Zatímco Sheena zůstávala s jarem doma v knihách, Peeter ve svém volném čase zalézal tajně do kotelny u dětského domova, kde se oddával velkému projektu. Za kotlem, na špinavé haldě starého oblečení určeného ke spálení, konečně dováděla nová koťátka Černěnky. Den co den je tam chodil kontrolovat, maminku přikrmoval tím, co tajně stápěl v kuchyni, a lámal si hlavu nad tím, které z nich by bylo pro Sheenu k patnáctinám to nejlepší. Koťata byla každým dnem živější a on nedočkavější. Nejraději by Sheeně všechno pověděl a zavedl ji sem, jenže si nebyl jistý, zdali by do kotelny zavítala. Nikdy se na dětský domov netvářila nadšeně, pokud šlo o návštěvy. Navíc by zkazil narozeninové překvapení a to se nedělá. Jen doufal, že si do té doby neublíží zrovna to kotě, které Sheeně vybere.
Týdny tedy poctivě střežil jejich dobrodružné toulky a byl rád, že tato část kotelny je mimo sezónu opuštěná. Kdyby se vychovatelé dozvěděli o přírůstcích, mohli by se koťat zbavit. Proto si dával pozor na pusu a prosil o to i ostatní, kteří tam zabíhali, když potřebovali být z dozoru dospělých. Bohužel, navzdory jeho opatrné péči, byla i tak jednoho dne všechna koťata pryč.
…
„Kde jsou kočky?!“ halekal nešťastně na Maxe vraceje se přes jídelnu.
„Jaké kočky?“ mračil se Max, který zase mířil opačným směrem ven za Nell. Ještě ale u Peetera zabrzdil, když viděl, že má na krajíčku.
„Kočky, co byly v kotelně! Nejsou tam!“
„A díval ses do popelnice?“ pohlédl Max zamyšleně ven k místu, kde se má s Nell setkat. Bylo prázdné. Až poté si všimnul, že se v citlivém kamarádovi takovým dotazem vše pohnulo. „Já nevím,“ chlácholil ho, „asi je jenom někam odnesli. Do útulku, nebo tak…“
Sám o tom pochyboval, ale pro Peetera se snažil. Zkusil říci pár rodičovských vět, které Peeterovi dají pocit, že jsou jistě někde v pořádku a je jim tam lépe. Peeter tomu ale stejně nevěřil. Když upustil první slzu, trpělivost Maxe přešla.
„Nefňukej, kurva, jsou to jenom kočky! Příští rok tam budou další, je to jako plevel!“
„Ale já jsem chtěl dát jednu Sheeně! Za měsíc má narozeniny a teď vůbec nevím, co jí dát!“ zoufal si Peeter.
„Nepotřebuje žádnou kočku!“
„Ale jo! Říkal jsem jí o Černěnce a ona vypadala, že by kočku chtěla!“
„Takže ti řekla napřímo, že ji chce, anebo poslouchala ty tvoje kraviny a ty sis něco domyslel?“ zeptal se Max ostře.
Peeter neodpověděl. Neřekla to přímo. Nemusel to Maxovi prozrazovat, bylo to z jeho tváře zřejmé.
„Přestaň za ní dolízat,“ pokračoval Max vážně, „nějakou zavšivenou kočkou z kotelny ji nesbalíš. Víš, kolik mají peněz?! Kdyby chtěla, tak si sama pořídí nějakou extra šlechtěnou… fretku nebo něco.“
Peeter s chabou podporou přítele opět celý sklesnul, tak ho Max objal rukou kolem ramen, aby ho ujistil, že to s ním myslí dobře. A když viděl, že se Peeter se situací smiřuje, kul tohle železo, dokud bylo žhavé:
„Vykašli se na ni. Nic pro ni nemáš. Ani nemůžeš, protože ona má všechno. Jen se na ni podívej, jak jí seš ukradenej! Ženskou nezajímáš, když nemáš něco, co by chtěla. A musíš to pak mít pořád, protože jen, co jí budeš k hovnu, tak se na tebe vysere! Fakt to zabal, takovou, jako je ona, by sis musel furt něčím kupovat.“
„Sheena taková není,“ odmítal Peeter. „Ona nechce, aby si ji někdo kupoval.“
„To říkáš proto, že nemáš jediný neán, abys to mohl zkusit,“ mračil se Max. „Pamatuj si,“ poplácal ho silně po zádech, „za všechno se platí. Za všechno. Žádný sračky o tom, že máš někoho rád. To nikoho nezajímá, když mu nedáš, co chce. Ale jestli ji fakt chceš, aspoň na chvilku, dám ti radu – zjisti si nejdřív, co si myslí, že nemá.“
„Takže…“ zamyslel se Peeter nad jeho slovy. „Ani tebe nezajímá, jestli tě mám rád? Jen něco chceš?“
Max se od Peetra oddálil a popíchnutě zafuněl.
„My dva jsme výjimka,“ řekl. „Taky, co mi zbývá, jsi můj brácha. Spíš ubrečená ségra. Vidím, že chceš, abych tě teď objal, ale to v jídelně fakt dělat nebudu. Člověk tě musí mít rád, protože jinak by tě zabil.“
„A když říkáš ‚člověk‘, myslíš tím sebe…“ provokoval Peeter už s úsměvem. Věděl, že Max tohle téma nemusí.
Max přimhouřil oči: „Nebudu to říkat, idiote, už ti není pět! Jestli ti to nestačí, můžu tě shodit ze schodů!“
„Stačí mi to,“ kývnul Peeter spokojeně, „taky tě mám –“
„Drž hubu,“ přerušil ho Max bouchnutím do břicha. „Jsi chlap!“
Opravdu nevěřil, v čem se s Peeterem musí babrat pro nějaké kočky. Dlouze nad tím vnitřně reptal, než skrz okno zaregistroval, že za kotelnu dorazila Nell. Už se tam netrpělivě rozhlížela, avšak podívat se k jídelně ji nenapadlo. Max tak měl uvnitř ještě trochu času.
„Ale když už jsme u toho,“ zjemnil náhle na Peetra, „co kdybys bráchovi řekl, co na Nell víš.“
Peeter se zatvářil, že nerozumí, ale to na Maxe neplatilo.
„Nech toho. S Sheenou by se neusmířila, něco na ni máš.“
„Nemám. Jen jsem ji o to poprosil. Má mě ráda. A nedělá jí problém mi to říct,“ zkoušel se Peeter na velkého bratra zazubit.
„Ale hovno,“ odsekl Max. „Dělej!“
Zapřel se do Peetera pohledem až z toho zbaběle uhýbal očima.
