Návrat na hlavní stránku

Normální

Dcera svého otce – kapitola třicátá devátá

Nebude příliš překvapující, když zmíním, že ještě několik dní po turnaji Peeter nezažil souvislý spánek. Nebudu ani přehánět, když jeho stav v tomto čase označím za zkřehlý ohněm a spálený ledem. A to bez nadsázky – v jeho lásce zkrátka nic nefungovalo správně.

I když se Sheena tvářila dárečkem potěšena a v rozloučení cítil, že by stála o něco víc, ve škole hned další den se od ní dočkal obratu. Náhle slýchával nanejvýš „Ahoj“ a se sklopeným zrakem probíhala kolem něj tak, aby ho měla co nejrychleji za sebou. Třebaže si ji opakovaně vyhlížel, byla chytřejší a rychlejší.

Navzdory dlouhotrvajícímu neúspěchu ho však ohnivá Sheena zajímala jen a jen více. Také si na ní všimnul i dalších změn, jako třeba té, že už nebývá tolik zamyšlená. Tak přítomnou a živou ji ještě nezažil. Sheenino rozhlížení a mluva s ostatními nabyla na soustředěnosti, jako by se navrátila z nějakého vnitřního světa, ve kterém byl zvyklý ji vídat.

A tím spíše si ona všimla, že ten neodbytný Peeter zase přistavil nějak blízko. Přesně, jak ji strýc Mario upozornil. Konečně to viděla. Tušila, že by rád něco probral z toho, co se mezi nimi děje, jenže to mu splnit nemohla. Promluvy na toto téma byly pro uzavřeného plachého Tarise nemožné. Navíc s jeho krásně mentolovýma očima upnutýma na sebe už vůbec ne. Nevěděla, co dělat. Nezbývalo než utíkat.

Peeter si tak musel počkat řadu dní, než si Sheena všechno ve své hlavě stokrát přebere. Okusil tím poprvé tuto její stránku včetně toho, že v kontrastu s její bystrostí je těch čekacích dnů na rozmyšlení vždy úmorný počet. Nicméně, když už si Sheenu přál, byl to teprve začátek poznávání jeho vysněné dívky a je dobře, že už nyní měl příležitost si zvykat. Později se mu to hodilo. Neměl při svém nynějším stýskání ani představu o tom, jaká další čekání ještě kolem Sheeny zažije.

Možná ale, že kdyby jejich budoucnost znal, počkal by si i rád. Jenže teď, bez zkušeností, ve svých čtrnácti letech, si neuměl vystačit pouze s jejími pozdravy. Považoval Sheeniny útěky za odmítnutí, a i proto bylo pro něj usínání těžké. Onen oheň, o kterém jsem mluvila, byla pod zavřenými víčky vzpomínka na rozzářenou Sheeninu tvář v brzkém ránu pod svitem lampy. A ten led, to byla její záda, které mu natáčela každý den ve škole. A pak zde byla ještě sběratelská karta pod jeho polštářem, které se celé noci dotýkal. Ta byla rozpolceně ohnivě­ledová.

Právě s ní se převaloval noc co noc a řešil neřešitelné. Neměl v povaze, aby si Sheenu vážně odchytil a něco si s ní vyjasňoval. Nebyl mu vlastní přístup, jaký viděl třeba u Maxe. I když měl Max se svou suverénností velký úspěch a Peeter svého staršího kamaráda obdivoval, za vzor si ho ohledně dívek brát nechtěl. Max sice s přehledem dostával do kolen každou, kterou si vyhlédl, pro Peetera byl však občas necitlivý.

Alespoň takto si Maxe Peeter vykresloval. Viděl ho rád s touto vadou drsnosti. Nemusel si s tímto názorem pak vyčítat, že se vyslovení jasných otázek u Sheeny bojí. Někdy si ale přece jen přál být více jako Max, protože ve výsledku bylo pravdou, že, na rozdíl od přímého Maxe, jemu s tou správnější jemností zbylo jen to objímání zaslzené peřiny.

A tak, podobně jako předešlé dny, se Peeter probudil vprostřed jedné noci a zoufal si nad svou svízelí. Několikrát se v myšlenkách neklidně překroutil, než si uvědomil, že tím Ranyho pod sebou nejspíše už dost štve. Rany měl na kluka lehký spánek a nejednou chtěl Peetera přestěhovat nad Maxe, kde bylo ještě jedno volné místo. Jenže Max by si dobrovolně pohodlí neubral, a tak Rany trpěl nad sebou Peetera celé dětství.

Peeter proto očekával, že se Rany každou chvílí ozve. Radši se již moc nepřevaloval, ale čím více na to myslel, tím více ho proleželý bok tlačil. Rozhodl se tedy kamarádovi nezvedat mandle a dokud ještě spí, slézt a jít se projít na chodbu, aby na něj opět padla únava. Možná by si mohl od Ranyho půjčit tu knihu, co má na stole. Na čtení Peeter nikdy nebyl, raději příběhy od někoho poslouchal, ale poslední večery zvažoval, že kdyby něco přečetl, mohl by o tom Sheeně povídat, a to by jistě ocenila.

Potichu, jak jen tomu stará palanda dovolila, se tedy přemístil dolů a hmátl poslepu po deskách Ranyho románu. Nevšiml si však, co za večer na knihu Rany nakupil, a tak se několik předmětů ze stolečku sesypalo na zem.

Peeter s hlukem okamžitě znehybněl. Nic se ale z postelí kluků neozvalo. Vlastně je neslyšel ani dýchat, a to mu přišlo podezřelé. Rozsvítil lampičku a zjistil, že je v pokoji sám.

S otázkou, kde můžou kluci být, se vydal na chodbu. Prošel se k čaji v jídelně a nakoukl přes okno za kotelnu, zdali venku spolu nekouří. Nechtěl se moc potloukat po domově, aby ho nechytili vychovatelé, a tak se po krátké obhlídce vracel zpět do třetího patra. Když však míjel na schodišti patro druhé, zaslechl v dáli jeho chodby neobvyklý šum. Zvědavost mu nedala a ve tmě koridoru hledal, odkud zvuky přicházejí.

Zanedlouho tak našel za rohem na zemi sedící Nell. Skrz nedostatek světla zprvu neprokoukl její bolestné schoulení. Až když si k Nell přidřepl, poznal, že tady pláče. Starostlivě se jí dotkl, ale odtáhla se od něj jako raněné zvíře. Hned před Peeterem ustala se svým vzlykáním a otřela si tváře. Nešťastně se na něj dívala a neměla se k žádnému objasnění.

Peeter měl ale silný pocit, že se ani ptát nemá. Navíc se obával nedalekých pokojů vychovatelů. Sevřen jejím ztrápeným stavem však uslyšel od schodiště blížící se kroky. Ty Nell velmi polekaly. Hbitě se zvedla a zbavovala se důkazů svého slzení. Nebyla ale dost rychlá a za Peeterem se záhy objevili Max s Ranym.

Max byl viditelně rozezlen. Odstrčil Peetera od Nell a popadl Nell necitelně za paži. Přitáhl si ji k sobě, prohlédl v jemném světle od okna její nešťastný obličej a zavrčel: „Co ti udělal?!“

Nell nedokázala ze sebe dostat nic než tu všeříkající sklíčenost. I to Maxovi stačilo. Vylétl v něm vztek do výšin a chtěl někam vyrazit, ale Nell ho zděšeně chytila, aby si to rozmyslel.

Max se zastavil. Podíval se na Peetera, který prozatím jen v napětí pozoroval, co se to děje.

„Vem ji k nám,“ přistrčil mu Nell, aby ji odvedl pryč. Poté pokývnul na Ranyho, aby šel s ním.

Peeter Nell pustil a chtěl kluky následovat, ale Max ho zuřivě popadl za pyžamo.

„Řekl jsem, vypadněte!“ strčil do Peetera, až zavrávoral zpátky k Nell.

Peeter, bojíce se Maxovy nabuzené síly, raději poslechl a dál se jeho příkazu nevzpíral. Objal zkroušenou Nell a odváděl ji pryč. U schodiště se naposledy za kamarády ohlédl a spatřil, jak oba bez optání vstupují do ložnice vychovatele Valena.

AAA

Následující den bylo na Hertiské základní v Sheenině třídě nezvykle málo spolužáků. Nedalo se nevšimnout si, že se absence týká především chlapců, a to i u ročníku nižšího a posledního. Sheena, jakožto odpůrce veškerých klepů, se dlouho nezajímala, proč tomu tak je, a držela se od štěbetání kolem tohoto úkazu stranou. Především jí mnozí z nich ani nechyběli. Nezažila dlouho takový klid, při kterém se vedle Nell nacházel místo Maxe jen prázdný polštář. Také od Peeterova nahánění měla celý den pokoj, a tak si dopřávala skutečný svátek. Měla díky tomu větší prostor těšit se na odpoledne, kdy měl dorazit strýc Mario, čímž už nemohlo být lépe. Když však po vyučování nabírala v obchůdku zbývající drobnosti k večeři, na kterou ho pozvala, nevydržela a optala se doprovázející Judin.

„Je u nás policie,“ spustila Judin nadšená, že konečně může Sheeně vyprávět něco šťavnatého. „V noci odvezli jednoho vychovatele do nemocnice. Někdo ho hrozně zmlátil. Chtěli mluvit se všema klukama. Myslí si, že to udělal někdo z nás, tak museli zůstat doma.“

„To jej někdo zbil natolik, že je v bezvědomí?“ nerozuměla Sheena, jak může být viník nejasný.

„To né, ale Valen tvrdí, že si to nepamatuje. Prý ho někdo napadl na pokoji, když spal. Prostě ve tmě,“ řekla Judin. „Ale já si myslím, že to ví, jen to neřekne. Muselo ho to fakt bolet, když se ho bojí prásknout. Asi se už nevrátí. Škoda, že jsem neviděla, jak ho odváželi. Viděla jsem jen, jak vytírali ty kapky krve v jeho pokoji. Haha, určitě má přeražený nos.“

Judin se tomu vesele smála a schytala si za svou škodolibost od Sheeny kárný pohled.

