pracovala jeho slova.

„Takže souhlasím. Dali jsme jednou slib, že Derigot bude patřit vždy Nositelům. Dokud tu budou, je nám k ničemu. A jak jsi řekl, nepotřebujeme ho. Ale pokud nepotřebujeme Derigot… nepotřebujeme ani Nositele. Pokud se máme distancovat od jejich území, navrhuji distancovat se také od celé té jejich posvátné společnosti a vytvořené hranice stanovit jako jasný rozdělení pravidel. Už žádné pakty. Žádný vyjednávání. Bude novej – jedinej zákon! – ve kterém jim uznáme vlastní stát a do něho budou všichni vyhoštěni,“ podíval se ostře na Taye. „Bez výjimky.“

Mario se v rozeznělém hluku krátce kousl do rtu a pak všechny přerušil: „Nemyslím si, že je nutné Nositele takhle vyhánět. Jeden úřad? Daně? Co je pro nás pár stovek neplatičů –“

„Tady nejde o neány, ale o princip! Když budou mít svůj vlastní stát, nemají tady, co pohledávat!“ stál si za svým Hemgon.

„Ale mají!“ zesílil Mario hlas a ztišil tím i zbývající šum v zasedací místnosti. „Mají tu své životy. Své rodiny.“

Hemgonovi se třásla ramena, jak tlumil své pobavení.

„To mají…“ zvedl arogantně svůj pohled k čelu stolu a střídavě ho směroval od Taye k Mariovi. „Já rozumím, že jsi Mario Ward, srdečnej vládce všech abiánů, deritů a Nositelů, ale tohle… tohle je špatnej tah.“

Užil si mlčení Maria, ve kterém už vřelo, co si to Hemgon dovoluje takhle s ním veřejně jednat.

„Ještě jsem ti dal šanci bez úhony nechat projít tenhle šílenej Derigotskej návrh, ale… jestli tady míníš popřít logiku mého dodatku, pak by sis měl uvědomit, na čí straně stojíš.“

Mario přimhouřil oči: „Nevím, o čem mluvíš.“

„Mluvím o skutečným důvodu, proč se tu o Derigotu dnes bavíme, Mario. Nebo mám říct – Tayrio? Co kdybys nám pověděl, jak nicotný je to, kvůli čemu má Areneán udělat jedno z největších rozhodnutí za poslední staletí.“

Hemgon se rozhlédl po členech rady, z nichž někteří klopili zrak. 

Popadl ho vztek a postavil se: 

„Jak dlouho ještě tady budeme předstírat, že nic nevíme?! Jak dlouho ještě budete tolerovat tuhle pošetilost?!!“

„Prosím, posaď se, Terry,“ ukázal rozevřenou dlaní Mario přísně na křeslo a Hemgon s dušenou zlobou usedl. Poté pod tlakem očí rady osvětlil: „Je pravda, že ten zákon se mě týká i osobně. Ale to není důvod, proč jej předkládám. Myslím, že návrh za sebe mluví dost jasně.“

„Tak to dokaž! Dokaž, že ti jde o blaho všech! Že tady všichni nesedíme ve službách tvý osobní empatie. Se svobodou Derigotu podpoř i úplné osvobození Areneánu od Nositelů. Nebo ty k něčemu potřebujeme?!“

Po Hemgonově otázce sál ovládlo ticho. Na Maria se upnuly pohledy ostatních teefu, ve kterých byly vidět jasné pochybnosti.

Hemgon se nedočkal odpovědi a také nenechal Maria příliš dlouho rozmýšlet. Uspokojen vzniklou nejistotou se v hlase zklidnil a s vážností dokončil: 

„Ponechal bych teď všem hodinu na rozmyšlenou. Pak se tady znovu sejdeme, abychom hlasovali. O návrhu i dodatku.“

Mario přikývnul a snažil se zakrýt, jak špatně se z průběhu zasedání cítí. Hned se zvedl z křesla a odešel do své kanceláře. V patách měl Taye a nebyl za to dvakrát rád. Málo ho dělilo od toho zabouchnout mu dveře před nosem. Místo toho ho ve svých prostorách ignoroval a usadil se za stůl, aby si pročítal Hemgonův dodatek. Konečně v soukromí už s výrazem, který odrážel jeho starost.

