Návrat na hlavní stránku

Nechtěné copánky

Dcera svého otce – kapitola třicátá šestá

Následující den, Seten

Letadlo z Hertisu přistálo po celonočním letu na východním okraji Levy, a ačkoliv mělo velké zpoždění, netáhly se Sheeně nadstavené hodiny v něm nikterak pomalu. Měla totiž díky Peeterovi s sebou poutavou společnost – jeho a Tanu. A protože by pan Elbrow nerozvážnou mládež bez dohledu nikdy nepustil, byl při nich přítomen na tomto výletě i sendorský majordomus, pan Zoel.

Ten svým zodpovědným zrakem střežil kázeň s veškerou organizací a kromě hlídání dětí jej nečekalo v následujících hodinách nic zajímavého. Představa Turnaje Nositelů ho neoslovovala stejně jako Tanu, která sem letěla jen výměnou za informace o Maxově rozchodu. Nikomu tak mimo Peetera nevadilo, že s pozdním přistáním přišli o zahájení celé akce. I přes jeho popohánění se nenechali rozrušit a objevili se u Arény Nositelů až krátce před polednem.

Nejspíše by jim ale ani lepší načasování nepomohlo, neboť se i nyní, dvě hodinu po začátku turnaje, mačkal před budovou ohromný dav lidí. V údivu na něj hleděli, jaký je o závěrečný ročník zájem. Takový, jaký v posledních letech turnaj nezažil. Návštěvníků každým rokem ubývalo, stejně tak i hráčů, a proto si se vstupenkami nikdo z nich nedělal starosti. Teď při pohledu na nával skupince došlo, že neměli něco takového podcenit.

„Sheenu přece pustit musí, když hraje,“ řekl Peeter poté, co zastavili u okraje front a ohlíželi vstupy s velkými pochybami, že na ně zbyde uvnitř místo. „Co když ti už nedají zápasy a bude jim jedno, že jsi přihlášená,“ obrátil se k Sheeně.

„Nejsem přihlášená,“ zavrtěla Sheena hlavou.

„Nebudeš hrát?!“ zaskočilo ho.

„Budu.“

„A jak, když o tobě neví?“

„S někým z poroty se tam znám,“ pousmála se Sheena tajemně. „A on jistě ví, že přijdu.“

Následně zaujal skupinku zvláštní rozruch u kas, při kterém se tamější shluk horlivě rozestupoval. Někdo očividně důležitý vycházel ven a už podle prvních ohlasů bylo Sheeně jasné, kdo to je. Mile ji překvapilo, že je zde přítomen také.

„Nemusíš mě kontrolovat všude, strejdo,“ smála se na strýce Maria místo pozdravu, když se v doprovodu uhlazených pánů vymotal skrz zástup až k nim.

Na rozdíl od Sheeny hertiskou výpravou překvapen nebyl a přicházel právě proto, že byl obeznámen tím, že tu postávají.

„Nó to víš, já už nemám nic lepšího na práci, než ti být v patách,“ chechtal se Mario na to a Sheenu si rodinně přivítal. „Přece bych nepřijel třeba zahájit poslední turnaj dojemným proslovem. Jsem snad nějakej vládce, nebo tak něco?“

„Tak na toho bych tě vskutku netipovala, neboj se. Slyšela jsem, že je to pěkný náfuka,“ vtipkovala s ním. Pak ale upřímně dodala: „Je mi líto, že jsem ho zmeškala. Povedl se ti?“

„No jó, povedl. Byli úplně na kapesníky,“ vytáhl Mario ze saka list papíru. „Tady je. Na to, jak jsem si ho nezapamatoval, jsem ho měl nakonec povedenej. Určitě se ti bude líbit.“

„A kdo ti ho psal?“ škádlila ho a sepsaný proslov si schovala.

„No, no! Taková obvinění si vyprošuju! Já si svý úžasný proslovy píšu celej život sám,“ dmul se Mario pýchou pro její pobavení. „A jak říkám, nemám nic lepšího na práci, než pořád něco chytře kecat a kontrolovat. To mi jde.“

Poté se zaměřil na dospělý doprovod.

„Zoeli! Moc rád vás opět vidím,“ potřásl si srdečně se Zoelem rukou. „Doufám, že se se ženou stále těšíte dobrému zdraví.“

„Teefu Warde,“ sklonil Zoel lehce v pozdravu hlavu. „Má žena na vás vzpomíná pokaždé, když dělá borůvkové lívance.“

„Ano, ano…“ zasnil se Mario, „neměl bych na Sendor zapomínat, když už jsem tak často v Hertisu.“

Načež sklopil zrak k dalšímu muži výpravy.

„A tady mám toho soka, se kterým mě čeká bitva o Sheenu,“ řekl schválně na Peetera rázným hlasem a nabídl mu ruku.

„Strejdo!“ napomenula ho Sheena.

„Dobrý den,“ pípl Peeter bojácně z Mariova silného stisku.

„No dobře, tak ne. Neboj se,“ reagoval Mario na Sheeniny protesty, „tak já ti ji přenechám dobrovolně a nebudem si měřit síly. Ale jen tak mezi náma – přepral bych tě.“

„Strejdo!“ ozvala se Sheena nastejno a do tváří se jí vlil stud.

„No có?!“ předstíral Mario údiv. „Snad jsem něco nevyzradil.“

„To fakt ne,“ zabručela Tana stojíce od všech stranou, jako by se jí tohle setkání netýkalo.

Mario k Taně zpozorněl a uculil se na tvrdošíjnou slečnu se založenýma rukama, kterou viditelně tyhle zdvořilosti neskonale prudí.

„Ty musíš být Tana,“ poznal okamžitě.

Tana se na Maria zadívala s ironií v obličeji, že má sice dobrý odhad, ale je jí to úplně jedno. Zoel ale Tanu hned výchovně sekýroval očima, tak vyhověla očekávání a mávla na Maria neurvale: „Brej…“

„Tano,“ zavrčel Zoel, aby se srovnala.

„Dej těm dětem svátek, Zoeli,“ klidnil ho Mario vesele. „Rozluštil jsem řeč jejího kmene.“

Obrátil se zpět k Taně a mávl na ni stejně uvolněně: „Brej, ty.“

Tanu ani tím nepobavil. Zůstala ledová, že se Mario snaží zbytečně.

„Takže se jdete dívat?“ nechal Mario Tanu být.

„No, pokud se tam dostaneme,“ vzdychla Sheena na ten nával.

„Proč byste neměli?“ nerozuměl Mario.

„Už dávají poslední lístky,“ kňournul Peeter, že nic z turnaje neuvidí.

„Na co lístky? Já mám pro vás lístky,“ řekl Mario.

„Jo?“ podivila se Sheena.

„Samozřejmě. Já mám ke všemu lístky. Wardovy lístky – to neznáš?“ zvedl Mario pohled k někomu u vstupu a kývnul na něj. Ten mu pokývl nazpátek a Mario se spokojeně usmál.

„A je to. To mám schopnosti co? Nemusím být ani Nositel,“ mrkl na jejich zaražené koukání. „Tak běžte, pustí vás. Akorát si už asi nesednete. Tam už si není kam sednout. Je to tam hlava na hlavě. Ale třeba něco na stáních uvidíte. Možná mají volnou lóži, zkusím se poptat,“ slíbil.

Na závěr ještě upřel zrak na Peetera a s lišáckým úsměvem mu řekl: „Nejdřív ti ale ještě na chvilku odloudím Sheenu, jestli to nevadí.“

Peeter se jen začervenal.

Zato Tana za ním si neodpustila: „Ani trochu.“

Zoel Mariovi uctivě poděkoval a omluvil se za drzé chování své svěřenkyně. Poté Peetera s Tanou odvedl do haly a nechal Maria s Sheenou.

Mario nepřicházel o svůj pobavený úsměv. Když se výprava od nich vzdálila, zeptal se: „To je ta tvoje milá kamarádka?“

„Hm,“ pokývla Sheena v rozpacích.

„Je to vážně dobrý pometlo,“ uznal. „Ale asi pro ni nebudeš tak hrozná, když s tebou jela na turnaj.“

„No ona jela vlastně jenom, aby mohl jet Peeter,“ vysvětlila Sheena a s tím se k ní vrátil Mariův výstup. „A nemluv takhle před ním! Je to hrozně trapné, strejdo, my spolu nechodíme!“

„Ne?“ divil se škádlivě. „Vám to ale trvá…“

„Ne! Nic nám netrvá! Nechej toho. Je to jenom kamarád.“

„To těžko,“ nevěřil. „Tohle starýmu zkušenýmu vlkovi nenakukáš. Na to stojíte u sebe moc blízko.“

Sheena se odmítavě mračila.

„Nic ti nekukám, je to prostě tak! Nijak blízko u něj nestojím!“

„No tak stojí u tebe blízko on a ty ho necháš, protože se ti to líbí. Na tom nesejde. Prostě si tu pusu už dejte a máte to vyřešený.“

„Nechej toho,“ bručela.

„Nenechám. Nedělám si legraci. Kdyby ses viděla, jak se culíš, když o něm teď mluvím. Netrap ho dlouho, nebo ti uteče. Věz, že chlap má omezenou zásobu sebevědomí na lov jedný ženský. Když ji vyčerpáš, vzdá to a půjde za něčím lehčím. 

