Když mi Sheena vyprávěla o situacích, které zažívala v době, kdy začala po smrti matky myslet na otce zase v dobrém, napadlo mě jediné – zákon přitažlivosti. Možná to znáte. Něco do vašeho života vstoupí, nově či znovu, a najednou neustále potkáváte lidi a zažíváte okolnosti, které vám to připomínají. Chodíte stejnými ulicemi, ale všímáte si věcí, u kterých byste přísahali, že tam dříve nebyly. Všechno na míru tématu, který zrovna řešíte. A pak přijdou události s tím spojené, odpovědi na tiše pronesené otázky, které ještě více rozvíjejí to, čím se mysl ubírá.
Lin-Chu mě v dětství učil, že pokud něco chci, stačí si to přát. Myslet na to. Vysvětloval mi, že právě tak hmota funguje. Že mezi hmotou a myšlenkou je zákon – hmota tíhne ke stavu, v jakém se nachází naše mysl, aby energie byly v harmonii. Nijak zvlášť jsem tehdy jeho slovům nerozuměla, ale bezmezně mu věřila, neboť Lin vždy správně předpovídal, co se stane. A popravdě poučka „když něco potřebuješ, prostě na to mysli“ se mi vždy vyplatila, což ostatně uvidíte, až budu vyprávět příběh svůj.
Nicméně jeho učení se mi vybavilo i u příběhu Sheeny. Jako by tenkrát byla vtažena myšlenkami na otce do onoho proudu dění, o kterém tolik hovořil. A Sheenin nezvěstný otec, který doteď nebyl nikde, začal jako přízrak Sheenu doprovázet a byl všudypřítomný. I když jen mentálně.
…
Jistě si na to Sheena zadělala sama silným pocitem potřeby se s ním znovu setkat. Pokaždé, než odešla do školy, pohlédla na kameru v hodinách a poslala k nim nahlas své „Dobré ráno“. Také, když se vrátila, neopomněla hodiny pozdravit. Časem se osmělila více a oznamovala k nim, co ji napadlo, aniž by se pozastavovala nad tím, že si povídá s hodinami.
Sorininých poznámek o bláznovi si přitom nevšímala. Nebyly ani příliš uštěpačné, Sorinina ostrost zjemnila poté, co se Sheena odhodlala více se otevřít zážitkům jejich splynutí. Staly se nutností, pokud se chtěla umět bránit současným hrozbám.
Sheeně jen dělalo starosti, když už myslela na otce, jestli by přijal to, co o Sorin nyní ví. Jestli by ho dokázala přesvědčit, že je Sorin užitečná, a potřebuje ji ke svému zdraví. A jestli by dokázala zároveň přesvědčit Sorin, aby se svého úkolu vzdala a nikdy otci neublížila.
Protože pokud ji tehdy něco ubíjelo, tak to, že nevěděla, co dělat, když na ni oba tolik tlačili. Nechtěla se stavět otci na odpor a ani si nebyla jistá, jestli ještě zvládne žít bez Sorin. Bála se, jak těžké to bude. Musela otci lhát a s tím, jak v ní rozkol gradoval, pak udělala mnoho, co by jí bez toho tlaku ani nenapadlo. S odchodem mámy se nakonec v její hlavě stali nepřátelé oba. Teď by si přála vrátit všechno zpět.
A nad tím vším uvažovala Sheena zcela vážně, přestože netušila, zdali je otec vůbec živ. Protože pro ni byl. Byl v těch hodinách na skříni. Stačilo pár dní plných naděje, aby si přestala připouštět, že by to mohlo být jinak.
…
Navíc tomu, že by se tentokrát situace mohla vyvíjet lépe, nasvědčovalo i velké zklidnění Sorin. Byla teď v otázce Sheenina otce pozoruhodně laxní a k tomu, co Sheena v sobě kolem otce řeší, se nevyjadřovala. Krom lehkých povzdechů nad pošetilými promluvami k hodinám nechala Sheenu věřit si, čemu chce. Bylo to období, ve kterém opět začaly držet při sobě. Ustupovaly od vnitřních rezistencí a pokoušely se o souznění, které spolu zažívaly v raném dětství. Pojila je silná obava z Rhewiho a nevyhledávaly proto spory, ani důvody, proč se oddělovat. Připravovaly se na nejhorší.
Největší strach pak měly z toho, co Sorin sama Rhewimu na turnaji ukázala. Mohl by ve svém volném stavu do Sheeny vletět a způsobit fatální rozpad bytosti, smrtící pro všechny tři. Sorin by musela v takovém případě Sheenu okamžitě opustit, nejlépe ještě o něco dříve, a ponechat Sheenu s Rhewim samotnou.
Být však Nositelem, jenž přišel o svého Levana, bylo riskantní samo o sobě. Tělo, které je zvyklé na jeho přítomnost a podporu v základních funkcích, se bez přípravy nedokáže vyrovnat jen tak s běžnými vlivy vnějšího světa. To se ukázalo u Maraiy. Maraia však nebyla nikdy předtím vystavena situaci bez Levana, a tak na turnaji podlehla opuštění poměrně rychle. V tom měla Sheena velkou výhodu. Nebyla obyčejný Nositel. Neměla Sorin od narození a již prožila několik kolapsů během jejího odchodu, přičemž ten poslední v Sendoru snášela doposud nejlépe. Bylo vidno, že trénování něčemu takovému by zvýšilo jejich šance. A i když Sheena byla slabým člověkem s podroušeným zdravím, byla odhodlána naučit se zvládnout chvíle bez Sorin, aniž by ztrácela vědomí.
Vyžadovalo to ohromnou důvěru, při které bylo nutno rozmazat jejich rozdíly. Už žádná „Sheena a Sorin“. Sheena musela Sorin přijmout jako svou neoddělitelnou součást a nebylo to pro ni jednoduché. Narážela tvrdě na skutečnost, za jak velkého cizince ji má. A spíše než za cizince, za nepřítele. Za parazita, jak nejednou zmínil otec.
Ten vhled jí také velmi připomínal rodiče. Jak v kuchyni sedávali společně ke stolu, a přesto zůstávali od sebe na míle daleko. Snad ani doopravdy nechtěli sdílet stejnou lavici. A když už si všimli, jak blízko sobě sedí, onen stůl se stával ringem. Ringem jednoho manželství, jednoho dítěte, jednoho domu. Mluvili přitom o dávání si pozor na lidi tam venku, na ty cizí, nejpřísnější a nejnepříjemnější ale byli na toho po svém boku. Ten vedle byl pod tou největší kontrolou, co dělá, jako nebezpečný špión plný nekalých úmyslů. A to máma tak často hovořila o lásce a že se s tátou potřebují. Že je otec ochraňuje, že svou rodinu zajišťuje a že je za něj ráda. Nikdy to na ní ale neviděla. Viděla, jak se svého muže bojí a pořád se mračí, když se ochomýtá kolem. A kdykoliv otec promluvil, viděla na ní, jak si přeje, aby už zase mlčel.
Přesně takhle se teď cítila ve svém těle se svou Sorin. Jedno takové manželství v sobě vedla. Chtěla od Sorin ochranu, přitom se jí bála. A o svůj dům – o své tělo – se dělit nechtěla. Sheena jej měla plně za své a schvalovala Sorin jen poslušnost ve svůj prospěch, nebo ať si zaleze někam do nevědomí, dá pokoj a hezky mlčí. O soužití se rozhodně mluvit nedalo. Navíc očekávala od Sorin neustále nějaký podraz. Co když přijdou na to, jak by mohly existovat odděleně a Sorin se rozhodne „sbalit a vypadnout“? To Sheenu velmi zneklidňovalo, obzvlášť když si teď byla vědoma toho, jak moc ji potřebuje, aby mohla se svou voulézou žít.
Bylo tedy na čase to změnit. Sheena se musela více vcítit do Sorininy situace. Vždyť je přece uvězněná v cizím těle a už nemá vlastní život. Sorin se jí díky tomu postupně jevila v lepším světle, protože bez oné hranice mezi jejich mentálními světy měla Sheena pro Sorin pochopení téměř jako pro sebe samu. I ten strach ze lstivého opuštění slábnul, když si Sheena uvědomila, že Sorin skutečně nikdy neodešla. Ani když šlo o všechno. Pokud musela vyletět, vrátila se.