„Tohle nemůžu schválit,“ zašeptal si nešťastně pro sebe.

„Musíš, jinak tě odvolají,“ řekl Tay, zatímco studoval svou kopii vzdálen u skříní, jak věděl, že není vítán.

„Jako kdyby to neměli v plánu už teď,“ opáčil mu Mario a všimnul si, že se Tay během čtení začíná nad něčím usmívat.

„Ten parchant tam zahrnul i zrušení všech derigotských rozhodnutí, které ještě nedošly k plnění,“ podělil se Tay o důvod.

„Proč by to dělal?“ vrátil se Mario ke svým řádkům.

„To je jedno. Musíme to schválit. Ještě dnes! Sheenin rozsudek bude zrušenej a Nositele začnou vystěhovávat až další rok. To nám dá čas.“

„Čas k čemu?! Takhle máme šanci, že bez dodatku se strážní nechají Derigotem uplatit. Když Hemgonovi ten dodatek schválíme, je jistý, že za rok Sheenu vyhostí. K čemu ti pak ten rok bude?!“

Nad tím se Tay zamyslel.

„To ještě nevím.“

AAA

Poslední den roku 391 pátého tisíciletí schválila vládní rada v čele s Mariem Senmentinem Wardem významný zákon, který Areneán posunul do nové doby. Doby bez Nositelů. Byl to další milník, díky kterému jsem přišla na svět, a proto o něm tak podrobně vyprávím. Je totiž důležité pochopit, co se tím stalo a za jakých okolností, protože právě ony okolnosti spustily křehké linky příběhu, které strhly životy mých blízkých do nečekaných obratů.

Především se se zákonem v mentalitě běžných lidí zcela změnil pohled na všechny Nositele. Od události Vylodění, kdy Levana nosil téměř každý obyvatel Levy, se z Nositelů stala skrz tradičně uznávanou většinu uctívaná menšina, až nakonec v nejmladších dějinách několik stovek doteď tolerovaných občanů bylo označeno za nechtěnou populaci a bylo naplánováno jejich vykázání. Bez možnosti přestěhovat s sebou své příbuzné. Bez možnosti se někdy do Areneánu byť jen podívat. Jako by celá společnost najednou zapomněla, že Nositelé jsou také lidé.

Zákon byl později veřejně znám pod pojem „definitivní odsun Nositelů“ a jeho skutečné pozadí, že by se tak nejspíše nikdy nestalo nebýt Sheeny Taris, zůstalo dodnes utajené. Neuvědomělým Areneáncům bylo vládou opakovaně předloženo mnoho polopravd o nebezpečnosti duševně odlišných lidí a média utvrzovala správnost takového rozhodnutí. Vytvořené hranice se tak uzavřely i veškeré mezilidské komunikaci a Derigotská pahorkatina během jednoho roku zmizela nadobro z mapy Areneánu.

Přitom se to nemuselo vůbec dít, protože příčina byla velmi citlivá a pomíjivá. Byl to strach dvou mocných bláznů o jedno dítě. A není pochyb, že tehdejší teefu znali Wardovu zaujatost a pohár jejich trpělivosti přetekl. Ještě ten večer, za jeho zády a samozřejmě bez jeho zástupce, se poprvé shodli na tom, že je na čase dalšímu podobnému činu předcházet. Po úspěšném hlasování proto předseda Terry Hemgon v zasedačce oznámil jejich vůli a navrhl, že během příštího setkání proberou, zdali má smysl, aby stárnoucí vládce obsadil svůj post i v dalším období.

„Je to tvé právo, Terry,“ předstíral tehdy Mario klid a v sále se už více nezdržoval.

Odebral se se stručným přáním krásných svátků na sekretariát, kde jej s roztomilým úsměvem očekávala jeho Eila. Jako jediná zbývající v kanceláři vysedávala na svém stole a Mariovi na znamení pohupovala na prstu dvěma lampióny.

