Dětský domov, Hertis
V zadní části dětského domova mezi odpadními kontejnery a správcovskou budovou se nacházel zapadlý koutek, který Peeter vždy znal jako ten „jejich“. Bylo to prašné místo, na kterém se scházela Maxova parta a kam vychovatelé nikdy nechodili. Dříve sloužilo ke skladování zimního posypu, který se později přemístil a nevyužitý prostor se stal brzy útočištěm všem dětským i pubertálním neřestem.
Peeter zde často trávil čas mezi nejbližšími. Pohyboval se mezi nimi od raného dětství a velice přilnul ke každému členovi, přestože sám byl vedle nich podivnou ovcí. Vlastně se vůbec ke svým přátelům nehodil. Byl nejmladší a na lumpárny měl příliš křehkou povahu. Děti jako on byly spíše terčem této skupinky. Důvod, proč v hloučku kolem výrazného Maxe Vehlera mohl setrvat, byl právě Max samotný. Vyrůstal s ním na pokoji a Max jej přijal za mladšího sourozence. Ač Peetera rád trápil, nedal na svého malého brášku dopustit. Měl Peetera pořád při sobě a nikdo jiný, ani Rany, neměl tak bezpodmínečné Maxovo přátelství.
A Peeter se u Maxe držel vždy rád. Max byl ten starší, větší, silnější, chytřejší, odvážnější a jistější. Ten, díky kterému se v domově měl lépe. Ten, díky kterému se nemusel bát, že mu někdo nabančí.
A taky měl díky němu vždy společnost. Jako dnes, když v zašívárně u kotelny seděl na ledovém víku starého plechového zásobníku a pozoroval Nell, která si při čekání dávala cigaretu. Byli zde sami a Nell neměla náladu si povídat. Zamyšlena sledovala schody do jídelny, kdy se Max objeví. Opírala se o zeď s jednou rukou založenou, ve svetru a sedřených džínových šortkách rozechvěle přešlapovala patami. Třela tím o sebe holé nožky, jak jí byla zima. Pokud nebylo venku alespoň metr sněhu, nic ji nedostalo do tepláků. Tvrdila, že v nich není hezká.
Peeter těmhle řečem nerozuměl. Neuměl si představit, že by Nell někdy nebyla hezká. Byla nejhezčí holkou, co zná. I když byla nepříjemná, i když křičela, nedalo se na ni nekoukat jako na půvabný obrázek. A jak roky plynuly, z jejího půvabu se stala uhrančivá krása mnohem zralejšího vzezření, než byla skutečnost. Toho si byla Nell moc dobře vědoma a podmaňovala si tím ráda okolí. Nemusela ani chtít, stačilo vedle ní být a hypnózu nevyrušil ani nepříjemný chlad, který Peetera kousal do hýždí. Myslel sice na to, že se Sheena dnes neobjevila v parku, ale myšlenky mu odbíhaly, když Nell sevřela do svých líbezných rtů cigaretu a se smutným zamyšlením vyfoukla dým.
Cítil se nesvůj, když byl s Nell sám. Měli se rádi ve stejném sourozeneckém duchu jako s Maxem, ale od posledních narozenin, kdy ho vzala večer právě sem a učila ho líbat, vzpomínal pokaždé, když ji takhle viděl. Nedokázal dostat z hlavy, jak mu držela hořící tváře a jak božsky voněla. Byl jen rád, že byla tma a neviděla, jak se studem propadá do země. Nebyl jediný z party, kdo od ní dostal takový dáreček, ale pro něj byl vskutku nečekaný. A úžasný.
…
Nell postřehla Peeterovo okukování a se zájmem k němu přistoupila.
„Copak, medvídku?“ prohrábla mu s úsměvem vlasy. „Ty ses zase dneska nečesal, viď?“
„To je dobré,“ hlesl a nechal se jemně drbat na hlavě jako mazlík. Přesně takhle se k němu Nell vždy měla. S láskou a starostlivou péčí, jako by byl její zvířátko.
„Nemáš to ani dlouhé ani krátké,“ šklebila se, „ostříhám ti to.“
„To je dobré,“ zopakoval.
Nelibě vydýchla a ještě mu ponechala za krkem svou dlaň.
„Max říkal, že jsi zamilovaný,“ popíchla ho a bavila se tím, jak kysele se na Maxův výklad zatvářil. „Řekneš mi, kdo to je?“
„Nejsem zamilovaný.“
Nell přimhouřila oči. Moc mu nevěřila. Peeter byl smutný a nebylo zvykem, aby něco tak vážně v sobě řešil.