Tím Sheenu i napadlo, že se poslední měsíce soustředí na to, jak je sama na Sorin závislá, ale co když ji Sorin taky potřebuje? Možná více? I kdyby uměla vydržet déle bez Nositele a už se nechtěla vrátit, kam by šla? Má vůbec kam jít a za čím? Proč si nenajde jiné dítě, se kterým by neměla takové starosti? Mohla by začít znovu, nebo se zachovat jako ten Rhewi. Třeba by si také našla místo v horách jako on, kde by se cítila jako duše stabilnější a svobodnější. Něco na svém malém ubohém deritovi musí vidět.
…
A čím víc se Sheena do svého Levana vciťovala a vážně uvažovala nad jeho bytím, tím více se vracela k prvním snům. K muži, jenž Sorin v pralese vytrhl z Nositelky a poslal ji do rodiny Tarisů. Nebylo pochyb, že byla vyslána někým, kdo je její autoritou. To bylo pro Sheenu velmi zajímavé, že i u té nejegoističtější a nejsebejistější bytosti, kterou zná, existuje někdo, koho by poslechla. Nedokázala si vpravdě představit, jak takovou pozici u ní získal. Sorin přece uznává jen příkrý jazyk moci, u kterého navíc nedovolí, aby jej někdo používal proti ní. Ten muž určitě musí oplývat něčím, na čem Sorin záleží. Ale na čem Sorin záleží?
Krom vlastního přežití Sheena u Sorin dosud žádný jiný předmět zájmu nepoznala. Ale teď, s rušením hranic mezi nimi, přicházely mnohem ostřejší vize a dominantní muž stahoval Sheeninu pozornost. Tak moc, že pochopila, že při tomto splývání její soustředěná pozornost vlastně její být ani nemusí. Byla to Sorin, která na něj byla v sobě tolik soustředěná. Místy dokonce, jako by v Sorininém vnitřním vesmíru snad ani nikdo jiný důležitý nebyl.
Sheena byla překvapená a velmi zmatená, když odhalovala hluboké vody Sorininých intimních citů. Ani nevěděla, že Sorin nějaké má. Byla pro Sheenu celý život na povrch ohnivá a uvnitř ledová. Jenže tento muž v Sorin vzbuzoval nesmírné množství rozpolcených emocí. To Sheena pocítila dobře, už když ho viděla poprvé ve vizi u mámy v nemocnici. Zažívala v ní obrovskou nenávist, opovržení, odmítání a přitom… by pro něj udělala cokoliv, kdyby…
‚Kdyby co?‘ zaujal Sheenu ten pocit jistého neuspokojení.
Sorin mlčela.
‚Pověz mi o něm něco,‘ vyzvídala.
‚Nechceš raději jinou pohádku?‘ zněla Sorin otráveně.
‚Ne, nechci. Je pro tebe důležitý. Takže i pro mě. Měla bych ho znát. Nebo teda nechceš, abychom byly jednou?‘ pokoušela se užít její taktiku.
Sorin rozmýšlela.
‚Zase tak důležitý není. Pojď trénovat, než budeš ospalá. Máme práci,‘ navrhla raději Sheeně další zkušební opuštění těla.
Z okatého odbíhání však byla Sheena jen navnaděnější.
‚Sorin! Vždyť jsi jím úplně plná! Jen když pomyslím, že bych na něj pomyslela, zvedá se to v tobě ještě více, než když jsem se ptala na Rhewiho!‘
Jenže Sorin nechtěla odpovídat. Ale ani zamlouvat. Možná, kdyby tohle nebylo pro ni nadmíru citlivé, něco by Sheeně napovídala a zbavila se výslechu. Ale v tomhle tématu to nedokázala. Ne s tímto mužem zakořeněném ve svém nitru. Nejspíše nepočítala, jak zřetelně se vyjeví, když Sheenu jen trochu více pustí k sobě. Možná si ani nechtěla připouštět, kolik svého mentálního prostoru věnuje jeho osobě. Avšak bylo už pozdě sklízet karty, které na stůl před Sheenu dobrovolně vyložila. Sheena si umanula jej znát a obratem využila její vlastní nápovědy, co dělat, když se chce něco dovědět bez otázek. Tohoto muže se v rámci jejich splynutí snažila vybavit si sama.
Usilovně proto vnikala do Sorininy paměti, ale bylo obtížné, neli nemožné, se o něm něco dozvědět, neb vůbec nevěděla, čeho se chytit. Těžko se na něco vzpomíná, když nevíte, na co si máte vzpomenout. Potřebovala nějaký klíč. Znát kousek, díky kterému by se jí vybavila souvislost. A Sorin jí pochopitelně žádný na stříbrném podnose nenabízela.
Vrátila se tak s neúspěchem k sobě a přemýšlela, co s tím. Byla stejně odhodlaná, jako když se chtěla dobrat k něčemu o Rhewim, ale s Rhewim to bylo mnohem snazší. Znala jeho jméno. Jméno bylo dobrým klíčem, stačilo ho vyslovit a ze Sorin se řinuly pocity jako z rozbouřené sopky. Do jména se v paměti zapisuje mnoho asociací o daném člověku. Ale tenhle muž…
‚Nijak jsi mu neříkala,‘ došlo Sheeně, když se navracela k vizi z Derigotu. ‚On ti říkal „Sorin“, ale tys… mu nijak neřekla. Ani jednou. Snažila ses být neosobní, ale i tak bys ho oslovila alespoň nějak. Jenže tys ho vyloženě oslovit nechtěla.‘
Sheena se zahloubala. Proč by někdo záměrně nechtěl říct někomu jeho jménem? Co by na jeho zaznění bylo tak špatného? Je to přece jenom jméno. Leda…
Sheeně se zatajil dech.
‚Nikdy jsi mu neříkala jménem,‘ pochopila. ‚To není možné…‘
‚Opravdu?‘
‚Je to tvůj otec! Ty máš otce?!‘
‚Ne, Sheeno. Zjevila jsem se, když zaříkávačka ohně měla špatný den.‘
‚Tak jsem to nemyslela –‘
‚Překvapuje tě, že Levané mají také rodinu? Byli jsme také lidé…‘
‚To já vím, ale… Nositelů je přece tak málo oproti tomu, kolik vás tehdy bylo. Je neuvěřitelné, že jsi našla někoho, kdo nosí v sobě duši tvého otce!‘
‚Když myslíš,‘ snažila se Sorin odbýt.
Avšak hořkost nad tímto faktem Sheena nemohla přehlédnout. Díky přiznání se jí konečně odkrývala pojítka a s nimi přicházela i úzkost podobná té, kterou Sorin měla, když zoufale dostávala toho muže z ledové rakve. Až teď jí došlo, že nebyl zrovna mladý.
‚To nebyl Rhewi! Zachraňovala jsi svého otce!‘ spojila si. ‚Proč se mi to vybavilo, když jsem chtěla znát Rhewiho?‘
‚Nejspíše proto… že tam byl. Blízko.‘
‚To on ho zamrazil,‘ zasáhlo Sheenu, jako by šlo o její příběh. ‚Proč jsi mi hned neřekla, že je to někdo jiný?‘
‚A ty vyklápíš hned všechno, když ti někdo ryje do věcí, na které nechceš vzpomínat, viď?!‘ zanechala Sorin hry na klid. ‚Kdo si myslíš, že jsem?! Navedla jsem tě, aby ses mohla podívat na nejhorší chvíli, kterou jsem kdy zažila. Nenuť mě o ní ještě vykládat. Nejsem masochista. Stačí, že když slyším Rhewi, a vybaví se mi tohle…‘
‚To je mi líto, Sorin… ale našli jste se s tátou znovu jako duše. Měli jste takové štěstí! Kdo jiný může říct, že ho smrt od blízkého neoddělí?‘
‚No…‘ vzdychla Sorin.
Dlouho mlčela.
‚Tisíce let v Nositelích mnohé změní,‘ řekla.