„Můžeme?“ zeptala se radostně, když se objevil ve dveřích. Až když se přiblížil, poznala, že je jeho nálada po hlasování skleslejší a vyčerpanější než obvykle. „Je všechno v pořádku?“

„Jo,“ povzdychl, „asi jo.“

„Neměl by ses už takhle přetahovat,“ pohladila ho hebce po vráskách a přejela prsty po krátkých vousech, které jí poslední dobou přišly starostmi čím dál šedivější. „Nesvědčí ti to.“

„Máš pravdu, já vím,“ sevřel si ji Mario k sobě, jako by si přál kus jejího mládí nasát.

„Půjde Taris s námi? Chtěla jsem mu taky koupit lampión. Víš, že by mu pomohlo, kdybychom ho vzali na oslavu s sebou. Ale když jsem se ho šla zeptat, tvářil se… no tvářil se jako Taris, tak jsem se radši neptala,“ posmutněla. „Myslím, že mě má pořád za nějakou tvou –“

„Kašli na toho asociálního idiota,“ zavrčel Mario. „Půjdeme. Dneska bych o něj stejně zpřerážel všechny lampióny, co by se mi dostaly pod ruku.“

Po posledním hlasování se tak Mario s Eilou se nechali odvézt z paláce za město na tradiční bujaré oslavy ke Kitskému jezeru, kde se po setmění konalo největší shromáždění v zemi a kde jej také čekal závěrečný proslov vysílaný po celém Areneánu.

V autě se Mario probíral sepsanými větami, které chtěl Areneáncům letos do nového roku povědět. Už se ale ve včerejších vlastních slovech nepoznával. Vlastně se mu letos poprvé nechtělo říkat vůbec nic. Neměl víru v dobrou budoucnost své říše. Představil si, jak ho v následujících týdnech odvolají, načež se Hemgon s Tarisem poperou o jeho místo a jeden z nich nastolí v Areneánu své představy. A ani hlava Hemgona ani Tarise mu nepřišla dostatečně zralá, tolerantní a rozumná na takovou roli. Cítil se už tak stár a ty dva možné nástupce považoval za neurvalé narušené chlapce, který má každý svou mysl jinak děsivou. S vědomím svého odchodu do důchodu mu přišlo líto, co jeho zemi brzy čeká.

Byl ze svých pocitů ale také velmi překvapen. Nikdy by neřekl, že se chce svého křesla tolik držet. Jako mladík totiž přišel k titulu poněkud jako slepý k houslím. Jeho otec mu po studiích předal jak rodinný podnik, tak místo v radě. Aniž by se snažil, byl už ze své přirozenosti vždy oblíben a pokoušel se všem vycházet vstříc. Dostal se do čela hlavně pro svůj klid, nadhled a talent vnášet ho mezi druhé. Tím působil moudře a schopně.

Vládní křeslo pro něj však dlouho byla jenom úloha nestranného dozoru nad počínáním rady. Nepřál si ničemu vládnout, neměl touhu po moci, ani po ještě větším majetku. Jenže všechno to k němu přicházelo samo a on neodmítal, třebaže chtěl být jen svobodný a život si užít. Jeho snem bylo mít své pohodlí, prohánět se na motorkách a milovat se s krásnými ženami. A jeho post mu k tomu pomáhal, a tak byl za něj vděčný.

Proto také sám nic takového nepřijímal, když ho později označovali za „otce Areneánu“. Věřil, že měl v životě štěstí. Narodil se do dobré doby a délka jeho vladaření odpovídala tomu, jak málo musel čelit skutečným problémům. A jakmile se přeci jen objevila v posledních letech krize, měl už za zády Taye, který uměl rychle zamést cestu.