„To chceš, aby byla v průseru?! Takhle ji máš rád, kamaráde?!“
„Když já jí fakt slíbil, že to neřeknu,“ žadonil Peeter, aby ho nechal.
„Neprásknu tě, přísahám,“ přitáhl si Peetera opět k sobě, „nepozná, že to vím.“
Max věděl, že Peeter není žalobník, ale nepřipouštěl si, že by bylo něco, co by z něj nedokázal vymámit.
„A zjistím, co by Sheena chtěla… a seženu ti to,“ přisadil.
Nastavil pěst na stvrzení dohody, a jakmile Peeter po chvíli souhlasil, své tajemství kolem Nell a vychovatele Valena vyzvonil:
„Potkal jsem ji v noci na chodbě. Loučila se s ním u jeho dveří.“
„No a?“ přešel Max, přestože ho i tahle informace viditelně dráždila. „To vím, že za ním chodí. To by ti tak do prdele nelezla.“
„Slyšel jsem, jak si povídají o tom, že jak teď bude mít šestnáct, tak jí zařídí i bez školy propuštění a nastěhuje se k němu,“ dopověděl Peeter už opatrně. „Hele, ale říkám ti to jenom proto, že se mi to taky nelíbí. Neměla by nám tak lhát a taky… Valen je hrozně divný chlap,“ povídal ještě, ale to už Max moc nevnímal.
Zahleděn někam do prázdna zavrčel: „Jo, je to nechutný čurák.“ Načež sebou trhl zlostí: „Ona je snad úplně vyndaná!“
Hned byl rychlým krokem u východu z jídelny.
„Maxi, neříkej jí to! Slíbils mi –“ zděsil se Peeter maléru.
„Ale jo,“ sykl Max ve dveřích a vytratil se do zadní části komplexu.
…
Na čerstvém vzduchu pro jistotu zpomalil a nechal svou krev cestou vyvřít. Myslel na Peetera, na Nell, ale nejvíce na historky, které o Valenovi vyprávěly dívky, jež ústav pro svou plnoletost již opustily.
Když byl totiž Max před léty jen zvědavý klučina, co se teprve koukal holkám pod sukně, byl mezi brzy zletilými dívkami oblíben a stával se jejich vrbou. Byla to doba, kdy ještě dokázal povídání holek poslouchat, protože věřil, že mu to k něčemu bude. Minimálně ty, které se smály jeho ztřeštěnostem, mu dovolily přiblížit se více. Tehdy se mu do povědomí dostal jeden vychovatel starších věkových skupin, který se zde nevěnoval jen svým povinnostem. Způsoboval svými choutkami dívkám bezesné noci a Max ho za to nenáviděl. Pokusil se jej také nahlásit, nikdo mu však příliš nevěřil. Dívky neměly odvahu před vedením sirotčince vypovídat, a tak se zdálo nemožné jej odsud vyštípat. Maxova aktivita ale alespoň způsobila, že se Valen načas uklidnil a po tři roky nikoho neobtěžoval.
To se ale opět změnilo, když dorostla překrásná Nell, kterou si Valen vyhlédl. Nebo ona jeho – tím si Max nebyl jistý, protože se tvářila, že ji Valenův zájem těší a tráví s ním chvíle z vlastní vůle. Valen jí na oplátku za takové návštěvy rád zahrnoval pozornostmi a výhodami, které Nell bez okolků přijímala. A neměla s tím nikdy sebemenší problém. Jestli bylo něco pro Nell typické, tak to, že už od dětství jí nebylo stydno dávat najevo cenu své pozornosti, která nebyla nikdy nízká. Pokud tedy Max něco vysvětloval Peeterovi o výměně a koupi, měl tyhle teorie zažité právě od ní.
…
„No to je doba,“ zabručela Nell nevážně a pověsila se Maxovi na krk.
„Musel jsem pochovat Peetra. Brečel, že mu vzali kočky,“ vyprávěl Max, aniž by své naladění dal najevo.
Nechal se od Nell zahrnout něžnostmi, ve kterých cítil napětí z jejího svědomí. Přesto odváděla pozornost dobře. Tuhle schopnost nemohl nikdo Nell upřít. Max se musel snažit, aby zůstal i opájený testosteronem ještě částečně střízlivý.
„To je škoda, líbily se mi,“ vyjádřila se ke kočkám mezi polibky. „Takže je tam teď volno?“ zašeptala smyslně.
„Jo, ale potřebuju si potáhnout. Dej mi minutu, Brahmer mě od dvou držela v kuchyni,“ poodstoupil a vytáhl krabičku cigaret.
„Jé, máš?!“ rozzářila se Nell radostí a natáhla dlaň.
Max se zarazil. Nyní jí rozhodně nic věnovat nechtěl, ale popohnala ho ke sdílení. Než vůbec stačil dokončit nabídnutí, vytrhla mu krabičku z ruky. Na to se nelibě mračil, ale toho si Nell stejně nevšímala. Zatímco si zasazovala blaženě cigaretu mezi rty, dokázal polknout i to další nepěkné, co jí chtěl říci, a když už byla tak ráda, že si může díky němu zapálit, pokusil se toho alespoň využít:
„Nechceš přijít večer? Uklidím Ranyho s Peeterem, něco mi dluží. Budem mít klid.“
„Něco už mám,“ zamumlala skrz cigaretu, přičemž soustředěně dolovala zapalovač z krabičky. Maxova podezíravého zamručení si přitom nevšimla, zato si konečně všimla značky cigaret, které drží. Okamžitě si cigaretu vytáhla z úst a naštvaně na Maxe vypálila: „Ty ti koupila Tana?!“
„Já nevím, asi jo,“ bylo mu to lhostejné.
„Tak to nechci!“ zarazila cigaretu zpět do balíku. „Neuvěřitelný, jak je ta děvka vlezlá. A ty si to samozřejmě vezmeš!“
„Jo vezmu. Jsou dobrý, já na ně nemám,“ bránil se.
Nell mu vrátila rázně cigarety zpět a nespouštěla z něj vyčítavý pohled.
Max se však nedal: „Neříkám si o ně! A na rozdíl od někoho jiného jí dovolím se na mě akorát dívat. Tak co mám dělat?! Prostě mi to nosí!“
Nell ještě okamžik nervně klapala podrážkou o zem, než na jeho otázku odpověděla jasnou ukázkou. Vytrhla mu balíček z ruky a vztekle jej hodila přes plot kamsi do vedlejších zahrad.
„Nejsi ty náhodou kráva?!!“ zařval na ni. Namíchnut takovou škodou se hned vydal přes posypový zásobník na plot.
„Naser si!“ štěkla mu zpátky, když viděla, jak se za nimi sápe, a odešla.
