Sheenino rozhodnutí zúčastnit se úplně posledního Turnaje Nositelů mělo již od počátku jednoho jasného nadšence. Když se podělila o novinu s přáteli, chladné přijetí Judin, Elen či Tany nadmíru kompenzoval Peeter. Byl naprosto u vytržení, přestože si byl vědom toho, že sám na turnaj nemůže. Ten před třemi lety navštívil jen díky hromadné školní akci a letos se nic takového nechystalo. I tak nezastavil svou pusu, a kudy chodil, tudy roznášel své vzplanutí pro ohnivou šampionku.
Jen před ní samotnou se velmi krotil. Sheena dlouho neměla tušení, že se zpráva živě roznáší po škole a vyprávění o jejich úžasných schopnostech doléhá i ke zvědavým uším mimo Sheenino rozhodnutí zúčastnit se úplně posledního Turnaje Nositelů mělo již od počátku jednoho jasného nadšence. Když se podělila o novinu s přáteli, chladné přijetí Judin, Elen či Tany nadmíru kompenzoval Peeter. ústav. Možná by ji ale potěšilo, že jedny takové patřily také otci Elen, panu Elbrowovi. Peeter dělal Elenoře léta při výuce společenského tance tanečního partnera a byl při této příležitosti několikrát do měsíce v Sendoru na večeři. Pokud byl u stolu přítomen i pan Elbrow, vyslechl si vždy chlapcovo povídání rád. Udržoval si tím přehled nad školou i dětským domovem, protože Peeter byl ze všech, kteří mu podávali obraz tamějšího dění, ten nejryzejší a nejupřímnější. Brával si ho pak také od děvčat stranou, aby si mohli popovídat jako muž s mužem, a vyptával se na podrobnosti. Vztah mezi sebou vedli velice vřelý a osobní, jak jen to s panem Elbrowem bylo možné.
Proto, když se pan Elbrow vrátil ze Zimních ostrovů, neopomněl Peeter ani jemu mezi čtyřma očima tesknit o Sheeně, turnaji, a především nedosažitelném Setenu na východě Levy, kde se turnaj koná. Pan Elbrow, lehce se usmívajíc nad zamilovaným chlapcem, však toho nepotřeboval slyšet mnoho, aby porozuměl. A třebaže Peeterovým úmyslem nebylo o něco žádat, dostal od pana Elbrowa návrh, který se neodmítá.
Okamžitě s ním běžel za Elen a Tanou až do té nejzadnější části zahrad daleko od stájí, kde byla postavena cvičná střelnice pro lovecké sezóny a kde se Tana připravovala ke zkouškám na vojenskou akademii. Tana rozhodně nemínila být přijata do nějaké základní třídy mezi zelenáče, a tak tam pravidelně trénovala. Více než střelbě se však dnes věnovala komandování Elen. Elenora se střelbě učila nerada, ale dívky si často navzájem v oblíbených činnostech vyhověly, aby toho dělaly co nejvíce společně.
…
Už zdáli tak Peeter rozpoznával tu sebejistou dynamiku výstřelů patřící Taně. Nikdy si mezi ranami velké pauzy nedávala a celý její projev byl jednoznačně pevný a chladný. Uměla si tyto chvíle proti terči užít a měla zasloužené výsledky.
„To je mazlík,“ skončila Tana chválou své pistole a přijala spokojené pokyvování dohlížejícího lektora. Vyměnila zásobník, postavila se těsně za Elen a objala ji se zbraní tak, aby jí srovnala postoj a pomohla zamířit. Elen odevzdaně vzdychla a její „nadšení“, že přišla na řadu, se nedalo přehlédnout.
„Drž!“ poručila jí Tana přísně, když se neměla k pevnému chopení. „A jedem!“ zavelela, jenže v tu chvíli si Elen všimla přibíhajícího Peetera a její soustředění bylo pryč.
„Letíme do Setenu na turnaj!“ zvolal Peeter na děvčata nadšeně.
„He?“ ksichtila se Tana.
„Letíme na Turnaj Nositelů! Zoel nás tam vezme! I Sheenu!“
„No to určitě. Z toho mě vynechej,“ nemusela Tana přemýšlet. Hned nato si všimla zamyšlené Elen a štěkla na ni: „Jak s tím, kurva, stojíš?! Máš to odjištěné, ty trubko! Dělej, zapři se a střílej!“
„Ale –“ vyhrkl Peeter, jenže byl přerušen Eleninými výstřely.
Střelbu nesnášel, rychle si zastrčil prsty do uší. Rány se sice rozléhaly do lesů, ale dokud Elen neskončila, musel počkat.
Poté pokračoval: „Ale pan Elbrow řekl, že mě tam Zoel vezme jedině, když pojedete i vy.“
„No tak s tebou pojede Elen, to stačí,“ bylo Taně jedno, po čem Peeter touží, a chystala si znovu zbraň.
„Já nemohu, jsme příští měsíc na Iliánu, promiň,“ řekla Elen s lítostí, že nemůže Peeterovi pomoci.
Tana zabraná do své činnosti Elenoru neposlouchala nijak pozorně. Až když byla spokojená, že má vše připraveno, pozvedla nad tím tichem hlavu a vidouc na sobě dva prosící pohledy se zamračila. Zadívala se na Elen, pak na Peetera, a trklo ji, proč tak zoufale hledí.
„Ne,“ odpověděla jednoznačně.
Peeter se začal tvářit ještě nešťastněji.
„Ne!“ přidala i ona. Ale ty jeho oči jí nedaly pokoj. „Ne! Prostě ne!“
„Tano…“ škemral.
„NE! Já nebudu celý den s Tarisovkou, jsem snad jetá?!“
„Ale ona přece není tak špatná,“ prosil o pochopení.
„Že není –“ zastavila se Tana a vytočená polkla další slova. Obrátila se k terčům, popadla přichystanou zbraň a vystřílela během pár vteřin celý zásobník s vervou, že se i Elenora vedle s bázní přikrčila.
„Nepomohlo to,“ odfrkla si naštvaně a opřela se zpět do Peetera. „Že není špatná?! Vážně? Není špatná?! Jsi snad úplně hluchý?!“
A na jeho nechápavý obličej spustila tence Sheeninu demonstraci: „Mně se to nelíbí, tohle se nedělá, tamto mi vadí, to se mi nechce, takhle se to nevyslovuje.“
„Tak…“ zkoušel to Peeter zlehčit, „je trochu zvyklá na něco jiného…“
„Ne, není zvyklá na něco jiného! Je to zelená protivná osina v zadku! Ne – víš co? Sama ji tam má! Chová se pořád, jako by měla v prdeli permanentně zaraženou tužku! Pořádně ostrouhanou a kurva dlouhou! Úplně na nich ujíždí! Nevychází bez ní vůbec ven. Doma mají v misce u dveří místo klíčů tužky, aby si každé ráno mohla před odchodem rovnou jednu zastrčit a jít!“
…
Peeter smutně sledoval, jak Tana chystá další zásobník, a cítil se bezradně. Nejspíše je jí vážně jedno, co to pro něj znamená.
Zato Elen s Peeterem soucítila a pokusila se ho jemně povzbudit:
„A nemůžeš jí to říct? Třeba by se nějak zařídilo, aby tě vzala s sebou.“
Peeter si nad tou představou začal stydlivě žmoulat rukáv:
„To by bylo hloupé…“
„Nebylo, když jí řekneš, že se ti líbí,“ usmála se Elenora něžně. „Třeba ještě bude ráda, že tam budete spolu jenom vy dva.“
„Jo, přesně,“ vstoupila do toho Tana stále nabroušená. „Jen jí vylij srdíčko jako pořádná holka. Když zjistí, jak jsi do ní udělaný, tak si na tebe celá žhavá připne obojek a můžeš jí dělat zvířátko. Konečně bude moct někoho buzerovat od rána do večera. Stejně za ní už teď běháš jako čokl. Nikdo jiný ji nemůže vystát. Může být ráda, že existuješ. Taková anomálie…“ Namířila na terč, a navíc se u Elen ujistila: „Říkám to dobře, že jo? Anomálie.“
„Ano, vyslovuješ to korektně,“ kývla Elen.
Tana se na ni zadívala, jestli nechce jednu střihnout.
„To znamená správně… říkáš to dobře,“ vyhověla jí raději Elen.
Tana se vrátila zrakem k terči. „Zasraná Sheena,“ syčela si pro sebe, „teď musím pořád přemýšlet nad tím, co říkám.“
…
Situace se tak vskutku pro Peetera nevyvíjela nejlépe, ale ještě to nevzdal. Zatímco Tana likvidovala dřevěné cíle, opatrně se k ní přiblížil. Přestala se střelbou a zapíchla do něj pohled, co zase otravuje.
„Tano…“ spustil Peeter prosík zase od začátku.
„NE!“ okřikla ho a chtěla pokračovat.
„Tano…“ nepřestal.
„Řekla jsem ne!“
„Ta–“ ulekl se jejího výstřelu.
„Neser mě,“ vrčela snažíce se soustředit.
„Je to jenom jeden den!“ naléhal.
„Já ho zabiju,“ stáhla Tana pistoli k pasu a obrátila se k němu čelem.
Hned ji měl v merku zneklidněný lektor, před kterým raději odložila zbraň na pult, že to samozřejmě tak doslova nemyslí.