Když se tedy dosud viděl takto, nerozuměl svému strachu. Nerozuměl, proč se ho bolestivě dotýká potvrzení toho, co si sám o sobě celý život myslel. Nikdy přece nebyl ničím jiným, než tím usměvavým mužem, vyhovující loutkou, vždy příjemnou tváří paláce. Proč se tedy teď v něm po dnešním hlasování všechno vzpírá a nedokáže se smířit s tím, že tomu tak skutečně je? Že skutečně nemá opravdovou moc s něčím hnout. Že už to nemá mladým fakanům Tarisovi s Hemgonem jak natřít…

Mario ucítil Eilinu ruku, jak svírá jemně jeho koleno, a budí ho tím z myšlenek. Auto již stálo a zvenčí pronikal dovnitř křik slavícího davu. Podíval se až zoufale na její čekající očka a přiznal:

„Nevím, co jim říct.“

A Eila místo toho, aby byla udivená, jak očekával, se jenom znovu kouzelně usmála. Vzala mu papír z rukou a stiskla jeho dlaně.

„To je jedno, miláčku,“ řekla. „My tě milujeme. Všichni, celý Areneán. Podívej, kolik přišlo lidí, aby tě viděli,“ upnula svůj dětsky nadšený zrak ven. „Nemusíš nic vymýšlet, určitě jim bude stačit, že jsi pořád s námi a přeješ nám to nejlepší.“

„Myslíš?“ pochyboval.

„Jo,“ objala ho kolem krku. „Budou úplně vedle už jenom z toho, že k nim mluví ten největší muž na světě.“

Na to se Mario zlehka pousmál. Bylo lhostejné, zdali je to pravda. Toho velkého muže, o kterém mluvila, totiž spatřoval především v jejích očích. Eila byla Mariem naprosto plná a její bezděčný obdiv k jeho osobě ho dojímal. Nechal proto všechny venku ještě posečkat a Eilu si k sobě přivinul. Pomyslel na to, jak moc mu svou oporou připomíná Mishi.

„Proč ty jsi vlastně sekretářka?“ pošeptal.

„Přece abych mohla být s tebou,“ rozhihňala se Eila zamilovaně. „Protože jinak by sis mě nevšiml. Koukáš jenom na holky, co ti nosí kafíčko a hlídají ti kravatu. Zvlášť, když u toho mají krátkou sukni, žádný silonky a krajkový kalhotky,“ snažila se ho rozveselit.

To už netrpělivá obsluha otvírala dveře a pomáhala Eile vystoupit.

„Vidíš to?“ zabručel si Mario tiše pro sebe, když už Eila stála venku. Pohlédl symbolicky přes střešní okýnko na hvězdy a své věty mířil k zesnulé přítelkyni. „A ty jsi říkala, že ji nemám hledat na sekretariátě.“

Mario vystupoval z vozu a přes všechen křik, který se snažil strhnout jeho pozornost, nepřestával sledovat Eilinu rozzářenou tvář. Eile se podařilo v Mariovi rozehnat chmury a ke svému projevu předstoupil ve vnitřním smíru. Navíc posilněn energií, jež na něj sálala ze všech těch diváků, kteří jej sledovali jako cosi nadlidského.

Když je takto viděl a rozmluvil se, uvědomil si, na co ve svém pocitu bezmoci zapomněl. Měl jednu velkou sílu, kterou nedisponoval Terry Hemgon a už vůbec ne Tay Taris. Tu, kterou mu připomněla Eila. Byl Areneánem zbožňován a měl za čtyřicet let své vlády vybudovanou důvěru jeho občanů. Mariův hlas, který by se tedy mohl zdát před mocnými muži již tichý, oplýval nenápadným trumfem, který mohl nyní použít…

Ten večer tak měl Mario nakonec větší přízeň osudu než Tay, jenž zůstal v zasedacím sále jako přikovaný a utápěl se v dalších plánech. S malou hřejivou nadějí, ale pořád velkým strašákem z budoucna.

Musel ještě zajít za Hemgonem pro nějaká potvrzení, ale moc se k tomu neměl. Po delším rozjímání se přesto zvedl, aby ho nepropásl, než se vytratí se zbytkem zaměstnanců vládního patra. Prošel napjat vylidněným sekretariátem předsedy rady a lehce zaklepal na dveře. Hemgonův hlas se však k překvapení ozval za jeho zády:

„Máš velkou odvahu mi chodit na oči.“

Zrovna mířil dovnitř a zastavil se u Taye nepříjemně blízko. Jeho podrážděný zjev byl hodně vzdálený tomu, který měl během zasedání.