AAA
O tři týdny dříve, Sheenin byt
„Šachovnice!“ otevřela Sheena dveře Mariovi překvapena rozměrným dárkem v jeho náruči. Byl také převelice těžký. Sheena si šachovnici opatrně převzala a už na první pohled jí z jejího provedení přecházely oči. Měla monstrózní desku z leštěného mramoru a křišťálové figurky zdobené zlatými ornamenty zabraly příruční kufříček. Sesouvala se k zemi, když se ho pokoušela sama přemístit do kuchyně.
„Ty taky nemůžeš přinést něco obyčejného,“ remcala přitom.
„Mám rád krásný věci,“ bral Mario její výhrady vesele. „Přivezl mi ji jeden magnát z Yuta. Je to nádherná ruční práce. Vidíš ten lesk ve spárách mezi políčky? To je diamantový prach z jeho dolů. Tohle jen tak někdo nemá. Na tuhle šachovnici nestačí mít jen peníze. Vybírá si, komu ji prodá.“
„A taky máš nové hodinky,“ nenadchlo Sheenu Mariovo povídání. „Ty taky musely stát. To jsou taky ty diamanty od magnáta?“
Mario se uchechtl na její kyselý obličej: „Odkdy ty jsi cenovej policajt?“
Sheena ještě víc na Maria pokrčila nos, avšak posléze si s jeho odlehčeným úsměvem uvědomila, že ho nepřivítala moc příjemně.
„Promiň, strejdo,“ věnovala mu pusu. „Je krásná, děkuji.“
„Ale moc se ti nelíbí,“ povzdychl si. Usadil se ke stolu a začal stavět figurky. „Zahraješ si aspoň se starým okázalým pánem?“
„Ale jo,“ přistoupila Sheena ke strýci a položila mu dlaně na ramena. „Ukaž, pověsím ti ještě to sako, ať se tu nepaříš.“
„Jedině, když nebudeš mít něco proti tomu, kolik stojí,“ nechal se obsloužit.
„Proč? Protože by nakrmilo všechny hladovějící v Agramu?“ poznamenala už s vtipem.
„To bys musela přihodit i ty kalhoty,“ přidal se Mario rád, že Sheena už nezní tak vážně.
…
Sheena se vrátila ze síně a poté, co dochystala občerstvení, usadila se Mariovi naproti. Šachovnice byla připravena a mohli začít.
„Co tě kouše s těmi penězi, sluníčko?“ optal se jemně s prvními tahy.
„Ale nic… jen… jedna kamarádka ze školy mě upozornila na to, jak drahé je, co nosím. Prý jsem trapná, když s tím chodím po škole plné chudých dětí.“
„Hah a nezávidí ti to náhodou?“
„Myslím, že ne. Taky to může mít.“
„Takže drahé věci nenosí, i když může, a vyčítá ti, že ty na to máš koule?“
„Ne, ona se nebojí ty věci nosit,“ řekla Sheena. „Ona tím nechce nikoho štvát, rozumíš? Aby se necítili blbě, že nemají takové peníze.“
„A že ti říká věci, aby ses cítila blbě ty, jí nevadí,“ bručel Mario zamyšlen nad hrou a Sheena jen pokrčila rameny. „Takže se snaží bejt s ostatníma zadobře a neprovokovat, aby se líbila?“
„No to ne, to ona provokuje dost. Je vskutku příšerná. Zadobře rozhodně s kdekým není. Je drzá, neslušná a je jí úplně jedno, jestli takhle mluví s ředitelem nebo panem Elbrowem,“ popisovala Sheena Tanu s nevěřícným pokyvováním.
„Takže neštve lidi drahýma věcma, ale jakkoli jinak.“
„Jo.“
„A jaký je teda podle ní mezi vámi rozdíl?“ usmál se.
„To nevím,“ zvážněla Sheena. „Jako… podle ní úplně ve všem.“
„Ve všem?“ pobavilo ho. „Ani nedýcháte stejně vzduch?“
„To jo,“ smála se, „ale… vadí jí, jak mluvím, jak se oblékám, že pořád do zelené. Taky z jaké jsem rodiny, jak jsem vysoká a že se bojím výšek…“
„Jasně, že se bojíš vejšek, když jsi zvyklá bejt očima tak při zemi,“ vstoupil jí do toho.
„Nejsem tak malá, strejdo!“ čertila se během jeho smíchu.
„Já vím, já vím, neboj. Jsi tak akorát. Můžu tě ujistit, že jsem už viděl i menší lidi,“ řekl.
Dal si úmyslnou pauzu a pak dodal: „Víš jak… batolata a tak.“
A nevyplatilo se mu během hry věnovat se popichování Sheeny, neboť ta měla díky tomu záhy k dispozici lehkou pomstu.
„Šach! To máš za to!“ s radostí táhla.
„No tohle! Ty podvádíš!“ koukal.
„Ne,“ odfrkla pyšně, „Já jsem prostě tak dobrá!“
„Od výroby,“ potvrdil, „životem prověřená značka Taris.“
Mrknul na ni lišácky, jak dobře to mínil, ale na Sheeně bylo vidět, že nevinné připomenutí otce jí nebylo příjemné. Mlčky sklopila zrak k hrací desce a pokračovali.
…
„Takže…“ snažil se Mario zamluvit, co pokazil, „kamarádce vyhovíš a oblékneš nuznej šat? Dostala jsi od ní alespoň nějakej seznam, co si smíš koupit, nebo cenovej rozsah, do kterého by ses měla vejít, aby to bylo v pořádku?“
„Proč tak ironizuješ, strejdo? Má pravdu, nemusím se tak ukazovat.“
„No, to nemusíš, když nechceš,“ souhlasil. „Ale co potom?“
„Jak potom?“ nerozuměla.
„No potom, až změníš šatník. Vzdáš se i svý zelený a spisovnýho slovníku? Půjdeš se natáhnout na skřipec a skákat s padákem? Protože z tvýho vyprávění mi přijde, že tě spíš trápí, že proti tobě něco má, než to, jak drahé nosíš oblečení. Chceš, aby tě měla ráda?“
„Ne! Chci jen, aby už na mě nic neříkala!“
„To se nikdy nestane,“ potřásl hlavou.
„Proč ne?“
„Protože to není tím, co na sobě nosíš, Sheenuško. Ona nemá problém s tebou ani s tvým oblečením. Má nějakej problém v sobě, který jí jen připomínáš,“ odpověděl. „Ale jestli chceš…,“ zvolnil, „dělej, co říká. Aspoň ji hodně zaměstnáš, protože si pak bude muset najít na tobě jiný věci, který ti bude předhazovat. Ani neví, jakou past si na sebe šije. Ale když vás to holky baví…“
Vrátil se zrakem ke hře a dál probíral Sheenu už jen v myšlenkách, nad kterými se zlehka uculoval. Ponechal tak její obličejík mladistvým nerozumem skrčený a uznal, že nejspíše je pro některé rady ještě brzy.
