Návrat na hlavní stránku

Návrat Gerota

Dcera svého otce – kapitola třicátá sedmá

Sheena s Tanou se vrátily do lóže a svým příchodem se trefily do další přestávky mezi zápasy. Peeterova zvídavost nabrala obrátek, pan Zoel byl však rychlejší.

„Děvčata, netoulejte se nikde!“ zpražil dívky hned na prahu. „Pokud se chcete procházet, oznamte to! Nebudu vás nahánět, kde jste!“

„Musela se jít přihlásit,“ vykulila Tana na Zoela oči s drzým tónem. „Byla tam fronta! Jenom jsme čekaly!“

Zoel se na Tanu zamračil už jen proto, že přišla známě načichlá. Takové historky si mohla nechat. Zvedl se z křesla a předstoupil před ni, jako by se jí chystal dát jednu výchovnou.

Na to ale Tana zasykla: „Už mám poslední.“

„To tě naučí,“ nastavil dlaň a čekal, dokud od Tany nedostal krabičku. Chtěl také zapalovač, ale Tana popřela, že by ho měla u sebe.

Pochybně odfrkl.

„No fakt nemám! Teď se mi rozbil!“ stála si Tana za svým.

„V té frontě, že ano?! Jak jsi jenom čekala,“ plácl ji pan Zoel krabičkou do čela. „Když chceš lhát, musíš dvakrát myslet.“

Pohlédl na Sheenu s Peeterem, kteří zaujatě sledovali jejich podivně laděný rozhovor.

„Pohlídáš je?“ zeptal se poté Tany a kývnutím poukázal na ty dva.

„Jasně,“ odvětila Tana s klidem a pan Zoel odešel z lóže.

Překvapená dvojice zírala na Tanin úsměv při jeho odchodu.

„Kam šel?“ nerozuměl Peeter.

„No vykouřit mi to cígo,“ kyselila Tana. „Je nasranej, že jsem si dala bez něj. Až přijde, bude v pohodě.“

Z toho v Peeterovi vyvstalo kolem pana Zoela jen více otázek, ale na mysli měl důležitější téma. Obrátil se horlivě k Sheeně:

„Přihlásili tě?! Budeš mít zápasy?!“

Sheena se neradostně nadechla, jako by snad odpovědět ani nechtěla.

„Ano. Jeden,“ potvrdila. „Úplně na konci.“

„A s kým?!“ byl Peeter nedočkavý.

„Tomu nebudeš věřit,“ rozchechtala se Tana. „Oni –“

„Oni to ještě neví,“ vskočila Sheena rychle Taně do řeči.

Peeter zmateně překmitl očima mezi holkami a skončil u Tany, která své zastavení vmžiku převrátila do potvrzení: „Jo… neví to. Představ si, je tam takový řízek, co ví úplně všechno… ale tohle ne. Pěkně se ztrapnil.“

„Ještě se rozhodnou podle toho, jak dopadnou zápasy,“ zamlouvala Sheena. „Kdo se na to bude cítit, víš… nepočítali se mnou, tak… se uvidí. Bude to…“ nadechla se, „překvapení… pro všechny.“

Peeter okamžik zpracovával, co mu jedna přes druhou splácala.

„Boží!“ rozzářil se posléze nad tou zprávou. „A to –“ 

Přerušila ho sílící euforie na tribunách. Vzrušeně se nahrnul k oknu.

„Už hrajou!“ zvolal a pobídl děvčata, ať se jdou taky dívat.

Obě ale zůstaly u sedadel a Peeterův zápal si nechaly jen na očích jako divadlo, kterému se snad ani věřit nedá.

„Škoda, že jste neviděly ten předtím! Sheeno, to byly takové ohně!“ křičel naprosto připoutaný k aréně a Tana hodila na Sheenu pohled, že je vážně tupý jako poleno.

„Seš si jistá, že jsi to ty, kdo má dneska narozeniny?“ pronesla polohlasně, když se opět rozjařeně rozžvanil, přestože ho nikdo neposlouchal.

Sheena však také nebyla příliš duchapřítomná. Otočila se a po vzoru Zoela záhadně opustila lóži.

Tana se zamračila, kam mizí. Nerozhodně se poté koukla na Peetera, ale když viděla, že by se stejně odsud nehnul, mávla rukou:

„Ty se pohlídáš sám.“

A rozeběhla se za Sheenou doufaje, že Peeter při svém hltání souboje nevypadne z toho okna dřív, než bude pan Zoel zpátky.

AAA

Sheena z lóže spěchala do vestibulu, zdali tam Ninu ještě nezastihne na její autogramiádě. Nechtělo se jí věřit, že Lin-Chu vybral Ninu jen tak. Co má ale ona s tím vším společného? Když se tady před lety potkaly, ani nevěřila, že je Nositel. Spletla si ji s fanouškem. A teď je ochotna s ní zápasit? Vždyť to ona ji varovala před Karou jako nebezpečným bláznem.

‚Proč to řešit, Sheeno. Pusť mě s ní do arény a skončí dřív, než začne,‘ komentovala Sorin.

‚Tobě to nedochází, Sorin?! Geroté nebojují na turnaji, musí je někdo vyzvat! Je to past! Proč by Nina jako gerot chtěla zápasit se mnou, když by nevěděla, kdo jsi ty? Jsem tady jen na nějakém třetím stupni. Nejsem pro ni žádný soupeř ke hře.‘

‚Samozřejmě, že je to past. Ale třeba to nechce. Však ona se tam taky na ten papírek nenapsala,‘ nepřicházela Sorin o klid.

‚Myslíš… že i Lin-Chu je proti nám?!‘ zasáhlo Sheenu a zastavila v hale.

