Návrat na hlavní stránku

Lež, přetvářka a skrývání

Dcera svého otce – kapitola třicátá čtvrtá

Sheeně se kvapem blížil turnaj a krom trénování stavu bez Sorin měla ještě jednu velkou věc k vyřízení. Musela zjistit, co všechno pan Elbrow o Sorininých pradávných aktivitách ví a zdali nemá v rukou důkaz, který by ho dovedl až k ní.

O možné další návštěvě Sendoru se ale musela domluvit s Elenorou, kterou marně sháněla od rána, kde se dalo. Potkat ji se jí povedlo až po vyučování u jejich společné skřínky, jenže to zase měla Elenora někam naspěch, a proto se domluvily na setkání v knihovně zhruba za hodinu.

To se Sheeně hodilo, neboť měla ze svého bádání u sebe tašku plnou historických knih, které chtěla vrátit. Teď už je nepotřebovala, když se se Sorin opět udobřily, a také po zavítání do sendorského sklepení uznala, že bude smysluplnější spíše číst nalezené spisy pana Elbrowa, než se probírat zkreslenými fakty učebnic.

Zašla si tedy na oběd, a když se čas nachýlil, nakráčela do čtvrtého patra levého křídla, které bylo celé věnováno pouze knihám. U vstupu nahodila svůj přetěžký náklad knihovnici na pult a oddychla si. Rozhlédla se po svém nejoblíbenějším prostoru školy a zavadila pohledem o poloprázdné police s deritskou literaturou. Pomyslela trpce na to, jak se jí stále nedaří ve školské radě prosadit jejich naplnění.

Poté prolétla zrakem řadu stolů, za kterými pisálci vypracovávali své úkoly, a zahlédla mezi nimi někoho, koho by nečekala – Tanu Tamishi.

A taky že Tana seděla na tom nejosamocenějším místě nejvíce vzadu tak, aby neslyšela ani škrtání per těch ostatních. Sama nepsala. Ze stolu na ni civěl prázdný papír, na kterém měla ruce, a mezi prsty levé ruky svírala propisku, jejímž koncem ťukala netrpělivě do zavřené knihy položené vedle. Možná ani nevěděla, že to dělá. Hleděla nepřítomně před sebe a byla někde ve svém světě.

Záhy se však probrala, když se v periférii jejího vidění ocitlo zelené stvoření, které se rozhodlo přiblížit. Rozeznala v něm Sheenu a její mdlý obličej ještě více sklesl. Tahle společnost jí vskutku nechyběla. S každým Sheeniným krokem její ťukání propiskou zpomalovalo, až se úplně zastavilo stejně jako Sheena při jejím stole.

„Co tady děláš?“ byla Sheena zvědavá.

Tana se zamračila.

„Musím psát esej o Yutském hnutí,“ vymáčkla ze sebe nuceně.

„Co jsi provedla?“ pochopila Sheena správně.

„Nic… Jen jsem prý byla na tu píču drzá.“

„Aha…“ dokázala si Sheena představit, jaké nic měla Tana na jazyku.

Prohlédla si prázdný papír a obal knihy.

„A na co teda čekáš?“ nerozuměla.

„Na inspiraci…“ zabručela Tana na to. Nepřestala přitom intenzivě sledovat čelo knihovny, než náhle zvolala: „A už je tady!“

Sheena se ohlédla a s příchozí Elenorou jí bylo vše jasné.

Elen zastavila u děvčat a upřela na Tanu přísný pohled.

„Elíííškůůů, hadžuba nanu ňuňu,“ zakňourala Tana nešťastně. Vzala papír do rukou a podávala ho Elen.

„Co to řekla?“ nepochopila Sheena.

„Nic,“ potřásla Elen hlavou, že Tana jen nesmyslně drmolí. A taky za to Tanu zpražila: „Tys ještě nenapsala ani čárku?!“

„Íííííí,“ kňučela Tana útrpně. Natáhla se přes stůl a nechala mezi lokty prosebně padnout své čelo. Jen ten papír zůstal trčet směrem k Elenoře.

Elen si ho ale nepřevzala a Tanino divadlo netečně sledovala. Po chvíli odmítavého ticha tak Taně padla tvrdě na stůl i zápěstí, jako by čekáním umřela, a s nosem zabořeným do desky bolestně zaskučela. Když ani to Elenoru neoblomilo, téměř ležíc na stole se převalila na stranu, uvolnila si ruku a kráčela dvěma prsty po desce stolu od svého obličeje až k Eleninu stehnu opírajícímu se o jeho hranu.

„Moja, moja, moja, moja,“ škemrala během prstového pochodu, dokud nenarazila na Eleniny kalhoty. „Moja, moja, moja, moja,“ ztenčila svůj hlas a začala Elenoru jemně, ale neústupně, škrábat těmi prsty na noze. „Moja, moja, moja…“ zvedla k ní ten nejžalostnější psí pohled, jaký dokázala na své tváři stvořit.

To už Elen pobaveně vyprskla a vzala si ten proklatý papír.