Hned osvětlila: „On to je příšerný debil, Sheeno, všichni ho nesnášejí. Pořád vymýšlel nějaké tresty, jen pěkné holky mohly úplně všechno. Je super, že už tam nebude. Akorát ředitelka to strašně řeší, protože spolu něco mají. Ale myslím si, že stejně nikdo nic neřekne. Já bych teda nic neřekla. Je super, že dostal přes hubu.“

Sheena nevěřícně pokyvovala hlavou, jak může Judin někomu přát za pár trestů rozbitý obličej. O zneužívání, které v domově probíhalo, neměla ponětí. Judin se o něm ani nezmínila, a tak měla Sheena její zášť dostatečně objasněnou zmínkou o zvýhodňování atraktivnějších dívek. Judin na svou boubelatost trpěla a v tomto ohledu Sheena chápala, že Judin Valena zrovna v lásce nemá.

Ale i když Judinino vyprávění nedalo Sheeně o tamějším dění reálný obrázek, měla díky němu při cestě domů alespoň jasno, proč před sirotčincem stojí dva policejní vozy. Očividně s vyslýcháním dosud neskončili a ani Peeter nebyl tradičně v okně svého pokoje. Sheena s pohledem na něj doufala, že s tím ani nemá nic společného. Přece by někoho nemlátil.

Ještě v tomto rozjímaní vkročila do bytu, kde si však její ostražitost už vyžádala nová spolubydlící. Hned se ve vítání zavěsila svými drápky Shee-ně na nohavici a šplhala se nahoru.

„Au, au, počkej,“ nestíhala Sheena ze sebe shodit školní náklad a korigovat kotěcí přepadení.

Ponechala si spokojeného divocha na rameni a jala se přípravy jídla včetně poklízení toho neskutečného nepořádku, který tady stihl během dopoledne vytvořit. Zastavila se přitom u rozložených šachů, které symbolicky prohlédla. Stav hry po otcově posledním tahu už měla vyryt do paměti. Měsíce se nezměnil.

Nechávala ale otci šachovnici dál k dispozici, kdyby se přeci jen chtěl ke hře vrátit. Již na tom ale nelpěla s kočičím dárečkem, který od něj dostala k patnáctinám. Ten vzkaz, že žije a že na ni nezanevřel, byl v Sheeně čerstvý a také se uměl sám mňoukavě připomínat.

Nemusela si proto dělat žádný nákres a šachovnici pro dnešní večer sklidila také. Ještě Mariovi o otci nic neřekla a pořád netušila, zdali by otci nevadilo, kdyby tak udělala. Zůstala u zapírání a velmi si přála, aby se otec již brzy objevil a ulehčil jí od těchto otázek.

Krátce před večerem tak plně připravena přivítala v dobré náladě toho největšího z teefu. Ten nastejno pln energie se s kmotřenkou přivítal.

„Jééé, copak to máš?!“ rozzářil se na kotě. Trochu se protivilo hlasitému cizinci a zavrtávalo se Sheeně do podpaží. „Ty máš nového hlídače!“

„To je holka, strejdo,“ informovala Sheena.

„Jó? A jak se jmenujete, slečno?“ povídal na ustrašence.

„Ještě nevím,“ povzdychla si Sheena. „Nemůžu se rozhodnout. Zatím jí neříkám nijak.“

„To na ni voláš ‚kočko‘?“

„No… nebo ‚malá‘,“ smála se. „Ale já už jí něco vyberu. Jen chci, aby to bylo originální, víš?“

„Mourek by nestačil?“ narážel Mario vesele na její tmavé žíhání.

„Je to holka,“ připomněla Sheena a odebrala se do kuchyně.

„A jak jsi k tý holce přišla? Toulala se v parku?“ vyzvídal.

„Dostala jsem ji k narozeninám,“ odvětila Sheena nepozorně.

A pak jí došlo, že to nebyl dobrý tah.

„Od koho?“ ozvalo se od Maria a Sheena se zastavila. „Ať si to s ním vyřídím. Kočku jsem ti letos chtěl dát já! Pořád jsem na to myslel, jen jsem na to teď neměl čas. To není fér!“ stěžoval si popíchnut.

„Od Peetera,“ zalhala.

Mario se nadechl k protestu, slyšíc Peeterovo jméno však přešel do velkého ohromení: „Vážně?! Šikovnej!“

Sheena se zamračila, co že mu to najednou nevadí.

„A dala jsi mu pusu za to?“

„Strejdo…“ zabručela klasicky.

„Sss,“ zasyčel Mario bolestivě na její zřejmé ne, „ty jsi zlá.“

„Cože jsem?!“

„Zlá ženská!“ obul se do Sheeny nevážně. „Chudák kluk! Sehnal ti kočku a tys mu zase nechala jen ten šampón! Co má ještě udělat, aby ses uráčila?! Víš, jak je to složitý tě potěšit?“

To Sheenu namíchlo: „Neměl bys být spíš na mojí straně, strejdo?! Snad si můžu nedat pusu, komu chci!“

„Ne, já budu vždycky na chlapský straně! Protože tohle na vás nemám rád! Necháte se obskakovat, to se vám líbí, ale pak nic. Kočku sis vzala, pusu nedáš. Jestli se ti ten kluk nelíbí, tak si od něj nic neber! Takhle se chováš jako pěkná potvora. Je šikovnej, já mu fandím, ale teď by tě měl poslat do háje.“

Tím si pochopitelně Sheenu jen více nakvasil.

„Vypadá na slušnýho kluka,“ pokračoval. „Nó, neřeknu, kdyby to byl nějakej namachrovanej frajírek, jako třeba –“

„Ty?“ pinkla mu.

„Hele, hele!“ brzdil její drzost. Pak ale připustil: „Jo, jako jsem býval já… ale už hodně, hodně dávno! Kdyby to byl ten typ, který se ti chce akorát dostat pod sukni, kterou nenosíš – mimochodem taky škoda! – to bych tě hned bránil. Sám bych takovýho svýho typa chytil za límec a vysvětlil mu, že máš strejdu, co si tě hlídá. Vlastně jsem kolem tebe čekal hlavně takový a ty místo toho narazíš na takovýho trumberu.“

„Trumberu?!“ nadzvedlo ji.

„Jo… hodnýho kluka, co ti bude jako pitomec snášet modrý z nebe, i kdybys na něj byla hnusná megera,“ vysvětloval. „Ale je to vlastně báječný, žes zrovna ty někoho takového potkala, víš, protože ty jsi taková…“

Zastavil se s jejím nabroušeným pohledem.

„Však víš…“ raději zpomalil. „Ne příliš… shovívavá a fakt není těžký tě něčím naštvat, takže ti přeju někoho s moc moc velkým srdcem… a pevnýma nervama… a tak…“

Nijak si s upřímností ale nepolepšil.

„Ale mně to na tobě nevadí, sluníčko, vážně! Já tě hrozně miluju a myslím to s tebou fakt dobře. Vlastně jsem na tvý straně a je mi přednější, že budeš šťastná ty, protože… on s tebou bude hrozně trpět,“ nevydržel pohled na její výraz a s poslední větou vyprskl v smích.

„Nebude!“ křikla Sheena dotčeně a Mario se rozesmál naplno.

„Vždyť už teď trpí!“ hýkal smíchem. „A chudák jistě věří, že to bude lepší, až spolu budete chodit.“

Sheena nazlobeně zmlkla. Čekala, až se Mario přestane smát a snažila se ho nepraštit. Maličko se mu povedlo ovládnout se, nicméně i tak přísně pronesla jednu výchovnou:

„Tak. Právě jsi přišel o dezert. Pro tvou informaci to byl mámin koláč. Sním ho celý sama.“

„Ani o ten se s Peeterem nerozdělíš?“ chichotal se Mario nanovo.

Sheena se natáhla po talíři s hlavním chodem, který právě dostal.

„Né, né,“ bránil si ho, „já už budu hodnej! Budu! Slibuju!“

Hodil do sebe první sousto. „Na chvíli…“ dodal. „Můžu bejt rád, že pusy od tebe dostávám aspoň já, viď? Je to od tebe vzácnost.“

Sheena se opět zamračila, ale už se nemínila handrkovat. Naštěstí k jejímu klidu si Mario dal přestávku a opravdu si všímal jen jídla. Než znovu začal…

„Tak líbí se ti, nebo ne?“

„Strejdo…“

„Tak mi to řekni! Mně můžeš. Já mu to nepovím,“ slíbil.

Sheena ale zarputile klopila pohled do talíře.

„Tak líbí? Có? Řééékni… Sheeno… nó? Tak jó?!“ šťoural do ní prstem.

Sheena jen rudla.

„Halóóó, je tam někdóó? Pověz strejdovi, líbí? Líbí?! Že se ti líbí… Přiznej tó… že jóóó… haló… slečnóó!“

„JÓ!“ křikla na něj, aby toho nechal. „Asi jó, ale… mlč už, prosím tě!“ opřela tvář do dlaně a stydlivě se do ní zabořila. „Ticho!“

„Hihihihihi,“ měl Mario dětinskou radost. „A já to poznal hnéééd! Poznal jsem to!“

„Strejdo…“

„Né, to mi musíš nechat! Já věděl, že až takovej Taris nebudeš. Jinak bych to z tebe nedostal.“

Sheena sledovala strýcovo veselí a ze svého přiznání se cítila na propadnutí studem. Také tušila, že něco takového je pro něj jenom začátek. A jak si to myslela, tak se také hned událo.

„A dáš mu tu pusu?“ začal znovu.

Sheena na něj upřela rozpačité oči, že snad nikdy neskončí.

„Mně se taky zamlouvá, dej mu ji,“ vybízel ji.

„Tak mu ji dej ty, když se ti tak líbí!“

„Myslím, že ode mě by to moc neocenil,“ vrtěl Mario hlavou a čekal, až se tomu Sheena dosměje. „Ale věřím, že od tebe, z té by byl úplně vedle. Vypadal na to. A ty taky. Ani nevíš, jak jste vedle sebe krásní. Mám rád tyhle první lásky. Žádná už pak není taková. Ta první, na tu se nezapomíná. A ty tady máš tak fajn kluka, co se ti líbí. Budeš si ho pořád pamatovat, i když už budeš vdaná… podruhé… potřetí…“

Usmál se, ale Sheeně se jeho slova nezamlouvala.