‚A tebe by to překvapilo?‘ ironizovala Sorin.

‚Ale… on nás přece před Karou zachránil.‘

‚Před čtyřmi lety, miláčku…‘ připomněla Sorin vratkost takových vazeb. ‚Nespoléhej se, že kdo je na tvé straně dnes, bude i zítra. Každý se stará jen o sebe. A jestli se mu hodí být s Karou zadobře, co je předání lístečku a jeden poslední zápas, který bude vypadat jako nehoda… Samy jsme se sem přišly ukázat, cos čekala? Já nic jiného.‘

„Co tu vymýšlíš?“ houkla Tana na Sheenu zblízka.

Dostihla ji mezi stánky se suvenýry, avšak ani její přítomnost Sheenu dvakrát neprobrala. Rozhlížela se po hale dál hledaje Ninu.

„Jé hele, to seš ty,“ všimla si Tana rozložených sběratelských karet, u kterých stály. Sebrala jednu z nich: „Sheena Taris, ohnivý Nositel třetího stupně. To není moc, co? Žádná ‚královna ohňů‘ tady není.“

Sheena vyškubla Taně kartu z ruky a zatrnula. Tahle s její podobiznou byla nová, nepatřila k prvnímu turnaji.

„Věděli, že přijdu,“ špitla.

„Tak to je brutus. Udělali ti kartu a ani ses nepřihlásila,“ žasla Tana. „Je to černá magie, povídám!“ hrála dramatickou. „Tady vědí i co si oblečeš za deset let. I když… zrovna u tebe to tak těžký není. Bude to něco blbýho a zelenýho,“ bavila se vlastním humorem.

 Sledovala, jak Sheena značně nesvá kartu studuje.

„Hele, mohla bys ji podepsat a dát ji Peeterovi, abys nebyla od toho dlouhovlasýho bleskosvodu pozadu,“ napadlo ji sarkasticky. „Proč jsi mu to vlastně neřekla? Možná by to s ním už fakt seklo. Jak tady tak šílí, začínám se bát, aby ho brzy neodvezli.“

Sheena na to nic neřekla. Přešla do hlubokého zamyšlení, a třebaže to Tana myslela v nadsázce, záhy se něco v ní skutečně pohnulo a Taně se dostalo svědectví, jak si Sheena svou vlastní kartu kupuje.

„Ty to fakt uděláš?!“ smála se jí. „Ty seš blbá…“

Sheena se zatvářila lehce zklamaně, že nejspíše trochu hloupá bude. Ale nemohla si pomoci. Kartu zaplatila a schovala si ji.

„Tobě se Peeter fakt líbí, že jo?“ nenechala Tana tohle Sheeně projít.

Jenže Sheena si už začala před Tanou dávat pozor. S přímou otázkou o Peeterovi přešla do dokonalé nečitelnosti jako správný Taris.

Tanu tím ale jen více zaujala. Přemýšlela, jestli by z ní přiznání nějak nedostala, ale prozatím jí scházela inspirace. 

Na Sheenino mlčení tak raději navrhla: „Nechceš se jít někam zašít?“

Poznala dobře, že se Sheena zdržovat v lóži nechce. Od zjištění, proti komu bude stát, Taně neunikla její nervozita. A na takové stavy, při kterých se člověk potřebuje přede všemi schovat, byla odborník. Navíc uviděla i zvenčí vracejícího se pana Zoela, a tak nebylo radno zde dlouho postávat. Přikrčila se a naznačila Sheeně, aby ji následovala.

Protáhla Sheenu davem ke schodišti opačného křídla, než měli lóži, a s prvními schody zvědavě spustila:

„Hele o co jde? Bojíš se, že prohraješ?“

Domnívala se, že se Sheeně zdá Nina velké sousto.

„Ne,“ odpověděla Sheena jednoznačně.

A skutečně by to byla se Sorininým sebevědomím ta poslední věc, která by ji napadla. Místo toho ji trápilo, že by se Lin-Chu, její velký učitel, stmelil s Karou a pomáhal je dostat do rukou strážným Nositelům. To nedokázala přijmout. Věřila jeho vhledu. Věřila jemu. Sice mu nikdy během výuky neřekla, že svého Levana vnímá jinak a slyší jeho hlas, ale byla si jistá, že o tom ví. Že ví o Sorin. A proto jí nešlo na rozum, proč by ji tak dlouho chránil a pak si stranu rozmyslel. Ještě teď cítila na svém spánku chladivý otisk jeho prstů, který před hodinou zabránil, aby se před porotou prozradila. Sám ubral její nápadnosti. Vnímala jeho náklonost. Tak proč by to dělal?

„Tak co?“ vyzvídala Tana.

Sheena Taně ale pravdu vylíčit nemohla.

„Minule jsme se tady spřátelili,“ pověděla. „Nechci s ní bojovat. Je to kamarádka. Nechci jí ublížit.“

To Taně nesedělo. Zastavila.

„Řekla jsi, že je to jenom jako,“ připomněla Sheeně a ve své nevědomosti si přebrala věc po svém. „Šachy bys s ní taky hrála, tak na ní rozfajruješ nějaký plamen a jí to stejně nemá jak ublížit, ne?“

Sheena ale vypadala pořád nejistě.

„Hele, je to jedno,“ klidnila ji Tana dál. „Jestli ti jde o Peetera, ten tě bude žrát, i kdyby ti dala přes hubu. Je z tebe úplně hotovej, neřeš to…“

Jenže Sheena propadala smutnému zamyšlení, ať Tana říkala cokoliv. Zahleděla se kamsi do prázdna a své problémy si probírala v sobě sama.