Tana vmžiku ožila.

„Jupííííí!“ vyskočila ze židle s rukama nad hlavou.

Rázem tím měla oči všech přítomných na sobě, jak zapomněla, kde se nachází. Stáhla ruce dolů a místo pardonu uměle zakašlala. Osazenstvo knihovny si pomyslelo své a pokračovalo v práci.

„Vždyť to pozná, žes to nepsala ty,“ horlila Sheena.

„Nepozná,“ nedělala si Tana starosti a Elenoře jako urozené dámě nastavila židli, aby se místo ní usadila.

„Pozná,“ oponovala Sheena, „Elenora má totiž na rozdíl od tebe na psaní talent.“

„To jo,“ stvrdila Tana hrdě, „ale to nevíš, jaký! Elen je úplně nejlepší! Ona má takový talent, že to napíše tak, jako bych to napsala já.“

„Ještě to nikdy nepoznali,“ přitakala Elen a zaculila se potěšena sestřiným komplimentem.

„Tak si to užij, drahá,“ líbla Tana vznešeně Elen na líc.

„Ty také,“ usmála se Elen na oplátku a nechala Tanu v klidu jít.

Zato Sheena ne.

„Kam jdeš?“ zkoušela ji zastavit.

„Hádej,“ odfrkla Tana a ani na okamžik ji nenapadlo zpomalit. „Přece nebudu v knihovně. Nejsem vadná.“

Sheena potřásla hlavou, že jí to vůbec překvapuje. Usedla naproti Elenoře a prohlédla si knížky, které si s sebou Elen do knihovny přinesla. Všechny byly tematické k Tanině eseji.

„Kvůli tomu jsi běhala hodinu po škole?“ došlo Sheeně.

„Tak se stalo,“ přikývla Elen a uchechtla se tomu. „Tady toho o Yutském hnutí moc není. Potřebovala jsem najít Muriel, jestli by mi nepůjčila nějaké své soukromé materiály.“

„Věděla jsi, že to nenapíše…“ hlesla Sheena nevěřícně a Elen se na ni zadívala, jestli to snad není nad slunce jasné. „A tobě to nevadí?“

„Ne,“ ujistila Elen a tvářila se přitom, že ji to naopak nesmírně těší.

„Stejně jsem měla v úmyslu zde ještě něco vypracovat,“ dodala a vytáhla po všech těch knihách stroze popsaný list.

Sheena nakoukla a spatřila v horním rohu jmenovku Peeter Remony.

„Píšeš i něco za Peetera?“ zaskočilo ji.

„Ano, chemii,“ pročítala Elen soustředěně zadání a Sheenina podivu si nevšimla. „Chodí se mnou na společenský tanec, a tak mu za to občas napíši nějaký úkol.“

„To chce?“ zaznělo od Sheeny zklamání.

„Ne. O to by si neřekl. On by nikdy nepodváděl. Ale já se ho neptám. Ten úkol mu odcizím a udělám ho,“ usmála se Elen a v tu chvíli jí zaplály v očích radostné jiskřičky. „Chemie mu nejde, a já nechci, aby propadl.“

„Aha…“ hlesla Sheena zaraženě.

Ztratila se někam do svých myšlenek a zahleděla se do prázdna.

„Tancuješ?“ vyrušila jí Elen zakrátko.

„Ne, vůbec!“ vykulila Sheena oči nad tou děsivou představou.

Elen se usmála a sklopila zpět hlavu nad Peeterův úkol. Chtěla začít psát, když vtom se Sheena po papíru natáhla a chytila ho za rožek.

„Můžu?“ dovolovala se.

Elen držela na papíře ruku a koukala na Sheenu, k čemu jí to bude.

„Jen se chci podívat. Mohla bych ti třeba pomoci. Udělám tu chemii a ty budeš psát esej. Bude to hotové rychleji,“ vysvětlila Sheena pohotově a pozvedla tváře na znamení, že to myslí dobře.

Elenoře v obličeji problesklo něco odmítavého, co rychle zmizelo v jejím zdvořilém pousmání.

„Tak jo,“ souhlasila tiše a povolila papír, aby si jej Sheena přitáhla.

Ještě chvíli strnule sledovala, jak si Sheena pročítá Peeterův zápis a nadšeně se pouští do řešení. Pak otevřela první z knih a věnovala se trestu, který za Tanu psala.

AAA

O pár minut dříve…

Tana seběhla schodiště do přízemí a vystřelila ze zpropadené budovy, až se jí za patami zaprášilo. Čerstvý venkovní vzduch jí ihned zlepšil náladu. I tak ho měla na svůj vkus v plicích zbytečně moc, a proto se rozhodla ještě před návratem do Sendoru oblažit kouřem s příchutí svobody.