„Je to ta snobka Elbrow? Říkala jsem ti, aby ses s ní tolik nebavil. Má prachy, ale jinak na ní nic není. Je to nudná puritánka, která tě potřebuje akorát do tanečních.“
„Elen je fajn,“ bránil Peeter kamarádku, „jen nerada s někým mluví.“
„Takže se ti líbí?“
„Nikdo se mi nelíbí! Nejsem zamilovaný!“
„Dobře,“ pronesla, ale bylo vidět, že ji nepřesvědčil.
A její tušení bylo správné, jenže Peeter věděl, jak je Nell na Sheenu alergická. Normálně by se Nell svěřil, na koho pořád myslí, ale rozhádat si ji nechtěl. Také proto ani Max neřekl Nell žádné podrobnosti. Nell byla ráda, že Sheena zmizela ze školy.
…
Naštěstí další otázky byly pasé se zvukem bot na kovových schodech jídelny. Nell se naklonila přes roh, a hned co spatřila Maxe, jak jí naštván naznačuje, že počká za kotelnou, pohodila zbytek cigarety a pohladila
Peetera po tváři.
„Hlídej, medvídku,“ řekla mu a vyrazila za Maxem.
Doběhla Maxe se svíravým pocitem v břiše, ale zvládla se překonat. S roztomilým koukáním Maxe políbila jako nic a pak nechápavě na jeho nabroušení pozvedla obočí.
„Kde jsi včera byla?!“ začal Max zostra. Jejímu divadýlku nevěřil.
„Na pokoji,“ krčila rameny.
„Ne, tam jsem byl já!“ vypálil.
Viděl, že se Nell snaží si něco vymyslet, tak pokračoval: „Říkala jsi, že ti není dobře! Že holky budou u Bramher chystat výzdobu a ty si jdeš lehnout! Tak k vám přelezu okno a najdu tam jenom Hanu, která vůbec neví, kde seš! Nemohl jsem ani zpátky, dokud ten debil se smetákem nezalezl! Takže místo šukání jsem kvůli tobě do deseti musel poslouchat ty její píčoviny o Ranym, než sklapla a usla!“
„Byla jsem na ošetřovně,“ hájila se Nell vážně. Vyhoupla se na kontejner s popelem a letmým pohledem se ujistila, že Peeter pořád dohlíží na jídelnu. Ten v dáli oddaně pod sebou vyšoupával dolík. „Bylo mi špatně, Haně jsem to neřekla. Nemusí vědět o každé šavli, kterou hodím.“
Max si Nell přísně prohlédl. Byl si jistý, že mu zapírá, protože byla u Valena, vychovatele, který měl blízko k ředitelce. Měl také blízko k hezkým dívkám, jež měly brzy domov opustit. Jeho neprokazatelné šmírování a milé řeči k Nell Max nemohl vystát.
Max přistoupil blíže: „Odkud máš ten svetr? To ti dal on?“
Nell zasykla a odvrátila tvář.
„Jen jsme si povídali,“ řekla po chvíli, „vyprávěl mi o službě v Yutu.“
„Mmm,“ vařila se v Maxovi krev.
„Je zábavný,“ dodala nevinně.
Přitáhla si Maxe k sobě za bundu. Rozepla ji a obtočila ruce kolem jeho horkého pasu.
„Chyběl jsi mi,“ vzdychla přitulená.
„Přestaň s tím. Je to sráč, něco ti udělá,“ nedovolil jí změnit téma.
„A pak nechoď za mnou.“
Nell ale ignorovala, co říká.
„Chyběl jsi mi,“ zopakovala tiše a upřela na něj své krásné oči. Byla to jejich věta, kterou si říkali na znamení.
„Ale já pro tebe žádný svetr nemám,“ mručel.
„Nech toho,“ prosila.
„Tys mi chyběla včera,“ uzavřel Max diskusi.
Chtěl se vzdálit, ale Nell ho chytila.
„Kvůli svetru?!“ vyjekla a slízla si jeho pohled, že je snad úplně blbá. Stáhla Maxe i přes protesty zpět k tělu a položila jeho dlaně na svá ramena. „Ale vždyť…“ vedla dlaně dolů na ňadra, „je krásný, ne?“
Max strnule mlčel. Bojoval se svým vztekem, zatímco mu Nell se svádivým úsměvem držela ruce své na hrudi. Věděla moc dobře, že nebude trvat dlouho, než je tam sám nechá.
„Nechoď pak za mnou,“ připomenul ještě Max nesouhlas, který se mu v touze rychle vytrácel. Pak zkontroloval, zdali na druhé straně Peeter pořád hlídá a všímá si svého, než se na všechno vykašlal a rozepnul Nell zip u kraťásků.