Tana nechala Sheenu chvíli na pokoji a s hledáčkem projela chodbu. Na jejím okraji postával dobře rostlý osamocený muž ve středních letech, jenž očividně nepatřil k nadšeným návštěvníkům. Na něco čekal, snad se i nudil. Hned se Taně zalíbil a využila příležitosti, že zde narazila na někoho normálního. Vzdálila se od zadumané Sheeny a několika kroky se k němu přišoupla.

„Brej,“ mrkla na něj.

„Nazdar,“ pozdravil muž smělou žabku. Zaujat pokukoval, co by ráda.

„Nemáte cigaretu?“ zeptala se Tana jako nic.

Muž se pousmál, zavrtěl hlavou, ale neměl nic proti. Začal šmátrat ve svých kapsách, načež dorazila Sheena a silně Tanu popadla za ruku.

„Jen si dělám zásobu,“ odsekla Tana Sheenině kritice v obličeji.

Muž se vrátil pohledem k Taně a zaregistroval blonďatou deritku za ní. Úsměv mu poklesl a ztratil na lehkosti. Jeho oči nabyly čehosi ošemetného. Té drobné změny si všimla jenom Sheena, neboť byla jejím důvodem. Zadívali se vzájemně na sebe, avšak ani jeden nedal na sobě nic znát. Sheena okamžitě věděla, že mu není cizí a že ani nepatří k mužům strýce Maria. A když sklouzla zrakem k jeho ruce podávající Taně cigaretu, uzřela na jeho zápěstí známý hrubý řetízek. Rychle Taninu ruku stiskla více a tahala ji náznakem zpátky.

„Dík,“ nevnímala Tana to probíhající napětí kolem ní a brala Sheenino popohánění ryze výchovně. „Už jdu,“ protivila se tomu a po rozloučení se nechala Sheenou odtáhnout.

„Pojď,“ hnala Sheena, i když už byly od muže daleko.

„Co blbneš?!“ nerozuměla Tana spěchu.

Sheena bez rozmyslu zrychlovala a nebylo jasné, zdali má nějaký cíl. Vzápětí zastavila spatřujíce další dva muže s řetízky. Ačkoliv byly před nimi skryty v mezi návštěvníky a muži si jich nevšimli, nehodlala kolem nich projít. Tanu opět obrátila, že půjdou jinudy. Nedbala jejích dotazů a tlačila ji pryč skrz proudy lidí někam do vedlejší uličky. Tam se však podobní muži nacházeli také, a tak se situace opakovala. Když to takhle Sheena učinila už popáté, jelikož podezřelých mužů bylo v tomto křídle víc než dost, začala i Tana tušit, oč kráčí.

„Ty je znáš?“ ptala se neklidně, ale Sheena se soustředila na cestu.

Úniku se proto už nebránila a sledovala, jak Sheenu pokaždé dříve či později někdo rozruší. Nechala se takto zavést až do posledního patra, ve kterém se ocitly nanovo, ale nyní na zcela opačné straně komplexu. Klid tu byl ovšem obdobný a Sheena mohla zpomalit. Především ve své hlavě. 

V prázdné tiché chodbě pak pohlédla na Tanu se svíravým pocitem, že jí bude muset nejspíše něco vysvětlit. Tana na to ale nijak nespěchala. Nechala mlčenlivou procházku protáhnout, aby Sheena trochu vychladla. A to nejen pomyslně. Nedalo se nevšimnout si, že v blízkosti neznámých chlápků její teplota pracovala o sto šest. Stát vedle Sheeny v takovém rozrušení znamenalo pocítit pravou ohnivou Nositelku na vlastní kůži.

S tím pak Tanu nezaujalo ani tak to, před kým vlastně utíkají, jako to, jak Sheena na všechno reaguje. Tana nebyla tak nepozorná a nad fakty neuvažující, jako většina lidí, kteří doposavad s Sheenou trávili čas. Že se Sheena snaží všem vylhat o sobě jako o Nositeli obrázek, jí bylo nad slunce jasné. Jestli ne před návštěvou poroty, tak teď již určitě. Sheena mohla tvrdit o Nositelích, co chtěla, ale těch nesrovnalostí začínalo být moc. Buď není pravda, co říká o nich, nebo co říká o sobě.

Bohužel ani tady nebyl klid dívkám dopřán nadlouho. Po dvou koridorech oddychu následovalo to nejvíce nepříjemné setkání. Na rozcestí v osamocené chodbě před sebou měly nenadále čtyři muže s řetízky, kteří, na rozdíl od těch v nižších patrech, nebyli vůbec rádi, že je někdo našel. Zbystřili Tanu s Sheenou velmi ostře a dívky se daly okamžitě na ústup. Nestačily se však příliš vzdálit a už se z druhé strany objevili jiní tři muži a z postranní uličky přiběhlo dalších pět. Tihle sice žádnou ozdobu na ruce neměli, nicméně nikoho z nich ani tak Sheena nepoznávala. 

Všechny tři skupinky se nastejno k dívkám přiblížili a sevřeli je mezi sebe. Evidentně k sobě nepatřili a každý měl v merku především Sheenu. Podrážděni, na pár kroků od dívek, se vzájemně dostali do šachu a v Taně vzlétl adrenalin do oblak. Absolutně nevěděla, co dělat, načež si všimla, že jí Sheena s intenzivním pohledem na muže dlaní naznačuje, aby ustoupila. Při žáru, který se z ní teď linul, nebylo obtížné odhadnout, k čemu se chystá.

Vystrašená Sheena ale neměla v úmyslu žádnou velkou akci. Tušila, že jedni z těchto mužů jí přišli na pomoc. I beze slov bylo patrné, že by se tady o ni uchýlili k tvrdé bitce mezi sebou. To ji ale nezajímalo. Nemínila řešit, kdo je na čí straně. Pod vlivem té nečitelné situace nechala rozhořet své ruce a prolétla výhružně zrakem přítomné, zdali si nehodlají své záměry rozmyslet. Všichni.