Zašla tedy za školu a zastavila se na svém místě u kolárny, kde si pohodlně lehla na zídku a čas běžel, aniž by jí cokoliv scházelo. Dávala si ale pozor, aby ho zase neuběhlo příliš a stačila odsud zmizet dříve, než holky skončí v knihovně. Na Elenoru byla zvyklá a Sheenu zvládala přežít pár minut, jejich kombinaci však považovala za opravdu smrtící. Nerada by je dnes znova potkala pospolu.

Další cigaretu si proto už raději nechala na později a s úmyslem vyhnout se všem nepříjemnostem zaběhla k místnímu obchůdku zavolat si domů o odvoz. Jaké překvapení tam na ni čekalo se zahlédnutím osamoceného Maxe. Opíral se o zadní stěnu obchodu, pokuřoval, a nevypadal, že by ho něco na světě těšilo. V hrudi se jí z toho srdce smrštilo do malinké kuličky a chystalo se vyskočit. Tohle byla jedna z mála chvil, kdy ho viděla bez jeho přátel. Navíc to bylo na něj neobvyklé místo, a tak pochopila, že sem zalezl, aby ho nikdo nerušil. A v tom velkém pochopení, co pro něj měla, jej šla vyrušit.

„Čau, Maxi,“ spustila pozitivně i přes jeho viditelné otrávení.

Max nic neřekl. Nezaujatě na Tanu pohlédl, dotáhl posledního šluka a zamířil pryč.

Tana mu připraveně nabídla další kousek ze svého, aby ještě zůstal. Zastavil se, kmitl očima na nabízenou cigaretu, ale nechtěl si ji brát. Cítil, že nebude zadarmo.

„Co bys ráda?“ nechal její nabízející ruku klesnout.

„Nic… pokecat,“ hodila rameny.

„Proč,“ hlesl jasně, že se s ní opravdu vybavovat nechce.

Tana si dala chvíli, ve které překonávala jeho chlad.

„Já nevím, třeba… abychom se lépe poznali.“

„Já tě znám dobře, neboj.“

„Vážně?“ snažila se Tana tvářit uvolněně. „A co o mně víš?“

Max vydýchl do úsměvu. Vykročil k parku: „Měj se.“

„Počkej,“ chytila ho za triko. „Proč se se mnou nechceš bavit?“

„Nejsem na tvý kecy zvědavý,“ nebral si Max servítky.

„A na co bys byl zvědavý?“ zeptala se už poněkud zoufale.

Ale zabralo to. Max zastavil. Zpozorněl a přemýšlel.

„Nemusíme zrovna kecat,“ přidala.

Max zůstával v nějakém očekávání, ale nijak se k vybízení nevyjádřil.

Tana během jeho mlčení posbírala odvahu a řekla: „Líbíš se mi.“

„Všiml jsem si,“ odbyl ji Max stroze.

„A?“ chtěla slyšet něco dále.

„A nic,“ řekl. „Nedivím se ti.“

Taně tím vzal další slova a ta se ocitla s prázdnou hlavou.

„A… a nic… to je všechno?“ vydala ze sebe ve svém zasažení.

Max prohlédl, jak se Tana v sobě topí a neví kudy kam. Tyhle situace ho nikdy nebavily, a tak se to pokusil urychlit: 

„Ty máš ráda upřímnost, že? Furt to o sobě hlásáš.“

Tanu napnul očekáváním, kam tím míří.

„Jo,“ souhlasila.

„Fajn, budu upřímný,“ přistoupil k ní nečekaně blízko.

Měla ho tak najednou na dotyk a tála z toho rychleji než máslo na plotně. Lehce pootevřela ústa, jak moc si přála více.

„Zašukal bych si s tebou,“ spustil napřímo. „Fakt nejsi špatná. Máš pěkný zadek, klidně bych do tebe šel, ale… nesnáším krávy, jako jsi ty.“

„Krávy…“ nepobírala Tana.

„Jo,“ byl si jistý. „Takový ty krávy, co jsou na mě furt nalepený, čumí na mě a posílaj mi debilní lístečky s tím, jak mě milujou. Takový ty ‚Čau, Maxi!‘“ parodoval její pozdrav. „Jste vlezlý, otravný, krávy! Nikdy bych tě nešukal už jenom proto, že bych se tě pak nezbavil! Ještě bys to vzala, že spolu chodíme. A netvař se, že to tak není, jsi úplně jasná. Ale skvělý, že jsi pro upřímnost, protože já taky. Nesnáším kecy o hovně. Takže definitivně bez vytáček, ať je to jasný – nemám zájem! Nezajímá mě, že se ti líbím. Seber si ta cíga a jeď si to na zámek udělat nad někým jiným!“

Tana zůstala ochromená stát a naštvaný Max zmizel v uličce vedoucí k dětskému domovu. Nedokázala uvěřit palbě, kterou si od něj vyslechla. Obrátila se a šla pomalu k veřejnému telefonu, během čehož se snažila vymanit se z plačtivého návalu, který na ni přicházel. Když k němu však dorazila, nebyla schopna přimět svou hlavu fungovat.