Tay rychle pochopil, jakou spokojenost Hemgon na radu hrál. Nestačil ale ani mrknout a dostal od Hemgona prudkou ránu přímo do obličeje. Zavrávoral by, avšak těsně předtím si ho stihl Hemgon podchytit za košili a nenechal ho upadnout. Tay se pokusil vzepřít, neměl ale proti Hemgonově muskulatuře velké šance. Zase si Taye silou srovnal a přirazil ke dveřím zaťatou pěstí držící oblečení.

„Teď mě dobře poslouchej, ty zkurvenej derite,“ spustil a jeho rudé tváře dokreslovaly surově vražedný záměr. „Myslíš si, jak ti sežeru ten obchvat a nechám se dle libosti vyjebávat. Ale tentokrát to budeš ty, kdo pozná, jaký to je. Za to, že se musím klidit z hranic pro tvýho zvrácenýho zmetka, ti zajistím, abys chcípnul. Ale nebudu si tebou špinit ruce. Ne. Nechci, abys to měl rychlý, já na tom Setenu dělal roky. Vím, že by ti to bylo jedno, kdybych tě nechal sejmout. Nepošlu tě tak snadno za tvou zpravodajskou děvkou. Mám pro tebe něco lepšího. Nejdřív zařídím, aby se ten tvůj bílej parchant nikdy nedostal do Derigotu. Chci ho mít hezky u sebe. Hezky nablízku. Dotáhnu ji sem a nechám tě dívat se, co s ní dělám. A slibuju ti, že až s ní skončím, ještě si rád mozek vystřelíš sám.“

Poté Hemgon Taye pustil a další ranou ho srazil k zemi.

Tay omráčen matně vnímal, jak Hemgon u stolu svého zpravodaje zvedá sluchátko telefonu a říká: „Kde je? Na procházce… za městem… a sama… takhle pozdě v noci… to by jako hodná holčička neměla dělat. To ji maminka nic nenaučila?“

Podíval se na Taye, kterého probralo uvědomění, o čem Hemgon mluví. S radostí sledoval, jak se Tay pokouší vstát s úmyslem mu v něčem zabránit.

„Přiveď ji,“ poručil tvrdě a zavěsil.

Pochroumanému Tayovi následně věnoval ještě pár dobře mířených zásahů, aby si ulevil od zbývající zlosti. Pak Taye nechal ležet na podlaze prázdného vládního patra a sjel dolů do přízemí.

Vyšel z paláce tak akorát na odpočítávání půlnoci a spokojeně na náměstí pozoroval vznášející se lampióny. Natěšen, že tenhle počínající rok bude pro něj jistě požehnaný.

AAA

O dvě hodiny dříve v Hertisu

Sheena zůstávala během svátečního večera na své posteli a s tím, jak se soumrakem pod oblaky zapadlo slunce, se nechala společně s celým bytem pohltit tmou. Ani si nevšimla, kdy se tak stalo. Přišla si v tento veselý čas poprvé tíživě opuštěná. S apatií sledovala chodník před domem, po kterém přecházely skupinky mířící k místům veřejných shromáždění. Čím bylo jejich uskupení mladší, tím bylo hlučnější. Občas se jí zachtělo vydat se po okolí, jestli by náhodou nezahlédla některého ze spolužáků. Zrovna Elen nebo Tanu, holky pana Elbrowa, by ráda ještě viděla, než se z chladného maloměsta nadobro odstěhuje.

A ještě více si přála mít poblíž strýce. Volal jí sice ráno, jestli se nechce do Kity přijet podívat na oslavy k jezeru, kde musí plnit své povinnosti, ale odmítla ho a nyní toho litovala. S maminkou tam pravidelně jezdívaly, když byla ještě v předškolním věku. Pak už jen Mariův projev sledovaly na plátně na hřišti nedaleko domu a poslední tři roky Sheena na protest všem a všemu půlnoc prospávala.