„Tak jenom dvě svatby, jo?“ žertoval dál. „S nimi ti ale už neporadím, já za život nezvlád ani jednu. Ženicha si budeš muset vybrat sama.“

„No… nebo bude jenom jedna svatba. První láska přece může být i ta poslední,“ tvrdila.

Mario se však na Sheeninu představu jen mile pousmál.

„Může to tak být,“ přesvědčovala ho.

„No jo, může… může…“ pokyvoval. „Možný je všechno.“

„Ale nemyslíš si to,“ zněla nespokojeně.

Mario se zhluboka nadechl a hledal ten správný konec.

„Já jen vím, jak to chodí, sluníčko,“ zněl omluvně. „Je vám patnáct, a to mně bylo taky. Ještě člověk neví, co chce. Kde za pár let bude. Ale to není vůbec důležitý, na to úplně zapomeň, první, nebo poslední. Máte se rádi, tak si tu pusu už dejte a užijte si krásný léto. Třeba spolu budete i dlouho. To, že to jednou skončí, neznamená, že to musí být hned a že z toho nebudeš mít nic pěknýho.“

„Hm,“ broukla Sheena zklamaně.

Chvíli nad tím sama ještě přemýšlela, ale už v tom s Mariem pokračovat nechtěla.

„Chceš ten koláč?“ zeptala se ho poté jako nic.

„No jasně,“ byl Mario rád.

Sheena se zvedla, poklidila talíře a přinesla strýci pod nos oblíbenou dobrotu. Sedla si zpět, po čemž ji napadlo, jak ji má nejradši:

„A chceš ho ohřát? Mám k tomu i zmrzlinu…“

„Jó, to by bylo super!“ nadchl se Mario a sledoval Sheenu, jak vytahuje zmrzlinu z mrazničky a klopí mu na talíř kopeček.

„A neohřeješ mi to?“ svraštil čelo nad tím, že se zase usazuje.

„To jsem udělala, než jsem se zvedla, strejdo,“ usmála se.

Mario pozvedl obočí a zvědavě zkoušel teplotu koláče. Měla pravdu. Byl příjemně teplý. Zadíval se na ledový kopeček vedle, a to v něm budilo další otázky.

„Je ti teď se Sorin dobře?“ zajímal se.

Až nyní si uvědomil, že Sheenu viděl dotýkat se mražených věcí a nenechalo to na nich žádné stopy. Dříve si brávala rukavice, aby vůbec mohla krabičku se zmrzlinou přenést bez jejího zničení.

„Výborně,“ zubila se Sheena od koláče a vypadala skutečně spokojeně.

„Nesnaží se už –“

„Ne, vůbec,“ ujišťovala.

Maria až zarážela vyzařovanou lehkostí.

„To je fajn,“ odpověděl, i když si tím nebyl moc jistý.

To Sheena na něm postřehla a snažila se ho více utvrdit.

„Trochu jsme se na jaře hádaly, ale teď… je klid,“ řekla.

„O čem jste se hádaly?“ chytal se hned starostlivě.

Sheena se ale nechtěla bavit o Sorin a rozhodně toho měla mnoho, co nechtěla, aby Mario o proběhlých měsících věděl. Na okamžik se zahloubala a pak vybrala to nejbanálnější, na co si vzpomněla.

„Třeba, že mi před lety vytrhla nějaké stránky z učebnice, a snažila se mi namluvit, že to neudělala.“

„Stránky?“

„Jo. Z učebnice dějin. Představ si, že jsem skládala zkoušky, a přitom jsem neuměla celou kapitolu o posledním deritském králi. Měla jsem štěstí, že na tam na to nebyla jediná otázka. Ani Vodner si toho nevšimla.“

Mario v obličeji zledovatěl a zkrabatil se mu do všech vrásek.

„To nebyla Sorin, sluníčko, to jsme byli my,“ přiznal.

Na Sheeno překvapení spustil provinile:

„Já s mámou a tátou, víš… když jsi byla malá, pořád jsi chtěla něco číst a máma před tebou nedokázala nic schovat nadlouho. Ty knížky ti musela pořád přebírat a některé dávat úplně pryč, abyste je doma neměli. Přišla jsi jí hrozně zvědavá a citlivá a nechtěla tě zatěžovat tím, co se dělo kdysi deritům. Sama to neměla ráda, často se potýkala s tím, že ji někdo uráží, protože je derit. Tvůj táta to taky neměl s tímhle nikdy jednoduchý, a tak si oba přáli, aby ses s tím vůbec nesetkala, dokud nebudeš větší.

Jenže když ti přišly ty učebnice, louskala jsi je dopředu a vyptávala ses pořád na ty války, o kterých ti nechtěli povídat. Poradili jsme se tehdy, že ti ty věci kolem otroctví prozatím nebudeme vůbec říkat a ty stránky vytrhneme. Asi se na to potom nějak zapomnělo, nebo nevím, jak to dál máma řešila, to už jsem u toho nebyl. Ale ty stránky jsme ti trhali my, promiň. Byla to taková naše hloupost.“

„Aha…“ hlesla Sheena zamyšleně.

„Zlobíš se?“ měl starost.

„Asi už je to jedno,“ pokrčila Sheena rameny.

No jistě. Nikomu se nic nestalo,‘ ironizovala Sorin dotčeně.

Promiň, Sorin,‘ mrzelo Sheenu.

Asi už je to jedno,‘ zopakovala po Sheeně a nadále se neozývala. Bylo však jasné, že si Sheena na odpuštění počká.

Sheena se dala po večeři do úklidu a Mario se věnoval nepojmenovanému chlupáčovi, který se konečně osmělil k němu přijít.

„Ahoj kočko,“ hladil ho, „tak ty jsi prej pěknej dáreček od nějakýho jinýho chlapa, než jsem já. To je spravedlnost na světě, có?!“

Sheena se od mytí nádobí uculila: „A taky jsem dostala strom.“

„Strom?“

„Jo, jírovec. A je jenom můj. Vysadil mi ho za naší lavičkou,“ chlubila se červená až za ušima.

„Jírovec… za vaší…“ vzdychal Mario těžce zasažen. „Tak to přehnal!“

Zvednul se herecky rozhořčen a Sheena spustila pobavené hihňání.

„A nad tím tak záříš, jo?! Vidíš támhleten jírovec?!!! Tamten a tamten?!!!“ ukazoval Mario přes okno do parku. „Ty jsem tam nechal vysadit před deseti lety jenom pro tebe a neudělala jsi na to ani bů!“

„Ale on ho zasadil sám! Nechal si naklíčit kaštan a tu díru vykopal!“

„Já mu taky vykopu díru!“ horlil žárlivě. „Na rakev!“

Sheena se z jeho funění smála, až musela práce nechat.

„Teď mě vážně naštval!“ syčel. „A tos mu ani po tomhle nedala pusu?!“

„Ne,“ zavrtěla Sheena hlavou.

Mario se zastavil, že to opravdu už není možné, ale pak…

„Správně!“ zvolal náhle dramaticky. „Nic mu nedávej! Já ti vždycky říkal, že je to darebák!“

Přistoupil k řehnící se Sheeně a popadl ji.

„Všechny pusy jenom mně! Jenom mně!!!“ spustil jedno políbení za druhým na její rozesmáté tváře a nepřestal, dokud Sheena s bolavou bránicí nevolala koukající kočku o pomoc.

AAA

Po návštěvě strýce Maria měla Sheena hodně nad čím přemýšlet. Byla ráda za jeho slova, neboť měla v sobě po turnaji velký zmatek. Na jednu stranu věřila Sorin, že je hrozba strážných zažehnána a že i na Rhewiho jsou dobře připraveny. Na straně druhé však s pročištěním těchto starostí vyplulo na povrch to, co kvůli nim odkládala – všechno kolem Peetera.

Z dnešního pohledu zde ale vlastně vůbec žádný problém nebyl. Spíše to vypadalo, že Sheena po zvolnění postrádala komplikace, a tak si pro jistotu utvořila nové. Bylo by asi opravdu nudné, kdyby byla chvilku prostě jenom šťastná, jinak si neumím vysvětlit, proč se nimrala na počátku léta v problémech, které neexistovaly. A to stejně jako Peeter. Mohla za ním přeběhnout park a jakýmkoliv jednoduchým gestem dát najevo, že o něj stojí. Místo toho tuto otázku řešila se všemi okolo, jenom ne s ním. A musím říci znovu – stejně jako Peeter. Záležitost, která by se u tohoto páru dala vyřešit v několika vteřinách, se tak protáhla na měsíce a tato jednoduchá věc už nemohla být vyřešena složitěji.

Ale takto se to odehrálo a mě nezbývá, než následující pro mne nelogický průběh nějak logicky vysvětlit:

Sheena po návštěvě strýce Maria najednou vzala velmi vážně, co se tvrdí o jejím nepříjemném chování. I když se už k tomu se strýcem nevraceli, zasáhlo ji, jakým způsobem vylíčil její povahu a označil Peetera za chudáka, jenž se s ní bude jednou hodně trápit. To rozhodně nechtěla a proto, aby ho netrápila… někdy v budoucnu… ponechala ho v osamoceném trápení dál během těchto dnů, dokud nepřijde na to, jak svou vzteklost změnit. Takto jí to dávalo smysl a přála si pro to něco udělat.

Proto se obrátila na toho nejpověřenějšího, který toto o ní tvrdil už od počátku, a komu nechtěla až do stvrzení Mariem uvěřit. Využila již domluvené návštěvy Sendoru, kterou původně měla v plánu využít jen pro hledání možných spojitostí mezi Nejvyšší kněžkou a Sorin, a než se odebrala do sklepních prostor Sendorského sídla, zamířila po příjezdu a uvítání rovnou k jezdecké dráze. Vzorně ji celou obešla, aby nečílila stájníky, a zastavila před mohutnou zdí v místě, kde se na druhé straně nacházelo Tanino místečko.

„Tano?“ zkoušela ji zavolat.

„No,“ ozvalo se nevzrušeně za zdí.

„Máš chvilku? Potřebovala bych s tebou mluvit.“

„Tak mluv.“

„Ne takhle přes zeď…“

„Tak ji přelez,“ zaznělo jak na pitomce.