Prázdným pohledem se rozhlédla po okolí. Začínalo tu být příliš mnoho spolužáků. Než aby měla na sobě některé oči, rychle se vrátila zpět do školy, ve které se rozutíkala k toaletám. Na chodbě ještě zavadila o Sheenu, jež se na ni pokusila promluvit, ale prolétla kolem ní jako vítr a nic by ji teď nezastavilo při úprku před světem…

AAA

O několik minut dříve…

„To je dobré, to opravdu vypadá, jako by to psala ona,“ obdivovala Sheena Eleninu práci. „Dokonce jsi udělala i nerovnoměrně několik gramatických chyb.“

„To nebylo těžké. Tana dělá neustále chyby ve stejných slovech už od pátého ročníku,“ nenechala se Elenora uznáním opájet. „Náročnější je napodobit její písmo. Má dobře rozpoznatelný sklon, ale nedokáži se naučit to její áčko.“

„Ty umíš i její písmo?“ žasla Sheena a Elen jí podala Tanin sešit pro srovnání. „Neuvěřitelné. Tohle bych nezvládla.“

„Ale jistě ano,“ opáčila Elenora a esej si vzala zpátky. Přitom si všimla obsahu papírku, který Sheena měla na své straně a nad kterým dumala při čekání, než sloh dokončí.

„Co to je?“ zajímala se. „Šachy?“

„Ano,“ potvrdila Sheena a znovu se na náčrtek hry zaměřila. „Hraji s někým… na dálku. Chtěla jsem si rozmyslet taktiku, ale stejně netuším, čím teď potáhne. Má dost možností.“

„Ukaž,“ půjčila si ho Elen a rozmýšlela. „Hmm… já být jím, tak táhnu střelcem na bé sedm.“

„Já taky, ale… to neudělá.“

„Proč? Má tam tah na dámu, dost jsi mu koněm nahrála, nemyslíš?“

„No právě,“ měla Sheena svůj náčrtek zpět u sebe. „Proto to neudělá. Je to moc jasné. Něco na mě chystá…“

Elen se pobaveně usmála nad tím, jak vážně tu partii Sheena bere. Dál to ale neřešila a místo toho sáhla po vypracovaném úkolu pro Peetera.

„Ukaž, já to přepíšu.“

„Přepíšeš?“ překvapilo Sheenu.

Elen vytáhla jiné pero, než kterým psala esej, a na čistém papíru načala hůlkovým písmem v rožku Peeterovo jméno.

„Ano, aby to vypadalo, že ho dělal,“ objasňovala.

„Ty umíš i rukopis Peetera?!“ již skutečně Sheenu zaskočilo.

Její úsilí tím vyšlo naprosto vniveč. Úkol nebyl těžký a tohle opisování se rovnalo stejné práci, jako kdyby ho Elen vypracovala rovnou sama.

„Ano,“ kývla Elen a ani tím se nevzrušovala. „Tak já to studuji, víš. Když už studuješ řádně jazyky, musíš rozumět i písmu. Učíš se jeho odlišné styly, jak se psaly znaky během historie. Naučit se pak něčí rukopis je snadné. Vlastně pořád kreslíš…“

Sheeně přednáškou spadly tváře a Elen se vrátila nad papír.

„Ty umíš asi vážně všechno,“ zabručela jí na to.

Elen zabraná do úkolu nelibě laděnou poznámku zprvu přešla, ale na rytmu jejího psaní bylo vidět, že Sheeninu kyselost vnímá. S nosem nad papírem si tak nakonec neodpustila: „Neumím metat oheň.“

‚A tomu říkám přidaná hodnota,‘ ozvala se Sorin v Sheenině hlavě bavíce se rozhovorem děvčat. ‚Jó holka, můžeš být větší šprtka než je Sheena, ale mě nemáš. Udav se.‘

‚Nech toho, Sorin, takhle to nemyslela.‘

‚Ale myslela. Copak neslyšíš, jak ti závidí?‘

‚Elen?!‘ nevěřila Sheena.

Elenora měla v jejích očích od všeho více. Úžasná vzdělaná šlechtična. Vyšší, plnější, ženštější, navíc vychovaná, rozumná a klidná. Žádné závistivé scény si od ní opravdu neuměla představit.

Ale Sorin si byla jistá: ‚Miláčku, jestli něco zbožňuji více než škemrání o život, tak je to lidská závist. Věř mi, poznám ji na sto honů. Neber si to osobně, to jak závidíš ty jí je úžasné, ale to, jak závidí ona tobě je prostě dokonalé. Už neví, co má dělat, aby se na tebe zvládala usmívat. A ty jí ještě tak nevinně vysíráš pochlebováním. Jen čekám, až ti ten papír narve vztekem do tlamy.‘

Sheena zamyšleně sledovala Elenino soustředění nad úkolem a hledala to, o čem Sorin hovoří. Marně. Elenora jí přišla naprosto vyrovnaná, koncentrovaná na svou práci. Žádný náznak vzteku.