…
„Tak co mám dělat?“ kňourla Sheena do ticha.
Mario povzdychl a šachovnici rovnou odsunul. Natáhl se přes stůl, aby skleslou Sheenu pohladil: „Nemáš tam jiný kamarády, kteří tě mají rádi originál sheenovatou?“
Sheena se zamyslela.
„Možná jo,“ hlesla.
„Tak proč dáš zrovna na tuhle holku a nejsi s těmi, kterým nevadíš? Je to moc nuda být příliš veselej?“
Sheena se pousmála. Chvíli rozmýšlela, odpověď však pro strýce neměla. Pak jí oči překmitly na odloženou hru, všimla si jejího stavu a na Tanu rázem zapomněla.
„Počkej!“ nadšeně pozvedla prst. „Há! Kecáš do mě a málem jsem to přehlédla! Vyhrála jsem!“
„Opravdu?!“ podivil se Mario.
„Jo! Podívej, jak jsi nahraný… Tak… tak… Ááá…“ provedla několik tahů za oba. „Šach mat! Konec a jsi můj!“
Mario se rozchechtal. „A jsem tvůj?“
„To říkala vždycky máma, když vyhrála: Šach mat, konec a jsi moje. A pak jsem se musela nechat obejmout, protože… jsem její.“
„Jo, to dá rozum,“ pokývl pobaven. „To jsem teda ještě nikdy neslyšel. Ale taky jsem už dlouho nehrál, jak je vidět.“
„Prý to řekl táta o svatební noci, když mámu porazil. I když neměl své vítězné bílé,“ vyprávěla Sheena a oči jí vzplály, „Mámě se to hrozně líbilo, tak to pak pořád používala. Ale vůbec jsem jí to nechtěla věřit. Myslela jsem, že si vymýšlí. Že o první noci opravdu hráli šachy a ne… však víš.“
„Jo, ale věř mi… oni byli fakt trochu divní. Docela bych tomu věřil. Myslím těm šachům místo sexu. Ale to ‚jsi moje‘ mi na Tarise nesedí.“
„No, taky jí to řekl jenom jednou,“ upřesnila. „Asi z nějakého zvyku, co měl. Ale byla z toho prý dost divná chvilka, tak už to nikdy neřekl.“
Mariovi se pozvedly tváře. Zaujalo ho, že se najednou Sheena přestala tématu rodičů vyhýbat a vyprávěla o nich, jako by se nic poslední měsíce nedělo. Těšilo ho to, jelikož se velmi snažil Taye nezmiňovat ani náznakem. Podobně se soustředil i na téma Mishi. Sheeninu přecitlivělost dráždit nechtěl. Byl mile překvapen, že možná už některé věci překonala a mluvit s ní bude snazší.
„A tobě říkal co?“ zajímal se.
„Táta se mnou nikdy šachy nehrál,“ prozradila Sheena s jistým smutkem. „Nechtěl to. Říkal, že by mě musel nechat vyhrát, nebo mě porazit a ani jedno se mu nelíbilo. Říkal, že my dva nikdy nebudeme hrát proti sobě.“
„Co ty víš, třeba se bál, že bys mu dala na frak. Viděl, jak ti to pálí. Ještě bys ho překonala a co on potom. Musel by se vzdát toho, že je nejchytřejší Taris na světě.“
„Haha, to ne,“ nevěřila Sheena. „On v šachu neprohrával. Šachy, to bylo jeho. Závodil už na škole, dostal se až do světové třídy. Ale po vysoké toho nechal. Nechtěl už pak vůbec hrát, hrál jenom s mámou. Ale ani ona nikdy nepřišla na to, jak ho dostat.“
„Ale přišla…“ zabručel Mario na to, „jen bez figurek.“
Užil si krátce Sheenin smělý úsměv, načež rozevřel náruč:
„Takže… jsem tvůj?“
Ale Sheena se nespokojeně zakabonila.
„Takhle to nemá smysl, strejdo, když ti nevadí, že jsi prohrál. Musíš se smutně schoulit a objímám já.“
„Dobře, tak počkej…“ odtáhl se, složil ruce do klína a nahodil smutný kukuč, „takhle?“
To už se Sheeně zamlouvalo více. Zvedla se, že strýce obejme, ale Mario své hrané neštěstí přerušil, jakmile na ni dosáhl. Sheenu polapil, stáhl si ji na klín a přitiskl k sobě dle svého. Protestovala, že není fér, aby využíval svou mužnou převahu, ale měla to marné. Byla pro Maria pořád malou princeznou, kterou si mohl přitulit kdykoliv chtěl. Tak akorát malou, samozřejmě.
„Nikdy chlapovi psí oči nevěř,“ zašeptal jí přitom. „Je to vždycky jenom chyták, abys přišla blíže a mohl tě ulovit.“
Sheenu tím zcela odzbrojil a ta se s hihňáním podvolila jeho náruči. Ale i když se smála a byla Mariova láska více než vítaná, cítil, jak je uvnitř zarmoucená. Jak je v ní něco těžkého, co se mu nedařilo zahnat žádným vtipem či sebeláskyplnějším gestem.
Věděl, že všechno u Sheeny zastoupit nemůže, třebaže se tvářila, že o jinou společnost než o tu jeho nestojí. Probírat s ní tohle ale nechtěl, protože nevěděl, v jakém stavu se Sheena zrovna nachází. Jen hádal, jestli opravdu v jejích temně modrých očích vidí to, co vidí.
…
Nemusel však na odpověď čekat dlouho. Sheenu naťukl poznámkou o značce Taris přesně tak, jak se domníval.
„Strejdo, už jste zjistili, kde může být?“ spustila sama opatrně, zatímco se nechala lehce kolébat na jeho klíně.
„Ne, sluníčko. Nevím vůbec nic. Ale pořád hledáme,“ pověděl a všiml si jejího těžkého výdechu. „Stejská se ti?“
Sheena přemýšlela.
„Nevím.“
„Hm,“ pochopil, jak moc velké „ano“ se v tom skrývá. „Chtěla by ses s ním vidět?“
Sheena opět zamyšleně utichla.
„Možná,“ hlesla po chvíli a zněla, jako by se provinila tím, že už to není jasné odmítnutí. „Jen bych chtěla vědět…“
„Co?“
Sheena zastavila Mariovo konejšení a srovnala se, aby se mu zadívala do tváře: „Víš, strejdo, já… asi jsem se spletla.“
„V čem?“
„V tom… jak to bylo v nemocnici. Mám teď takové sny a někdy, když se snažím si znovu vzpomenout, tak… tak si vzpomínám úplně jinak.“
„Jak jinak?“ nerozuměl.