Sheena se zamračila, že by Tana už snad mohla chápat, jak je to pro ni obtížný úkol. Vždyť ona by byla na druhé straně ve vteřině.

„Prosím,“ škemrala.

„Prostě to, kurva, přelez a nedržkuj. Mně se nechce.“

Sheena si povzdychla a dala se do práce.

„Je to mokré, klouže to!“ stěžovala si, zatímco nešikovně po vlhkých kamenech sklouzávala dolů. „Vskutku to klouže!“

Tana nechala Sheenu se zdí chvíli bojovat, než nevěřícně zvolala:

„Ovládáš oheň, ty pako! Roztopíš půl arény a zastaví tě mokrá zeď?!“

Sheena se zarazila, že na její jízlivé poznámce něco bude. Přiložila dlaně na stěnu a nechala ji prohřát, aby trochu proschla.

„Joooo, to je vončo. Ještě trochu přidej,“ vrněla přitom Tana blaženě, jak měla o zeď opřena záda. Užívala si odeznívající teplo z rozehřátých kamenů a Sheena doskočila vedle ní v pyšném opojení z prvního samostatného přelezu.

„No vidíš, jak ti to jde!“ pochválila ji.

„Díky,“ těšilo Sheenu.

„Tak co bys ráda?“ zajímalo ji hnedka a zaregistrovala pohyb v Sheenině kapuci. „Co to máš?“

„Kočku,“ nahmátla Sheena kamarádku za krkem.

„To ti tam takhle vydrží a nezdrhne jo?“ divila se Tana.

„Když je na mně, tak je klidná. Nemá jen ráda, když ji nechám doma. To pak strašně vyvádí a ničí všechno, co jí přijde do cesty. Chce být pořád se mnou,“ hladila ji Sheena takhle v kapuci a cítila, jak spokojeně přede. „Je zvláštní.“

„To jo,“ koukala Tana. „Tak dávej bacha, ať ti ji Hun nesežere. Radši tady s ní moc nechoď. A jak se jmenuje?“

„Ještě nevím. Zatím je to kočka,“ řekla Sheena. „Nemůžu se rozhodnout. Je to důležité, je to moje první kočka.“

„Aha,“ přijala Tana jako dobrou bláznivinu. „Já bych dala Mourek.“

„Je to holka,“ zabručela Sheena.

„No a? Jí je to jedno, jak jí budeš říkat. Nepozná to. Je jí u prdele, co má mezi tlapkama… pod prdelí,“ uchechtla se Tana tomu.

„Ale mně to není jedno. Je to holka, nebude to Mourek!“ uzavřela
Sheena téma a zhluboka se nadechla. „Chtěla jsem tě o něco poprosit.“

„O co?“

„Víš, jak jsi mi řekla, že jsem… vzteklá.“

„Jako stará panna, jo,“ kývla Tana.

„No tak… já jsem o tom přemýšlela a možná že… že máš pravdu.“

Tana pozvedla pobaveně obočí: „No jo, chtělo to velké zamyšlení, je to na tobě hrozně nenápadný.“

„No dobře, já to pochopila,“ sekla Sheena dotčeně a už cítila, že by mohla sklouznout k ukázce. „Jde o to, že už to nechci dělat.“

„A mně to říkáš, protože…“ požadovala Tana nápovědu.

„Protože ty taková nejsi. Jsi…“ zadrhla se Sheena, jak jí další výraz nešel přes ústa, „v pohodě.“

Taně již nabíhal další úsměv, ale Sheena se tím nenechala přerušit.

„Je ti jedno, kdo co říká, neurážíš se, dokážeš se zasmát, když ti někdo nadává, a nezastraší tě skoro nikdo, ani ředitel.“

„Aha…“ hlesla Tana zaujatě na svůj popis. Už tušila, že tohle bude mít ještě lepší pointu, která brzy přijde.

„Chtěla bych vědět, jak to děláš. Chtěla bych se toho zbavit, rozumíš? Být prostě… normální. Pomůžeš mi?“

Sheena utichla a vyčkávala. Tana už okatě držela smích i ušima a jen se pomalu, kontrolovaně s utíkajícími koutky, ujišťovala, že se jí to nezdá:

„Ty chceš, abych ti s tím pomohla…“

„Ano.“

„Mám tě naučit, jak být normální…“

„Ano.“

„Já… tebe.“

„Ano.“

„Takže přiznáváš,“ nemohla si to Tana užívat více, „že já jsem ta normální a ty jsi ten pošuk.“

„Nemyslím si, že jsi zrovna normální –,“ bylo pro Sheenu těžké nebýt teď podrážděná a nechávat se Taně k pobavení.

„Ale chceš, abych tě to naučila,“ nenechala ji Tana se z toho vykroutit.

„Protože jsi… o něco normálnější než já,“ snažila se Sheena jít na sebe něžněji. „Líbí se mi, že nejsi vztahovačná a že se nebojíš. Nebo aspoň tolik… nepanikaříš, když tě něco poleká. Ale to neznamená, že chci být neslušná a nezdvořilá jako ty. Chtěla bych od tebe jen to dobré, chápeš?“

„Aha,“ hlesla Tana znovu pobaveně. „Pěknou objednávku sis vymyslela. A moje brunet vlasy k tomu nechceš? Slušelo by ti to více.“

Sheena si už z Taniných řečí a provokativního úsměvu klepala nervně dlaní do stehna. Raději si ještě něco v duchu napočítala, než s velkým sebezapřením klidně odpověděla:

„Ne. Bude mi to stačit tak, jak jsem řekla.“

„Dobře,“ zvedla se Tana ze země a polkla další komentáře. Udělala si v tichosti několik koleček k cestě a zpátky, aby zahrála divadlo, kolik úsilí jí stojí se tomu všemu nesmát.

Když tím Sheenu dostatečně ztrestala, tázala se: „A jak moc to chceš?“

„Co tím myslíš?“ zamračila se Sheena.

„No, jak si představuješ, že to bude probíhat? Protože jestli mi budeš kecat do toho, jak tě to učím, naučím tě houbelec.“

„To mi to nemůžeš jenom vysvětlit?“

„Ne,“ zamítla Tana jednoznačně. „Slovně bys to nepochopila. Ty potřebuješ praxi. Fakt probudit.“

„Nejsem tak hloupá,“ začínala se Sheena opět zlobit. Obávala se, co Tana tou praxí myslí. Určitě jí to nebude příjemné.

„Bohužel jsi,“ řekla Tana na to. „V tom, co myslím já, jo. Tady ti je matika k hovnu, sestro.“

Viděla poté, jak se Sheena protiví, a na to lhostejně dodala: „Jestli mi nevěříš a myslíš si, že tomu rozumíš více než já, pak ti na to seru, protože to nikdy nebude fungovat.“

A do jejího mlčení si zapálila na znamení své laxnosti další cigaretu.

„Dobře,“ stvrdila Sheena po zdráhání. „Věřím ti.“

Tana kývla a přistoupila blíže.

„Počkej!“ zabrzdila Sheena Tanu zděšeně, aby ještě s ničím nezačínala.

„Máš jen něco ve vlasech, vole,“ vykulila Tana oči a odstranila z Sheeniny hřívy, co jí tam překáželo. „Ty jsi fakt pošuk. Každý tě nechce hned zabít. Řeknu ti, až ti budu chtít něco ukázat, aby ses připravila.“

„Dobře,“ oddychla si Sheena.

„Nebudu riskovat, že se mi posereš,“ pokračovala, „přinejlepším.“

„Přinejlepším?“

„Jo. Taky by ti mohlo jebnout a zase skončím v plamenech.“

„To bych ti neudělala!“ vyhrkla Sheena přesvědčeně.

Ale Taně se velkými pochybami překroutil obličej.

„Seš si jistá, vzteklý soplíku?!“ zeptala se Sheeny zblízka do tváře.

Sheena ustrašeně zamrkala a přiznala: „Ne.“

„Tak vidíš. Hlavně se snaž, vole, jinak s tebou nehraju.“

„Jo,“ špitla Sheena už odevzdaně.

A byla ráda, že jí Tana nakonec pomůže. I když to jistě znamená, že neujde výcviku v duchu vojenském. Nic jiného by od ní ani nečekala.

„A můžeš mi už neříkat ‚vole‘, jak jsi mi slíbila?“ připomněla.

Tana se zamyslela: „Ne. Teď se to právě hodí. Vole.“

Sheena povzdychla, jaký bič si na sebe ušila.

„A jak poznám, že to vskutku funguje?“ zajímalo ji.

„Tak zaprvé,“ dala Tana ruce rázně v bok, „jestli chceš být normální, přestaň říkat ‚vskutku‘. To je pošahaná nemoc rodiny Elbrow. Nikdo jiný na planetě to neříká, jasný?“

Počkala si na Sheenin pokyv.

„A za druhé: Až nebudeš taková vztahovačná držkatá osina, poznáš to na dvou věcech – že se ti bude na tomhle světě líp dýchat, protože ti už nebude pořád všechno vadit, a že od tebe lidi nebudou zdrhat jak od kupy hnoje. Myslím normální lidi, nemyslím Peetera.“

„Aha…“ snažila se Sheena pobrat. Rozhodně se jí líbila představa, že by svět byl pro ni konečně pro život snazší.

„Dobře,“ souhlasila tedy. „A jak mám začít?“

„Hm,“ vzala to Tana vážně, „nejlepší bude, když tě jako první vrátíme do reality.“

„Jak do reality?“

„To jak si pořád něco nakecáváš, i když jsou před tebou úplně jasná fakta. Někdy nevím, jestli si děláš prdel, nebo tomu fakt věříš.“

„Jako třeba co?“

„Jako třeba, že furt držkuješ, že nejsi malá.“

„Ale já nejsem malá!“ spustila Sheena po zvyku. „Tohle nejsou žádná fakta! Faktem je jen to, že jsem nižší než ty a že ty si mne za to dobíráš, ale nejsem nijak malá!“

Tana přivírala oči, jak jí tohle Sheenino zapírání vždycky štvalo. Ale udržela se. Když Sheena skončila, řekla na to v klidu:

„Vysvětlím ti prakticky, jak to myslím.“

Sundala si mikinu a natáhla k Sheeně ruku: „Půjč mi tu kočku.“

Sheena od Tany poodstoupila, co chce jejímu chlupáčkovi udělat.