‚To proto, že nevnímáš jako já, jak se jí mění teplota v těle, když na ni mluvíš. Můžeš umět ovládat svou tvář i hlas, ale mně nikdo lhát nemůže. Emoce ti vždycky pohnou teplotou těla, a dokonce každá emoce jinak. A já ti říkám, neskutečně ji teď štveš.‘

‚Ale myšlenky číst neumíš,‘ posmutněla Sheena, že netuší, co proti ní Elen má. Nedalo by se však říci, že to netušila. Tolik se celé měsíce snaží o Eleninu přízeň, už udělala tolik věcí, a přitom je k ní Elen pořád s větami velmi sporadická. To už si více popovídá s Tanou, která ji očividně nemusí.

‚Ne, nevím, co proti tobě má, ale vadíš jí už od začátku. Řekla bych, že prožívá, jak se líbíš jejímu tatíčkovi. Už mě ty otcovské komplexy všude kolem začínají unavovat.‘

„Á ještě jednou!“ zastavila se Elen v polovině, protože měla pocit, že se jí to nepovedlo. „Peeter je mnohem těžší, u něj si člověk musí při psaní trochu představit epileptický záchvat,“ rozhihňala se vlastním vtipem a zalíbeně rozepsala další papír. Snad jako by si to způsobila schválně. Tvářila se při téhle činnosti jako dítě v cukrárně.

Roztrpčená Sheena se zvedla, že jí tedy ponechá k práci klidný prostor. A protože měla stále v hlavě, proč se s ní původně potřebovala sejít, optala se na možnou návštěvu sendorských sklepení a pročítání tamějších záznamů o Iliánech. Také přijednom Elenoře naznačila, že bude potřebovat její asistenci.

Elen se krátce nadechla, jako by měla nějakou myšlenku k tomu na jazyku, a pak bez okolků souhlasila. Na tom už i Sheena poznala, že se při souhlasu tváří poněkud uměle. Ale vyslechla si, že je v Sendoru vítaná a že jí Elen ráda pomůže s louskáním iliánského písma.

S celou touhle situací dolehl na Sheenu smutek. Ani ona ale nebyla schopna upustit od předstírání a stejně mile poděkovala a rozloučila se. 

Zadumaná poté sešla do přízemí, kde se neočekávaně střetla s Tanou. A to doslova. Energie, se kterou Tana letěla kamsi do hloubky školy, by rozstřelila dav jako nic.

„Ty tu ještě jsi?“ stihla Sheena v údivu hlesnout.

Rychle ale Taně musela uskočit, aby nebyla sražena. Překvapena se ohlédla, kam běží. Přísahala by, že ji viděla brečet.

Taniny slzy teď ale nebyly něčím, co by chtěla řešit. Už tak se ve škole zdržela. Každou chvílí mělo totiž strýcovo letadlo přistát v Hertisu.

Spěchala domů, před dětským domovem však zvládla ještě přibrzdit. To proto, že v jednom z jeho oken zahlédla Peetera nalepeného na skle. Její vážný obličejík se osvěžil. Zamávala na něj a on na ni, načež mu mávla, aby šel dolů. Peeter se ale zadíval někam za ni a ona si všimla, že zvědavých dětí je v oknech povícero. Otočila se, kam všichni hledí.

„Strejdo!“ zavolala na strýce, který tam mezi lidmi, svou ochrankou a několika obyvateli Hertisu, vykecával. Okamžitě dívčí hlas rozpoznal a hledal, odkud přichází.

„Tady!“ poskočila si Sheena na chodníku.

Mario opustil hlouček s tím, aby jeho muži počkali, a došel k Sheeně.

„Áhój, sluníčko!“ zářil šťastný, že se opět vidí. Přikrčil se k objetí a malinko Sheenu během něj přizvedl.

„Né, už ne, strejdo!“ napomenula ho, když se jí podrážky odlepovaly od země. Přece ji nebude zvedat do náruče jako malou holku před zraky celého sirotčince.

„Jó, promiň,“ omlouval se vesele.

„Měl jsi zavolat, že přijedeš dřív, nebyla bych tak dlouho ve škole.“

„To nevadí, sluníčko, já to stejně nevěděl. Promiň, že jsem se ti teď dlouho neozýval, měl jsem nějaký svý věci, který jsem musel řešit.“

„To nic, já taky. Taky jsem teď něco řešila a úplně se zapomněla ozvat.“

„A copak jsi řešila?“ zajímal se a s něhou pohladil její bělavé prameny na ramenou.

Sheena se rozhlédla, jestli tady může povídat o vyklizené pracovně.

„Tátu,“ přiznala.

Než ale stačila povědět více, Mario ji zastavil.

„Jo, o něm jsem chtěl s tebou mluvit taky, ale nechme si to raději –“

„Dobrý den,“ vyrušila oba Nell.

Vracela se ze školy, a protože Mario s Sheenou stáli tak akorát před branou sirotčince, protáhla se nevinně jako úchvatná kočička mezi nimi. Zanechala přitom na Mariovi sladký úsměv s obdivným kukučem, jaký významný muž tady u jejich domova stojí.