Sheena přitom naplno vnímala Sorinino pnutí. Ta neochvějná Sorin se nečekaně proměnila se zmíněním otce v ublížené dítě. Do Sheeny tak pronikaly emoce, které od Sorin neznala, ale znala je věrně od sebe. A to jí nešlo na rozum. Že by měla se Sorin tolik společného? Vždyť jsou povahově naprosto rozdílné.
‚Nemysli si, že nevím, jaké to je sedět na klíně tatínka a snažit se mu ukázat jak… jak velká jsem! Že jsem ti nerozuměla při všech těch estrádách pro něj –‘ spustila Sorin.
‚Tak to jsi byla ty!‘ vpálila jí Sheena naštvaně. ‚Všechny ty věci, pro které jsem se u táty trápila… To byly tvoje emoce! Jak jsi mi je mohla takhle podsouvat?! To tobě vadilo, co dělá! Já se svým tátou neměla žádný problém, to ty máš problém s tím svým a přenášela jsi to na mě!‘
‚To není pravda! Nic jsem na tebe nepřenášela! Dělal ti přesně to, co mi dělal ten můj, a ty jsi kvůli němu dělala to, co jsem dělala já! Trápila ses sama a úplně stejně! A stojím si za tím, že jsem se tě měla probudit! Snažila jsem se tě z toho dostat! Vysvobodit tě z té jeho hnusné manipulace. Trápil tě schválně a ty ses nechala! A já vím moc dobře, jak tohle dopadá. Je to past, Sheeno! Být tatínkova holčička je zbídačený kůň, kterého bys táhla za sebou po zemi celý život! Musela jsem tě navést to s ním skončit, než bude pozdě. Věř mi, je to k ničemu být dcerou svého otce. Není to nic, na co bys mohla být hrdá. Byla by to jen tvoje obrovská slabina! Bolavá díra, kterou by kdokoliv mohl zneužívat. Hlavně on sám. A ty bys pořád pro něj něco dělala a nikdy by tě to neuspokojilo. Nemohla bych se dívat, jak jsi jeho odevzdaná loutka, která se pořád snaží. Tak moc, že klidně skončí ve vlastním ohni… a upálí se pro něj.‘
‚Jako jsi to udělala ty,‘ dodala Sheena tiše.
‚Jako jsem to udělala já,‘ stvrdila Sorin.
Sheena pohnutě vzdychla. Uznala Sorin jejich podobný úděl, avšak nepřipouštěla si, že by zrovna její otec tohle dělal schválně. Nevěřila, že by ji chtěl v životě nějak využívat. Třeba si to Sorin se svými zkušenostmi jen přehnaně vyložila a jednala razantněji, než bylo nutné.
‚Snažila jsem se tě jen chránit, Sheeno. Lhal ti. Hodně. Víš to. Můžu ti to dokázat,‘ hájila se.
Sheena však o žádné důkazy nestála. Nebyla ve stavu, kdy by dokázala naslouchat tomu, že ji otec neměl rád. Teď, když poznala, kolik zmatku mezi nimi nejspíše způsobil jen její Levan s hořkou minulostí.
Smutně si nad svými těžkostmi protřela čelo a pohlédla na hodiny. Před hodinou vstala a už byla utahaná jako po celodenní túře. Chodila naprázdno po bytě chystajíc se do školy, a přitom nic pořádně neudělala pro rozhovory se Sorin. Potřebovala si od ní trochu odpočinout. A školní docházka byl dobrý způsob, jak se chvíli věnovat taky něčemu jinému.
Nahodila si tašku na rameno a zamrkala na objektiv v hodinách.
„Tak… já jdu do školy,“ oznámila k nim. „Dneska máme poradu, tak tam budu déle. Možná až do čtyř. Ale pak půjdu hned domů, jo? Tak měj hezký den, tati.“
AAA
Bylo pro Sheenu bezesporu náročné v tuhle komplikovanou dobu skloubit svou životní situaci se školními aktivitami. Někdy jsem se během našich zápisů skutečně divila, při té vší vážnosti, že do školy chodila a vnímala tamější, relativně nepodstatné, dění. Jenomže, jak sama vypověděla, sedět doma a řešit pouze Rhewiho s celým spletencem Sorininy minulosti, by bylo k zbláznění. Odejít na několik hodin z bytu a dělat, že je normální adolescent, jehož největší starostí jsou písemky, případně kdo jí plivnul žvýkačku za krk, bylo velkou pomocí.
Do školy tak utíkala za svým obyčejným já. Tím, kterým by byla, kdyby neměla Sorin. Tam, na měkkém polštáři vedle Judin, Sheeně připadal svět o poznání lehčí. Dokázala na své starosti i částečně zapomenout, když už pomalejší spolužačce pomáhala s rovnicí.
Také měla ve škole novou, veledůležitou úlohu. Po volbách do školské rady, ve kterých získala stejný počet hlasů jako Max Vehler, se ani po měsíci jejich spolužáci nemohli dohodnout, kdo zástupce třídy bude, a tak se do ní Sheena dostala společně i se svým „politickým rivalem“, aby nejednotnou třídu při zasedáních zastupovali oba.
Zde mi pak přijde onen zákon přitažlivosti působící na Sheenu nejvíce groteskní. Jako v zrcadle svého otce a světové vládní rady v ty dny, kdy se jí po otci nejvíce stýskalo, se ocitla neplánovaně u stolu rady školské. Jedenáct dětí zastupujících deset tříd, mezi kterými byla jediným deritem. A navíc… no, jak to říci… byla tam navíc. Hertiská základní škola měla klasických deset ročníků a vždy tedy i deset předsedů v radě. To Sheenina třídní učitelka vyřešila tím, že se budou její dva předsedové jednoduše střídat. Ale protože úvodní zasedání v novém školním roce bylo vždy pro všechny předsedy bez výjimky a nikdo nesměl chybět, museli se výjimečně pro ten den na deváté židli mačkat oba – Sheena i Max.
To myslím samozřejmě obrazně. „Kavalír“ Max si na zasedání ihned zabral ze zvyku svoje vysezené místo a Sheena si musela donést z vedlejší místnosti židličku, aby se dodatečně připojila. Nenechala se přitom ani rozhodit faktem, že se nikomu nechce posouvat a dělat jí prostor, aby se ke stolu vešla. Už od prvních chvil k ní byla školní elita velice „vstřícná“.
„Ještě můžeš ke mně na klín,“ mrknul na ni Max, když si všimnul, že se k němu se svou židlí pracně městná.
„To bych si radši sedla na pokálenou zem se zkorodovanými připínáčky,“ bručela Sheena a sebrala mu z rukou informační papíry o dnešní schůzi. Kopii pro ni evidentně neměli. Nebo pro něj, ale něco jí říkalo, že první verze bude reálnější.
„Myslel jsem, že si střihnete, kdo tady dnes bude,“ bránil se jeden z přísedících, jenž materiály namnožil.
„S dámou se nestříhá, blbečku,“ pinknul mu Max nazpátek.
„Dámu se nechá tahat židle z kumbálu,“ pokračovala Sheena v rozladěném tónu, přičemž zamračeně prolistovávala papíry a další Maxův komentář už neposlouchala. Nemohla totiž v dnešních bodech jednání nalézt své návrhy, na kterých pracovala.
„Proč tu nejsou mé změny ohledně knihovny?!“ nerozuměla.
„Protože jsou debilní,“ přilétla odněkud odpověď.
„Co, prosím?!“ zvedla zrak od papírů.
Všem u stolu ale jen naskákaly úsměvy.
„A to jako v čem?!“
„Je tam knížek dost,“ řekl Zitan, předseda posledního ročníku. „Radši bych dal našim Kondorům nové dresy. Budeme letos šestkrát hostovat.“
Sheena prolétla očima pokyvující tváře a nikde nenacházela oporu. Přirozeně ani u Maxe, který byl součástí sportovní reprezentace školy, stejně jako několik dalších v této radě.
„Ne, dostatek knížek tam vskutku není,“ nenechala se Sheena odbýt. „Není tam jediná kniha od Hornise, Kimakha nebo kohokoliv ze Severské obrody.“
„To nikoho nezajímá,“ odfrkl Zitan.