S plameny ustoupili od Sheeny jako první muži s řetízky. Možná byli seznámeni s osudem jejich kolegy. Ostatní oheň tak neznejistil a jejich ústup byl spíše v důsledku nastalého řešení problému. 

Teď už bylo vše jasnější, Sheena ale ani tak žádné vysvětlení nedostala. Jakmile muži s řetízky opustili patro, vyklidili pole i ti ostatní. Zakrátko se dívky ocitly znovu v tichu naprosté samoty a Sheeně s úlevou pohasl oheň mezi prsty.

„Ty krávo,“ vydala ze sebe Tana ještě napůl zkoprnělá.

Chladnoucí Sheena Tanu prohlédla, jestli je v pořádku, a ta potvrdila, že nepřišla k úhoně. Přála si ale odsud co nejrychleji vypadnout. Klidně za těmi předešlými chlápky, jen do většího provozu.

Spěšně proto sběhly do nižšího patra, v jehož úvodu Tana zatáhla Sheenu na první toalety. Tam prošla všechny kabinky, aby se ujistila, že jsou prázdné. Vrátila se ke dveřím a počala táhnout od umyvadel objemný odpadkový koš s těžkým kamenným základem.

„Co to děláš?!“ zírala Sheena.

„Nestůj a pomoz mi!“ bručela Tana při velké dřině.

Sheena se ale na její počínání zadívala dost neuznale. „To nemůžeš!“

Tana tedy košem zablokovala dveře sama. Na Sheenin obličej odsekla:

„No có!? Tak se půjdou vychcat jinam!“

Spokojená pak, že už nikdo za nimi nemůže se vyhoupla na bytelnou kamennou desku se zapuštěnými umyvadly a ukázala Sheeně, že je tady dost místa i pro ni. 

Sheena se zprvu kabonila, že takhle „se zašít“ nemyslela, ale konec konců to nebyla tak špatná varianta. Usadila se naproti Taně a měla na pohled své horké tělo v odrazu zrcadla, ve kterém zarudlá předloktí ještě připomínala, jak dalece umí zajít, když neví kudy kam. Vyčítala si to, ale v té chvíli ji nenapadlo nic lepšího.

Tana sledovala Sheenino provinilé prohlížení rukou.

„Fakt umíš být děsivá,“ řekla.

„Asi jo,“ uznala Sheena smutně.

„Ale máš koule! Já byla úplně v hajzlu,“ zaznělo od Tany obdivně.

Jenže tohle nebyl obdiv, u kterého by Sheena dokázala být pyšná.

„Hele a oni byli –“ začala Tana nato.

„Nějací kolem táty,“ řekla Sheena.

Nad tím se Tana vážně zamyslela.

„On jako dělá něco –“

„Nevím,“ nechtěla o tom Sheena mluvit.

„A ví o tom, že tu jsou?“ zajímala se Tana dál až nezvykle jemně.

Její upřímný zájem Sheenu otevřel. Dovolila si před Tanou propustit do své tváře více skleslosti: „Nevím.“

„A ví, že jsi tady ty?“ následovalo od Tany, ale to už Sheena zmlkla.

„Hm,“ broukla Tana, že je to taky odpověď.

Po krátké odmlce se optala: „A nechceš mu to jít zavolat, nebo něco?“

Sheena už nevěděla, jak nic neprozradit. Zavrtěla hlavou, že nechce.

„Ten na tebe asi taky dost sere,“ mručela Tana na její smutné mlčení. „Nechal tě v Hertisu, že jo?“

Sheena zpozorněla, kam tím míří.

„Bydlíš tam sama, že jo? Úplně. Nikdy s váma nebyl. Byla jsi akorát s mámou, jak dělá někoho důležitýho v paláci. A když umřela, tak tě tam prostě nechal,“ řekla Tana.

Nepotřebovala od Sheeny ani hlásku.

„No mně je to jasný,“ pokračovala. „Jsou takoví všichni. Kreténi důležití. Mají rodinu jenom na výstavku. Aby se mohli ukazovat, jací jsou borci. Ale pomalu neví, jak se jejich vlastní děcka jmenují,“ vrčela. „A víš, co to dělá? Prachy to dělají. Posraný prachy. Myslí si, že si s nima koupí všechno. Že si uplatíš děcko stádem koní,“ narážela Tana na sendorské poměry.

„Pan Elbrow –“ chtěla Sheena něco říci, však Tana ji nenechala.

„Elbrow je úplně stejný, vole! Ukazuje se akorát před tebou! Ale myslíš si, že na Elen nesere? Sere nadvakrát! A ona z toho pořád brečí. Furt kvůli němu někde bulí protože… protože prostě nikoho nemá! Nikdo tady nikoho nemá!“

Zlostně si oddychla.

„Víš co? Děcák je dobrej v tom, že tam je aspoň jasný, že tu pro tebe nikdo není. Aspoň to od nikoho nečekáš. Ale když máš rodiče, kteří tu mají být pro tebe a nejsou, tak je to úplně na hovno! Jen po tobě pořád něco chtějí, abys uměla tamto a stála takhle a odpovídala tohle a nemyslela sis, že něco, ale když potřebuješ… když je fakt potřebuješ… tak tady pro tebe nejsou. Dělaj, že tu seš pro ně ty, abys něco plnila. Že si tě udělali pro něco, abys nějak vypadala, něco si kvůli tobě o nich druzí nemysleli, abys byla ‚hodná‘, a když to neděláš…“ 

Naštvaná na chvíli utichla. 