„Nebudu s ní ani jednu minutu!“ zamítla. „Vyřeš si svoje problémy sám! Jenom proto, že jí to nedokážeš říct, tak tady organizuješ takovou hovadinu! Nějaký turnaj mě nezajímá, neotravuj mě s tím! Já nebudu poslouchat celý den to její pyskování, jen abys ty na ni mohl dělat dojem!“
„Nechci na ni dělat dojem, chci jen vidět, jak bude bojovat v aréně!“
„To je mi jedno!“ zakřičela jako konec diskuse a vrátila se k pultu, aby přichystala čerstvý zásobník pro Elen.
„Ale… Vždyť víš, jaké to je. Copak ty jsi to už Maxovi řekla?“ zkoušel Peeter jinou cestu.
„Jo.“
„Jo?“ překvapilo ho, že o tom od Maxe ještě neslyšel. „A co říkal?“
„Že jsi idiot. Nestarej se,“ vrazila pistoli Elen do rukou.
„Střílej,“ poručila jí.
Elen nebyla moc nadšená. Peeter pořád něco zarputile povídal, aby Tanu přesvědčil, ale Tana dělala, že už jej neslyší. Nervózně čekala a pak přes jeho žadonění poručila sestře znovu: „Střílej!“
Chtěla ho jasně přehlušit. Elen se na to rozmrzele zapřela patami do země a přichystala se na střelbu.
„Už mě z toho brní ruce,“ zkoušela se z toho vyvléci.
„Já jsem s tebou taky jela do Hinraje na koni a bolí mě z toho prdel ještě teď. Střílej!“ byla Tana neoblomná.
Vyčkávala ještě několik vteřin zahlcena Peeterovým žvaněním, než jí došla trpělivost úplně: „Kurva tak, Eleno, STŘÍLEJ UŽ!“
A to Elen dále nepokoušela Taninu náturu. Protože si však nebyla ve střelbě tak jistá jako ona, mezi výstřely bylo Peetera pořád slyšet dost.
„Jestli… tak… pomůž… Maxem…“ zaznělo od něj a Tana se ohlédla.
„Cože?“ snažila se pochytit, co říká, zatímco Elen poslušně plnila, co jí bylo poručeno. „Nestřílej!“ odvolávala svůj příkaz, ale soustředěná Elenora ji nevnímala.
„Že… tak… Maxem,“ zopakoval Peeter.
„NESTŘÍLEJ, TRUBKO!“ zakřičela Tana a lehce do Elen šťouchla.
Elen přerušila střelbu a koukala zmateně, co se teda po ní chce. Tana omámena kouzlem Maxova jména k Peeterovi plně zpozorněla.
„Říkal jsem, že ti pomůžu s Maxem,“ byl Peeter rád, že již nemusí nic přeřvávat. „Vím asi něco, co by ti mohlo pomoct.“
„Vážně?“ proměnil se Taně hlas.
„Jo. Asi jo…“ znejistil Peeter nad tím, jak se na něj Tana hladově vrhá. „Ale pojedeš se mnou do Setenu, prosím.“
Tana na svém obličeji předvedla, jak moc velkou oběť tím podstupuje, než souhlasila: „No tak jo.“
„Slibuješ?“
„Jo, krucinál!“ byla nedočkavá. „Tak co pro mě máš?“
„Myslím… myslím, že se včera s Nell rozešli,“ spustil Peeter smutně. „Hrozně se hádali už strašně dlouho. Ty tvoje cigarety úplně nesnášela. Viděl jsem, jak mu je vyhazuje. Ještě jsem je nikdy neviděl se tak hádat.“
„Čubka blbá,“ plísnila Tana. „Věděla jsem, že ji to sere.“
Elen se zamračila, že nerozumí tomu, co to Peeter povídá. Aby takhle dopomáhal k odloučení páru, to na něj vůbec nesedělo. Peeter si povšimnul její tiché výtky a rychle vysvětlil:
„Když já už nechci, aby se hádali. Je to hrozné. Když jsem s jedním, poslouchám jen něco na toho druhého. Max je naštvaný, protože Nell si našla někoho jiného… staršího… je do něj moc zamilovaná, chce s ním žít, ale Maxovi to dlouho nechtěla říct. Teď je z toho strašně nešťastný. Jako – dělá, že ne, ale já vím, že jo. Pořád na ni myslí. Nechtěl jsem, aby se rozešli, ale teď bych chtěl, aby se na to už vykašlal. Mám Nell rád, ale… takhle to dělat nemusela. Je teď na Maxe fakticky hnusná.“
Ale i když Peeterovy pohnutky nebyly zlé, stejně svému svědomí neulehčil. Přestal o Maxovi a Nell raději vykládat, než něco ještě víc pokazí.
I to málo ale Taně stačilo, aby zavětřila příležitost.
„Díky, medvídku,“ plácla posmutnělého Peetera do zad.
Ten nějakou dobu tiše sledoval, jak Tana opět rovná Elen ke střelbě, než se naposledy ujistil: „Ale fakticky pojedeme na ten turnaj, že jo?“
Tana se nelibě kousla do rtu.
„Slíbilas to,“ připomněla jí Elen.
„Jo,“ zabručela. „Ale za každý její blbý kec si o tebe ulevím pěstí.“
„Platí,“ souhlasil Peeter.
AAA
Při svém krátkém návratu do Sendoru si pan Elbrow neopomněl udělat čas ani na Sheenu, která na jeho příjezd netrpělivě čekala se svými otázkami. Přes jeho nabitý program se však dostala na řadu až o několik dní později. A i když v Sheeniných představách létal nad panstvím nezastavitelný ledový Rhewi, odvážně se vydala do srdce Sendorských lesů pro odpovědi.
Pan Elbrow chtěl navíc Sheeně vynahradit minulou návštěvu ve velkém. Nedostal se tehdy pro její omdlení ke své přednášce o Iliánu a těšil se, až věci napraví. Rozhodl se proto Sheenu hned napoprvé zavést rovnou ke svým nejcennějším pokladům do sendorského podzemí. A o tom, že to byla pocta nejvyšší třídy, nebylo pochyb od první chvíle.
Původní sklepení Sendorského sídla bylo totiž za života Zahara Elbrowa kompletně přebudováno a to způsobem, jakým by nikdo od jeho osoby nečekal. Celé podzemí se stalo v pár letech nedobytným uložištěm archeologických klenotů, jehož nejvyšší ostraha využívala techniku, která v té době ani nevládním objektům k dispozici nebyla.
Pan Elbrow ale nebyl obyčejný člověk z běžné veřejnosti a v těchto zmodernizovaných katakombách, na rozdíl od vyšších pater, nebylo nic určeno očím běžných přátel. O tom svědčil už důkladně zabezpečený vchod v hlavní hale s komplikovaným systémem uzamčení. Než jej pan Elbrow nechal vůbec otevřít, musela Sheena projít skrz dvoufázový skener a podstoupit manuální prohlídku strážemi. Až poté mohla vstoupit a už v úvodní chodbě snímané několika kamerami nestačila zírat. Snad ani nebyla v Sendorském sídle. Starobylý interiér, který vytvářel v nadzemí dojem konzervativní povahy rodu Elbrow, se zde vůbec nenacházel. Ani by ji nenapadlo, že pan Elbrow, tak starý a zásadový člověk, by mohl mít takovou důvěru v dnešní technologie.
„Nebojte se, dítě. To je pouze proti nepozvaným,“ řekl pan Elbrow na Sheenino okukování.
„Myslíte… proti štěnicím?“ zeptala se.
„Ano. Odposlouchávací zařízení, nahrávací, drobné kamery, vysílače polohy a další šikovné věci, které by mohl někdo přinést, “ potvrdil.
„To bych si nikdy nedovolila, pane Elbrowe,“ zaskočilo Sheenu.
„Věřím vám,“ klidnil ji s úsměvem. „Ale to, že věřím vám, by mohl někdo zneužít, ani byste o tom nemusela vědět. Tomu jistě jako dědička podniků svého otce rozumíte.“
„Prosím?“ nevěděla Sheeena, na co naráží.
„Firmy vašeho otce. Zabývají se přece právě takovou technikou. Jejich laboratoře jsou přední vývojáři všeho, čím se dá lidem vstupovat do soukromí,“ osvětlil. Nad jejím překvapením se podivil: „To nevíte?“
„Ne,“ vypadala Sheena upřímně zmateně.
„Opravdu?“
„Nevím vůbec nic o otcově podnikání, pane Elbrowe,“ přiznala mu. „Vím, že nějaké firmy vlastní, ale nikdy jsme o tom nemluvili.“
„Hm,“ broukl zamyšlen. „To od něj vskutku není moudré. Přihodit se může cokoliv. Co kdyby vás náhle opustil? Měla byste být seznámena s tím, co jednou po něm převezmete a jak si přeje, abyste s tím naložila.“
Na Sheeně ale bylo vidět, že jí skutečně tyto informace celý život míjely, a tak pan Elbrow uvážil, že bude rozumnější je více nerozvádět. Doporučil jí, aby otcovy aktivity probrala přímo s ním. Ideálně co nejdříve, když už se jí kvapem blíží plnoletost.