Nyní však měla novou možnost, jak strýce vidět a přitom nevystrčit nos z bytu. Sešla potmě točité schody dolů do obýváku a zapnula televizi. Pookřála, když zjistila, že ještě stihla jeho řeč, i když už měl většinu za sebou.

Uvelebila se na pohovce a nechala se strýcovým hlasem hladit po duši. Jakmile se ale zaposlouchala více, všimla si, že v něm chybí dávka obvyklé rozmarnosti. Mario nikdy při projevu nešetřil humorem. Dnes vypadal znaveně, jako by měl za krkem těžké závaží. I tak dokázal působit hřejivě a se záběry přihlížejících Sheena viděla, že není jediná, která hltá jeho slova. Možná že ji strejda Mario oslovuje celý život „sluníčko“, ale vždycky si myslela, že ztělesněným sluncem je on sám. Neodpustila si proto ani myšlenku k mamince, jak tohle mohla přehlédnout a vybrat si mezi dvěma muži tak špatně. Uznala, že to nikdy nepochopí.

Se vzpomínkami na mámu však Sheeně brzy odcházela čerstvě nabytá dobrá nálada. Mariův proslov se blížil ke konci a Sheena se začala oblékat. Ani nevěděla, kam míří, jen ten byt se zdál najednou těsný. Bylo zde stále dost máminých věcí a přepadaly ji úvahy o strýci, o bytě a o otcovství. Již vyloženě spěchala. Dokonce si i přála, aby strýc už v televizi skončil, protože to jediné ji ještě drželo uvnitř.

Sheena byla napůl mezi dveřmi, když vtom zbystřila, že strýc začal mluvit o svém postu. Vrátila se do obýváku a poslouchala.

Zprvu Mario jen upozorňoval, jak dlouho Areneánu vládne a že poslední dobou prožil dost zásadních změn. To, co opatrně značil, vzbudilo v okolí velký rozruch. A pak vyslovil, že, ač nerad, svůj úřad opouští. Vysvětlil to pocitem vysloužilosti, a že by rád na svém místě uvítal mladou krev. Řeč se ale dále stáčela do ještě nečekanějšího znění. Nemluvil totiž v tématu svého nástupce o nikom konkrétním, ale ani o vládní radě. Naopak. Vyslovil své přání, aby nový vládce byl z široké veřejnosti. Někdo, kdo se současným stavem rozdělení moci nemá nic společného.

Něco takového samozřejmě nebylo vůbec možné, jelikož vládce se ze zákona vybíral právě ze současných teefu. Vždy tomu tak bylo, a proto mezi diváky zavládlo zmatení.

Mario se ale nenechal přerušit a pokračoval:

„V následujících dvou letech, než skončí mé období, jsem připraven prosadit změny, které povedou k tomu, aby bylo možné zvolit vládce z lidu. Tu největší změnu ale musíte udělat vy. V současném systému schvalování je bláhové si myslet, že samotnému se mi podaří přesvědčit radu, aby udělala krok sama proti sobě. Je zapotřebí, aby bylo vidět, že jste to stále vy, kdo představuje Areneán a že o svou moc stojíte.

Proto vás vyzývám, abyste se sami vyslovili způsobem, jakým můžete, že jste pro změnu výběru těch, kteří rozhodují o vašich životech. Protože do této chvíle jste se museli podvolovat vůli lidí, kteří mají moc skrze své dědictví. A zažili jsme dobré vládce a žel i ty špatné. Ani jeden ale nemohl být nikdy vámi zvolen ani odvolán a já bych rád na konci své vlády viděl mnohem lepší Areneán. Svobodnější. Takový, kde má možnost mladý i starý, muž či žena, abián nebo derit, bohatý i chudý – kdokoliv mezi námi narozený – dosednout do čela a prokázat své schopnosti. Protože to je to jediné, co by mělo rozhodovat. Je to vaše šance. Jsem ochoten se za ni postavit a bojovat o to, abyste i dalšího vládce zahrnuli svou přízní tak, jako se poštěstilo mně.