„Je mi jedno, jakej je Elbrow dobrák, že si mě vzal. Není tady pro mě. Máma byla. Neměla nic, ale neměla jsem od ní seznam věcí, co musím dělat, aby byla se mnou spokojená. Měla mě ráda. Klidně bych s ní byla na ulici a žrala odpadky, kdyby byla naživu. Ale Elbrow… neumí být tady ani pro Elen, a to je fakt jeho. Říká o ní, jaký je to poklad, ale sere na ni. Všichni na ni totálně serou.“

Zadívala se do zdi a pustila se rozladěně do svých nehtů.

„Ale neříkej jí to,“ řekla do toho.

„Neřeknu,“ slíbila Sheena.

„Ji taky pořád někdo sleduje. Peeter právě říkal, že teď nějaká hovada chodí po Hertisu. Myslela jsem, že tam jsou kvůli nám. Takže oni tam jsou kvůli tobě?“

„Myslím, že ano,“ potvrdila Sheena.

„Hm… vypadají jako pěkní sráči… myslíš, že ti chtějí něco udělat?“

Sheena pokrčila rameny.

„Nebojíš se?“ zeptala se Tana posléze, ale pak pohlédla na její blednoucí ruce. „S tímhle asi ne.“

„Bojím se,“ odmítla Sheena, že by to měla nějak snazší. „Ale více se bojím, že… že někomu ublížím.“

„No to právě nesmíš!“

„Cože?“

„No tím spíše něco zapálíš, ne? Když se bojíš… To je v každém bojovém sportu, že se nemáš bát. Když se bojíš, to je pak raz dva někoho blbě skopat, že to nerozchodí… Je to úplně v prdeli, když to neřídíš.“

„To je,“ ztvrdila Sheena.

Obě poté vážně utichly a každá se v sobě probírala svým.

„Už ti nikdy neřeknu ‚sople‘, vole,“ řekla Tana po chvíli do ticha.

„Můžeš mi spíše neříkat ‚vole‘?“ zamračila se Sheena.

„Jasně…“ kývla. „Jasně. Já to tak nemyslím, to je jenom…“

„Nešvar,“ doplnila Sheena.

„Zlozvyk,“ znělo Taně lépe.

„To je synonymum,“ zabručela Sheena na to.

„Ne, je to to samý,“ opravila ji Tana.

AAA

Když se blížil závěr turnaje, děvčata vyklouzla z toalet a rozhlédla se pozorně po okolí. Po podezřelých mužích nebylo památky zde ani jinde. Jako by se vzduch v celé budově pročistil. Ani jedna tedy příliš neřešila, proč tomu tak je, a pelášily spolu přes vestibul do lóže.

Před ní však Sheena zastavila. Uvědomila si, že vevnitř čeká Peeter, který bude mít jistě spousty otázek. Už by mu nemohla říct, že neví, proti komu bude hrát. Poslala proto do lóže Tanu samotnou a nezáviděla jí, že si pana Zoela vyslechne za obě. Na druhou stranu s ním Tana měla asi mnohem lepší vztah, než by si kdokoliv pomyslel, takže si nemusela dělat starosti, že by to nezvládla.

„Hele a pořádně přismaž té bleskové nádheře prdel!“ řekla Tana.

Sheeně na povzbuzení ťukla lehce pěstí do ramene. „Budu hlídat Peetera, aby se tam z tebe neskácel.“ Mrkla ještě a zmizela v lóži.

Sheena dobrou minutu před lóží jen stála a navracely se k ní obavy z připomenutí, s kým do arény půjde. Její opatrná povaha probublávala na povrch i přes Sorininu snahu všechno zlehčit. Pamatovala si Ninin souboj. Tedy alespoň ten kousek, který sledovala nalepená na oplocení. 

Nininy rány nebyly žádným pohlazením. Nina byla šampionka, jak se patří. Předurčena svému postu gerota, ať Sorin tvrdila cokoliv. Nebrala by ji na lehkou váhu, mohla by lecčím překvapit. Stavěla se tady odmala proti zkušeným a brousila si postupně svou sochu slávy. Oproti tomu Sheena měla za sebou jenom dva zápasy a v obou musela Sorin zasáhnout napřímo, aby z nich vyšly vůbec vcelku. Nevěřila svému propojení se Sorin natolik, aby přednesla její sílu v plné parádě.

‚Počkej, počkej, o jakém propojení to přemýšlíš, na něčem jsme se snad domluvily,‘ nelíbilo se Sorin, k čemu se Sheena ubírá. ‚Slíbilas mi plnou kontrolu.‘

Sheena si ale nebyla s blížícím se zápasem už tak jistá.

‚Já nevím, Sorin, třeba Nina o ničem neví. Mám o ni strach, možná… Možná není nejlepší nápad zastrašit strážné zrovna takhle. Ten Nositel, kterého proti nám poslali, za to přece nemůže.‘

‚Mluvíš, jako bych ji měla popravit. Řekla jsem ti, že nikomu neublížím!‘

‚To mi můžeš zaručit?‘

‚No… můžu ti zaručit, že… přežije,‘ rozmýšlela Sorin.

‚Sorin!‘

‚To je moje nejvyšší nabídka. Nevím, co na mě vytáhne, možná ji budu muset trochu… připálit. Ale budu se mírnit… pravděpodobně.‘

‚To jsme si nedomluvily,‘ zamítla Sheena a vydala se za Lin-Chuem, aby zápas odvolala.