AAA
Ve stejný čas, na konci roku 391, zbývalo odsouzené Sheeně jen několik posledních dní na svobodě, a aniž by to tušila, trávila je stroze. S návštěvou Maria omezila vysedávání na lavičce, při kterém ztrácela zdravý rozum a pokusila se navrátit k běžným činnostem. Zabalila do krabic máminy věci z nemocnice a plánovala se nastěhovat zpět do Kity.
Měla naspěch. Během zimní triády byl Hertis vždy zavalen sněhem a mráz byl zde pichlavější než u Severních ostrovů. Nechtěla tímto podnebím Sorin dráždit, nikdy s ní sníh nezažila a sama si z jednoho krátkého výletu do hor, když jí byly tři, pamatovala pramálo. Sorin přitom stále chtěla do pouště, ale Sheena doufala, že subtropická Kita bude stačit. Přestože by byly Derigotu přímo pod nosem, Kita byla Sheeně domovem.
…
Po pár dnech proto Sheena zavolala pyšně strýci svůj pokrok. Slíbil, že odpoledne přijede a do Kity ji doprovodí.
V očekávání jeho příchodu tak naposledy vyrazila k lavičce, aby se s ní rozloučila. Jaké překvapení však na ni v parku čekalo, když k lavičce dorazila – byla drze obsazená! Nějaký kluk na ní seděl, přímo na její straně, a ještě otrhával lístky z přilehlého keře stejně jako vždycky ona.
Sheena zůstala stát v půli cesty a zaražena zírala, co teď. Jiná volná lavička rozhodně nebyla přípustná. S velkým sebepřekonáním tedy vyřešila situaci tím, že se posadila na opačný okraj té „své“ a pořádně se přitiskla k bočnímu opěradlu, aby byla od narušitele co nejdále. Zadívala se na řeku a pokoušela se uvolnit, ale jeho přítomnost nadále kazila veškeré pohodlí.
A aby toho neměla málo, do rozjímání jí brzy vskočil i hlas bláznivé žebračky posedávající na mostě. Otrávená Sheena si myslela, že pokřik patřil jako obvykle jí. Žebračka nadávala Sheeně běžně. Jaké další překvapení tak u ní nastalo, když chlapec vedle ožil a na žebračku zamával.
„Dobré odpoledne, paní Molny!“ zvolal na ni srdečně.
„Tome, Tome!“ rozhazovala žebračka rukama, jako by ho chtěla na dálku obejmout. „Neno, nevíš, kde je můj Neno?! Chlapeček maličký, zase někam zaběhl! Neviděl jsi ho, Tome?“
„Nebojte se, paní Molny, je tam u obchodu, hraje si. Až půjdu domů, pošlu ho sem.“
„Hóódný kluk jsi, Tome, vždycky tak hodný,“ usmála se žebračka spokojeně. Uklidněna se opřela o dřevěná prkna a vesele, s nohama ponořenýma ve studené vodě, kopala do říčních vln.
Sheena sledovala, jak si stařena ještě něco brouká, a pak jí to nedalo.
„Kdo je Neno?“ promluvila na kluka.
„Její štěně,“ odpověděl, ale nechal svůj zrak nesměle na řece.
„Ona nemá žádné štěně,“ byla si Sheena jistá.
Na chlapcově tváři se vykreslil úsměv: „No právě.“
Sheena se zamračila. Pomyslela si, že je tohle město snad na hlavu úplně celé. Dobře, že dnes odjíždí, už se nemohla strýce dočkat.
…
A k jejímu štěstí se s tou myšlenkou Mario v parku i brzy objevil.
„Strejdo!“ rozzářila se.
Klučina vedle Sheeny zbystřil také. Jakmile však příchozího muže poznal, vykulil bojácně oči.
„Dobrý den, mladíku,“ oslovil Mario Sheeninu společnost nezvykle přísně. Tak si hocha přitom ostře měřil, že z lavičky vyskočil.
„Dobrý… dobrý den, pane.“
Na více se nezmohl. Pod Mariovým pohledem nejistě škrtil okraj své bundy a bez dalších slov zmizel.
Mario se na chlapcův úprk rozchichotal a k Sheeně si přisedl.
„Nóóó… tak já se na pár dní vzdálím a ty si hned za mě najdeš mladší náhradu.“
„Vůbec ho neznám,“ potřásla Sheena hlavou a nechala se strýcem políbit. Poté se vrátila očima k chlapci a sledovala, jak vbíhá do budovy přes cestu. „Vidím ho poprvé. Je to nějaký Tom.“
„Hmm, nějaký Tom,“ bručel Mario žárlivě a Sheena se kabonila, aby si tyhle legrácky nechal. „Těch Tomů ještě bude, to abych si začal zvykat.“
„No, to určitě,“ odfrkla Sheena a strýce pohladila. „Ty jsi můj jediný Tom, strejdo. A tady máš mámin jablečný koláč, jak jsi chtěl. Je ještě teplý,“ vytáhla z vnitřní kapsy kabátku papírový pytlík.