Já chápu, že je to skvělý hrát si na nedostupnou Taris, ale aspoň mu někdy něco hoď, když se ti líbí, jak se snaží. Už vypadá chudák dost zoufale. Takhle se tahat přes půl světa na turnaj jenom, aby s tebou chvíli byl.“

„To není pravda! Netahal se sem kvůli mně! Ani jsem to po něm nechtěla! Má rád Nositele, chtěl na ten turnaj letět sám!“

„Jasně… sám se dvěma holkama,“ pochyboval Mario. „Kluk nikam s holkama nejde, pokud minimálně jednu z nich nechce. Proč by to dělal? Snaží se, aby sis ho všimla. A u Tany nestál. Stál u tebe, úplně na tobě nalepenej, aby měl z tebe aspoň vůni tvýho šampónu, páč ty mu určitě nic víc nedovolíš. A ještě si ho přitom nevšímáš a hihňáš se tu na mě. Proč myslíš, že jsem mu to říkal? Bylo mi ho líto. On to ode mě pochopil, a ještě dnes to na tebe zkusí, uvidíš. Připrav se. A ne, že ho srazíš k zemi. Jít na holku jako seš ty, to chce hodně odvahy. Já si v jeho věku tak těžký cíle nevybíral. Chytrý holky, to bylo peklo.“

Sheena vrtěla hlavou a čekala, až strýc s těmi hloupostmi skončí.

„Jsi úplně vedle, strejdo,“ ukončila téma.

Mario tak nad paličatým mládětem mohl jenom povzdychnout.

„A na co sis mě chtěl odloudit? Na diskusi o Peeterovi asi ne.“

„Hm,“ uznal, že měl na srdci něco jiného a rozhlédl se.

Tady ale nic probírat nechtěl. Položil Sheeně dlaň na záda a vedl ji dál hledaje většího soukromí. Žádné místo před arénou mu ale nepřišlo dost klidné, a tak obešli celou stranu budovy a až za ní nalezli tichý park.

Sheenin krok však začal v této části brzdit, neboť nebyli daleko od únikového východu, za kterým kdysi bojovala se Sorin o nadvládu nad tělem. Když pak spatřila kontejnery, při nichž se před čtyřmi lety zhroutila otci do náruče a prosila ho, aby ji nedával do Derigotu, přepadl ji úzkostný pocit. Neočekávala, že se s těmito událostmi ještě tak živě ve svých vzpomínkách setká.

Mario si ale spojitosti s tímto místem neuvědomil.

Přehlédl, jak je Sheena nesvá a rovnou začal: „Jen jsem ti chtěl říct, abys tam na sebe byla opatrná, sluníčko. A nejen v aréně. Víš, jak je to teď napjatý, pořád nevím, kdo zmizení táty zavinil, tak se raději netoulej někde, kde není moc lidí, jo?“

„A seš si jistý, že to někdo zavinil, strejdo?“ uvážila Sheena variantu, že otec mohl zmizet dobrovolně z nějakého svého důvodu.

„Ano, to jsem,“ potvrdil Mario starostlivě.

Ale Sheena to viděla jinak: „Znáš tátu, měl své zvláštnosti. Třeba se rozhodl schovat schválně, víš… možná chtěl od všeho pryč, když máma umřela a já mu řekla, že –“

„Zlatíčko…“ přerušil ji Mario, když pocítil, že vinu za jeho zmizení připisuje sobě. „To by ti nikdy neudělal. Nezlobil se na tebe. Mluvil jsem s ním tehdy o tom, a i když ho ranilo, cos na něj hodila, tak čekal v kanclu, než se uklidníš. Staral se i tak o tebe na dálku. Určitě by se nevytratil takhle najednou a nedal nikomu vědět. Tomu prostě nevěřím. Jen doufám, že ať je, kde je, tak je tam živej a z vlastní vůle. Nerad o tom mluvím, ale je důležitý, abys něco věděla.“

Ztišil se a intenzita pohledu jeho očí zdůraznila, aby jeho slova nyní nebrala na lehkou váhu: „Tady na světě je několik hodně mocných lidí, kteří se o něco velkýho snažej. A každej z nich má svoje lidi, aby si tím nemuseli špinit ruce. Jsou tady velký organizovaný skupiny, který jim neprokazatelně patří, a ty se nezdráhaj udělat cokoliv, aby svýmu šéfovi poskytly, co se mu hodí.“

„Chápu,“ hlesla Sheena smutně.

„Já mám s tvým tátou taky svý lidi, co chrání naše věci, protože v týhle práci se tomu nevyhneš. Jinak to nefunguje. Žádný zákon ti tady nepomůže. My se s tátou ale nikdy nepouštěli do ničeho špatnýho, jasný? Máme to všechno jen pro jistotu, protože byly různý období, kdy nám to chránilo krk. Protože když děláš v politice, vždycky jde o velký prachy, a nakonec se najde někdo, komu překážíš. A to je hrozně nebezpečný. Zvlášť, když máš rodinu. Proto měl táta i hodně lidí navíc jen na ochranu tebe a mámy.“

„Já vím,“ vzpomínala Sheena na muže v parku. „Sledovali nás.“

„Jo,“ stvrdil Mario. „Je to nutný. Patříš do našeho života a oni to ví. I teď bez táty tě celý dny někdo hlídá ode mne, ano?“

„Já vím, strejdo. Vidím je,“ řekla Sheena a poznala, že si Mario vyčítá, že jí musí takovými věcmi zatěžovat. Útěšně ho pohladila: „Děkuji.“

Mario se posadil na lavičku a stojící Sheenu k sobě přivinul. Sheena mu položila líc na temeno a zadívala se někam za stromoví, kde postávali čtyři chlápci. „A támhleti jsou tvoji.“

Mario se ohlédl: „Jo.“

„Byli v letadle,“ poznávala.

„Jo,“ potvrdil. „Neřekl jsem ti to, aby ses necítila špatně, že se kolem tebe někdo motá. Chtěl bych, abys měla normální život a tohle neřešila.“

Sheena sklopila zrak a láskyplně mu nechala něžně prsty na čele.

„Já jsem nikdy neměla normální život, strejdo.“

Mario pohnutě vzdychl.

„Já vím,“ řekl. „Ale měla bys mít, víš. Chodit do školy, hádat se s kamarádkami, dát šanci tomu klukovi, co na tobě může oči nechat…,“ lehce se usmál, načež mu zase tváře poklesly, „a nic víc. Žádný tyhle vážnosti.“

„Na to už je asi pozdě,“ zašeptala.

„Asi jo…“ špitnul také. „Tak buď na sebe hlavně opatrná, ano? Myslím tady v Setenu. Viděl jsem dneska nějaký nový chlapy, u kterých vůbec nevím, ke komu patří. Je jich tu nějak moc a já se o tebe bojím.“

„Dobře,“ ujistila ho.

Nechala se Mariem v tichosti držet a myslela na řetízek a na muže v parku, které vídávala koncem roku do doby, než otec zmizel. Napadlo ji, jestli událost v lese neměla něco společného s tím, že se pak většina těch mužů vytratila a ve městě byl opět klid. Co když se právě proto otec někam ukryl? Aby jí samotné už dali pokoj. Třeba zjistil, co se v lese stalo, a to byla poslední kapka. Teď, když ho považují za mrtvého, ona již nemá pro ně takovou cenu. Pokud ovšem nebudou chtít něco od strýce. Ale Mario má i jiné, na kterých mu záleží, tak by je nemusela v těchto případech zajímat zrovna ona…

„Sluníčko, snaž se si to i tak užít, jo?“ užíralo Maria, že ji tady děsí, když se má jít s přáteli bavit.

„Neboj se,“ usmála se jemně.

„Já vím, že nemusím,“ chytil její dlaně a významně se na ně zadíval.

Dlouho nic neříkal a Sheena začala tušit, na co teď myslí. Sevřelo se jí hrdlo s pomyšlením, že by také o půlnoční příhodě mohl něco vědět. A tím jako by si přivolala jeho další věty.

„Jsi mnohem silnější než my všichni dohromady,“ začal.

„Nejsem. Je to jenom Levan,“ řekla mu do toho rozechvěle.

„Je to zbraň,“ zvedl k ní od dlaní zrak a Sheena se při propojení jejich pohledů vinila ještě více.

„Může být…“ přiznala.

Mario přikývl a dlaně jí stiskl: „Je to velká zodpovědnost, víš to?“

„Vím.“

„Já vím, že si dáváš pozor. Víš, co tady nesmíš dělat. Že bys nikomu nikdy nechtěla ublížit…“ Znovu ji objal a zašeptal: „Ale to je jim jedno, rozumíš? Těmhle lidem je to jedno. Chci, abys věděla, že jestli se tě někdy některej z nich dotkne, tak… žádná pravidla neplatí ani pro tebe, ano?“

Sheena nemohla uvěřit, že dostala od Maria takové svolení. Bylo to poprvé, co na něm spatřila něco jiného než mírumilovnost, kterou nejen jako vládce vždy zastával. Ten muž, který i před agresivním Hemgonem se nepouštěl svých zásad a setrvával klidný, ji najednou nabádal, aby neměla výčitky z použití své Sorin proti obyčejnému člověku. Čekala by něco takového spíše od otce než od něj, pevného zastánce zákonů. Ale vpravdě se jí ulevilo, že alespoň před ním by nebyla vrahem, který zašel ve své obraně příliš daleko. Třebaže sama před sebou jím pořád ještě byla.