S tím dorazili ke kýženým dveřím, za kterými měl pan Elbrow svou pracovnu s archívem materiálů pro Iliánské pověsti. Dříve však, než do pracovny vešli, ulpěl Sheeně zvědavý zrak na dveřích vedlejších. Byly viditelně ještě zabezpečenější než všechny ostatní. Vyznačovaly se ohromnou tloušťkou, jako by místnost za nimi byla jedním velkým trezorem. Vedle nich se bělel panel s kontrolkami a vytlačenou dlaní.
„Tam uchováváme náš rodinný poklad,“ řekl pan Elbrow jako pravý vypravěč tajemné pohádky.
Potěšil ho přitom Sheenin zájem, při kterém napjatě několikrát překmitla očima mezi ním a panelem.
„Klidně si to vyzkoušejte. Nic vám to neprovede,“ pobídnul ji.
Sheena se velmi nedůvěřivě zadívala na prostor pro dlaň. Přiložila opatrně svou ruku a panel její dotyk ihned zaregistroval. Kontrolky začaly měnit barvy, a po povrchu dlaně jí projelo nepříjemné mravenčení. Ulekla se a ruku stáhla.
„Dobrá, možná trochu ano,“ zažertoval pan Elbrow a čekal.
Panel chvíli něco zpracovával, než se jeho kontrolky s hlubokým pípnutím rozjasnily do ruda.
Pan Elbrow pobaven pokýval hlavou: „Asi vás to nepustí, dítě.“
Sheena si lehce zmatena prohlédla svou dlaň, jako by se ujišťovala, že jí senzor opravdu cosi neukousl.
„Ale to je v pořádku,“ pokračoval pan Elbrow spokojeně. „Představte si, že to pozná, zdali vám v žilách koluje má krev. Kdo nemá geny Elbrow, ten to neodemkne. Je to vskutku dokonalé, svůj nejcennější objev jsem zde zajistil pouze svému potomstvu. Možná, že se bude jednou některému z nich velmi hodit.“
V Sheeně tím pochopitelně zvědavost jen rozdmýchal, ale bylo jasné, že smysl oněch dveří je, aby se o obsahu za nimi nikdy nic nedozvěděla. Nemohla teď Elenoře závidět více. Určitě veškerá technika v těchto prostorách tu není ani tak pro vzácné materiály k psaní knih, jako k ochraně téhle záležitosti. Co může pan Elbrow považovat za tak cenné a tajné, aby pro to nechal přebudovat celé podzemí?
„Ano, tak vyspělou technologii již ovládáme,“ pochvaloval si pan Elbrow a otevřel svou pracovnu, „to by se na Iliánu rovnalo zázraku. Ale oni by o něco takového ani nestáli. U běžných obydlí nemají zámky a často nechávají nepřetržitě otevřena okna i dveře dokořán. Věří, že Amu prochází obydlími, když nejsou doma, a zanechává jim tam požehnání. Proto, když se vrací, je maso upečeno, rostliny o něco povyrostly, deky v oknech jsou prohřáty na noc a čerstvý vítr vyhnal všechno zlé. Kdyby zamkli, zřekli by se své bohyně a tím i jednoty s ostatními obyvateli ostrova. Oddělili by se a museli by se o svůj život postarat sami. A to znamená, že by se jim již nedostávalo žádné lásky, žádných darů, žádné radosti, žádné pomoci. Zůstala by jim jen práce a velké úsilí zachovat si život. Pro ně něco uzavřít znamená odsoudit to k smrti. Přirovnávají to ke zvířeti, které uvízne někde, odkud nemůže ven. Hyne tam. A oni věří, že když se něco uzavře, tak to zahyne. A nejen živí tvorové. Ale i vzduch nebo voda. Považují všechno za živé. Že by vzduch v uzavřené místnosti zahynul a oni nechtějí dýchat mrtvý vzduch. Všechno musí být otevřené a zůstávat propojené. To je pro ně základní zákon.“
„A co když potřebují něco… uchovat?“ nebylo jasné Sheeně.
„Pravda, dítě, učiní někdy výjimku. Například během povodní musí uzavřít zásoby jídla a ochránit je před vodou, než opadne. Zvířata vyvedou do kopců a tam s nimi čekají. Snaží se ale co nejdříve vrátit a všechno zase rychle otevřít. Nechají to několik dní přístupné čerstvému vzduchu, než tam vůbec vstoupí. Pak zásoby vynesou ven na slunce, aby tomu Amu znovu propůjčila život. A až kněžky usoudí, že je jídlo v pořádku, můžou jej konzumovat. I když je to jejich jediné jídlo, klidně dlouhé dny hladoví. To jim nevadí. Sníst mrtvé jídlo je pro ně jistá smrt, takže si počkají.“
„To je bláznivé,“ nevěřila Sheena.
„Pro nás možná,“ pozvedl pan Elbrow koutky. „Ale u nich je zavírání a otevírání víc než jen symbolika. A mezi sebou jsou vskutku velice otevření, jak se tak říká – srdcem. Dodnes jsou vzájemně sdílní, přívětiví a otevření, jak my tady už vůbec neumíme. Pokud ovšem nejsou porušeny jejich hlavní tradice, na kterých svou společnost staví. A také toto vedou pouze v rámci svého ostrova, mezi Iliány. Člověk nesmí být ‚cizí‘. Nejde ani tak o to, že by se chtěli uzavírat, nebo být nepřátelští, ale oni zkrátka tomu okolnímu světu nerozumí. Je příliš odlišný a narušoval by jim jejich způsob žití, ve kterém vidí své největší bohatství. Věří, že jsou šťastni a požehnáni právě díky tomu, že se nenechají ovlivňovat ničím mimo ostrov. Pokud je chcete vyděsit, zkuste tam přinést láhev s vodou. To si budou myslet, že jste se úplně pomátla. Zavřela jste vodu do lahve, zabila jste vodu. Voda je posvátná, stejně jako vzduch, půda nebo slunce. Je to základ toho, z čeho je člověk živ, a vy jste to zavřela do lahve. To jste se dopustila zločinu, zneuctění něčeho, co je zde pro všechny. Voda v lahvi se nemůže vypařovat do ovzduší, není vlastně v tu chvíli k užitku. Nemůže se spojit s celkem, nemůže vykonávat svůj úkol. Kdyby viděli naše vodárny, potrubí, cisterny, tak by propadli šílenství. Nutíme vodu téct v těsných prostorách, kudy si zamaneme. Balíme ji, izolujeme a skladujeme pro sebe. Jen pár lidí na Iliánu o našich způsobech ví a je dobře, že jim Ilián ponecháváme nedotčen. Oni by z naší civilizace zcela v duši vyhasli.“
Nad tím se pozorně poslouchající Sheena zamyslela a posteskla si: „Škoda, že to nemohu nikdy vidět, pane Elbrowe. Vodu v lahvi bych tam určitě nenesla.“
„Tak to se vám bude zamlouvat dar, který jsem vám vybral,“ pozvedl nadšeně prst. „Elenora jej za okamžik přinese. Musí jej ale nejprve najít. Přemisťovali jsme nedávno některé expozice a já se po té reorganizaci stále nevyznám, kde se co nachází. Její mladý mozek je v tomhle mnohem lepší. Ještěže to děvče mám. Co bych bez ní dělal. Je vskutku mým největším pokladem. To ona by měla být v tamté komoře,“ žertoval.
Usedl k masivnímu psacímu stolu, aby jej trochu poklidil, a natěšená Sheena se pustila do intenzivního prohlížení jeho pracovny. Velice ji potěšilo, že byla jako jedna z mála místností sendorského podzemí během rekonstrukce ponechána v původním provedení se zachovalým zdivem a zdobenými lakovanými trámy. Poznávala opět Sendor a uměleckou duši vysoce vzdělaného spisovatele. Byla přesně taková, jakou si ji celý život představovala. Zlatým světlem zalitá s nezaměnitelnou vůní ručně vyráběných papírů. Svou tichostí a rozlehlostí připomínala knihovnu prastarého muzea. Ideální místo pro psaní nádherných knih. Nikde jinde by vpravdě nemohly vzniknout Iliánské pověsti takové jaké jsou. Všudypřítomná inspirace jen vybízela k interpretaci dávno zapomenutých příběhů.
Sheena se nestačila otáčet za všemi těmi kolosálními policemi a hltat zrakem stovky svazků na nich vyskládané. Nacházely se podél zdí v několika úrovních až ke stropu. Ty umístěné výše byly uchovávány v pevných vazbách, ty níže byly uloženy jako jednotlivé svitky v ochranných pouzdrech. V nejnižších zasklených policích pak mohla spatřit i křehké destičky s vyrytými znaky, jež ani nepoznávala.
„Nedotýkat se!“ upozornil pan Elbrow a ukázal zvědavé Sheeně na visící rukavičky. „Ne obnaženými prsty. Můžete jít po barvách. Tady je vše z období Iliánu před královstvím a pak podle dynastií dále až do současnosti. To jsou ty inventáře napravo.“
„Natolik iliánsky neumím, pane Elbrowe,“ obhlížela Sheena přeplněné skříně, na které ukázal, „jen, co jste přikládal do slovníků na konec knih.“
„Tak to abyste začala,“ vytáhl pan Elbrow ze šuplíku svého stolu rozměrnou bichli a rozevřel ji. Sheena přistoupila a rozpoznala, že se jedná o iliánskoareneánský slovník. Ten nejobsáhlejší, jaký kdy existoval.
„Abych taky někdy skončila,“ žasla nad těmi materiály.