„Děláš si legraci?!“ rozhořčilo Sheenu. „Četl jsi to vůbec?! Jsou to perly deritské literatury!“
„Jo, četl jsem to, Sheeno. Jsou to nudné popisy kutání v dolech, orání pole a sečení trávy, kde na konci po šesti set stranách ženská akorát vyprdne dítě a hodí ho do řeky.“
„No… je to reálné zachycení doby,“ obhajovala díla Sheena. „Průběh jejich každodenního života odpovídá uvedenému popisu zcela přesně. Co dle tebe měli severští spisovatelé psát, když takové situace zažívali?!“
„Já nevím, třeba nějaké scifi?“ žertoval Zitan.
„O tom, jak deriti vstoupili do basketbalové ligy,“ přidal se kluk vedle.
„Jak vůbec dosáhli na koš, vole,“ ozval se třetí.
„S pilotním dílem, jak si prosadili snížení koše o metr dolů, protože se jeden z nich stal manažerem svazu,“ přikývl Zitan a všichni v místnosti vybouchli smíchy. Kromě Sheeny.
„To bych do knihovny ale nedával,“ zajíkal se Zitan dál, „ještě by uvěřili, že je to možný.“
„Co tím chceš jako říct?!“ držela si Sheena své vystupování.
„Že nemáte dobré knížky.“
„Jak nemáme, kdo my?! Nevšimla jsem si, že by tady bylo něco jiného než jeden Areneán. O tom, jak kdo píše, nerozhoduje snad, jestli má deritské nebo abiánské rysy!“
„No ale při košíkový to docela rozhoduje,“ přetrvával Zitanovi na rtech dráždivý úsměv.
A Sheena ztrácela předstíraný klid: „Dobře, tak… možná je zde několik fyziologických diferencí, kvůli kterým průměrný derit nedosáhne tělesného výkonu průměrného abiána. Ale i tak – kdo je dnes průměrný derit nebo abián? Kdo při dnešní multikulturní společnosti může říct, že nosí nějaký původní genofond?!“
„Řek bych, že ty jsi docela jasná,“ uchechtl se Zitan a na její nakvašení raději rychle smířlivě zamlouval. „Hele, Sheeno, já se tě nechtěl dotknout, ale tak to prostě je. Já vím, že se to nesmí říkat a že tě to sere, ale Hornis psal slátaniny, protože deriti psát prostě neumí. Do předminulého století neuměli ani číst. Můžeš si říkat o historii, co chceš. Nikdo ze školy Hornise číst nebude, tak tam není. Jestli jsi v knihovně byla, tak i víš, že tam žádný půlčík krom tebe nechodí. Co by tam taky dělal. Nikdo z nich se na vyšší školu nechystá.“
„To nemyslíš vážně,“ vyrazilo Sheeně dech, s jakou samozřejmostí takové shození rasy ze sebe vydal.
„No… nezlob se na mne, ale co ti mám na to říct? Ty snad znáš z řad deritů nějakého významného vědce, filosofa, matematika, umělce, vynálezce… Někoho, kdo v historii skutečně něčím přispěl k pokroku? To jsou jenom fakta, Sheeno. Obyčejná statistika. Realita. Co tě na tom tak točí?“
„Co mě na tom…“ nadechla se Sheena a na okamžik se zarazila. „Nikdo takový v historii není, protože tisíce let tady platily zákony, které znemožňovaly, aby se derité k něčemu takovému, jako je věda, dostali! Neuměli číst, protože do školy ani nesměli! Sám Hornis psal svá díla tajně v kůlně, a to jen díky tomu, že se staral o koně majitele knihařství, který ho naučil číst a psát, aby pomáhal třídit náklad. Musel si papíry nakrást! Tohle nemá nic společného s inteligencí! V dnešní době je plno deritů na významných místech!“
„Jako třeba kdo?!“ vypálil Zitan s míněným sarkasmem.
Sheena na něj vykulila oči, jestli snad netuší, na koho právě mluví:
„Jako třeba můj otec?!!!“
„Hah,“ nebral Zitan Sheenu vážně. „Kdo ví, jak se tam dostal.“
„Tak to já ti klidně řeknu, jak se tam dostal!“ zvedla se Sheena ze židle. „Graduoval na Kitské univerzitě s lotosovou šerpou! Víš, co to znamená?! To znamená, že po celou dobu studia byl pořád nejlepší z ročníku! Posbíral všechny purpurové odznaky v ekonomii. Všechny! Můj táta je geniální matematik, nemusel se do paláce hlásit. Jenom na něj čekali, až vyjde ze školy, mohl ihned nastoupit! Kvůli němu vytvořili ve vládní radě jedenácté křeslo a je v něm dvacet let! A jestli ti jde o pokrok, přečti si něco o Kvartové produkční funkci. Je to jeho diplomová práce a používají ji dnes k výpočtům všechny banky na světě!“
‚Jak to děláš, že ve tvý puse zní vždycky jako bůh,‘ kyselila Sorin. ‚Nestačilo říct, že se tam dostal, protože není idiot? Tasíš se tu se seznamem jeho úspěchů, jako by byl tvůj.‘
A ani na Zitana neudělala žádný dojem.
„No… i kdyby,“ řekl. „Je na tom prakticky stejně, jako ty tady. Je v tom sám a nic moc tím do dějin nezapíše.“
Sheeně zarudla líčka. Musela zadržet v sobě mnoho, než zasykla:
„To se ještě uvidí.“
Poté už jen všichni sledovali, jak rozhořčená za sebou práská dveřmi.
„Kam běží?“ nerozuměl Zitan a kouknul na Maxe, který se již zvedal, aby případný malér zastavil.
„Do solárka,“ ozvalo se od někoho dalšího od stolu a mezi dětmi se opět rozlehlo pobavení.
…
To už Sheena byla daleko a mířila ke kabinetu své třídní. Neměla jasno v tom, jestli jde se stížností, nebo žádostí, aby nemusela tuto funkci v radě zastávat. Stejně nebylo pořád jasné, jak tohle spolupředsednictví s Maxem má vlastně probíhat. Tak buď mu to celé přenechá, nebo rada zažije, co dokáže Sheena Taris.
‚Proč se zabýváš takovými nesmysly,‘ vstoupila jí do rozčilení Sorin, ‚máme snad málo svých problémů? Jsou to jenom usmrkanci, co v životě nic nedokáží. Co kdyby ses už na tuhle budovu vykašlala a šla řešit něco skutečného…‘
„Hej, hej, hej…“ zabrzdil Sheenu Max. Doběhl ji těsně u Murieliných dveří. Lehce se jí dotkl, za což ho zpražila pohledem, že si to rychle rozmyslel. „Co to děláš?“ vyzvídal, proč takový úprk.
„Jdu domů.“
„Teď nemůžeš jít domů, ještě to ani nezačlo.“
„No, slyšel jsi. Pro mne to skončilo. Mám debilní návrhy.“
„Ne, máš akorát debilní diskuse kolem toho. Proč jsi taková samoserka? Zitan by to přešel, kdyby ses pořád nemusela s někým hádat.“
„Já že se musím hádat?!“ popudilo Sheenu. „Slyšel jsi, co řekl?!“
„No, je pravda, že deriti do knihovny nechodí,“ potvrdil Max.
„A ty to víš jak?! Ty tam taky nechodíš! Jsi snad taky derit?!“
„Vidíš? Furt se hádáš,“ plácl se Max do stehen.
„Já se nehádám!“ vyštěkla Sheena nato a umlkla, protože se otevřely dveře kabinetu a na chodbu vyšla třídní Muriel.
„Mládeži, co vy tady děláte, nemáte být jinde?“ zajímalo ji.
Sheena se v krátkosti zadívala na Maxe a pak vysvětlila:
„Slečno Muriel, přišla jsem vás požádat, abyste předsednictví nechala jen Maxovi. Já o to místo nemám zájem. Myslím si, že ani rada tam o mou přítomnost nestojí.“
„Hm,“ zklamalo Muriel oznámení. „Proč? Maxi, tfo jsi nemohl Sheeně pomoci se zapojit? Myslela jsem, že se o Sheenu postaráš, aby se tam necítila úplně cize.“
„Snažil jsem se,“ hlesl Max bezmocně.