„Ooo, výborný,“ převzal si ho.
„Taky jsem si dala. I jsem včera večeřela. A uklidila celý byt, nakoupila, vyprala, přichystala krabice,“ hlásila a Mario spokojeně pokyvoval.
„Vypadáš lépe,“ řekl a pošimral Sheenu na líčku. Konečně se usmála.
„Zvládnu to doma sama, strejdo. Starala jsem se o dům i o mámu, když nemohla. Zvládnu se postarat sama o sebe.“
„Já vím,“ vzdychl, „jsi šikovná. Dospěla jsi nám rychle.“
V následujícím tichu Sheena očekávala, že strýc odvolá svůj záměr míchat do stěhování otce, jak avizoval v telefonu. Dlouho však jen zamyšleně mlčel a vůbec nic neříkal.
„Zítra je poslední školní den. Nechceš se tam jít ještě podívat?“ začal, jako by věděl, na co Sheena čeká, a schválně téma přecházel.
„Ne, nechci, chci vyrazit do Kity už dnes,“ odpověděla netrpělivě. „Vždyť… vždyť tu máš ty stěhováky ne?“ pohlédla na konec parku, ale skrz stromy se nedalo říci, jestli před domem někdo stojí.
„Promiň, sluníčko, nemám. Pomůžu ti, jen dnes řeším něco jinýho. Přijel jsem za tebou, protože bych potřeboval pomoc já. Ale,“ utišil se, „ne tady. Můžeme jít támhle? Čeká nás tam auto, ve kterém budeme mít soukromí.“
…
Mezitím v dětském domově sledoval Max z výšky třetího patra zaparkované vládní vozy. Bavil se uniformovanými řidiči, kteří venku rychle zanechali lelků, když měli Maria s Sheenou před sebou. Jeden z nich již pokorně otvíral dveře.
„Viděl jsem Maria Warda!“ vrazil do pokojíku Peeter celý u vytržení.
„Nekecej,“ zabručel Max ironicky od okna.
„Sheena mu říká ‚strejdo‘,“ pokračoval. „A je větší než v televizi!“
„Jo a nakope ti prdel, jestli na Sheenu šáhneš. I kdyby jenom ve snu,“ smál se Max na Peetra jako na posránka. „Buď rád, že jsi neviděl naživo jejího fotra. Brácho, řeknu ti, ten chlap se tváří jak masový vrah. Bude to pěkný magor. Byl včera před školou a díval se furt na mě. Hele, normálně jsem měl pocit, že ví, i co jsem ráno vysral.“
Peeter napjat polkl. I když Max svůj zážitek barvil, viděl, že nekecá.
„A fakticky to byl on?“
„Ne asi.“
„Jak to?“
„Neříkej, že ty bys nepoznal Taye Tarise, debile,“ plácl Max Peetera do čela. „Stál prostě před školou. Nevím proč, asi čekal na Sheenu. Za ním bych pro požehnání fakt nechodil. Vyser se na ni, ti říkám. Nelez za ní! Ještě tě nechají nějak… zmizet. Sis nevšim, jací chlapi se tu poslední dobou kolem parku motaj? Je to, kurva, divný.“
Na to se Peeter sklesle posadil na postel a s představou, že by to vzdal, měl na krajíčku.
„Stejně si tě nepamatuje,“ mávl Max nad tím rukou a myšlená útěcha mu pochopitelně nevyšla.
„To není pravda,“ fňuknul Peeter tence. „Dala mi pro tebe úkol. Mluvila se mnou, ví, že mám její sběratelskou kartu!“
„Hlavně nebreč, vole!“ nemohl Max tohle kňourání poslouchat. „Tak si za ní běž, no, ale jako chlap, prosím tě! Nebo se modli, ať je na holky. Na ubrečený nány jako seš ty.“
Sedl si k Peeterovi a kroutil nad ním hlavou: „Měl jsem tě víc mlátit.“
AAA
Další den, Areneánský palác, Kita
Hned k ránu se Mario dostavil za Tayem, aby se domluvili před posledním letošním zasedáním vládní rady. Tayův tajně připravovaný návrh dostal již v letadle během noční cesty z Hertisu a byla to další věc, která přispěla k tomu, aby se vůbec nevyspal. Unavený a naprosto rozladěný se objevil v jeho kanceláři.