„Já… myslela jsem, že mě táhl za Karou a nechal, aby mě četla, ale…“
„Netáhl?“
„Ne. Táhl. Ale… já nevím, strejdo, někdy si nejsem jistá, co bylo dřív. Někdy mi připadá, že mě táhl tou chodbou až potom, co mě četli. Ne za Karou, ale od ní. Opačně, za mámou!“
Sheeně se při tom pomyšlení rozechvěly rty a vypadala, že se rozpláče.
„Ale nevím to! Nevím to jistě, všechno je tak… co když si to pamatuji úplně špatně?! Co když se mi snažil pomoct?! A mně se to nějak skrz Sorin celé zkřivilo a pochopila jsem to jinak?! Už to nikdy nezjistím, protože je pryč! A… byla jsem na něj za to tak zlá, že to udělal, nechtěla jsem nic vědět. Chtěl mi něco říct, když jsem se probudila, a já na něj jenom křičela, že ho nenávidím a že už ho nechci nikdy vidět! Řekla jsem mu, že může za to, že máma umřela a…“ rozvzlykala se do dlaní. „Teď nevím, co si mám o tom myslet… už se ho nikdy nemůžu zeptat, jak to bylo!“
Mario zaraženě sledoval, jak Sheena lítostivě pláče. Nebyla jediným člověkem, který udělal a řekl mnohé, protože si tohle o Tarisovi myslel. Sheenino zmatení se jevilo tak upřímné, že byl také ztracen ve svém svědomí a přestal ji na okamžik vnímat. Až když přestala naříkat a unavena se zase opřela o jeho hruď, vrátil se myslí do přítomnosti.
„A to kvůli tomu, že tě tehdy ovládla Sorin, si to pamatuješ tak špatně? Nebyla jsi přece ve vědomí.“
„Ne… byla jsem. Sorin mě pustila, když mě začala Kara číst. Stáhla se, ale… myslím si, že to celé převrátila až potom. Chtěla, abych si to pamatovala takhle. Abych se s tátou úplně rozhádala.“
„Proč?“
Sheena váhala, zda má Mariovi povědět všechno. V hlavě jí běžel sen, který měla u mámy v nemocnici. Sen o dni, ve kterém jako čtyřletá přišla k Sorin v zapáleném seníku. O zvláštním dominantním muži, který Sorin vytrhl z předchozího Nositele a vyslal ji do rodiny Tarisů s jasným úkolem.
„Protože je ve mně, aby ho zabila.“
AAA
Sheena tak Mariovi jako prvnímu člověku ve svém životě pověděla vše o svých snech a dosavadních zjeveních Sorininých vzpomínek. Dozvěděl se o každé příhodě, o všech domněnkách, které Sheena od dětství se Sorin zažívala, a probírali se tím spolu až do pozdního večera. Došli k několika teoriím, ale s tak mlhavými střípky mohli zůstat jenom u hádání. Kdo mohl Sorin vyslat? Proč se Sorin do Sheeny neustále vrací? Proč nevyužila za ty roky tolika příležitostí svůj úkol se zabitím Taye splnit? Mohlo by to mít souvislost s jeho současnou nezvěstností?
Otázek jen přibývalo, až nakonec Mario musel s nocí odletět zpět do Kity za svými povinnostmi. Další pátrání tak zůstalo na Sheeně. Byla to ostatně ona, kdo měl v sobě ten nejlepší zdroj k odpovědím.
…
Její Levan ale pochopitelně sdílný nebyl. Po odjezdu Maria se proto v následujících dnech vrátila ke studiu historických knih, které si nabrala ve školní knihovně. Intuice ji vedla zpět k poslednímu králi deritů KhaMaranovi, jehož krutou smrt viděla ve svém snu. Nedokázala si vysvětlit dle toho, co věděla o mírumilovných Iliánech a Nositelích, jak mohla jejich Nejvyšší kněžka činit taková zvěrstva. Bylo to, jako by nahlédla do části lidské historie, kterou už nikdo neměl nikdy spatřit.
Avšak ani učebnice, do kterých vkládala vždy víru, že obsahují velké vědění, neměly v sobě nic, co by bylo užitečné pro její trápení. Vyprávěly o raných dobách otročení deritů sporadicky a zlehčeně a rozhodně nezmiňovaly krutosti a ponížení v míře, kterou Sheena v Sorininých vzpomínkách poznala. Hořce jí stránku po stránce docházelo, jak moc je pravdou, že knihy píšou vítězové. A jak moc je pravděpodobné, že většina její sečtělosti, na kterou je tolik pyšná, je jen snůška pohádek pro vyplnění papíru při zkouškách.
Jenže Sheena byla velmi odhodlaná dobrat se ke skutečnostem. Nechtěla opakovaně přepisovanou abiánskou verzi, kterou si má myslet. Jistě už tehdy samotná Nejvyšší kněžka nechala zaznamenávat pouze líbivé zlomky ze svých poutí. Nezbývalo než doufat, že pravda existuje stále zachovaná alespoň v paměti Levanů. Jejich svědectví však byla i tak jen polovina naděje. Ta druhá spočívala v tom, zdali budou ochotni se o něj podělit.
…
Sheena byla tedy znovu odkázaná na Sorin, která se odmítala od svěření se Mariovi o čemkoliv bavit. Zprvu si Sheena myslela, že Sorin mlčí proto, aby nemusela vysvětlovat, co se ve snech odehrálo. S postupem času bylo zřetelnější, že je jednoduše dotčená. Ztratila s omdlením v Sendoru Sheeninu důvěru a to, jak si Sheena sny vyložila, si vzala osobně. Nelíbilo se jí být zpět ve všech Sheeniných úvahách středobodem špatnosti. Poslední měsíce se jejich vztah velmi zlepšil, a pak stačila jediná vize, která je uvnitř nanovo rozdělila. Sorin ale tentokrát netradičně zvolila bezhlasnou ukřivděnost místo plamenných řečí. A zdálo se, že její mlčení jen tak něco nepřeruší. Po týdnech Sheenina bezvýsledného pátrání v knihách ale měla i ona dost sledování té marnosti.
‚Jen ztrácíš čas,‘ ozvala se jednoho dne, během kterého Sheena uklízela byt a zakládala vypůjčené knihy do polic. Už jich tady bylo tolik, že by si mohla otevřít vlastní knihovnu.
‚Když mi k tomu neřekneš nic ty…‘ reagovala Sheena.
‚A mělo by to cenu?‘
‚To nevím,‘ odsekla Sheena tvrdě. ‚Zkus to.‘
‚Takže nemělo,‘ skončila Sorin a nechala Sheenu dál uklízet.