„Pokud byste měla zájem si něco z toho tady přečíst, jistě vás sem Elenora ráda vezme a pomůže vám s překladem. Určitě byste tady našla něco zajímavého i pro sebe, jsou to jedinečné záznamy.“
„To věřím,“ hleděla Sheena zamilovaně do slovníku.
A když už jí připomenul, že by zde mohla hledat něco svého, vrátil se k ní důležitý úkol, se kterým dnes do Sendoru přijela.
„Velmi by mne zajímaly materiály o první kněžce, pane Elbrowe. Četla jsem nedávno o ní pasáž ve čtvrtém díle vašich pověstí. Neměl byste o jejím životě něco více?“
„Máte na mysli AmunuAnach?“ zvedl se ztěžka ze židle.
„Ano, tu,“ pokyvovala Sheena a sledovala, jak se pan Elbrow zamyšleně probírá policemi. „Pokud byste mi dovolil, chtěla bych vidět nějaké originální materiály, ze kterých jste vycházel. Její příběh mi přijde totiž vskutku zvláštní, víte. Napsal jste o ní, že utekla do hor a tam zažila jakési zjevení. Že ji nějaká síla zachránila před jistou smrtí. Pak se vrátila do Orpy a vykazovala nějaké… schopnosti. Dokázala najednou zázračně léčit. Není vám to nějak… povědomé?“
„Je to pověst, dítě. A Iliáni byli prostí lidé. V té době obzvlášť. Prakticky každý, kdo by takovou dobu přežil v tehdejších divokých lesích, by byl považován za zázračného,“ zlehčoval pan Elbrow, když na Sheenině tváři spatřil, jak vážně jeho knihy bere. „Je možné, že se jenom někde ukryla a tam blouznila hladem a žízní. Iliáni jsou silně věřící, vidí své bohy všude. Tím, že se vrátila a mluvila, jak mluvila, tak jí přisoudili spousty věcí, které vůbec nemusely býti pravdou. Když se pak stala díky tomu mocnou, mohli její příběh po další pokolení všelijak upravovat. Zázraky bych v tom rozhodně nehledal.“
Jenže Sheena neměla pocit, že by její úvaha byla úplně zcestná. Zamračila se nad viditelnou snahou pana Elbrowa její zájem utišit. Napjatě chvíli mlčela hledíce do jeho stařeckých očí, jež se jí snažily přesvědčit, a nakonec mu připomněla:
„Pane Elbrowe, já dokážu zapálit cokoliv, na co dohlédnu.“
Pan Elbrow se s hlubokým nádechem rozhlédl po pracovně, jak mu bylo takové pomyšlení nepříjemné uprostřed křehkých vzácných písemností. Ale pochopil, co mu tím chce říci.
„Všechno, co jste o ní napsal… to bloudění v lese s vidinami, bolestmi, vnitřní hlas, který ji držel naživu… To naprosto koresponduje s tím, co se dělo lidem během Vylodění. Sám jste to napsal úplně stejně. Na té hoře do ní nesestoupila žádná Amu a nezanechala v ní Sheenu. Setkala se tam s Levanem. Došlo tam k prvnímu splynutí a ona se vrátila do Orpy jako Nositel. Byla prvním Nositelem vůbec. Taky proto z ní čišela taková moudrost a inteligence. Vždyť přebudovala celou iliánskou společnost. Naučila je psát, zavedla u nich vzdělání a řád. Tolik změn najednou by nikdy žádný Ilián nechtěl. Ona měla očividně úplně jinou mentalitu.“
Pan Elbrow si zafuněl starostlivě do vousů a bylo na něm znát, že je k této otázce opatrný.
„Ale dítě, to bylo tři tisíce let před Vyloděním,“ řekl.
„A také tisíc let po zániku Levanů,“ poznamenala Sheena nato. „V té době už byla dávno celá levanská civilizace vyhlazena. Proč by měly všechny duše Levanů zůstávat na Levě? Jedna se přece klidně mohla od kontinentu vzdálit natolik, že se setkala na Iliánu u vrcholků hor s nějakou ženou, která se tam zrovna kála za svůj hřích. To mohla být velká náhoda, že se tam potkali, ale všechno dál už je jasné. Ona se stala Nositelkou. A díky tomu měla přístup k takovým vědomostem, že vznikl na Iliánu nový řád. Bohyně Sheena konající zázraky skrze Nejvyšší kněžku není nic více než Levan se svými schopnostmi. Jak by si mohl někdo myslet něco jiného s tím, co je známo o Nositelích?!“
Pan Elbrow si promnul upocené čelo a raději se zpátky posadil.
Dlouho rozmýšlel, ale pak přikývnul: „Máte pravdu, dítě. Já si také myslím, že byla Nositelem. Ale když jsem tento poznatek předestřel v akademických kruzích, způsobilo to takový neklid, že mi vydání té knihy na sedmnáct let zakázali, dokud jsem jednu z těch kapitol zcela neodstranil.“
„Jakou?“ zajímalo Sheenu.
Pan Elbrow opět nejistě umlkl.
„Nevím, zdali byste takové věci pochopila –“
„Pane Elbrowe,“ přerušila ho Sheena silnějším hlasem, načež se ihned zastavila, když na sobě poznala, že začíná být nervózní. Její naléhání až moc odkrývalo, jaký má pro ni Nejvyšší kněžka význam. Navíc si nemohla dovolit takto s panem Elbrowem hovořit. Rychle se utišila, a když viděla, že si jejího rozrušení všimnul, vydechla rozpačitě: „Omlouvám se. Jsem jen velmi zvědavá. Úplně jste mne těmi knihami uchvátil.“
Pan Elbrow omluvný tón přijal s potěšeným úsměvem.
„Rozumím. Je to i má vina. Správný vypravěč by neměl za sebou nechávat nedokončené příběhy. Sám jsem vás navnadil a pak vám pokračování odepřel. To se nedělá,“ měl pochopení.
„Já jen… znamená to, že historie Nositelů je ještě dalekosáhlejší, než si myslíme,“ řekla.
„Ano. A také mnohem záhadnější,“ souhlasil. „Právě proto bych raději vaší osvícenou mysl těmito příběhy příliš nezatěžoval. Jste sama Nositelem a tyhle odkazy, staré a ničím nepodložené, by pro vaši kulturu byly naprosto nepřijatelné.“
„Ale já nežiji žádnou nositelskou kulturou, pane Elbrowe. Narodila jsem se tady v Areneánu. Vyrostla jsem tady. Pohybuji se mezi běžnými lidmi každý den. Zase za takového Nositele mě považovat nemusíte. Věřte mi, ať jste tam napsal cokoliv, pochopím to.“
Pan Elbrow si naposledy dal rozmýšlivou pauzu, než tedy svolil:
„Dobrá. Ale mějte stále na mysli, že jde o záznamy někoho, kdo tady žil před více jak pěti tisíci lety a tesal své vědění někam do kamene.“
„To je jasné,“ ujistila ho Sheena a pan Elbrow počal vyprávět.
