Návrat na hlavní stránku

Hodnota Nositele

Dcera svého otce – kapitola třicátá třetí

Byl to již týden, co se neúnavně táhla deštivým pralesem. Putovala za světla i za tmy a následovala blyštivou záři na nebi. Věděla, že je tam jen pro ni a volání toho, kdo ji tam zanechal, bylo naléhavější než za dob Mostoiských válek. Ty se ale odehrály před dvanácti sty lety a od té doby už nebylo zvykem, aby ji potřeboval. Vlastně jí dal tehdy dost ostře najevo, že jsou její služby již nadbytečné. A netrvalo dlouho, aby mu vyloženě překážela. Musela odejít na opačný okraj Derigotu a měla zakázáno jej vyhledávat, či jejich dřívější známost zmiňovat.

Potřeboval se totiž očistit a stát se nenápadným. Zvažoval, že se zcela zařadí mezi smrtelníky. Civilizace kvapem vzkvétala a lidé již nebyli na čáry a božstva zvědaví. Technika porážela víru stejnými cestami, jako tomu bylo v Levanské říši.

S příchodem moderní doby se tak oba ocitli na scestí. Jejich činy byly čím dál průkaznější a nedokázali se shodnout na tom, kudy se dál ubírat. Ona zůstala výrazným elementem mezi Nositeli a on se k jejímu zhnusení začal paktovat s obyčejnými lidmi. Jeho přizpůsobení překročilo všechny meze, když jako dobroděj začal pomáhat všem bez rozdílu. Dokonce i deritům.

Nakonec tedy od něj odešla ještě ráda a za poslední staletí pozbyla i toho zbytku respektu, který k němu chovala. Přála mu už jen útrapnou smrt s předehrou velkých potíží, ve kterých by litoval své volby. A nebylo by pro ni nic slastnějšího, než kdyby mu mohla k takovému konci dopomoci.

Právě proto si také dala tu námahu a kráčela tolik dní bez přestávky za prazvláštními blesky mezi mraky. Poznávala v nich jeho znamení a že má velký problém. Tušila, čeho se týká a byla zvědavá, jak jej vyloží. Nemohla se dočkat, až ho uslyší prosit o pomoc. Možná jí i přizná, jak moc se mýlil. I když to by bylo pro něj asi nemyslitelné. Tvrdil, že se nikdy nemýlí. Každé tisíciletí nepřetržité moci ho v tom utvrzovalo.

Ona se ale nikdy nenechala takovou jistotou opájet a necítila se nikdy zcela v bezpečí. Jedním z důvodů byla pořád jistá smrtelnost – závislost na těle, od kterého se nedokázala oddělit. Stále mohla se svým Nositelem kdykoliv zemřít, ačkoliv máloco by jí dokázalo ublížit.

Druhým důvodem byla nutnost dědění, kterou právě on podcenil, a ocitl se v mužském těle. Vždy si pro svůj přechod počkal na porod zdravého děvčete, ale byl již natolik zhýčkaný vědomím vlastní všemoci, že riskoval porod dvojčat.

Měl přivést na svět chlapce a děvče a cítil se na nesnadný úkol připravený. Nenechal se znejistit dítětem navíc, plánoval, že se znovu zrodí do dívky a chlapce nechá na pospas osudu. Jenže onen osud, kterému se tak dlouho vysmíval do tváře, mu ukázal svůj hořký škleb. Děvče se během porodu nečekaně rdousilo a on ve stavu, kdy se již oddělil od rodičky a nemohl vybírat, skončil v novorozeném chlapci. Tím se odsoudil k poslednímu životu na této planetě a ona nemohla mít z takové jeho chyby škodolibější radost.

Dorazila tak na místo setkání a hleděla s údivem, proč k němu vybral zrovna páchnoucí bažinu pod osadou Pal Anta. Byla to známá osada početných Nositelů, mezi kterými nechyběli ani ti strážní. On se ale tvářil klidně a z možného spatření si nedělal starosti. Pohlédl k mrakům, aby znamení na nebi ustalo, po čemž se očima vrátil k ní a jejich napjaté mlčení bylo náhražkou pozdravu.

„Mám pro tebe nabídku, Sorin,“ spustil příkře.

„Nemáš nic, o co bych stála,“ sekundovala mu stejným tónem.

Lehce se pousmál, jak mu přišla její ukvapenost nezměrná.

„Teda pokud jsi nepřišel na to, jak zastavit měsíce,“ dodala ironicky.

„To nebudeme potřebovat,“ nebál se. „Přečkáme to.“

„Jak?!“

„V puklinách na Giramu.“

„V puklinách…“ nevěřila. „To máš od Rhewiho?! A ty mu to věříš?!“

„Tohle ano. Přežil to.“

„Přežil to, protože neměl Nositele! S tímhle se tam těžko dostaneš!“ máchla rukama ukazujíc své tělo.

„Ano,“ souhlasil. „Proto musíme ven.“

Na to zírala, co to slyší, načež spustila nevěřícný smích. On snad už úplně přišel o rozum. Chtěla odkráčet, než se rozohní.

„Dostanu tě ven,“ nenechal ji odejít. 

Přistoupil blíže a před obličej jí nastavil ampuli s tekutinou.

„Co to je?“ opadl jí úsměv.

„Upravený hormon. Ovlivňuje vědomí. Navýší mozku frekvenci, změní se mu vlny. Budeš se moci odpoutat jako při porodu, ale místo dítěte tě přitáhnu já. Bude stačit lehké pole a… měla bys být venku.“

„Měla?“ nelíbilo se jí. „Nevíš to?“

V napětí se zamyslel, ale bylo pozdě nejistotu skrývat.

„Takže jsem první, na kom to zkoušíš?!“ pochopila. „Myslíš, že jsem takový blázen a budu ti dělat pokusnou krysu? Je ti jedno, jestli to funguje. Klidně bys mě obětoval. O tohle si Rhewimu neřekneš.“

Počkala si chvíli a ticho z jeho strany ji opět hořce pobavilo:

„Né, neřekneš… Protože je teď s Karou. Viděla jsem ho tam. Vysral se na tebe, co? Proto mne voláš.“

Zamračil se. Provokovala ho, ale na to byl zvyklý.

„Věřím ti více, než jemu. Není lehké ten hormon vyrobit. Musel jsem na to jít jinak. Extrahoval jsem ho,“ kývl na hladinu bažiny. „V těch močálech za tebou leží na dně dost Nositelů, kteří padli pro tuhle dávku.“

Pohlédla na bažinu a představila si, co tady musel poslední dobou ve své šílenosti provádět. Jeho přiznání jí přitom nepřestávalo protahovat koutky úst do stran. Smysl pro soucit měli společný.

„Jo. S tím jsi opravdu nemohl jít za Rhewim,“ prohodila k tomu.

On to ale více rozvádět nemínil.

„Jestli mi vyhovíš,“ řekl, „můžeme tady zůstat jenom my dva.“

„Když mě dostaneš ven, můžu se na tebe vykašlat a zůstanu tu po zatmění úplně sama,“ poznamenala jako líbezná mrcha.

„Pokud tě dřív nedostane Rhewi,“ nenechal se vystrašit.

A podařilo se mu uhodit tím do správného místa. Znervóznila. Rhewiho na lehkou váhu nebrala. Kdyby učinila, jak řekla, jistě by ho ještě stihl na ni poslat a Rhewi by mu pomohl ji zničit. Stejně jako ho teď drží od ní dál, aby jí nedělal problémy.