„Ne!“ štěkl rovnou do Tayovy strnulé tváře. „Ani náhodou! To už ti úplně hráblo?!!!“
„Máš snad něco lepšího?“ zeptal se Tay s klidem.
„Nemůžem osamostatnit Derigot! Tohle… neprojde!“
„Projde,“ ujišťoval Tay, „už jsem mluvil s Cabrisem i Noreanem. Budeme mít většinu.“ Zadíval se na Maria: „Pokud to neposereš.“
Mario nevěřícně hleděl. Jak Taye tohle mohlo napadnout a ještě tady mluvit o hlasech?
„Jaká většina, do prdele, Hemgon nás nechá zabít!“ křičel.
Rozčilen čekal, ale Tay Mariovi jen nekompromisně podával pero.
„Kurva, Tayi!“
„Tebe ne,“ řekl Tay. „Bude mu jasný, že je to můj nápad. Kdyby něco, přichystal jsem důkazy, který prokážou, že jsem tě k tomu podpisu přinutil. Jsi z obliga.“
„Jo, to mu bude fakt stačit,“ nevěřil Mario.
„Bude. Zařídil jsem to. Věř mi. Nic se ti nestane.“
Mario však měl takový krok za holý nerozum.
„A Sheena?!“ bál se.
„Sheeně se mstít nebude. Sehnal jsem místo, kde ji Hemgon nenajde. Bude mít novou identitu a budou ji hlídat. Jestli se o ni bojíš, můžeš tam na ni dohlížet sám.“
Mario chvíli mlčel.
„Takže… zbýváš ty. Hádám, že pro sebe sis tam místo nezařídil.“
„Podepiš to,“ přešel Tay narážku.
„A Sheeně řeknu co, až najdou tvý zbytky v kanále?“
„Co chceš,“ odsekl Tay. „Podepiš to.“
V kanceláři zavládlo napětí. Mario držel svůj hněv a na Tayovo čekání vrtěl odmítavě hlavou. Po včerejším rozhovoru s Sheenou bylo tohle na něj příliš velké sousto. Tady nešlo o peníze a utajení smlouvy, jak činili dříve. O nějaký hrozící poprask. Vzít samostatností Derigotu Hemgonovi těžbu u Setenu dávalo v sázku to nejcennější, co měli. Přece Tay už úplně nepřišel o pud sebezáchovy. Nemůže si být Hemgonovou reakcí tak jistý, jak tady předvádí. S takovým šílenstvím Mario začínal i pochybovat, jestli jsou s Tayem stále přáteli, nebo by Tay klidně riskoval jeho život pro své řešení a namluvil by mu tady cokoliv.
„Nechtěj, abych tě nutil, Mario,“ zaznělo od Taye naprosto vážně.
Mario zaskočen zvedl obočí, neb nikdy od něj nic takového neslyšel.
„Nechci to udělat,“ pokračoval Tay, „ale jestli to nepodepíšeš, budu muset před radou vytáhnout, co jsme dělali během krize. Víš, že je tam všechno na tebe a já jsem dokonale ze hry. Nemáš na mě nic. Než tě vyšetří a sesadí, budu mít za tebe podpisový právo na dost dlouho, abych si Derigot zařídil sám.“
Mario nestačil zírat. Čeho se od Taye dočkal? Věděl, kolik moci Tayovi za léta předává, ale nikdy neřešil, že by se měl proti tomu taky pojistit. Ne u něj. U Taye se spoléhal na jeho pevný charakter a blízký vztah. Nikdy by to do něj neřekl. Viděl od počátku v Tayovi nevšedního poctivého chlapce, kterému dal příležitost i s nicotným původem dělat velké věci. A dosud nebyl zklamán. Tay mu přišel vždy vděčný a nevinný. Teď Mario pochopil, že ten chlapec před ním nesedí, kdo ví jak dlouho, a jeho nevinnost už přebylo vědomí, čeho v životě dosáhl.
Nenacházel tak mnoho slov a na Tayovo hrožení tiše pronesl:
„Jo… vidím, že sis to dvacet let zařizoval dobře.“
…
Vzal Tayův návrh a odešel s ním do své kanceláře. Usedl na pohovku a s prvními paprsky kitského svítání znova pročítal podrobně všechny řádky. Byly stejné jako ty, co četl v letadle, ale nyní se na ně díval jiný člověk. Občas přestal číst a jen vnímal, jak důležitost tématu přebíjí svírání na hrudi ze zraněných citů, které vedl ke svému jedinému příteli. Sice poslední události byly varující a intuice mu bila na poplach pokaždé, když Taye po smrti Mishi viděl, přesto se nedokázal smířit s proměnou, jež u Taye skutečně nastala.