„Jak jistě víte z mých knih, i po smrti AmunyAnach měl kněžský řád Sheeny vždy ve svém čele Nejvyšší kněžku – jednu ženu, jejíž titul byl výhradně dědičný. Každá Nejvyšší kněžka měla dceru, která po své matce zdědila léčitelské schopnosti. Když tedy víme, vy a já, že tyto schopnosti se přenášely skrze děděného Levana, není nic zvláštního na tom, že po tři tisíce let se nenarodila jediná, která by uzdravovat neuměla.“
„To ano. Toho jsem si právě všimla, už když jsem to četla poprvé,“ souhlasila Sheena. „A taky měla každá z nich štěstí, že měla prvorozené dítě zrovna dceru. Co kdyby se tato linie zpřetrhla? Už by nikdo pozici Nejvyšší kněžky ani zastoupit nemohl.“
„Právě,“ povzdychl pan Elbrow. „Právě že… žádné štěstí neměla.“
„Jak to myslíte?“
„Nejvyšší kněžka totiž nikdy živého chlapce neporodila, pouze dívku. Narodilo se jí jen jedno jediné dítě a to dívka. A pokud se přeci jen narodil předtím nějaký chlapec, tak byl vždy mrtvý.“
„Mrtvý?!“
„Ano. Nedonošený a mrtvý. Jen pokud se narodila dívka, tak byla zdravá, neobyčejně vitální, naplněna všemi předpoklady k tomu stát se další uctívanou následovnicí.“
„Zajistila tak, že její Levan bude stále v ženě pokračovat… kdyby se narodil do muže, byl by to jeho konec,“ pochopila Sheena a s tím jí došlo, že onen Levan se tedy ani neuměl dostat jinak z těla ven jako třeba Sorin nebo Rhewi. „Ale to by znamenalo, že to musela vědět. Musela vědět, že jedině tak se Levan dědí. Jak to mohla vědět? Žádní jiní Nositelé v té době neexistovali. Podle čeho už ta první věděla, že potřebuje porodit dívku?“
„Ano. To je ono. Obávám se, že podle ničeho. Že to nebyla ona, kdo by tyto potraty zařizoval.“
„Dělal to ten Levan? Bez jejího vědomí?“
„Jsem si tím téměř jistý,“ tvrdil pan Elbrow zasmušile. „Nebo dokázal každou svou Nositelku dostat do takového oddaného stavu, že šla naprosto proti všem iliánským hodnotám a obětovala tomu i svůj život.“
„A to nikdo takovou kněžku neobvinil, že si způsobuje potraty sama, když se toto dělo s jejími chlapci?!“ nechápala Sheena. „Vždyť pro Iliány je mateřství snad ta nejdůležitější věc! Čím více má žena dětí, tím více je pro ně ženou. Nějaký potrat by byl naprosto zavrženíhodný! To by ji určitě neuctívali. To ji jen tak nechali být matkou jedné dcery?“
„Možná by nenechali, kdyby matkou byla,“ řekl pan Elbrow. „Především to s těmi chlapci se příliš často nedělo. Mám jen pár dochovaných zmínek. Myslím, že pokud už Levan chlapce v lůně rozeznal, zbavil se ho mnohem dříve, než byl vyvinutým plodem. Určitě nechtěl riskovat kněžčino zdraví. Nebo také mohla takhle potrácet někde v ústraní, to už se nedovíme. Co je na tom ale to nejhorší, že ani žádná z nich svou dceru vlastně nezažila. Jakmile úspěšně porodila první dívku, upadla do bezvědomí a brzy nato zemřela. Všechny Nejvyšší kněžky měly nádherný život na výsluní, ale velmi krátký a předem zpečetěný.“
„To je šílené, pane Elbrowe. Chcete tím říct, že jí takhle bral děti a pak zabil i ji?“
„Nebo jen bez něj nemohla žít. Není mi jasné, proč se nestala po porodu namatris, jak se děje u Nositelů nyní. Jestli to byl záměr, nebo specifikum zrovna tohoto Levana,“ řekl pan Elbrow a dobře vnímal, jak tyto informace vzbuzují v Sheeně emoce. „Rozumím vašemu rozrušení,“ pokračoval k ní. „Věřte, nechci z ničeho Nositele obviňovat a vím, že si jeho jednání nedokážete vysvětlit právě proto, že jednoho Levana nosíte. Takového, který postrádá žádosti. Naplňuje vás mírem, naučil vás jednotě, kterou my nemůžeme zažít. Jste v jiném stavu vědomí než obyčejní lidé. Nerozumíte takové agresi a to je v pořádku. Já už promlouval s mnoha Nositeli a všichni reagujete stejně. Jste z toho zmatení. Je naše štěstí, že se takhle projevujete. Vy Nositelé jste velice klidné, ušlechtilé bytosti a já vám věřím. Právě proto mě znepokojuje tento případ. Nejvyšší kněžka, pokud byla Nositelem, a já se domnívám, že ano, se tak projevila zcela odlišně než kdokoliv z vás.“
„A to akademickým kruhům vadilo…“ pochopila Sheena. „To jste nemohl napsat.“
„Ano. I když jsem v pověstech žádného Levana nezmiňoval, toto záhadné pravidelné dědění s úmrtím rodičky už bylo na ně příliš. Musel jsem ty kapitoly úplně odstranit. Obávali se toho, že by vzniklo podezření, že všichni Nositelé nemusí být tak bezpeční a pasivní, jak je známo. Že zde byl, možná ještě stále je, nějaký Levan, který se sklonil k tomu, aby vzal život člověku. Propukla by panika. A naprosto oprávněná. Představte si, že by třeba váš Levan, jenž je schopný stvořit požár nebo příval lávy, měl nějaké mocenské manýry. Že by tyto schopnosti používal proti lidem. Kdo by ho tady z nás smrtelníků zastavil?“
Sheena po otázce napětím už skoro nedýchala. Ve velké snaze zahrát klidný obličej v tichu rozmýšlela, než se pokusila pana Elbrowa uklidnit: „A nemyslíte, že kdyby tady ještě byl, už by takovou možnost využil? Kněžčin řád přece skončil s Vyloděním. Byly by tady další jeho stopy.“
Na to pan Elbrow zamračeně přikývl, že uhodila hřebíček na hlavičku.„Právě proto jsem na Zimní ostrovy jel, dítě. Za králem KhaMaranem. Byl jeho stopou,“ zvedl se od stolu a přistoupil k bednám obsahujícím materiály z poslední výpravy.
„Víte, neměl bych o tom mluvit ani s vámi, ale opravdu jsem netušil, že za mnou přijdete zrovna s Nejvyšší kněžkou. To ještě nikdo neudělal. Snad proto, že nikdo jiný nečetl mé práce tak pozorně jako vy. Asi jsem si vás svými myšlenkami vskutku přivolal, jak učí Nositelé. Nechtěl jsem být s tímto povědomím sám. Ale možná začnu věřit na znamení a mohla byste odlehčit mému starému srdci, jen slibte, že si ponecháte všechno pro sebe. Ani s děvčaty o tom nerozpravujte, nechci jejich mladé hlavy posílat do světa s takovými představami. Vy jste si však na to přišla v podstatě sama, jste velmi bystrá a vidím, že vás jen tak neodradím, tak než byste tady odhodlaná pobíhala a vyptávala se nevhodných lidí, bude lepší, když vám o všem povím sám.“
„Spolehněte se, pane Elbrowe. Povězte,“ slíbila Sheena.
„Dobře, dítě, tak poslouchejte. Víte, v prvé řadě musíte pochopit, že jsem k Nejvyšší kněžce nepřišel náhodou. Už jako jinoch jsem se zajímal hlavně o tuto postavu v iliánských dějinách. Chodíval jsem právě sem, do knihovny svého otce, číst o generacích Nejvyšších kněžek a do každé jsem se v jejím příběhu bláznivě zamiloval. Byly pro mne nádhernými a inteligentními ženami, které se vyjímaly okolní společnosti. Měl jsem je za pravé urozené dámy tehdejší doby a velmi jsem toužil takovou po svém boku mít. To ony mne přivedly k hlubšímu zájmu o Ilián. To za nimi jsem se na ostrov poprvé vypravil a měl jsem štěstí, že rod Elbrow má výhradní svolení do Orpy vstoupit. Plul tam totiž tajně roku 3246 můj praděd. Byl to odvážný dobrodruh a byl Iliány taky okamžitě zajat. Život mu zachránilo jenom jeho nezměrné charisma, kterým se mu podařilo získat královninu milost. Nakonec na Iliánu strávil sedmnáct let a vrátil se s tím, že ELBE.BOROW je jméno, jež bude v Orpě vždy vítáno.
Toho jsem v naší rodině využil po dlouhé době až já. Sblížil jsem se s královskou rodinou a trvalo mi téměř celý život pravidelných návštěv, než jsem získal dost materiálů, pročetl jejich rozsáhlé knihovny, abych si potvrdil své domněnky. Jenže když jsem šel po stopách každé Nejvyšší kněžky, která se narodila, tak přicházely také další a další nejasnosti. Jejich příběh se pouze rozvíjel a mně bylo jasné, že hned jen tak neskončí. Nedokázal jsem přestat. Nejvyšší kněžka byla mou múzou, mou posedlostí, odevzdal jsem jí všechno. Neprožil jsem nic z toho, co člověk prožít má, jen abych na tom pracoval. Málem jsem neměl ani dědice. Elenora mě kvůli mému šílenství uzří umírat ve velmi mladém věku, protože jsem si, já blázen, do šedesáti ani nevšiml, že jsem ženat. Byl jsem ženat s Nejvyšší kněžkou. Bylo to pro mne důležitější. A bohužel ani tak jsem ničeho nedosáhl. Jsem stár, na konci své cesty, ale zdaleka ne své práce.“
Pan Elbrow pomalu rozložil na stůl několik tlustých, zevrubně propsaných deníků s vloženými fotografiemi.
„Sepisoval jsem dlouhá léta Iliánské pověsti, abych mohl vypustit do světa trochu pravdy. Na tu největší jsem ale pořád čekal. Až budu mít poskládán celý příběh tohoto Levana a přednesu jej se všemi důkazy. Protože věřím, že tady ještě stále je a někde se ukrývá. Že je tady entita, která ovlivňuje nás všechny a hraje si s naší planetou jako malé dítě. Je sám obrovským tajemstvím. Chodí mezi námi a ví, že to on napsal dějiny, jak je známe.“
Pan Elbrow se zadíval na Sheenu zcela vážně, načež sklesle vydechl.
„Dnes mám však pocit, že já mu to už neprokáži. Jeho příběh je mnohem delší, než může být ten můj. Jeden obyčejný člověk za pár desetiletí, co tady má, nemůže zmapovat tisíce let života jednoho tvora. A…“
Na chvíli se zastavil a ztišil.
„Jak jsem v Phomu zjistil, dítě, možná… Možná jsem ještě více na začátku, než jsem si myslel. Ta výprava na Zimní ostrovy měla přinést důkaz, že řád Sheeny pokračoval i po vyhoštění z Iliánu a má se smrtí posledního deritského krále něco společného. Podezříval jsem přímo Nejvyšší kněžku, tedy jejího Levana, že to on inicializoval celé to šílené osídlování. Vtrhl na Zimní ostrovy, nechal popravit KhaMarana a stáhl derity na Levu do otroctví. Tato část historie je totiž natolik nelogická, že to nemohl udělat nikdo jiný. Po Vylodění zde vznikala mírumilovná společnost plná Nositelů a také tu dlouho ještě přetrvávaly mezi lidmi iliánské tradice plné jednoty a nenásilí. Ti by se jen tak nezvedli a nevypravili se za Giram dobýt zbytek světa, pokud by je k tomu někdo silně dominantní a manipulativní nepřiměl. Byl jsem si tím naprosto jistý a trvalo mi třináct let, než jsem místo odpočinku KhaMarana konečně našel, abych ze spisů, které zanechali v jeho hrobce, zjistil, že jsem měl pravdu. Byla tam. Nejvyšší kněžka skoro v každém spisu. Tady na Levě pak dokázala zamaskovat svou přítomnost při té zuřivé výpravě, ale co po jejím odchodu o ní napsali přeživší derité ve své domovině, si nehlídala. Doufal jsem, že udělala tuto chybu a jen díky tomu jsem ji našel. Teď vím, že Vylodění ten Levan přežil a pokračoval minimálně dalších sedm století.