To byl jeho významný trumf. Hrál rád mezi ní a Rhewim dozorčího, který chrání střídavě obě strany tak, aby se se svými spory nepřivedli ke zkáze. Nechal je se proti sobě stavět a vyřizovat si účty, ale zasahoval, mnohdy neprůkazně, aby ani jeden definitivně neskonal, jelikož oba občas potřeboval k vlastním záležitostem. A dokud ona i Rhewi zde stále na světe nějak pobývali, jejich rivalita mu vyhovovala a mohl ji využívat.

„Co chceš?“ byla náhle vstřícnější.

„Těžbu grafitu v Derigotu,“ vrátila se mu do řeči jistota.

„A co já s ní?“

„Až tě vytrhnu, potřebuji, abys něco zařídila. Potřebuji, aby se spustila těžba v Setenu. Vládní rada se snaží dodržet pakty a těžbu nedovolí. A já sám se tam nedostanu, bylo by to nápadné. Ale ty můžeš. Už jsem ti všechno připravil,“ řekl a před očima jí stvořil vidinu nějakého derita.

„To je Tay Taris,“ pokračoval. „Zařídil jsem, aby se dostal pod kůži Wardovi. Je v radě nový a má velkou šanci tam dlouho pobýt.“

„Přijali derita do rady?!“ nechtělo se jí věřit.

„Trochu jsem ho v očích Warda vylepšil,“ přiznal. „Stačilo málo a ten starý pitomec mu dal do ruky centrální banku a udělal z něj svého zástupce. Všichni ostatní ho tam ale nenávidí, nebude lehké s ním něco prosadit. Na druhou stranu jsem mu hodně znechutil Nositele. Díky tomu proti nim pořád vystupuje, a tak od něj nebude podezřelé, že chce nabourat hranice Derigotu.“

Odvolal vidinu a spatřil, že pořád nerozumí, proč jí to říká.

„Spojíš se s ním,“ objasnil jejím vytřeštěným očím. „Až budeš volná, najdeš toho Tarise a spojíš se s ním. Ukážu ti, kde ho hledat. Poletíš tam, převezmeš ho a předložíš radě těžbu v Setenu.“

„Vždyť má tak třicet!“ zděsila se. „Ani nevíš, v jakém budu stavu a jestli bude možné do někoho vstoupit! A ještě do tak starého člověka! To nebudu riskovat! To nezvládne!“

„Zvládne. Už rok ho na to chystám. Nemusíš se toho obávat, kdykoliv jsme se setkali, dostal dávku neolinu. Fyzicky je připravený tě přežít. Má teď z toho takové plamenné sny, že tvou společnost ještě uvítá jako dobré vysvětlení. A přebrat ho taky nebude problém. Je labilní, upjatý, bylo to s ním až moc snadné. Přitáhl jsem mu pod nos voulézou prolezlou zpravodajku a chytil se. Vzal si ji a ještě si vymysleli dítě,“ spokojeně pokýval hlavou. „Šel mi naproti více, než bylo potřeba. Teď mu umírá celá rodina. Je na obou tak závislý, že stačí počkat pár měsíců, až jako první zajde ten jeho zmetek, kterého si piplá. Nemá šanci ho zachránit. Ví to. Zhroutí se a bude hned tvůj. Ale dej si pozor, je to depresivní psychotik. Než tu ženskou poznal, strkal si hlaveň do pusy každý den. Musel jsem něco udělat, než se zastřelí. Je jasné, že až přijde o dceru, tak to bude to první, co ho napadne. Tak ať tě nevezme s sebou, musíš být rychlejší…“

„Mám lézt do nějakého magora, abys ty měl těžbu v Derigotu?!“ vnímala ještě Sheena její rozhořčení.

‚Sheeno!‘ zazněl přítomný Sorinin hlas ostře do vzpomínky.

„Ano, je to důležité,“ potvrdil zcela vážně a aplikoval jí ampuli. „Budu ti pomáhat. Najdi ho a udělej, co jsem ti řekl. Pak se sejdeme a zase tě z něj dostanu…“

‚Sheeno!‘

Sen se stal trhaným a další slova muže byla nejasná. Sheeně byly zřetelné jen pocity ze Sorininy strany a zaznamenala několik nesouvislých vět. Hormon, který Sorin u bažiny koloval v žilách, ji činil mírnější. Působil jako opiát. Už se tolik nebála, přestože jí úkol zněl dost nesplnitelně.

„Dobře, ale chci Rhewiho! Chci ho z cesty! Definitivně!“

„Teď se drží Kary. Zalarmovala strážné. Nemůžu se jen tak…“

„To mě nezajímá! Jestli můžu já takhle riskovat, tak ty taky! Chci vidět, že tady prázdně netlacháš a nespojíš se s ním zase, jen co se ti nebudu hodit!“ vřela. Nedůvěra k němu ji přemáhala. Kdo ví, jestli tohle všechno nakonec není jen chytrá past, aby se jí provždy zbavil.

Odvrátila se a vracela se do lesů.

„Sorin,“ zastavil ji.

Teď ji nemohl nechat odejít. Bylo na něm vidět, že nemá jiných možností. Najednou tak zněl zcela jinak. Jeho jistoty se už nejevily tak skálopevné jako před chvílí:

„Sorin, na tohle nemáme čas. Včera jsem mluvil s Tarisem. Viděl jsem, jak končí. Možná už to udělal. Je to na tobě.“

A s tím, jak zjemnil v hlase, v ní zahrál na notu, na kterou by taky nejradši jednou provždy zapomněla. Tolik se těšila na tuto část. Až bude žadonit a uslyší, že je pro něj potřebná, aby ho mohla smést. Ale když to udělal…

Pohlédla na něj a nenáviděla se za tu slabost. Za to, jak moc ji potěšilo, že od něj slyšela, že tady chce s ní zůstat sám. Možná by tady bez ní ani být nechtěl. Jaký by pak mělo jeho žití smysl? Neměl by už nikoho sobě podobného, který by mu rozuměl. Ano, to ji nesmírně těšilo. A ještě, kdyby tak slyšela, že je pro něj jediná. Jediná důležitá. Že je jeho. Jenom ona a nikdo jiný. Ani Rhewi.

„Víš určitě, že to vyjde?“ zeptala se a již se nebavili jako dva velikáni.

Mlčel a rozmýšlel.

„Zařídil jsem to. Jestli nebude povolný teď, tak nikdy.“

Viděl na ní, že se pořád velmi bojí, ale v jejích myšlenkách již nenacházel nic o útěku. To ho uklidnilo. Dal jí ještě nějaký čas, než uznal, že hormon v jejím těle už dostatečně odvedl svou práci. Přistoupil blíže a chtěl jí přiložit dlaň na hrudník.

„A Rhewi?! Jestli mě podrazíš −“ chytila ho za zápěstí.

„Udělej, co jsem řekl, a pomůžu ti!“ znervóznil nad jejím sevřením, které se ho marně pokoušelo popálit.

Již ale cítila, že se její vědomí stává nezávislým, a neznala cestu zpátky.

„Dobře,“ pomalu ho pouštěla a spřádala svůj plán proti Rhewimu, „najdu Tarise a pak ho zabiju. Už se mi do toho ale nebudeš plést. Říkala jsem ti, že je k ničemu. Doufám, že ses s ním pořádně rozloučil. Záleželo ti na něm zbytečně dlouho…“

Následující zážitek vytržení byl pro Sheenu příliš silný na to, jak plytce snila. Rozevřela oči a s bolestí na hrudi se posadila.

‚Jestli se nechceš pozvracet, okamžitě si zase lehni,‘ upozornila ji Sorin.