„A to jako čím?!“ zlobila se Sheena. „Neřekl jsi ani slovo!“
„Nestih jsem to. Jsi nejhorší kafemlýnek, co jsem kdy slyšel.“
„No dovol…“
„Bez urážky,“ zjemnil a mrknul. „Pěkný kafemlýnek.“
„Strč si to někam,“ odsekla mu s odporem.
„Ale no tak!“ vzdychla Muriel nešťastně nad pubertálními problesky. „Co jste pořád tak na nože? Byla jsem ráda, že tam budete oba. Je škoda tfo zrušit. Myslím si, že jste opravdu silná dvojice. Jste oba tak chytří…“ řekla a zastavila se nad jejich zaraženými pohledy, jak je může srovnávat. „Každý poněkud jiným způsobem,“ dodala taktně. „Ale… právě díky tfomu byste se mohli skvěle doplňovat –“
„No já bych Sheenu klidně doplňoval –,“ usmál se Max potutelně, ale ženskou společnost nepobavil.
„Nech si ty dvojsmyslné průpovídky, Maxi,“ sebrala si Muriel zpět slovo. „Budete za rok dospělí, u Lin-Chua. Mohli byste být už… klidnější. Spolupracujte! Domluvte se, kdo bude místopředseda a nějak se střídejte. Vycházejte si vstříc. Je tfo pro vás hezká zkouška zralosti, může vás tfo hodně naučit. Hm?“
Slečna Muriel Maxe a Sheenu svou milostí odzbrojila. Před ní nikdy nic nevypadalo tak horké. Člověku bylo až líto jí oznamovat něco nepříjemného. Vypadala tak mladě, že když se svou vadou řeči promlouvala do duše, zněla s jemným hláskem spíše jako starší kamarádka. Sheena neměla sílu zůstat nakvašená a své rozhodnutí stáhla zpět. Muriel se tím ulevilo. Své dva osobité svěřence mateřsky pohladila po rameni a nechala je o samotě.
Toho Max okamžitě využil a jen, co zmizela, pokusil se laškovně srovnat Sheeně rukávek, který jí pohlazením rozhrnula.
„Sáhni na mě a upálím ti ruku,“ zavrčela Sheena dřív, než se dostal ke svému záměru. Výraz přitom zahrála vpravdě vražedný, aby neměl nejmenších pochybností.
„To tě tak rozpaluju?“ zněžnil Max v hlase a nikterak se nevzdaloval.
„Já to myslím vážně,“ vrčela dál a tón měla o to výhružnější, o co déle držel svůj lichotný kukuč.
„Já taky,“ usmál se sladce.
„Nechci, abys na mě sahal, a nechci tam s tebou sedět!“ couvla před ním, a i když jí bylo z něj horko, zvládala se tvářit bezchybně chladně.
„Tak si pojď se mnou lehnout,“ pokračoval si Max své, „Nechceš si teď zajít dozadu do haly? Zase zkusit tu žíněnku v nářaďovně? Minule nám to tam docela šlo, nemyslíš?“
Sheena otevřela pusu. To snad ani není možné, aby ji tak ignoroval!
„Ty jsi vážně neskutečný idiot!“ vylétla. „Nechápeš to?! Nelíbíš se mi! Nemám tě ráda! Nikam s tebou nepůjdu, ty namyšlený sebestředný tupče! Nechci s tebou už ani dělat žádné úkoly a… a… víš co?! Nechci s tebou ani mluvit! Dej mi pokoj! Sklapni! Už na mě nikdy nemluv!“
Sheenin rozčilený hlas utichl a Max na ten výlev ohromeně zamrkal. Skutečně sklapnul. Stáhl své modré oči smutně k zemi a chvíli na něco čekal. Skoro, jako by si něco v duchu odpočítával a Sheena zmatená jeho reakcí sledovala, co dělá. Otálela s odchodem a z té jeho tichosti začala mít pocit, jestli ho přeci jen příliš nezasáhla. Nemusela mu tak nadávat, tolik se toho nestalo.
Ještě několik vteřin trvalo, než samou starostí udělala k Maxovi malý krůček, čehož si všimnul a jeho tváře se rázem pozvedly do mazaného úsměvu.
„Takže jdeme?“ špitl na ni.
Sheena v momentě byla zpět v ráži, jak jí došlo, co tady s ní hraje.
„NIKDY!“ křikla naplno, obrátila se a spěchala pryč.
Za rohem prosvištěla kolem Ranyho a dalších, kterým právě skončilo vyučování. Rany zaujat tou energií se ohlédl za blonďatým závojem vybíhajícím ze školy. O pár kroků dál narazil na Maxe, který velmi dobře naladěn pokukoval po stejném objektu.
„Co jí je?“ zeptal se ho.
„Pozval jsem ji na rande a neunesla tu radost,“ odvětil Max a Rany se zašklebil, že mu Sheena nepřijde moc radostná. Ale u Maxe znal tyhle všelijaké výklady.
Hned se na to zasmál: „Co ti řekla?“
„Že potřebuje čas na rozmyšlenou,“ mrkl Max a Ranymu bylo zřejmé, jak to myslí.
Ještě více se na Maxe rozchechtal: „Ty jsi fakt dement, třeba tě prostě nechce.“
„Ale hovno,“ syknul Max. „Kdyby nechtěla, tak se se mnou nebaví.“
„Nebaví se s tebou. Křičí na tebe a je furt nasraná.“
„To je to samý…“ nedělal si z toho Max vrásky. „Hele, vzpomínáš na Monu? Ta na mě řvala, že jsem kretén, ještě když jsem jí rozepínal podprdu. A jak se jí to líbilo. Některý si o to prostě jinak říct neumí. Aby náhodou nevypadaly blbě. Ale dokud ti předhazuje, jak tě nechce… můžeš ji svlíknout.“
Rany pozvedl obočí. „Myslíš, že tohle platí i u Sheeny?“
„U každý,“ stál si Max za svým.
„Hm,“ broukl Rany uznale a posteskl si, „škoda, že na mě žádná takhle neřve.“
Max na něj pohlédl jako na pitomce: „Hana do tebe reje pořád. Už neví, jak by tě setřela.“
„To těž–,“ potřásl Rany hlavou, ale hned se zaujat probral. „Jo?!“
Max překulil oči: „To ty seš slepý dement, vole.“
„Toho bych si všimnul,“ probíral se Rany pamětí.
„Nevšimnul. Protože čumíš na Nell,“ poznamenal na to Max a Ranyho tím zaskočil. Rany netušil, že to je na něm tolik vidět. Zatvářil se na Maxe provinile, avšak ten měl Ranyho zájmy na háku. Spíše se jeho pobláznění vysmíval, než že by se bál, že mu kamarád poleze do zelí.
Rany tak posléze přiznal: „Kdo by nečuměl. Je na co.“
„To je fakt,“ kývnul Max.
AAA
O pár minut později…
Sheena se ten den už do školy nevrátila a nechala Maxe na prvním zasedání školské rady samotného. Obsadila místo toho blízkou lavičku naproti obchodu, na kterou sedává často s Judin, a nechávala své dnešní prožitky rozpustit v karamelu.
Nacpala si přitom do pusy naráz tolik kousků, že stěží zavřela pusu. Jako by s nimi chtěla vytěsnit, jak dotčená se cítí. Příliš to ale nepomáhalo. Překonala celá nešťastná první těžkosti s nadměrným nákladem mezi zuby, zvedla zrak od balíčku a zarazila se. Krok od ní ušlapával kamínky Peeter a mlčky pozoroval její zkroušenou tvářičku s boulemi.
„Ahoj,“ pozdravil.
„A…o…“ pokusila se odpovědět.
Uvědomila si, že teď před ním vypadá asi trochu narušeně, tak v sobě potlačila příchozí slzičky a pozvedla přecpané koutky úst na znamení, že je ráda, že ho vidí.