„Dobře,“ dala najevo srozumění a opět se ocitla v jeho náruči.

Ne však na dlouho. Mario se znenadání prudce z jejich objetí vyvlekl a postavil. Sheena se ohlédla za sebe ke kontejnerům, u kterých zřejmě strýc spatřil něco, co ho vyvedlo z míry. Viděla už ale jen zabouchnutí únikových dveří od požárního schodiště, ke kterým Mario vyrazil.

„Počkej, zlatíčko,“ řekl a společně se svými muži, kteří ho následovali, doběhl k budově a nahlédl oněmi únikovými dveřmi dovnitř.

Do budovy ale nevešel. Sheena poslušně z parku pozorovala, jak tam něco se svými muži řeší, než se přeci jen zvědavě přiblížila.

Mario hned jejich rozhovor přerušil a zastavil Sheenu opodál.

„Sluníčko, běž už raději dovnitř za kamarády, jo? A nezapomeň, co jsme si řekli…“ vedl ji rozrušeně pryč.

„Děje se něco?“ nerozuměla Sheena.

„Nevím… asi se mi jen něco zdálo, ale prověříme to… ty si ale starosti nedělej, ano? Já se o to postarám. Všechny krysy pochytáme,“ políbil ji letmo a naznačil, aby dál pokračovala sama. S velkou snahou v obličeji, že je vše v pořádku, počkal, než se před ním vpletla do chumlu u kas, po čemž se kvapně vrátil k parku.

AAA

Sheena vstoupila do vestibulu a ihned na ni nepříjemně zapůsobil neskutečný rozruch stovek rozjařených lidí. Nebylo se čemu divit. Pro velký zájem se letos prodalo více lístků, než byla kapacita arény, a pořadatelé si s tím nedělali hlavu. Mnohým návštěvníkům stačilo, že se dostali alespoň dovnitř budovy, třebaže se již nešlo vměstnat se do samotného jádra na zápasy. Nemuseli totiž zoufat. Pro zvědavé nadšence byly hojně rozmístěny obrazovky po chodbách a ty bez přestávky poskytovaly přímý přenos z bojiště rovnou z několika zajímavých perspektiv. A aby toho nebylo málo, ve všech dílčích halách budovy byl zorganizován další jedinečný program, při kterém bylo na co koukat. Ti nejznámější Nositelé se zde procházeli mezi fanoušky a naposledy jim přinášeli nezapomenutelný zážitek ze setkání. Ve stáncích se suvenýry proto nebylo k hnutí a o některé kousky se tu mohli návštěvníci zpřetrhat. Jestliže někdo turnaj odkládal a měl sen vidět naživo ty zvláštní lidi s cizími entitami v sobě, nemohl tady chybět.

Nějakou dobu se tak Sheena mezi všemi jen ztraceně proplétala, než narazila na prvního ze svého doprovodu. Byla jím Tana, která vyšla z toalet a nezúčastněně se opřela o zeď vedle východu. Prohlédla si otráveně haldu šílenců před sebou a pomyslela na to, jaký klid by měla, kdyby si dovolila odsud odejít a prožít si dnešek v Setenu po svém. Svůj účel tady přece už splnila.

Přemýšlela proto usilovně, jak by Zoela přesvědčila, aby jí pustil ven. Nestačila se ale dobrat k žádnému nápadu, do výhledu se jí brzy nachomýtla Sheena, která už z dálky na ni nelibě krčila nos.

„Tys tam kouřila?!“ vpálila Taně kriticky v prozrazujícím závanu, jenž z toalet vyšel s dalším pohybem jejich dveří.

Tana namířila oči na sloup, na kterém byl zvýrazněn zákaz kouření.

„Ne­ne! Jak bych mohla!“ razantně dětsky popřela. Promnula žvýkačku kolem zubů a hodila na Sheenu svůj rebelský úsměv.

Sheena zavrtěla hlavou a všimla si Zoela, který se poblíž bavil s muži patřícím ke strýci Mariovi.

„A kde je Peeter?“ neviděla Sheena posledního.

„Tá…,“ jela Tana prstem přes celou halu, než ho sama našla, „támhle.“

Sheena se snažila rozpoznat, co tam dělá, a Peeter jako by měl na její přítomnost vlastní radar. Vidíce, že už je od Maria zpátky, se za děvčaty okamžitě vydal. Nesl si přitom v rukách hromadu prospektů, kterými se probíral jako největšími poklady.

„Neruš ho, je úplně mimo. Už se tu třikrát udělal,“ řekla Tana.

Sheena se zamračila, co tím myslí, avšak jen co se k nim Peeter maličko přiblížil, uzřel přes halu někoho, kdo ho uvedl do transu.

„ARAMAN!“ zařval, nechal všeho a rozeběhl onomu Nositeli naproti.

„Počtvrtý…“ bavila se Tana. „To je pako.“

Pak se na Sheenu se ušklíbla: „Ty tady tak zajímavá nejsi, co?“

Sheena jenom pokrčila rameny a zpozorněla k příchozímu Zoelovi. Jedna z nižších sdílených lóží měla ještě dvě volná sedadla, u kterých se nacházel i prostor k stání. To byla pro skupinku dobrá zpráva, které se Tana ihned chytila. Dobrovolně nabídla, že by zbytečně sebou nezabírala místo, a do večera pobyla někde venku. Její velkorysý návrh byl však jednoznačně Zoelem zamítnut, a tak jí nezbývalo než to tady dneska přežít.

Vydali se tedy k Aramanovi za poblázněným Peeterem sdělit mu rozhodnutí se přemístit. Vypadalo to, že nebude jednoduché ho z haly splněných přání dostat, ale příslib dobrého výhledu na nositelské souboje u něj probudil ještě větší zápal, než doteď měl. I tak se, veden pryč, celý nešťastný otáčel na všechny strany, že by se pro svou životní vášeň klidně i rozkrojil. Od tolika Nositelů si ještě nestihl vzít nic na památku. Zastavit se za nimi však už nemohl, a to už jen kvůli tomu, že měl krok za sebou Tanu, které nedělalo problém, ve svém naštvání kvůli zákazu odchodu, ho kdykoliv při zpomalení kopnout do paty.

Snažil se proto přijít na to, čím by si kamarádku udobřil. Obrátil se, že Taně něco navrhne, jenže v tu samou chvíli za jejími zády spatřil někoho, koho by nečekal ani v nejúžasnějším snu.

Místo udobřování tak popadl Tanu silně za paži a křiknul:

„To je Nina! Lidi, to je Nina Dasher!!!“

„Au, ty vole, to si snad děláš prdel,“ odstrčila ho Tana od sebe. Měla jeho šílenství akorát. Tohle jméno však zarezonovalo i v Sheeně a všichni zastavili.

„Ona jde sem!“ byl Peeter bez sebe. „Jde sem! Jde k nám!“

„K tobě ne, pitomče,“ všimla si Tana lépe, za kým Nina míří.

„Ahoj, prcku!“ zářila Nina úsměvem a jala se Sheenu obejmout.

Takové setkání Sheena opravdu nečekala. Nina? Jako by po všech těch těžkých zážitcích na minulém turnaji na tu krásnou energickou dívku úplně zapomněla. Teď už byla spíše mladou ženou, přesto by se nedala splést. Stála tady v tradičním nositelském hávu se zlatou členkou v dlouhých tmavých vlasech, přesně jako tenkrát. Jen to něco upovídaného, co v sobě tehdy měla, už malinko zklidnil čas. Ale opravdu jenom malinko.

„Nejsem prcek!“ protivila se Sheena, přestože si musela pro objetí notně stoupnout na špičky.

„Au,“ hlesl v pozadí tlumeně Peeter dostávaje od Tany další ránu za řeči, které nemohla na Sheeně vystát.

Nina ty dva zbystřila a Sheena všechny představila:

„Nino, to je pan Zoel a to jsou mí přátelé Tana a Peeter.“

Zoel s Tanou přikývli a Peeter se málem zadusil, když Nina spočinula zrakem i na něm.

Jako dítě z toho kuňkl: „Dobrý den.“

To Ninu potěšilo.

„Ty jsi ale roztomilý,“ všimla si jeho zbožňování. „Tykej mi.“

Nabídla mu ruku a Peeter vytřeštil oči.

„No… ruku! Dej sem…“ popohnala ho.

Peeter ohromen vyhověl a jakmile se Niny dotkl, zajiskřilo se jí mezi prsty a dostal štiplavou ránu, až málem uskočil.

„To máš jako dáreček,“ věnovala mu další okouzlující úsměv.

Peeter se zadíval na ruku, ve které mu brnělo, a užasle vydechl: „Boží!“

„Přišla sis zahrát?“ obrátila se Nina zase k Sheeně.

„Ano… asi. Nejsem přihlášená,“ odvětila Sheena.

„To nevadí, dnes stejně moc zápasů ani nebude,“ neviděla v tom Nina problém. „Nemají pevný rozpis, nechávají to volně. Většina Nositelů je jen symbolicky tady v hale. Když je to naposled, nehraje se už vlastně o nic, takže jestli chceš, věřím, že tě někam zařadí.“

„S tím počítám,“ řekla Sheena. „Snad to půjde lépe než minule.“

Nina s pochopením pokývla a před neznámými lidmi se k tomu více nevyjadřovala: „Určitě ano.“

„A vy dneska bojujete? Teda… ty,“ ptal se Peeter s velkým zájmem.