Sheena se studeným potem na čele pochopila a schoulila se zpět na polštář. Vnitřně rozedraná se chvěla v tréninku, který se Sorin zakoušela.

Tohle bylo už počtvrté za sebou, co se Sorin od Sheeny oddělila a pokusila se bez ní existovat delší dobu. Rychle se v tom zlepšovala a cítila se jistější. Bohužel, nic takového se nedalo říci o Sheeně. Ta sice vydržela počáteční urputné minuty při vědomí, pak ale upadala do mdlob a nevypadalo to s jejím tělem bez Levana nejlépe.

‚Připravena?‘ soustředila se Sorin jen na trénink.

Sheena vyčerpaně vzdychla.

‚Ne, počkej,‘ prosila o odpočinek.

Za sebe už nevěřila, že by setkání s Rhewim ustála. Bylo to zoufalé.

‚Zvykneš si,‘ nedala Sorin na pochyby.

‚To nevíš.‘

‚Jde ti to dobře,‘ odřekla Sorin tvrdě, ale Sheena tomu nevěřila. ‚Neboj se, nenechám tě zkolabovat.‘

‚Nechtěla jsi tátu zabít,‘ uvědomila si Sheena, co právě viděla.

‚To je mi novina. Jako bych to nikdy neříkala.‘

‚Proč jsi neudělala, co ti řekl? Proč jsi vletěla do mě a ne do táty?‘

‚Sheeno, zase řešíš zbytečnosti. Máme práci,‘ zlobily Sorin otázky.

‚Chci to jen pochopit…‘

Ale Sorin zapálená do tréninku si nechtěla povídat. Sheenina zvědavost ji dráždila.

‚Co chceš ode mne slyšet, Sheeno? Nebudu se tu pak handrkovat nad tvými výklady. Vždycky jsi s tím nadělala jenom problémy.‘

‚Nebudu si dělat žádné výklady ani názory. Chci jen vědět, proč jsi neudělala, co ti řekl, a letěla jsi za mnou do seníku,‘ nedovolila Sheena Sorin uniknout.

Jenže Sorin mlčela a Sheena vnímala pouze napětí, které od ní přicházelo a které se prolínalo s jejím.

‚Proč vlastně nemůžeš zůstat venku? Jak se vnímáš bez těla? Je ti taky špatně? Nic tě přece nemůže bolet, ne?‘

Sorin zkoušela ještě vzdorovat výslechu, ale neměla s tvrdošíjným Tarisem dobré pořízení. Musela Sheeně přiznat:

‚Ztrácím se. Cítím, že se ztrácím.‘

‚Ztrácíš? Kam?‘ nerozuměla Sheena.

‚Tam, kam všechny duše po smrti. Žádné vědomí bez hmoty nemůže při zemi zůstat. Jsou v ní síly, které vyrovnávají takovou nadbytečnost. Bez živého těla tě zachytí a vtáhnou do kosmu.‘

‚Kam do kosmu?‘

‚To nevím…‘ zazněl od Sorin strach. ‚Jen cítím, jak mě všechno kolem odmítá a tlačí mě to pryč. Když nechci, snaží se mě to nějak… roztrhnout, abych se vytratila. Směřují mě k těm proudům nahoru, kde je konec. Kde vím, že už nebudu já. Kde se vrátím k něčemu, z čeho jsem vznikla a do čeho zase zaniknu.‘

Sheena velmi zaujata Sorininým strachem se vážně zamyslela.

‚Takže jsi to ty, kdo tu nemá, co dělat,‘ oplatila jí mincí, kterou Sorin nedávno proti ní ve svých připomínkách použila.

Sorin tím ale nezasáhla. Rozezněla se, jako by Sheena měla ten nejhloupější postřeh v životě.

‚Sheeno – moje tělo zemřelo před devíti tisíci lety. Všechno kolem nás to ví. Čeká to, až se vrátím. Čím déle, tím naléhavěji mě to volá. Samozřejmě, že tady nemám být.‘

Dala si trpkou pomlku a dodala:

‚A když z tebe vylétnu, tak je až nesnesitelné, jak cítím, že moje právo existovat už dávno vypršelo.‘

‚Proto jsi do mne vlétla,‘ dávala si Sheena minulost dohromady. ‚Táta nebyl doma a už jsi neměla čas. Ztrácela ses a potřebovala jsi tělo. Bála ses, že by ses ho nedočkala.‘

‚Chci jen to, co všichni tady. Chci žít. Nechci skončit. Nechci nebýt,‘ řekla Sorin. ‚A ty moc dobře víš, o čem mluvím.‘

Sheena Sorinině volbě tak konečně porozuměla. Přesto si nenechala ujít takovou příležitost, aby jí po těch letech nevrátila:

‚V tom případě jsem zachránila život i já tobě. Nic ti tedy nedlužím.‘

AAA

Sheena trpěla Sorinino cvičné opouštění i celý další den. Vize, které měla při těchto stavech, slábly, ale nikdy zcela nezmizely. Nakonec ale měla Sorin pravdu a oplatilo se přemáhat. Sheena sice mnohdy tak tak zůstala při vědomí a sbírala se těžce po opuštění nazpátek, cvik ale zabíral i u ní, jak doufaly.

Sheena také díky tomu živě spatřila několikrát tu samou vzpomínku – Sorinino vytržení z předchozího Nositele neznámým mužem. Ten však i přes detailnost okolností zůstával skryt. Na to jak Sheena ostře vnímala tamější prostředí a poznala by už podle stébla trávy derigotskou bažinu, kde se událost odehrála, pořád netušila, s kým Sorin tehdy promlouvala.

Co na tom ale bylo zajímavější, že Sorin se nezdála býti tím, kdo by Sheeně v rozpoznání bránil. Jako by onen mocný muž sám během vytržení svou osobu v její paměti pozměnil. V každé vizi byla jeho rozmlžená postava jiná, jeho hlas měnil své zabarvení, a občas se stával dokonce i ženským. Bylo to jako kouzlo, které nedovolilo takhle skrz vzpomínku dojít k jeho identifikaci.

Ať to byl tedy kterýkoliv Nositel, měl schopnost vzpomínky druhého ovlivnit, a nezdráhal se zasáhnout do mysli i svému spojenci. Nejspíše se obával toho, že by Sorin neměla Tarise natolik pod kontrolou, aby tvůrce tohoto plánu nepoznal. Možná sám sebe ze Sorininy paměti zcela vyňal a všechny ty osoby, které v jeho roli Sheena zahlédla, si její mozek pro větší smysl dokreslil.

Proto mě od Sheeny velmi zajímalo, proč v této době nevyzvídala od Sorin více a nechala si líbit tajnosti. V průběhu jejího vyprávění o hovorech, které se Sorin vedla, mne napadaly stovky otázek a rozhodně bych nenechala na Sorin nit suchou.

Jenže Sheeně nepřipadaly v té době takové otázky na místě, třebaže se jevily s odstupem času jako logické. To především proto, že měla pocit, že na ně odpovědi již má. Trpce se nám tak během sepisování našich příběhů odhalovalo, jak moc byla při soužití s Levany naše mysl chycená do své typické závislosti, aby všechno dávalo smysl. Naše hlavy se jako slepé vrhaly do polopravd, ne­li úplných smyšlenek, jen aby se mezi tím, co máme již poznané, nenacházely díry plné zmatku a nejistot. A Sorin očividně uměla využívat mistrně tuto vlastnost lidské mysli, protože jí vždy stačilo poskytnout Sheeně jen velmi málo nových informací, aby si Sheena spojitosti domyslela sama a byla spokojena, že je jí celek zřejmý.