„Neboj se, zvládne to, dej mi tu kočku.“

Sheena několikrát pohlédla na kotě a zpátky, než ho s velkou obavou Taně předala. Tana si před ní kočku v náručí něžně pohladila a přimkla si ji jednou rukou pevně k sobě. Tou druhou pak napjatou Sheenu prudce popadla a s jejím zapištěním ji přehodila přes rameno rovnou do lesního bláta.

„TAKHLE TO MYSLÍM!!!“ zakřičela na Sheenu. „Cítila jsi, jak letíš?!! A to jsem udělala levou rukou!!! Takhle jsi malá!!! Jsi prostě malá!!! Tečka!!! Je ti to teď jasnější?!!!“

Sheena celá od bláta se zadívala na svá odřená zápěstí. Rozbolavěná pádem neměla daleko k první slzičce.

„Jo,“ kuňkla nešťastně do ticha.

„Bezva,“ vydechla Tana spokojeně, když vtom se jí rozlilo nečekaně podivné teplo po hrudi.

„Hej!“ odškubla od sebe kotě. Držíce ho za krkem zírala, jak z něj teče tenký proud dolů k jejím botám. Tepla na svém prsu si ale všimla už pozdě. „Ona mě pochcala! Jak dlouho jsi ji měla v tý kapuci?!“

Odtažitě vracela zvíře zvedající se Sheeně.

„Ona si umí vylézt, když se jí chce,“ hájila Sheena kočičí gesto ještě stále ublíženě. „Nemusela jsi mě zrovna házet do bláta! Stačilo říct, že –“

„Že co?!“ frkla jí do toho Tana. „Že jsi malá?! Řekla jsem ti to stokrát!“

Sheena zmlkla. Zvolená demonstrace se jí ale potivila tak či tak. Nešťastně si prohlížela špinavé oblečení: „Nevzala jsem si nic na převlečení!“

„Já něco mám, pojď,“ pobídla Tana a chystala se přelézt plot.

„Jo, to mi bude,“ zabručela Sheena ironicky.

„Mám něco schovaného, co ti pásne. Víš jak… z doby, kdy mi bylo tak… sedm,“ ušklíbla se Tana schválně a užívala si Sheenino bezhlasné utrpení. „Copak, chtěla bys mi na to něco říct?“

Sheeně to něco problesklo hlavou, ale polkla to.

„Letěla bych znovu, že jo?“

„Chytrá,“ kývla Tana uznale. „Ano, ano, letěla. Jako sedmileté děcko.“

„Pak tedy ne,“ rozmyslela si Sheena.

„A neboj, budou se ti ty hadry fakt líbit. Jsou zelené,“ natáhla se Tana po prvním kameni. „Jsem tehda nenosila nic jinýho.“

S tím se Sheena ve tváři namíchla, že to snad Tana nemyslí vážně.

„No có?!“ usmála se Tana na její nakvašení. „Mně zelená sluší.“

Děvčata se přes plot vrátila do zahrad a už od stájí bylo Sheeně jasné, co bude následovat. Její pokus o změnu směru hned Tana srovnala zpátky. Zastavily pod balkónem a jako povel Tana Sheeně ukázala prstem na porostlou stěnu.

„Co má tohle společného s tím být normální?“ protivilo se Sheeně.

„To, že to normálně vylezeš,“ přešla Tana.

To jí však Sheena neuznala.

„Chci vidět, že na to lezeš a nebojíš se. Pak si to klidně obíhej.“

„A k čemu mi to bude?“ nemínila se Sheena hnout.

„K tomu, že přestaneš být tak protivná! Nevěříš si, bojíš se, a pak na všechny štěkáš, aby to na tobě nebylo tolik vidět. Jsi jako malý vystrašený pudl. Když si uvědomíš, co fakt zmůžeš, začneš si trochu věřit a přestaneš všem v okolí dokazovat, jak jsi hrozně důležitá. Kdo si věří, tak se nemusí předvádět. Ve tvém případě se hádat a dělat hrozně chytrý přednášky o věcech, které nikoho nezajímají.“

Má pravdu, ta husa,‘ podpořila ji výjimečně Sorin.

„Odkud to máš?“ nehrálo Sheeně, jak Tana zní.

„Mám dobrého mistra na bojových uměních,“ mávla Tana rukou. „Mluví tyhle sračky pořád. Hrozný magor.“

Pokývla na zeď: „Tak lez, vole.“

„A co jít raději za ním?“ začala Sheena zvažovat změnu učitele.

„LEZ!“ nebavilo Tanu Sheenino zdržování.

Sheena přistoupila ke křoví a chmurně vzhlédla nahoru.

„Ale já tohle nezvládnu,“ nevěřila.

„Tak to nezvládej a lez!“ odřekla jí Tana.

„Ale já to nezvládnu vylézt, chápeš?! Nemám tak silné ruce jako ty! Jsou to tři patra!“

„Však to nemusíš zvládat vylézt, stačí to jen vylézt! Co furt máš s tím zvládáním?! Nemusíš dělat jenom to, co si myslíš, že zvládneš. Je to jenom kec, abys nemusela nikdy začít! Přestaň to zvládat a začni šplhat!“

Sheena bezradně přešlapovala na místě a zkoušela pevnost větví. I když tuto trasu už jednou slezla dolů, nahoru se to zdálo nemožné. Ještě teď jí bolely ruce z té zdi, co musela přelézt před chvílí.

„To nejde,“ zoufala si.

„Co nejde?!“ popadal Tanu už vztek. Uchopila Sheeninu ruku a přimáčkla ji tvrdě na porost. „Nejde se chytit týhle větve?!“

„A co když to praskne?“ kňučela Sheena jako dítě. „Když jsem to slézala, něco tam prasklo…“

„No, tak tam něco ruplo! Žiješ? Žiješ. Tak lez!“

„A co když spadnu?“

„Tak budeš posraný zelený flek na zemi. Zavoláme uklízečku.“

„Tano…“ bála se Sheena jen více.

„Chceš to jako pro idiota?!“ měla toho Tana akorát. „Dobře – ruku sem… nohu sem… pak ruku tam a nohu tady…“

A jak tak ukazovala, během jejího šustění ruky o porost, vyskočilo Sheenino kotě z kapuce a přichytilo se onoho křoví. Okamžitě začalo nadšeně šplhat nahoru.

„Vidíš? I ta tvoje kočka to chápe líp než ty!“ měla Tana radost.

Usmála se na Sheenu, která měla v očích rázem hrůzu, že by se jejímu novému miláčkovi mohlo něco neopatrností přihodit.

„A teď si ji běž chytit,“ ukázala opět povelem nahoru a bavila se, jak Sheena, jež se v tu chvíli bála o kotě více než o sebe, plní dosud nezvladatelný úkol, který – věřte, nebo ne – nakonec zvládla vcelku normálně.

Vskutku.

AAA

Zatímco se Sheena svlékala z bláta, Tana doběhla své sestře oznámit, že se Sheena ještě zdrží. Odchytila Elen kousek od hlavní haly, a ta se jako první zadívala na dosychající skvrnu na Tanině triku.

„Kočka, chcanky,“ mávla Tana rukou nad nepodstatnou věcí a spustila své. „Sheena se musí ještě převlíct, je celá zasraná…“ máchla rukou znovu, že podrobnosti taky nejsou důležité. Na další dotaz v Elenině obličeji upřesnila: „Spadla… v lese… neumí ani chodit, nemehlo.“

Elenora ale pořád nerozuměla:

„A proč mi to oznamuješ? Sděl to otci, ten na ni čeká dole.“

„Já myslela, že tam jde s tebou. Říkala, že jí budeš pomáhat s nějakým překladem,“ nesedělo Taně.

To chtěla Elen popřít, avšak uvědomila si, že něco takového Sheeně skutečně před týdny odkývla. Otráveně sykla, měla v plánu něco jiného. Přesto zamířila do sklepení.

Tana ji zabrzdila: „Tak jí řekni, že to dělat nechceš, ne? Když ti vadí…“

„To je v pořádku,“ hlesla Elen smířeně, „nevadí mi.“

„Jo, to jde vidět,“ mračila se Tana. „Prostě se jí na to vyser, může si to překládat sama.“

„Nevadí mi,“ zopakovala Elen.

„Ale takhle za tebou bude chodit pořád…“

„Tak bude,“ chtěla se už Elen Tany zbavit. „Nevadí mi.“

Ale Tana tomu nevěřila. Viděla ten naučený výraz zdvořilé šlechtičny, což ji vytočilo: „Hele, když tě Sheena tak sere, tak jí to prostě řekni! Jestli ti tu vadí, tak se s ní nebav a pošli ji do prdele! Až se tě příště zeptá, jestli může přijet, tak řekni ‚ne‘! Není na tom nic těžkýho! Nemusíš ji sem tahat jen, aby se tatíček nezlobil, že jsi neslušná. Ty ji tady nechceš, já ji tady nepotřebuju. Není, co řešit. Ale taky mě tu nesere, nebudu to pak řešit za tebe, až se sem jednou nastěhuje!“

„Však to po tobě také nikdo nechce!“ vzbouřilo se v Elen a neklid se jí nedařil už tolik skrývat. „Ať si tu třeba bydlí, nevadí mi!“

Jenže přetvářka bylo něco, co Tanu dokázalo jen štvát.

„Víš, že to říkáš už počtvrtý? Ty ji musíš fakt nenávidět,“ poznamenala.

„Ano, vím, kolikrát jsem to řekla“ srovnala se Elen zpátky do urozené pózy. „A řeknu to ještě jednou, aby ti to bylo jasné – nevadí mi.“

Obrátila se a nechala Tanu za sebou.

„Je přece boží,“ neodpustila si tichý dodatek po pár krocích.

AAA

Celý podvečer pak Sheena s Elenorou proseděly nad starodávnými iliánskými texty v sendorském podzemí. A navzdory okolnostem to pro Sheenu bylo něco úžasného. Ještě stále jí bilo srdce pro ostrov Ilián tak silně, že zapomínala, nač přijela, a ponořená do autentických záznamů si jednoduše užívala toulky iliánskými příběhy a obyčeji. Sorin a Nejvyšší kněžka se naprosto rozplynuly v její dětské vášni a dlouho jen studovala iliánsko­areneánský slovník společně s překládáním nádherných svitků, které se ani vzdáleně netýkaly těchto dvou bytostí.