„Já?“ usmála se Nina. „Ne, já už mám dobojováno. Letos jsem tu jenom na okrasu. Pomáhám tady s organizací a samozřejmě podepisuji a podepisuji a podepisuji…“

„A mohla by ses mi podepsat?!“ vyhrkl Peeter okamžitě a hledal ve své tašce nositelskou knížečku, kterou si před léty vyrobil.

Nina nad knížečkou mávla rukou a s „počkej“ sáhla do kapsy pro něco mnohem lepšího. Byla to poslední verze sběratelské karty s její podobiznou. Takovou, jakou míval s Sheenou, jen na téhle se místo ohňů nádherně blyštily vyryté elektrické proudnice. Fixou mu tak Nina před jeho uchvácenýma mentolovýma očima stvořila další dárek, na který jen tak nezapomene.

„Peeter?“ ujistila se a zakomponovala na kartu i milé věnování.

„Boží!“ převzal si ji Peeter a četl. „Nina Dasher, královna blesků, mistr učení Chu.“ Kartu přetočil: „Ty jsi gerot?!“

„Už dva roky,“ potvrdila Nina hrdě.

„Co že je?“ špitla Tana na Sheenu, aniž by přerušila jejich rozhovor.

„To je turnajový titul pro nejlepší Nositele,“ vysvětlila Sheena tiše.

„Jakože je lepší než ty?“ zvedl se Taně koutek úst.

„Ne. Jakože je nejlepší mezi elektrickými Nositeli. Já jsem ohnivý.“

„Ale ty nejsi nejlepší mezi ohnivými, takže je lepší než ty,“ nenechala ji Tana s provokativním mrknutím na Peetera, jak se tady rozplývá.

Sheena chvíli mlčela.

„Ne, není,“ zabručela na to.

Tana spokojená, že se trefila do Sheeny, jak chtěla, vrátila svůj zrak ke sledování bezmezného uctívání elektrické bohyně.

„Dokonce mi udělali i rytinu v nejvyšším patře pravého křídla. Jestli budete mít čas, běžte se tam mrknout, je to kousek od bistra,“ řekla Nina. „Aspoň to bude ještě k něčemu, pak už to tu nikdy nikdo neuvidí.“

„Já se určitě půjdu podívat!“ byl si Peeter jistý a kartu si schoval. A aby na nic nezapomněl, vytáhl knížečku znovu, aby si údaj o pozici Niny mezi Nositeli opravil. Měl v ní sepsáno všechno, co o kterém Nositeli ví, a něco tak důležitého nesměl opomenout zaznamenat.

‚Ale jdi ty. Nina? Ta nám nesahá ani po kotníky,‘ komentovala Sorin Sheeniny první náznaky žárlivosti. ‚Rozmázla bych ji i s těmi jejími blesky.‘

‚Peeter si to ale nemyslí,‘ dívala se Sheena rozmrzele, jak si Peeter píše k Nině všechno nové, co se dověděl.

Pak se ale při nepevném držení deníku ochlípily jeho další stránky a Sheena díky tomu zahlédla na jedné z nich i nadpis se jménem svým. Nebylo možné jej přehlédnout, neboť byl vytažen třemi dalšími barvami s drobnými ozdůbkami, jako by si desetiletá dívenka vykreslovala tajně pod lavicí jméno svého hereckého idolu. Takové zpracování jméno Niny v Peeterově deníku rozhodně nemělo. Pro Sheenu to tak mohla býti alespoň malá satisfakce.

„A co Borliana? Bylo těžké ji porazit?“ zeptal se Peeter na předešlého elektrického gerota.

„Bohužel ne,“ posteskla si Nina. „Nebojovala jsem s ní. O gerotství jsem se musela utkat s jinými. Ten post se před dvěma lety uvolnil, protože její Levan skončil… v plenkách,“ zasmála se.

Tana se s potřebou vysvětlení znovu zadívala na Sheenu.

„Porodila,“ zašeptala Sheena, ale to Taně nepomohlo. „Levan je dědičný. Máš ho jen do doby, než porodíš první dítě. Tomu ho předáš.“

„Jak předáš?“

„No, přesune se do dítěte během porodu… chápeš?“

„Moc ne,“ zavrtěla Tana hlavou, ale spíše ji to tolik nezajímalo, aby se pokusila něco pochopit.

AAA

Hertiská skupinka nechala Ninu dalším obdivovatelům a odebrala se do jedné z nižších lóží, ve které se nacházela avízovaná volná místa. Lóže téhle kategorie se ale nepodobala té, ve které byla Sheena s rodiči před čtyřmi lety, třebaže poskytovala větší komfort než tribuny kolem jeviště. Byla sdílená, s řadou patnácti sedadel, a pro dnešní den se ani tady nenacházelo nějaké výrazné soukromí. Muselo to však stačit, stejně jako dvě sedadla pro výpravu čtyř lidí. Před sedadly ale bylo stále dostatek místa pro mladé nožky, které mohly postát u výhledu, na který se skutečně nedalo si stěžovat. Výška, v jaké se lóže nacházela, zajištovala dobrý přehled nad celým oválným bojištěm arény.

Místo k sezení tak nakonec využil jen znavený pan Zoel, jenž neměl ani minutu pokoje, když se mládež, zvědavá na všechno kolem, před ním nakláněla při svém klevetění přes parapet. Samozřejmě s bojem ledu proti bleskům, odehrávajícím se tam dole, se nedalo od nich ani očekávat, že budou svůj dozor vnímat. Především Peeter by teď nedokázal vnímat nic jiného a neustále během zápasu dívkám hlasitě předkládal své znalosti o Nositelích, které dosud spatřili. Na to, že ve škole nevydal při zkoušení kolikrát hlásku, měl tady přednes snad o každém v nositelském hávu. A nebylo by to vyprávění nezajímavé, kdyby takhle nemluvil bez přestávky od chvíle, co opustili halu. Obzvláště Tana z Peetera již chytala psotník.

„Když měl Hoan tři roky a učil se ovládat své schopnosti, zamrazil kus řeky, několik kilometrů najednou,“ vyprávěl o právě hrajícím Nositeli.

„Několik kilometrů asi ne,“ reagovala Sheena pochybně.

„Tak prostě hodně,“ upravil Peeter.

„A co ty ryby?“ vložila se do toho Tana.

„Mrtvé ryby,“ zamručela Sheena.

„Dali je rovnou do mrazáku,“ chichotala se Tana tomu.

Sheena se však do její lehkovážnosti výchovně opřela:

„Ano, je to vskutku k smíchu! Co kdyby se tam někdo koupal?!“

Taně úsměv spadl a zapíchla své oči do Peetera, který se od ní zbaběle odtáhl, jen co od Sheeny uslyšel první nepříjemně laděná slova. Očekávaje dohodnutý trest žadonil mlčky o odklad.

„Ale drž hubu aspoň pět minut!“ slitovala se.

Peeter bez okolků souhlasil a zrovna, když si oddychl, vytrhla všechny silná rána doprovázená zábleskem.

„Tenhle byl vážně pěkný,“ komentovala Sheena výboj, o který ti dva pro své handrkování přišli.

Tana sebou prudce trhla, ale stihla už jen dým.

„Teď jsem to neviděla kvůli…“ naštvaně se po Peeterovi napřáhla. „TOBĚ!“ praštila ho.

Peeter nešťastně zaskučel, že si taky mohla vybrat jiné místo než posledně. Přesto vše pokorně přijal, když už v Sendoru souhlasil. Pro ten dnešní den stálo za to být obitý, přestože by byl radši, kdyby se pro lásku nemuselo tolik trpět.

A když jsem u toho, je opravdu k nevíře, že si Sheena jejich dohadů za celý den ani nevšimla. Byla zvyklá, že Tana občas druhého praští a uleví si, a tak jí nedocházelo, že by byla na Peetera jiná než obvykle. Ani by ji nenapadlo ptát se, co jí zase vadí, že musí někoho tlouct. Viděla Tanu věčně nesmyslně napruzelou pro nic jako Tana ji. O dohodě obíjení Peeterových ramen za své řeči během turnaje se tak dozvěděla až ode mne o čtyřicet let později.

„Ty vole,“ užívala si Tana dalších blesků, na které se již s mlčením Peetera dokázala soustředit.

Odsud už turnaj nebyl pro Tanu taková otrava. V těch nebezpečně vypadajících soubojích si jako vášnivá rváčka našla zalíbení. Pokrčila i soucitně obličej a bolestně zasyčela, když někdo dostal pořádnou ránu do těla. S tím, jak Nositele prakticky neznala, žasla, že může někdo tohle zvládat. A jelikož byla zvyklá na opravdu velkou dřinu v předvojenském výcviku, měly zápasnicko­atletické výkony odehrávající se jí před očima její uznání. Nějaká ta šleha elementem k tomu byla jen třešničkou na dortu.

„To umíš taky takhle dostat ledovou ťafku a neskácet se?“ zeptala se Sheeny pohlcená závěrem zápasu.

Sheenu dotaz překvapil.