Sheeně ale není v této neopatrnosti co vyčítat. Měla zkrátka jen potřebu jako každý žít s vědomím, že „rozumí“. Potřebovala mít pocit, že se v tom, co dělá, vyzná, a tak si tento pocit neustále nevědomě zařizovala a utvrzovala se v něm. Nemohla si všimnout, jak bez odporu jí jde Sorin na ruku a do jejího dovysvětlování nikdy nezasahuje. Sorin dobře věděla, že člověk dává přednost tomu, co mu zní logicky, před pravdou, a ještě více tomu, co potvrzuje jeho názory a zkušenosti. Měla za tisíce let vytrénovano, jak ve světě lidských doměnek chodit. Nikdy se tedy nemusela obávat od Sheeny nějakého důkladného výslechu. Stačilo kontinuálně vytvářet odpovídající dojem podle toho, co si Sheena myslet chce a čemu věří.

A zrovna v tomto období působila Sorin na Sheenu dojmem, že možná ani neví, odkud přišla a čeho je součástí. Zejména s těmito vizemi se Sheeně utvrdilo, že je Sorin jen použita někým silnějším a mocnějším než je ona sama. Že vědomosti a odhodlanost pouze hraje a za vědomé nitky jejích činů tahá někdo úplně jiný, kdo ji uvrhl do pomateného vnímání reality stejně, jako ona následně Sheenu.

Sheena tím brzy pojala podezření, jestli její vlastní celoživotní zmatené jednání není pouhým odrazem Sorininy skutečné podstaty a Sorin se nesnaží léta jen udržovat hru na někoho s větším přehledem. Jako by šlo jenom o prosazování vnitřní pravdy, o mocenský souboj mezi dvěma dívkami v jednom těle, které jsou ve vnějším světě nastejno ztracené a druhými vláčené.

Každopádně vize z bažiny, které se v Sheeně zasekly jako opakující se film, strhávaly její pozornost především k otci a k tomu, co neznámý muž o něm pověděl. Jistě proto se jiné vzpomínky během trénování ani nevybavovaly. Sheena chtěla slyšet část o svém otci znovu a znovu a uvědomovala si, jakou křehkost na něm nikdy neviděla. Skutečně na ní otec tehdy tolik visel, že by si vzal život, kdyby o ni přišel? A vnímá to tak ještě dnes? Tak raný věk si už nepamatovala. Už ani ten seník, že by tam někdy stál. Jakkoliv daleko se vrátila ve svém životě, byl otec vznětlivý odměřený člověk, kterého se s maminkou bály a který s nimi doma skoro nebyl. Byla přesvědčená, že od něj nikdy nezažila žádnou velkou lásku. Přesto, když na něj pomyslela, tak jí na jejich vztahu velmi záleželo. Něco v ní si muselo pamatovat otce jinak. Kdyby takový neosobní byl, co se narodila, necítila by přece k němu nic tak silného.

Zmátořena z posledního Sorinina pokusu vyletět se zvedla z postele a sešla dolů do obýváku. Zadívala se střídavě na otcovy kamerky a mile se na ně zatvářila. Doufala, že nahoře ve svém pokoji nic takového nemá. Nepřála si, aby viděl, jak tady blouzní.

Vešla k němu do vyklizené pracovny, kde na koberci pořád ležela rozložená šachovnice. Už však nebylo taženo jen pěšci, hra značně pokročila. Sama Sheena dnes ještě netáhla. Figurky tu na ni poslušně čekaly a měla čas rozmýšlet do zítřejšího rána, než půjde do školy. Pak, až se ze školy vrátí, bude mít za sebou svůj tah i otec.

Mohla si tím být jistá, tento scénář probíhal den co den nezměněně již druhý týden a otec zde nezanechal nikdy více. Žádný vzkaz, žádnou věc. Jen za těch pár hodin, co Sheena byla pryč, jedna z jeho bílých figurek změnila své místo. Nevěděla sice, kdy sem přesně chodí, nebo jestli neposílá někoho přemístit figurku místo sebe, ale byla šťastná už jen za to, že s ní hraje.

A s tím, jak moc v sobě probírala otce, tak již nedávala tolik o sobě vědět strýci Mariovi. Neúmyslně. Zrovna nyní si po té celodenní štaci se Sorin rozpomněla, že by se mu mohla také ozvat, aby neměl starosti. Mluvila s ním naposledy, když přivezl onu šachovnici, a to už bylo poměrně dávno. Pak řešila Rhewiho, Rhewiho a zase jenom Rhewiho.

Možná by dala vědět dříve, kdyby Mario zavolal sám, jak by se od něj dalo čekat, ale nestalo se. Sheena pomyslela na jeho starostlivost a vybavil se jí jejich poslední rozhovor. Vyprávěla mu svůj sen, který měla u maminky v nemocnici. Nyní už znala jeho celistvější verzi, ale co řekla strýci, již nešlo vzít zpět. Zalil ji horký pocit, když si uvědomila, co nepravdivého a vážného mu o Sorin navykládala. Hned se nahrnula k telefonu.

‚Proč jsi mě nechala, abych mu řekla, že jsi měla tátu zabít?!‘ vytýkala Sheena Sorin se sluchátkem v ruce.

‚Proč?!‘ vyjekla Sorin. ‚No protože sis to myslela!‘

‚Ale věděla jsi, že to není pravda! Nechala jsi mě klidně šířit o tobě takové nesmysly!‘

‚Nikdy jsi o mně nešířila nic jiného, miláčku.‘

‚Ale tohle je docela vážné, nemyslíš?! Úplně jsem tím strejdu vyděsila!‘

To ale Sorin jen nadzvedlo.

‚Celý život mě peskuješ, ať se ti do ničeho nepletu, a teď mi vyčítáš, že jsem ti nehlídala pusu?!‘

Sheena naštvaně zafuněla, a když se ozvala Eila na druhé straně, dostala od ní zprávu, že strýc Mario je právě někde na cestách. Zmínil se však před odjezdem, že Hertis navštíví také, pokud se mu neprotáhnou jednání.

Sheenu tím krapet uklidnila. Kdyby kvůli jejím řečem nějak bláznil, určitě by teď jen tak dál nefungoval podle svého programu. Navíc bude lepší, když mu nedorozumění vysvětlí osobně.

Zavěsila tedy, avšak nadále Sorin vytýkala, že se takovému těžkému obvinění nebránila, přestože je schopná mít jinak komentáře ke kdečemu.

‚Sheeno, mně je úplně jedno, co si o mně nějaký Mario Ward myslí. Sama jsi vždycky chtěla, abych ti nechávala myslet si svoje a do ničeho ti nemluvila. Prý si můžeš říkat, co chceš. Pro mě jeho názor důležitý není, tak jsem ti v tom nebránila. Byla to náhodou zajímavá báchorka. Jedna z nejlepších, co jsi o mně kdy řekla. Mohla bys být taky dobrý spisovatel,‘ zlehčovala Sorin. ‚Být tebou, nedělala z toho takovou vědu. Co může z takového kecu nadělat?‘

AAA

O několik dní dříve…

Ve skutečnosti toho Mario po návratu nadělal z Sheenina svěření opravdu hodně. Informace o Nositeli, který vyslal Sorin na okraj Kity, aby mu zabila jediného přítele, ho převrátila naruby. Litoval, že si Taye dobíral za to, že Nositelům nevěří. Že si myslí, že existují i takoví, kteří se dokáží projevit agresivně. To se mu ostatně vyvrátilo už s Sheeniným případem, ale pořád doufal, že je to jen nějaký podivný případ, který se jednou vysvětlí. Představa, že se nebezpečných Levanů potuluje po světě více a ještě takových, kteří se snaží zasáhnout do mocenských vrstev, mu nedala spát.