Naučila se za ty hodiny mnoho nového, a když už byla v iliánském písmu zběhlejší, ani Eleniny nápovědy nepotřebovala. Elen se díky tomu brzy rozeznala vedle Sheeny jako nadbytečná, a ještě ráda ji zanechala ve zdejších prostorách jen s otcem.

Ten, na rozdíl od dívek, překládal v druhém koutě archívu historii novější. Na svou práci se starostlivě mračil, přesto si nedovolil v přítomnosti Elenory ani zamyšleně zabručet. Až s jejím odchodem mohl konečně uvolnit svou přiškrcenou sebekontrolu. Dovolil si místy i smutně vzdychnout během zápisu poznámek. Toho už si Sheena začala všímat a lehce znavená ustavičným překládáním se zvedla od svých textů.

Přišla k panu Elbrowovi blíže a nahlédla mu pod pero. Soustředěný pan Elbrow vnímal zvědavou dívku za sebou, ale dokud do deníku nedopsal odstavec, nedovolil, aby ho cokoliv přerušilo. Až poté upnul svůj zrak na Sheenu, která s plně rozevřenýma očima mapovala, jestli nemá na stole něco podezřelého.

„Už vím, co zde děláte, dítě,“ promluvil.

„Co… co… tady dělám,“ ulekla se Sheena.

Nějakou dobu držel mlčky vážný výraz a pak se mile usmál:

„Přišla jste mi do života, abych tady nebyl tak sám.“

Sheeně s jeho úsměvem spadl kámen ze srdce a rozpačitě ze sebe vydala také jeden: „Ano… jsem ráda, že jsem vás poznala, pane Elbrowe. Nemám nikoho, koho by Iliáni zajímali.“

„To vám věřím,“ pokývl. „V tomto ohledu budete nejspíše navždy osamělým jezdcem jako já. Ale nebojte. Dokud mi zdraví dovolí, můžete se o mou společnost opřít.“

„Je mi ctí, pane Elbrowe,“ řekla Sheena a usadila se naproti.

A neměla to v sobě právě teď jednoduché. Ačkoliv se Sorin její sympatie k panu Elbrowovi vůbec nehodily, nedokázala svého milovaného spisovatele vidět jinak. Takhle osobně byl ještě úžasnější, než jak si ho v dětství představovala.

„Možná byste mi mohla pomoci s dokončením mé poslední knihy,“ navrhl jemně a potěšila ho jiskřivá modrá očka, kterou nadchla taková nabídka.

„A… a… Elen by nechtěla –“

„Tady jde spíše o to, že už bych nechtěl já,“ vstoupil jí do toho. „Víte… Elenora je báječná dcera, vím, že by mi pomohla se vším. Ale já bych ji rád viděl u jiných činností. Psaní je něco, co dělá, řekl bych… jen kvůli mně. Nepřizná mi to, ale vím, že to není její vášeň. Ani literatura, ani historie, ani archeologie. Snaží se mi jen dělat radost, ale tím mne naopak velmi zarmucuje. Naučila se dělat radost mně a ne sobě, a samozřejmě jsem tím vinen pouze já. Proto bych to rád ještě v posledních silách nějak napravil a přišel na to, co by si opravdu ze srdce přála. Neboť mi to sama asi nikdy nepoví, i když ji ujišťuji dokola, že mi může povědět cokoliv.

Žel mne ale zná mnohem lépe než já ji, a tak je pořád krok přede mnou. Udržuje mne naprosto spokojeného. Všiml jsem si, že poslední dobou na ní není nic, co bych jí mohl vytknout, a to není v pořádku. Znamená to, že mi neskonale zapírá, protože je dítě a děti… mají zlobit, rozumíte? Já jsem se v jejím věku vzpíral, měl jsem jiné představy, než měli rodiče. Měl jsem své pravdy, a to mi nebyli věkem tak vzdáleni, jako to máme my s Elenorou. Není možné, aby byla v mých očích tak perfektní a zároveň se velmi netrápila. Musí toho být na ni příliš. Jednou bude velice mocnou ženou, ví to. Snaží se být zodpovědná za celé dědictví, které jednou převezme. Je přesně taková, jakou jsem si ji přál mít… a teď mi přijde, že je to nesprávné.“

Pan Elbrow si smutně přerovnával poznámky, jako by si přerovnával své strasti. Překládal listy tam a nazpátek a nezdálo se, že by ho změna pořadí nějak uspokojila. Byl viditelně myslí ztracen.

„Někdy si říkám, jestli jsem Tanu neadoptoval proto, aby mi někdo v životě říkal ‚ne‘,“ usmál se přitom do své vážnosti. „Možná jsem chtěl, aby mi Elenoru nepatrně zkazila, ale jenom… nepatrně.“

„Ale teď už mi ani Tana nepomáhá,“ uzavřel a zadíval se na Sheenu. „Vy mi asi neřekne, co té mojí Elenoře bloudí hlavou.“

„Je mi líto, pane Elbrowe, nemám tušení,“ odpověděla.

Sheena se zamyslela nad tím, že asi nebude jediná, komu Elen něco předstírá. To ubralo z obrazu Eleniny záště osobní ráz. Možná Elen nic konkrétně proti ní nemá a je stejně uzavřená ke všem, jako bývala i ona.

Ano, bývala. S dnešním přistáním do bláta si Sheena uvědomila, jakou změnou poslední týdny prošla. Už nechtěla Elenoru vidět jako někoho, komu nerozumí. Dělala totiž přesně to samé s Tanou. Před nedávnem by o Taně nedokázala říct nic hezkého. Na začátku jara by ani nevěřila, že si s ní bude někdy o něčem povídat, a dnes za tou příšernou holkou přišla pro radu. Přitom je příšerná pořád stejně. Přesto by o ní teď byla schopná říct, že se nejvíce blíží někomu, koho by označila za kamarádku. Takže co se změnilo? A proč by to nešlo i u Elen? Tolik si přála Elenoru poznat. Jenže teď se Sheena jevila jako ta porostlá zeď a tři patra. Ale ty taky vylezla a Tana to může dosvědčit!

Sheena se usmála, jestli tohle Tana myslela tím, že se jí bude tady na světě lépe dýchat. A pan Elbrow byl první vlaštovkou, že už od ní lidé nikam neutíkají a nabízejí jí přátelství. Přitom bylo velmi zvláštní, že tento starý urozený pán si vybral zrovna Sheenu pro tak citlivou zpověď. Byl znám pro svou přísnost a odstup. Byl vždy zdvořilý a milý, ale nikomu ze svého okolí nedovoloval do své duše příliš nahlížet. Ani Elenoře nebo své ženě Tare, když byla ještě naživu po jeho boku.

Patřilo to nejspíše už k jeho příjmení. Navíc byl takovým mužem zřejmě i pro cestu, kterou si v životě zvolil. Mysterijní a zakázanou. Často dosti nebezpečnou. Žil dvojím životem, ve kterém nikdo nevěděl, co ve skutečnosti dělá. Že onen málo čtený, leč velmi uznávaný, spisovatel je na stopě největšímu světovému tajemství.

To se změnilo až v závěru jeho života s příchodem Sheeny. A když ho Sheena tady takhle viděla, všechno, co jí o něm řekli ostatní, jí znělo neuvěřitelně. Poznala ho v úplně jiném světle.

Kdo ví, co pan Elbrow na deritském dítěti bez většího seznámení viděl. Něčím ho Sheena tak zaujala, že byla jedinou, které otevřel skryté komnaty své mysli. S důvěrou, že nikomu jejich obsah nevyzradí. Udělal to s takovou samozřejmostí, s jakou ona četla jeho knihy od útlého věku.

Co ale pan Elbrow nevěděl, že i ona je součástí těchto komnat. Že má nyní před sebou velkou část odpovědi, kterou tolik hledá. Sheena mohla jeho pátrání teď a tady ukončit tím, že mu prozradí všechno, co od Sorin ví. Stejně tak měla možnost se ochránit a svést ho na úplně špatnou cestu, aby už nestihl pravdu vypátrat. Byla jeho klíčem. Klíčem, o kterém Kara pošetile blábolila na prvním turnaji, když Sheenu zadržela. Sheena byla se svými sny Sorinina života nejdůležitější indicií k odhalení mocného Levana, jak ve svých vizích Kara viděla. Jen jim Kara zcela nerozuměla, neboť jí chybělo povědomí o podstatném hráči, který měl pro pomyslný klíč zámek, a tím byl pan Elbrow.

Kařina vize se ale stejně naplnila i bez její pomoci. Sheena byla nyní se Zaharem Elbrowem v blízkém spojení, zde o samotě v sendorském sklepení, a byla si moc dobře vědoma toho, proč by tady neměli sedět spolu a povídat si. Měla především dělat vše v zájmu utajení Sorin, když už byl běh jejich života společný a pro Sheeninu nemoc neodlučitelný. Jenže na to teď byla Sheena moc posílena vším, co viděla od turnaje. Věřila, že toho může zvládnout více najednou i nejen sama za sebe, což nebylo pro Sorin dobré znamení. Sheena měla opět s takovým sebeujištěním pevně otěže v rukou. A dokud byla mysl její, srdce bylo také.

„…ale zjistím to,“ dotkla se proto soucitně ruky pana Elbrowa. „A pak vám řeknu, co by Elen chtěla.“

Ztrápený pan Elbrow se rozjasnil z její laskavosti a s jeho vděčným pohledem k němu Sheena pocítila ještě větší náklonost. Tohle přátelství přece nemůže být jen ke škodě, jak tvrdí Sorin.

A jak si tak myslela, i v mírovém stavu se Sorin spustila velkou rebelii, když řekla: „A pomůžu vám najít Nejvyšší kněžku. Dokončíme to. Najdeme toho Levana.“

Sheeno!‘ zvedlo Sorin čekaně.