A když tak nad tím Mario přemýšlel, rozjasňovaly se mu spojitosti, které by jej dříve ani nenapadly. Již v návrhu samostatnosti Derigotu nenacházel záchranu Sheeny. V papíře před sebou uviděl Tayovu možnost způsobit na jeho hlavu takový poprask, že by přišel o svůj post vládce v každém případě. Navíc Tayova jistota z hlasování většiny vycházela z toho, že si Tay loni zadělal na dobré vztahy s některými teefu, což u Taye za celou kariéru neviděl. Bylo to v rámci boje proti Hemgonovi, ale teď Mariovi docházelo, že si Tay vlastně nezvykle budoval lepší jméno v radě. A podařilo se mu to natolik, že kdyby byl vládce odvolán, měl by velkou šanci Hemgonovi konkurovat a usednout do čela. Zdálo se to nenápadné a do sebe zapadající. Detailní, plíživé, perfektní. Něco, co by zvládl dát dohromady jedině Taris.
Znamenalo by to ale jednu věc, které Mario nedokázal uvěřit, třebaže již měl o Tayově dobrém srdci velké pochybnosti. Že by k tomu využil situaci své dcery.
…
Mario se zapřel do pohovky a přestal číst. Ponořil se do vzpomínek na včerejší večer, které byly nyní velmi podpořeny současnou ublížeností. To seděl v autě na okružní cestě kolem Hertisu a nějakou dobu jen sledoval, jak Sheena naproti němu na zadním sedadle čeká, co s ní chce probírat. Bylo to jediné místo, kde se cítil mimo dosah Tarisových uší, a to už sám postižen podezíravostí ani nedokázal důvěřovat svému vlastnímu řidiči za zvukotěsnou temnou přepážkou. Jak absurdní, že se dostal do takového stavu.
Ale Tayův možný odposlech nebyl hlavní příčinou, proč se Mario se svým dotazem u Sheeny zdráhal. Hledal především ta správná slova. Chtěl s Sheenou mluvit o událostech, které ji brzy dostanou do Derigotu, bez toho, aby se o rozsudku dozvěděla. Přál si, aby si těch několik dní prožila v nevědomém klidu. Pokud ji skutečně odvedou, nemá smysl, aby se tím trápila o vteřinu déle. Jenže věděl málo o dni, kdy Mishi odešla, a co Sheena Kaře za nemocnicí vlastně udělala. A teď tápal v tom, co má od Taye očekávat.
Sheena zaslechla z Mariových úst Kařino jméno a její obličej pohasl. Přesedl si proto raději na její stranu a celou si ji útěšně přivinul.
„Potřebuju to vědět, sluníčko,“ naléhal opatrně. „Co se tam stalo?“
Sheena mlčela a její tváře horkostí zrudly, když se probírala nepříjemnými záblesky své paměti. Myslela si, že to ona si přála zapomenout, ale teď, když se snažila se ke vzpomínkám dostat, Sorin kladla velký odpor. Nic z toho, co si pamatovala, nebylo souvislé a jasné.
„Chtěla jsem jen, aby mi uvolnila cestu,“ začala s lítostí tiše. „Chtěla jsem se dostat za mámou a ona tam stála. Přišli si pro mě. Sorin se mě snažila bránit, podpálila jí šaty… Ten, co byl s ní, se ji snažil hasit. Využila jsem toho a utekla. Běžela jsem za mámou…“
Přestala mluvit a spustila pláč.
„Uteklas jim?“ nerozuměl Mario vlně žalu, která se v Sheeně zvedla.
„Ne,“ vzlykla, „nemohla jsem se tam, protože… protože tam byl.“
„Kdo? Strážný?“
„Táta. Stál u mámy před dveřmi a chytil mě. Chtěla jsem dovnitř, ale nepustil mě. Chytil mi ruku a táhl mě zpátky… Křičela jsem o pomoc, ale nikdo tam nebyl. Všichni najednou úplně zmizeli. Prosila jsem, aby mě pustil, ale… křičel, že se mám vzpamatovat, že je tohle důležitější…“
Sheena složila tvář do dlaní: „Nechápu to, strejdo.“
Mario podlomen těžce vydechl a přitiskl Sheenu silněji.
„Kam tě táhl?“
„Zpátky. Za Karou. Byli silnější, strejdo, nemohla jsem nic dělat! Nechal je, klidně je nechal, díval se na to! Viděla jsem, jak tam stojí… a pak… už nevím. Bolelo to, že jsem omdlela.“
Ukázala strýci svou dlaň s hluboce vyrytou jizvou.