A sotva utichla, v Sheeně se zvedla zloba, že se Sorin vůbec ozývá. V tomhle ale musela dát Sorin za pravdu. Teď by opravdu mohla říct cokoliv a pochybovala by.
‚Začala sis, neodpověděla jsi mi,‘ nedalo Sheeně to ticho.
‚Na co?‘
‚Na to, proč jsi vytrhla ty stránky.‘
‚Nevytrhla jsem je.‘
Sheena si naštvaně pomyslela, jak si Sorin vymýšlí.
‚Vidíš?! Zase si můžu říkat, co chci. Kam se podělo, co jsi o mně pochopila?! Jsi zase stejně tupá jako před lety,‘ čílilo Sorin.
‚Ne. Teď konečně tupá nejsem! Pořád něco provádíš a myslíš si, že se mi paměť nevrátí. Že nepoznám čísla stránek –‘
‚JÁ TY STRÁNKY NEVYTRHLA!!!‘ vybouchla Sorin. ‚K čemu by mi to asi tak bylo, ty huso?! Tak sis to všechno už přečetla jinde – co jsi našla?! Co jsem před tebou utajila, řekni mi?!‘
‚Tak proč jsi mi neřekla rovnou, že jsi je nevytrhla?!‘ nedala se Sheena.
‚Protože už to, že ses takhle zeptala, říkalo dost jasně, s jakým názorem na mě jdeš! Já se nenechám takhle osočovat! Nezasloužila jsem si, abys mi přestala věřit. A nebudu ti nic vysvětlovat, když už předem máš rozhodnuto, jak to je. Mám totiž pro tebe novinu, Sheeno: Jsem v tobě! Vím, co si myslíš. Mně nemůžeš lhát, nemůžeš mě obejít. Jsem tady, rozumíš tomu?! Není tady ty a já, není tady zeď mezi námi.‘
‚To není pravda,‘ odmítla Sheena.
‚Tak mi řekni, kde končíš ty a kde začínám já,‘ vybídla ji Sorin.
Sheena však utichla.
Sorin byla netrpělivá: ‚No? Tak kde jsi? Vnímáš teď jenom svůj vztek, nebo i ten můj? Cítíš moji náladu, nebo tu svoji? Podle čeho rozeznáváš, kvůli které se teď svírá hruď? Která z nás to dělá? Kdo z nás dvou je teď naštvanější? Ukaž mi tu zeď.‘
‚Ty víš, co vím já. Já ale nevím, co víš ty,‘ poukázala Sheena.
‚A podle čeho usuzuješ, že nevíš, co vím já? Takže víš, co vím, abys to mohla říct?‘
‚Oznamuješ mi věci, které nevím, Sorin. Pamatuješ si věci, ke kterým nemám přístup. Máš svou vlastní paměť, na kterou nedosáhnu.‘
‚A jak to víš?‘ zeptala se Sorin tentokrát naprosto vážně. ‚Odpovídám ti, na co se ptáš, ale jak víš, že mou paměť nemáš? Proč se mě ptáš, když chceš něco vědět? Jsme přece propojeny. Splýváme. Tedy… měly bychom splývat, ale nesplýváme, to máš pravdu. Je tady zeď. Ale já nejsem ta, která ji dělá. Já nejsem ta, kdo se ptá, když tě chce znát. To ty se ptáš, protože to ty nechceš znát mě. Nechceš vědět, kdo opravdu jsem. Chceš slyšet nějaké mé vyprávění, ať ti něco o sobě povím. Děsí tě vědět, co všechno vím.‘
‚Ne…‘ nechtěla uvěřit Sheena.
‚Ne? Tak co kdyby ses místo ptaní přímo sama podívala, co jsem zažila? Dělala jsi to, když ti bylo šest, vzpomínáš? Měla jsi ráda všechny ty vzpomínky z minulých časů. Byly to tvé pohádky na dobrou noc. Proč už to neděláš? Proč si najednou myslíš, že bych ti v tom nějak mohla zabránit? Jednoduše to nechceš. Bojíš se. Bojíš se neslyšet to jako odpověď, ale vzpomenout si na to jako na své… jak to vypadalo, jak to znělo, jak to vonělo, jak to bolelo…‘
Nechala Sheenu chvíli nahlodávat tím, o čem mluví.
‚Nechceš moji paměť, je to tak, Sheeno?‘ pokračovala. ‚Musela bys moje prožitky přijmout za své, aby sis na ně dokázala vzpomenout. Ale to ty nechceš. To ty nás odděluješ. A děláš ze mne někoho, kdo je v tobě v nějaké izolaci. Potřebuješ to tak. Jsem ta zlá postavička ve tvých příbězích. Šíříš o mně nesmysly. Jsem tvoje výmluva na všechno, za co by ses jinak styděla. Nechceš na mne dosáhnout tak, jako já dosahuji na tebe. Ta tvoje „dobrá Sheena a špatná Sorin“ by se tím zhroutila.‘
Sheena přerušila úklid a posadila se. Cítila se slabě a v rukou měla chvění. Byla to neurčitá tíseň při pomyšlení, že by skutečně celou dobu měla tuhle schopnost proniknout do Sorin, ale jenom se tomu bránila. Že měla vždy pravdu na dosah a jen se jí nechtěla dotknout. Ano, jako dítě často bloudila v Sorininých vzpomínkách. Byly zábavné, plné poznání dávných období, ve kterých se žilo odlišně. Nenarážela tam ale na žádná vraždění ani těžkosti. Byly to vize obyčejných životů, jež byly zajímavé pro svou historickou výpověď. Přece hlavně díky nim Sheena už odmalička dějiny milovala. Netušila, kdy začala věřit, že už to neumí.
‚Chci to vědět,‘ rozhodla se.
‚Tak ukaž. Chtělas najít Rhewiho. V knihách ho hledáš zbytečně. O něm rozhodně nikdo nikdy nic nenapsal a ani nikdy nenapíše. Tak se přestaň ptát a prostě přijmi, že ho znáš. Znej ho jako já. Buď mnou.‘
Sheena se zapřela zády do pohovky a zavřela oči. Snažila se vzpomenout si na Rhewiho, ale vybavovala si jen své sny, které si pamatovala. Stále byla u sebe. Tam, kde měla jistotu, že prožívající byla ona sama. I Sorininy vzpomínky, jež viděla, si pamatovala jako svůj sen, jako sen, který se jí zdál. Nedokázala se opustit, ale poprvé viděla tu hranici, o které Sorin mluvila. Hranici svého já, jež si úzkostlivě střeží. Už jen představa, že by na okamžik přijala, že je Sorin, ji děsila.