„Tys nebyla tady na turnaji, když měla škola zájezd?“

„Né, nemohla jsem. Byla jsem nachcípaná jako prase. Ale i tak jsem si tě užila,“ zazubila se. „Měla jsem tě plnej nos.“

Vrátila se zrakem dolů, kde Hoan zasadil poslední ledovou ránu, načež se sirénou vzdychla: „Ale tohle bylo fakt super.“

„To nic nebylo. Naerin má jenom čtvrtý stupeň. Její blesky jsou jiskřičky proti tomu, co umí Nina,“ odvážil se Peeter po pauze promluvit. Byl stále viditelně v opojení z osobního setkání s bývalou šampionkou, na kterou myslel během zápasu, kdykoliv se něco zablýsklo.

Za své opětovné blahořečení si ale slízl od obou dívek kyselý výraz, který si nevyložil správně.

„Fakticky!“ přesvědčoval je. „Ona je úplně senzační! Umí se i vznést a roztočit a udělat obrovský uragán!“

U dívek se ale nic nezměnilo.

„Škoda, že jsem neviděl, jak vyhrála gerota,“ posteskl si a opět umlkl, za což byly rády.

Tana si zvědavě prohlédla Sheenu, jestli už pomalu nepraská, ale ta přešla do pokleslého zamyšlení.

„Musím se jít přihlásit. Šla bys se mnou?“ zeptala se nakonec Tany. Moc se tady sama procházet nechtěla. Plac bojiště se navíc nyní jen vyklízel a pro Tanu to byla rozhodně lepší varianta, než poslouchat Peetera či Zoela.

Rozhodla se tedy Sheenu doprovodit, a zatímco Sheena odcházela, zadívala se na Peetera jako na pěkného packala. Poznala, že vůbec netuší, o co kráčí, a rozjížděla se jí z toho pusa do stran. Když byla Sheena pryč, dala se do nevěřícného smíchu, jak si to umí u holky dokonale pokazit.

„Ty seš fakt kůň,“ nechala ztracený případ stát vyjeveně u okna a následovala Sheenu na chodbu.

AAA

„Hele, tady je to samý led, blesky, oheň – to neumíte nic jinýho?“ všímala si Tana cestou k porotě rytin slavných Nositelů.

„Nositelé umí různé věci, ale s každou schopností se nedá zápasit,“ vysvětlovala Sheena. „Někteří čtou myšlenky, jiní se dokážou pohybovat v jiném časoprostoru, nebo ovlivňovat magnetické pole předmětů. Jak bys chtěla třeba telepatii, proskopii, či telekinezi poměřovat?“

„Ani nevím, co to je,“ potřásla Tana hlavou.

„To je –“

„Pochopila jsem, že to nejde,“ zastavila Sheenu, aby nedělala chytrou. „Prostě když se s tím nedá mydlit, tak se sem neleze.“

Sheena měla na jazyku ještě nějaké upřesnění, ale vyšla Taně vstříc:

„Tak nějak.“

„Jsou to ale fakt šlupky. Že se nezabijou,“ pokračovala Tana v úvaze.

„No, nezabijí se, protože se vlastně… nemydlí,“ naznačila Sheena s posledním slovem uvozovky.

„Nemusíš dělat tohle,“ zopakovala Tana Sheenino gesto prsty, „abys řekla normální slovo. Nebuď ulízaná, prostě nemydlí.“

Zadívala se intenzivně na Sheenu a čekala.

„Nemydlí,“ zdůraznila, co po ní chce, ale Sheena zatvrzele mlčela. „Nemydlí!“ zesílila ještě. „NEMYDLÍ!!!“

„DOBŘE, NEMYDLÍ!“ štěkla Sheena zpátky, aby toho nechala.

„FÁJN!“ překřičela ji Tana pro poslední slovo, a rázem byla v klidu. „A jak nemydlí?“

„Není to vlastně zápas, je to hra. Představení. Oni nebojují, jenom se předvádějí. Je to jenom jako. Nesnaží se soupeři ublížit. Dělají efekty, zábavu pro lidi. O tom ten turnaj je.“

„Chceš říct, že je jako sranda dostat bleskem do ksichtu? Že to nebolí?“

„Nositelé to tak necítí,“ ujišťovala Sheena. „Někdy to trochu bolí, ale mezi Nositeli tyhle věci fungují jinak. Ten blesk, co tam na Hoana seslala, by normálního člověka na místě zabil. Nemůžeš to takhle brát, je to divadlo. Než hráči vstoupí do arény, Levané se připraví a s veškerou pozorností chrání svého Nositele. Vědí, o co jde. Nositel je během zápasu v úplně jiném stavu než za běžného života.“

„Takže kdybych ti tam natáhla, tak to s tebou ani nehne? I když tě normálně hodím přes plot jak hadrovou panenku?“ zaujalo Tanu, jako by to snad chtěla rovnou vyzkoušet.

A ať to myslela v nadsázce, tenhle násilně laděný vtípek nebyl vhodný pro rozpoložení, ve kterém se Sheena právě nacházela. Čím déle tady v budově byla, tím více se nořila do Sorin, aby se přichystala na zápas. Její jednání tak nasáklo netypickými reakcemi. Ta bázlivá Sheena, která by se nikdy s nikým neprala, a už vůbec ne s Tanou, byla pro dnešní den pryč.

Zastavila se a bylo na ní znát, že se jí taková představa nelíbí. Snadno ji za podpory Sorin popudilo, jak si Tana utahuje z toho, že by ji někdo uhodil. Natož obyčejná holka, která si věří jen, protože je urostlejší.

„Kdybys mne tam udeřila, tak o tu ruku přijdeš,“ řekla Sheena naprosto vážně. „Ale bez Levana bys ani ke mně nedošla. Seškvařil by tě už jen ten suchý žhavý vzduch mnohem dříve. Jenom bys tam vešla a byl by z tebe vmžiku jeden velký…,“ udělala k Taně krok, „černý…,“ udělala další, „uhel.“ Došlápla k Taně na dosah a zadívala se na ni tak, že se Taně zjevil v temnotě Sheeniných panenek skutečný oheň.

Taně se z toho napětím zatajil dech a poté, co polkla, na lehce vyšinutý obličej pronesla:

„Víš, že na prťavý sopel umíš být docela děsivá?“

‚Copak, nechtěla bys být uhlíček?‘ pobavilo Sorin.

„Copak, nechtěla bys být uhlíček?“ řekla Sheena pod jejím vlivem.

U Tany tím skončila veškerá legrace. V té blízkosti by i přísahala, že Sheena právě sálá nějakým žárem. Celou jí z toho zalilo.

„Fuj, nech toho,“ odstrčila Sheenu od sebe. „Ty seš blbá, vole.“

Sheena se ale jen pobaveně uchichtla: „Jenom vtipkuji.“

Nečekala, že Tanu vystraší. To umí opravdu vypadat tak nebezpečně? Rozhodně nikoho děsit nechtěla. Rychle se usmála více, aby si Tana o ní nemyslela něco, co není pravdou.

Taně se s Sheeniným úsměvem ulevilo. Vzala to jako dobře zahraný žert, který sama načala. Přesto však v ní zážitek pracoval dál. Byla si jistá, že se jí ty ohně v očích nezdály. Měla je tam a uhlazenou intelektuálku v tu chvíli nepoznávala.

Teď již ale bylo na Sheeně vše při starém, a tak pokračovaly v cestě.

„Hele, ale když někdo umí takové věci jako ty a rupne mu v bedně, tak je to asi velký průser,“ nedalo jí s další odbočkou.

„To se neděje,“ zněla Sheena jistě. „Nositelé jsou prosti agrese.“

„Jakože jsou sluníčkoví a s nikým se nemydlí…“ ujasňovala si Tana.

„Ano,“ potvrdila Sheena, i když se protivila užité formě.

„Jako vůbec?“

„Ano. Levané jsou nenásilní a Nositelé s nimi. Jen zlomek z nich se účastní takového turnaje, protože většina ani není schopna použít své schopnosti proti druhému. I kdyby mu to nic neudělalo.“

„A to je ani nic nenasere?“ nesedělo Taně.

„Prakticky ne. Levan je povznešená duše. Sdílet s ním život znamená i porozumět lidským nectnostem a oprostit se od nich.“

„Aha. A za jak dlouho?“ zajímala se Tana dál.

Sheena doteď byla ve svých odpovědích dost nepozorná a snažila se jen uspokojit Taninu zvědavost encyklopedickým přednesem. Nyní jí ale došlo, že Tana nad tím příliš uvažuje. Umlkla a rozmýšlela, jak odvede pozornost k něčemu jinému.

Pozdě. Na její mlčení Tana ihned dodala: „Protože ty jsi pořád vzteklá jako stará panna.“

Sheena se zastavila. Snad se namíchla, ale okatě se držela. Tana zvědavě pozvedla obočí, jestli to skutečně zvládne uhrát, nebo předvede stvrzující demonstraci.

„Nejsem vzteklá,“ reagovala Sheena nepřirozeně klidně.

„Ne?“ usmála se Tana na popich.

„Ne.“

„Ani trochu?“

„Ne.“

„Ani trochu, soplíku?“ zkoušela to.

„Ne,“ nenechala se Sheena rozhodit.

„A co tohle,“ lehce do ní Tana šťouchla. „Tohle tě taky nesere, soplíku? Nikdy tě to nesralo? Co?“

Sheena se ale dala do chůze, že ji provokace nezajímají. To však bylo jen něco pro Tanu. Ať se Sheena snažila jít seberychleji, měla Tanu pořád vedle sebe a byla vychylována nenechavým pošťuchováním.