Mario vytržen ze všeho, co chtěl říci, se zadíval na tu procházející krásu a ohromen odpověděl: „Dobrý den.“

Nell se potěšeně uculila, že mu pozornost strhla, jak si přála. Nijak zvlášť se ale při bráně nezdržela. Věnovala Mariovi poslední rozkošný pohled, dovřela za sebou, otočila se k němu zády a nechala na svůj půvab zírat při cupitání k hlavním dveřím.

„To je Nell,“ osvětlila rozmrzele Sheena poté, co Nell vešla do budovy.

Mariovi zůstaly oči viset na dveřích, do kterých se mu ztratila. Celý zasněný nic neříkal.

„Chodíme spolu do třídy,“ zesílila Sheena podrážděně tón.

Trvalo, než informace dorazila do Mariovy hlavy. Jako praštěný se probral: „To je tvoje spolužačka?!“

Sheena přikývla.

„Vypadá starší… o dost,“ nechtělo se mu věřit. Uznale se nad tím nadechl. „No… tak ta to bude mít za pár let hodně jednoduchý. Chlapi jí budou snášet modré z nebe, jen aby jim dala,“ pohlédl na Sheenino zamračení a raději svá slova uhladil. „…trochu toho svýho času.“

„To dělají už teď,“ zaplísnila k tomu Sheena.

„Nedivím se,“ zasnil se Mario nanovo a vrátil pohled na dveře.

Sheena si už představovala, jak by mu dupla na nohu, aby toho nechal.

Jenže Mario si Sheeny nevšímal a jako by si svými myšlenkami Nell přivolal zpátky. Dveře se rozevřely a Nell vyšla ven. Zůstala ale za plotem areálu, pod schody odbočila na zahradní cestičku a zaběhla někam do zadního dvora. Dokud byla na dohled, Mario byl zcela hypnotizován.

„Strejdo, nedívej se na ni takhle!“ měla už toho Sheena dost.

„Jen se dívám, sluníčko,“ klidnil ji. „Je to vážně nádherná holka. To se starej dědek nemůže dívat na hezkou holku?“

„Můžeš se na ni dívat. Ale nedívej se na ni TAKHLE!“

„Jakhle?“ vtipkoval.

„Ty víš ‚jakhle‘ myslím! Je jenom o rok starší než já!“

„Ve tvých očích možná, čumáčku. Ale já bych vás takhle nesrovnával. Mezi tebou a jí je totiž u mne jeden zásadní rozdíl a to ten, že tobě jsem dvakrát v životě utíral zadek,“ řekl a rozesmál se při těch vzpomínkách. „A na to fakt nejde zapomenout, to mění celou situaci.“

To už Sheena mohla puknout. Když s tím pobavením nehodlal přestat, padla u ní poslední kapka a uražena šla domů.

„Ale nóóó,“ volal na ni Mario, následoval ji a smál se dál.

AAA

Než ale do bytu dorazili, podařilo se Mariovi si Sheenu zase udobřit. Konec konců měla pro jeho herectví vždy slabost. V síni se již chichotala jeho rozverným větám a byla ráda, že ho opět takhle vidí. Už tomu bylo dlouho, co ho viděla v jeho dříve typické veselosti. A byla zvědavá, co to mohlo způsobit.

Zatímco se usazoval v obýváku, vkročila do kuchyně a na rtech měla, co by strýci mohla nabídnout na přivítanou. Málem se zastavila ve svém výčtu, když uzřela na jídelním stole rozloženou šachovnici. Otec ji musel dnes přesunout z pracovny. Netušila, proč to udělal, ale se strýcem ve vedlejší místnosti se obávala možného prozrazení.

Během cesty do bytu si totiž rozmyslela, jestli se o novotách kolem otce svěří. Podle všeho se otec strýci neohlásil, jako udělal u ní, a tak ji napadlo, zdali to taky není z nějakého dobrého důvodu. Co když otec chce, aby tenhle kontakt zůstal jen mezi nimi, a Mario nic vědět nemá?

Jenže i když se jí podařilo přes zaskočení mluvit dál, Mario se zvedl, že jí s občerstvením pomůže. Sheeně došlo, že brzy vstoupí do kuchyně, a tak si v rychlosti zapamatovala dnešní otcův tah a zběsile celou šachovnici přeskládala k nové hře. Stihla to akorát. Obrátila se a usmála se na Maria směle, jako by tady byla připravena od rána jen pro něj.

Mario pohlédl na stůl a těšilo ho, že se nakonec Sheeně dárek zamlouvá. Ve svém dojatém rozpoložení si ji přitiskl ke svému boku a věnoval jí jednu intenzivní pusu na čelo. Sheena cítila, že to nebude mít s šachovnicí nic společného, a s otázkou ve tváři k němu vzhlédla.

„Sluníčko, mám tady pro tebe něco důležitýho. Zahrajeme si jindy, ano?“ začal a jeho veselost přitom vychladla. Na moment odešel z kuchyně a vrátil se se svým manažerským kufříčkem, který zde chtěl otevřít.