Pochopitelně jako vládce pomyslel hlavně na politický dopad a měl po rozhovoru s Sheenou hned zapnutý radar na všechny strany. Protože jestli někdo chtěl před jedenácti lety Tarise odstranit z cesty, musel se s ním dobře znát i on sám. Mohl to být jejich obchodní partner, nebo vládní oponent. Někdo, kdo by měl z Tayovy smrti užitek. A Tay nikdy nevedl s lidmi jiné vztahy než ty pracovní. Měl svou rodinu, měl jeho jako společníka a se zbytkem světa jen obchodoval. Pokud se tedy nějaký Nositel snažil uplatnit své schopnosti pro zamíchání kartami ve vyšších kruzích, ba přímo odstranit nějakého čelného představitele, bude ho mít jistě i nyní dosti nablízku. Možná dokonce ve vládní radě.

Plný vážných starostí se tak nechal zavézt k místu, kam nezavítal už dobré dvě dekády. Derigotská pahorkatina po třech hodinách jízdy vykoukla na horizontu a první lesy při hranicích mu připomněly mládí.

Mariova rodina byla silně věřící a jako syn významného šlechtice nejednou Lin­Chua navštívil soukromě se svým otcem. Po nástupu do vládní rady už ale Lina „zanedbával“. Jejich setkání byla veskrze pracovní a to ještě pouze do doby, než měl otázky Derigotu pod palcem Tay.

Nikdy to ale jeho víru nepodlomilo a jak byl vychován, tak mu dodnes zůstala k tomuto Nositeli ta největší úcta. Věřil, že Lin Chu i bez jeho návštěv dál žehná jeho vládě i Areneánu stejně tak, jako všem věřícím navštěvujícím jeho sídlo.

Navzdory tomu, že mu nebylo dvakrát do zpěvu, si ale zvládl během té cesty mazlit na zadním sedadle svou Eilu. Cítil se povinen ji vzít s sebou, protože se mu zdálo, že na ni už vůbec nemá čas. V paláci se teď příliš nezdržoval, a tak jeho kopretinka poslední dny jen od rána do večera všem sdělovala, že je někde pryč. Tím si to hlavně připomínala sama a dnešní ranní oznámení, že jediný den, který měl být v kanceláři, vyměňuje za výlet do Derigotu, na jejím obličeji vytvořilo zklamanou kyselost, která už byla pro Maria varovnější než celá historka o Sorin. Tušil, že bude každou chvílí poslán do háje.

A to všechno jenom proto, že se urputně snažil kompenzovat Tarisovo zmizení, aniž by to bylo v paláci na něčem znát. Od začátku roku dělal Tarisovu práci a kormidloval obě křesla sám. Tajil před radou jeho pohřešování a s pátým měsícem už mu přišlo, že se z toho rozskočí. Jak mohl někdy bez Taye jako vládce existovat?

Když se tedy zvládl během svého balancování na životních hranách na okamžik zastavit na svém sekretariátu, povšimnul si ještě jedné hladinky, která se mu chystá přelít přes okraj. A zrovna tohle riskovat nechtěl. Eila byla ten poslední odpočinek, který mu zbyl. Na nic jiného příjemného už ve svém shonu prostor neměl a těch pár polibků, co mezi dveřmi letos dostal, ho drželo naživu. Eila sice nebyla z těch, které mají na muže velké nároky, ale nedivil se jí, že je už z něj celá jako sežvýkaný papír. Kór když ještě s každým výjimečným volnem dává přednost Sheeně a odlétá do Hertisu.

„Víš co?“ promluvil k ní ještě v autě. „Zkusím ten Agram uspíšit. Objedu to šmahem a naženu nám den v Mali. Mám tam jen večer závěrečnej výstup, předtím bych mohl bejt celej tvůj. Přiletíš tam za mnou?“

Eile se šťastně zajiskřilo v očích. Nemusela nic potvrzovat a Mariovi se ulevilo, že si ještě všechno u ní nepokazil. Byl za to rád, třebaže sám sebe v té úlevě moc nepoznával. Dříve pro něj takových holek běhalo po Kitě milion. Když se některá zlobila, prostě ji nechal vypěnit a zmizet. Přišla totiž hned za stůl jeho sekretariátu další, čerstvá a milá.

Od smrti Mishi se ale pro něj stala Eila něčím, na čem velmi lpěl. Ve svém nezvyku až moc. Nemyslel si, že by Eila byla z toho milionu jedinečná, přesto se jí nedokázal vzdát. Tolik, že už si přestával rozumět, proč tomu tak je, obzvláště když se viděl, jak si někdy vyloženě zoufá, aby o ni nepřišel.

Eila tak s jeho návrhem dostala dárečky hned dva. Už dlouho si přála Lin­Chua osobně poznat a cestičkou lesem k sídlu byla nadšením bez sebe. Neměla daleko k tomu, aby si do kroku rozverně poskočila, čímž Maria bavila. Připomnělo se mu tím, jak nedlouho dospělá vlastně je. Měla ještě pořád v sobě ten oheň dovádivosti, krátce třiadvacet, a musel si přiznat, že se mu role toho, kdo jí ukazuje ten velký svět, zamlouvá. V kanceláři se ale snažila být vážná a vyspělá. Když s ním diskutovala či mu oponovala, měla naučených dost zralých názorů, aby ji neměl za nezkušenou holčičku. Ukázkově mu je ráda kdykoliv předložila, než stejně nakonec umlkla a zamrkala na jeho tichý moudrý úsměv celá nejistá.

Protože takhle, jak byla teď – rozverné nadšené káče – ji stejně viděl pořád, i když se ho pokoušela přesvědčit o opaku. Nikdy jí však to divadlo nenarušoval. Jen se usmíval, jak jí ten velký věkový rozdíl mezi nimi nedá a neustále usiluje o nějaké dorovnání. Nejspíše proto, že sám v její přítomnosti dělal to samé a tlačil svůj věk před ní zase co nejníže. Nechtěl na ni působit příliš staře a ona nechtěla být pro něj příliš mladá. Měli ze svého vztahu oba v hlavě naprosto stejného strašáka.

Jen co ale Eila zahlédla před sídlem Lin Chuovu robustní postavu v hávu, hned se umírnila. Se vší vážnosti vládcovy partnerky se k Linovi uctivě uklonila. Lin Chu se sepjatýma rukama za zády přijal její pozdrav a pak pozvedl koutky úst. Se záhadným úsměvem si ji prohlédl a skončil očima výše na Mariovi. Ten se k pozdravu nedobral, ale Lin nevypadal, že by ho od něj očekával. Ponechal Mariovi tichou chvíli, ve které se vnitřně škrtil, co všechno z něj Lin jen takovým díváním vyčetl.

Poté Lin Chu Eile přiložil dlaň na líc.

„Vítejte,“ řekl k ní.

Otočil se a vyšel schody ke dveřím. Eila zmateně pohlédla na Maria a ten ji požádal, aby počkala. Následoval Lin­Chua do úvodní síně, kde zůstali spolu v přítmí. Bylo odtud dobře vidět na věřící, jejž zde vysedávali po okraji lesa a mezi kterými se Eila procházela a zdravila se s nimi.