Nakonec Tana do Sheeny strčila naposledy: „Proč takhle kecáš?! Zapálila jsi mi mikinu jenom proto, že jsem opakovala debilní slovo!“

Sheena okamžitě zabrzdila a polekaně se rozhlédla. To snad Tana nemyslí vážně, že bude říkat něco takového, když jsou kolem lidé! Navíc před dveřmi poroty plné Nositelů!

Tana ale na její strach jen ztlumila hlas.

„Bylas tak nasraná, že bys mě klidně upálila!“ řekla.

Sheenu sevřelo z takového obvinění.

„To bych ti nikdy neudělala!“ rozrušeně popřela a zasažena emocemi prolétla dveřmi turnajové poroty.

Sotva ale vstoupila dovnitř, zastavil ji objemný plášť věrně známých barev. Měla ho z ničeho nic před nosem a nemusela zvedat zrak, aby věděla, kdo ji tady odchytil při dveřích. Na líci jí přistála i Lin Chuova ruka a jeho palec umlčel polekané rty. Postavil se tak, aby nebyla viditelná pro zbytek poroty, a zatímco si oni všímali jen nově načatého zápasu, vlil Sheeně do spánků klidnící energii rozpouštějící všechny horoucí myšlenky, které s sebou přinesla.

Sheena úlevně vydechla.

„Tvůj oheň patří do tvých dlaní, nikoli do tvé mysli,“ promluvil k ní tiše. „Obzvláště zde by tomu tak mělo být, Sheeno Taris.“

Stáhl svou ruku zpět a srovnaná Sheena k němu omluvně vzhlédla.

Nestačila nic říct a už se za ní dveře zase otevřely. Těsně za její záda se roztržitě naměstnala Tana, které se už podařilo porotu vyrušit. Překvapená zamrkala na dvacet podivně vážných lidí v hávu, kteří na ni upřeně hleděli, jaký tvor to sem zabloudil.

„Ehm… brej?“ mukla nejistá a skočila pohledem na veleváženou horu před sebou, ze které měla dojem, že jí něco intenzivně vyčítá z duše.

„Já…“ tahala ze sebe. „Myslela jsem, že je tady ještě… čekárna… jsem tu… s ní.“ Ukázala na Sheenu. „Počkám venku,“ chtěla zmizet.

„Tvá přítomnost zde nepřekáží, Tano Tamishi, jen z té čekárny ve své hlavě bys už mohla odejít,“ řekl Lin Chu.

Tana zkoprněla: „My… se známe?“

„Ano, Tano Tamishi,“ odpověděl. „Promlouvala jsi ke mně často. Ale to jsi nebyla ještě Tamishi.“

Tana viditelně zaskočena zapřela: „Nevím, o čem to mluvíte.“

„Tak to sis asi odstřihla v tom letadle svou paměť i s těmi copánky. Nemusela jsi to dělat. Líbily se ti a teď ti chybí. Upleť si je znovu. Vrátí se ti radost a přijme tě s nimi, kdo má.“

Nato Tana pozbyla slov. Pohlédla na bezhlasnou otázku v Sheeně v obličeji, a pod přívalem tísně zmizela z místnosti ještě unáhleněji, než vpadla dovnitř.

AAA

O deset minut později…

Ačkoliv program letošního turnaje nabitý nebyl, porota se netvářila přívětivě na Sheenino dodatečné přihlášení. Nechtěli do již hotového rozpisu vkládat nové zápasy a to ani, když se některé nečekaně s dneškem vyškrtly. Jejich argumenty byly logické a nedalo se proti nim nic říct. Pravidla turnaje byla na jejich straně. Sheena však nepřehlédla jistou opatrnost, že se jedná zrovna o její účast. Možná, kdyby sem dorazil jiný hráč dožadující se shovívavosti, neodešel by s prázdnou. Jen nevěděla, jestli se kvůli předešlému turnaji bojí její vlastní pověsti, nebo již mají informace, že se v jejím těle nachází právě Sorin. Tak či tak uhráli upřímně znějící lítostivé odmítnutí a s Sheenou se rozloučili.

Sheena vyšla ven roztrpčená a nechápala, proč tedy do Setenu letěla. Byla si jistá, že Lin s ní v rozpise počítá, i když se oficiálně k ničemu nehlásila. Vždyť ví vždycky všechno.

A jen co zpátky v chodbě pomyslela na Lin Chua, měla jej za sebou.

„Sheeno Taris,“ zastavil ji.

Překvapena se otočila.

„Proč –“ chtěla začít, ale Lin jí vložil poskládaný papírek do dlaně.

„Tvůj zápas bude poslední,“ řekl přitom.

Sheena se zamračila, že nerozumí: „Porota změnila názor?“

„Názor? Názor na co?“ optal se Lin řečnicky. „Nepřišla jsi přece pro zápas. Nepřišla jsi vyhrát ani prohrát. Přišla jsi bojovat.“

Vzal jí papírek, který měla v rozevřené dlani, a schoval jí ho do kapsy.

„Otázkou je,“ pokračoval, „zdali víš, proti komu.“

Sheena sklopila zrak a rozuměla dobře, že Lin nemyslí žádného protivníka z řad hráčů.

„Musím –“

„Nemusíš,“ nesouhlasil Lin. „Chceš.“

„Ale oni přijdou,“ snažila se vysvětlit. „Bojím se…“

„Nemusíš,“ zopakoval. „Nikdy nemusíš. Vždy máš jen to, co chceš.“

Pohlédl poté významně na kapsu, do které jí dal papírek:

„Tak se do konce turnaje rozhodni, jestli chceš strach nemít, nebo se chceš vidět, jak bojuješ o to, abys ho neměla.“

Sheena, ač si nebyla jistá, jestli chápe, pokývla a poděkovala Linovi za možnost, kterou jí dal. Než se s ním rozloučila, pokusila se ještě omluvit za Tanu a její neomalený výstup před porotou. Lin se na omluvu pousmál. Poradil Sheeně kamarádku raději najít. Prozradil přitom, že je na tom posledním místě, kde by ji hledat chtěla, a neměla by tam zůstávat samotná.

Jako by snad ani neuměl mluvit jinak než v hádankách. Tahle ale pro Sheenu příliš těžká nebyla. Okamžitě se jí vyjevilo to nejhorší místo, kam by už opravdu nikdy sama od sebe nezavítala.

Na druhou stranu se nedivila, že Tana utekla právě tam, pokud chtěla zmizet všem z očí. Nejvyšší patro pravého křídla komplexu, které poskytovalo přístup k nejdražším lóžím, vždy zelo tou nejlepší prázdnotou k úkrytu. Navíc dnes bylo ještě opuštěnější, než když tu byla Sheena prvně, neb i bistro na jeho okraji, které pomálu plnilo zdejší chodby, bylo pro letošek uzavřené. Nebylo tedy důvodů, proč by se sem někdo měl vydat. Snad jen prohlédnout si ony pověstné rytiny, kterých bylo i v posledním patře nespočet.

Sheena zastavila u neonového nápisu bistra a pohlédla na zatarasené dveře s omluvnou cedulí. Už teď k ní přicházela tíseň, a to byla teprve na začátku. Přesně sem měla před čtyřmi lety zaběhnout pro otce, ale Sorin jí přemluvila ke změně trasy. Místo toho zabočila dříve, do temné chodby, kde se setkala poprvé s Karou. Ano. Určitě tam teď Tana bude. Zákony schválnosti nefungují jinak.

Sebrala tedy odvahu a vydala se k místu dávné události. Odmítla Sorininu pomoc odhodlaná čelit svým strachům sama. Prozatím si přála vše vnímat hlavně za sebe, přestože to znamenalo se bát.

Minula osudovou křižovatku a napjatá zamířila do setmělé části, kam ji Sorin bývala táhla s nadšenou vervou. Tentokrát však nemínila ani chvíli setrvat slepá. Připravena ji svým ohněm prosvítit udělala krok, když vtom se s pohybem ozvalo cvaknutí.

Zářivky nad Sheenou se rozsvítily a ona ustrnula. Chodba v momentě pozbyla své hrozivé atmosféry a Sheeniným očím se odhalily zdi s těmi nejkrásnějšími rytinami Nositelů, které tato budova mohla nabídnout. Nebylo divu, že zde byla zavedena taková novota s osvětlením, která tuto zapomenutou končinu přivedla opět k životu. Byla totiž věnována jen těm nejlepším. Byla věnována gerotům.

A snad jako výsměch, přesně nad místem, kde se Sheena neboze sápala od Kary pryč a zažila poprvé její drastické čtení, bylo ve zdi zvěčněno gerotské vítězství Niny Dasher. Nádherná Nina objímaná svou mocnou bouří tady zabírala s celou slávou několik metrů a její obraz hrál dechberoucími detaily. Dokonce jí nezapomněli ani vyzlatit tu typickou čelenku, jež nosil každý její fanoušek ve vlasech.

„Gerot Nina Dasher, královna blesků, mistr učení Chu,“ četla Sheena a smutně od rytiny odstoupila.

Vzpomněla si, jak Ninu sama před čtyřmi lety tady obdivovala a přála si být takhle slavná. Sorin měla pravdu. Mít tak nejsilnější oheň na světě, do prvního turnaje neměla většího snu. Sama chtěla na turnaj jít a nikdo ji k tomu nepopouzel. Věřila, že se také stane gerotem a svět na ni nikdy nezapomene, protože bude tady. Na zdi slávy napořád.