To zvládneme, Sorin! On chce ji, ne tebe!‘

Už dávno nechce jenom ji, ty hloupá, jsi snad úplně slepá?!‘

Když mu s tím budu pomáhat, můžeme mít pod kontrolou, co ví! Můžu ho navést tak, aby se zajímal jenom o kněžku a tebe nechal být!‘

Oh, ty máš štěstí, že jsem v tobě, jinak bych tě teď zabila!‘čílila se Sorin o to více.‚Nezkoušej to na mě! Chceš mu pomoct, protože je ti ho líto a jsi zvědavá koza! Chceš slyšet celou pohádku a budeš nás kvůli tomu ohrožovat! Nesnaž se mi podsouvat takové bláboly!‘

Dobře,‘ ustoupila Sheena.‚Máš pravdu. Tak mu chci pomoct a chci celou pohádku o Nejvyšší kněžce.‘

Na to nepotřebuješ Elbrowa!‘ docházel Sorin dech v Sheenině pevném rozhodnutí.

To říkáš proto, že nechceš, abych ji slyšela! Ale už mě to nezajímá, Sorin! Víš co? Pokaždé když jsi mi nechtěla něco říct a prasklo to, nakonec jsem se s tím srovnala. Vím, že jsi dělala hrozné věci. Nemyslím si, že jsi dnes zlá, ale je pravda, žes tady chodila kdysi jako bezcitné vražedné monstrum. Viděla jsem toho už tolik, Sorin, už mě opravdu ničím nepřekvapíš!

Ale taky vím, že tě potřebuji. Nebudu tě už soudit za to, co jsi dělala. Nechci se už o tom ani hádat. Jsem už skoro dospělá, jsem připravená slyšet všechno, co se kdy stalo, tak… mě pořád od toho nedrž zpátky. Mluvila jsi o důvěře, že ti mám věřit, jak to se mnou myslíš dobře. Teď bys mohla věřit pro změnu ty mně. Protože já ti věřím. Ke mně taková jako k ostatním nejsi, já to pochopila. Díky tobě žiji, nejsem hloupá, budu si dávat pozor, abych nás nedostala do maléru, jen prosím… nemůžu už žít takhle! Mám i svůj život, nemůžu dělat všechno jenom pro tebe! Zahnaly jsme strážné, Rhewi tady očividně už není, tak mě teď po těch měsících nechej dělat něco svého! Tohle jsem si přece vždycky přála! Tohle je Zahar Elbrow, Sorin!‘

Odpovědi se však od Sorin nedočkala. Sorin viděla, že nyní Sheenu k rozumu nepřivede a stáhla se. Velkou roli v tom sehrál i fakt, že v Sheenině argumentaci až příliš slyšela sebe. Neměla Sheenu učit takovým výlevům. Než by se pouštěla do větších diskusí, nechala Sheenu dělat hlouposti, se kterými si poradí později.

„Tak to je báječné,“ potěšilo pana Elbrowa, že se s ní bude více vídat.

Sheena mu úsměv oplatila a zvědavě sklopila zrak k poznámkám:

„A co to teď píšete?“

„Ach,“ zase zvážněl, když se vrátil k tomu, čím se zabýval, než začal hovořit o Elen. „To bych vám raději ani nevyprávěl. Dnes píši kapitolu tuze šílenou, nic pro vaši nevinnou duši. A taky se mne velmi osobně dotýká, jelikož jde o mé vlastní předky.“

„Někdo z rodu Elbrow má s kněžkou něco společného?“ zaujalo ji.

„S ní ne,“ povzdychl. „To by možná bylo lepší.“

Zase utichl a Sheena se netrpělivě na židli rozvrtěla: „Tak vyprávějte!“

Pan Elbrow si dal načas, ale věděl, že se její zvědavosti jen tak nezbaví.

„Dobrá, dítě. Víte, jak náš rod vznikl?“

„Jen… že Elbrow byl někdo, kdo zde nalezl grafit. Dostal za svůj objev titul a půdu Giramu.“

Pan Elbrow se zamračil.

„Ano i ne. Jak to tak bývá, dítě, historie není krásným příběhem jako pověst. První Elbrow, jenž se tehdy jmenoval Tyro Ahnan, byl vyšší královský strážce, velký dobyvatel. To, že měl něco jako příjmení, znamenalo, že patřil k urozeným lidem. A urozeným se člověk tehdy stával spíše štěstím, že se dostal do správné dobyvatelské družiny. Za jméno si pak mocnější lidé dávali velitele družiny, ke které patřili. Moc a majetek se pojil s válčením. V prvním tisíciletí zde byl bohatý pouze ten, kdo obsazoval, zabíral dosud opuštěné kouty Levy, a bránil si je zbraněmi. Byl to šílený čas velkých příležitostí uzmout si neprozkoumané území a stát se šlechticem. Nic vznešeného za tím nebylo. Dnes se pyšníme jako výjimeční lidé s vybraným chováním, přitom naši prapředci byli krveprolévační bojovníci s primitivními způsoby.

Jako historik tento fakt nemohu přehlížet, přestože v naší společnosti bych to nemohl říci nahlas a také mi to není příjemné. Nikdy jsem příliš nepochopil, jak se mohli tenkrát připluvší Iiáni, pocházející z harmonické a mírumilovné společnosti, stát s Vyloděním takovými chtivými zvířaty. Navíc, když v prvních generacích měli mezi sebou tolik nenásilných Nositelů. Nebylo to ničemu platné, musela je velmi ovlivňovat Nejvyšší kněžka. Zorganizovala hierarchii družin, které se pustily do kontinentu a horlivě osídlovaly.

Šly tehdy ve dvou velkých proudech – ta první jihem po Gabii přes Jordin k Serdenu a na Giram a druhá se samotnou kněžkou nad Gabii na sever přes Maorinský průsmyk až na Zimní ostrovy. Oba proudy se pak sešly tady na území Sendoru, když se kněžka od severu vracela se zajatými derity.

Vždycky jsem se tedy domníval, že Tyro Ahnan, můj prapředek, byl pod velitelem Ahnanen v jižním proudu, jelikož nosil jeho jméno jako přídomek. Že se narodil u Jordinu, a to byla vzhledem k původu mé manželky velmi milá paralela.“

„A nenarodil?“ vyzvídala Sheena.

„Ne. Dokončil jsem překlad deritských záznamů, které jsme našli v Khomu, a tam byla zmínka o nějakém strážném, který se jmenoval Tyro. Zprvu jsem to měl jen za shodu jmen. Zmínili ho, protože byl výrazným milencem pobočnice Nejvyšší kněžky. Neustále si ho držela poblíž. Jinak byl jen podružný strážce kněžčiných komnat, který v tomto tažení nehrál žádnou velkou úlohu. Byl to řadový voják. Ale derity zaujal, protože byl často vedle této pobočnice během okupace deritských vesnic a jako jeden z mála ušel jejímu rozmarnému krutému chování. Byl ve své družině označován jako ‚anši‘, což znamená vyloženě… mazlík. Dodnes toto slovo Iliáni používají jako urážku pro muže bez cti, který posluhuje ženě, jež si ho ale nevybrala do svazku a neplodí s ním potomky.

Jenže vzhledem k tomu, co tato žena prováděla svým milencům, mu asi výsměch příliš nevadil. Byl nejspíše rád, že vůbec žije.“

„Jak to myslíte?“ nerozuměla Sheena.

„Již jsem vám vyprávěl, jak byla krutá a upalovala vojska. Ale neměla slitování ani s těmi, kteří jí leželi u nohou. Nevím ale jistě, jak si některé neúplné nálezy vyložit. Tahle pobočnice, tedy její Levan, byl mnohem opatrnější v zanechávání stop než ten od Nejvyšší kněžky. Nalezl jsem jen krátkou zmínku, že její pokolení bylo známo tím, že její milenci byli nacházeni po proběhlé noci mrtví. A že i tak se muži rvali o to, kdo je potěší. Derité zde v těchto rytinách tvrdí, že zažili kolem ní muže doslova posedlé, ochotné jít na tuto smrt dobrovolně. Tento Levan musí mít neuvěřitelné manipulativní schopnosti a drastické choutky. Takové šílenství jsem kolem žádné jiné osobnosti nezažil. Ani Nejvyšší kněžka tohle milencům nedělala. Ta naopak byla ve svém milostném životě velmi strohá. Smilnění využívala čistě jenom pro zplození dcery, následnice. Ale tahle její pobočnice… no… já bych na místě nebohého Tyra utíkal,“ kýval pan Elbrow nevěřícně hlavou.

Ale neutíkal,‘ zaznělo od Sorin. ‚Ještě bys žadonil.‘

Jak jsi tohle mohla dělat, Sorin,‘ byla Sheena znechucená.

Jo, jsem ráda, že už mě za nic nesoudíš,‘ ironizovala trpce Sorin.‚Ten starý blázen o tom nic neví. Pár vyděšených deritů sepsalo své povídačky. Já milence zabíjet nepotřebovala, proč bych to dělala? Byla s nimi zábava. Některých bylo opravdu škoda. Můžu ti ukázat, jak byli úžasní, kdybys chtěla, líbilo by se ti to. Rozhodně by ti ta osvěta prospěla. Tehdy byli muži úplně jiní. Ti dnešní zhýčkaní chcípáčci se do toho tak opřít neumí. A klidně bych je nechala naživu, jenže znáš lidi. Jeden si to vymyslel jako sebeobětování. Měl to jako poslední cestu světlem rovnou k převeliké Amu. Přišlo mi to zajímavé. Neměla jsem nic proti, je to každého věc, jestli chce u toho upálit. Ale pak se to rozneslo a chtěli to i další. Byli to magoři, co mě sváděli a žadonili. Udělali si z toho hotovou očistu. Urazili by se, kdyby tu noc se mnou přežili. Byla by to pro ně potupa. Já těm hlupákům jen vyhověla. Musíš pochopit, jakým šílenostem jsou lidé schopni propadnout, když věří, že jsi poslem bohyně a tvůj oheň je vykoupení. Nenechají tě na pokoji, dokud jim život neukrátíš, jak touží.‘

Ano, jistě. Určitě by bylo hrozné je nezabít a nechat je v takové potupě,‘přidala na ironii i Sheena.