‚To nejsem já,‘ vstoupila jí do toho Sorin. ‚Děsí tě, že bys byla tou Sorin, kterou sis vymyslela. Jsou to jen tvé názory na mě. Nevíš, kdo jsem. Překroč se a uvidíš, kdo je skutečně ten tvůj hrozný vrah, lhář a psychopat. Nebo si to tak ráda o mně myslíš, že se toho nevzdáš?‘
Sheeně trvalo, než začala chápat podstatu toho, co se jí Sorin snaží vysvětlit. Jakmile však přijala možnost, že Sorin nemusí být tím, za koho ji má, začalo se spontánně v jejím těle dít něco, co zažila naposledy jako malé dítě. Ucítila, jak se jí podivné neklidné žhnutí jako živočich rozpíná od tváří ke krku, až dorazilo do hrudi, kde zabralo své místo. Bylo to přesně takové, jak si pamatovala. Její Levan již nebyl uzamknut v jejím mentálním světě a byl mu poskytnut prostor pro ještě hlubší splynutí. Sheena tak s důvěrou, že tento stav zná, dovolila, aby ji Sorinino teplo naprosto pohltilo, částečně ovládlo, a na krátký moment opustila sebe, svůj příběh, svou oddělenou identitu.
…
Zahloubala se do Sorininy paměti a s myšlenkou na Rhewiho náhle zřetelně spatřila mužskou tvář pod silnou vrstvou ledu. Zatuhlá křeč, ve které se nacházela, ztvárňovala zoufalou potřebu pomoci. Muž o ni nejspíše žadonil, než byl umlčen nelítostným chladem a prosba plná beznaděje mu zůstala už jen ve vytřeštěných očích.
Posléze pak Sheena poznala, že celé jeho tělo je připoutáno k zemi ledovým masivem, při kterém klečí vprostřed ničivé mrazivé bouře. Zděšena křičela a snažila se masiv svým žárem rozmrazit, ale led byl stále silnější a nedal se zastavit. Jeho zdroj byl mnohem mocnější než ten její. A i když bylo jasné, že je muž již mrtev, nevzdávala to a znavena pouštěla proti ledu svou energii. Už ani nevěděla, co se snaží zachránit. Schopnosti ji opouštěly a nezvládala ani odvracet mrazivou sílu, která se jí drala do dlaní naproti. Raději by však podlehla také, než by se vzdala. V jasné prohře tak ztrácely její ruce svou ochranu a jejich fyzická struktura odumírala. Už teď si byla vědoma toho, že o ně přijde, i kdyby ihned přestala.
…
Od tělesných i psychických muk, která přitom prožívala, Sheena okamžitě utekla. Pouhý záblesk stačil, aby se vytrhla ze vzpomínek a vrátila se k sobě. Na pohovce poté s tepem v oblacích promíjela divoce své ruce ujišťujíc se, že je ještě má. Byla do Sorin natolik ponořená, že úplně zapomněla, že si jen vzpomíná. Že tohle se odehrálo možná před tisíci lety. Bylo to nepředstavitelně živé.
I když ale zjistila, že neúnosný výjev vlastně nikdy sama neprožila a že je ve skutečnosti Sheenou, nedokázala se už ke vzpomínce vrátit. V slzách úlevy po chvíli rezignovaně Sorin požádala:
‚Prosím… řekni mi, kdo je Rhewi.‘
Sorin se nad Sheeninou zbabělostí zasmála. Nečekala nic jiného.
‚Byl ti blízký?‘ pomyslela Sheena na zamrzlého muže a na to, s jakou obětí se ho snažila Sorin vysvobodit.
‚Byl. Už není,‘ přiznala Sorin trpce.
‚Je to ledový Levan, je to tak? Takhle původně zemřel, když byl ještě člověk? Dělá stejné vločky, jako jsem viděla u Levana od Maraiy.‘
‚Ne, nedělá vločky jako Levan od Marayi,‘ zabručela jí Sorin do toho.
Sheena ale její tón nepochopila.
‚Je to Levan od Maraiy, Sheeno.‘
‚Levan od Maraiy…‘ překvapilo Sheenu.
‚Tedy – byl. Než ji nechal zemřít,‘ dodala Sorin.
‚Jak nechal zemřít?‘ nerozuměla.
‚Ty si opravdu ještě pořád myslíš, že jsem Maraiu zabila já? Sheeno, já jsem měla dost starostí, aby ona nezabila tebe. Věděla jsem, že tam umrzneš, když něco neudělám. Nemohla jsem tě zahřát, dokud na to iglú působila. Rhewi není žádný začátečník. Maraia věděla moc dobře, jak tam trpíme. To ona překročila hranici hry jako první a měla to v úmyslu celou dobu! Chtěla nás během zápasu popravit, byla za jedno s Karou. Musela jsem tě opustit, abych ji zastavila. Neměla jsem jinou možnost, potřebovala jsem být volná, abych do ní mohla vletět.‘
‚Vletět?! Spojila ses s ní?!‘
‚Víš, Sheeno, co se stane, když se v těle ocitnou dva Levané najednou? Viděla jsem hodně rozpadů bytosti během Vylodění. Je zázrak, že vůbec Nositelé existují. Že tělo vůbec snese ke své duši ještě Levana. Když Rhewi pochopil, co se děje, musel se z Maraiy co nejrychleji dostat, jinak bychom Maraiu společně zabili a tím i sebe navzájem. A zná mě dost na to, aby věděl, že bych to riskla. Tak z Maraiy vyletěl a pak jsem ji opustila i já. Roztopila jsem iglú a vrátila jsem se k tobě. Ale neudělala jsem nic víc. Potřebovala jsem ji jenom zastavit v tom, co ti dělá. A to se mi povedlo. Nezabila jsem ji. Maraia ještě žila, když jsem ji opouštěla, jenže i když bylo po souboji a já byla pryč, Rhewi se k ní už nevrátil. Potřebovala ho a on ji tam nechal pojít.‘
‚Proč?!‘ přišla Sheeně taková krutost nepochopitelná.