Nyní je to na vás. Budu velmi šťasten, když se tady shledáme za rok znovu a já vám budu moci oznámit, že jsme uspěli. A poslední rok už mě bude čekat jen poklidné loučení s vědomím, že jsem za čtyřicet let Areneánskou říši zanechal opravdu o něco vyspělejší. Děkuji.“

Sheena ještě sledovala, jak strýc schází z pódia a je doslova přepadáván otázkami, na které odmítal odpovědět. Když se před kamerami jal svého lampiónu, s pohledem na hodiny už věděla, kam půjde.

Spěšně vyšla z domu a doběhla k přeplněnému náměstí, kde se ve zbývajících minutách rozezněly dovezené zvony. Všechny tak upozorňovaly na odchod starého roku a přítomní zažehli knoty svých lampiónů. Některým podnapilým netrpělivcům se podařilo křehký předmět poničit, ale zrovna těm nijak nevadilo, že po dalších dvanáct měsíců mohou zažít pěknou smůlu. Zato Sheena, ačkoliv chtěla, vlastní lampión neměla a u blízkých stánků se válely už jen potrhané kusy. Nebylo divu. Rozmyslela si svou účast doslova za pět minut dvanáct.

Zvony zesílily stejně jako hlasité nadšení několika tisíců lidí mačkajících se až k řece. Jako by nebylo možné v boční ulici lampión vypustit také. Na okraji přihlížející Sheenu, citlivou na rušné projevy, to už začínalo zlobit. Ucítila svou Sorin, která nenáviděla rámus ještě více, a raději se od davu vzdálila. Nestačilo to na zklidnění podrážděného Levana, a tak Sheena šla dál a dál od centra, až se rozeběhla k samému okraji města, kde začínal prudký kopec okraje Giramských hor, jehož pata zasahovala do Hertisu.

Odbila půlnoc a papírové světlušky se vznesly nad střechy. Sheena se ohlédla za vzdálenými světýlky a vybavila si ještě jednu tradici, kterou už dlouho nezažila. Pustila se odvážně do strmého svahu, přešla počáteční pastviny a zastavila na mýtině před hustým lesem. Místní si zde s oblibou docházeli na vyhlídku a Sheena měla odsud celé město jako na dlani. Až se podivila, že nikdo nepřišel lampión vypustit zrovna sem. Zvyky sice jasně přikazovaly neopouštět osídlené části, aby se štěstí drželo v obydlí, ale tady bylo tak nádherně, že by se snad nikdo nemohl zlobit.

Navlečená do zimního měla po výšlapu tělo celé zpocené a začínalo jí to být protivné. Shodila ze sebe bundu, posadila se na pařez a při svitu měsíců se v mrazivém jasnu chladila. Alespoň krapet, než se zase rychle navleče, aby Sorin neprovokovala.

Jenže když tak hleděla na tu hasnoucí nádheru nad Hertisem, ustrnula ve svých myšlenkách, jejichž počátek ji vyhnal sem vzhůru. Ty byly o jednom období v dětství, kdy ještě takhle po půlnoci s maminkou počkaly na zahradě, až se všichni sousedé vrátí k oslavám do svých obýváků. Pak směla Sheena udělat jedno vlastní osobní vypuštění ohýnků pro štěstí a vyhodila postupně k nebi za sebou tři ohnivé kuličky. Jednu za sebe, jednu za mámu a jednu za tátu, který byl vždy v tento čas po celý zbytek noci u Kitského jezera vedle strejdy Maria.

S tou vzpomínkou pohlédla na své dlaně a pocítila uvnitř bodavou prázdnotu, kterou letošek přinesl. Vytvořila první hořící kuličku za sebe, vymrštila ji ke hvězdám a následně i druhou za maminku, pro kterou si už štěstí nenašlo více místa.