Vytáhla z balíku bonbón a nabídla: „…heš… ka… ha… mel… u?“
„Jo!“ chopil se Peeter nabídnuté sladkosti. „Díky!“
Nadšeně se dobyl do papírku a Sheena se na lavičce i odsunula na stranu, aby ho poctila místem vedle sebe.
„Jsi smutná,“ oznámil jí.
Sheena si vzpomněla na Tanu, že tohle je nejspíše důvod, proč se osmělil po týdnech plachého vyhýbání opět přijít. Pan zachránce. Teď jí to ale nevadilo.
„Trochu,“ přiznala, když už měla v puse místo ke smysluplné mluvě. „Můžeš se ale se mnou bavit, i když nejsem.“
Peeter stydlivě uhýbl očima kamsi k parku:
„Jen jsem měl pocit, že jsi raději sama.“
Sheena se mile usmála.
„A ještě pořád ho máš?“ zeptala se.
„Trochu…“
Sheena žertovně nastavila dlaň: „Tak dej!“
Peetera tím nesmírně potěšila.
Svůj imaginární pocit Sheeně předal a ta si ho dala do kapsy.
„Ty ho nevyhodíš?“ divil se.
„Ne. Schovám si ho. Kdybys po mně chtěl zase nějaký oheň.“
„Jo tak,“ pochopil, na co naráží. „Promiň. Já jen… je to tak boží, víš… Kdybych měl Levana, tak s ním blbnu celý den.“
„To bys nemohl,“ zavrtěla Sheena hlavou. „Nesmím v Areneánu používat schopnosti. Není to zábava.“
„Tebe to nebaví? Mně to přijde jako boží sranda!“
‚Mně taky,‘ souhlasila Sorin.
„Mně ne,“ řekla Sheena.
„Ani na turnaji tě to nebavilo? Dyť tam je to přece hra.“
Sheena ztichla a zvážněla.
„Nemusí být,“ řekla. „Může to být hodně nebezpečné.“
„Aha,“ hlesl Peeter udiveně, jako by si nic takového ani nepomyslel. „A bála ses, když jsi tam šla?“
„Docela jo.“
„Já bych se bál úplně hrozně! A jaké to tam je? Když stojíš tam dole a všichni na tebe koukají?“
Sheena se nad otázkou zamyslela.
„Ta aréna je strašně velká. Je tak velká, že skoro nevidíš, kdo proti tobě stojí. Lidi nad sebou slyšíš, ale nevidíš je. Ty reflektory jsou moc silné, nemůžeš se dívat nahoru. Je tam moc světla. Strašně moc křiku. Horko. A vůbec nevíš, co na tebe přiletí. Jestli máš zaútočit, nebo se připravit. Ani nevíš na co a odkud. A když to nečekáš, tak to bolí. Když je toho moc, tak to bolí tak, že se ti chce utéct. Ale nemůžeš. I když se můžeš vzdát, tak se stejně jen tak neotočíš. Musíš bojovat až do sirény.“
Sheena líčila své zážitky a zněla u toho ztrápeně, až Peeter tajil dech. V pauze si všimla, že mu jeho zelené mentolky zvlhly, jak se do vyprávění vcítil. Přišlo mu to z úst Sheeny opravdu strašlivé.
„Ale tak jsem to poznala já,“ zlehčila nakonec, aby se úplně neděsil. „Myslela jsem, že to bude zábava, jak říkáš, tak jsem to chtěla vyzkoušet, ale… nebavilo mě to. Jiní tam ale vypadali šťastně, tak nevím. Asi jenom nejsem ta pravá pro tohle. Možná jsem to úplně nepochopila.“
„To je škoda. Ale jestli to bylo takové… Víš, když jsem tě tam viděl… Vždycky jsem měl nejradši elektrické Nositele, ale tys byla fakt naprosto boží. Byla jsi tam nová, a ještě stejně stará jako my. Představoval jsem si, že bych tam stál místo tebe… A všichni by na mě koukali… A já zvedl ten písek a udělal z toho lávu a poslal to tam!“ rozmáchl se pohlcený představami, až se lavička zachvěla. „Nebo, nebo, nebo, nebo – jak jsi udělala tu zeď, víš? Jak… jak jsi ji vlastně udělala? Jak řekneš písku, aby se…,“ máchal rukama názorně, „aby to prostě drželo, chápeš?“
„Chápu,“ nestíhala Sheena mrkat z těch vzdušných vírů, které rozjařeně vytvářel. „Chápu… a nevím.“
„Nevíš?“
„Ne. Já nevím, jak to dělá. Nemusím to vědět. Jen to chci, soustředím se na to a Levan to… udělá.“
„A co když to neumí?“
„Tak to neudělá.“
„A co když to nechce udělat?“ zeptal se následně.
Sheenu tím na okamžik zastavil.
„Levané neznají chtění,“ odpověděla. „Nemají emoční tělo. Žijí s Nositeli ve splynutí a nemají na něco nějaký… názor.“
„To je vlastně pravda. Oni jsou vlastně osvícení, už nic nechtějí. Jenom ti dovolují používat, co umí,“ uvědomil si. „Ale i tak. Myslel jsem, že je to jako mít v sobě kámoše. Že se s ním třeba uvnitř bavíš nebo něco.“
„Ne,“ zapřela Sheena držíce se toho, co jí Lin-Chu o běžných Nositelích učil. „Jen s tebou sdílí vědomosti a vzpomínky předchozích Nositelů a propůjčuje ti schopnosti. Čím více se dokážeš s ním sladit, tím lépe to všechno funguje.“
„Tak proto jsi tak chytrá,“ kňourl. „Všechno od něj víš. Už byl asi ve škole stokrát. To není fér.“
V Sheeně se takové tvrzení vzepřelo, ale než by vyzradila, jak odlišným Nositelem je, předala své zásluhy Levanovi: „Jo… asi proto.“
„Je tak super… Kdybys mi ho mohla aspoň na pár dní půjčit. Aspoň na velký písemky,“ snil si Peeter a vytáhl jednu takovou z tašky. Sheeně rudé pole škrtanců přes jeho výsledky napovědělo, že asi zrovna studijní typ nebude.
„Ještě bys je samou radostí zapálil,“ zabručela v lehké nelibosti, že Sorin pořád blahořečí.
„No, tohle bych klidně zapálil,“ mračil se na papír. „Udělal bych…“
Máchl rukou před papírem, jako by chtěl použít nějakou mentální sílu, a v tu ránu volný okraj jeho písemky vzplanul. Vytřeštil na plamen nadšeně oči a polekaná Sheena mu chtěla papír sebrat.
„Počkej, počkej, počkej,“ uhýbal jejímu chňapání. Neměla šanci mu hořící list vzít. Musela toho nechat a Peeter se tak mohl na list v klidu zaměřit a pomalu do jeho plamene vstrčit dlaň. I tentokrát ho oheň jen lehce hřál a šimral po kůži jako tehdy ten, co spaloval jeho sběratelskou kartu. Měl obrovskou radost, že se mu to v parku nezdálo. Houpal dlaní po jazycích plamene a žádná bolest nepřicházela.
‚Sorin!‘ okřikla Sheena uvnitř Sorin, která se tím bavila.
‚Nebuď pořád tak úzkostlivá. Vždyť se mu to líbí. Není rozkošný?‘
Sheeně však tyto hry nepřišly v pořádku. Trnula nad hořící písemkou a rozhlížela se, zdali nejsou někým sledováni.
‚Ne, není rozkošný! Vůbec nechápe, co dělá! Nech toho!‘
‚To říkáš proto, že tak hezky mluví o mně, a ne o tobě,‘ rýpla si Sorin.
„Tvůj oheň mě nepálí. To je fakt boží,“ zářil Peeter. „Jak to děláš?“
„Nejsem… nejsem si úplně jistá,“ řekla Sheena a pomalu vzdávala snahu situaci nějak zastavit.
„Myslíš, že je možný, že mám taky Levana, a nevím o tom?“
„To asi ne,“ silně pochybovala.
Peeter přikývnul, že tím to nejspíše opravdu nebude.
Vtom pocítil zápach pálícího se okraje rukávu.