Nejsem tu od toho, abych někoho vychovávala,‘ odmítala Sorin tohle řešit. ‚Bylo to jejich rozhodnutí. Když se mi líbili, tak jsem jim to splnila. A neboj se – než omdleli přehřátí, zažívali takové slasti, že ani nepostřehli, že umírají. Byli úplně bez sebe. Vlastně se nedivím, že se rozneslo, jak báječná taková věc se mnou je. Sama víš, jakou rozkoš umím teplem vytvořit.‘

Ty jsi vážně neuvěřitelná,‘ žasla Sheena, co všechno jí nedělá problém banalizovat.

Ano,‘ vzdychla Sorin v nezměrné sebelásce.

Ale toho Tyra jsi nezabila. On nechtěl?‘

Sheena ucítila od Sorin zachvění. Neměla pochyb, že si ho pamatuje.

Tyro byl jiný…‘ řekla Sorin záhadně.

„…a když se vraceli na Giram, měl již přízvisko po ní. To znamená, že ho povýšila a zařadila mezi vyšší strážné do své družiny,“ vyprávěl pan Ebrow dál.

Sheena pro své rozpravy se Sorin zmeškala kus Tyrova příběhu. Stihla ale postřehnout důležitou informaci, a to hlavně díky tomu, že při jejím zaznění Sorin náhle umlkla a znervóznila.

„Přízvisko?“ vytrhlo Sheenu. „On… on nosil její jméno?“

„Ano,“ odvětil pan Elbrow. „Protože patřil do její družiny. Všichni její přímí podřízení nosili za svým jménem to její. Akorát tady na Giramu si ho pak nechal změnit. Znamená to, že musel z nějakého důvodu z její družiny odejít a přejít k Ahnanovi. Když tady v Sendoru po objevu grafitu zakládal svou vesnici, byl už známý jako Tyro Ahnan. To mu ale bylo už přes padesát a již očividně jejím milencem v tomto věku nebyl. V Sendoru máme spisy, že byl ženat s Nerine a měli tři děti. Jeho nejstarší syn Horan pak byl první, jenž oficiálně nosil příjmení Elbrow.

Sice mne netěší, jakým způsobem získal náš rod uznání a že za to vděčíme téhle zvrácené bytosti, ale naštěstí k jejímu pokolení nepatříme. Nejsou zde žádné záznamy, že by se tady u Giramu nějak dále zdržovala. Asi pokračovala s Nejvyšší kněžkou zpět na východ. Tam už ale její stopy asi jen tak nezachytím,“ posteskl si.

„Stejně… stejně není tak důležitá,“ ujišťovala ho Sheena.

„Hm,“ souhlasil, „To není. Rozhodně ne tak, jako ta stvůra v Nejvyšší kněžce. Tady tahle sice natropila ve jménu kněžky mnoho utrpení, ale byla spíše malicherná a užívala si své moci pro osobní potěšení. Dočetl jsem se, že když ji kněžka nepotřebovala, celé dny se věnovala jen světským požitkům. Nejspíše neměla žádných velkých ambic a jen si vychutnávala svých rozmařilostí. Ve srovnání s Nejvyšší kněžkou byla opravdu neškodná.“

„Přesně tak,“ přitakala Sheena. „Také bych to tak viděla. Třeba byste se k ní mohl vrátit až potom, až dopátráte Nejvyšší kněžku.“

„Vy ve mne vskutku věříte,“ usmál se pan Elbrow a bylo vidět, jak se mu obratem lepší nálada.

„Vskutku,“ libovala si Sheena v oblíbeném slově, dokud ještě může. Naklonila se nad jeho rozepsané poznámky a zvědavě do nich nahlížela. „A… Jak… jak se vlastně jmenovala? Ta… ohnivá pobočnice.“

„No… nosila pochopitelně mnoho jmen, jak generace plynuly. A co jí musím uznat, v těchto dobách deritského otroctví měla oproti svému konání krásné a něžné jméno,“ zadíval se na Sheenu. „Jmenovala se Aerin.“

„Aerin?“ neznělo Sheeně povědomě, až na shodu posledních písmen se Sorin. Že by si Sorin vymýšlela na své pravé jméno takové variace?

„Ano,“ potvrdil a ukázal Sheeně malý útržek svitku. „Vidíte? Tenhle znak se čte jako ‚ae‘ a tady je R a tohle je I, které se polyká do N. To dělá ta stříška tady dole. Aerin.“

„Zajímavé,“ ostřila Sheena oči na papírek.

Její zkoumání útržku bylo přerušeno, když do místnosti vstoupila služebná. Zatímco pan Elbrow zakládal útržek zpět do deníku, vyslechl si, že ho potřebují v hale k příchozí návštěvě.

„Omluvte mě, dítě, pozval jsem přátele na večeři. Přivítám je a hned se k vám navrátím,“ řekl k Sheeně při odchodu.

Sheena se před ním přemístila zpět ke stolu, u kterého překládala celý podvečer: „Samozřejmě, pane Elbrowe, budu si tady něco ještě číst než pojedu.“

„To to rozhodně nemusíte! Necestujte takhle navečer. Zůstaňte u nás. Najdeme jistě něco dobrého i tady pro MAREE,“ ukázal s humorem na vystrčený čumáček zpoza Sheenina ramene.

„Merí?“ neslyšela nikdy Sheena takové slovo.

Pan Elbrow se se záhadným úsměvem zastavil ve dveřích a pokývl na otevřený slovník, který měla Sheena na stole: „Najděte si to. Začíná to na jednoduché M.“

Sheena se zvědavě opřela zrakem do slovníku. Sotva se však za panem Elbrowem zabouchly dveře, Sorin zahájila akci:

Ten deník, dělej!‘

Sheena se překvapeně rozhlédla, co Sorin zamýšlí, ale Sorin ji tlačila ke stolu bez velkého vysvětlování.

Co když tu mají kamery?!‘ stála Sheena nad stolem pana Elbrowa a pod přívalem adrenalinu rozevřela jeho poznámky.

Nemají, jsou jen na chodbě. Honem! Musíme zjistit, kde má moje další jména!‘

Sheena listovala deníkem, ale při tom spěchu nezvládala pořádně něco prohlížet. Ve spáncích jí přitom pulsovalo a se sevřeným krkem, že se může pan Elbrow kdykoliv vrátit, nevěděla ani, co vlastně hledá.

A k čemu ti to bude?! Skoro nikdo neví, že jsi Sorin,‘ pokoušela se z tohoto vyvléci, ale Sorin ji jenom nutila zrychlit.

Ne, fakt nikdo, jen jsi moje jméno napsala hned vedle svých vypálených dlaní v kuchyni na stole! To už jsi úplně přišla o paměť? Víš snad, kolik lidí už vám od té doby prošlo barákem?! Dělej!‘

„Dobře…“ vzdychla Sheena nešťastně a pokusila se do svého zmatku vnést trochu soustředění.

Prohlédla roztržitě stránky deníku tam a nazpět, ale nic důležitého v nich nenašla. Poté jí ulpěl pohled na vedlejší menší knížce a s tušením se do ní pustila stejně horlivě. Polekaně zachytila založené kousky svitků, které zvládly vyletět, a když je vrátila, všimla si nějakého seznamu jmen.

Tady něco je,‘ pomyslela a seznam od vrchu pročítala. Byl ale příliš obsáhlý. Uprostřed stránky list přetočila a zjistila, že ještě pokračuje.

Uslyšela, jak se pan Elbrow vrací, a s pohledem na dveře zkoprněla.

Vytrhni to!‘ křikla Sorin.

Sorin…‘ děsilo Sheenu, že jí tohle nemůže projít. Musela by z knížky odstranit dobrých pět listů.

VYTRHNI TO!‘ zařvala Sorin nekompromisně a podpořila svou vůli silnou tepelnou vlnou.

Rozechvělá Sheena pod tlakem vyškubla celý seznam a rychle knihy zavřela. S vytrženými listy v ruce pak zapadla bleskově do své židle vedle slovníku.

„Našla jste?“ vstoupil do archívu pan Elbrow.

„Co?“ trhla sebou Sheena.

Ruku s papíry strčila pod stůl, aby je pan Elbrow neviděl. Mezi lopatkami navíc cítila nespokojené kotě, které jí na prudké pohyby nelibě zatnulo drápky do zad.

Pan Elbrow se pobaveně na její vytřeštění usmál, z jakých myšlenek zasněné mládě asi vytrhl.

„Tu MAREE,“ připomněl.

„Aha,“ pohlédla Sheena naprázdno do slovníku, ale nebyla schopna k tomu nic říct. Měla více práce se svým tepem a dechem, který brzdila.

„Je to kočka,“ prozradil jí. Sheena se na něj zamračila, že není zcela v obraze, tak upřesnil: „MAREE znamená v iliánštině ‚kočka‘. A může to být i nějaká jiná kočkovitá šelma. Až na tygra. Ten má mezi Iliány svůj výraz – ASHA.“

„Aša,“ zopakovala Sheena celá nesvá a uměle se usmála, protože měla z jeho milého výrazu pocit, že by měla.

Mezitím již papíry pomalu potichoučku pod stolem krčila do co nejmenší kuličky. A když k ní přistoupil blíže, nabyl její strach na intenzitě. Vnímala, jak z toho teplota v její ruce neúměrně roste.

„Promiňte, pane Elbrow,“ postavila se švihem ze židle, „potřebuji si odskočit… omluvte mě.“ Protáhla se kolem něj s pěstí za zády a vytratila se z archívu.

Snažila se jít nenápadně, ne příliš rychle, přestože papír v její pěsti se už dosti škvařil. Měla oči na kamerách a myslela na to, že by nebylo dobré mít doutnající ruku na záznamu. Sevřela pěst ještě více a opatrně si ji zastrčila do kapsy vypůjčené mikiny. Vklouzla na nejbližší toaletu, o které věděla, a tam urychleně vstrčila rozžhavený obsah dlaně pod tekoucí kohoutek. Bylo ale jasné, že už drží jen popel.

Sledovala s lítostí, jak jí černá špína stéká z ruky do umyvadla a vinila se za tu škodu: ‚Co když tam ani tvé jméno nebylo, Sorin?‘

Jestli tam něco bylo, tak už to tam není,‘ uzavřela Sorin.

  • Normální
  • Číst druhý díl