Bylo jich tu jako každý den na několik věrných stovek. Někteří meditovali a snažili se čerpat energii z tohoto významného místa. Nikdo za Linem dovnitř nechodil a neoslovoval jej. Věřící trpělivě čekali před domem, zdali vyjde sám a poctí je kontaktem. Mnozí se tak jeho přímé pozornosti ani nikdy nedočkali, i když zde týdny nocovali. Nebylo to však důležité. Každý zde mohl zanechat svou modlitbu a vrátit se domů s jistotou, že ji Lin obdržel. Nebo zde mohl setrvat, jak dlouho si přál. Vždy se zde nacházelo i několik jedinců, kteří před Linovým domem trávili předlouhé půsty a čekali na nějaký zásadní posun ve svém vědomí. Jako běžní lidé se tím snažili přiblížit osvícenosti Nositelů.

Z Maria pomalu opadávala nervozita, a když přestal sledovat Eilu, obrátil se za Lin Chuem spatřujíc v něm ten jeho naprostý klid. Jako by skutečně na nic nečekal. Jako by už opravdu všechno věděl a nebylo na co čekat. Jen tady stál a nezáleželo, jestli činí zrovna takto, nebo jakkoli jinak. Maria plně obklopilo to nekonečné ticho sálající z jeho osoby a cítil se náhle mnohem pokojněji.

„Tak se již vzdáváš svého trůnu, Mario Warde,“ vyhověl Lin­Chu Mariovým myšlenkovým prosbám o prolomení ledů.

„Rozhodl jsem se, že je na čase předat Areneán mladším,“ hrál Mario na Lina lehkost na duši.

„Hm,“ broukl Lin­Chu jako jasné prokouknutí, „skutečně?“

Mario ztěžka vydýchl. Věděl, že Linovi nelze lhát.

„Mám starosti, Line,“ přiznal.

Lin­Chu ale nic na svém výraze nezměnil a zopakoval naprosto stejně pochybně: „Skutečně?“

Nechal Maria bezradně promnout vousy, a pak se ho optal:

„A kdy jsi přestal věřit, Mario Warde?“

„Nikdy jsem v tebe nepřestal věřit, Line, jen –“

„Ne ve mne,“ nenechal ho Lin domluvit.

Mario zmlkl a snažil se porozumět.

„Vidím, jak zlomený jsi dorazil. S jakým závažím na zádech a jedním ostrým řemenem zaříznutým do ruky,“ pohlédl Lin ven na Eilu. „Muselo ti dát hodně práce si tohle všechno nastřádat. Divím se, že tě to ještě nepřestalo bavit. Abych použil slova, které jsi řekl nedávno Sheeně – už to byla moc nuda být příliš veselý?“

Mario se zamračil, že je snad jeho trápení oprávněné, když se poslední dobou věci tolik vyhrotily. Lin­Chu na to ale nedbal.

„Proč potřebuješ, aby se něco dělo, Mario Warde?“ tázal se Lin dál.

„Line, přišel jsem si s tebou promluvit o něčem jiném. Mám starosti, že Areneán teď nečeká nic dobrého,“ začalo být Mariovi nepříjemné se tímhle probírat. Teď byl důležitější Areneán a onen nebezpečný Nositel.

„Ne,“ nesouhlasil Lin Chu. Maria tím opět umlčel. „To je teď v paláci nějaká nová nemoc? Před deseti lety sem přišel Tay Taris s tím samým.“

„Tay věděl o tom Nositeli?“ byl Mario překvapen.

Lin Chu si v pauze povzdechl, že ani s tímto mužem nebude rozumná promluva: „Přišel stejně nešťastný a pln hrozivých představ. Přitáhla ho sem touha po vlastním štěstí a vykládal mi, jak mu záleží na druhých.“

„Mně ale záleží na druhých,“ ohradil se Mario při tom nemístném srovnání s Tarisem.

„Odkdy?“ pozvedl Lin zaujatě obočí. „Myslíš před měsícem, když jsi držel Sheenu a přál sis, aby se Taris už nikdy nevrátil? Nebo včera, kdy sis zase přál, aby se vrátil, ulehčil ti od práce a tys nemusel čelit tomu, jak pro Sheenu zanedbáváš Eilu? Nebo se to stalo s tím Nositelem, který odstranil Tarise z cesty a teď jde po tobě? Kde je ten Areneán, Mario Warde? Kde jsou ti druzí?“

Mariovi se se zasažením zkroutily tváře. Už teď litoval, že se do Derigotu vydal. Něco takového čekal.

„Jsi teď stejně nemocný, jako býval on,“ řekl Lin na jeho zamyšlení. „Nevidíš žádný Areneán a nikdy jsi ho neviděl. Nehraj si na obětavého, nikdy jsi to nepotřeboval. Ani si namlouvat něco lásce a přátelství. Všechny jsi vždy používal.“

„Ne,“ odmítal Mario.

„Stále budeš před sebou utíkat k tomu, že děláš něco jiného? Už jsi zapomněl, jaký vedeš život?“

„Já vím, jakej jsem, Line. Mám se rád. Nejsem žádný samaritán. Ale vím, co je přátelství. A je tu několik lidí, na kterejch mi záleží. A taky mi záleží na mý zemi. Na tom, co s ní teď bude.“

„Ne,“ hlesl Lin­Chu stroze.

„Ne?“ nechápal Mario. „Nesouhlasíš s čím?“

„Se vším,“ odpověděl Lin a Mario na něm uviděl tu skálopevnost, která mu podlomila sebejistotu a rozbušila srdce. „Chceš slyšet ‚ne‘ na každou větu zvlášť, kterou jsi vyslovil?“

Mario mlčel a protivil se tomu, že by nebyla pravda, co o sobě tvrdí. Už ale pochyboval, protože Lin Chuovu vhledu velmi věřil.

Když sem za ním totiž jako mladík chodíval, rád od něj poslouchal, proč činí ve svém životě, jak činí. Rád si skrze Lin Chuovy výklady porozuměl, i když jeho slova byla často tvrdá. Tehdy měl sílu o sobě slyšet cokoliv, i kdyby to znělo, že je největším sobcem na světě.

Dnes ale takové myšlenky byly bolavé. Dnes se takhle jako v mládí vidět nechtěl. Myslel si, že již nabral trochu citu a taky rozumu a skutečně dělá i něco cnostného. Byl na svou proměnu z narcistického vykuka hrdý, a proto mu nebylo příjemné, co mu Lin zatím nekonkrétně naznačoval. Přece ho život už něčemu naučil, nebo ne? Je na stáří lepším a více milujícím člověkem. Stará se o Sheenu, je věrný Eile a strachuje se o Taye. To by třicetiletý Mario nikdy nedělal.

Lin Chu zaznamenal Mariovi úvahy a jeho vnitřní boj o vlastní pravdu. Čekal, než se Mario trochu uklidní a přestane se probírat každou svou činností za posledních dvacet let, na kterou je hrdý, jen aby se uchlácholil, že se tentokrát Lin plete. Čta mu myšlenky se tak jen nezřetelně usmíval nad tím, jak starý vládce ze zvyku politikaří i ve své hlavě.

Mario však se i po shrnutí všeho dobrého, co kdy udělal, necítil o nic lépe. Poznával, že je v něm jádro, které ho kouše a které se možná snaží přehlížet. Upnul tak odevzdaný pohled na Lin Chua a ten věděl, že se Mario konečně vzdal.