Co mi ale zůstává záhadou – proč to udělal? Obrátil Zimní ostrovy naruby naprosto bez důvodu. Derité neměli nic cenného, byli ještě zaostalejší než Iliáni. Jejich nerostné bohatství bylo špatně přístupné a směšné oproti tomu, co bylo k dispozici na Levě. Pracovní sílu, kterou si ze zajatců vytvořil, vlastně ani nepotřeboval. Byl to spíše rozmar, který si dovolit mohl. Opravdu jsem se velmi snažil najít vodítko k tomu, co ho do těchto nehostinných končin přivedlo, ale nic jsem nenašel.“
„Možná někoho hledal,“ vstoupila mu do toho Sheena se vzpomínkou na svou vizi od Sorin.
„Hledal někoho?“ zaujalo ho.
„Ano,“ zněla jistě, „někoho… blízkého. Možná nějakého dalšího Levana. Pokud se tento Levan dokázal od Levy vzdálit a dorazit na Ilián, co když nějaký jiný, jemu podobný, letěl na druhou stranu k Zimním ostrovům a vstoupil do nějakého derita? Třeba se potřebovali najít, protože… se znali… za života, rozumíte… možná byli milenci. Levanská válka jejich těla zabila a oni se chtěli znovu najít jako duše.“
Pan Elbrow zaraženě umlkl. Okamžik vypadal, že se nad tím zamýšlí, ale pak se mu obličej uvolnil a nad Sheeninou verzí se pousmál:
„To je vskutku výklad mladé zamilované dívky.“
„Prosím?“ nerozuměla Sheena.
„Nic, nic,“ usmíval se pan Elbrow mysle na Peetera. „Jen se mi občas dostane nějakých zpráv ze školy, jak tam mládeži kvetete a cvrlikáte.“
„Co prosím?“ propadala Sheena rozpakům.
„Ale to je v pořádku, já byl ve vašem věku taky takový,“ zaonačil pan Elbrow, „vy děti jste teď samá láska. Ale já bych na něco takového nesázel. Tento Levan v Nejvyšší kněžce jistě netáhnul za láskou. Pobouřil náhlým násilím celý Ilián tak, že Nejvyšší kněžku jako prokletou nakonec po třech tisících letech bezmezného uctívání vyhnali z ostrova s polovinou obyvatel. Poté, co proběhlo Vylodění na Levě, tvrdě vedl skupiny napříč celým kontinentem rovnou k Zimním ostrovům. Muselo to mít nějaký podstatný význam pro jeho existenci. Zajal deritského krále a mučil ho. Něco důležitého po něm potřeboval. Našli jsme KhaMaranovy ostatky a byly velice podivně… spálené. Ale ne ohněm zvenčí, byl spálen zevnitř, jako by jím prošel nějaký silný elektrický výboj. To bylo pro mne šokující, protože jsem do té doby nenašel kolem tohoto Levana žádné důkazy o jeho jiných schopnostech. Vždy pouze léčil. Začal jsem si proto myslet, že popravu možná neprovedl sám. Že třeba přiměl jiného Nositele užít své schopnosti k vraždění. A pak, o kryptu dál, jsme našli tuhle malbu…“
Pan Elbrow vytáhl z deníku na stole fotografii a předložil ji Sheeně. Byla na ní vyfocená zeď krypty s ještě zachovalým výjevem nějaké postavy kráčející v plamenech, do kterých byly zakresleny desítky těl zoufale se sápajících z ohňů ven.
„Tahle žena,“ poklepal na postavu na fotce, „je pobočnice Nejvyšší kněžky. Její pravá ruka, často ji zastupovala. Nepřišla z Iliánu, nikoho takového tam Nejvyšší kněžka neměla. Našel jsem o ní první záznam až ve vykopávkách u Setenu. Vypadá to, že se vedle kněžky objevila až s Vyloděním. Dlouho jsem si o ní myslel, že byla jenom jedna z těch, co kněžce slouží, ale tady derité při pohřbívání svého krále napsali, že je to ta, jež se považuje Nejvyšší kněžce za rovnou. A tady tahle stejná žena také vedla vojska, která drancovala severský pás. Píšou zde, že měla v rukou moc své bohyně a upalovala deritskou obranu po stovkách. Byla pro derity největší noční můrou. Stačil jí pohled a plameny pozřely tělo statného muže.“
Založil fotografii zpět a pohlédl Sheeně do očí: „Víte, co to znamená?“
Sheeně probleskla myslí odpověď, ale jen zavrtěla hlavou.
„Že tady není jeden takový nebezpečný Levan. Jsou zde dva,“ řekl.
Sheena sklouzla zrakem ke stolu a vystrašena si již domýšlela, co by v těch denících ještě mohlo být.
„Možná, že už tady nejsou,“ zašeptala se staženým hrdlem.
Pan Elbrow svraštil čelo s jasnými pochybami: „Myslíte? Byli tak inteligentní, aby se dostali až sem. Udržovali si moc a bez zábran vraždili nenarozené jen, aby byli stále v ženách a mohli pokračovat.“
„Je to přece jen tři tisíce let nazpátek,“ hrála Sheena nevědomou. „Mohlo se jim něco přihodit. Možná, že se obáváte o současnost zcela zbytečně, pane Elbrowe, a tam venku zkrátka už nic není.“
…
Sheena symbolicky srovnala deníky s fotografiemi, zatímco pan Elbrow setrvával v zamyšlení. Sheenin zlehčený pohled na věc ho nahlodával. Že by poslední léta svého života už opravdu pronásledoval něco, co zde již není?
Své úvahy však musel na čas odložit. Štěbetání děvčat na chodbě rozptýlilo v pracovně vážné napětí, a když se brzy objevily obě uvnitř, pan Elbrow s uzřením Elenory okamžitě zahnal projevy starostí ve tváři. Věděl, že kdyby Elen na něm poznala trápení, vyzvídala by. Už tak, že ji brával na výpravy s sebou, a tajemství, které nyní vyzradil Sheeně, musel před ní pracně skrývat. Elenora mu léta pomáhala s psaním knih netušíce, o co její otec skutečně usiluje. Pro ni byl vášnivým dobrodruhem, který si píše historické povídky pro radost.
…
Děvčata se zastavila u stolu a Elenora s úsměvem před Sheenou hypnoticky rozhoupala jakýsi robustní přívěšek na kožené šňůrce. Sheena zaostřila a rozpoznala v kovovém předmětu Isebelis, znak iliánské bohyně Amu, kruh s vlnovkou uprostřed, znamení slunce.
Rozzářená si jej přebrala do dlaní a v jeho silném kroužku prohlížela na zadní straně vyrytý nápis.
„ELBE.BOROW,“ přečetla. Vzhlédla celá ohromená k Elenoře a ta jí pomohla přivázat talisman na krk.
„S tímhle, slečno Taris, vás vpustí na loď do Orpy,“ řekl pan Elbrow a užíval si Sheenina úžasu. „Tedy v Setenu vás pustí na loď v každém případě, protože jsem tam nechal zaznamenat vaše jméno mezi vyvolené. Ale aby vás vpustila královská garda v Orpě z lodě do přístavu, musíte mít tohle na sobě na viditelném místě. Mějte ten Amunin přívěšek jako oko v hlavě, je z kovu, který se vyskytuje jen na Iliánu. Poznají si, že je to jejich originál. Už kdejakému chytrákovi kvůli tomu nechali useknout ruku,“ postrašil nevážně a sám se tomu zasmál. „Ale do města za hradby vám to stejně nepomůže, to už byste musela být ELBE.BOROW vlastní krví. Přístav je ale také krásný a obrovský, můžete si popovídat s pravými Iliány a poznat jejich obyčeje. Ovšem jen iliánsky, areneánštinu nezkoušejte. Urazila byste je, i když lidé v přístavu areneánsky umí. Budou vám rozumět, ale nebudou se s vámi vybavovat. Nejrychlejší cestou vás pošlou zpátky na loď.“
„A taky by sis měla dávat pozor, aby nepoznali, že jsi FSE.TRE,“ promluvila do toho Elenora.
„Že je co?“ nerozuměla Tana.
„To znamená Nositel,“ osvětlila sestře.
„Ne, to doslova znamená, že jsem nakažená,“ upřesnila Sheena. „Nakažená Levanem.“
„Jak nakažená?“ nevypadala Tana o nic spokojeněji.
„Iliáni mají nositelství za nemoc. Za tu úplně nejhorší. Kdyby zjistili, že je Nositelem, mohli by ji na místě zabít,“ odpověděla Elen naprosto vážně.
„No já bych řekla, že jsou na ní horší věci, za které by ji člověk na místě zabil,“ zabručela Tana.