‚Nula vedle nuly tady. Co se posunout raději támhle kousek doprava,‘ ozvala se Sorin na roztrpčené myšlenky.

‚Je úžasná,‘ nemohla Sheena Nině neuznat.

‚Ale ne tolik, aby byla obtažena dvaceti barvami,‘ připomněla Sorin 

Peeterův deníček.

‚Třemi,‘ opravila Sheena.

‚A udělal tam i srdíčko, všimla sis?‘ povzbuzovala Sorin. ‚Jsi lepší.‘

‚Nejsem. Já nejsem gerot.‘

‚Ne, to tahle nicka není gerot. Nemá nejlepšího Levana. Jenom si úřaduje, protože Borliana se stala namatris. Kdyby ne, nic by jí tady netesali. Borlianu by nikdy neporazila. To já ano,‘ tvrdila Sorin.

‚A jak to víš? Ty už jsi někdy někoho udělala gerotem?‘ zaujalo Sheenu.

Sorin se zasmála. Jako by jenom čekala, kdy to uslyší.

‚To je opravdu otázka?‘ pronesla ironicky a znovu Sheenu pobídla, aby ještě popošla. ‚Pojď, něco ti ukážu.‘

Sheeně Sorinina chlouba nedala a pokračovala chodbou, jak si Sorin přála. Netrvalo dlouho a pochopila, kam ji Sorin vede. Na zdech skončila přehlídka slavných elektrických Nositelů a začaly obrazy těch ohnivých. Celý následující mohutný koridor byl poset vyrytými plameny, při kterých jedna Nositelka za druhou vyvstávala ze svých ohňů. Ty výjevy byly tak nádherné, že by člověka už jen z toho dívání zachvátil žár.

‚To jsi ty?‘ tajil se Sheeně dech u jedné z rytin.

Sorin pobavilo, že by ztrácela čas ukázkou někoho jiného.

‚Taky…‘ řekla na to Sheeně.

Sheeně došlo, co tím myslí, a ohlédla se: ‚A tady tahle…‘

‚Taky.‘

Sheena se rozzářila. Tyhle Nositelky byly mnohem podmanivější, než by kdy Nina mohla být. Podle oslavných nápisů měly za sebou i nemalá vítězství proti těm největším šampiónům, kteří na písek bojiště vstoupili. A přitom působily neuvěřitelně vznešeně. Byly dokonalé.

Okouzlená Sheena tak postupovala dál a pročítala si všechna jména s daty, která prozrazovala podstatu pýchy, kterou od Sorin cítila. To sem měla zaběhnout, když ji tehdy na křižovatce před bistrem změnila směr. Tohle jí Sorin před čtyřmi lety chtěla ukázat.

‚Je tady vůbec někdo jiný?‘ ocitla se na konci koridoru, kde řada ohnivých gerotek ani zdaleka nekončila.

‚Myslíš si, že bych dovolila, aby tady byl někdo jiný?‘ nevěřila Sorin.

Sheeně zaplesalo u srdce a náhle byla na Sorin velmi hrdá.

‚Přála sis mít ten nejsilnější oheň na světě? Chtěla jsi být gerotem? No, Sheeno… nikdy jsi nebyla nikým jiným. Nebo spíše – vždycky jsi byla mnohem víc. Tohle nejsou jenom má vítězství, má chodba, mé patro. Moje je celá tahle Aréna Nositelů. Patřil mi každý turnaj. Když jsem se tu objevila já… nepřišel jenom ohnivý gerot. Já jsem porazila každého gerota, který se tu objevil, ať ovládal cokoliv. Nikdy jsem neprohrála, protože – není nic lepšího než oheň. A nikdo v něm není lepší než já. Gerot není nejvyšší stupeň na turnaji. To já jsem nejvyšší stupeň. Nad všemi geroty. A když jsem to já – jsi to teď i ty.‘

Sheenu z těch slov zalil pocit blaženosti a všechny ty rytiny k ní najednou promlouvaly něčím blízkým. Jako by to bylo přesně tak, jak Sorin řekla, a všude tady byla vyobrazena ona sama. Její síla. Její velká moc.

‚Víš co,‘ spustila po chvíli opět Sorin, ‚mě nezajímá, co si porota myslí. Je to náš turnaj. Zajdeme teď za Tlarabovem a vyzveme ho o post gerota. Má na tebe určitě pořád spadeno, jak jsme mu smetly synka, rád to přijme. Ukážeme mu, kdo se vrátil, a třeba tady z toho udělají pro věčnost ještě poslední obraz – ten tvůj.‘

Svůdná nabídka dostala Sheenu do nečekaného vzrušení. Zahleděla se do prázdného místa v závěru chodby a nic by ji nepřesvědčilo, že není možné, aby neskončila na zdi slávy ve společnosti velikánek.

Záhy se jí však vybavilo, jak si rytiny předešlý turnaj prohlížely s maminkou. Máma milovala Nositele a obdivovala tohle umění. Jenomže jak svou maminku znala, nebyla by moc pyšná na takovou povýšenost své Sheeny. K tomuhle ji rozhodně nevedla.

S tím se Sheena vrátila na zem a představa svého obrazu zde jí přišla malicherná.

‚Ne,‘ zamítla. ‚Uděláme, pro co jsme přišly. Je důležité, aby nás nechali na pokoji. Chtěly jsme se ukrýt, ne se předvádět. Už nechci být na očích. Bylo by to jen další prozrazení. Chci normální život, Sorin, nebudu tady nechávat důkaz, že tě mám.‘

Rozhlédla se poté zamyšleně: ‚A jestli je pravda, že tohle všechno tady jsi ty… pak už gerotem jsem, jak říkáš. Nepotřebuji, aby mi to vytesali.‘

‚Mmm… ty asi vážně rosteš,‘ uznala Sorin.

Po pomlce však dodala: ‚Myslím mentálně. S tou výškou ti to moc nepomůže, když budeš takhle rozumovat.‘

‚Ale když už umíš v těle způsobit, aby se lépe léčilo, to bys ho nemohla nějak přesvědčit, abych ještě povyrostla?‘ napadlo Sheenu. ‚Jen pár centimetrů…‘

‚A teď sis to zase pokazila,‘ trpčila Sorin nad její nevyzrálostí. ‚Chm… budu muset tu pubertu s tebou nějak přežít,‘ posteskla si ještě, po čemž Sheenu vyrušil šramot.

Až nyní si Sheena všimla vzduchu nasáklého kouřem a zahlédla špičky Taniných bot ve tmě sousední uličky.

‚A nejen s tebou…‘ dokončila Sorin už jen tak na okraj.

„Jdi pryč,“ zaznělo ze tmy otráveně.

Tanin hlas byl zbarven plnými dutinami z pláče, což Sheenu jen přitáhlo blíž. Další senzory okamžitě seply a rozsvítila se světla i v části, kde Tana seděla na zemi pohroužená do svého trápení. Zády přitom zapadala do dolíku jedné z rytin a kolem sebe už za tu dobu vytvořila pěkný oblouk popela. Že zářivka nad ní prozradila, v jakém stavu tady sedí, jí k náladě moc nepřidalo. Zamračila se a znovu odkázala Sheenu do míst, kam slunce nesvítí.

Sheena ale nikam nešla, a tak zabručela: „Tak se aspoň nehýbej.“

Sheeně sice hned nedošlo, proč dostává takový pokyn, ale už při svém bezhlasném zírání ho plnila dobře. Zakrátko pohasla světla jak v chodbě s ohnivými Nositeli, tak i nad mini. Obě dívky pohltila tma, kterou jednou za čas protla žhnoucí tečka, když Tana potáhla cigaretu. Její ověřená pozice v úkrytu tohle dovolovala.

„Neměla bys tady sedět. Nevíš, kdo sem může přijít,“ promluvila Sheena tlumeně snažíce se více nepohnout, aby Tanu nedráždila.

„Ať přijde,“ bylo Taně všechno jedno.

Jenže Sheena se tady necítila vůbec dobře, obzvlášť když neviděla na krok. Napínala uši a znervózňoval ji zdejší neurčitý šum, do kterého se rozléhalo Tanino popotahování nosem. Nevydržela takhle stát a pomalu odtáhla ruku od boku, aby si nechala v dlani rozhořet alespoň malý plamen. I to však stačilo a záře Sheenina ohně byla v momentě přebita svítidly.

Tana přimhouřila oči na to osvícené jelito s plápolající rukou.

„Ty seš fakt génius…“ sykla.

Sheena oheň odvolala, a že už se stejně svítilo, přikročila k Taně blíže.

„Běž pryč,“ odháněla Tana nanovo.

Zněla výhružně, ale Sheena si nedala říct. Koukala, jak Tana načíná další, kdo ví kolikátou, cigaretu, a přemýšlela, jestli by ji neměla nějak v tomto počínání zastavit. Proti jejímu zlozvyku se ale nakonec postavil už samotný zapalovač, který toho měl za dnešek asi také dost. Tana s ním naštvaně několikrát zaškrtala bez výsledku a mrskla jím o zem tak, že odletěl po podlaze někam do další chodby.