‚A co čekáš, že tam tak budu dělat?! Jak chceš ukázat, co v nás je, když nikomu neseškvařím ani vlásek? Myslíš si, že tam někdo jde s tím, že ho bude protivník šetřit?!‘

‚Nejde tam s tím, že na něm nejlepší Levan na světě bude demonstrovat svou sílu, Sorin! Jde tam s tím, že je to hra!‘

‚Hra s hodně žhavými sirkami, Sheeno. Ty jsi nezažila nic z turnajů, co tu kdy probíhaly. Opravdu mě už nebaví ta tvoje věčně stažená zadnice. Zase ze sebe děláš moralistku. Ale jestli chceš, aby se od tebe někdo držel dál, musíš občas ukázat, co dovedeš. Což jsi v té chodbě ostatně pochopila sama, že?‘

‚Na nikoho jsem to nepoužila,‘ hájila se Sheena.

‚A co kdyby neodešli tak rychle? Co kdyby tě nebrali vážně a spoléhali se na to, že jsi hodná holčička? Musela bys přitvrdit. Někdo by musel přijít k úrazu.‘

‚Já… já nevím,‘ přiznala Sheena.

‚S tím tvým neubližováním je to na štíru.‘ shrnula Sorin. ‚Ještě se bojíš. Nevěříš si. Já to chápu. Ale bojíš se, protože neznáš své schopnosti. Nechtěla jsi mě poznat. Neznáš své limity. A souhlasím s tebou. Kdybys tam šla ty, mohl by někdo skončit špatně. Ale ty tam nepůjdeš.‘

Sheena znovu vše promýšlela. Uznala, že na těch slovech něco bude. Jenže představa, že Sorin dá do rukou úplně všechno, ji svírala pochopitelnými obavami. Nebylo tomu dlouho, co se Sorin nebyly tak zadobře.

‚Chci být u toho…‘ přála si.

‚Nemůžeš. Musíš mi věřit. Nechci tě při tom. Vůbec. Jestli budeš byť jen přihlížet, budeš se mi snažit do rozhodnutí zasahovat a teprve to, Sheeno, je nebezpečné… Tvůj strach je nebezpečný. To, že se bojíš, mi může všechno zkazit. Ta tvoje opatrnost a nerozhodnost by mi rozvracela veškeré soustředění. Nechci tě ani slyšet. Jestli chceš, abych skutečně nikomu neublížila a měla jistotu v tom, co dělám… ustoupíš mi až do nevědomí.‘

‚Ale to nebudu vědět, co tam děláš.‘

‚Ano. Pro naše bezpečí. Vyhraju ten souboj a potom tě přitáhnu zase do vědomí. Slibuji ti, že se nikomu nic vážného nestane a hned po zápase budeš mít své tělo zpátky. Popovídám ti pak, jak úžasné jsme byly. Dohodnuty?‘

Sheeně se svíralo u srdce. Neměla na výběr moc možností. Rozuměla, že její nátura by mohla zasáhnout v nesprávnou dobu, ale předat natolik tělo svému Levanovi by znamenalo si nic nepamatovat, za nic neručit. Vyžadovalo to vyškrábat ze všech koutů své duše každou špetku důvěry, kterou k Sorin měla.

Sheena, pomalu přichystaná se Sorin podvolit, vstoupila do hlediště poroty. I když už svůj zápas odvolat nechtěla, nezastavila a vešla dovnitř. Až za dveřmi si uvědomila, že sem vlastně jít nemusí, ale na to už bylo pozdě. Ocitla se v tichu, udivená prázdným stolem a židlemi.  Za oknem viděla diváky, jak se po posledním zápase zvedají a odcházejí z tribun.

„Je konec,“ šeptla nevěřícně pro sebe.

Vtom ucítila někoho za sebou a prudce sebou trhla. Nebyla zde sama. V koutě tu stál Lin-Chu. Klidně a vytrvale ji očekával.

„Přišla jsi svůj zápas zrušit,“ oznámil, proč se hlediště vyklízí.

„Ale já…“ zahleděla se Sheena na řídnoucí osazenstvo. 

„Já si to rozmyslela,“ řekla.

„A co?“ zeptal se Lin.

Sheena pochopila, že zaznamenal její vnitřní rozhovor se Sorin. 

„Budu bojovat.“

„Ty?“ pozvednul Lin obočí a čekal. 

Pro Sheenu bylo těžké odpovědět. 

„Kdo půjde bojovat, Sheeno Taris?“

Sheena se zadívala na bojiště, kde vymetali spečený písek z posledního souboje. Byl taky s ohnivým Nositelem. Vybavila si díky tomu ještě živěji, jak tam tehdy stála a jak těžké pro ni bylo udržet se na nohou. Jak se přela se Sorin o všechno a dohromady nezvládly nic. Nakonec bylo tak zle, že se zoufalstvím k Sorin schoulila jako dítě k mámě a Sorin se postarala o výsledek.

Sheena teď viděla naprosto jasně, jakou překážkou při boji sama je.

„Ona,“ odpověděla tedy Linovi.

Lin-Chu jemně pokývl a přistoupil k Sheeně blíže: 

„Pak je dobře, že se nikdo dívat nebude, není to tak?“

Sheena napětím skoro nedýchala a vycítila z Lin-Chua, že má průběh zápasu již před očima. Jak nebezpečný asi dle něj bude, že nechal odejít všechny diváky.

„Až na ty,“ vstoupil opět Lin-Chu do ticha, „jež to vidět… mají. Abys byla ušetřena přesunu do Derigotu.“

Od Sheeny k němu dolehl těžký výdech. Ve své mysli se již oddávala Sorin a bylo to mnohem snazší v jeho přítomnosti. Po tváři jí přitom stekla slza. Neměla o svém učiteli nikdy pochybovat. Určitě by nedopustil, aby udělala nějakou chybu. Naplňoval ji důvěrou. Vedle něj si byla jistá, že má jeho nezměrnou ochranu stále při sobě.