„Ááá, na tričko to neplatí!“ lekl se a kontakt s ohněm rychle přerušil. Všiml si blížících se dětí, a tak papír už raději hodil na zem a vyválel ho podrážkou v hlíně.
Na Sheeninu starost reagoval s pochopením:
„Já vím, že to nikdo nesmí vidět, neboj se. Nikdy bych tě neprásknul. Ani řediteli jsem neřekl, že jsi zapálila Taně mikinu.“
„Díky,“ ulevilo se jí, že už nic nehoří. Přesto po začernalém zbytku na zemi ještě nervózně pokukovala, než Peeter pochopil a důkazu se zbavil u nejbližšího koše.
„To by tě asi vyhodili ze školy, viď?“ vracel se k Sheeně zpátky.
„Nevím. Asi ano.“
„To bys pak jela domů,“ pokračoval smutně.
„To asi ano,“ potvrdila a se zmínkou domova vzdychla nad dnešním dnem. „Možná by to tak bylo i lepší. V Kitě bylo všechno lehčí…“
„Protože tam nesněžilo?“ držel se, aby nekňoural, že nemá odjíždět.
„Nejen to. Taky jsem tam nechodila do školy. Žádná školská rada, žádný Max Vehler. Mohla jsem se učit doma a sedět pod jírovcem… Ach jo, máme tak krásnou zahradu. Chybí mi,“ podepřela si nešťastně hlavu.
„Pod jírovcem? Co to je?“ zaujalo ho.
„Tohle,“ ukázala Sheena na strom.
„To je kaštan,“ nerozuměl.
„Ne, to je jírovec. Kaštan je jeho semínko. Strom je jírovec,“ bručela, jak často tohle musí u lidí opravovat.
„Takže máš ráda kaštany?“ potvrzoval si a její otrávený obličej ho přiměl se opravit. „Jí… lo…“
„Jírovce,“ pomohla mu. „Ano. Mám jeden krásný doma na zahradě.“
„A tyhle krásné nejsou?“ rozhlédl se. Hertis byl plný jírovců.
Sheena se kabonila: „Není tu ten můj.“
„Tak by ti ho mohli přivézt!“ napadlo ho. „Abys nemusela odjet!“
Sheena se na Peetera zamračila, jestli mu nepřeskočilo, ale pak se rozhihňala při představě, jak dolují u nich na zahradě ten obrovský strom, jenom aby ho měla v Hertisu.
„Možná to tu ještě nějakou dobu bez něj zvládnu,“ uzavřela a uklidnila tak Peeterovu okatou péči.
„Super,“ byl rád a pohlédl na popálený rukáv. „Už asi chápu, jak může někdo dostat takovým bleskem a ještě se smát… Na tebe to tak nepůsobí. Nositelé jsou vlastně nesmrtelní, že jo?“
Sheena se podivila, odkud takový nesmysl vzal.
„Jsme méně smrtelní. Lépe regenerujeme. Ale nejsme nesmrtelní. Stárneme. I když pomaleji.“
„Jak moc pomaleji?“
„Třeba i stovky let. Takový Lin-Chu je tu už přes čtyři století.“
„Takže až budu starý, tak ty budeš…“
„To nevím. Záleží, kdy budu mít první dítě.“
„Ohnivé dítě,“ opět se rozzářil.
„Jo… ohnivé dítě,“ uvědomila si Sheena až nyní některá fakta. „Ale do té doby budu stárnout velmi pomalu. Pokud si s dětmi dám na čas, může se stát, že ty budeš o stařecké holi a já budu vypadat jen o pár let starší než teď.“
„Páni,“ představil si Peeter. „To budeš pořád hezká.“
Na to se Sheena potěšeně uculila, čímž stydlivého Peetera znejistila.
„Teda, teda… myslel jsem… byla bys i stará hezká, ale ty budeš hrozně dlouho mladá a hezká, a pak až budeš stará, tak budeš taky hezká, ale myslel jsem to tak, že budeš pořád takhle hezká, že místo toho, abys byla stará a hezká, tak budeš hezká, jakože budeš vypadat pořád jako… teď,“ vychrlil ze sebe roztržitě.
To už Sheena nevydržela a rozesmála se, až se musela do lavičky opřít.
„Já bych zůstala u toho, že budu dlouho vypadat jako teď. To ano.“
„A pak, až budeš chtít a nebudeš už chtít Levana, tak budeš mít dceru a ta bude taky ohnivá. Úplně nejohnivější. Bude mít ohně místo vlasů… bude vypadat jako Isebelis,“ pokračoval si Peeter.
Nad tím se Sheena lehce zamračila, jak to myslí.
„Znáš Isebelis?“ optal se.
„Myslíš znak bohyně Amu? Matky bohyně Sheeny?“ zněla Sheena sarkasticky.
„No jo, ona je to vlastně Sheena,“ došlo mu. „Mně ho jednou ukazovala Elen. Slunce s ohněm dokola –“
„Ne, to není oheň. To jsou to paprsky. Jako světlo.“
„Tamto vypadalo jako oheň,“ byl přesvědčen.
„Asi to bylo nějaké zvláštní zpracování. Ale hlavně – Isebelis není s paprsky. Isebelis je jenom ten znak slunce – ten kruh s vlnovkou uprostřed. Je to znak Amu, slunce a země, ten Iliáni uctívali jako první. Je to jejich hlavní bohyně. Ty paprsky se kolem něj začaly kreslit až později, až když se začala vyznávat Sheena.“
„Aha…“ snažil se Peeter pobrat. „Ale hlavně se mi líbí to slovo, víš. Isebelis. Zní to jako jméno. Takové hezké pro holku.“
„To mě nikdy nenapadlo. Máš pravdu, zní to jako jméno. Moc hezké,“ líbilo se Sheeně. „Taková… Isabel.“
„Jo! Ohnivá Isabel. Isabel Taris,“ dovedl Peeter pyšně svou představu k dokonalosti.
A že měl být na co pyšný – věčně zasmušilou Sheenu svou nápaditostí bavil. Sheena nevycházela z údivu, s čím vším Peeter dokáže přijít. Nikdy nepřemýšlela o tom, že jednou bude taky matkou. Že bude muset svého Levana předat. A už vůbec nikdy nepřemýšlela nad tím, jaké jméno by pro své dítě chtěla. Nejspíše by se jí v tom věku ani nikdo nedivil. Byla typickým dospívajícím řešícím především sebe a to, kým by chtěla být pro své okolí. Peeter byl ale ještě o dva roky mladší a jeho svět byl přesto úplně jiný. Jeho upřímný zájem o stáří, děti nebo pocity druhých bylo něčím, co se v jeho věku jen tak nevidí. Přitom, na druhou stranu, působil projevem a úvahami často jako by mu nebylo ani deset. Sheena se vskutku s nikým takovým ještě nesetkala.
„Tak pokud budu mít dceru, určitě si na to vzpomenu,“ slíbila.
„Boží,“ zaradoval se Peeter, že možná právě pojmenoval budoucího Nositele.
Poté ale posmutněl: „Škoda jen, že její sběratelskou kartu už nikdo nebude mít.“
„Proč?“
„Protože turnaje přece končí. Teď je dřív, protože je poslední.“
„Cože? Jak poslední? Proč?“ zaskočilo Sheenu.
„To nevím. Asi proto, že Derigot zavírají.“
„Ne ‚zavírají‘, ty inteligente! Jak chceš asi kus planety zavřít?!“ ozvalo se nečekaně za jejich zády a Tana se za lavičkou uchechtla nad tím, jak sebou oba leknutím trhli.
„Nazdar hrdličky,“ ukázala jejich překvapeným obličejům svůj chrup. „Jééé, karamelky!“ natáhla se přes opěradlo a vyškubla Sheeně sáček. „Hmm, extra táhnoucí!“ louskala přebal, zatímco obešla lavičku a posadila se před ně na prašnou zem.
„Vyhlásili mu samostatnost,“ oznamovala s přežvykováním úlovku, načež se na Sheenu rošťácky usmála, že se toho balíčku už určitě zpátky nedočká.
„Samostatnost?“ nerozuměla Sheena.