Vzdychla a rezignovaně pohlédla na Sheenu: „Půjčíš mi prst?“

Sheena se přátelsky usmála a vzala to, že už nikam odcházet nemusí. Udělala poslední krok, který jí k Taně chyběl a Tana rozhrnula podrážkou popel vedle sebe, aby si měla kam sednout. Na to se ale Sheena netvářila spokojeně, tak ještě ochotně pro Sheenino velebné pozadí přeleštila místo svou nohavicí.

„Dík,“ zapadla Tana se zapálenou cigaretou zpátky do rytiny.

Sheena si tak konečně mohla zblízka prohlédnout její slzy.

„Jsi v pořádku?“ starala se.

„Jo,“ otřela si Tana nos do trička, popotáhla a odplivla. Na Sheenino znechucení se ušklíbla, jestli by si tu nanynku nemohla odpustit alespoň pro teď.

Sheena se pokusila ovládnout, přestože si toho nedokázala nevšímat. Tanino nešťastné pokuřování v ní budilo zvědavost.

„Jak to Lin Chu myslel, že jsi nebyla Tamishi?“

Tana zkrabatila čelo, ale bylo jí jasné, že když už ji Sheena tady našla, tak bude vyzvídat dříve či později. Možná dokonce u Elen na výměnu s historkou, jak se tady na turnaji sesypala. A to by radši skočila z mostu.

„Když jsem se narodila, máma mi dala příjmení od táty,“ odpověděla.

‚Ale ne…‘ nevěřila Sorin. ‚Tahle taky brečí za tatínkem… to nemáte jiné problémy? Do jakého uhozeného otcovského románu jsem se to dostala.‘

„Ty víš, kdo je tvůj táta? Myslela jsem, že tvoji rodiče spolu nebyli.“

„Nebyli,“ řekla Tana. „Máma to udělala bez něj… já nevím proč. Když byla v tom, ani mu to neřekla. Byl ženatý, měl svoje děti a máma byla prostě… kolegyně. Navíc byl v paláci i na akademii fakt někdo, a ona věděla, že by o mě nestál. Ještě by ho nevěra pošpinila, tak chtěla pryč, aby se to neprovalilo. Řekla mu, že se zamilovala do někoho v Hertisu a zažádala o přeložení. Byl z toho úplně nasraný, a ještě z ní stihl udělat před celým oddílem couru,“ vyprávěla dále. „Ale ona ho fakt milovala… Myslela si, že mu to jednou řekne, jen se na to necítila takhle s břichem, chápeš. Proto mi dala jeho jméno. Pořád mi o něm vyprávěla, jaký je to velký voják a co všechno dokázal. Chtěla, abych na něj byla pyšná, a povídala mi, že s námi není jenom proto, že o mně ještě neví. Bylo jí hrozně líto, že mu lhala. Byla pořád sama a pak jí začaly komplikace, tak se ani nemohla pořádně vrátit do služby. Dali ji do kanceláře na nějaké papírování. Musela se hodně otáčet, abychom měli za co žít. Když už pak měla velké problémy, chtěla se s ním sejít. Měla strach, že se jí to zhorší a nebude se mít o mě kdo starat.“

Típla cigaretu vedle Sheeny a s odmlkou zabořila pohled do země.

„To mi bylo tak pět. Hrozně jsem se těšila, fakt jsem ho chtěla vidět. Když byl někdy v novinách, ukazovala mi jeho fotky. Stal se na akademii rektorem, tak jsme letěly do Kity a šly za ním do školy. Nevěděl, že přijedeme, máma se mu bála ozvat. Tak jsme prostě přišly…“

Tana znovu utichla a Sheeně bylo zřejmé z toho, kde dnes Tana je, že to nemohlo dopadnout dobře.

„A to i když jsi měla jít do domova, tak to tak nechal?“ divila se.

„Ona mu to neřekla,“ neměla Tana daleko k dalším slzám. „Když mámu viděl, úplně na ni ten kretén vyletěl, že má vypadnout. Bylo mu jedno, s čím přišla. Ještě když viděl mě, řekl jí, že je děvka, co si udělala v Hertisu žábu, aby měla komu plýst copánky.“

„Nedostala se k tomu,“ špitla Sheena.

„Ne.“

„Tak mu to můžeš říct ty,“ vybídla ji Sheena jemně. „Třeba byl jen naštvaný, protože si myslel, že ho podvedla.“

„Ale ne, kdybys ho slyšela…“ nevěřila Tana. „On mě prostě nechtěl. Věděl, proč za ním tak přišla, a ještě se mnou. Děcko ve věku akorát, jak se rozešli… Úplně jsem mu to viděla na ksichtě, jak mu to došlo. Pamatuju si to! Byl totálně zděšenej, že by něco takového byla pravda. Chtěl nás akorát poslat do prdele, že se nebude otravovat s nějakou… žábou. Je to voják, chlap jako hora. Co by dělal se mnou? Má tři syny, kteří na té jeho vojenské akademii promovali. Pořád tam vedle nich hrdě stojí na každý zkurvený přehlídce.“

V Taně se pocity přetáčely od zlosti k lítosti a Sheena nevěděla, jestli tedy na tu akademii sama míří, aby se mu zalíbila, nebo aby mu tam něco vyvedla. Tak či tak ono neutěšené tatínkovství, které Sorin v pozadí neochotně trpěla, poznávala.

„A ustřihla jsem si kvůli němu ty dlouhý copánky! Ještě v letadle! Máma spala a já jí ukradla nůžky. Málem jsem si kvůli tomu debilovi vypíchla oko!“ křikla Tana v pláči zlostně. „Měla jsem je ráda!“

„Tak si je zase udělej…“ řekla Sheena opatrně.

„NE! Nechci! Nenávidím copánky! Nebudu nána s copánkama!“

Tana vykřičela na Sheenu své rozpolcení a schoulila se ke zdi. Tam vztekle zaskučela a už nechala svou bolest odcházet. Sheena neSheena, jako dítě, kterým pořád ještě byla, se před svědkem vyplakávala z velkého ublížení, jež v sobě roky nosí. Ale to už byla její úzkost spíše v posledním tažení a nadcházející slzy potvrzovaly, že se jí křikem ulevilo. A nejen jí. Když už se jevila klidnější, Sheena se jí konečně opovážila i dotknout a pohladila ji soucitně po holeni.

Tana se nechala krátce Sheenou utěšovat, než na ni upřela uslzené oči:

„Myslíš, že kdybych byla kluk, tak by mě chtěl?“

Sheena se zamyslela. Nic pro Tanu nyní vpravdě neměla. Nastalo tím ticho, které asi samo o sobě bylo tou nejlepší odpovědí. Nechala Tanu odplivávat obsah svého nosu na hromádku típnutých špačků, a myšlenky se jí během toho stáčely k otci vlastnímu. Kolikát si o něm pomyslela, že o ni nemá zájem, když byl pracovně nadlouho pryč. Neměl na ni čas, nesdílel s ní nic, ale určitě by ji nenechal s nemocnou mámou v potížích. A už vůbec by ji nenechal dát do domova, aby neměla nikoho a byla nadobro osiřelá. Přitom tady jsou skuteční lidé, kteří své děti dokáží nechtít. Zachovat se zbaběle a odvrátit se od starosti o jejich osud. A Tanin otec udělal velkou chybu, že se takhle zachoval. Může litovat, že neví, jak skvělou dceru má. Silnou, krásnou, odvážnou a…

Nechutnou. Příšerně nechutnou!

Vtom Sheena sebou trhla, další letící Taninu slinu chytila a vlepila s ní Taně takovou facku, až nadskočila.

„CO TO DĚLÁŠ, TY KRÁVO?!!!“ zařvala Tana polekaně.

„Jsi říkala, že to mám udělat, až to nebudeš čekat!“ jančila hned Sheena na obranu a rychle se od Tany odsunula, aby taky jednu nedostala.

Tana jen hleděla a vypadalo to, že se na Sheenu opravdu vrhne. Zlostí funěla, že by mohla ušima upouštět páru, než jí došlo, o čem Sheena mluví. Vzpomněla si na jejich vycházku za Sendor a vidouc, jak se tady Sheena před ní strachem krčí, vypukla v smích.

Nemohla přestat a následné Sheeniny překvapené obličeje jí jen přiváděly k dalším vlnám nekončícího řehnění. Smála se dlouho, až jí břicho bolelo, a přála si, aby jí pohled na Sheenu už nic nedělal. Marně. Nakonec svým smíchem nakazila i ji a smály se společně ještě další minuty, i když už dávno nebylo čemu.

Když konečně popadly dech, usmířené se zvedly ze země a zaneřáděnou podlahu nechaly na starost jiným. Vracely se do lóže a Sheena Taně vysvětlovala, kdo byl ten velký pán, který jí šlápl na kuří oko.

Tana Lin Chuovo jméno znala, ale do dnešního dne netušila, jak Lin vypadá. Vzpomněla si však, že se skutečně jako dítě modlila s mámou k někomu takovému, což v její hlavě už zavál čas.

„No a kdy teda hraješ?“ napadlo Tanu před lóží.

Sheena se zamračila v uvědomění, že si ani neprohlédla lísteček s rozpisem svých soupeřů, jenž od Lin­Chua dostala. Hnala se za Tanou a zaměstnaly ji obavy z nejvyššího patra. Rozbalila tedy před ní malé psaníčko a jeho obsah jí nenadále sebral úsměv.

Na téměř prázdném papírku se černalo jediné jméno – Nina Dasher.

  • Nechtěné copánky
  • Číst druhý díl