„Můžete mi aspoň říct, že se Nině nic nestane?“ zašeptala již částečně omámena procesem, kterým procházela, když předávala Sorin kontrolu.

„Stane se jí to, co si připustí,“ zašeptal jí Lin nazpátek a jeho pohled se stával hypnotickým. Pomáhal s ním Sheeně dostat se do nevědomí.

„Vy to víte…“ prosila Sheena tence o kousek ze své budoucnosti.

„Budoucnost není napsaná kniha,“ řekl na její poslední myšlenky.

„Mění se,“ dokončila Sheena za něj.

Lehce se zamračila, odkud tu větu jen zná. Nic víc už ale ve vědomí nestihla. Jeho rty se slily v černotu a jeho věta ji vtáhla až do vzpomínky na Nejvyšší kněžku.

To už její oči ve stejném okamžiku naplno ožily a zachvácena silnou zlobou na Lin-Chua vykřikla: „TY IDIOTE!“

Naprosto rozlícena se na něj rozštěkala.

„Teď tě poznala! Ty tvoje věčné sračky o napsané knize! Neumíš –“

„DOST!“ zarazil ji Lin-Chu tvrdě. Nepatrně poodstoupil, a i když se snažil tvářit vyrovnaně, nervózněl z rozohnění, které se jí vlilo do celého těla a chystalo se projevit.

„Nebudu po tobě uklízet tenhle bordel!“ křičela dál a nezajímalo ji, jestli teď vzteky udělá z téhle místnosti hromádku popele.

„SORIN!“ uchopil jí rameno a v sevření na ni působil svými silami. „Nenuť mě tě zklidnit!“

Jeho varování se začínajícím hněvem ji trochu usměrnilo. Přemohla se a zmlkla, avšak ohnila v sobě dál. Emocemi se dmula, jako by měla každou chvílí vybuchnout. Nespouštěla z něj odmítavý pohled, ale bylo znát, že přísnost, ze které neustoupil, je pro ni přesvědčivá.

Když poznal, že se již ovládá, poručil jí: „Vymaž to.“

„Nejde to!“

„Soustřeď se!“ přišla mu stále nerozvážná. „Musíš –“

„Já vím, co mám dělat! NEJDE TO! Prostě to nejde!!!“ křičela.

 Vrátila se tím ke svému plamennému projevu, avšak tentokrát Lin v jejím křiku rozpoznal tu snaživou marnost a uvěřil jí. 

V zamyšlení hlesl: „Jak…“

„Je to zkurvený derit, který měl čtyři roky vlastního života, jak asi?!“ spustila na něj. „To ti nedošlo, že?! Ona žije! Nestihla dozrát, ale nemůžu ji potlačit! Nemůžu ji takhle převzít! Ne napořád! Dokud je přesvědčená, že má tady své místo, tak nemám šanci!“

Lin-Chu přešel do hloubavého zamračení. Uvědomil si pozdě některé souvislosti. Ale také nepočítal s tím, že Sorin udělá takovou chybu a spojí se se špatným člověkem, kterého na převzetí nepřipravoval. Situace vyžadovala velkou improvizaci a nebyl čas na to si něco vyčítat.

O svůj velký dar se ale právě teď opřít nemohl. Pro jeho poslední zásahy byla hmota v jeho vizích příliš nejasná a neviděl uspokojivě daleko. Svou bezradnost tak přenesl i na Sorin. Stáli naproti sobě a čekali, co od druhého přijde. Zůstávali však v obležení nic neříkající tichosti.

„Uklidni se,“ zopakoval Lin, co považoval za důležité. „Kara je blízko, ucítí tě. Zůstaň soustředěná, nemáme už moc času.“

„To je mi k ničemu, když mi překáží tenhle fracek,“ máchla Sorin rukama ukazujíce Sheenino tělo.

Lin přikývl: „Musíme ji zlomit. Potom tě pustí.“

„Ale potřebuji něco silného! Nějaké plakání tatínkovi, že nechce do Derigotu si příště nechej! To mi dalo sotva prostor!“

„Něco vymyslím,“ ujišťoval. „Ty se vrať ke svému úkolu. Je důležitější než Sheena. Možná bys mohla využít toho, že je stále vědomá.“

„A co si myslíš, že asi tak celou dobu dělám?! Ale teď, když je Taris pryč, není se čeho chytit. Mario Ward není takový idiot, nenechá se Sheenou utáhnout.“

„Taris je tady,“ řekl do toho Lin, čímž Sorin zaujal. „Je v budově. Chce s Sheenou mluvit, ale nesmíme dovolit, aby se setkali. Ještě ne. Zařídím to, dostanu ho odsud. Ty se soustřeď na zápas. Jen na zápas! Viděl jsem toho kluka, ani nad tím nepřemýšlej! Zbav se ho, okamžitě! Nebo to udělám já. Pojednou nebuď úplně neschopná. Máme poslední pokus, další bychom nemuseli stihnout. Musíš to udělat s Sheenou. V jejím těle.“

Spatřil, jak se Sorin protiví. Zesílil hlas: „Rozumělas?!“

Sorin si ponechala několik vteřin vzdoru, po kterých se stejně podvolila jeho nařízení: „Dobře…“

Lin-Chu spokojen pokračoval: 

„Soustřeď se! Pořád se necháváš rozptylovat. Teď si to ale nemůžeme dovolit! Teď pro tebe existuje jenom jedna věc, je ti to jasné?! Já zařídím to ostatní.“

Sorin s nuceným podřízením kývla.