„Dobře,“ sklidila Sheena figurky úplně, aby mu uvolnila místo.

„Víš, přemýšlel jsem nad těma našima hádkama, co jsme měli na jaře, a jak se ti poslední dobou nezvládám ozývat a sledovat, co se kolem tebe děje. Vždycky sem akorát přijedu a vyslechnu si sto věcí, na které jsi už přišla sama a se kterejma sis už poradila beze mě.“

Sheenu zarazila ta vážnost. Netušila, kam tím míří a jestli to míní nějak nespokojeně. Napjatá čekala. Bylo zřejmé z jistoty, s jakou mluvil, že má vše předem nachystáno a dobře rozmyšleno.

„Myslel jsem si, že si chvilku budu hrát na tvýho tátu a nějak tě ty dva roky povedu. Že ti dám něco, co ti tvůj táta nikdy nedal. Chtěl jsem ti ukázat ten svět trochu jinak než on. Ty víš, že jsem po tom moc toužil, když jsi byla ještě prcek. Viděl jsem tě vyrůstat, takovou malou cácorku, a byl jsem smutnej, že nemám vlastní děti. Tak jsem se teď snažil si to nahnat a… použil tě k tomu, abych si vyplnil tenhle… nedostatek, kterej jsem si neuměl během toho svýho dlouhýho rozmařilýho života vyřešit jinak. Ale zbytečně jsem ti něco přikazoval jenom proto, abych se cejtil v téhle roli užitečnej. Nějak jsem nebral v potaz, jak samostatná už jsi.“

„Strejdo, děje se snad něco?“ začala mít Sheena obavy. Nerozuměla stylu, jakým hovořil.

Mario ztěžka vydechnul. Zdál se ale se svými myšlenkami smířen. Rozhodně nemluvil z cesty pohnut emocemi.

„Ne, neděje, neboj…“ řekl a posadil se ke stolu chytaje Sheenu za ruku, aby si sedla s ním. „I když něco vlastně jo. Něco… něco bych mezi náma rád změnil. Nechci tu už předvádět tvýho tátu protože – já nejsem tvůj táta.“

„Nejsi?“ hlesla Sheena ještě ovlivněna starými Sorininými řečmi.

„Samozřejmě, že nejsem,“ řekl.

„Tak samozřejmé to zase není,“ sklopila Sheena smutně zrak. 

Mario ale nevěděl nic o tom, co se jí tenkrát honilo hlavou.

„Cože? Jak není?“ nerozuměl.

„Tak… měli jste se s mámou rádi, požádal jsi ji o ruku. Já nevím, co jste spolu měli, nebo neměli, prostě to… tak samozřejmé být nemusí. Někdy mi přišlo, že možná ani tátova nejsem.“

Mario se překvapeně pousmál. Takovou teorii od Sheeny vskutku nečekal. Když poznal, že tohle dítko je opravdu otázkou otcovství zmatené, rozesmálo ho to naplno: 

„Samozřejmě, že jsi tátova! Jak tě tohle vůbec napadlo? Díváš se někdy do zrcadla na ten svůj chytrej nafuněnej ksichtík?! Ty jsi tolik tátova, ale TOLIK… že už když jen myslíš na takovej nesmysl, tak z toho někde ve vesmíru vzniká další černá díra.“

Sheena ale zůstávala ledová a Mario pochopil, že vtip není na místě. 

Zvážněl tedy a její ručku stiskl: „Tys chtěla, abych to byl já?“

„Někdy jo,“ špitla.

„Tak to je bájo,“ znovu se nevěřícně zasmál, že si někdy dělala takové představy. Nevěděl, jestli ho to má těšit, nebo ne. 

„Pojď ke mně, ty… moje nemoje… Mně je jedno, že jsi už velká, pojď ke mně,“ přitáhl si ji, až ji to přinutilo se zvednout, obejít roh stolu a skončit mu na klíně. „Takový věci ty řešíš… Ne, ne, můžeš si být jistá. Úplně v klidu. Máma mě nikdy nechtěla, měla hlavu plnou Tarise.“ 

Chvíli ji konejšil.

„Stoprocentně. Za mámu ručím. Jsi Taris, jo? Hm?“

Přitulená Sheena kývla: „Jo. Jsem Taris… To taky není špatné.“

„To rád slyším. Mně se taky líbíš takhle. A jsem i rád, že nejsi úplná tátova kopie a máma ti přihodila do vínku něco svýho. Jsi tím naprosto úžasná.“

Sheena se uculila a píchla do něj prstem: 

„Víš co, strejdo? Ty taky nejsi k zahození.“

„Ještě abych byl!“ kulil očima.

„A nevadí mi, že jsme se hádali,“ ujišťovala ho, když se vracela na židli. „Ani že jsi mě chtěl poslat do školy. Měl jsi pravdu, je to tak lepší. Jsem ráda, že mi děláš tátu. Děláš to skvěle, nedělej si s tím starosti.“

„Hm,“ broukl potěšen. „Ale i tak už to nepotřebuješ.“

Otevřel kufřík a položil před ní nějaké dokumenty. Opět zvážněl.