„Probudila jsem se až v bytě a bylo už po pohřbu. Bylo po všem. Našla jsem tátu v kuchyni… Nechtěl mi vůbec nic vysvětlit, tak jsem se hrozně naštvala a řekla jsem mu, že už ho nechci nikdy vidět a on… nic. Odešel.“
Sheena na minuty utichla a nechala se strýcem konejšit.
„Proč to udělal?“ zeptala se nakonec naprázdno.
„Nevím,“ vzdychl Mario. „Už taky nevím.“
AAA
Den poté, co Mario odjel, bylo Sheeně jasné, že se stěhování jen tak nedočká. Měli zrovna s otcem zasedání rady a byla Mariem požádána, aby měla do konce roku ještě strpení. Vypadalo to, že jí to strýc snad dělá schválně a zamlouvá všelijak přesun do Kity, aby k tomu nemuselo vůbec dojít. Dělal, jako by její věci musel nakládat sám a takové stěhování ho nestálo pouhé slovo někomu, kdo by to obstaral.
A ještě navíc dával najevo, že by Sheenu dnes nejradši viděl ve škole. Ta se ale doma mračila celé dopoledne na šedé mraky a už jen na protest proti všem a všemu by ji ani nenapadlo vyrazit mezi děti do třídy. Doma, v osamoceném čase, o Mariovi rozváděla popíchnuté myšlenky a ty se ještě ostřily s vědomím, že v následujícím týdnu je ohlášeno husté sněžení. Přesně toho se nechtěla dočkat.
…
Kmitala rozrušeně očima mezi naplno puštěným topením a venkovním šerem, které bylo na denní hodinu velmi temné. Přemýšlela, jak z téhle situace uniknout. Bála se z Hertisu jednoduše utéct. Zanechat tady své věci a mít z toho výčitky už kvůli Mariovi. Byt byl přitom celý v krabicích a stačilo jen objednat stěhováky. Měla i přístup k penězům, které jí přenechala máma, ale na to, aby se s ní někdo o takové objednávce bavil, jí chyběla jedna podstatná věc. Plnoletost. Než by obešla Maria a zavolala otci, raději by prchla do té pouště, jak radila Sorin.
…
Z toho vnitřního odmítání ji už s odpolednem třeštila hlava. Potřebovala se uklidnit. Někam jít. Seběhla točité schody do obýváku a zrak jí zavadil o zapnutou televizi. Nechala ji od včerejška běžet na zpravodajském kanále, aby kontrolovala blížící se srážkovou frontu. Zdála se ještě hodně daleko, tak se řádně navlekla, popadla péřovou bundu a vydala se ven, dokud ještě může bez velkého rušení od Sorin usednout na lavičku.
Ta byla ale k její smůle opět zasednutá stejným klukem jako předtím.
„Ahoj,“ přivítal ji, avšak otrávená Sheena nahodila jen neupřímný umělý úsměv a zas zasedla opačnou stranu. Dnešek byl zkrátka po všech stránkách protivný. Litovala, že nepřišla dřív, když by byl ještě ve škole.
„Jééé, už ti přišla, Hayne!“ vylekala Sheenu žebračka.
Znenadání se objevila za lavičkou a přejela potrhanou zapáchající rukavicí po Sheeniných zádech.
„Už ti přišla! Mohla by ti pomoct najít Nena. Je hodná, moc hodná deritka,“ blábolila a obcházela lavičku.
„Zase se někde ztratil,“ zakňourala na Sheenu a pokračovala dál ke svému místu na mostě.
„Neztratil, paní Molny. Už jsem vám říkal, že je s panem Rimorenem u policejní stanice,“ volal na ni kluk.
„Jó, tak to jó. On má pro něj vždycky salám. Salámy Neno rád,“ mluvila žebračka tlumeně skrz šátky, které měla přetažené přes hlavu.
Když byla daleko, přesunula Sheena svůj pohled na chlapce. Znejistil a trochu provinile se pousmál.
„Řekl jsem jí, že jsi hodná, aby ti už nenadávala,“ vysvětloval. „Není zlá, jenom nemá ráda derity. Umřela jí paní, která se o ni starala, a pak jí vzali dům, protože dělali nový důl. Dali ji do blázince, ale utíkala jim. Má hrozně ráda ten most, víš, nikam jinam nechodí. Když jsem byl malý, nebyla ještě tak nemocná a vyprávěla mi to. Ale má něco s hlavou a pamatuje si pořád míň.“
Chlapec vyprávěl do chvíle, než zjistil, že se na něj Sheena upřeně dívá. Sklapnul a s pocitem trapnosti čekal.