„Jakmile se Taris vrátí, pokračuj v tom, co jsi začala, ale dej si na něj pozor. Má u sebe thenum, malou ampulku od Kary. Bude někde v jeho kanceláři. Najdi to a zbav se toho, než to na tebe použije. Nepotřebujeme žádné komplikace.“

Opět se mu dostalo stejného souhlasu.

„Dokážeš z ní vymazat aspoň něco?“ optal se nakonec.

„Všechno, až na tu tvou debilní knižní větu,“ odpověděla kysele.

„Dobře. S tím si taky poradíš,“ uzavřel. „Teď běž a postarej se o Ninu. Zab ji, může být nebezpečná. Ví toho hodně o Rhewim, chodí se Kary vyptávat. Chce se do toho plést, ale teď nemáme čas hrát si s hrdiny. Vyřiď to s ní rychle.“

Sorin si připraveně oddychla a chtěla odejít, ale Lin ji ještě zastavil:

„Sono!“

Chytil ji necitelně za bradu a přitáhl k sobě, aby se mu dívala do očí.

„Příště budeme mluvit, až řeknu já,“ určil nekompromisně.

Počkal si, dokud se v ní nezlomily poslední protesty, a až pak ji pustil.

Mračila se na něj zlostně, že takové zacházení se sebou bytostně nenávidí. Ale neodvážila se už říct ani slovo. Cosi v ní, podléhající jeho vůli, ji vyprovodilo z místnosti.

Za ní se už s volným nádechem rozutíkala k bráně bojiště. Minula davy odcházející skrz halu ven, kde se odehrával závěrečný program, a zamířila do tunelu k srdci arény. Na jeho konci pod bodovými světly vyčkávala, až se masivní brána otevře.

Ze setkání s Lin-Chuem si přitom podrážděně promíjela dlaně. Nebyla si jistá, nakolik se mu chce ještě podřizovat. Ten otlak na bradě ji pálil více, než si chtěla přiznat.

„Sheeno?“ uslyšela za sebou Peetera. 

Doběhl sem s něčím, z čeho byl znatelně nesvůj. 

„Tana mi řekla, že ti vybrali Ninu,“ řekl s velkou starostí. „Já… já… chtěl jsem ti jen říct… popřát… víš…“

Čekal, co Sheena na to, ale ta ho sledovala, jako by neřekl vůbec nic.

„Chtěl jsem ti jen říct že… že jsi mnohem lepší Nositel, mnohem lepší! Úplně ten nejlepší…“ přidal.

Sorin pochopila, že mu Tana prozradila všechno o Sheeniných pochybách. Roztomile tady přešlapoval a už nevěděl, jak vyjádřit, že v jeho očích se nemůže s úžasnou ohnivou deritkou nikdo měřit. Mrzelo ho, co všechno podle Tany prý navykládal, jenže netušil, jak ve své nesmělosti uvést věci na pravou míru.

Na ustrnulé Sheenině tváři zahlédl předzvěst úsměvu. Byl zvláštní. Nikdy takový na Sheeně neviděl a nevěděl, co znamená. Nebyl přátelský a ani nebyla polichocena. Nerozuměl jejímu vzezření. I ty oči měla, jako by patřily úplně jinému člověku. Ještě více znejistil, když na ní nic nepoznával.

Sorin k Peeterovi přistoupila a zaujatě se zblízka zahleděla do jeho sladkých mentolek. Viděla, jak ani nedutá a rozmýšlela, zda splní Linův příkaz. Měl totiž o Peeterovi v jistém smyslu pravdu. Jeho zvědavost a všímavost by ji také mohla ohrozit. Motá se kolem Sheeny každý den a může na ní oči nechat. Měla by se ho zbavit, aby nepřekážel. Těžko by se před ním něco skrylo.

Avšak překážel spíše Linovi než jí. Udělala by to jenom pro jeho spokojenost. A na to byl Peeter pro Sorin příliš rozkošný. Byla by ho škoda. Ta jeho odevzdanost ji bavila. Nevěřila, že by při své povaze a inteligenci splodil cokoliv, co by jí překazilo plány. Naopak by si mohla na své cestě s ním v budoucnu užít nějaký ten rozptyl, když už se Sheeně zamlouvá. Na své přítulné mazlíčky nebyla nikdy tak přísná jako na ostatní. Možná by ho mohla tady rozechvělého z její blízkosti rovnou políbit a posunout tak Sheenin život k něčemu zajímavějšímu než je čtení knih.

Usmála se přitom a přehodila Peeterovi jeho rozevláté vlasy na jednu stranu. Musela se povytáhnout na špičky, aby mu dosáhla na temeno, a Peeter z toho vzrušením zatrnul, že by se jeho platonická láska skutečně odhodlala k něčemu ještě bližšímu.

Než se však Sorin stačila ke svému polibku dostat, zahlédla za Peeterem někoho ve vzdáleném přítmí tunelu a úsměv jí opadl. Navrátily se jí do hlavy všechny povinnosti, s nimiž si musela tyhle libůstky nechat napotom. Mechanismus brány se navíc rozpohyboval a do tunelu začalo pronikat světlo z bojiště. Před ním neznámý přihlížející prchl tak rychle, že ani Peeter nepostřehl, o koho se jednalo.

„Je to úplně poslední zápas,“ ozvalo se posléze od ní.

Zahleděla se do arény a Peeter tiše potvrdil: „Jo.“

Na to se pousmála: „Takže tu arénu už nikdo potřebovat nebude…“

Peeterovi se zatajil dech, jakým způsobem to řekla.

„Chystáš něco velkého?“ chtěl vědět.

„Měl bys raději běžet, ať o nic nepřijdeš,“ hodila na něj poslední sebejistý úsměv a vykročila vstříc velkému očekávání.

  • Návrat Gerota
  • Číst druhý díl