„Sluníčko. Rozhodl jsem se, že tě udělám plnoletou dřív,“ oznámil narovinu. „Myslím, že bude rozumnější, když už nebudeš muset na mě čekat a ptát se, co můžeš dělat. Pro mě jsi za poslední měsíce neskutečně vyrostla a řekl bych, že ti svou neschopností věnovat se ti jenom všechno komplikuju. Teď už víš, co je správný. Ten jeden rok, než by ti bylo šestnáct, na něm už nezáleží. Je to formalita, nebudem si tady na něco hrát. Jiné děti mají šestnáct a zdaleka se o sebe neumí postarat jako ty.

Tady… tady jsem ti přinesl věci, které by sis měla projít. Jsou to zákony, které se toho týkají, a měla bys je znát. Až se to vyřídí, budeš mít napsán na sebe mámin dům a její účet, jak si přála. Můžeš si s tím pak dělat, co chceš. Stěhuj se, nestěhuj se, zařiď si předtermín zkoušek, nebo buď ve škole… jak je libo.“

Tohle Sheena nečekala. Hleděla na dokumenty a nevěděla, co říct. Podívala se na Maria, jestli se jí to nezdá. Mario byl ale dávno rozmyšlen a předkládal hotovou věc.

„Je tu ale jeden háček,“ zopatrněl posléze. „Dokud je táta na tom oficiálně takhle, nemůžu to udělat já. Ještě pořád jsem nezveřejnil jeho zmizení. Musel bych ho úřadům nahlásit jako nezvěstnýho, abych tě získal právně do opatrovnictví, jak uvedla máma v závěti. Ale ani s tím bych nemohl předložit u soudu, že máš bejt dospělá o rok dříve. Bylo by to jenom dočasné opatrovnictví, než bude nalezenej, a to má omezený práva. Proto bych rád s tebou probral možnost, že bych zařídil, aby se do času, kdy je nezvěstnej, zahrnulo i to, jak ho půl roku hledáme. To by způsobilo, že zhruba za měsíc by pátrání uzavřeli a byl by prohlášen za mrtvého. Pak by mi nad tebou připadly i tyhle pravomoci. Nechtěl jsem to ale udělat bez tvýho souhlasu, abys takhle nepřipraveně čelila veřejně tomu, že…“ Odmlčel se a promnul si čelo. „Že je táta po smrti. Ale bez toho to nepůjde. Táhlo by se to skoro až do těch šestnácti a nemělo by to už pak cenu. Takže… souhlasíš, abych to udělal?“

AAA

Mario s večerem opustil byt a Sheena se po rozloučení pomalu vracela ze síně do obýváku. Pohroužena do svého svědomí v hořkém závoji zastavila před sedačkou a zadívala se na konferenční stolek. Tam nízký komínek listin ji usvědčoval z něčeho, na co nebyla pyšná.

Protože v posledních měsících až do dnešního dne si myslela, že touží po tom, aby se otec znovu ukázal a vše bylo jako dřív. Že mu odpustila tajnosti i jeho odtažitost a opět mu důvěřuje. Ta šachovnice, i že ona jediná o něm ví, pro ni znamenalo hodně.

Mohla se tak u strýce vymluvit, že stále věří v otcův návrat. Říct mu, aby ještě počkal a nedělal z něj uzavřený případ. 

Když ale viděla ty papíry, tu možnost být zde na světě konečně sama za sebe, nedokázala odolat. Z té velké důvěry a víry, kterou si očividně nalhávala, zbylo pramálo, když si vzpomněla na všechny příkazy a zákazy, které otec zaváděl. Vzpomněla si, jak Hertis nesnáší a jaké řeči měl proti všemu, co s mámou měly rády, včetně jejich domova v Kitě. Představa, že se vrátí a bude mít ještě rok na to, aby nastolil v jejím životě cokoliv, ji vystrašila. Co když má svoje plány, co je pro ni nejlepší, a tohle město by to nebylo? Nevěděla, jestli se na jeho straně něco změnilo a všiml si na ní zralosti, které si všiml strýc. Třeba je pro něj pořád nesvéprávným dítětem, nebo by zase začal mluvit o paláci, o křesle vládní rady, o ochraně, kterou jí tím chce poskytnout.

Jenže Sheena už měla vlastní představy o ochraně a musela si přiznat, že otci tolik nevěří. Obávala se jeho kroků a s takovou příležitostí se před nimi pojistit její strach jen sílil. Touha po svobodě, kterou viděla v plnoletosti, ji tak přiměla na místě vše přehodnotit a Mariovi povolit prohlásit otce za mrtvého. A to s otcem za zády ve formě kamerky, na kterou se teď od listin provinile zadívala.

„Promiň, tati.“

  • Lež, přetvářka a skrývání
  • Číst druhý díl