‚Protože je pro něj Nositel jenom člověk. Jenom maso. Nezáleží mu na lidech. Ani na těch, kteří ho nosí. Byla to jenom nějaká Maraia. Najde si jinou ubožačku, která mu hloupě odevzdá svůj život. Není jako já. Já tě miluji, jsi můj domov a nenechala bych tě takhle umřít. Ty víš, že to tak je. Ochránila jsem tě a vrátila se. Takže jestli si myslíš, že to ty nosíš tu největší zrůdu, tak co je potom on?! Maraia mu za to nestála. Využil toho, že jeho Nositel zemře v souboji s námi, abychom měly problémy. Skvělý způsob, jak na nás poštvat strážné, hodit na nás vraždu. Maraia byla pro něj jenom prostředek, se kterým plnil svou službu u Kary.‘
‚To je šílené, Sorin… A to je už čtyři roky takhle volně? Jak?‘
‚Není to poprvé,‘ prozradila Sorin, ‚umí to. Schovává se v horách, umí přežívat i bez Nositele v hlubokých ledových puklinách u vrcholků Giramu. Nevstupuje do člověka, pokud po něm něco nepotřebuje. A my mu přijely naproti. Je tady a čeká.‘
‚Na co?‘
‚No na nás… Má pořád stejný úkol. S Nositelem, nebo bez něj. Proč si myslíš, že jsem se tě snažila tahat odsud? Tušila jsem, že tu bude. Tohle je jeho místo. Vždycky se sem vrací.‘
‚No ale… jde jenom po tobě…‘ chtěla se Sheena vyvléci.
,A ty nemůžeš žít beze mne. Teď jsi v tom se mnou, miláčku. Rhewi si nebude vybírat. Teď je jenom jeden způsob, jak by mě mohl zničit, a to dostat tebe, dokud jsem v tobě. Jen tvá smrt, tvá odcházející duše, by mne s proudem mohla stáhnout s sebou do Nicoty.‘
‚Ale on teď tělo přece nemá! Jak se mu chceš bránit? Vždyť skoro neexistuje!‘ zachvátil Sheenu strach.
‚A taky do nás může vletět, jako jsem to udělala já jemu,‘ přidala Sorin. ‚Proto jsem v Sendoru musela ven. Musela jsem zjistit, jestli v zahradách ještě je. Je nebezpečné být tam, kde je on. Maraia byla silná a zdravá, vydržela nás oba nějakou dobu. Ale kdo ví, co bychom my dva udělali s tebou. Určitě to ví a něco takového chystá… Brzy to zjistíme.‘
‚Sorin…‘
‚Na něco přijdeme. Neboj se,‘ zněla Sorin sebejistě. ‚Hlavně se neboj. Nepotřebujeme strach. Nezapomeň, jaké máme nemocné tělo. Zůstaneme při sobě a nikdo nás nedostane. Věř mi. Když se objeví, nedovolím, aby ti něco udělal. Znám ho. Nikdo ho nezná líp než já.‘
‚Dobře,‘ neměla Sheena na výběr a souhlasila stále velmi rozrušená.
‚Sheeno, potřebuji, abys byla klidná a opravdu mi věřila. Už neřeš dokola minulé životy. Musíme si ochránit tenhle. Je třeba dostat Rhewiho z cesty a zastavit strážné v Derigotu. Vyřešíme tohle pronásledování.‘
…
Sheena seděla na pohovce a nechávala nové skutečnosti ve své hlavě zrát. I když rozuměla tomu, jak jí strach nepomáhá, bála se. Poletující neviditelná mrazivá duše, která se ji snaží dostat. To bylo horší než armáda strážných Nositelů. Tady se musela plně spolehnout na Sorin, která nepostrádala šestý smysl. Vypadalo to, že není jiná možnost, než jí věřit a svou vnitřní zeď zbořit. Zapomenout na Sheenu a Sorin. Splynout, jak řekla. Jen tak by se taky mohla dostat ke schopnosti Rhewiho rozeznat. Necítila by se vůči němu zcela slepá a bezmocná.
‚Takže,‘ ozvala se Sorin, aby rozptýlila nikam nevedoucí myšlenky, které Sheenu jen trápily, ‚sklidíš už ty knihy? Koukám, že na skříni máš ještě místo. Nebo bychom si z nich mohly udělat hezký táborák, co říkáš?‘
Sheena se pomalu chopila odložené hromádky na stole.
‚Pche… knihy o historii,‘ reptala Sorin na odlehčenou. ‚Já jsem ta nejlepší kniha. Dokážeš si představit, kolik takových napsaných blábolů jsem už viděla? Můžu ti vyprávět…‘
…
Sheena vnímala Sorininu snahu ji utišit, ale příliš to nepomáhalo. Setrvávala v sevření a se slabostí přirazila židli ke skříni, aby vyskládala knihy nahoru. Jen co se však na židli postavila, vyvalil se na ni takový oblak prachu, že se rozhodla nejdříve vše ze skříně sundat a udělat pořádek.
Když z ní ale chtěla snést mohutné hodiny, které stály na jejím okraji, všimla si, že do nich zezadu vedou jakési dráty, které určitě k hodinám nepatří. Tyhle hodiny byly natahovací. Takový nesmysl Sheenu ihned zarazil a opatrně situaci obhlížela. Nebylo složité přijít na malou kameru vpasovanou dovnitř hodin, dobře skrytou v rohu za přední skleněnou deskou, natočenou tak, aby snímala celý obývací pokoj.
Sheenu objev naprosto překvapil. Ne proto, že by o svém sledování otcem nevěděla, ale protože po zmizení jeho a podezřelých mužů v parku úplně zapomněla na to, že všechny tyhle věci ještě stále mohou v jejím bytě být. A že možná mají pořád i svého diváka na druhé straně.
…
Z toho zjištění v Sheeně vzrostlo nečekané vzrušení. Vrátila kameru rychle zpátky a pečlivě hodiny nastavila tak, jak byly. Několikrát se při tom ujistila, že kamera zabírá vše jako doposud. Pro jistotu ještě otřela hadříkem skleněný povrch hodin, aby obraz nerušilo ani smítko prachu.
…
Poodstoupila od skříně, vzhlížela napjatě k hodinám a doznívalo v ní ještě všechno nové z posledních hovorů se Sorin a s Mariem. Tolik se bála toho, co se právě kolem ní děje. Přitom bylo nezpochybnitelné, že se na to nemusí cítit sama a že oba jsou tady teď pro ni. Se zájmem se postarat.
Jenže i když měla od obou velkou péči, přesto si připadala osamělá a vystrašená. A ta kamera jí nyní připomněla, že ačkoliv jsou ti dva velkou oporou, tak s příchodem bytostného strachu jí nijak přítomnost Maria ani Sorin nepomáhá. Jejich slova nebo objetí jí doteď nedokázaly dát takovou naději, jako současné zjištění, že se otec může ještě dívat. Že možná nikdy nepřestal střežit její spánek. Ten, který nekonejší a neobjímá. Ten, který často neřekne vůbec nic. Ale taky ten jediný, se kterým kdy zažila pocit naprostého bezpečí.
…
„Tati?“ promluvila Sheena teskně na hodiny. „Nevím, jestli mě slyšíš, ale… pokud… pokud tady ještě jsi… prosím… dej mi vědět.“