Schytala za svou neuctivost vyčítavý pohled od obou Elbrow najednou.
„No jo, pořád…“ odsekla na jejich výchovné obličeje. Obrátila se a odkráčela z pracovny někam, kde není taková koncentrace intelektuálních hnidopichů.
„Elenora má pravdu, dítě, na to si vskutku dávejte pozor,“ potvrdil pan Elbrow, když se za Tanou zavřely dveře. „Iliáni nikdy nevěřili, že Nositelé jsou mírumilovní a neškodní.“
Položil Sheeně útěšně dlaň na rameno a s významem v hlase, jejž chápali jen oni dva, dodal: „A nejspíše vědí, proč tak činí.“
AAA
Večer…
Po prohlídce sendorského sklepení Sheena neodkládala odjezd domů ani o vteřinu. Byla pozvána panem Elbrowem k přenocování, ale to poslední, co by nyní dokázala podstoupit, je usínat s Rhewim někde za oknem. I při nástupu do vozu, který jí přistavil před sídlem, stihomamně těkala očima po předních zahradách a ohlížela se i k vrcholkům Giramu. Kvapem se se všemi rozloučila, nastoupila do auta a oddychla si až s nájezdem na dálnici. Třebaže by Rhewi mohl zaletět v této oblasti kamkoliv, cítila se v Hertisu mnohem bezpečněji.
…
Vezla se několik minut do centra maloměsta a nesdílný řidič nechal Sheenu v šeru auta v klidu přemýšlet. Tentokrát ale místo toho, aby řešila aktuální problémy, dotčeně vzpomínala na deritské malby, které jí pan Elbrow ve sklepeních ukázal a na kterých Sorin upalovala nemilosrdně její prapředky.
Bylo pravdou, že Sorin nikdy neskrývala k deritské rase svůj odpor a Sheena se o jeho příčinu ani nikdy nezajímala. Jenže s tím, jak nejen ve školské radě k ní byli pro rasovou příslušnost netaktní, vznikalo v ní něco nového, co se s její deritskou částí silně identifikovalo. Stávala se den ode dne ve své hlavě více deritem než Nositelem, intelektuálem, dívkou, Tarisem, nebo čímkoliv jiným, na čem jí záleželo dříve.
Ještě by se smířila s tím, že Sorin bývala vraždícím nástrojem nějaké války hluboko v historii. Znala její úctu k lidskému životu a slast, kterou prožívá, když má někoho ve své moci. Věděla, jak moc Sorin miluje ten bytostný strach někoho, kdo žadoní o milost. Nedivila se proto, že v primitivních dobách, kdy jedni byli tolik důležitější než jiní, využila své schopnosti k tomu, aby se jí lidé plazili u nohou. Ale tohle hromadné upalování udělala deritům. A ne proto, aby se ochránila, nebo si někoho podmanila. Nebylo potřeba tolik zabíjet pro vítězství, pro moc, pro ponížení. Jen ji to bavilo, a upalovala derity bez věcnějšího důvodu, než je prostá potěcha z toho, že může. Jako nevyzrálý floutek, jenž zašlápne každého broučka, který mu zabloudí k botě.
‚Tvé soudy mne nikdy nepřestanou udivovat,‘ komentovala Sorin Sheeniny myšlenky, ‚Podle čeho vy lidé vůbec přebíráte dobro a zlo. Je mi z té vaší správnosti už špatně. Jeden upálený derit by ti nevadil, nad tisíci se pozastavíš? Tisíc Iliánů by ti vadilo stejně? Víš, co mají ti všichni s tebou společného? Nic.‘
‚Já jsem taky derit, Sorin. Co kdybys zabila nějakého mého přímého předka? Nemusela bych tu vůbec být!‘
‚Jo, to je ještě chytřejší úvaha než ta s tím počtem. A taky máš dvě oči, nezapomeň. Teď by sis mohla vzít osobně jakoukoliv vraždu, která kdy proběhla, protože oběť měla dvě oči. A dej si pozor, jak dýcháš, protože bys mohla odfouknout mouchu, která měla zrovna někomu změnit směr pohledu, a bez toho si nikdy nevšimne dívky, kterou si měl vzít a mít s ní děti. Ještě by se kvůli tobě někdo nenarodil.‘
‚Jsi absurdní!‘ zlobila se Sheena.
‚Opravdu? Já?! Co ty víš o zrodu a smrti?! Co ty víš o tom, kdo se narodit má, nebo nemá, kdo má žít a jak dlouho. Jak celá hmota kolem funguje v událostech. Děsí tě, že jsem mohla způsobit, že by ses nikdy nenarodila? No, Sheeno, kdybych se držela toho, co jsem měla udělat, nikdy bych za tebou nevletěla do seníku a tvé voulézou prolezlé tělíčko by dávno leželo v malé dětské rakvičce. Jak se ti líbí tahle představa?‘
‚To nevíš,‘ odmítala Sheena. ‚Táta mě léčil. Možná bych to přežila.‘
‚Ano, jistě,‘ odfrkla jí na to Sorin ironicky. ‚Tvoje matka to nezvládla a to měla mnohem lepší fyzické předpoklady než ty. Proč si to prostě nechceš přiznat? Narodila ses slabá s rozvinutou voulézou. Pořádně jsi nerostla, můžeš být ráda, že jsi alespoň mentálně v pořádku, i když o tom bych se taky hádala. Vy jste dneska tak hrozně upjatí v tom zachraňovat každého nedomrdlého, co se narodí. Říkáte tomu morálka. Myslíte si, že jste tak lepší. Dříve by někoho jako ty utopili hned po narození v řece, abys zbytečně neujídala ze zásob, protože bys nebyla schopna se dožít věku, kdy bys přispěla společnosti nějakou prací. Mělas skutečné štěstí. A teď tu hrozně rozumuješ nad činy druhých a vztekáš se, když ti někdo naznačí, že jsi tu tak nějak navíc. Ale víš, proč tě to štve? Protože víš, že mají pravdu. Jsi to ty, kdo tu nemá, co dělat. To tvůj život je jedna velká náhoda. Tvá matka byla neplodná, tvůj otec na ni nikdy skoro nesáhl a ty ses narodila tak nepovedená, že bys jim akorát dala sbohem a zase umřela. A dotčeně teď prožíváš, když ti to kdokoliv připomene. A jediného, kdo tě opravdu drží naživu – mne – odsuzuješ. Za něco, co se stalo před tisíci lety. Mluv mi něco o absurditě.‘
‚A proto mi má být lhostejné, Sorin, co jsi kdy udělala nebo uděláš?! Jenom proto, že mě držíš naživu?! Mám se nechat pořád něčím urážet? Mám si sednout do kouta a nechat na sebe plivat, protože máte pravdu, že jsem neměla existovat, a být ráda, že vůbec dýchám? Nemám bránit své právo na život, nechtít od vás nějakou úctu, protože jsem ani neměla žádný život mít?! Mám se se vším prostě smířit a nic nedělat, protože si uvědomuji, že to tak je?‘
‚Ne, Sheeno. Nemusíš sedět v koutě pod palbou a nic nedělat. Ale jestli chceš nějakou úctu, právo na to být tady jak jsi, musíš si to nejdříve uznat sama. Protože do té doby jsi pořád něčím dotčená a necháváš se strhávat do hádek, kterými jenom ztrácíš čas. Ty s těmi, se kterými se hádáš, totiž ve skutečnosti souhlasíš, proto se s nimi hádáš. Připouštíš si, co říkají, a snažíš se křikem na ně přesvědčit samu sebe o opaku. Jsi to ale ty, kdo si sebe neváží. Jsi to ty, kdo se nemá v úctě a neuznává si právo být tu, jak chce. A tak si vybíráš kolem sebe lidi, kteří ti to potvrzují, a držíš se jich jak lejno na botě, abys mohla od nich dokolečka poslouchat to, co si o sobě myslíš. Jsi do toho sebeutvrzování tak zapálená, že pak ani nevidíš, co je opravdu důležité, a řešíš všechno naruby.
Hlavně si, Sheeno, uvědom, co tě v životě skutečně podporuje a přestaň tomu házet klacky pod nohy. Čeká nás teď turnaj, chceš tam zastrašit strážné Nositele. Může tam proti nám nastoupit kdokoliv, může se tam objevit přímo Rhewi, a tys mne doteď nepustila k tomu, abychom si vyzkoušely, jestli zvládneš zůstat při vědomí, když tě opustím. Místo toho jedeš Rhewimu naproti do Sendoru a posloucháš kecy o nějaké Nejvyšší kněžce, která tě v téhle chvíli vůbec nemusí zajímat. Ještě jsi s nějakou fotkou soustředěná na to, co malba na zdi někde v zakopané hrobce vypovídá o mně, přitom ti nedochází, že nějaký Zahar Elbrow je hodně blízko tomu, aby odhalil, koho nosíš a vyslepičil to celému světu. A to je, Sheeno, průser. Ten člověk ti je v patách. Z toho, co ví, ti jednou může způsobit pěkné problémy. Teď už hledá i mne. Koho myslíš, že budou vyslýchat, až zjistí, že s tím máš něco společného. Mě těžko, já jsem pro ně dost neuchopitelná, řekla bych.‘
Sheena slyšíc Sorin si pozdě uvědomila všechny souvislosti. Opravdu jí nedošlo, jak riskantní je pro ni vídat se s panem Elbrowem.