Ale nebyla to jen máma, která letos odešla. S ní odešly i všechny naděje a iluze, které Sheena o své rodině kdy měla. Vedle své maminky tak cítila, že v těchto dnech pohřbívá také to poslední, co ještě chová k otci.Třetí ohnivá kulička se proto Sheeně mezi prsty tvořila a zase ztrácela. Sorin nemínila něco takového pro otce udělat a vracela Sheenu neustále do chvil, kdy ji táhl nemocniční chodbou za Karou. Z toho vnitřního boje se Sheena rozplakala a plamínky na rukou vyměnily kapičky slz. Nedokázala se uvnitř sebe už za něj postavit. Nešťastná nakonec složila ruce do klína a žádné světlo štěstí za otce k nebi nevzlétlo.

Ve svém smutku však nezůstala dlouho. Sorin, která se doteď dohadovala o své pravdě, přerušila spor a zalarmovala Sheenu, že se někdo blíží. Sheena v lesíku zahlédla siluetu muže, který doposavad jenom sledoval její vysedávání. 

Okamžitě se zvedla a s energií, kterou jí Sorin vlila do žil, pochopila, že tenhle člověk nepřišel s dobrými úmysly. Muž ožil také a z lesíka vyrazil za Sheenou. 

Sheena na nic nečekala a dala se na útěk. Sorin sice křičela, aby nikam neutíkala, ale Sheenino zděšení bylo silnější. Klopýtala přes mýtinu do lesa, kde už praskání větviček za ní napovídalo, že muži nemůže utéct. S jeho výrazným funěním ucítila brzy ruce na svém pasu, které ji strhly k zemi. Úlekem zavřískla, ale muž jí přirazil dlaň na ústa, až hrubý řetízek, jenž měl na zápěstí, bolestivě tlačil do obličeje. Jako směšně slabounkou panenku Sheenu objal druhou rukou, zvedl z ledové hlíny a přitiskl zády na svou hruď. Bavil se, když bezmocně prokopla vzduch před sebou.

Mluvil něco o tom, aby se uklidnila, že by jí nerad ublížil, ale ve svém hlase měl násilně zvrhlý tón. Neměla pochyb, že by chtěl. Sevřel ji jako upozornění ještě více a ochromená Sheena se chtě nechtě musela podvolit. Přestala bojovat a Sorin jí prozradila, že ji právě drží přesně ten muž v saku, kterého se v parku bála nejvíce. S tím si Sheena vybavila jeho tvář a úzkost v ní už neměla kam růst. Její sklíčená dušička prosila o pomoc a choulila se do nitra, kde hledala záchranu.

Muž neměl ponětí, co se v Sheeně odehrává, zatímco její kůže začala žhnout. A popravdě neměl ani čas si něco uvědomit. Ve svých lýtkách pocítil prudkou bolest a než se nadál, jeho nohavice prožíraly plameny. Ihned Sheenu pustil a vyděšený se pokoušel nohy uhasit. Bylo však pozdě proklínat Hemgona, že jej ve svém příkazu o jedné drobnosti neinformoval. Tento oheň rozhodně nepatřil k takovým, jaké by mohl znát a proti kterému by se mohl bránit. Byl živoucí a houževnatý a intenzivně osvětloval také dívku, která po vysvobození už nikam neutíkala. Nezdála se ani vystrašená, sledovala tvrdě s pohrdavým úsměvem, jak neví, co si s jejími plameny počít. Nechala ho trápit se, bezmocně se točit v krutých bolestech a nedovolila, aby se po jeho těle oheň rozšířil více, než je nutné. Sadisticky si tak vychutnávala podívanou, která by ji nikdy nemohla omrzet.

Mužův kořínek se však jevil k jeho smůle velice tuhý. Už viděla lidi omdlévat bolestí při slabším žáru. Přitnula mu tedy pod koleny a nechala ho sesypat se do tlejícího jehličí. Vzrušená si pak užívala jeho ubohé zoufalství a dala si záležet, aby zůstal co nejdéle při vědomí. To, aby se mohl dívat, jak si na něj obkročmo sedá a nechává se s rozkoší ozářit svým uměním, než ho v samotném závěru smrtícím dotykem bez milosti upálí.

  • Poslední rok
  • Číst druhý díl