Sheena se krátce zaměřila na žebračku a zamyslela se:
„Včera ti říkala ‚Tome‘.“
„Jo,“ blesklo mu. „Už neví, jak se jmenuju. Ale vždycky mě pozná.“
Jenže Sheena se pořád tvářila, jako by nerozuměla.
„Jsem Peeter,“ došlo mu, co Sheena řeší.
Sheena se spokojeně nadechla. „Sheena,“ odvětila na oplátku.
Od Peetera se ale dočkala jen pobaveného úsměvu, který nepochopila už vůbec. Nechala neznámého podivína být a vrátila se zrakem k řece.
Když Peeter z reakce pochopil, že ho Sheena opravdu nepoznává, nechal ji také na pokoji a počal nanovo zamyšleně otrhávat lístky přilehlého keříku. Uklidněná Sheena, že „cizí“ kluk už není tak cizí, zavřela oči a ve svých představách byla už v Kitě, kde během všech ročních období svítí naplno slunce a na pár deštivých dnů se rychle zapomene. Těšila se na zahradu, na jírovec a na kočky. Ano, až se vrátí, bude mámin dům plný koček. Chtěla jich nejméně dvacet najednou a od rána do večera nedělat nic jiného, než se s nimi mazlit.
Bylo příjemné po dlouhých smutných týdnech opět nad něčím snít. Vytrácely se při tom důležitosti, na které ji Sorin nutila v jednom kuse myslet. Tam, ve svých snech, nevěřila, že by skončila v Derigotu.
…
Zpět do reality Sheenu vtáhl až pocit, že má opět velkou Peeterovu pozornost. Otevřela oči a vskutku měla jeho pohled na sobě. Nedíval se však přímo na ni, nýbrž na její vlasy. Doslova na ně zíral. A když vzhlédla nahoru, zjistila, že se vlastně nedívá na vlasy, ale těsně nad ně, kde se první vločky padající z oblohy vytrácely dříve, než na ně stačily dopadnout.
„Ten sníh,“ hlesl Peeter v úžasu, „vypařuje se!“
„Sublimuje,“ opravila ho Sheena, však Peeter jen zamrkal, jak její nesrozumitelné slovo prošlo skrz něj.
„Musíš na to nějak myslet, nebo něco?“ pokračoval v ohromeném duchu a nemohl odtrhnout oči od mizejících vloček.
„Ne,“ odpověděla a svraštila čelo, proč mu nepřijde podivné, že se to děje a místo toho se ptá, jak to dělá.
Peeterovi se rozjely koutky úst do stran a jako šťastné malé dítě hleděl na ten úkaz. Sheena nechápala, z čeho tak září, ale když měl takhle naplno otevřené oči, všimla si něčeho jiného. Že jsou dokonale zelené. Derigotsky čisté a průzračné, jako dva mentolové bonbóny. A to ji fascinovalo, neboť nikdy dříve na nikom neviděla tak ryzí zelenou. Byla to přesně ta, kterou jako dítě kreslila ve svých výtvorech všem do očí. Přesně ta, kterou si vždycky přála mít v těch svých. Přesně ta, kterou nosila na svém oblečení a kterou měla na zdech svého pokoje.
Lehce se zasmála, když rozpoznala v sobě závist. Tím Peeterovi přerušila sledování vloček, protože ještě pozoruhodnější, než že na Sheenu nesněží, bylo, že se směje. Nevěděl sice proč, ale kdesi uvnitř doufal, že má radost díky němu. V každém případě ho to zaujalo, protože Sheenu nikdy neviděl se usmát. Ani tady v parku, ani ve škole.
Jenže to se již nedíval na vločky, a tak se Sheena ostýchala jeho mentolky více studovat. Rychle se odvrátila k řece, na které si všimla, že sněžení už znatelně zhoustlo.
„Páni,“ uslyšela záhy od Peetera.
To už věděla, co se děje. Vzhlédla nahoru a tam v oblaku páry nemilosrdně Sorin ničila všechny drobné ledové nepřátele. Ne jako předtím. Tentokrát ve větším a větším okruhu sněhové vločky po skupinkách rozpukávaly.
Vtom Sheeně došlo, že se Sorin líbí, jak Peeter kouká, a předvádí se mu. Dělá mu tady představení, aby byl ještě více uchvácen.
„Musím jít!“ vyskočila z lavičky a chtěla uhánět.
Peeter překvapeně zahýbal pusou, ale nic ze sebe nevydal. Až když byla Sheena dále, hlasivky ho uposlechly.
„Budeš tady zítra?!“ zavolal.
Sheena se zastavila.
„Možná,“ uvážila, načež prchala dál před sněhovým útokem domů.