„Řekni mi, Line,“ žádal Mario nešťastně. „To jsem pořád tak hroznej? To se fakt snažím si jenom chránit svůj zadek? To jsem nikdy nikoho neměl rád a ani Tay pro mě nebyl přítel?“

Lin­Chu ještě posečkal, když v Mariově mysli viděl, že odpověď snad ani slyšet nechce. Jeho strach a odmítání bylo i tak silné, když spustil:

„Tay Taris byl pro tebe jen pomocník. Použil jsi ho na to, aby sis mohl více užívat života, a přesto si ponechat křeslo. Líbilo se ti, že všechnu těžkou práci za tebe odvádí někde v ústraní, nic za to nechce, a tobě zůstává tvá velká sláva. Avšak brzy díky tomu měl ve tvých očích více než ty. Měl něco, co ty ne a oproti čemu ti všechna ta sláva přišla bezcenná. Získal ženu, po které jsi toužil, a zplodil s ní dítě, které jsi ty nikdy neměl odvahu s nikým zplodit. To jsi neunesl a chystal ses mu rodinu přebrat.

Velmi sis u Mishi věřil, že podlehne slabosti a že Sheena tě má dost ráda na to, aby vše proběhlo hladce. Jenže jakmile jsi měl všechno připraveno, přesně v té době se u Sheeny projevil Levan a to byla komplikace, které ses zalekl. Raději jsi od svého plánu ustoupil a nechal jsi Sheenu Tarisovi, protože ses bál, že ji nezvládneš. Vyčítal jsi mu, jak příchod jejího Levana neunesl a s rodinou není, přitom ty sám ses jí ze stejného důvodu také vzdal. Ty jsi svou Mishi s Sheenou tehdy taky opustil. Ale to nikdo nevěděl. Bylo skvělé zůstat ten lepší.

Ale lepší jsi byl jen do chvíle, než tě Mishi poslala v nemocnici pryč a dala přednost jemu. Znova jako na začátku. To jsi nečekal a potřeboval jsi mu to vrátit, a tak jsi jezdil za Sheenou a doufal, že alespoň u ní budeš stále ten první. Že ti aspoň ona dá pocit, že jsi ho porazil.

A i když se ti to povedlo a Sheena chtěla být po smrti Mishi jen s tebou, nepřestával ti překážet. Chtěl jsi, aby z tvého života úplně zmizel, a teď tě děsí, jak se ti to vyplnilo. Je pryč, možná mrtev a ty máš pocit, že je to tvoje vina.

Tedy pokud… za to ovšem nemůže ten záhadný Nositel, že? Někdo, kdo tohle plánoval a způsobil všechno, co se Tarisům dělo. Kdybys ho našel a usvědčil, sňal by z tebe, co sis celou touhle letitou šíleností na sebe naházel. Pak by za jeho zmizení mohl on a ne ty. Ne to, že jsi ho tak dlouho využíval, až se zapletl do něčeho, na co tvrdě doplatil. Byl to přece takový prostý chlapec, když jsi ho poznal. Bez tebe by se nikdy k žádným nebezpečným machinacím nedostal. Zůstal by obyčejným úředníkem se všedním osudem. Kéž by něco místo tebe tohle všechno vyrovnalo a ty jsi zase volně dýchal. Nebo je to jinak a chceš se se mnou stále bavit o Areneánu a jeho ohrožení?“

Mario zavřel oči a nebyl schopen odpovědět.

Lin­Chu ho ale ještě nenechal: „A to jsem do toho nezahrnul tvé konání, které končí Eilou. Myslím, že to ti už převyprávět nemusím a ty víš, co má společného s Sheenou, že je tolik pleteš dohromady a snažíš se mezi nimi rozhodnout.“

Podroušený Mario zastavil nabíhající slzičky a vydechl: „Ne. Nemusíš. Díky, Lin­Chu. Přesně proto jsem místo sebe posílal dvacet let Tarise.“

Chtěl odejít, ale na jeho hrudi spočinula Lin Chuova ruka.

„Ne,“ zastavil ho Lin. „Protože jsi mne doteď nepotřeboval.“

„Dobře. Máš pravdu, Line. Tohle všechno vím. Užírám se tím každý den. Proč bych to ale ještě potřeboval slyšet od tebe?“

„To taky víš,“ ujistil ho Lin.

„Už to nechci v sobě nést,“ pochopil Mario a prosil. „Line, řekni mi něco, co mě z toho dostane.“

„To nemůžu,“ odmítl Lin. „Takovou moc žádná věta nemá.“

Po Mariově smířeném pokyvu však pokračoval: „Můžu ti říci pouze to, že se tím užírat nemusíš. Ale vidět to musíš ty sám. Proto jsem se tě ptal, kdy jsi přestal věřit, protože – vždycky jsi věřil. Věřil jsi, že jsi tady, abys byl šťastný. Měl jsem rád tvé návštěvy, protože jsi byl jeden z mála, jenž neměl pocit, že se mu něčeho nedostává a že mu něco činí druzí. Nikdy jsi neměl pocit, že ti svět něco dluží. Místo toho, aby ses ptal, co ti dá, tak sis sám do něj dal, cokoliv ti přišlo, že ti v něm chybí.

Nebyl jsi jiný, než jsi teď. Taky jsi pouze všechno používal pro svou radost. Myslel jsi jen na sebe, co musíš udělat pro své štěstí, akorát jsi tehdy nepochyboval, že je to správné. A já ti rád žehnal. Byl jsi vděčné dítě, které nenechalo žádný požitek ladem. Nestaral ses o nic jiného a tím jsi zářil štěstím a volností, kterou měl každý rád při sobě. Věděl jsi, že pro druhé ani nic udělat nemůžeš. Jen zářit sám a ukazovat jim svým příkladem, jak je život nádherný. Věděl jsi, že to tak funguje, tak co tě přimělo najednou uvěřit, že máš mít starosti?“

„Já nevím, Line,“ smutněl Mario. „Jen mám pocit… že už je pozdě.“

„Pozdě na co?“

Mario upřel svůj toužebný zrak na Eilu, která se venku zabývala divokými kvítky, a zaléval ho svíravý pocit.

„Nechci, aby –“ začal.

„Už to zase děláš,“ upozornil ho Lin klidným hlasem.

Mario se na Lina zatvářil, že to není tak jednoduché.

„Kdy jsi přestal věřit, Mario Warde?“ připomněl se.

„Je to sobecké,“ vzdychnul Mario.

„A co není?“ opáčil Lin­Chu.

Mario jeho poznámce rozuměl, ale ani tak nechtěl, aby Eila byla zatažena do toho, co si za život nadělal sám. Přišla mu tak mladičká a nevědomá, že jí nedokázal něco takového provést.

„A když ti pomohu, abys dostal přesně to, po čem teď nejvíce toužíš,“ vstoupil mu do rozmýšlení Lin, „přijmeš způsob, jakým to přijde, a už nebude pro tebe nic, co bys životu vytýkal? Budeš pak schopen být opět vděčný a šťastný?“

Mario se celý rozechvěl v zaznělé nabídce. Viděl na Linovi, že dostává šanci, kterou už nejspíše nikdy nebude mít. Silně tomu uvěřil a měl z toho před očima své ubíhající stáří, konečnou křižovatku, kdy si může svůj velký sen splnit, nebo se s ním navždy rozloučit. A v takovém rozpoložení jeho vyprahlost drtila všechny špatné pocity z možného sobectví.

„Ano,“ odpřisáhl.

„Nebude pro tebe už žádný Areneán…“ podmínil Lin.

„Žádný Areneán,“ souhlasil Mario.

„Žádná Eila…“

„Žádná Eila.“

„Žádný Taris…“ přidal Lin.

„Žádný Taris.“

„Žádná Sheena,“ přistoupil Lin blíže a položil mu ruku na rameno.

Mario opět zavřel oči, jak ho poslední podmínka bodala.