„No samostatnost! Nový stát. Hranice. Šlus. My tu, oni tam,“ zestručnila Tana a prstem nakreslila na zem do prachu dělicí čáru a na každou stranu tečku, aby Sheeně názorně ukázala, jak je nechápavá. „Teda ne ‚oni‘,“ opravila se a ukázala špinavým prstem na Sheenu. „Vy!“
„My?“ byla Sheena stále zmatená.
„Jo, vy. Nositelé. Poslední turnaj a nazdar,“ sdělovala Tana tak, že lhostejněji už to snad ani nešlo. „Nekoukáš na zprávy?“
Trefila se. Na Sheeně bylo vidět, že jí uniklo něco důležitého. Poslední měsíc se tolik zaměstnávala historickými knihami, že na nějaké dění v Areneánu nebyl čas.
„To jsem nevěděla,“ vzdychla.
„Tak na tebe to neplatí, ne?“ ozval se do toho Peeter. „Máš tady tátu…“
„Kdekdo má tady tátu,“ odsekla mu Tana a pokračovala k Sheeně. „Říkají, že se všichni do konce roku odstěhujete. Je kolem toho teď keců… Říkal to v televizi i tvůj milovaný strýček, pan velký vladař. Jak to že to nevíš?“
Sheena mlčky pohlédla na Peetera a pak na Tanu. Nevěděla, co říct. Zpráva to pro ni byla špatná. Hodně špatná. Zvedla se, a aniž by cokoliv řekla, odebrala se chvatně domů. Neodpověděla ani na jejich pokus ji zastavit. Pustila se téměř do běhu s hlavou plnou horlivých myšlenek.
‚Nemůžu jít do Derigotu, Sorin! Proč mi něco takového strejda neřekl?!‘ doutnalo v ní cestou.
‚Záleží na tom? Nechceš, tak nepůjdeš,‘ neviděla Sorin důvod k panice. ‚Kdo tě může zastavit?‘
‚Strážní Nositelé?‘
‚Strážní Nositelé jsou jenom Nositelé. Nemohla bys malinko přibrzdit?‘ nelíbilo se Sorin tempo, kterým Sheena jen umocňovala své rozčilení.
Jenže Sheeně nešlo jenom o Derigot. Nějaké vystěhování Nositelů do Derigotu by ji samo o sobě tolik nedráždilo. Tou zprávou se jí hlavně připomnělo, že musí být neustále ve střehu. Nedokáže řešit jednu věc, aniž by jí neunikala jiná. Může se tady připravovat na Rhewiho, ale jednoho dne bude mít strážné Nositele stejně za dveřmi. Buď za Maraiu, nebo protože sem do Areneánu nepatří. A to není nic, co by chtěla řešit.
…
Chvátala domů naprosto rozrušená a v mysli hledala záchranu. Bylo jedno, co říká Sorin. Hrozivé představy se jí teď vynořovaly jedna přes druhou. Nemůže přece pořád žít takhle štvaná. Sice při ní dosud stálo štěstí, ale těch mentálních strašáků už začínalo být příliš. Tohle prokletí kolem Sorin snad nikdy nebude mít konec. Kolik toho ještě bude muset řešit jenom proto, že ji v sobě má?! Co když jí to štěstí jednou dojde a nebude vědět, co si počít? Kdyby tu byl aspoň otec. Jak moc by si s ním přála zase být. Kdyby tak čekal doma, aby se mohla k němu schovat. Kdyby teď do bytu vběhla a našla ho tam. Tolik by jí to teď pomohlo.
Jenomže Sheena věděla, že se tak nestane. A i kdyby se vrátil, pořád by to neznamenalo, že bude mít klid. Sorininí pronásledovatelé tu budou pořád a kdo ví, o kolika z nich ještě neví. Zdálo se to zoufalé a cítila se bezbranná. Přestože se fakticky zatím nic nedělo, její psychika balancovala na hraně a dnešní zasedání školní rady jí moc nepřidalo. Všichni se jí tady jen snaží dávat najevo, jak moc je na světě omylem. Že je přebytečná. Že nestojí za nic. Bezvýznamná, slabá a malá.
‚Zpomal,‘ hubovala Sorin, když se Sheena ani nerozhlédla u silnice.
‚Mám toho dost, Sorin, už mám toho dost!‘
‚Dobře… ale zpomal.‘
‚Já nejsem žádný ubohý derit, Sorin!‘ vztekala se Sheena dál. ‚Nenechám se pořád zastrašovat! Nebude se mi pořád někdo vysmívat!‘
‚Dobře… ale zpomal!‘ zněla již Sorin velmi neklidně.
‚Nenechám se…‘
‚Sheeno…‘
‚…ani nějaký Rhewi…‘
‚STŮJ!!!‘ zpřetrhla Sorin Sheeně myšlenky zrovna, když došlápla na vozovku.
Tím Sheenu zastavila a projíždějící auto ji s kvílením brzd tak tak minulo. Sheena s náhle utichlou myslí vyděšeně pohlédla na obličej řidiče, který se z okna nenávistně rozkřičel, jen co dobrzdil:
„Kam čumíš, ty malá deritská krávo!!!“
Nemohl Sheeně padnout do noty lépe. Upřela na něj zrak a zasažena zatnula obě pěsti. Mohla zlostí puknout. Sevřena vztekem dupla rázně do země a všechny pneumatiky jeho auta se naráz roztrhly s ránou hodnou výstřelu. Auto tvrdě skončilo na ráfcích a polekané výkřiky kolemjdoucích prolétly mezi domy.
S křikem lidí přišla Sheena k sobě a uvědomila si, co dělá. Měla na sobě oči celé ulice, ale nikdo netušil, co se stalo. Na nic nečekala a utíkala pryč od místa činu. Přeběhla park na druhou stranu řeky a až za řekou zpomalila a ohlédla se. Viděla však, že shromáždění kolem auta řeší spíše výbuch samotný než nějakou dívku, která odsud utekla. Šokovaný řidič mezitím vystoupil a jen zíral na zničená kola.
‚To jsem byla já?‘ pomyslela Sheena.
‚Na to vsaď krk. Umíš to pořádně rozjet, kotě. Tak se mi líbíš,‘ vrněla si Sorin. ‚Ale… příště přes tu cestu nějak normálně, ano? Pochop… umím tě uzdravit, neumím tě slepit. Jak tě něco roztrhne vejpůl, končíme obě.‘
‚Jo…,‘ oddychla si Sheena.
Sledovala dál tu scénu před parkem a nemohla uvěřit tomu, co udělala. Cítila se tak úžasně mocná, když to auto poslala do háje. Přesně tohle potřebovala alespoň na chvíli pocítit. Nevěděla, že se i sama dokáže takhle bránit. Nějaká Tanina mikina byla proti tomuto tichá předehra.
‚Musíš na turnaj, Sorin,‘ pomyslela zcela vážně.
‚Cože?‘ nečekala Sorin.
‚Nepůjdu do Derigotu! A nebudu čekat doma, až si pro nás přijdou! Musíš se ukázat, Sorin! Řekla jsi, že se tě bojí. Hledají tě. Neví jistě, kde jsi. Tak teď to budou vědět. Třeba si rozmyslí, jestli u nás zaklepou, když uvidí, jak jsi silná. Uděláš to?‘
‚Já?!‘ divila se Sorin. ‚Ty zůstáváš doma?‘
‚Ty víš, jak to myslím! Pustím tě. Pojedeme na turnaj a ty tam všechny porazíš! Připomeneš jim, kdo jsi, ale nesmíš tam nikoho zabít, rozumíš?! Nebudu se ti do toho plést. Nechám ti na každý zápas plně tělo, když mi slíbíš, že tam nikomu neublížíš. Jen… jen jim ukážeš, že nám mají dát pokoj. Jen je zastrašíš. Je to poslední turnaj, Sorin, možná už nikdy nebudeme mít takovou příležitost.‘
‚Hmmmm…,‘ líbezně broukla Sorin nad lákavým návrhem, ‚ale v tom případě to bude fakt pekelné, miláčku.‘
„To doufám,“ špitla si Sheena pro sebe.