‚Ale co s tím?‘ nevěděla si rady.
‚Měla by ses ho zbavit,‘ měla jasno Sorin.
‚To nemyslíš vážně,‘ rozbušilo se Sheeně srdce, jak chladně to řekla.
‚Myslím. Nebylo by těžké mu nějak neprokazatelně přitížit. Je už starý a slabý. Ale na to nemáš. Vidíš utrmáceného dědečka a je ti ho líto. Ušetříš ho, i kdyby ses kvůli němu ocitla někde na popravě. Jak chceš. Tak ho budeme muset aspoň nějak zastavit. Zařiď, abychom se tam mohly vrátit a pročíst, na co přišel. Stejně ti to nabízel. Musíme pohlídat, aby nic z toho, co našel, nevedlo k nám. Nejvyšší kněžku si může nechat. Tu nikdy nenajde. Věř mi, kdyby tady byla možnost, že ji vypátrá, tak už ten blázen dávno nežije.‘
‚A ty víš, kde je?‘ zaujalo Sheenu.
‚Ano… a ne, ty to vědět nechtěj. Ve vlastním zájmu. Máš toho svého spisovatele až moc v lásce. Řekla bys mu to jen, aby neumíral s tím, že celý život na tom pracoval zbytečně. Až uvidím, že je pro tebe důležitější vlastní bezpečí než plnění snů nějakému pomatenci, pak ti klidně o ní povím, co budeš chtít. Teď tě ale nemusí zajímat. Není ti nijak poblíž.‘
‚Takže měl pravdu… je tady Levan, který způsobil tolik věcí…‘ pomyslela si Sheena už jen pro sebe.
…
Auto zastavilo u domu a Sheena vystoupila. Mířila po schodišti nahoru a dál se probírala tím, co jí Sorin povídá. Zatím asi bude lepší, když toho sama nebude vědět příliš. Třeba by jí pak svědomí nedalo a prozradila by něco, co by neměla. Mohla by si proti sobě poštvat i tu kněžku, a to už by byl malér, se kterým by si možná neporadila ani Sorin. Neměla by se teď více ohrožovat a přidělávat komplikace. Měla by Sorin důvěřovat. Má jasnější uvažování a smysl pro ochranu. Dobře, že její nezkušené činy hlídá.
‚A ten Levan v Nejvyšší kněžce je stejně zvláštní jako ty a Rhewi. Vám emoční tělo zůstalo. Kolik vás tedy je?‘ zeptala se Sheena, když odemykala dveře svého bytu.
‚Žádné sčítací srazy nepořádáme,‘ byla Sorin už tématem otrávena. ‚Vlastně se snažíme být od sebe co nejdál. Z pochopitelných důvodů. Máme každý své problémy.‘
‚Takže se třeba ani neznáte? Určitě jednoho takového má i Kara, jak si kvůli němu prořízla rodidla. Pak i ta vězněná deritka, kterou jste tehdy našli v Phomu. A pak je tady tvůj –‘ zabouchla Sheena dveře a zarazila se.
Něco na jejím bytě bylo jinak. Někdo v něm byl. Prolétla zrakem síň a skončila u komody, na níž byly věci nezvykle přerovnány. Na zemi rozpoznala nevýrazné šmouhy špíny a na věšácích postrádala otcův kabát, který zde naposledy zanechal. Mnoho věcí zde vypovídalo o manipulaci a také snaze dát po sobě vše do pořádku.
„Tati?!“ zvolala Sheena v sevření a vběhla do obýváku. „Tati?!!“
Byla si jistá, že to byl on. Poznávala ten styl. Některé předměty položil nepozorně zpět tak, jak je zvyklý, aniž by si všimnul, že je již Sheena ukládá jinak. V Sheeně se tak s každou stopou umocňoval pocit radosti. Prolétla kuchyní, vyběhla nahoru do svého pokoje a otce nepřestávala volat, i když bylo jasné, že již tady není.
Skončila udýchaná opět v obývacím pokoji a měla jen spousty otázek. Co zde otec dělal? Hledal něco? Byt vypadal nezměněn, přesto zde byly jasné náznaky, že bylo nábytkem pohybováno tam a nazpátek. A důkladně uklizená podlaha svědčila o tom, že se někdo zbavoval šlápot. Nejspíše sem nezavítal sám, ale nedokázala si vpravdě vysvětlit, proč vlastně přišel.
Během lámání si hlavy nad jeho přítomností svým pohledem zavadila o novou kamerku vloženou mezi knihami nad televizorem. Nebyla ani ukrytá, jen zastrčená v přítmí přiléhajících desek, a její výrazná modrá kontrolka oznamovala, že je aktivní a dobře snímá.
Dojatá se na kameru usmála. Otec jí tu nemohl nechat lepší dárek. Už se nemusí bát, že by ta v hodinách přestala fungovat, a již by její vzkazy nedostával. Určitě tady nasadil i nějaká další zařízení, aby měl pojištěný každý její krok ze všech stran.
Ale právě to bylo nyní pro Sheenu neskutečně báječné. Posadila se na pohovku a chvíli si užívala pocit, že na ni otec ještě nezanevřel. Sledovala světýlko kamerky a bylo to, jako by byl právě teď s ní.
Jenže pak ji po té náhlé euforii přemohl stejně náhlý smutek, protože… tady s ní ve skutečnosti nebyl. Byl někde, kdo ví kde, a ona mohla zase jenom mluvit ke kameře. Mohl přece zůstat a počkat na ni. Vždyť ví, jak moc touží ho zase vidět. Nebo ne?
Z vrcholku blaha se tak propadla dolů, do bodavé lítosti. Jako by propásla jedinou šanci mít otce vedle sebe a byl zase pryč. Nezáleželo na tom, že kdyby sám chtěl, minout by ho nemohla. Že si sám záměrně vybral čas, kdy bude delší dobu mimo Hertis. Vyčítala si to a zároveň nepřestávala řešit, proč to takhle udělal. Asi mu nepřijde, že by o setkání stála. Co když bere své vyhnání z jejího života pořád vážně? Tolik ji mrzelo, že si s otcem nemůže o tom promluvit. Tolik chtěla vědět, co si o ní teď myslí.
…
Pohlédla nešťastně na dveře jeho pracovny a už se nedokázala takhle užírat. Musela svého otce najít. Co když není daleko? Třeba se ukrývá někde v Hertisu, aby to měl k ní blíž. A za dveřmi jeho soukromého pokoje, které byly vždy dobře uzamčeny, se určitě nachází něco, co by jí napovědělo.
Zvedla se tedy z pohovky a došla k nim. Chvíli se zamýšlela, jak nejlíp překoná zámky, a rozhodla se do dveří zapřít s tím, že je roztaví. Nemusela však ani žhavit dlaně, jelikož dveře nebyly tentokrát ani řádně zabouchnuty. Sotva na ně přitlačila, k jejímu velkému překvapení se rozevřely jako nic a odhalily čtyři holé zdi dokonale vyklizené místnosti.
Sheena zůstala na prahu pokoje a zírala na to prázdno, které teď nemohlo její srdce zasáhnout více. Otcova pracovna byla naprosto osiřelá. Nebyl tam ani koberec, který by scenérii zjemnil. A ona měla konečně odpověď, co se tady dnes dělo. Posouvání nábytku, skupina lidí, šmouhy na zemi. Otec přišel, aby nechal všechno své odnést pryč.
Zkoprnělá ve dveřích neudržela slzičky zklamání. Už věděla, co si o ní otec myslí. Dokud tady měla jeho věci, mohla ještě doufat. Ale teď, teď už opravdu odešel. Odstěhoval se od ní. A nezapomněl si vzít ani ten kabát.
…
Z takového uvědomění se do svých horkých dlaní, připravených se k němu dobývat, rozplakala naplno. Dlouho stála na prahu zaplavována pocitem viny. Už nevěděla, co má udělat, aby dostala šanci vzít svá neuvážená slova zpět. Řekla to už tolikrát do té kamery a stejně jí to otec nevěří. Musí se na ni za to pořád hněvat. Mohla by si tu vyplakat duši a nic by se nezměnilo. Mohla by tady pobíhat a vykřičet svou lítost na všechny strany. Nepřineslo by to nic navíc oproti tomu, co má s otcem nyní.
…
Jediné, co tak v tuhle chvíli mohlo Sheeně pomoci, byl čas. Čas, který se ani v neřešitelných situacích nezastavuje a svým plynutím sám o sobě vždy přináší nějaké řešení. A ten teď Sheena potřebovala zejména k tomu, aby se dostatečně ze svých scénářů vyplakala a znovu se nadechla s klidnější myslí. Protože až s ní dokázala udělat krok vpřed a spatřit otcovu pracovnu v celé své opuštěnosti. V její zadní části pak díky tomu zahlédla v rohu pod oknem na zemi nečekaný předmět, který s pláčem na prahu nemohla vidět. Byla to šachovnice, kterou dostala od strejdy Maria, a její deska vyskládaná figurkami s diamantovým prachem se na ni při svitu měsíců poutavě zaleskla.
S otázkou, proč ji sem otec přemístil, přišla blíže a na slzami zmáčené tváři se jí objevil dojatý úsměv plný naděje.
Figurky na šachovnici byly rozestavěny k nové hře a bílý pěšec měl za sebou první tah.