„Žádná Sheena,“ souhlasil naposledy.

Lin­Chu mu na stvrzení rameno stiskl: „Máš to mít, Mario Warde. Jsme dohodnuti. Udělej svou část ještě dnes a dostaneš, oč žádáš.“

Poté Maria pustil a vyšel ven, kde se pokojně rozhlédl po věřících.

„A budou i oni šťastní?“ uslyšel od Maria.

Lin­Chu se pod schody ohlédl: 

„To není tvá starost, Mario Warde. Je na nich, nač každý den myslí. I jim se bude plnit pouze to, co si budou připouštět.“

Lin­Chu vykročil k lesu a přítomní věřící utichli. Především Eila, která poznala, že Lin míří právě k ní. Celá v rozpacích nevěděla, co dělat. 

Když dorazil, intenzivně se na ni zadíval a s lehkým úsměvem rozevřel náruč k objetí. To bylo něco, co nečekala. Samozřejmě neodmítla takovou poctu a opatrně jej objala jako křehkého starce.

Lin ale žádným křehkým starcem nebyl a následně Eilu přivinul, až z toho téměř nedýchala. Neměla ale námitek a Linova blízkost byla pro ni neskutečným zážitkem. Ucítila od něj blahotvorné teplo ve svém těle, jež bylo natolik mocné, že jí z toho svévolně do očí vyhrkly slzy.

 A věřící okolo vidíce požehnanou sdíleli její štěstí s ní. Jeden z nich se dokonce i rozezpíval a brzy nato se přidali k písni i ostatní. Radostně přitom Lina s Eilou obcházeli a do rytmu tleskali, až to vypadalo, že se Eila stala středem nějakého obřadu, který měl oslavit nádheru tohoto jedinečného okamžiku.

Pro Eilu, která ani nevěděla, čím si jej zasloužila, se tak stal dnešní den nezapomenutelným. A pro Maria, který to věděl, také. Zůstal během toho na schodech Linova domu, odkud sledoval celou událost zdánlivě nezúčastněně a probíral se tam svými těžknoucími myšlenkami. 

Jen když k němu ohromená Eila v Linově náruči vzhlédla, zvládl se na chvíli překonat a skrz svůj záhadný smutek se pousmát.

AAA

Večer…

Cestou zpět do Kity si Mario v autě držel Eilu jako předtím, ale již se v něm návštěvou Lin­Chua mnohé změnilo. Měl Eilinu tvář těsně u té své a ona zamilovaně na něj hledíce čekala polibek. Mario jí ale jen zamyšleně přejížděl palcem po spodním rtu a nic neříkal. Zkoumal tu Linovu energii, která se v ní nedala přehlédnout. Byla jí celá nabitá a nepřestávala hřát, jak v ní požehnání setrvávalo.

Sama však o její existenci v sobě neměla tušení. Nepřemýšlela ani nad tím, proč se v ní teď nachází tolik touhy. Cítila se během jízdy tak uvolněně a naplněně, že si ani nevšimla, jak dlouho se Mariovi nabízí bez odezvy. Byla svou myslí stále v Derigotu a slyšela tu píseň. Až když spatřila za okny budovy hlavního města, podivila se, jak rychle cesta uběhla.

„Je ti dobře?“ promluvila na Maria prvně za tu dobu.

Mariovo hloubání jí až teď přišlo nešťastné, což potvrdil tichým „Ne.“

„A nemohla bych to nějak zlepšit?“ stáhla mu ruce ke svému zadečku a podbízivě se na něj nahrnula. Myslela si, že je smutný, protože jim společný den brzy skončí.

Mario však místo potěšení zatrnul.

„Eilí,“ zastavil ji a odtáhnul od sebe.

Snažil se to udělat co nejjemněji, aby si z toho nic nevyvozovala, ale to se mu nepovedlo. Hned pochopila, že to není dobré znamení a jeho nálada se týká přímo jí. Tváře jí poklesly a začala se obávat.

Když poznal, že si už dělá všelijaké scénáře, láskyplně ji pohladil:

„Je toho teď na mě trochu moc, víš.“

„Čeho?“ rozechvěl se jí hlas. V přemíře práce neviděla důvod, proč by ji teď odmítal.

„Budu se muset po tom Agramu zastavit za Sheenou.“

„Aha, takže žádné Mali,“ přebrala si a souhlasila jakoby nic. „Dobře.“

Mario ale z toho zvláštně mlčel, a tak zkoušela svůj strach zamluvit: „Tak… tak… já počkám, až se vrátíš. Však se zase něco najde.“

„Nechci, abys na mě pořád čekala. Já to teď bez Tarise nezvládám. Tohle bude trvat ještě minimálně rok a půl, než odejdu z úřadu, a pak… nevím, co bude. Nevím, co budu dělat, jestli se neodstěhuju z Kity a nebudu mít nějaké… jiné zájmy.“

Eila se prázdně nadechla a s navlhlými řasami ujišťovala:

„Mně to nevadí na tebe čekat.“

„Mně to vadí,“ řekl tvrději, než si přál, a Eila pochopila, kam tím míří.

Utichla. Přestala se k němu upínat a pohltily ji emoce.

Mario jí otcovsky položil dlaň na záda: „Ty jsi takovej mlaďounkej kvíteček. Máš všechno před sebou. Víš, že tě mám rád. Nechci, abys –“

Ale to už si Eila odsedla až na kraj k oknu, pryč od jeho dotyků, a zavrtěla hlavou, aby byl zticha. Plakala tam odvrácená a Mario se s povzdychem zapřel do sedadla, aby si to teď ještě pár kilometrů hezky vyslechl.

A to bylo teprve to první, co se teď rozhodnul ve svém životě změnit. Předpokládal, že to bude to nejlehčí. Ulice Kity se však staly nekonečnými a Eilina naprostá tichost ho rozežírala. Ani ten její pláč nebyl výrazný, jak si tam trpěla sama pro sebe a nechtěla už od něj nic více. Kdyby mu alespoň ztropila scénu, jak byl od žen zvyklý. Kdyby na něj cosi vykřičela, vyčetla mu všechno, i co nikdy neudělal, aby byl rád, že brzy vystoupí. Takhle mu jen připomínala, jak jemná a nevinná je a jak jenom chtěla ve své zamilovanosti kousek z toho velkého muže, kterého si vysnila. A ten ji teď zklamal. Přitom přesně pro tohle ji měl tak rád a nyní mu to překáželo. Začal se nesnášet za to, že ji zranil.

Přisunul se k ní a položil jí dlaň na stehno. Přestala sledovat rám okna a zapřela do něj svůj nešťastný pohled, co ještě chce. Omluvně zabořil nos do jejích vlasů a čekal, jestli ho přijme.

Když se k tomu neměla, zašeptal: „Pojď ke mně.“

Přitáhl si ji jako bezvládnou panenku, a ač zůstala nějakou dobu netečná, líbal ji neodbytně s prokládáním několika „Promiň“.

Měl štěstí. Eila se změně jeho názoru po chvíli podvolila a s úlevou se mu omotala kolem krku. Netrvalo dlouho a následné usmiřování dostalo její tělo do ještě většího rozpálení, než když odjížděli.

Tentokrát však Mario už nedovolil svému rozpolcení do jejich vášně vstupovat. Poručil řidiči, aby zastavil u jednoho z jeho oblíbených hotelů.

„Ale na desátou máš v jednačce Cabrise,“ špitla na to Eila.

Mario se něžně usmál na její slzičkami zmáčený nosánek: „Asi ne.“

  • Hodnota Nositele
  • Číst druhý díl